Pokémoní škola je velmi rozléhlé místo, kde si každý najde svůj způsob relaxace. Mimo školní hodinu slouží také jako rekreační středisko, kam mohou studenti přicházet, například za zábavou či samostudiem. Je třeba dodržovat řád a pravidla, aby se tu nic nezničilo.
HLAVNÍ BUDOVA
Hlavní budova má několik pater, v nichž se nacházejí místnosti. Nachází se zde kabinet profesora Kukui a ředitelna profesora Samsona Oaka. Mimo studijní hodiny, kdy výuky nejsou aktivní, slouží jako místo pro samostudium. Jedna z oblíbených místností je knihovna.
V nejvyšším patře se nachází zvon, kde Komala ředitele ohlašuje začátek a konec hodin.
BAZÉN - JEZERO
Velká vodnatá plocha, kterou vidíte na obrázku, je ve skutečnosti multifunkční na plavání. Zde studenti procvičují útoky s vodními pokémony. Voda je místy hodně hluboká a skáče se do ní ze skokanských můstků, které se nacházejí na stromě velkém stromě u vody. Také se tu někdy konají vodní závody.
Do daného stromu lze samozřejmě i vlézt - slouží jako odpočinkové místo a stromový domeček. V korunách se nachází rozhledna.
TRÉNINKOVÉ POLE
Škola má samozřejmě pro své potřeby vlastní tréninkové pole, kde můžou trenéři trénovat. Platí tu stejná pravidla jako na všech ostatních tréninkových plochách.
JEZDECKÝ OKRUH
Za školou se nachází jezdecký okruh a také stáje pro ustájení Taurosů. Tyto Taurosy je možné si půjčit za malou dobrotu pro pokémony a jezdit na nich. Často se zde konají závody, kdo má rychlejšího pokémona. Okruh můžete použít i pro své pokémony, samozřejmě.
PLÁŽ & LES NEDALEKO
Nedaleko školy se nachází pláž, na kterou se smí. Nejedná se o turistickou destinaci, tudíž je tam mnohem větší soukromí pro vás a pro vaše pokémony. Škola je obklopena lesy, tudíž i tam se dá prozkoumávat.
Na těchto herních plochách je možné hrát kdykoliv během průběhu této akce.
1. Kde se nacházíte (popř. více destinací, pokud se přesouváte)
2. Co děláte
3. Průběh
1. ČASŤ
OdpovědětVymazatPláž a les neďaleko
Hry na pláži, večerné opekanie + piknik, kempovanie v prírode (s Nicom, Fortunou/Ethril a Hazel.)
Na spoznanie sa s Misdreavus už nezostávalo veľa času. Tania ho mala v pláne využiť čo najlepšie. Už dlhší čas chcela pre svojich Pokémonov usporiadať niečo ako kempovanie v prírode, ale nikdy si na to nenašla čas.
Ako rozlúčka s Fortunou jej to prišlo fajn. Síce trochu ľutovala, že sa nezúčastní i Kaoru, ale niečo podobné určite usporiadajú ešte niekedy.
Ako miesto vybrala pláž, kam nechodilo veľa ľudí. Nebola práve blízko, našťastie mala svoj bicykel a tak sa mohla relatívne rýchlo dostať, kam chcela. Neoľutovala, že ho so sebou vliekla i počas plavby do Aloly. Pokémonov nechala v Pokéballov, až kým nedorazila na pláž.
Slnko sa pomaly chystalo zmiznúť za horizontom a tak celú pláž a morskú hladinu osvetľovalo nádherné oranžové svetlo. Tania sa spokojne pousmiala. Spomienky ako táto sa jej v mysli uložia a na tropickú Alolu bude spomínať ešte veľmi dlho.
"Fortuna, Nico, Hazel, urobíme si plážovú prespávačku!" vykríkla a vypustila Pokémonov z troch Pokéballov.
Nico pristál hneď pred ňou a ostražito sa obzeral. Hazel vyzerala viac ako spiaca než ako bdelá, zatiaľ čo Fortuna okamžite hľadala niekoho, koho by mohla provokovať a robiť si z neho žarty. Tania si odkašľala, aby jej Pokémoni upriamili svoju pozornosť len na ňu.
"Chcela by som, aby sme večer a noc strávili na pláži. Môžeme si zahrať nejaké hry alebo sa hrať v mori... Neboj Nico, kúpať sa nepôjdeme, i tak je noc," chlácholila Cyndaquila, ktorému sa pri zmienke o mori zježila srsť, "môžeme si založiť táborák a prespať pod hviezdami, bude to super rozlúčka s Fortunou," usmiala sa.
"Rozlúčka? To sa tak tešíte, až odídem?" spýtala sa Misdreavus a Tania presne nevedela, či to myslí vážne alebo len žartuje.
"To vôbec," krútilo dievča hlavou. "Len chcem, aby si si pamätala všetky dni s nami rovnako... Aby si tie posledné nepovažovala za najsmutnejšie a najhoršie," snažila sa zachrániť situáciu.
"Hm... To by mi ani nenapadlo," uškrnul sa napokon duší Pokémon a odletel o kúsok ďalej, zrejme aby objavoval pláž.
"Škoda, že tu nie je i Kaoru," pomyslel Nico na svojho najlepšieho kamaráta a zatváril sa trochu smutne. "I on sa tešil, až raz budeme kempovať."
Hazel sa pritúlila k Cyndaquilovmu boku, keď uvidela jeho smutný výraz.
"Nikto nepovedal, že toto bude posledné prespávanie vonku. Nabudúce s nami určite pôjde i Kaoru," zamiešala sa do rozhovoru Tania.
Odložila svoj batoh na zem a vyhrabala z neho futbalovú loptu, ktorú si priniesla z Pokémon školy. "Tak, zahráme si niečo?" usmiala sa na Pokémonov.
Nico s Hazel len prikývli. Hazel vyzerala, že sa naozaj teší a Nicovi zmizla z tváre časť melanchólie, ktorá tam predtým bola. Fortuna priletela naspäť, tváriac sa šibalsky.
"Tak, o čo pôjde?" položila otázku Misdreavus.
Tania si všimla, že okolo nej poletuje niekoľko tvrdých kokosových orechov ovládaných Fortuninou psychickou silou. Dúfala, že sa tie orechy Misdreavus nerozhodne hádzať po nej a ostatných Pokémonoch.
"Pozor!" skríkla Fortuna a Tania ako v spomalenom filme videla, ako sa jeden z kokosov rúti priamo na ňu.
Fortuna jeho let zastavila tesne pred Taniinou tvárou zakrytou dlaňami a vrátila ho naspäť, s hlasným, pištivým chichotom. Chovateľka len pokrútila hlavou.
"To nebolo vtipné," založila si ruky na hrudi, "ale viem, kde by sa tvoje schopnosti dali využiť. Poznáte futbal?"
Hazel a Nico pokrútili hlavičkami. Zato Misdreavusin úškrn sa ešte rozšíril.
"Jasné, kto by ho nepoznal? Ako brankárka som tá najlepšia, nedostane sa cezo mňa nikto," chválila sa. "Veď uvidíte!"
Psychickou silou zodvihla Taniin batoh a kokosové orechy a umiestnila ich oproti sebe ako provizórnu futbalovú bránku. Levitovala medzi batohom a kopou orechov a provokatívne sa usmievala.
2. ČASŤ
OdpovědětVymazatTania si bola istá, že ak by mala ruky, jednoznačne by si popraskala prstové kĺby alebo vykonala podobné badass gesto.
"A našou úlohou bude," otočila sa chovateľka k Nicovi a Hazel, "sa, ako povedala Fortuna, dostať cez ňu a streliť gól do bránky. Lopta musí prejsť bránkou tak, aby ju Fortuna nezastavila, rozumiete?"
"Jasné," vyhlásila Hazel a hrabla malou nožičkou do zeme ako Tauros. Nico, ako obyčajne, len bez slov prikývol.
"Idem na to."
Tania si nohou trochu nešikovne pritiahla loptu k sebe a v duchu bola rada, že biele letné šaty vymenila za športovú súpravu skladajúcu sa zo šortiek a trička s okrajom končiacim tesne nad pupkom. Nevedela si predstaviť, že by naháňala loptu a kopala do nej v šatách.
Kopla do čiernobielej lopty a tá letela smerom k Misdreavus. Ako chovateľka očakávala, Fortuna ju včas zastavila, ešte než sa stihla priblížiť k bránke, a poslala ju letiac naspäť. Tania i dvaja Pokémoni sa len tak tak vyhli letiacemu športovému náčiniu.
Tania ukázala Fortuna zdvihnutý palec a povzbudivo sa usmiala. Bola naozaj dobrá. Ale chovateľka stále dúfala, že sa jej alebo jej Pokémonom podarí streliť aspoň jeden gól. Ďalší bol na rade Nico.
S loptou pred sebou kľučkoval smerom k bránke. Asi mal v pláne strieľať viac blízka, než predtým Tania. Fortuna ho obozretne sledovala a kopírovala každý jeho pohyb, aby Nico pred sebou nikdy nemal ani kúsok miesta na streľbu.
Keď bol Cyndaquil tak blízko k bránke, ako sa len dalo, konečne loptu poslal vpred labkou. Fortuna teatrálne zívla a bez väčšej námahy a jediného dotyku poslala loptu späť. Nico trochu sklamane odišiel naspäť k Tanii a Hazel.
"Neboj, pomstím ťa, Nico!" odhodlane riekla Mudkip a znovu zahrabala nožičkou do piesku, akoby bola rozzúreným Taurosom.
Rozbehla sa k lopte a Tania videla, ako použila Tackle. A potom znovu a znovu, až kým lopty nenabrala poriadnu rýchlosť. Hazel neprestávala s používaním Tackle a pomaly sa blížila k bránke. Fortuna sa pripravovala na odpálenie lopty naspäť.
Zistila však, že Mudkip je príliš rýchla na to, aby mohla zamieriť svoju psychickú silu priamo na ňu. Kým stihla vymyslieť náhradnú stratégiu, Hazel už bola tak blízko, že stačil jediný pohyb a lopta by preletela bránkou. Na tvári Fortuny sa zrazu zjavil sebavedomý úškľabok.
Počkala, kým Hazel loptu vypáli a zastavila ju vlastným telom.
Pre malého Pokémona ako Misdreavus nebolo ľahké zastaviť a odraziť letiacu loptu a Fortuna chvíľku vyzerala otrasene, no Tania si vedela predstaviť, prečo Fortuna skrátka nedovolila Hazel streliť gól. Predtým tvrdila, že je skvelá brankárka. A to i dokázala.
"Dobre, vystriedate niekto Fortunu v bránke? Môžeš si skúsiť, aké je to strieľať góly, Misdreavus," usmiala sa.
Do bránky sa postavil Nico. Tania sa opäť pokúsila dať gól, no, tak ako predtým, sa jej to nepodarilo. Prenechala loptu Fortune a zistila, že sa ani veľmi nehnevá, že sa jej nedarí vyhrávať. Trávila čas s Pokémonmi pri príjemnej činnosti. Nič jej nemohlo pokaziť dobrú náladu.
Misdreavus sa pokúsila loptu do bránky nasmerovať pomocou psychickej sily. A i keď sa Cyydaquil snažil postup lopty zastaviť, Fortuna sa cez neho dostala a, akonáhle strelila gól sebavedomo odlevitovala naspäť na svoje miesto medzi Taniou a Hazel.
"Zdá sa mi, že Fortuna podvádza... Zase," šepla Hazel Tanii. Chovateľka pokrčila plecami.
"I ty si používala Tackle. Myslím, že Pokémoni si môžu pomáhať útokmi... Ak to nie je nič prehnané," odvetilo dievča.
Na chvíľku sledovalo Misdreavus. Keď sa jej pred Mudkip zastala, na okamih sa jej zastalo, že Fortunin pohľad sa na chvíľku zjemnil.
Tania žmurkla a bolo to preč. Len ilúzia vo svetle zapadajúceho slnka, možno? Prinútila sa nemyslieť na to a sústrediť sa na hru, ak nechcela schytať úder loptou do hlavy.
Ďalšia bola na rade Mudkip. Tania si bola istá, že ak by v bráne stál ktokoľvek iný, Hazel by jednoznačne skórovala, ale predsa len, šlo o Nica. A tak Hazel hrala horšie, ako predtým, a lopta letela úplne mimo bránky.
3. ČASŤ
OdpovědětVymazatMisdreavus sa zachichotala, keď strelila hneď dva góly za sebou a ladne sa vyhla lopte, ktorú po nej hodila Hazel. Nico sa už ani nesnažil ich uzmierovať, radšej sa držal ďalej. A venoval Hazel malý, plachý úsmev, keď sa uhla, aby mohol streliť gól.
Tania však také šťastie nemala. Ako jedinej sa jej nepodarilo skórovať. Hazel, i keď nešikovne a skôr náhodou než úmyselne, jej loptu odrazila a potom nadšene výskala, akoby práve zachránila svet.
Nakoniec bol rad na Tanii, aby sa postavila do bránky. Chovateľka sa toho okamihu obávala a ukázalo sa, že má prečo.
Najprv musela čeliť Fortune a lopte ovládanej psychickou silou. Tak sa bála, že schytá úder, že skočila letiacej lopte z cesty a Fortuna strelila gól úplne bez námahy.
Potom prišiel na rad Nico. Jeho bystré, nepredvídateľné pohyby Taniu zmiatli a skôr, než sa stihla nazdať, kľučkujúci Cyndaquil dal gól rovnako ako Misdreavus pred ním.
Pri Hazel sa Tania ani nesnažila. Lopta poháňaná útokom Tackle bola nezastaviteľná, tak ako Mudkip za ňou. Chovateľka len len že uskočila z cesty, keď okrúhly predmet preletel pomedzi jej batoh a kopu kokosových orechov.
"Uf, koniec," chovateľka sa zložila do piesku na kolená. "Nico vyhráva cenu za najmenej predvídateľné pohyby, Fortuna víťazí ako najlepšia brankárka, no a lepšiu útočníčku ako Hazel som ešte nevidela," pochválila všetkých Pokémov.
"Prepáč, že som ťa skoro trafila, mami," usmiala sa Hazel a pritúlila sa k Tanii. "Asi som sa nechala trochu uniesť."
"Podľa toho, ako si oblečená, Tania, by som ťa považovala za väčší športový talent," Misdreavus vyplazila jazyk. "Mala si si nechať šaty a len nás povzbudzovať."
Za čas strávený s duším Pokémon si Tania už zvykla na jej priamu povahu. I Nicovi jej narážky už tak nevadili a Hazel sa snažila byť na Misdreavus milá... Väčšinu času.
"Tak, neviem ako vy, ale som celkom hladná, takže čo tak založiť oheň a pripraviť nejakú večeru?" navrhla chovateľka. Dúfala, že svalovica, ktorá ju zajtra bude nepochybne čakať, nebude až tak silná.
Trojica Pokémonov sa zhodla na kladnej odpovedi. Nico sa ihneď ponúkol, že založí oheň. Tania si pre seba vzala prípravu jedla a s batohom odišla k ohnisku pripravenému ďalej od mora. Bolo obložené kameňmi a blízko sa nachádzala ceduľa s vyobrazeným táborákom, aby bolo ľuďom jasné, kde majú zakladať ohne.
Zatiaľ čo Nico udržiavala malý plamienok a nosil suché drevo z lesa, Tania kontrolovala zásoby jedla. Nepotešilo by ju, keby nejaké zmizli, ale predsa len, batoh mali celý čas na očiach.
Dúfala, že na pláži sa nevyskytoval Pokémon žijúci pod zemou, pre toho by nebolo ťažké ukradnúť si niečo z batoha bez povšimnutia, keď len tak ležal na zemi a slúžil ako časť bránky. Našťastie, z novo nakúpených zásob jedla nechýbalo nič.
Zatiaľ čo Nico s Taniou pracovali, Hazel s Fortunou sa hrali na morskej plytčine. Hazel sa striedavo ponárala a behala medzi vlnkami, ktoré zapadajúce slnko sfarbilo do tmavočervena a Misdreavus lietala nad ňou, fŕkala na ňu kvapky slanej vody a tenkým hláskom sa smiala.
Tania prichystala zopár berry a nádobku s Pokémoními granulami, o ktorých dúfala, že sa zjedia. V batohu zaberali miesto už pridlho. Obrátila sa k Nicovi.
"Myslíš, že berry by sa dali opiecť na ohni? Mohli by potom chutiť lepšie."
Na skúšku napichla jednu berry na ražeň a chvíľku ju držala na oranžovým plameňom. Asi po minúte ju odtiahla. Povrch berry bol jemne popraskaný a tmavší, ako predtým. Vôňa, ktorá sa z nej šírila však bola dosť lákavá. Tania ju podala Nicovi.
"Vyskúšaj, ako chutí," usmiala sa.
4. ČASŤ
OdpovědětVymazatCyndaquil si odhryzol, chvíľu prežúval, a na jeho tvári sa zjavil blažený výraz. S plnými ústami zamumlal niečo nezrozumiteľné a hodil si do úst i zvyšok berry. Tania viac nepotrebovala. Nastokla na ražeň ďalšie berry a chvíľku ich otáčala nad ohňom.
Vytiahla Pokémonie misky a do dvoch z nich položila po dve berry. Nicovi, keďže už berry mal, nasypala granule. Nevyzeral, že by sa sťažoval. Po namáhavom hraní futbalu by mu granule plné živín a energie mali prospieť.
Vôňa linúca sa z opečených berry prilákala Mudkip a Misdreavus a tak na ne Tania nemusela ani volať. Obe sa ihneď pustili do svojich berry. V priebehu niekoľkých minút zostali misky prázdne, dokonca i tá Nicova.
Chovateľka zjedla jeden z malých keksíkov, z cukrárne. Sladkosť jej dodala energiu, ktorú potrebovala.
Hazel si roztomilo zívla. "Na čom budeme spať?"
"Premýšľala by som, že by sme mohli nájsť nejaké palmové listy, ktoré spadli na zem a ustlať si na nich," navrhla Tania. "To viete, tá pravá exotická atmosféra."
Misdreavus si pobavene odfrkla. "Vraj palmové listy..."
"Súhlasím," kývol Nico. "Sú dosť veľké a snáď i pohodlné."
Keď sa vydali hľadať palmové listy na okraj lesa, bola už vcelku tma a tak im Nico musel svietiť plamienkom na chrbte. Chvíľu sa im nedarilo nič nájsť, potom si z nich Fortuna konečne prestala robiť žarty a rozhodla sa im v hľadaní pomôcť.
Hneď to bolo ľahšie, keď mali pomoc zo vzduchu a tak sa onedlho vracali k ohnisku so štyrmi palmovými listami. Tania ich pravidelne rozložila okolo ohniska, aby bolo každému v noci teplo.
Chovateľka sa vystrela na veľký palmový list a pohodlne si ľahla na bok tvárou k ohňu. "Dobrú noc, všetci," zaželala Pokémonom a dovolila očným viečkam, aby sa pomaly zavreli.
"Dobrú noc," povedali Nico a Hazel naraz. Hazel trvala na tom, že jej palmový list bude ležať hneď vedľa Nicovho.
Chvíľku bolo ticho. "Dobrú..." neurčito zamumlala Fortuna z druhej strany ohniska.
Levitovala nad zemou, tvrdila, že tak i spí, no Tania usúdila, že sa i Misdreavus bude cítiť lepšie, keď pod ňou bude list palmy namiesto obyčajného piesku. Sama dúfala, že sa ráno nezobudí s vlasmi plnými piesku. S tou myšlienkou zaspala
-
Taniu prebudili prvé slnečné lúče. Z ohniska, ktoré ešte včera horelo, zostala kôpka popola a uhlíkov.
Nico s Hazel spali na palmových listoch vedľa seba. Chovateľka nikde nevidela Fortunu. Pretrela si oči a posadila sa. Vtedy dušieho Pokémona uvidela.
Misdreavus sa blížila od mora a pred ňou levitovala nádobka s morskou vodou. Keď sa ich pohľady stretli, Fortuna zosmutnela.
"Ach, dúfala som, že ťa prebudím vodou do tváre," sklamane riekla Misdreavus. "No, sú tu ešte ďalšie dve obete."
Zlomyseľne sa uškrnula a zamierila k Nicovi a Hazel.
Tania bola príliš rozospatá, než aby rýchlo zareagovala a zabránila Fortune spiacich Pokémonov poliať slanou vodou. Hazel pootvorila očká, otriasla sa a akonáhle uvidela Fortunu prehýbajúcu sa od smiechu, s vrčaním ju začala naháňať po pláži.
Za to Nico vyzeral, akoby práve utrpel najväčší šok svojho života. Tanii ho prišlo ľúto. Položila si Pokémona na kolená a pohladila mu mokrú srsť.
"Neboj, Nico, prídeme naspäť domov a osušíme ťa," snažila sa ho povzbudiť. Vybrala z batoha jeho Pokéball a odvolala ho naspäť.
Počkala, kým sa Fortuna prestane smiať a kým sa Hazel neunaví z behania po pláži.
"Vy dve, pomôžete mi spratať veci do batoha," zavolala na ne Tania. Hazel previnilo priklusala naspäť, Fortune chvíľu trvalo, kým sa prestala posmievať Tanii, Hazel i Nicovi v Pokéballe.
S pomocou dvoch Pokémonov misky, nepoužité jedlo a ostatné veci spolu s futbalovou loptou zmizli v batohu. Chvíľu tú úbohú loptu ľutovala. Zažila nakopnutia, ktoré si bude pamätať až do konca svojho života.
"Tak fajn," vzdychla, keď batoh pristál na jej pleciach. "Mali by sme sa vrátiť naspäť, aby sme stihli začiatok ďalšej hodiny."
Odvolala obe a vydala sa smerom k hlavnej budove Pokéškoly.
Pridať:
VymazatTania - 1x bebéčko
Cyndaquil - 1x Oran berry, 1x granule
Misdreavus - 1x Qualot berry, 1x Oran berry
Mudkip - 1x Leppa berry, 1x Qualot berry
Všichni si výlet moc užili. Misdreavus si zapamatovala dnešní krátký piknik a rozhodla se, že jej navrhne Slaaneshovi, až se k němu vrátí. Také se jí líbilo spát takovýmto způsobem!
VymazatCyndaquil - 17% sehranosti (5% oran, 1% granule), 1% lásky (Tania's)
Mudkip - 12% sehranosti, 1% lásky (Tania's), 3% štěstí
Misdreavus - 15% sehranosti (5% oran), 1% (Tania's)
Získala jsi 1 bod. Nezapomeň se s Misdreavus před jejím navrácením rozloučit.
1. Tréninkové pole
OdpovědětVymazat2. Noibat "Yuuichi" trénik (Protahování, posilování, rychlost, procvičování tackle)
3. 1/?
S prokřupnutím prstů a protáhnutím hlavy se Ino zadívala na nebe. A že to byla už pořádná doba, co něco takového dělala. No, sice si řekla, že k tomu nemá už tak blízko ale přeci jen... Každý se mýlí... Sáhla pro pokéball, který vrhla před sebe a čekala, až se rozzáří. Vylétl z něj zmatený Noibat Yuuichi, který zamrkal očima a přistál jí v náruči, kvůli kontrastu tmy v pokéballu a nynějšího slunečního světla. Insinktivně ho přijala do rukou a jeho hlavičku pohladila dlaní.
"Zdravím, maličký..." Promluvila k němu mile a on na ní jen spokojeně zamrkal. "Víš proč tu jsme?" Optala se. Yuuichi překvapeně zakroutil hlavou a Ino dál spustila. "Dneska budeme trénovat. Ale nebude to je tak nějaký trénink, bude to extrémní trénink. Sice žádný šestnácti-post, ale určitě se budeme soustředit na to, abys zesílil co nejvíc. Odpočívali jsme celou tu dobu, takže sil budeš mít dost, tolik, kolik budeš potřebovat." Kývla hlavou po dokončení věty a k jejímu překvapení již pokémona neměla v náručí, ale kolem její hlavy. Poletoval tam jako stíhačka asi pět minut, než byl chycen opět do jejích dlaní.
"A kdy půjdu bojovat?" Nedočkavě zajásal a dívka si jen plácla na čelo.
"Nemůžeš bojovat jen tak... Při každém dlouhém a tvrdém tréninku se musí člověk rozcvičit." Řekla směrem k němu nesmluvným hlasem. Prostě to tak bylo a smlouvat o žádném jiném průběhu nehodlala.
"Fajn, mami..." Protočil Noibat očima, aby ji trošku vyprovokoval a opět se dostal z jejích dlaní do vzduchu. Oba se tedy přiblížili k tréninkovému poli u pokémoní školy. Proč by jej nevyužili, když byla ta příležitost, taktéž třeba doufali, že uvidí i jiné studenty zápasit. Ino se od ostatních vždy velmi ráda učila, aby mohla zdokonalit svou techniku.
Po otevření vrátek k tréninkovému poli si všimla pár dalších lidí, ale nehodlala je nakonec rušit, ani sledovat, poněvadž neměla tušení o koho se jedná. Kdyby to byl někdo, koho zná, byla by stokrát radši a třeba by pozdravila, zamávala rukou, nebo věnovala úsměv. Jako taky tam mohla čekat Lexiona, ale u toho bylo tuplem jasné, že se neobjeví. Co by tam také dělal. Mávla nad tím vším rukou a začala se věnovat Yuuichimu.
"Jako první si vezmi tohle." Zašmátrala v batohu a vytáhla z pytlíčku s berry jednu modrou kuličku. Vyhodila ji do vzduchu a Yuuichi se za ní rozletěl. Již před tím, než stihla dosáhnout vrcholního bodu, ze kterého by se vracela dolů přímou čarou, ji stihl chytit do praciček a poté ji uchytit nožkama, aby mohl létat. "Jedno Oran berry na začátek." Pozorovala ho a čekala, až berry sní celé. Když tak učinil, poplácala ho po hlavě a on jí věnoval vděčný úsměv.
"Jdeme na to?" Současně se na sebe oba zahleděli a maličký jen čekal na další instrukce. Ino výstrašně pozvedla jeden prst a spustila. "Jako první to chce protáhnutí. A protože protáhnutí neuškodí i mě, půjdu do klasického tréninku s tebou." Zazubila se a postavila se nejvíc vzpřímeně, co mohla. Noibat se postavil na zem před ní a hleděl, až bude předcvičovat. Nejdříve bylo na seznamu protáhnutí hlavy, kroužení s ní na jednu stranu, poté na druhou, mírný záklon, avšak je velký, a poté předklon s hlubokým výdechem. Noibat vše poslušně opakoval, svaly za krkem se oboum bolestivě protahovaly, jako by byly zatuhlé po celé roky. Chytnutí hlavy rukou s mírným předklonem, pro protáhnutí zátylku taktéž nesmělo chybět. S tímhle malý Yuuichi trošku bojoval, proto si k němu Ino podřepla a pomohla mu s mírným zatlačením na hlavičku.
"Au!" Zapískal tiše. "To divně bolí!" Fňuknul trošku a popotáhnul si.
"Protahování bolí... Ale potom to přestane." Ušklíbla se Ino a odtáhla se znovu před něj. "Protahování je důležité, aby sis nepřetrhnul nějaký sval, Yuuichi.
2/?
VymazatNatrhnutí svalu je hodně nebezpečný, může ti to znemožnit pohyb i cokoliv jiného spojeného s fyzickou aktivitou i na několik měsíců a to - věř mi - není vůbec příjemný." Vysvětlila mu a on jen přikývl na znamení, že už to chápe. Zkusil ještě jednou protáhnutí hlavy a pak se spokojeně usmál.
Jako další byly na řadě ručky. Ino mu ukázala nejdříve propnutí před sebe, pěkně pořádně, hlavně loketní jamky. Druhou rukou si chytila dlaní konec propnuté ruky, tak, aby protáhla i prsty. Malý Noibat se pokoušel vše opět zopakovat a kupodivu mu to docela šlo, je zvláštní, že do všeho šel s takovou chutí a zájmem, no bylo to dobré dítě. Byla na něj pyšná. Další na řadě byly skoky a to, že malý Noibat létal a nechodil po zemi jí moc nezajímalo. Začala hupsat na místě a dělat jakého-si panáka. Yuuichi se přidal a po takových pěti minutách udýchaně mával pacičkama s křídly ve snaze udržet tempo. I Ino vydýchaně sjela na zem a posadila se před něm.
"A to jsme ještě nedošli k dolní polovině těla..." Vydechla, snažíc se pobrat dech. Z batohu vytáhla studenou vodu a podala ji pokémonovi, kterému stékal pot po čele. Yuuichi vodu radostně přijal a Ino se napila po něm taktéž. V lahvi ještě polovinu nechali a znovu se oba postavili.
"Ruce v pas a kroutit boky!" Zavelela předcvičovatelka Ino, když se oba snažili kroutit pasem, po chvíli přišli na to, že jim to prostě nejde. To to bylo opravdu tak těžké...? Ino si tiše povzdechla a plácla se do hlavy, po tom co je míjel jeden z trenérů, kteří cvičili vedle a věnoval jí trošku posměšný výraz. Zamračeně se za tím ohlédla a mávla rukou. "Tihle trenéři neví, co je to rozcvička." Zazubila se.
"Důležitá jsou i kolena. Ačkoliv lítáš, je důležitý protáhnutí celýho těla." Podotkla a pozvedla jednu nohu, se kterou pomalu začala kroužit. Nejprve s dolní částí a následně přešla na koleno a poté celou nohu. To zopakoval i malý netopýr, ale s celou nohou, jelikož je měl velmi drobné. Zakroužil s ní nejdříve pomalu, poté s druhou a se zrychlením kruhů bylo slyšet jen nepříjemné křupnutí od od obou.
"Uuf..." Zalamentovala Ino. Sakra holka, z tebe už je pomalu ale jistě babička. Úplně se viděla, jak si povídá s Kevinem o tom, že zrovna támhle někde v pokémoním obchodě zdražili Moomoo mléko o pár yenů a budou bědovat při pohledu do letáků, zaškrtávajíc si věci ve slevě červenou fixou. Musela se trošku otřást, tahle myšlenka jí vážně děsila, proto ji radši zahodila za hlavu. Z přemýšlení ji vyrušil až Yuuichi, který jí narazil do nohy a začal se po ní škrábat nahoru. Podala mu obě ruce a usmála se na něj. Pozvedla ho k sobě a nechala ho se posadit na její rameno. Bylo skvělé se cítit tak protáhle, ačkoliv je oba vcelku bolelo tělo, byli rádi, že se pořádně procvičili. Z batohu vytáhla jedny granule pro pokémony a otvřela je.
"Jako z posledních věcí bychom měli procvičit tvojí rychlost a obratnost." Usmála se na něj a aniž by to čekal, vrhla před sebe vší silou jednu granuli, která se rozletěla vpřed. Yuuichi neváhal, odrazil se od nohy Ino drobnýma nožkama a vylétl za letící granulí jako torpédo. A bohužel, nedohnal ji. Slétla na zem kousek za tréninkovým polem, kde ji teprve až zvedl ze země. Stihl to do 5 vteřin! Pravidlo 5 vteřin nebylo porušeno! Byla chutná, ale víc ho mrzelo to, že ji nedostihl. Pak se poslušně vrátil. "Na tomhle musíme ještě zapracovat." Ruku dala vpas a vytáhla další granuli, kterou vrhla před sebe, tentokrát menší rychlostí, než před tím. Byla pravda, že nemohlo být zrovna jednoduché chytit něco tak malého a letícího, obzvlášť, když jste taktéž malý tvoreček, ale jemu se to tentokrát málem podařilo.
3/?
VymazatNaštěstí v nádobě granulí na trénování bylo dost, tak si s nímhle nemuseli dělat starost. Zkrátka chtěla zkombinovat příjemné s užitečným. Jídlo a trénink rychlosti. A dokonce to vypadalo, že to pomáhá. Yuuichimu granule velmi zachutnaly, proto se vždy po každé vrhnul, jako divé zvíře a po chvíli většinu granulí, které byly vyhozené do různých směrů a různých rychlostí, stíhal chytat tak osmdesát procent z nich. Zbytek padnoucích na zem byl výsledkem nepozornosti, nebo pomalejší rychlosti. S postupem času, kdy v nádobce již zbylo jen pár granulí se Ino rozhodla vrhnout jednu opět větší rychlostí. Yuuichi k ní přilétl, v ústech žvýkajíc ulovené jídlo ze vzduchu, Ino počkala, až bude připravený a když na ní kývnul, souhlasně vymrštila rychle jeho další sousto před sebe.
A hle! Tentokrát jej chytil! Spokojeně mu dala zbytek granulí a pohladila ho po hlavince. Vypadal celkem udýchaně, ale ne tak, aby nemohli pokračovat dál. Po tom, co dojedl poslední granuli se posadil na zadek a chvíli na ní jen tak hleděl, jako by jeho oči říkaly, co budou dělat dál.
"Chceš pokračovat?" Otázala se ho jen tak pro jistotu, aby ho do ničeho nenutila. Už tu přeci jen mohli být takovou dobrou hodinku a něco. Maličký souhlasně přikývnul a vylétl opět do vzduchu, až byl v úroveň jeho a jejích očí.
"Můžeme procvičit sílu..." Zamyslela se. "Měl si v ruce někdy činku...? Asi je zbytečné se ptát, že?" Ušklíbla se a přemýšlela, co by mohli použít. Celkem jim tady popravdě chyběla nějaká posilovna pro pokémony, když nad tím tak přemýšlela, za pár yenů, pobyt v posilovně... To by byl byznys... Obzvlášť prospěšné pro pokémony, kteří prostě chtějí zesílit po fyzické stránce a celkově zvýšit level. Znovu si před sebe dala batoh a začala v něm šmátrat. No, moc nápadů neměla, Možná tak nějakou flašku s pitím? Ta by pro něj mohla být váhově optimální. Vytáhla malou lahev se sodou a podřepla si k Yuuichimu. Před něj položila lahev a on se na ní zvědavě díval.
"Zkus to zvednout." Usmála se a čekala na jeho reakci. Maličký se k flašce nahnul a pokusil se ji nedříve zvednout zespod, ale podařilo se mu to jen o pár milimetrů, což nebylo téměř viditelné lidským okem. Pokusil se o to ještě párkrát, ale opět neuspěl. Posadil se na zadek a dlaněmi si zakryl oči, aby Ino neviděla, že je mu do pláče. Po tom všem úsilí neuzvedl lahev se sodou a bylo mu to prostě líto. Ino se neubránila soucitnému úsměvu, posadila se do tureckého sedu, nahnula se k němu a objala ho. Věděla, že to byl vždycky takový uplakánek, kterému, když se něco nepovedlo, prostě ho to někdy dostalo do slz.
"Ale notak, Yuuichi, po takovém tréninku ses dostal hodně daleko a hodně toho dnes před sebou ještě máme, zlato, nebuď takový ubrečený..." Pošťouchla ho trošku prstem a vykouzlila na tváři nejmilejší úsměv, který mohla. Moc dobře věděla, že je statečný. "Musíš se zkusit posnažit trošinku víc, mafiáni se nikdy nevzdávají." Řekla směrem k němu povzbudivým hlasem. Jakmile slyšel slovo mafián, pozvedl hlavičku a utřel si oči od slz. A když poté viděl, že se rozzářil pokéball v ruce Ino a z něj vylétl velký šedý pokémon, který poletoval za ní, v očích se mu objevily jiskřičky.
"Guren nám bude pomáhat." Kývla na něj hlavou a vysvětlila mu, co dělali a co dělat teprve budou. Byl docela poctěn, že může asistovat, navíc toho malého prcka bral jako pomalu svého syna, nebo mladšího brášku. Nebyl nikdo jiný, z koho by měl momentálně Yuuichi v Inině teamu větší respekt. Guren pro něj byl zkrátka něco jako Sensei, proto se rychle oklepal, vstal a pokusil se lahev zdvihnout ještě jednou. Tentokrát byl výsledek o něco znatelnější, než před tím.
4/?
OdpovědětVymazatVedeš si dobře..!" Povzbudil ho Guren a malý Noibat s těmito slovy zdvihnul lahev ještě o pár centimetrů výše, poté jí shodil na zem a začal skákat radostí. Očividně podpora a to, že na něj kouká někdo, koho si váží, udělala víc, než dost. Yuuichi se koukal na své ruce, jako by mu tam snad za jeden trénink narostly ty největší kopce svalů a pak zkoušel lahev zvedat znovu a znovu, než jí úspěšně zvedl až do úrovně jeho drobných úst. Ino pozorovala jeho a povzbuzujícího Gurena a jen lehce přikyvovala hlavou. Takový trénink se jí líbil. Malý drobek ze sebe vydával všechno, aby zvedl lahev plnou vody. Vypadalo to možná pro obyčejného člověka a pokémony docela komicky, ale ona nechtěla Yuuichimu brát nějaké iluze. Útoků zatím moc neuměl, tudíž usoudila, že bude dobré, když zesílí i po této stránce. Celkově tohle všechno bylo také pro zvýšení sebevědomí, protože sama věděla, jak nějaký, ač malý úspěch může v seberozvoji velice pomoci. Po tom, co Noibat pozvedl lahev naposled a odhodil ji k zemi, připadal si určitě jako největší zápasník, druhý John Cena, znovu začal bláznivě poskakovat a věšet se Gurenovi na jeho ocas. Oba se tomu museli zasmát, byl vskutku velmi roztomilý, ačkoliv trošku dětinský.
"Budu mafián, nejsilnější mafián!" Pokřikoval a bláznivě máchal křídly okolo Ino a Gurena. Ino si po něm rychle chňapla a dlaň mu lehce symbolicky přiložila před pusu.
"Shh.. O tomhle se takhle nahlas nemluví..." Zazubila se tiše a položila ho zpět na zem. "Myslím, že si ještě procvičíš nárazový útok a poté s tím pro dnešek můžeme skončit." Navrhla nakonec a maličký s radostí přikývl. "Už si ho někdy používal?" Optala se ho zamyšleně. Dostala se odpovědi v podobě pokývnutí, ale téměř sto procentně si byla jistá, že ho nemohl využít víckrát, než jednou, či dvakrát. Tedy co se alespoň jejího pobytu u ní týče. Postavila se na kolena, sbalila lahev sody, která původně sloužila jako činka a pokývala hlavou. "Tak teda, jdem znovu na to. Tackle, nebo-li nárazový útok je prostě nálet a náraz, zní to jednoduše, ale nemusí to být tak jednoduché, jak to vypadá. Nesmíš nabrat příliš velkou rychlost, za 1. by to mohlo znamenat učení úplně jiného útoku a jiný efekt, za 2. by to mohlo být taktéž nebezpečné pro tvojí hlavu." Poklepala mu na ni sympolicky a počkala, až odkývá, že poslouchal. "Guren na tebe bude celou dobu dohlížet, sice tenhle útok neumí, ačkoliv patří k jednomu ze základních, ale rozhodně ti může poradit, když si s něčím nebudeš jistý." Guren souhlasně pokýval směrem k maličkému, který se rozletěl do prostoru. Ino mezitím došla do zadní části a vypůjčila si figurínu, která tam jen tak stála. Dotáhla ji na jejich místo na tréninkovém poli, postavila tak, aby vše drželo, jak má a odstoupila pár metrů od ní.
"Tak, Yuuichi, teď se proti ní rozleť decentní rychlostí a použij nárazový útok!" Zvýšila mírně hlas a sledovala, jak Noibat vylétl do výšky. Nejdříve pomalu, ale poté začal cestou dolů mírně zrychlovat, až dosáhl optimální rychlosti. Při nárazu do figuríny se vytvořil malý žlutý záblesk kolem, neminul ji, naopak zasáhl velmi dobře, ale moc nevychytal místo a místo prostředku trefil ruku.
5/5
Vymazat"Dobrá práce!" Houkla na něj z povzdálí Ino a pobídla ho k dalšímu pokusu. Očividně si tento útok oživil docela rychle, s čímž Ino moc nepočítala a to, že se útok budou muset naučit lépe znovu by brala jako menší komplikaci. Ale všechno bylo dobré, zatím si nemohla na nic ztěžovat. Počkala, až se znovu vznesl do povětří a mávla zdviženou rukou na znamení, že může vyrazit. Minul. Znovu. Ale ani přes to ho neminula neustálá podpora ze strany diváků, Ino a Gurena, na které občas kouknul. Bylo mu sice trošku trapné, že to zase netrefil a trefil tentokrát druhou ruku, protože se na něj přece koukal jeho velký vzor, ale touha dokázat mu, že to zvládne byla o tolik větší, že útok zopakoval ještě několikrát, dokud konečně netrefil střed figuríny. Jeho let vypadal impozantně v kombinaci s nárazovým útokem na figurínu. Všichni věděli, že to nebyl zrovna nejsilnější útok, ale na první oficiální trénink a na to, že ho aktivně nepoužíval, si vedl opravdu dobře.
Po nejspíš takových dobrých 45 minutách na sebe všichni tři koukli. Ani by se nedivili, kdyby Yuuichiho už nyní ta figurína prostě bytostně nenáviděla. "Pro dnešek by to stačilo." Mrkla na něj a podala mu za odměnu další Oran berry. "Vedl sis moc dobře, zesílil si, dobrá práce, mafiáne." Ušklíbla se a Guren se neubránil úšklebu taktéž. Yuuichi byl spokojený s dnešním tréninkem na maximum, tedy, alespoň to jeho výraz tváře ukazoval. Ona nevěděla, co se mu honí v hlavě. Možná by býval i pokračoval? Ale sám musel pochopit, že přepínat se, prostě dobré není. Usadil se Ino na rameno, zatímco si při odchodu z pole povídal ještě s Gurenem o útocích, které by se chtěl naučit.
Yuuichi - 2x oran berry, 1x studená voda, granule pro pokemony
Noibat si útoky procvičil a protáhl se. Trénink se mu líbil.
VymazatNoibat - 4 levely, 19% sehranosti (10% 2x oran, 1% voda, 1% granule)
Gliscor - 1 level, 5% sehranosti
Janet
OdpovědětVymazatTréninkové pole
Squirtle (zapůjčena)
„Dobrá Squirtle. Pojď.“ Řeknu a vydáme se spolu se Squirtle na tréninkové pole. Squirtle si přála lehký trénink, aby viděla, jak trénují ostatní trenéři. Když dojdeme na tréninkové pole letní pokémoní školy. „Takže Squirtle, použij bubliny.“ Squirtle použije bubliny. Vypadají dobře, je vidět, že je Squirtle umí. „Skvěle, Squirtle. Takže teď stref bublinami támhletu větev.“ Squirtle zamíří a strefí větev. Mířila ale až moc dlouho. „Squirtle, musíš zamířit rychleji, kdybys takhle mířila v zápase, dřív, než zaútočíš dostaneš zásah od nepřítele.“ Squirtle přikývne a zkusí to znovu. Rychleji však nezaměří. „Zkus to znovu Squirtle. Rychleji zaútoč.“ Squirtle přikývne a tentokrát zaútočí rychleji, ale mine. „Ještě trochu rychleji zamiř a taky zasáhnout cíl, ale teď se soustřeď hlavně na rychlejší zaměřování. Squirtle přikývne a zkusí vypustit bubliny rychleji, než posledně. Jenže zaútočí naopak pomaluji. „Nevadí, znovu.“ Squirtle zaútočí znovu a ještě jednou a znovu, ale ani jednou se jí nepodaří zamířit stejně rychle, jako už se jí to povedlo, ale stále to nebylo dost. „Pokračuj Squirtle.“ Squirtle zaútočí znovu a ještě jednou a potom se jí podaří zamířit stejně rychle, jako už se jí to povedlo. A potom to Squirtle zopakuje. „Výborně. Lepšíš se.“ Asi jsem to ale zakřikla, protože následující zamíření je opět pomalé a další také. „Víc se soustřeď Squirtle.“ Řeknu a Squirtle soustředěně zamíří a zasáhne, ale míření jí trvá stále hodně dlouho. „Soustřeď se na rychlé zaútočení, správné rychlé zamíření můžeme potom.“ Řeknu jí a Squirtle vypustí dvoje bubliny za sebou, ale i tak jí to trvá dlouho. „Musíš zaútočit rychleji.“ Squirtle vypouští rychle bubliny, které létají všude možně, ale to zatím neřeším. „Rychleji.“ Řeknu jí, protože bubliny vypouští moc pomalu. A po asi třech minutách se to zlepší a začne vypouštět bubliny daleko rychleji. „Výborně. A teď rychle zaměř a zaútoč bublinami.“ Řeknu, ale míření Squirtle trvá dlouho. „Pokračuj Squirtle.“ Squirtle přikývne a zasáhne větev, ale míření jí trvalo moc dlouho. „Tak znovu, Squirtle, míříš pomalu.“ Squirtle přikývne a zaútočí znovu. Ani tentokrát však nezamíří dostatečně rychle. Na zápas ne. „Squirtle, použij bubliny. Rychle zamiř.“ Řeknu a tentokrát Squirtle zaútočí dostatečně rychle, ale mine.“ „Nevadí, rychlost už byla dobrá. Ještě správně zamířit.“ Squirtle přikývne a po pěti minutách usilovného tréninku Squirtle zasáhne větev. „Výborně. Tohle bylo skvělý.“ Řeknu a Squirtle se usměje. „Zopakuj to.“ Squirtle to sice nezopakuje napoprvé, ale po třech minutách už to zvládá úplně bez problémů. „Výborně Squirtle. Já myslím, že takový lehčí trénink stačí.“ Řeknu a spolu se Squirtle odejdeme z tréninkového pole školy.
Squirtle si procvičila útok.
VymazatSquirtle - 1 level, 3% sehranosti
Získala jsi 1 bod, nyní máš 6/7. Nezapomeň se se Squirtle rozloučit, než se vrátí ke svému trenérovi.
1. Celá škola
OdpovědětVymazat2. Prohlížení školy
3. “Zámecký komplex?” zamyslela se Nezumi nahlas. Sama Alolu neznala, takže nemohla odpovědět. Navíc si ani nebyla jistá, zda mají povoleni opustit prostory a okolí školy. Nechtěla moc riskovat, jelikož dostat vyhazov nebo strhnutí bodů by pro ni bylo velice nepříjemné - navíc by zdejším profesorům, kteří se kvůli svým žákům tolik snaží, akorát způsobila potíže.
A pak ji něco došlo. Začala chvíli hrabat v tašce, než vytáhla letáček upozorňující na konání Pokemon letní školy, kvůli kterému na tenhle pobyt vůbec jela. Nacházela se na něm fotografie celé školy, kousku pláže a lesů - na okolní prostory však nehodlala jít. Natáhla ruku a fotku ukázala Persianovi. “Tady. Takhle vypadá škola, kde teď jsme. Není to úplně zámek, ale rozhodně to urozeně vypadá, nemyslíš? Můžeme se tu projít a podívat se na různá místa,” navrhla. Persian nejdříve váhal, ale nakonec souhlasně přikývl. To Nezumi potěšilo, i ona se tu totiž chtěla porozhlédnout a teď pro to měla výbornou příležitost, přičemž nejde jen o nevýznamné poflakování, ale o plnění lekce. Naposledy zkontrolovala, jestli u sebe v batohu vše, včetně bločku pro poznámky ohledně Pokémoní školy – ty teď asi nebude potřebovat, ale vždy se jí hodili. Hlavně chtěla, aby si Persian pobyt u ní užil – chtěla ho i poznat, ale to už udělala, tudíž to bylo teď vedlejší. Jelikož se při vymýšlení tohoto nápadu nacházeli na tréninkovém poli, vydala se Nezumi s Persianem téměř v patách ke vchodu do školy.
„Začneme od začátku,“ řekla při chůzi, aby nebylo takové ticho, ale Persian se spíše rozhlížel okolo, než aby odpověděl, proto to nechala být. Zastavila se tehdy, když byli na místě. Kočičí Pokémon zpozorněl a upjal svůj pohled na Nezumi. Nacházeli se před mostem a před sebou měli celou školu. Nezumi to přišlo jako krásný výhled, dokonce i Persian mával ocasem. Trenérka se pousmála. „Připraven?“ ujistila se a Persian přikývl. Oba šli přes most zpátky. Řeka pod ním tekla klidným proudem, který dodával příjemnou atmosféru. Nezumi skoro měla chtíč zastavit se na mostě a chvíli tok řeky pozorovat. Její společník měl ale jiné úmysly, už stál u brány a čekal, kdy půjdou oba dál, jelikož ho zajímala spíše budova, než příroda okolo.
Prošli vedle palem u vchodu přímo do centra. Napravo byla jakási budova, Nezumi netušila, k čemu se používá, ale občas viděla profesory, jak okolo ní chodí. Na druhé straně byla vidět voda, přesněji jezírko patřící škole. Nezumi na něm spatřila trenérku, která cvičila se Squirtle, ale jméno ani jedné z nich neznala. Persian se díval stejným směrem, ale spíš na vodu, tvorové v ní ho moc nezaujali. „Chtěl by ses jít podívat blíž k vodě?“ zeptala se ho Nezumi, když jeho pohled necukal pryč. Persian ale jen zavrtěl hlavou. „Ne, pojďme dál,“ rozhodnul, zvedl ocas a čekal, až se Nezumi někam rozejde. Přesně to také udělala.
Zašli za budovu školy, kde se nacházelo tréninkové pole a také místo na závodění. Na to se oba podívali jen z dálky. Nejen, že tu před chvílí byli, ale Nezumi viděla, že to Persiana moc nezajímá a rád by se spíš posunul k další věci. S tím ona neměla problém.
Konečně vešli do budovy a Nezumi si oddechla. Příroda a celkové okolí byli hezké, ale to vedro se nedalo ustát a kazilo jí vzpomínky. Možná si mohla sundat svojí mikinu s kočičíma ušima a situace by se pro ní zlepšila, ale cítila by se velmi nejistě. Zvykla si tuto mikinu sundávat jen v případě, že ji ušpinila a potřebovala ji vyprat. Persian si také oddechl, ale kvůli jeho srsti neměl zas takové problémy s vedrem – byla jen krátká. Nezumi si ihned vytáhla poznámky a zapsala si to. Zápasení ve vedru bude pro Persiany jistě hračka, na rozdíl od Pokémonů, kteří mají srst mnohem delší a hustější a tím pádem je pro ně vedro problémové.
Chvíli se procházeli školou, sem tam nakouknuli do místnosti, ale většina z nich byli jen prázdné studovny určené pro samostatné studium a poté pro lekce od profesorů – jejich kabiny našli také, ale do nich nelezli. Nezumi nechtěla nikoho vyrušovat, to jejich cílem rozhodně nebylo.
VymazatPersian se podíval se zájmem na podivné dveře před nimi a Nezumi to zopakovala. „To je knihovna,“ řekla s úsměvem a chytila za kliku. Nechala Persiana vstoupit jako prvního. Ten se užasle díval okolo, jeho očka zářila. „Líbí se ti tu?“ zeptala se s úsměvem Nezumi a zavřela za sebou, zatímco se dívala na ty všechny knihy okolo sebe. Nikdo tu naštěstí nebyl, takže mohli mluvit, aniž by vyrušovali čtenáře. Sama se přitom rozhodla, že sem ještě zajde ve volném čase a něco si přečte. Třeba by to zaujalo Meowth nebo Shinxe, pomyslela si. O Quilavovi si nebyla jistá, ale trávili by čas spolu a z toho by byl určitě šťastný.
„Připomíná mi to místo, kde jsem žil. Také tam byla obrovská knihovna,“ vyrušil Nezumi z přemýšlení Persianův hlas. Bylo jí ho líto, nevěděla, co se stalo, a ani to nechtěla rozebírat – třeba by ho tím mohla zranit, což nechtěla. Chtěla, aby si pobyt zde užil a aby byl v dobré náladě. „Určitě to byla krásná knihovna. Měl bys zájem něco přečíst?“ rychle měnila téma, ale Persian jen zakroutil hlavou. Ještě chvíli oba knihovnu procházeli, dívali se na tituly knih a sem tam se jim zasmáli. Čas utekl rychleji, než Nezumi čekala, a uslyšela zvuk zvonu z vrchu budovy. „To musí být Komala, využívají jí tu, aby věděli čas,“ oznámila Nezumi. Potom pokynula rukou a ona s Persianem se vydali pryč z knihovny do nižších pater. Nebyla si teď úplně jistá, co dělat, ale školu si prošli a z toho měla dobrý pocit.
Persian nabral nové zkušenosti o této lokaci tu. Za svého života se literaturou zrovna příliš nezabíral, ovšem to místo pro něj bylo svým způsobem nostalgické, už jen kvůli tomu, že jej spojovala se vzpomínkou z minulosti.
VymazatPersian - 5% sehranosti
Získala jsi 2 body, nyní máš 5/7. Nezapomeň se s Persianem před vrácením rozloučit.
Část 1/6
OdpovědětVymazatSlunce se svými zářivými paprsky opíralo do skleněných tabulek školních oken a rudovlasá dívka musela mhouřit oči kvůli jejich oslnivým odleskům. Předpověď počasí hlásala další zářivý den v Alole. Na nebi bylo pár mráčků, ale ty nevypadaly, že by dokázaly zastínit slunce na moc dlouho. Leile to ale nevadilo, pomalu už si začínala zvykat na horké počasí, které tropický ostrov nabízel.
Pomalým krokem došla až k velkému poli, které odpočívalo ve stínu školy a pořádně se rozhlédla. Kolem pole byly vysazené vysoké palmy, které taky poskytovaly stín. Na spoustě z nich visely hnědé kokosové ořechy, přesně takové, které se prodávají na tržištích. Trochu nejistě se na ně zahleděla, nerada by totiž, aby jí nějaký spadl na hlavu. Pole bylo obdélníkové a dost velké, aby zde mohlo trénovat několik trenérů, aniž by se navzájem rušili při práci. Nyní na poli nebylo moc lidí, ačkoliv zahlédla pár povědomých tváří. Byla si jistá, že některé z přítomných trenérů viděla při plnění minulého úkolů. Dívku dost zajímalo, jak si ostatní studenti vedou s nelehký úkolem, který jim byl přidělen nyní. Vyměnit si pokémona s cizím trenérem, a pak se sním seznámit, to rozhodně Leila nepokládala za něco jednoduchého. Spolupracovat s pokémonem, který byl už sžitý se svým trenérem, ale určitě patřilo mezi neobvyklou zkušenost, která mohla dívce pomoct na její cestě. Bohužel jednat s cizími lidmi jí dělalo vždycky problém. Naštěstí potkala River Hope, velmi milou a seriózní dívku, která na Leilu působila sympatickým dojmem, a tak než by Leila řekla švec měli sjednanou výměnu.
River Hope odešla s její Snivy, a přestože Leila byla na své cestě teprve krátce a se Snivy se neznaly moc dlouho, už cítila, že ji malý travní pokémon chybí. Místo ní svírala v ruce červený pokéball, který skrýval silného a zkušeného pokémona. Co dělalo výměnu ještě více zajímavou bylo, že výměnou za Snivy získala pokémona, jenž byl jejím finálním vývojem. Jednalo se o ukázkového Serperiora. Leila byla z výměny nadšená. Chtěla se od toho Serperiora naučit, co nejvíce to půjde.
Rozešla se k místu, které vypadalo prázdné, aby je nikdo nerušil, a pak už jen vymrštila do vzduchu pokéball. Serperiorův zjev byl více než ladný a okouzlující. Leila lehce pokývala hlavou na pozdrav, přestože se ten den už viděli a zahleděla se mu do rubínových oči. Měla pocit, že jimi ji pokémon vidí až do skrytu její duše. Lehce se nad tou představou otřepala. Téměř ji z toho pomyšlení mrazilo. Serperior jí oplatil pokývnutí hlavou, snad aby jí dal najevo, že její přítomnost bere nevědomí. Z jeho pokývnutí vyzařovala sebejistota a jakási vznešenost.
„Co všechno umíš za útoky?“ optala se ho pak Leila. Vůbec netušila, co by s ním měla trénovat.
Serperior zvedl hlavu, na okamžik se zamyslel, než odpověděl. „Tak kromě úponkového biče umím i naráz, což je celkem pochopitelné, protože je to jeden ze základních útoku, který někteří startéři umí. Dále umím i listové tornádo, což je podle mého mínění dosti silný útok, a taky nejsilnější útok který umím. A pak také umím útok, který kdysi moje trenérka přeložila jako náhražka,“ pronesl pak výčet všech svých útoků, při tom se však netvářil nijak nafoukaně či povýšeně. Vypadal pouze, že je celkem spokojený sám se sebou.
„To umíš celkem dost útoku“ prohlásila dívka. Věděla, že Serperior je zkušený pokémon, nesoucí si spousty zkušeností, ale i tak jí to ve srovnání s jejími pokémony přišlo dost.
„Jenom.. ten útok, který jsi zmíní nakonec, náhražka, správně?“ když Serperior přikývl na souhlas, pokračovala, „po pravdě řečeno o tom jsem ještě neslyšela“.
„Možná bych se měla podívat do pokédexu, jestli tam o tom něco nenajdu, “ zamumlala si pro sebe a už prohrabávala svůj batoh. Někde tam ten pokédex měla, byla si tím jistá, ale od začátku své cesty ho ještě mockrát nepoužila.
Část 2/6
Vymazat„Není nutné to hledat tam. Rád ti princip toho útoku osvětlím,“ pronesl hadí pokémon mile.
„Vážně?“ zeptala se pak. Pokémon pouze znova pokýval hlavou a stočil dlouhé křivky svého těla do pohodlnější pozice. Zřejmě než se dostanou k opravdovém trénování, tak to zabere ještě nějaký čas.
„Náhražka, neboli substitute chceš-li, je útok, díky kterému si pokémon vytvoří dvojníka, jenž za něj pojme útok. Takže, když na tebe někdo zaútočí a použiješ ten útok, tak se ti vlastně nic nestane. Je to dost výhodný útok, zvláště pokud stojíš proti silnému soupeři, “ vysvětloval Serperior.
„Takhle to nezní až tak zapeklitě“ pronesla Leila.
„Rozhodně to zní jako užitečný útok, ale nejsem si jistá, jak se dá trénovat jinak, než zápasením, “ zamyslela se. Představa, že by na Serperiora házela kameny, aby je pak útok pohltil, jí přišla dosti nereálná.
„Proti nějakému menšímu zápasu nic nenamítám. Máš více pokémonů, nebo jen tu Snivy, která je teď u mojí chovatelky?“ zeptal se Leily.
„Mám ještě eeveeho a vulpix, ale jsem si jistá, že se ti silou ani v nejmenším nevyrovnají. My jsme spolu jJeště netrénovali.“
„Vlastně, tohle je můj úplně první trénink, takže moc nevím, co přesně mám dělat,“ přiznala a do tváří se jí zase nahrnulo horko. Cítila se jako trenérka dosti neschopně. To, že se proti své vůli červenala ale, jí situaci moc neulehčovalo.
„Takže, “ prohlásil pak Serperior s pohledem upřeným na její rdící se tvář, „tady budu učit spíš já tebe než ty mě“.
„Netrap se. Každý jednou začínal a co je lepší začátek než s pokémonem, který už má nějaké ty zkušenosti, ne?“ promluvil k ní milým tónem. Dívka mu připadala dosti milá, ale i málo sebejistá. A to byla celkem škoda.
„Máš pravdu. Tak směle do toho“ spustila s trochu větším nadšením. Vypadala, že jeho slova byla přesně to, co potřebovala k postrčení.
„Myslím, že zprvu bychom měli začít nějakým protažení,“ navrhla dívka. Ona se pak pomocí několika cviku lehce protáhla. Když chtěla vidět, jak se Serperior pohybuje a jak je rychlý, tak ji zprvu odmítnul, s tím že plazení je dost nedůstojné, ale nakonec se nechal udolat. Domluvili se, že si zaběhnou, tedy Leila poběží a on se poplazí, dvě kolečka kolem plochy tréninkového pole. Nebyli ani v půlce prvního kola a Serperior Leilu hladce předehnal a ani na to nemusel vynaložit nějak moc úsilí. Po doběhnutí obou kol, když už na ní Serperior čekal na místě, které jim před tím vybrala pro trénink, Leila sotva popadla dech. Musela se opřít rukama o kolena a chvilku se vydýchat, než byla schopna dýchat normálně a ne jako uřícený kůň. Serperior ji celou dobu pozoroval a v očích se mu zvláštně blyštilo. Leila ho podezřívala, že se jí potají směje. Bohužel kondička a především běhání nepatřilo k jejím silným stránkám. Tedy, jestli vůbec nějaké měla.
„Takže, už jsi vymyslela, jak budeme trénovat?“ optal se jí, když si myslel, že už bude schopna odpovědět.
Rudovláska pokývala hlavou a ukázala na jednu z palem, kterých kolem pole bylo spoustu.
„Vidíš ty kokosové ořechy nahoře na té palmě?“ serperior souhlasně přikývl, ovšem netuší, l kam tím dívka míří.
„To je začátek našeho tréninku. Zaútoč na tu palmu nárazovým útokem, tak aby z ní spadly kokosy. Abys pak nedostal ránu, odraz je úponkový bičem, “ vysvětlila mu svůj nápad.
„Takhle si najednou procvičí oba útoky“ dodala ještě.
Serperior si změřil palmu, jakoby uvažoval, jestli je hodná toho, aby na ni použil útok. Takhle si alespoň Leila přeložila jeho výraz. Ve skutečnosti přemýšlel, jestli by tu palmu nemohl náhodou svým nárazovým útokem vyvrátit. Přece jen palmy vzhledem ke své výšce, měly celkem tenké kmeny a on by nechtěl nikoho ohrozit padajícím stromem. Nakonec ale usoudil že když zasáhne strom takovou silou, aby z něho spadly ořechy, ale zároveň ne tak velkou silou, aby to strom vyvrátilo, tak by se nic stát nemělo.
Část 3/6
VymazatLeila pak už jen viděla, jak se serperior napnul než vyrazil vpřed. Udeřil do stromu až se celý otřásl, avšak zůstal stát v zemi a ani se nezlomil. Síla ale byla dostatečně velká na to, aby spadly kokosy. Pár z nich mířily přímo na Serperiora. Pro něj to nebyl žádný problém. Rychlostí, tak velkou, že Leila ani nepostřehla, jak se to stalo, odrazil všechny kokosy pomocí úponkového biče, jak mu Leila nařídila.
Ovšem jak pak zjistila, trochu svůj plán nepromyslela. Pár z odražených kokosů se blížily jejím směrem a ona nechtěla skončit s dírou v hlavě. A tak udělala to jediné, co se v té situaci dalo dělat a to, že se sehnula k zemi a kryla si rukama hlavu. Naštěstí to nebylo potřeba, jelikož to Serperior stihl zaregistrovat a tak kokosy zachytil.
Dívka si oddechla a vděčně serperiovi poděkovala. Cvičení, dá-li se to tak nazývat, provedli ještě u pár dalších palem a dívka pokémona pozorovala z větší vzdálenosti, jen pro případ. Už žádná situace, která by ji chtěla připravit o hlavu nenastala, což dívka oceňovala.
Spolu se Serperiorem pak postavili z kokosu menší pyramidu, která měla posloužit jako terč pro procvičení dalšího útoku. Dívka doufala, že po tomto dni už alespoň týden neuvidí kokosy, ale vzhledem k tomu, že byla na tropickém ostrově, tušila, že se její přání nevyplní.
„Na tu kokosovou pyramidu použij listové tornádo. Ale aby to nebylo až tak jednoduché, chci abys udržel všechny ořechy uvnitř toho tornáda, “ nevěděla jestli je něco takového v jeho silách, ale vzhledem k tomu, že nic nenamítal a pouze si znova přeměřil hromadu, usoudila, že to zvládne.
Serperior použil útok a zanedlouho cílila Leila kolem sebe poryvy větru. Ani se nenadála a už před ní lítaly malé zelené lístky a kokosy.
„Teď je to spíše kokosové tornádo, nežli listové,“ poznamenala dívka z úsměvem. Serperior nemohl odolat a musel se tomu také ušklíbnout.
„Teď to spusť pomalu k zemi, tak abychom těmi kokosy nejlépe nikoho nezabili, “ zavelela a Serperior tak učinil.
Leila pak navrhla dát si menší pauzu, na což ji Serperior pohotově odpověděl, že klidně, přestože žádnou nepotřebuje. Prý by se Leila měla snažit víc, jestli chce, aby se zpotil a unavil. Leila taktně nedodala, že se plazi potit nemůžou a pouze pokývala hlavou s tím, že příště mu dá více zabrat. Během jejich malé přestávky odnesli kokosy pryč, aby se nikomu nepletli pod nohama.
„Co kdybych ti teďka představila zbytek týmu?“ optala se a už vytahovala patřičné pokébally. Serperior nebyl proti, vlastně celkem rád by poznal, jestli jsou pokémoni stejně milí jako jejich koordinátorka.
Když se před nimi zjevili, Leila je jen rychle pozdravila, než se pustila do představování.
„Tohle je Connor,“ ukázala na eeveeho a pak na vulpix,„a tohle Hestia“.
Pak představila Serperiora a vysvětlila zadání druhé hodiny.
„Takže takhle to je,“ oddechl si eevee, „už jsem si myslel, že se Cressidy vyvinula nějak rychle“.
Všichni se tomu zasmáli. Ale Leila se nedivila jeho zmatení, samotnou by ji to možná napadlo, kdyby byla v jeho pozici.
„Co kdyby jste si zkusili zápas proti Serperiorovi?“navrhla jim dívka.
„Pro vás je to skvělá příležitost si to vyzkoušet a já bych mohla vidět jak vypadá náhražka“ dodala.
Zřejmě se Connor zatvářil dost nejistě, neboť je pak Serperior ujistil, že na ně půjde zlehka. Vulpix to naopak brala jako skvělou příležitost ke zlepšení svých schopností a zesílení. A tak se Leila ani nedivila, když navrhla, že půjde první.
Postavila se naproti Serperiorovi a vzdorovitě vystrčila bradu.
„Fajn“ přikývla Leila. Otočila se k Hestie a podívala se jí do vřelých hnědých oči
„Začni zápas pomocí uhlíků,“ nařídila jí.
„A ty mi můžeš předvést tu svou náhražku,“ řekla tentokrát směrem k Serperiorovi.
Vulpix se nadechla a vyslala na protivníka několik žhavých uhlíků. Serperior se pouze zvláštně zavlnil a Leila pak začala mít pocit jakoby se jí dvojil zrak. Ve skutečnosti od sebe Serperior pouze oddělil svého dvojníka. Pak počkal za onou siluetou, dokud ji nezasáhly uhlíky.
Část 4/6
VymazatKlon útok jakoby pojal do sebe, jen to lehce zasyčelo, zřejmě od toho jak byly horké. Klon se pak rozplynul, ovšem pravý Serperior se nezdál, že by ho útok od Hestii nějak zasáhl.
Rudovláska si pouze musela poznamenat, jak zajímavý a užitečný ten útok je. Ovšem, když kdysi projížděla pokédex a hledala v něm útoky, které by mohla svou Snivy naučit, tak tam žádný takový nenašla. Jak ji Serperior později sdělil, naučil se jej pomocí zvláštního disku, který se nazýval TM.
Když se ho pak ptala na přesné použití disku, už si to moc přesně nepamatoval. Věděl jen, že ho River Hope zastrčila do pokédexu a z něho pak četla instrukce. Leila se později toho dne snažila najít, kam by se dal vložit nějaký disk na jejím pokédexu, ovšem nic nenašla. A proto se rozhodla si některý den udělat výlet do místní školní knihovny a něco si o těch discích přečíst.
„Použij znova uhlíky,“ zadala další povel Hestii. Tentokrát ale Leila po ní ještě chtěl, aby se dostala za protivníkova záda, aby ho mohla zasáhnout do nejméně chráněného místa. Po Serperiorovi naopak žádala, aby se to snažil Hestii překazit pomocí úponkového biče. Chvíli kolem sebe pokémoni na trávě tančili, pak už jen šlo vidět šmouhu rudého Hestiina kožichu, jak se mihla mezi křivkami hadovitého těla. Vulpix se nedařilo proklouznout, jelikož ji Serperior úponkovým bičem zachytil. Jak ji Leila poradila, využila Hestia situace a použila na šlahouny své uhlíky. Jak Leila čekala, Serperior ucukl a stáhl zpátky popálené šlahouny. Vulpix ho stihla oběhnout a zaútočila, jenže v ten moment se přestala hlídat a tak to schytala. Serperior použil naráz a téměř ji převálcoval. Hestia se pak ale zvedla a s pořád stejně vzdorovitým výrazem, se mu znova postavila. Bojovali spolu ještě řádnou chvíli, než si vulpix pomocí svého jediného útoku připsala ještě pár zásahů, ale bylo jasně vidět, že má Serperiora nemá. Podle rudovlásky zatím, ani společně s Connorem, nesahali serperiorovi ani po kotníky, kdyby nějaké měl. A protože se na to během zápasu zaměřila, mohla si povšimnout, že Serperior nedává do útoku vše. Kdyby totiž jo, zápas by neměl moc dlouhého trvání. Hestia by si to ani moc nezkusila a Leila by si nemohla přesně prohlédnout útoky. Vulpix se ale nevzdávala, a tak nakonec ukončila zápas Leila. Serperior vyvázl jen s pár popálenými lístky, ovšem vulpix vypadala dosti bolavě. Serperiorovi se do ní podařilo několikrát narazit a ani jeho úponkový bič nebyl příliš jemný. Ovšem vulpix vypadala celkem spokojená. Zřejmě ocenila svůj výkon, hlavně to, že se udržela v zápase tak dlouho. Pak Leile řekla, že by si jednou přála, být alespoň tak silná právě jako Serperior.
Serperior vypadal pouze jakoby se zapotil, což ale nešlo vzhledem k tomu, že je pláž, a tak souhlasil ještě s jedním zápasem. Eeveemu se na druhou stranu moc nechtělo. Bojovat nikdy neuměl, ale nakonec se nechal Leilou přemluvit, aby to šel zkusit. Stejně jako vulpix uměl pouze jen jeden útok zatím. Tak proti Serperiorovi neměl moc vysoké šance, ale stejně to byl zápas pouze pro to, aby se Serperior protáhl a Leila ho mohla vidět v akci a její pokémoni se přiučili něco nového.
Na rozdíl od vulpix se Connorovi povedl pouze jediný zásah. O to větší radost z toho pak Leila měla. Zápas netrval ani tak dlouho jak ten předchozí. Connor se snažil útočit pomocí nárazu, ale Serperior se mu vždy s ladností vyhnul anebo ho odrazil útokem. Pak Leila vyslala Connor přímo do čelního nárazu se Serpriorem. Eevee se rozběhl,i když proti němu šlehl Serperior úponky. A pak přesně, jak Leila plánovala, vyskočil na jeden z nich, pak na druhý a odrazil se do vzduchu. Najednou byl eevee nad Serpriorem a pak přímo na jeho hlavu zaútočil nárazem. Serperior se na kratičký okamžik zmateně zastavil a proto už nestihl nijak zareagovat. Pro oba pokémony to musel být docela tvrdý naráz, navíc eevee pak odletěl pár metrů pryč. I přes to se statečně znova postavil na nohy. Zápas pak Serperior ukončil pomocí jednoho mocného listového tornáda.
Část 5/6
VymazatLeila si pak došla pro eeveeho a pomohla mu na nohy. Nevypadal nijak zvláštně zraněný, pouze děsně rozcuchaný, ale stěžoval si, jak ho všechno bolí z toho pádu. Leila se mu ani nedivila. Oba své pokémony znova zkontrolovala, jestli hned nenavštíví pokémoní středisko, ovšem vypadali jen potlučeně, a tak je pouze velmi pochválila a pak je nechala odpočívat uvnitř svých pokéballů. K sestře Joy by se když tak stavila až potom.
Serperior byl také v pořádku až na těch pár popálenin.
„Útočit zezadu na pokémona není zrovna fér,“ poznamenal jenom ale koutky měl pozvednuté v náznaku úsměvu.
„Život taky není zrovna fér,“ odpověděla Leila ovšem nemyslela to přímo vážně. Spíš jen během zápasu chtěla přimět Serperiora, aby si více kryl svá zranitelná místa, a také chtěla vidět jestli se Hestie podaří ho zasáhnout.
„Půjdeme si odpočinout na pláž, co ty na to?“ navrhla mu dívka. Serperior neprotestoval, tak si to Leila vyložila jako tiché klidně, a vydala se pryč z tréninkového pole. Přesně jak doufala, na pláži nikdo nebyl, a tak tam měli svůj klid. Leila se posadila do písku a zahleděla se do vln azurového moře. Serperior se úhledně stočil vedle ní a následoval její pohled.
Leila pak vytáhla jedno krásně lesklé červené jablko a zabalený sendvič a nabídla mu. Sepririor se chvíli mračil na sendvič, jakoby ho snad mohl kousnout a nakonec si ho vzal. Po té co dojedl musel ocenit, že chutnal výborně. Leila si mezitím ukousla kus červeného jablka.
Chvíli tam mlčky seděli, než navázali vlažnou konverzaci. Bavili se o nějakých podrobnostech z tréninku. Serperior jí radil, na co by se příště měla zaměřit a Leila se ptala na otázky, snimiž si nebyla úplně jistá.
Byla moc ráda, že si mohla vyměnit pokémona. Měla pocit, že ji to mnoho dalo. Sepririor ji jako zkušený pokémon i leccos přiučil.
Pak se tok jejich hovoru stočil k více osobnějším tématům.
„A jsi si jistá, že nejsi šlechtična?“ optal se jí Serperior.
„Myslím, že už jsem slyšel o jednon rodě, který byl známý díky svým ohnivým vlasům,“ dodal ještě.
Dívka pouze nesouhlasně zavrtěla hlavu.
„Jsem pouze obyčejná příměstská dívka“ odpověděla s úsměvem. Přestože byl pokémon stejný jako její Snivy, pouze o pár vývojových stádií výš, viděla mezi nimi Leila obrovské rozdíly. Nejen, že byl oproti ní Serperior výrazně silnější, ale charakterově to byl úplně jiný pokémon.
Serperior se mírně ušklíbl, ale pak se jí začal ptát, co taková obyčejná příměstská dívka dělá ve své volném čase. Leila se zamyslela než odpověděla.
„Rada chodím do městského parku. Miluju to ticho, vždy si u toho pročistím hlavu. Také mě baví sledovat všechny ty rozdílné lidi a pokémony, kteří parkem procházejí“.
„To tam jen tak sedíš a pozoruješ lidi? Není to nudné?“ zeptal se pak. Serperior rád zkoušel nové věci, ale něco takového mu prostě připadalo pouze jako plýtvání časem.
„Občas pouze sedím a jen pozoruji okolí, nudné to ovšem není, vždy se najde něco zajímavého, na co zaměřit svou pozornost. Jindy zase skládám básně. Ráda si námahám hlavu hledáním slov, která by spolu zněla dobře.“ Vzpomněla si ale, že už dlouho nic nenapsala a to jí dost zamrzelo. Bohužel už na to neměla tolik času jako dříve.
Pak se začala vyptávat na otázky i Leila a poslouchala Serperiorovo vyprávění. Nemohla uvěřit kolik dobrodružství spolu River Hope a Serperior zažili. Zmínila také pár svých zajímavých zážitků z cestování. Jako třeba, když se musely se Snivy schovat před prudkým deštěm, který je překvapit zcela nečekaně v zámeckém komplexu, nebo třeba i jak o půlnoci viděli s eeveem rozkvétat zářivé květiny.
Povídali si vesele dal a Leila si připadala, že si s ním začíná více rozumět. Stále byl lehce odtažitý, nikdy nic nepopisoval příliš dopodrobna, spíše si detaily nechával pro sebe, a také mu sem tam uniklo mírně ušklíbnutí, ale Leila si všimla, že pod povrchem se skrývá docela milý pokémon.
Část 6/6
VymazatSlunce se pomalu začínalo klanět k západu a ukončovat tak jejich společné dobrodružství. Rozhodli se, že se ještě projdou kousek po pláži, než se rozloučí. Žlutý písek skřípal o Serperiorovy šupiny, když se po nich plazil v úhledných obloucích. Nevypadalo, že by mu to vadilo, dokonce to ani nevypadalo, že by si toho všiml. Za sebou zanechávali pouze malé lidské šlápoty vedle obří hadí stopy.
Leila kráčela a užívala si chladný vítr, který byl cítit po soli z moře a přemýšlela, co všechno se naučila, a co všechno ji tato zkušenost dala. Díky Serperiorovi si vyzkoušela trénování, a tak už měla alespoň představu o tom, jak v budoucnu bude trénovat své pokémony.
Stejně tak si vyzkoušela i zápasení, které není tak snadné, jak na první pohled vypadá. Zjistila, že jestli chcete zasadit soupeři ránu, musíte si strategicky promyslet své i jeho kroky, a to i několik dopředu. Podobně jako hraní šachů, pomyslela si rudovláska. Šachy ovšem nikdy nehrála, ani neznala pravidla, ovšem to přirovnání jí připadalo docela trefné. Taky zjistila, že i když jsou pokémoni stejného druhu, kteří můžou umět stejně útoky, můžou být úplně rozdílné povahy. Co se útoku týče, měla pocit, že Serperiorův naráz byl o něco silnější, nežli ten od Cressidy. Ještě s ní sice netrénovala, ovšem už ji jednou viděla ho použít. A s jistotou mohla říct, že Serperior do toho dával více síly, také mnohem lépe využíval svoji rychlosti a větší váhy, čímž se útok stával mnohem efektivnějším. Určitě v tom hrály roli i zkušenosti. Také si povšiml, že Serperior umí vcelku regulovat sílu svých útoků, což jí přišlo přinejmenším pozoruhodné. Také bylo znát, že na rozdíl od jejich pokémonů má Serperior četné zkušenosti v zápasech.
Kráčeli dokud se na obzoru neobjevily rudé červánky ladící z divokými prameny dívky. Pak se dívka zastavila a otočila k Serperiorovi. Hleděla do těch jeho rudých očí, které mu přidávali na vznešeném vzhledu a zase měla pocit, že ji téma očima skenuje duši. Už ji ale nenaskočila husí kůže jako poprvé, když se do nich zahleděla, nyní za nimaatotiž viděla ukrytý úsměv. Přestože tomu jeho výraz nenasvědčoval, Leila věděla, že se dneska alespoň trochu bavil.
„Moc děkuji za společně strávený čas. Kromě toho, že to bylo velmi poučné a já se díky tobě dozvěděla spoustu nových věcí, také jsem se výborně bavila. Je mi skoro až líto, že se to už chýlí ke konci. Ale na druhou stranu také mi dost chybí Cressidy. Moc ráda bych věděla, jak se jí u River Hope vede,“ serperior pouze souhlasně pokýval hlavou, nebylo třeba vyjadřovat se slovy. Taky se naučil pár nových věcí ne však tak moc jako rudovláska a určitě to považoval za zajímavou zkušenost.
„Takže tohle je asi naše sbohem“ pověděl pak.
Leila v dlaních svírala červený pokéball a usmíval se.
„Moc mě těšilo,“ řekla a pak se uklonila. Sice nijak hluboce, ale rozhodně to bylo gesto úcty. Také si byla v celku jistá, že jako dívka měla udělat spíše pukrle, nežli se poklonit, ale bála se, že by to nejen udělala špatně, ale ani by to neustála a švihla sebou na zem. Serperior to pouze přehlédl a oplatil jí mírnou poklonu.
„Doufám, že se ještě někdy shledáme, rád bych pak poznal tu tvoji Snivy. Sbohem, “ a dívka se ani nenadála a už stála na pláži sama. Serperior zmizel v jediném záblesku rudého světla. Stejně rudém jako byly jeho oči a Leiliny vlasy.
Dívka se pouze usmála a zastrčila si jeden z neposedných pramenů za ucho. Pokéball schovala do svého batohu a vydala se dál po pláži. Ještě musela navrátit pokémona k jeho trenérce.
//Omlouvám se za předchozí zmatek, z nějakého důvodu jsem viděla konec komentáře již 3/6, proto mě to také zmátlo. Zde je již kompletní ohodnocení.
VymazatSerperior, byť neprojevoval žádnou přehnanou emoci či náklonnost, si čas u tebe užíval. Byl zvyklý na svou chovatelku, která povětšinou tréninky koordinovala a plánovala dopředu, tudíž volnost mu byla příjemnou změnou.
Zapamatoval si, že si prostuduje rodokmen šlechtických rodů - do tvého soukromí ovšem nehodlal zasahovat. Rozhodl se zachovat si tě ve vzpomínkách a kdo ví, možná se ještě potkáte. Mnoho se toho od tebe naučil a poznat o jednoho trenéra navíc mu dodalo spoustu nových poznatků, jak v porozumění lidem, tak i v obecných věcech.
Na tvé rozloučení jen přikývl a lehce se uklonil. "Také ti přeji spoustu úspěchů, tobě i tvým pokémonům. Možná osud jednou svolí, abychom se ještě potkali," pověděl. Poté se nechal odvolat.
Serperior - 3 levely, 16% sehranosti (3% sendvič), 1% lásky (Leila's)
Vulpix - 3 levely, 6% sehranosti
Eevee - 2 levely, 6% sehranosti
Získala jsi 7 bodů, nyní máš 7/7.
TRAINER & CONTEST CLASS | 2. hodina – část 1.: seznámení | Winston
OdpovědětVymazat//Opět na poslední chvíli… A už vidím, že ty texty nebudou nic extra, ale rád něco sepíšu.
1. Hlavní budova, pláž, konec na tréninkovým poli
2. Viz začátek textu – procházka, seznámení, žádnou extra hloubku to nemá
3. …
Po opravdu stručném seznámení s Poochyenem jsem se s ním vydal na krátkou procházku po pokémoní škole. Nešlo mi o nic extra, žádný velký výlet se stejně moc podnikat nedal, a tak jsme se jenom prošli a trochu si popovídali. Od Janet – totiž trenérky, se kterou jsem si Poochyena vyměnil – jsem se dozvěděl, že to s ním neměla jednoduché. Poochyena dostala jako malého a nevychovaného a začátky byly opravdu kruté, a tak jsem byl zvědav, jak se postaví ke mně – k nové (případné) autoritě.
Začali jsme prohlídku v hlavní budově. Spíš jsme jenom postupně procházeli patra a tu šlo opravdu jen a čistě o naši konverzaci, o nic jiného ani ne. Sám pokémon se moc ke konverzaci neměl, a tak jsem se pomalu rozmlouval já. „Tak abych se znovu nějak uvedl. Já jsem Winston, pokémoní trenér. Nejsem na cestě příliš dlouho, prvního pokémona – totiž moji Squritle, která je momentálně s tvojí trenérkou – jsem obdržel od profesora Oaka u nás v Kantu teprve nedávno a sám toho moc za sebou nemám. A moje ambice? Jsou až obrovské. Od pokémoního šampiona po profesora nebo jeho asistenta… Je toho mnoho. Ale hlavně si chci svou cestu s pokémony užít, prohloubit s každým jedincem, který kdy se vydá na cestu se mnou, vztah a pokusit se získat i nějaké kamarády v těchto zajímavých tvorech, jakým jsi i ty.“ Při cestě přes první a druhé patro jsem se docela rozvášnil a zdálo se, že jsem Poochyena zaujal.
„Jak jsem řekl, sám mám málo zkušeností, ale přijde mi, že mnohem lepší je objevovat. Objevovat to nové, získávat zkušenosti na základě svých zážitků, pokusů o to něco dokázat a něco jako škola, kde jsme teď, brát spíš jako inspiraci. Ostatně…“ Na chvíli jsem se zamyslel a byl jsem potichu, což se hodilo, jelikož jsme procházeli okolo mnoha pracoven i ředitelny, a tak jsem raději pokračoval až v dalším patře. „…Ti učitelé tu si to určitě uvědomují taky. Zadávají nám poměrně obyčejné a jednoduché úkoly, jejichž plnění je však opět na nás a spíš poukazují na to, že my sami si máme volit způsob, jakým je plníme.“ Poochyena po cestě spíš jen přikyvoval a nic moc neříkal – ani jsem se mu nedivil, protože na tohle nebyla slova, nakonec však z něj něco málo vypadlo: „Jo… Jo, asi máš pravdu. Taky mi přijde, že by trenér měl být takový. Nesnažit se papouškovat věci, které… Které mu někdo poradí, řekne přesně, co má dělat…“ I když to od něj znělo dost lhostejně a bez zájmu, bylo možné, že se v tom skrývala upřímnost tohoto tvora s poměrně složitou povahou?
Zakrátko jsme už dorazili do nejvyššího patra ke zvonici a samotnému zvonu, u kterého jsme se zastavili a mlčky se dívali z okna, díky kterému tu byl výhled na daleký areál samotné školy a ještě vlastně dál. „Nádhera, no ne?“ Pověděl jsem potichu, abych nenarušoval naše rozjímání. Poochyena jen lehce štěkl na souhlas a sám s tlapkami na parapetu okna pozoroval, jak celý areál školy vypadá.
…
„A hurá na pláž, no ne? Vykoupeme se trochu!“ Poochyena nevypadal moc nadšeně, ale odmítal jsem veškeré protesty – prostě si užijeme část odpoledne ve vodě, než se pustíme do nějaké té vážně činnosti. „A co bys mi o sobě ještě pověděl? Aspoň z hlediska zápasení. Jsem trenér a chystám se s tebou trochu trénovat, tak jsem zvědav, co umíš.“ Po cestě jsem se z něj pokusil něco dostat a zdálo se, že se chce pochlubit. Nebo alespoň ukázat, že opravdu něco umí. „Umím howl, tackle a bite. Moc toho není, ale umím je dobře. Sice to nejsou ty nejsilnější útoky, ale když se to povede, dokáží udělat paseku.“ Až jsem se divil, jak se ten pokémon najednou rozpovídal. „To věřím, to věřím… Tak uvidíme.“ Povzbudivě jsem se na něj usmál a zdálo se, že jsme trochu prolomili ledy.
DOKONČENÍ
OdpovědětVymazatNa pláži už byl náš záměr jasný, odhodil jsem věci, nechal si pochopitelně plavky a i s Poochyenem jsem se vydal do vody. Nakonec už tolik neprotestoval a vběhl tam pohotově. Usadil jsem se na břehu a pozoroval, jak se zachová. A ten pokémon si to fakt užíval – pobíhal, potápěl se, vrtěl ocasem a nakonec připlaval ke mně. „Tak co, je tu hezky, no ne?“ Odpovědí mi bylo souhlasné zaštěkání: „Moje trenérka je z tohoto regionu a sám to tu mám docela rád, když sem občas zavítáme – je tu nádherně a užijeme si to tu.“ Vydal jsem se od břehu trochu dál a lehce jsme si zaplavali. Žádný spěch, spíš takových pár oddychových temp. „Tak… A je čas začít pracovat. Jdeme trénovat!“ Rozhodl jsem, pobalili jsme se a za krásného slunečného odpoledne jsme se vydali na tréninkové pole.
TRAINER & CONTEST CLASS | 2. hodina – část 2.: trénink | Winston
OdpovědětVymazat//Omlouvám se, že jsem první část nedal jako odpověď, jsem na to pozapomněl. Příště to bude vždy napraveno.
1. Tréninkové pole
2. Trénujeme – opakování útoků
3. …
„A jde se trénovat!“ Zavelel jsem, když jsme dorazili na tréninkové pole. „Poochyene, tvůj dnešní úkol bude jasný…“ Začal jsem a Poochyena se odhodlaně postavil přede mne – vypadalo to, že ačkoliv se o něm trenérka zmiňovala jakkoliv, on chtěl zazářit. „…procvičíme si všechny tři tvé útoky. Howl a Tackle budeme kombinovat. A Bite provedeme zvlášť. Tackle vyzkoušíme nejprve samostatně a za cíl budeš mít pochopitelně figuríny. Postupně se však figuríny budou měnit – budou vyrobeny z těžšího materiálu a pro tebe bude těžší je srazit k zemi, proto použiješ Howl. A nakonec Bite – ten vyzkoušíme na překousávání nejrůznějších věcí: větve, kameny a nakonec i nazkoušíme načasování a zaměřování tohoto útoku, případně útok v běhu. Takový rychlotrénink tvých útoků v praxi. Určitě nejde o kvantitu jako spíš o kvalitu. A do práce!“
A dali jsme se do práce. Poochyena je opravdu schopný pokémon s potenciálem, který si zaslouží spoustu pozornost a jednou z něj bude těžko porazitelný Mightyen. Začali jsme oním Tacklem. Figurín bylo pět – pět obtížností, přičemž poslední dvě by měly už vyžadovat Howl. Poochyena byl zprvu moc hrr a první útok použil bez mého povelu, jen co jsme se před figurínu postavili. Nebyl by to asi za normálních okolností problém, kdyby se však nepostavil před figurínu nejtěžší a ne nejlehčí. Dost si nabančil, ale zdálo se, že to bral jako ponaučení a od té doby mě již ve všem poslechl.
První dvě figuríny proběhly bez nejmenších problémů a na první pokus vždy lehly k zemi. Třetí už byla těžší. Nejdříve se Poochyena nemohl ani trefit, což jsem připisoval nervozitě z jiného trenéra a stupňující se obtížnosti, což bylo vidět na ubývajících figurínách. Napodruhé do toho pokémon nedal tolik energie a už vypadal tak rozhozeně, že použije Howl, nakonec mne však poslechl a počkal s tím. Problém nebyl a napotřetí při plném soustředí a bez zbytečné nervozity figurína lehla.
Před čtvrtou jsme se tedy pustili do Howlu. Vypadalo to, že tenhle útok je jeho první, který kdy uměl, a tak v něm je opravdu zběhlý a hned po něm přešel do ofenzivy – tuhle kombinaci, kterou dokázal provést ve velmi krátkém čase, jsem považoval za opravdu dobrou, kladnou stránku a náležitá pochvala, která přišla po sejmutí figuríny bez nejmenšího problému, udělal své: oba dva jsme byli spokojení. Pátá figurína tak byla už jen formalitka a mně se pomalu začínala v hlavě vykreslovat představa, jak asi tenhle pokémon funguje v průběhu zápasů. A ač se původně nezdál, je to nejspíš dost bojovný pokémon.
A Bite? Pokémon v něm nebyl až tak zběhlý, ale bez problému jsme vše dohnali. Větvičky z počátku celého trénování tohoto útoku nebyly vůbec problémové a jedna po druhé praskala mezi Poochyenovými zuby. Kameny už byly větší oříšek, ale bylo to tím, že Poochyena neměl vychytané, jak se zbytků kamenů z pusy zbavovat – to chtělo jenom přijít na ten správný grif v puse a jak to šlo (samozřejmě nemluvíme o velkých šutrácích – já jsem normální trenér!).
Bite v jeho poslední fázi byl nejproblémovější, načasování a zaměření. Postavil jsem doprostřed pole figurínu a Poochyena měl postupně tři úkoly. Stát před figurínou, skočit a zaútočit na levé rameno na povel. Nebyl problém. Druhý úkol byl rozběhnout se, skočit a zaútočit na pravé rameno na povel – v tom také problém nebyl. Ale ve chvíli, kdy byl pokémon v pohybu okolo figuríny a měl útočit bez toho, aniž by věděl, kam nebo jak bude útočit, to chtělo trochu tréninku. Podstatné však bylo, že nebylo třeba Poochyena nic moc učit, hlavní bylo se snažit trénovat, protože on to v sobě měl, jen stačilo, aby přišel na to, jak to skloubit s pohybem. Ve finále byl schopen kousek, narážet a výt skoro zároveň – nejenže je to pokémon silný, ale i rychlý.
K večeru jsme zakončili poslední kousnutí a já přešel blíž k pokémonovi. „Poochyene, díky ti za tuhle zkušenost. Jsi nesmírně nadaný pokémon a věřím, že své trenérce vybojuješ nejedno vítězství. Ať se ti daří.“ A s těmihle slovy jsme se vydali do výměnného střediska.
VymazatPoochyena si trénink velice užil a byť se s tebou neznal moc dlouho, pobyt u tebe mu nevadil. Své útoky si procvičil.
VymazatPoochyena - 2 levely, 6% sehranosti
Získal jsi 5 bodů pro 2. lekci.
Teoretický tréning xD
OdpovědětVymazat1. Pidgeot Ace, Kadabra Castiel, Incineroar Lilith
2. Ace – učíme sa pracovať s ohňom; Lilith – coachuje; Cas – teoretická analýza statusových útokov
Všetci psychická príprava na zaoberanie sa fyzickými stránkami seba samých a posilňovanie týchto schopností
3.
1/ začiatok, rozcvička
Mať vlastného expresného Pidgeota bolo dokonalé. Neodpadali tým len problémy s cestovaním či orientáciou, no mať lietajúceho pokémona, ktorý vás odnesie? No kto by to nevyužíval?
Uvažovať nad Aceom, to bolo vždy na dlho, zbožňovala som ho, rovnako, ako celý svoj tím, ale... rovnako ako som mala špeciálny vzťah s Lilith, tak aj s Acem. Štartér je vraj pre trénera, koordinátora či chovateľa (alebo tiež hocijakého človiečika, ktorý sa rozhodol cestovať s pokémonmi, z hocijakého dôvodu) najdôležitejší pokémon. Najdôležitejšie rozhodnutie, ktoré bude definovať našu cestu... V určitom zmysle som súhlasila, no na druhú stranu, čo na to hovoria pokémoni, ktorých tréner chytí ako prvých? Lilith bola začiatok mojej cesty, a určite mi dala smer, no... Ace bol prvý pokémon, ktorého sme spolu chytili, a to tiež znamenalo veľa. Celé tie dva roky som si bez Lilith nevedela predstaviť, rovnako, ako som si to nevedela predstaviť bez Acea. Práve oni boli tí, ktorí tu so mnou boli od začiatku, celý, celučičký čas. Tým som nechcela odstrkovať ostatných, no... s Lilith a Aceom sme mali predsa len trochu.. hlbšie puto.
„Ace, pamätáš, ako sme ťa učili Sky Attack?“ Pidgeot podomnou len prikývol. „Tak vedci znovu pokročili. Objavil sa Pidgeot, ktorý ovláda ohnivý útok,“ nadhodila som ľahko, no bedlivo som čakala na jeho reakciu. Pidgeot len naklonil hlavu, že počúva. „Neviem, ako to funguje, výskumy zatiaľ verejné nie sú, ale... ak by si chcel, môžeme vyskúšať aj to. Máme predsa Lilith, kto je väčší odborník na ohnivé útoky, ak nie ohniví pokémoni samotní?“ Ace sa zhlboka nadýchol a zamieril k zemi. „Pidgeot s ohnivými útokmi musí byť poriadne prekvapenie pre protivníka, nemyslíš?“ Pousmiala som sa. „Rozhodne ich neovláda každý druhý Pidgeot. Takže, čo by si povedal na to, že by sme si s Lilith skúsili dať tréning a zistíme, či by tvoje telo ohnivé útoky zvládlo?“ Ace prikývol, vidina zosilnenia ho, ako vždy, lákala.
Na zemi som z neho zoskočila a ponaťahovala sa. Ace rozohriaty bol, z toho lietania, no ja som bola mierne stihnutá. A zvyšok trénujúceho tímu vlastne tiež, napadlo ma a vyvolala som z pokéballu aj Lilith a Castiela. „Rozcvička!“ zahlásila som s maniackým úsmevom a Lilith nešťastne vzdychla. „Vážne? Prečo len ja?“ – „Len ty?“ – „Ace lieta stále, je rozcvičený, Cas robí len psychické útoky, na to sa rozohriať fyzicky nepotrebuje. Takže zostávam len ja,“ zamrmlala Lilith sucho. Pokrčila som plecami. „Pôvodne som chcela rozcvičku pre všetkých, ale keď na tom trváš...“
Rozcvička nakoniec nebola nič hrozné, len sme sa ponaťahovali a aj Lilith vyzerala, že prepukanie kostí jej len prospelo.
„Fajn, bubíci, aby sme si to zhrnuli. Už som spomínala Aceovi, že sú nové a nové objavy o Pidgeotoch, takže sa chceme posúvať aj my a byť trendy,“ zamrkala som naňho. „Takže dnes sa s Lilith pokúsime naučiť Acea používať oheň. Samotný útok ešte necháme tak, najskôr nech si zvykneš na úplne iný typ útokov. Castiel,“ otočila som sa na Kadabru, „ty mi pomôžeš preskúmať zadanie tohto týždňovej úlohy. Máme sa, zjednodušene, zamerať na statusy pokémonov. Niektorí ste silnejší, niektorí rýchlejší či odolnejší – to spolu prejdeme, spolu s tým, aké útoky vaše statusy ovplyvňujú. Dnes sa zameriame na teoretickú stránku všeobecne, a podrobnejšie si preskúmame, ako takéto útoky pôsobia, precvičíme tie, ktoré už ovládate a porovnáme ich s teóriou, a možno sa pokúsime aj takéto útoky naučiť, ak by sme mali záujem, hm?“ Trojica odhodlane prikývla. „Takže... každý povinne donut na posilnenie a ideme na to!“
„Každý pokémon má vlohy na niečo iné. Nie len druh a ty nám predurčujú, v čom budeme dobrí, ale aj naša samotná povaha a prostredie, ktoré nás ovplyvní,“ dal sa do vysvetľovania Castiel a Lilith prikývla.
2/ debata na tému typy, začiatky ohnivého útoku pre Acea (príprava na učenie)
Vymazat„Ja som sa s ohnivými schopnosťami vyliahla. Ehm. Ohnivé útoky ma naučila až Rory, no oheň bol mojou súčasťou vždy, bez neho si život ani neviem predstaviť. Litteni podľa mňa od mala inklinujú aj k temnej stránke svojich schopností, tak to bolo u mňa, a tak prechod k temnému typu nebol až tak komplikovaný. No samotné temné útoky sa mi neučia ľahko, aj môj Darkest lariat je z veľkej časti oheň, práve kvôli tomu. Ale... som presvedčená, že všetci v sebe máme rovnaké jadro, rovnaké schopnosti, ktoré ale dostávame von každý ináč.“ – „A práve preto máme typy. Čítala som štúdiu o tom, že typy sú len spôsob adaptácie. Dáva to celkom zmysel. Pokémoni v sebe všetci majú túto... magickú schopnosť, no prezentujú ju podľa toho, v akom prostredí žili v skorých fázach evolúcie. Evolúcie druhu samotného. Ohniví pokémoni pochádzajú z ohňa, ľadoví zase žili v snehu a mraze, lietajúci sa dostali do vzduchu a skrotili si ten. Ale tá sila vo vnútri je, vraj, u všetkých rovnaká. Samozrejme, generáciami nevyužívania naplno otupela, no teoreticky by ste mali byť schopní ovládať hocijaké typy útokov... Len teoreticky, samozrejme.“ – „Aj preto mnoho pokémonov ovláda útoky typov, ktoré s jeho typom vôbec nie sú podobné, nie?“ zamyslela sa Lilith. „Ak chceme naučiť Acea ohnivý útok, musí v sebe nájsť niečo, čo oheň vytvorí. Potrebuje iskru, ktorá ho rozžhaví tak, že bude pľuť oheň! ... možno nejakú Pidgeotiu slečnu?“ podpichla a Ace ju prebodol vražedným pohľadom. „Nechceš ty pľuť krv?“ – „Ani nie, vďaka... ja rada svoje steaky prepečené. Eww!“ oklepala sa Lilith a vyplazila naňho jazyk. „Ale teraz vážne, potrebujem, aby si sa sústredil. Oheň nie je ako vzduch, nestačí ti len mávať krídlami. Nesústredíš sa na svoje telo, ani na okolie – musíš sa sústrediť na oheň. V prvom rade naň. Musíš ho vytvoriť, a potom ho kontrolovať, až kým ho nenecháš zmiznúť, pretože oheň nie je hračka. Je nebezpečný, a musíš ho mať neustále pod kontrolou,“ vysvetľovala vážne. Castiel zdvihol ruku. „Vlastne si myslím, že práve tá kontrola je najdôležitejšia. Štatisticky je dokázané, že naučiť sa útok vytvoriť je ťažšie, ako ho udržať a ovládať. Preto navrhujem, aby sa Ace najskôr naučil s ohňom pracovať, až potom ho vytvárať!“
Zamyslela som sa. „To znie ak dobrý plán. Ace, budeme hltači ohňa,“ strčila som doňho pobavene. Pidgeot si len povzdychol.
„Si pokémon vetra a vzduchu. Využi to, Ace. Keď Lilith vytvorí oheň, zmocni sa ho. Vietor ovládaš perfektne, donúť ho, aby si pokoril oheň!“ povzbudzovala som Acea. Lilithine coachovanie nebola zrovna prechádzka ružovým sadom. Prúdy ohňa vypúšťala ako na bežiacom páse a Ace mal čo robiť, aby im stíhal. Poryvmi vetra ich usmerňoval, až kým samé nevyhasli vo vzduchu. Iné, zablúdené ohníčky až nebezpečne poletovali okolo nás.
„Čo takto ich nechať hrať sa s ohňom? My sa zatiaľ môžeme venovať tým statusom,“ navrhla som s obavami a Kadabra vedľa mňa prikývol. Mierne sme sa vzdialili.
„Takže... stav pokémona. Neviem, ako to beriete vy, ale podľa mňa sú statusové útoky tie najhoršie. Netuším, ako vám ich poriadne vysvetliť, nie sú zrovna útočné, takže sú dosť podceňované, a nedá sa im len vyhnúť či sa proti nim ináč jednoducho obrániť. Sú to celkom potvory, nie?“ Castiel sa pousmial. „Vlastne, dá sa proti ním obrániť. Sú útoky špeciálne na obranu, vieš, a niektoré ich vedia naozaj pekne zablokovať!“ pokrčil plecami. „Áno, tie, ktoré zasiahnu niekoho iného. Ale predstav si, že máš súpera, ktorá si posilní rýchlosť a ty mu jednoducho nebudeš stíhať. Alebo sa posilní, a porazí ťa jednou ranou. Ako sa obrániš proti tomu?“ Castiel sa usmial popod fúziky (doslova). „Zase zachádzaš do stereotypov zápasov, Rory. Nie je všetko len o zápasení, sama to hovoríš...“ – „To áno, ale... zahanbovať na tímových nechceme. A nejde len o zápasy samotné, predstav si situáciu, kde ide o život,“ bránila som sa, no sama som si uvedomila, že som naozaj uvažovala o zápasení. Ewww, čo sa so mnou deje?!
3/ statusy pokémonov, teoretická príprava na tréningy pre Rory (by Castiel)
Vymazat„Dobre. Zamerajme sa na toto. Plasmáci zase vstrkujú rožky, a sme tam len my dvaja. Žiadna Lilith, Ace, žiadni iní tréneri, ktorí by nám pomohli – a pred nami je len zlý Sušienkožer a jeho Zoroark. Ako trénerka, alebo no, chovateľka, človek, ktorý ma trénuje, si zodpovedná za to, aby si premýšľala a vymyslela, ako sa z toho dostať. Zober si pokédex a uvažuj, aké statusové útoky by boli užitočné?“
V momente som sedela na zemi a scrollovala pokédex. „Vyber dva moje útoky, ktoré už ovládam, ľubovoľné, a dva, ktoré by som ako Kadabra mohol ovládať, a ktoré sú statusové. Vytvor z nich štvorútokovú taktiku,“ povzbudil ma s úsmevom. Len som naňho nadvihla obočie. „Future sight a spýtam sa ťa, ako sa z toho dostaneme...?“ Cas si povzdychol. „Čo ak na future sight nie je čas? Nedokážem sa konentrovať, nemôžem si dovoliť pozerať do budúcnosti a zostať nechránený v prítomnosti?“ Mierne som sa zamračila. „Kadabry majú užitočnú útoky, väčšinu by som mohla použiť, ako si mám vybrať dva?“ – „Vyber. Skús to!“ mrkol. „Na začiatok, aké dva by si vybrala z mojich?“ Zamyslela som sa. „Future Sight a psychic!“ rozhodla som nakoniec. Cas len naklonil hlavu na stranu. „To odpovedá otázku útok či obrana“ uchechtol sa. „Ty si vybrala jednoznačný útok. Niečo ako únik alebo obrana ti nič nehovorí? Ale... načo ti bude, ak aj tak nemôžeš útočiť: Zoroark je temný typ, naňho moje útoky nefungujú...“ Zarazila som sa. „Ale potom sme už úplne v kelímku, lebo emôžeme spraviť s tvojimi súčasnými útokmi nič!“ Castiel potriasol hlavou. „A na toto sú dokonalé statusové útoky. Hovorila si, že ich ľudia podceňujú a práve preto sú také zákerné – a to je pravda. Vidíš, aj ty sama si ich podcenila. Neviem síce odkiaľ to viem,“ odkašľal si ten malý génius, „no moja evolučná línia nie je obdivovaná len tak, pre nič za nič. V minulosti existovali hrdinské príbehy o Alakazamoch, ktorých sila bola taká veľká, že dokázali jediným psychickým útokom poraziť desiatky temných pokémonov!“ zašepkal dramaticky a potom si odkašľal. „Pravda však je, že to boli dva útoky. Jeden statusový, ktorý im to umožnil, a potom psychický, ktorý ich omráčil,“ dodal normálnym hlasom. Udivene som zamrkala. „Útok, ktorý ti dovolí zasiahnuť temného pokémona?“ Castiel prikývol. „Miracle eye. Nepôsobí na mňa, ale na súpera – pokašle mu obranu a psychické útoky ho tak zasiahnu rovnako, ako hocijaké iné, ktoré na nich pôsobia. Dobré, nie?“ zamrkal na mňa šibalsky. „Takže. Máš nejakú taktiku?“ potriasol hlavou a ja som sa narovnala. „Asi. Možno. Z tvojich útokov by som teda nechala ten Pohľad do budúcnosti, nie len preto, že je útočný, ale aj nám dáva výhodu. Vieme, čo sa stane... teda, aspoň ty vieš. Psychic by som ale zamenila za teleport – aj keď je psychic užitočný, teleport poslúži ako perfektná úniková cesta!“ Castiel hrdo prikývol. „A dva útoky, ktoré ešte neviem?“ Znovu som mrkla do pokédexu. „Miracle eye. Dovlí ti zaútočiť na Zoroarka a aj ho zasiahnuť, to je neoceniteľná výhoda,“ rozhodla som. „A druhý... Substitute. Mierne ťa vyčerpá, lebo je zložitý a namáhavý, ale obráni ťa proti veľkej časti útokov – čo je užitočné, lebo temnú útoky ťa odstávajú viac ako normálne!“ zakončila som to. „A... taktika?“ spýtal sa ešte Castiel, ale jeho pohľad mi hovoril, že bol so mnou spokojný. S jeho poslednou otázkou som však problém nemala ani v najmenšom. „Snažíme sa v prvom rade vyvarovať konfrontácii. Pokúsime sa dostať preč – je to jednoznačne súboj, ktorý je až moc riskantný. A ak sa nedá uniknúť bez boja – na čo sme to potom trénovali, celé tie roky, ak nie na to, aby sme sa dokázali obrániť?“
ooh, a zabudla som,
Vymazat//aplikujem :
Rory – 1x čoko donut
Lilith – 1x čoko donut
Pidgeot – 1x čoko donut
Kadabra – 1x čoko donut
Tví pokémoni si zlepšili fyzickou kondici. Také se naučili trochu více strategicky přemýšlet.
VymazatPidgeot - 1 level, 4% sehranosti (1% donut), 1% lásky (Rory's)
Incineroar - 1 level, 5% sehranosti (1% donut), 1% lásky (Rory's)
Kadabra - 2 levely, 5% sehranosti (1% donut), 1% lásky (Rory's)
Získala jsi 5 bodů.
Seznamovací trénink-procvičení scratch a zaměření se na vyvážení síly, rychlosti a přesnosti – Sol (Charmander)
OdpovědětVymazat1. část
Trochu jsme se se Sol minulou lekci pozapomněly – okolí tohoto místa bylo svým způsobem magické, a tak jsme se pozapomněly v městě, kde se nacházela spoousta obchůdků, kde bylo co vidět. I město vlastně bylo takové pohádkové, a tak jsem v poslední lekci trochu pohořela, přesto jsem ale byla spokojena s tím, jak se zatím situace vyvíjela a kolik jsem se toho za ten krátký čas stihla od pana profesora Kukuie naučit. Pohlédla jsem do svých poznámek, které jsem si chtěla ještě jednou pročíst a dále jsem chtěla pozorovat své okolí i pokémony, i když mimo lekci – na tom až tak nesejde. Zandala jsem své poznámky zpět do batůžku a začala jsem si pohrávat se svým jediným plným pokéballem. Uvědomila jsem si, že jsem se Sol ještě nestrávila tolik času, kolik bych chtěla. Teda, něco málo jsme už spolu procestovaly, stavily jsme se do cukrárny, kde jsem chtěla poznat její chutě, pak jsme skončily zde – na ostrovním regionu daleko od domova. Je to tak trochu adrenalinová zkušenost, ale zatím poměrně zábavná. Také jsme si mezi tím vyměnili pokémony, takže Sol stihla poznat i zkušenější trenérku, vlastně obecně – stihla poznat nějakou trenérku. Tentokrát, když jsme se konečně znovu setkaly, tak jsme měly něco dobrého ukuchtit – možná dobře, že to tak dopadlo, s mými nulovými zkušenostmi s vařením. Třeba najdu odvahu jindy… Teď už jsem ale byla natěšená svou Sol znovu vidět.
„Ták, pojď ven, Sol!“ vyvolala jsem ven svou Charmander. Vypadala teda pořádně čile, nějaká ta chvilka v pokéballovém pelechu jí zřejmě prospělo. „Je čas si pořádně užít a vzájemně se poznat. Navíc chceš zesílit, no ne?“ vzpomněla jsem si, že mi to ještě před nástupem do pokémonní školy poměrně naznačovala. Nadšeně přitakala.
Náhle jsem však zaslechla hluk. Dva pokémoni spolu opodál bojovali. Neviděla jsem je, byli schovaní za stromy, najednou jsem však zaslechla něco jako vysoký řev. Profesor Kukui zrovna nebyl po ruce, a tak jsem rychle sáhla po pokédexu. Zamířila jsem jím do křoví a on okamžitě spustil svůj obvyklý monolog: „Growl, útok normálního typu, který dokážou používat různí pokémoni napříč různými typy. Tento útok může protivníka zastrašit, vyvést ho z míry, a dokonce tak snížit jeho pozornost, obranu či sílu dalšího útoku. Jednoduše dokáže protivníka vyvést z míry a slabší pokémony i zastrašit k útěku.“ Zaujatě jsem se podívala na Charmander a ta zpět na mě. Chtěla jsem po pokédexu další informace o tomto útoku, a tak jsem ho k tomu tak trochu dalšími tlačítky přiměla. Vlastně i s tímhle přístrojem se musím trochu více naučit, abych řekla pravdu. „… tento útok se umí naučit i někteří pokémoni z regionu Kanto, například Bulbasaur, Charmander…“ vytřeštila jsem oči, „Charmander!“ zopakovala jsem po pokédexu. Vlastně se mi takový útok zdál poměrně užitečný i v praxi. Nikdy nevíš, koho budeš potřebovat pořádně vyděsit.
„Sol, co myslíš?“ vypadala poměrně zamyšleně, „představ si, jak tímhle nějakého svého protivníka vyděsíš a zaskočíš tak, že to pak budeš moct ukončit daleko jednodušeji,“ dodala jsem a zamyslela jsem se nad tím, jak ji navést k tomu, aby se tento útok naučila. „Víš co? Nejdříve mi ukaž, co umíš…“ řekla jsem si, že to tak bude jistější jak pro ni – nejdříve zkusit, co umí, než se naučí něco nového, ale i pro mě – pro promyšlení. Přeci jen je to i můj první trénink, a tak musím zjistit, jak pořádně se Sol pracovat.
2. část
VymazatNež jsem si však stihla cokoliv začít promýšlet, col už se na mě napřahovala drápy. „N-néé!“ schovala jsem se za strom a po chvilce vykoukla, „né na mě! To bys mi fakt ublížila?“ přimhouřila jsem obočí a Sol se jen omluvně ušklíbla. „Uf,“ oddechla jsem si, „doobře, jsme v tréninkové oblasti, je tu spousta náčiní, které můžeme využít ve svůj prospěch. Podívej na tohle!“ Ukázala jsem směrem vlevo, kde se nacházeli slamění panáci, přímo jak stvoření pro trénink, pokud tedy člověk nechtěl ničit okolní stromy, keře, a tak obecně – místní přírodu, která, jak jsem si všimla již dříve, byla něco jako ráj na zemi pro každého chovatele jako jsem já. Člověk by se tu celé dny jen válel a užíval si atmosféru, ale sem tam si musím i uvědomit, že jsem tu vlastně ve škole a snažím se sehrát se svým startérem – Sol. A proto pouze užívat přírodu nejde, musíme i trénovat, hrát si spolu a podnikat – příroda počká a určitě si jí dost užijeme i jindy. Zatím jsme se přesunuly právě k těm slaměným panákům či sloupkům, které čekaly na útok mé Charmander. „Sem můžeš,“ zazubila jsem se a popošla kousek dál, abych měla Sol na dohled, ale zároveň, aby nehrozilo to, že když se Sol trochu rozpřáhne, aby se slámou neroztrhala i moji tvář. Jakmile se Sol rozpřáhla a trefila drápky panáka ze slámy, trošku jsem zavrtěla hlavou – dnes se Sol zdála nějaká bez elánu. „Copak se děje? To spíš vypadalo, jako bys toho panáka pohladila… Neboj se, však není živý, dej do toho všechno!“ Sol se pořádně napřáhla. Viděla jsem, že do slámy dala pěknou ránu, ale zdá se, že tomu útoku stále něco chybělo. Sílu měla zmáklou, to jo, ale… A najednou mi to docvaklo. „Sol, chybí tomu rychlost, taková svižnost, která by případnému protivníkovi vytřela zrak – zkus to znovu, pořádně se soustřeď,“ navrhla jsem jí a ona to zkusila. Všimla jsem si, že sílu má ze svého trénování slušně vypilovanou, ale s tou rychlostí to bylo o jiném. Kývla jsem, uvědomila jsem si, co nám před zahájením této lekce říkal profesor Kukui – že každý pokémon má své individuální schopnosti, ty se však dají právě tréninkem zlepšit či zanedbat. Pokud se Sol soustředila doteď hlavně na sílu, musíme se teď spolu tedy zaměřit na něco jiného – tím nechci říct, že síla není důležitá, ale dle mého názoru, právě bez rychlosti pokémon nikdy nemůže dosáhnout toho správného momentu překvapení a než stihne svou pečlivě nastřádanou sílu použít, už může být dávno poražený jiným pokémonem, který sice nezaútočil tak silně, ale zato dostatečně rychle. „Zkus to ještě o něco rychleji, představ si, že se ta slaměná věc pohybuje, že ti utíká…“ napověděla jsem jí a ona začala sekat jako zběsilá.
Zmateně jsem zamrkala a musela jsem se zasmát. Zdá se, že Sol má vážně pozoruhodnou představivost. Jakmile jsem však zaostřila, nemohla jsem si nevšimnout, jak najednou Sol začala nepřesně mířit. Bylo ale brzy na to, abych jí to vytkla, vždyť jsem jí ani nezmínila, kam přesně by se měla snažit mířit. „Sol, zkus mířit na hlavu – ano, to je to, pod čím je obmotaný provázek a vypadá to jako vypelichaný slaměný míč,“ kývla jsem, když drápkem ukazovala na vrch slaměného panáka. Opět jsem si nemohla nevšimnout jejího soustředění. Tentokrát mi však bylo jasné, že když se soustředí na vyrovnávání síly útoku a jeho rychlosti, přesnost trochu vázne – každý útok v podstatě zamířila jinam a jen jeden se, možná úplně náhodou, nevyhnul místu, kam jsem chtěla, aby mířila po celou dobu.
3. část
Vymazat„Hmm…“ zavrněla jsem zamyšleně a šla jsem se podívat blíže na figurínu. Upřímně, pokud jsem považovala rychlost útoku za velice důležitý, přesnost se mi zdála ještě důležitější. Na co je pokémonovi, že nastřádá dost síly na to, aby zranil svého protivníka? Na co mu je dokonce i to, že takový silný útok provede rychle, když se netrefí? A přeci jen, pohyblivé cíle umí být o to zákeřnější… „Ještě jednou, Sol, všechny své útoky miř panákovi na hlavu!“ Upozornila jsem ji a nadále jsem sledovala její postup. Tentokrát to bylo již o něco lepší, útoky se zdály už o něco více korigované, pár škrábanců slaměný panák schytal pod úroveň hlavy, ale alespoň byly blízko místu, které jsem jí určila. „Dobré!“ spokojeně jsem kývla a z kapsy jsem vytáhla dobrůtku – lávový koláček. Zaregistrovala jsem, jak se Sol sbíhají sliny, a tak jsem jí ho podala. „Zasloužíš si ho,“ kývla jsem a sledovala, jak dlabe. Zároveň jsem ale schytala trochu nepříjemný kukuč. „Ty jsi asi očekávala nějaký nový útok, co?“ zasmála jsem se, „to se neboj, bude, jen jsem chtěla vidět, co umíš – je to přeci náš první trénink, ne? Ale příště se naučíme něco nového,“ Sol se zvědavě koukala okolo. Sice už tu bylo dost indicií, díky kterým by mohla poznat, o co jde, ale chtěla jsem ji ještě chvíli napínat. „Dočkej času, dozvíš se,“ zazubila jsem se a sedla si do stínu pod strom. I já jsem si zasloužila chvilku odpočinku.
// Charmander dostala 1x lávový koláček
VymazatProfesor Kukui sledoval váš trénink z povzdálí. Připadal mu trochu rozpačitý a zbrklý, ale poznal první trénink vůbec. Pro nyní nezasahoval, první tréninky měly své kouzlo a byly svým způsobem dobré.
VymazatCharmander se protáhla a svůj útok si procvičila.
Charmander - 3 levely, 8% sehranosti (5% láv. koláč.)
Získala jsi 4 body.
1. Tréningové pole
OdpovědětVymazat2. Kadabra Castiel – učenie nového útoku (Miracle eye); Pidgeot Ace – učenie nového útoku (Mirror move), pokračovanie prípravy na ohnivý útok; Lilith - precvičenie útokov v rámci učenia Acea;
(Minior a Milotic Levi sa objavujú len na moment, aby dali Aceovi útoky na tréning mirror move)
3.
1/ psychická príprava pre všetkých, vysvetlenie útokov
„Dobre. Naposledy sme sa zamerali na teoretickú časť, teraz je čas sa do toho poriadne obuť!“ zvolala som nadšene. Bolo skoro ráno, takže horúčavy ešte nehrozili tak, ako tomu bolo predchádzajúci deň pri tréningu. Teplo bolo vyčerpávajúce, preto som chcela trénovať ráno a cez deň sa už len povaľovať.
„Nadväzujúc na tému z minula, existuje mnoho útokov, ktoré vás dokážu posilniť, pomôžu vám získať nad súperom výhodu, či zoslabia samotného súpera. Aj ja si teraz uvedomujem, že som týmto útokom nevenovala dostatočnú pozornosť, a za to sa ospravedlňujem. Dnes to však napravíme, dobre? Lilith, ty máš jeden zaujímavý, Attract, no vždy sme ho skúmali len zo stránky zamilovanosti, takže sa na to vyskúšame pozrieť aj ináč. Ace, Cas, Pidgeoti a Kadabry majú celkom bohatú variáciu statusových útokov, takže vy sa vyskúšate aj nejaký naučiť. Cas, začneme s tebou, keďže my sme to už minule rozoberali, hm?“ Kadabra prikývol. „Uznala si lepším na naučenie Miracle eye alebo Substitute?“ spýtal sa zaujato. „Miracle eye. Ako Castiel podotkol, nemá útoky, ktoré by zasiahli temné typy. Tie sú proti psychickým útokom kompletne imúnne, a Cas je tak v obrej nevýhode. Miracle eye je útok, ktorý mu dovolí temného pokémona zasiahnuť psychickým útokom, tu vidíme tú výhodu statusového útoku. Niečo som o tom čítala, Miracle eye posilní používateľa, bude mierne odolnejší voči útokom, a súperovi túto imunitu proti jeho najsilnejším útokom vezme. To je síce super, ale. Hovorila som, že tieto útoky sú poriadne zákerné. Nie je na to nejaký návod, každý si musí nájsť svoju cestu, ako sa ich naučiť a ako ich prevádzať. Navyše ide o psychický útok, niečo, čo naozaj ovládam len teoreticky, takže... nejaké nápady?“ Ace mierne škodoradostne zdvihol krídlo. „Dáme Lilith ako terč, a keď ju Cas zasiahne, vieme, že úspešne zvládol útok!“ nadšene klapol zobákom a vyhol sa Lilithiným pazúrom. Oof, mám agresívnu mačičiačku....
„... to ale nie je zlý nápad. Lilith je temný pokémon, čiastočne, takže ak by ju Cas dokázal, povedzme levitovať, bolo by jasné, že použil práve Miracle eye... musel by si jej dočasne odobrať imunitu, nejako psychicky zmanipulovať jej telo...“ – „TENTO PLÁN SA MI NEPÁČI!“ – „... a čo keby som ťa nechala za odmenu spraviť Calasovi oslavu?“ Lilith sa rozžiarila. „Akú oslavu? Oslavu vášho zasnúbenia?!?“ – „...narodenín, Lils, narodenín. To si nevedela? Za pár dní ich má...“ – „PREČO MI TO NIKTO NEPOVEDAL?!? Musím toho toooľko stíhnuť!“
Cas potriasol hlavou. „Myslím, že budem potrebovať meditáciu. Vadilo by vám, ak by som vás nechal na čas venovať sa ostatným veciam samým, kým ja sa psychicky pripravím?“ vytlačil si na nos imaginárne okuliare a zamával lyžičkou, aby svojim slovám dodal dôraz. Potriasla som hlavou a Cas sa presunul na druhú stranu, kde sa usadil do vzduchu a privrel oči. „Vpohode. Ace, v tom prípade ideš na radu ty. Mirror move, to je útok, ktorý by som s tebou rada vyskúšala. Vo svojej podstate je jednoduchý – zopakuješ útok iného pokémona. V praxi to ale asi bude ťažšie – budeš predvádzať útoky, ktoré nie sú pre tvoj typ vôbec prirodzené. Takže pred napodobňovaním samotných útokov si vyskúšame napodobňovanie celkovo, hm? Nech sa do toho dostaneš. Potom začneme jednoduchšími útokmi, a uvidíme, ako to pôjde!“ Ace prikývol. „Takže najskôr budem len kopírovať obyčajné pohyby, a až potom samotné útoky?“ – „Presne! Lils, pomôžeš nám? Zlepšíme Aceovi pozorovacie schopnosti!“
2a/ Ace sa hrá na zrkadlo (a Zorua má preventívny zákaz vstupu x.x)
Vymazat„... hej, vpodstate ideme hrať hru na zrkadlo! Ace, musíš robiť presne to, čo ja!“ a Incineroarka sa v momente začala pazúrom špárať v nose. S Aceom sme na ňu znechutene pozreli. „Vážne, Lils? Fujky, prestaň s tým!“ oklepala som sa a Lils len sklamane pokrčila plecami. „Musela som to aspoň vyskúšať...“ natiahla pobavene a otrela si pazúr do srsti. Ewww...
„Začnime u mňa. A aby to nebolo jednostranné, všetci budeme opakovať, hm?“ a s tým som rovno zdvihla ruku a zamávala som im. Bolo vidno, že Ace tréning bral naozaj vážne, pretože v momente zdvíhal krídlo a mával mi späť. Lilith chvíľu trvalo zorientovať sa a začať napodobňovať. Úsmev bol pre Pidgeota zložitý, ako som už vedela, Pidgeoti mali od ľudí úsmevy úplne odlišné. Vycerenie zúbkov a nadvihnutie kútikov zobáku sme však uznali. Státie na jednej nohe, dokonca aj hopsanie bolo jednoduchšie, jemu to práve išlo najlepšie. "A TERAZ JA!" vynútila si vodcovstvo Lilith a začala predvádzať grimasy, pri ktorých som sa zapotila aj ja. Vyslovene Acea týrala, no on ani nemrkol a snažil sa pokračovať najlepšie ako len vedel. Lilith to vygradovala na pózy a tu som to ja už urazene vzdala - veď kto by dobrovoľne chodil po rukách?
...zjavne Pidgeot, ktorý ani nemrkol a vyhupol sa na krídla. Tak vážne tréning bral.
"Skúsime teraz útok?" navrhla som. "Nejaký jednoduchší, na začiatok, hm?" Ace zamyslene prikývol. "Možno nárazový?" Huh. Ako mu ho ale ukázať? "No... teraz pri sebe mám len Miniora, ktorý by mohol ovládať tackle. Ale on je.. zaujímavá osobnosť, ktorá nám pravdepodobne nerozumie. Takže. Huh. Opatrne. Neskopíruj od neho neschopnosť sa so mnou porozprávať. To by som ťa rovno vyhodila do vesmíru, bubi," zamrkala som naňho pobavene a vyvolala Miniora. "Ahoj Bubi," potľapkala som ho po hlave. Minior mi venoval kamenný úsmev, ktorý ale príjemne hrial. Potom zaujato pozrel na Pidgeota a Incineroar a obletel okolo nich osmičku. A potom do obidvoch hravo vrazil.. nanešťastie takou silou, že ich oboch skoro zrazil na zem. Rozosmiala som sa. „Páčite sa mu. Bubi, toto sú Lilith a Ace,“ pri ich menách som si dala prestávku a vždy som na nich ukázala. Minior len zamrkal, znovu sa usmial a opäť okolo nich začal krúžiť – a potom sa znovu pokúsi vraziť do Lilith, ona ho ale teraz už v letku chytila. „Uuuf, ty si teda ťažký, čo so sebou nosíš, kamene?“ odfúkla si a znovu ho nechala poletovať. Potom vycerila zúbky a posunkom ruky Aceovi naznačila, že na ňu má ísť. „Poď, videl si poriadny náraz, teraz to zopakuj!“
Nárazový útok, buďme úprimní, nepatri medzi najťažšie útoky. Možno práve preto to Aceovi išlo... alebo bol len tak talentovaný, pff. Na prvýkrát to bol len obyčajný naraz, ktorý Lilith ani nepohol, no druhý náraz bol silnejší, energickejší a sprevádzalo ho zápasové vžuchnutie a elektrizujúci pocit prudký vietor. Oof. To bolo rýchle.
„Ďakujem, Minior, zase sa uvidíme, dobre?“ ťukla som mu o hlavičku pokéball a on zmizol. Pozrela som na Lilith. „Predveď mu škriabavý. Aj tej je ešte jednoduchší, a tiež je to normal type útok, to ti typovo ešte sedí. Potom prejdeme na iné!“ Lilith prikývla a predĺžila si pazúriky. Jedným švihom preťala konár, ktorý jej visel nad hlavou a Ace z nej po celý čas nespustil oči. Potom sa prevážil na jednu nohu a prezrel si svoje pazúry – následne vzlietol a pokúsil sa spraviť to isté. Podarilo sa mu však len zakvačiť si tam nohu a ušklbnúť tak polku stromu. Ehm...
Lilith vybuchla v záchvate smiechu a Ace ju preto švihol lístím, keď pristával. „Poď sem, bubi,“ čupla som si mu k nožke a začala som ho oslobodzovať. „Ešte raz. Nesústreď sa na útok, len na jeho kopírovanie. Robíš to, čo robí Lilith. Samotný útok je pre teba nepodstatný, hej?“ Ace odhodlane prikývol.
2b/
VymazatDruhý pokus vyzeral o niečo lepšie, no stále to nemalo ten útokový švih. Lilith mu scratch predviedla ešte raz, a potom znovu, no Ace nevyzeral, že by mu to pomohlo. Zamyslene som si bradu vložila do dlaní. „Zaútoč naňho, Lils. Ace, ty ju napodobuj, najviac ako to ide! Teraz!“ a začali sa škriabacie vojny. Lilith sa s mierne maniackym výrazom snažila zasiahnuť Ace a ten do nej zarýval pazúriky s rovnakou vervou. A po chvíli upreného sledovania som zbadala žiarivé, predĺžené pazúry, ktoré patrili Aceovi. „Super, Ace! To už bolo ono! A ideme zase na niečo iné! Levi, pomôžeš nám?“ vyvolala som tentokrát Milotica, ktorý hneď prikyvoval. „Predveď nám blizzard, prosím! Ace, ty si ho pomáhal učiť, poznáš ho. Takže hneď, ako sa k tebe útok priblíži, skús ho napodobiť! Idete!“ tleskla som a Levi, aj keď mierne zmätený, vyslal na Acea ľadovú smršť. Ten len sústredene prižmúril oči a pár mávnutiami krídel útok otočil, znásobil a vyslal ho na Leviho. A aj na mňa. „Lilith, overheat!“ Lilith obrím plameňom útok roztopila a na zem tak dopadla je obria kaluž vody. A my sme zostali nezranení. „Super, Ace, začína ti to naozaj ísť!“ pochválila som Pidgeota a hodila som mu jabko na občerstvenie. Zlupol ho ako malinu.
Medzitým som si všimla, ako sa za neho zakráda Castiel. Mrkol na mňa a potom na Acea vyslal psycho cut. Pidgeota takmer zrazilo na zem, no nakoniec to ust-ulietal. Otočil sa naňho s prižmúrenými očami. „Čo to-“ – „No predveď sa! Vráť mi to!“ zasmial sa Cas a zamával lyžičkou. Ace sa oklepal a prudko mávol krídlami v imitácii vysielania útoku – to ale nebolo treba. Jemne sa mu rozžiarili oči a psychické vlny vyleteli samé. Cas sa len odmiestnil z cesty. „Pekne! Zvládneš aj oheň?“ zavolala Lilith a Ace sa zamyslel. „Snáď...?“ Rozžiarila som sa. „To by bol perfektný tréning! Ak sa naučíš ovládať ohnivé útoky takto, naučiť sa potom vlastný bude brnkačka, aj keď s ohňom moc spoločného nemáš! Lilith, ideš!“ Incineroarka ma ani nenechala dohovoriť a už vypaľovala plamenomet. Ace sa mu elegantne vyhol a oplatil jej ho s rovnakou ľahkosťou. Lilith si len odfrkla. Nemala som ťa o ohni učiť. Pff. Skús toto!“ vytvorila pred sebou obrie ohnivé čeľuste a nechala ich naprázdno zaklapnúť sa. „Ešte raz!“ zamrmlal Ace po chvíli a Lilith útok predviedla znovu - a Ace ju bezchybne následoval. „Pfff, s tebou nie je sranda v poslednej dobe... a čo povieš na toto??“ zákerácky sa zazubila a začala roztomilo mrkať – ani som nevedela ako a na Acea mieril prúd srdiečok. Ten panicky vytvoril vietor, ktorými ich odvial, na poslednú chvíľu, no potom nahodil úškľabok, ktorý neveštil nič dobrého. A potom nahodil roztomilý výraz aj on a začal mrkať a mrkať... a srdiečka Lilith zaplavili, kým sa stihla spamätať. S Casom sme vybuchli v záchvate smiechu, keď sa Lilith, celá zaláskovaná, vrhla na Acea, ktorý len s pokojným výrazom poletoval mimo jej dosahu. „Nemáte pri sebe niekto náhodou foťák? Toto treba zvečniť!“ zamrkal na mňa významne Cas a ja som si skoro zlomila ruky v snahe ho rýchlo vytiahnuť. „Úsmev, Lilith! Tak, hlavu trochu hore... áno! Ace, poď bližšie, toto potrebuje fotku. Povedzte Donuuuuuuuuut! Teda, sííír! Uh, dala by som si donut... vy nie?“ A tak som vytiahla krabičku donutov a ponúkla celý tím. Vrátane Lilith, ktorá sa postupne vracala k sebe, za šikany zo strany nás všetkých. Priateľskej, samozrejme, ale aj tak.
3/ oberáme Lilith o jej imunitu proti Castielovmu šarmu
Vymazat„Dobre, si na rade, Cas. Ako ti šla meditácia?“ Castiel pokrčil plecami a potom sa šibalsky usmial. „Perfektne. Asi som našiel spôsob, ako Lilith... krátko sa zamyslel, „očariť,“ pokrčil plecami a zamával lyžičkou. „Buď ju tak silno tresnem lyžičkou, až sa do mňa rachne... alebo jej psychicky uškavrím mozog! Čo znie lepšie?“ zamrkal nevinne a ja som ho len prebodla pohľadom. „Dobre, dobre, vlastne sa budem pokúšať sústrediť sa na jej magickú podstatu a oddeliť z nej tú temnú časť, tým stratí aj svoju imunitu... dáva to zmysel?“ Len som potriasla hlavou. „Vpohode, si len človek, to nepochopíš. Ak by si tomu rozumela, asi sa začnem báť... sleduj to ale! Bude to cool.... keď sa to podarí!“ vylevitoval sa vyššie a zameral sa na Lilith. Rozžiarili sa mu oči, podobne ako pri iných psychických útokoch, a natiahol ruku Lilithiným smerom. Chvíľu sa nič nedialo, no potom ju obalila jemná žiara – asi prvýkrát v živote na ňu účinkoval psychický útok, vyzerala, že je to zvláštny pocit. Cas si oddýchol. „A teraz zistíme, či to fungovalo,“ zabrblal a znovu si rozžiaril oči – zameral sa na Lilith, no nič sa nestalo. Podráždene si tskol a vyslal na ňu psychickú vlnu – tá ňou prešla ako nôž maslom. Zamyslela som sa, keď si Cas zase upravil imaginárne okuliare. S úškrnkom som potom vytiahla okuliare určené igelitentým ľuďom a pokémonom – no, pre nie mňa. „Cas, chytaj! Toto ti možno pomôže! Každý si má nájsť svoj štýl prevedenia útoku, hm? Čo takto z toho spraviť naozajstné oči?“ Castiel si okuliare prilevitoval a zahľadel sa na ne. Potom si ich nasadil a s úškľabkom sa zase zameral na Lilith. Žiara spod okuliarov presvitala naozaj desivo a po chvíli sa v explózii svetla stratili. Potom ale vyleteli von do vzduchu, kde sa začali zväčšovať a tvarovať a vytvorili ružovkastý obraz Castiela s okuliarmi na nose. Táto ružová figurína potom ukázala na Lilith a ona sa celá rozžiarila. Ružová z nej následne vyletela, v prúdoch sa vpila do ružovej Kadabry, a ten sa potom vrátil do formy okuliarov, ktoré pristáli Casovi na nose. Kadabra sa uškrnul. „Skúsme to teraz!“ Natiahol ruku smerom k Lilith, obalil ju žiarou a bez ťažkostí ju vyhupol do vzduchu. „Wo-ooou? ČO to je? RORYYYY! Pomoc. Daj ma dole, Castiel. Aaaahhhh, to je tak divné. Eww, asi mi bude zle,“ Lilith z výšky celá ozelenela a Cas ju pre istotu vrátil späť na zem, kde Lilith padla na zem a začala ju bozkávať. „Možno... ju nabudúce bude treba varovať?“ zazubila som sa a Cas prikývol. (A Ace to celé fotil, pretože ponižujúcich fotiek Incineroar nie je nikdy dosť!)
Mierne unavene som si sadla na zem. Bola som hore od skorého rána, a aj keď ešte ani nezačalo poriadne piecť slnko, začínali ma bolieť nohy. „Lilith, čo keby sme to skúmanie Attractu odložili?“ navrhla som jej potichu. „Tak nenápadne, aby o tom nevedeli, hm? Keď to nebudú čakať...“ Lilith sa len zákerácky zazubila a prikývla. Potom vyskočila na nohy. „Casss, skús na mňa ešte zaútočiť. Psychické útoky sú super! Šteklia!“ Castiel na ňu vyslal psychickú vlnu, tá ňou ale zase len prešla. „Moment moment!“ zarazila som sa. „Toto takto nemalo byť. Má to vydržať až do odvolania pokémona do ballu...“ – „Asi to to ešte tak dobre nejde, že, Cassie?“ Kadabra Lilith prepichol pohľadom. „Hush! Budeš to ešte ľutovať!“ Znovu si napravil okuliare.
Tentokrát bolo prevedenie znovu iné. Okuliare mu zostali na nose, no žiara spod nich vytvorila vo vzduchu pred Castielom obrie oči, ktoré sa upreli na Lilith. Cas mal pri tom vlastné oči zavreté, takže to vyzeralo extrémne epicky. Oči náhle explodovali, Lilith sa rozžiarila a žiariť už neprestala – Castiel ju psychickou silnou vytiahol do vzduchu a začal ju točiť. S povzdychnutím som si vyhodila batoh na chrbát a vyliezla som na Acea. „Poďme, prosím, niekam da mesta. Niekam s klímou. Asi sa roztopím...“
„... asi budem blinkať. Rorrryyyyy, je mi zleeee, vážne! Ale... donutík by pomohol, vieš?“
//prosím aplikovať :
VymazatPidgeot – 1x jablko, 1x čokoládový donut
Lilith - 1x čokoládový donut,
Kadabra - 1x čokoládový donut, 1x brýle chytráka
Milotic - 1x čokoládový donut
Rory - 1x čokoládový donut
Profesor Kukui byl velmi pyšný na svou studentku. Vlastně... nemá co říct.
VymazatKadabra se Miracle Eye naučil. Pidgeot se Mirror Move naučil, ale bude muset procvičit. Společně si tví pokémoni trénink užili. Castiel brýle přijal.
Kadabra - 2 levely, 5% sehranosti (1% č. donut), 1% lásky (Rory's)
Pidgeot - 2 levely, 8% sehranosti (1% jablko, 1% č. donut), 1% lásky (Rory's)
Incineroar - 1 level, 8% sehranosti (1% č. donut), 1% lásky (Rory's)
Milotic - 1 level, 3% sehranosti (1% č. donut), 1% lásky (Rory's)
Minior - 1 level, 1% sehranosti, 1% lásky (Rory's)
Získala jsi 2 body.
Janet
OdpovědětVymazatTréninkové pole
trénujeme :) - 5. lekce
Statusové útoky. Takový Litten žádný neumí a já nemám teď chuť ho nějaký učit, poněvadž Litten vůbec nechce trénovat. „Vivill.“ Povolám ven svojí Vivillon. „Vivill, budeme trénovat. Ty neútočné útoky.“ Použiji naše spojení neútočné útoky a ne odborné statusové útoky. Vivill přikývne a obě se vydáme na tréninkové pole. Statusové útoky. Těch ovládá Vivill poměrně dost. „Tak Vivill, začneme.“ Řeknu a uvědomím si, když vidím, jak se vznáší nad zemí, že další Vivillina výhoda je ta, že létá. Kdyby protivník zaútočil nějakým pouze pozemním útokem, Vivill ve vzduchu by to nic neudělalo. Půjčila jsem si Scythera, abychom měli nějakého protivníka, protože tyto útoky budou vidět pouze, pokud budeme mít protivníka. „Vivill, použij ochromující spory.“ Vivill použije ochromující spory, ale Scyther je mrštný a dokáže se jim vyhnout, protože Vivill je nerozptýlí dostatečně. „Znovu Vivill.“ Vivill to zkusí znovu, ale se stejným výsledkem. „Vivill, musíš ty spory více rozptýlit, jinak se jim Scyter vždycky vyhne.“ Řeknu a Vivillon přikývne a zkusí to znovu. Tentokrát Vivill spory rozptýlí více, ale stále ne dostatečně a Scyter se jim stále dokáže poměrně s elegancí vyhnout. Nemá s tím téměř žádný problém, Vivill musí spory rozptýlit víc a možná i rychleji. „Vivil, musíš je rozptýlit ještě víc.“ Řeknu a Vivillon rozptýlí spory ještě o něco víc, stále však málo. „Znovu.“ Vivill to zkusí znovu, ale tentokrát se jí nepovede rozptýlit spory ještě o něco víc a nepovede se jí to ani při dalším pokusu. Potom se jí ale podaří spory rozptýlit více a Scyter, který to nečekal se jim jen tak tak vyhne a je vidět, že s tím měl problémy. „Skvěle Vivill, skoro se ti to povedlo. Ještě trošku rychleji a klidně je ještě víc rozptyl.“ Vivillon to zkusí a obojí se jí podaří. A Scythera to zasáhne, ale nezparalyzuje. „Vivill, zkus to znovu.“ Řeknu a Vivillon zopakuje ty správné ochromující spory a tentokrát Scythera zparalyzují. „Výborně, Vivill.“ Pochválím ji, potom se otočím na Scythera. „Chceš pauzu? Můžeme počkat až to odezní.“ Scyther ale zavrtí hlavou. Chce pokračovat v tréninku. „No dobře.“ Řeknu a řeknu: „Vivill, uspávací pyl.“ Vivillon použije uspávací pyl a, byť ho opět nerozptýlí, zparalyzovaného Scythera nemůže minout. Scyther okamžitě usne. „Skvěle. Počkáme, až se probudí.“ Řeknu a spolu s Vivill počkáme, až se Scyther probudí. „Ty máš výhodu, že dokážeš létat.“ Řeknu Vivill, zatímco náš protivník spí. „A tvoje křídla také můžou ty spory nebo pyl pořádně rozptýlit.“ Řeknu a potom se Scyther probudí. „Už jsi vzhůru?“ Podivím se. Vivill zřejmě přeci jen útok nezvládla tak, jak měla. Scyther přikývne a vstane. I ochromující spory už odezněli. „Vivill, uspávací pyl.“ Vivillon použije uspávací pyl, ale opět ho nerozptýlí a tentokrát, jelikož Scyther není zparalyzovaný, nic neudělá, protože Scyther se mu vyhne. „Víc ho rozptyl, to platí na všechny pyly a spory Vivill.“ Vivill přikývne a pokusí se pyl více rozpýlit. To se jí sice povede, ale ne dostatečně a Scyther se v pohodě vyhne. „Znovu.“ Vivill to zkusí znovu a tentokrát se jí podaří rozptýlit pyl tak, že by se Scyther neměl šanci vyhnout, kdyby ovšem byl útok rychlejší. „Rozptýlení dobrý, ještě aby to bylo rychleji.“ Vivill přikývne a zkusí to znovu. Útok je rychlejší, ale i teď se Scyther vyhne, byť s vypětím všech sil. „Znovu.“ Tentokrát už se Vivill útok podaří a Scythera uspí. „Výborně.“ Pochválím ji, počkáme, až se Scyther vzbudí. Vzbudí se zhruba tak, jak by se budit měl, takže útok byl i dostatečně silný. „Skvěle. Oba.“ Pochválím Vivill i Scythera. „Děkuji Scythere.“ Scyther přikývne a zase odběhne pryč shánět dalšího trenéra.
Vivillon si útok procvičila. Profesor Kukui ti navrhl, aby ses pokusila se svým pokémonem nejdříve se rozcvičit, pomůže to jeho výkonu. Styl tvých tréninků je však dobrý, říká.
VymazatVivillon - 2 levely, 2% sehranosti
Získala jsi 3 body.
1)Tréninkové pole
OdpovědětVymazat2)Haunter učení dream eater a procvičení starých útoků
3)Má třída dostala za úkol trénovat útoky, které by se dali označit jako léčivé. Měl jsem si přece jenom vybrat profesorskou třídu. Sedla by mi daleko víc a teď bych mohl trávit čas s Ikit a Mimikyu. Postěžuji si v duchu na tu těžkou nespravedlnost a podívám se na pokéball s pokémonem, se kterým budu trénovat dneska. Mé chmury téměř okamžitě zmizeli, přestože jsem s Haunterem netrávil tolik času kolik, jako s jinými pokémony, stále to byl jeden z mých oblíbených. A jako plus neměl skoro žádný negativní rys. Ne jako Greninja, která mně nenechá samotného něco uvařit. Mimikyu se svým smutkem, nebo Autari se svým...no nebo prostě Autari. Vyvolám svého pokémona a potěšeně se na něj zadívám. "Ahoj, dlouho jsme se neviděli." Pozdravím právě se protahujícího se Hauntra. Fialový duch souhlasně pokývá hlavou. "Pravda dlouho jsme se neviděli, jak se vede?" zeptá se mně poté co mně pozdraví. "Řekl bych, že to celkem jde. Teda, no abych byl upřímný, stále jsem si nezvykl na to horko tady. A už jsem kvůli tomu málem promeškal druhou lekci ve škole. Ehm,...doufám, že o tomhle Mimikyu nic neřekneš, mohla se strachy zbláznit, když jsem poprvé odpadl. Kdo ví jak by reagovala, kdyby se to stalo znovu." Haunter přikývne, na znamení, že chápe a nic malé neřekne, ať se zbytečně nestresuje a pak mně vybídne, abych mu vysvětlil zbytek. "No nacházíme se v Alole, na takzvané letní škole. No a na mně je tady příliš velké horko a slunečno až jsem z toho odpadl. A proto trénujeme až teď." řeknu a kývnu směrem k západu, kde slunce už začíná tvořit červánky. "To je škoda, osobně mám rád takovéto podnebí. Bylo to totiž něco zcela jiného, než věčná zima v místě, kde jsem žil." "Zase si nemyslím, že bys o tohle úplně přišel, pokud si najdeme nějaké místo, kde bych mohl být ve stínu, tak bych to měl zvládnout....No, ale teď k tomu, co jsem vlastně chtěl dneska řešit. Jak jsem říkal, chodím do letní školy a současná lekce je trénink. Takže jsem si říkal, že bych mohl něco pocvičit s tebou." Haunter pokýve hlavou a rukou mně vybídne k tomu, abych pokračoval. "Chtěl bych tě naučit Dream eater. Což by měl být pokud si správně pamatuji zadání útok, který by jej měl splňovat. Jedná se o útok, který se často používá ve spojitosti například s Hypnozou. Tento útok totiž funguje pouze na spící tvory. Má dva efekty podle toho na koho působí. Když jej použiješ na pokémona, tak mu odčerpáš energii a případně si s ní může částečně doplnit i tu svou. Pokud jej použiješ na člověka, tak s tím můžeš pozřít jeho sny, nebo možná přesněji spíš jeho noční můry, které tento útok vyvolává." Haunter pokýve hlavou, o tomto útoku již totiž slyšel od Autariho. "Proč vlastně se objevují hlavně noční můry?" Na chvíli se odmlčím, než odpovím. "Nad tím jsem, už takt trochu přemýšlel. A mám na to svou teorii. Podle ní, je Dream Eater útok, který vznikl z dobrovolné darování energie. A jako takovému se dá snadno odolávat. Jak pokud jsi vzhůru, tak i když máš klidný spánek. Jelikož přece jenom mysl se bude stále, ješt bránit, i když slaběji. A tak někoho, kdysi dávno napadlo. Co kdybych vytvořil nějaké rozptýlení? Pokud rozptýlím soustředění, nebo jej zaměřím na něco jiného, tak se může snadno stát, že se nebude bránit, jelikož si toho při opatrném čerpání ani nevšimne. Potom postupně se přicházelo na to, aby vůli bránit se tomuto útoku odstranili co nejvíce, tak je nejlepší způsobit noční můru. Přece jenom strach dokáže mysl a vůli něco dělat hodně ochromit." Vysvětlím mu svou teorii o vzniku Dream Eater. "Ale než s tím začneme, tak bychom se mohli trochu protáhnout a procvičit si své ostatní útoky, že jo?" Nadhodím směrem ke svému pokémonovi. "Jistě a mezitím bys mi mohl povyprávět o tom co se zatím dělo."
"Dobře. Tak začneme první Shadow punch. Hlavní věc, na kterou bychom se u tohoto útoku měli zaměřit je, aby druhá rána, ruka, následovala hned po té první." Haunter přikývne a začne provádět své útoky. Jde mu to opravdu skvěle . "Dobře, víš co rovnou ještě zkusíme něco dalšího. Hodí se udržovat konstantní vzdálenost, mezi tebou a protivníkem, takže já budu před tebou couvat a ty se budeš snažit udržet ve vzdálenosti, abys mně těsně míjel." Na Haunterovu námitku ohledně bezpečnosti se jenom zasměji a odpovím, že by se měl tedy více snažit. Postavím se dva kroky od něho a pokaždé, když provede útok, tak ustoupím, prvně o stále stejnou vzdálenost. Pak v jednom okamžiku zavřu oči a ustoupím jenom o půl kroku. Haunter ovšem zareaguje a zkrátí vzdálenost, o kterou se měl posunout dopředu. I tak doslova cítím, jak mi pěst proletí kolem obličeje. Když ani při druhém kroku mně netrefí, tak se odvážím otevřít oči, jen abych viděl, jak následující rána prolétává dvacet čísel ode mně. To už mně dostatečně uklidní a tak začnu vyprávět co se dělo poslední půlrok. Přičemž většinu toho času shrnu do: "Byl jsem několik měsíců doma." Když dovyprávím, až ke konci, tak ukončíme tohle cvičení a přesuneme se k dalšímu útoku, který je potřeba procvičit. Tentokrát se jedná o Dark pulse. "Dobře, takže jak bychom procvičili toto?" Zeptám se Hauntera, který mi s děsivým úsměvem dá svůj návrh. "Co třeba střelba na pohyblivý cíl?" Věnuji mu skeptický pohled, ale za chvíli mně napadne, jak to zakomponovat do tréninku a odpovím. "Dobře, to je vlastně dobrý nápad víš?" Ušklíbnu se pod maskou a pokračuji. "Vyhodíš do vzduchu jednu kouli, přesuneš se a pak ji zasáhne druhou dřív než dopadne na zem." Haunter se zasměje a pak souhlasně přikývne. V každé jeho ruce se objeví jeden temný orb. Chvilku počká, jako chtěl počkat než dofouká, jelikož zrovna pro změnu jsme pocítili poryv větru a pak vyhodí první orb. Mlčky pozoruje jak začne stoupat, až nakonec dosáhne nejvyššího bodu své dráhy, v ten okamžik se pohne a když se gravitace přihlásí o to co jí náleží, tak hodí druhý do cesty tomu prvnímu. Náhoda, štěstí, nebo schopnosti? Sám jsem si nebyl jistý, když první koule byla zasažena přesně ve svém středu. "Výborně můžeš to zkusit znovu?" Opět se mu povede zasáhnout čistý střed první střely kterou poslal. To náhoda rozhodně nebude, ale čím je to způsobeno? Je v tom nějaký trik nebo má tak dobrý odhad. Dumám zamyšleně zatímco, Haunter předvádí své mistrovství. Nakonec mně to přece jenom dojde. "Dobře, takže začneš se hýbat hned jak řeknu. A při dalším pokynu vystřelíš dobře?" Na tohle Haunter přistoupí trochu neochotněji. Hned další pokus nám ukázal proč. Jelikož se dva orby minuli o dobrých dvacet čísel, což vzhledem k tomu jak předtím to strefoval perfektně, byla dost velká chyba. "Zdá se mi, že když nejsou perfektní podmínky, tak to perfektně nejde." Haunter sice něco nesouhlasně zamumlá, ale nijak neprotestuje, jelikož mu došlo, že už jsem přišel na ten jeho trik a teď to musí začít dělat pořádně. Teď, když si nemůže vyčíhnout ten ideální okamžik se mu trefovalo podstatně hůř. Ale relativně rychle se mu podařilo naučit se odhadovat jak na orb působí jednotlivé vlivy a kam podle toho má hodit druhý. Když se mu to povede, tak jej ještě chvíli nechám si užívat to jak mu to jde. Než to zastavím, abychom se připravili na poslední čát tréninku. Kterou měla být hypnoza a následné naučení požírače snů. "Takže teď přijdeme k učení Dream eater, bohužel Autari ti nebude moc s tímto poradit, takže jak jej správně provést budeš muset přijít sám. Co bys, ale rozhodně měl udělat. Je za prvé, použít Hypnozu a uspat mně. Za druhé, vyvolat sen nebo noční můru a za třetí, poté co ji nechá chvíli ji proběhnout, tak ji pozřít. A na závěr mně ještě probudit. To bych ocenil."
VymazatPřednesu pokyny a následně si sednu do tureckého sedu a počkám, až klesne haunter na mou úroveň, tělo mu sice zajede kousek do země, ale to ani jednomu z nás nevadí a tak začneme s učením nového útoku. O okamžik později, už rudě žhnou oči mému pokémonovi a na mně začne jít spaní. Ani se tomu nesnažím moc odolávat, jelikož přece jenom je to potřeba, pro to abychom mohli začít s učením nového útoku. Hypnoza od Haunter byla vždy jemnější, než třeba od Autariho. A snažil se uspat člověka přirozeně, aby si ničeho nevšiml. Hlava mi poklesne na hruď, zavřou se oči a usnu. A jakmile usnu, hned Haunter začne zkoušet vyvolat sen. Ten se mu skutečně podaří vyvolat nevědomky, což znamená, že jakmile stále se pokoušel přijít na další cestu jak jej vyvolat.
VymazatZmateně se rozhlédnu po okolním lese, něco mi nesedělo. Les sice vypadal jako každý běžný les, ale něco bylo špatně. Veden snovou logikou jsem se rozešel dopředu. Několikrát jsem zahrul, než se najednou ozval hlas, který jsem nedokázal prvně nikomu přiřadit. "Tak ráda tě vidím, tatííí." vískne nadšený hlas a přicupitá ke mně Yukiko. "Našel jsi mně, tak jako vždy." pronese radostným hlasem z toho, že se mi ji povedlo opět najít. Přitiskne se ke mně a já ji začnu hladit po hlavičce. "Chtěla bych ti něco ukázat." Zvolá stále radostně Mimikyu a následně mně pustí a o krok ustoupí. Její pařátky se dotknou spodní části její masky a najednou se mně zmocnila Panika...doslova. Dvě ženské ruce mně objemou a silou svěráku mi přimáčkne ruce k bokům. "Pomooc duší lamo, musííš mně ochránit." Vřískne nepřirozeně vysokým hlasem, až mně z toho rozbolí hlava. "Uklidni se, co se děje Lo...lo." Vydechnu, když si uvědomím o koho se jedná. "M-musíš mně před tím ochránit?" Při mém tázavém pohledu kývne směrem k Mimikyu. Ta si mezitím začne sundávat masku a pod z několika decimetrové mimikyu se najednou stane pár metrů vysoký Onyx. Vyděšeně vykřiknu a pokusím se zatlačit Paniku dozadu. Bohužel mé nohy jsou natolik oslabené strachem, že se nedokážu dostatečně zapřít, abych to dokázal. Naopak Lola začne tlačit mně k Onyxovi. "Tati." Zahřmí kamenný pokémon a začne sklánět hlavu ke mně. Do očí se mi nahrnou slzy a vyděšeně vykřiknu a v ten okamžik se Haunter pokusí o svůj první pokus. Celý svět se zavlní a najednou se nade mnou objeví strop jeskyně. Je to jen, sen. Jen...jen sen. Snažím se v duchu uklidnit, zatímco se opět tlačen Lolou přibližuji k mému děsu, který se nějak dostal dva metry daleko ode mně. Opět se zapřu a tentokrát se mi podaří Lolu zastavit. "A...Abych mohl něco udělat musíš, mně prvně pustit." Zkusím to na svou noční můru. "Ale ty bys mně tu pak nechal a utekl bys." V duchu zakleji, protože to bylo přesně co jsem plánoval udělat. Když jsem se přestal pohybovat směrem k mimikyu/onyx, tak se ona začne přibližovat ke mně. V okamžiku, kdy se vzdálenost mezi námi zkrátí na polovinu, tak mi podklouzne noha a Lola začne opět postupovat. Mé oči se maximálně rozšíří strachem, jak se zaměří na onyxův roh a pak je najednou pryč a já byl za to skutečně vděčný a upřímně bylo by mi jedno co jsem za to zaplatil, abych se vzdal tohoto děsivého snu.
Haunter se nový útok naučil a staré si procvičil. Profesorka Burnet se nejdříve divila, proč spíš celý Haunterův trénink, ovšem pak jí to došlo... a nechala tě spát.
VymazatHaunter - 3 levely, 5% sehranosti
Získal jsi 5 bodů.
Stále na tréninkovém poli ^^
OdpovědětVymazatTrénink se Sol (Charmander) – učení growl (vrčení)
1. část
Jak jsem tak posedávala, skoro až polehávala ve stínu stromu, Charmander po chvíli začala pobíhat okolo. Mezi tím přišel profesor Kukui, jen přikývl, moc předchozí část tréninku nekomentoval. Pokrčila jsem rameny a podívala jsem se na hyperaktivně pobíhající Charmander a nadzvedla jsem obočí. „To ti to jako nestačilo?“ začala jsem a demonstrativně zívla. Pak jsem se však musela zasmát, když Charmander spustila o tom, jak na nikoho nebude mít takový vliv, když je tak slabá. „Jak mám takhle ovládnout lidstvo? …“ spustila a já si jen přiložila ukazováček k puse a zavrtěla jsem hlavou. „Shh,“ začala jsem, abych ztišila její monolog, který nebyl vůči našemu druhu úplně přátelský a opět se jí začal drát ven, „věřím, že se ti o tom Ino před tím taky zmínila, že takové útoky se nemusí použít jako donucovací prostředek pro ovládnutí lidské rasy, ale třeba pro poražení nějakého protivníka v zápasu…“ nadechla jsem se a musela jsem se pousmát. Ne, že bych něco věděla o zápasech – vlastně ani v tréninkách jsem neměla příliš zkušenosti, vždy jsem se soustředila spíše na pocity pokémonů, řekla bych, že jsem poměrně dobrý pozorovatel toho, co se okolo mě děje, ale i v tréninku i v zápasech jsem byla poměrně nezkušená.
„Každopádně, takové útoky se dají dost pěkně využít i v situaci, kdy chceš chránit něco, co je pro tebe důležité… Třeba mě?“ Uculila jsem se a mávla jsem nad tím rukou, „dělám si legraci,“ zasmála jsem se a nakonec se postavila. „Ale to s tou ochranou jsem myslela vážně. Ach, ty začínáš být teda pořádně napjatá, co?“ zasmála jsem se, když jsem si všimla, jak na mě Charmander nespokojeně čučí. Ale notáák, vždyť už je prakticky skoro jasné, co tě chci naučit,“ když se Charmander dál nechápavě koukala, začala jsem tedy s vysvětlováním, „pamatuješ na to, jak jsme před začátkem prvního tréninku zahlédly ty dva pokémony, že?“ jakmile kývla, pokračovala jsem v monologu, „ten pokémon použil útok, který nám profesor před zahájením lekce popisoval jako statusový útok. Podle pokédexu jsi schopná se to naučit, Sol.“ Zaujatě poslouchala a já se musela zasmát – bylo mi jasné, nad čím právě přemýšlela. Už při prvním setkání se zmínila, že chce zesílit, aby byla vlivnější. „Statusový útok prakticky znamená, že tím, že se ho naučíš budeš schopná oslabit tvého protivníka, kterého použitím útoku natolik rozhodíš, že znepozorní a jeho útok klesne…“ než jsem domluvila, Sol začala nespokojeně poskakovat okolo a házet ocáskem ze strany na stranu, jako by svým plamínkem chtěla něco sežehnout.
Chvíli jsem ji zaraženě sledovala, než jsem jen zavrtěla hlavou. „Ne všemi útoky holt musíš metat plameny, víš, ono takové metání plamenů může být málo platné, když tvůj protivník je ve střehu a je třeba rychlejší či silnější než ty, to potom ať útočíš, jak chceš, tvůj protivník tě může porazit.“ Zdálo se, že jsem si těmito slovy získala pozornost své startérky, protože se ke mně otočila a se zájmem ke mně přicupitala. Pobaveně jsem si povzdechla, ale pokračovala jsem ve svém výkladu, protože jsem si myslela, že vysvětlení pokémonovi, za jakým účelem útok použít je tou nejdůležitější částí každé lekce. „Útok sám o sobě těžký není, jmenuje se growl, v podstatě jde pouze o zavrčení na tvého soupeře – pokédex tvrdil, že u Charmanderů jde o vysoký tón, řezavý zvuk, který by měl být dokonce fyzicky vidět jako zvukové vlny ve vzduchu, pokud se provede správně. Na tenhle útok, který snižuje protivníkovu schopnost natolik silně útočit, je ale třeba nejdříve pořádně otevřít tlamičku…
2. část
Vymazat„Řekni Aaa!“ uculila jsem se skoro až maminkovsky na svého pokémona a Sol se jen demonstrativně nafoukla, když jsem s ní takhle jednala jako s malou. „Ale notak, je to jako u zubaře, řekni áá,“ pokračovala jsem provokativně a jakmile Sol otevřela tlamičku, přiblížila jsem k ní ruku a ona skousla. Rukou jsem v rámci automatické reakce urychleně cukla a na tu ohnivou ještěrku se zaraženě podívala. „Hele, Sol, fakt bys mě kousla?“ zeptala jsem se překvapeně, zatímco ona chvilku vůbec nereagovala, než se na mě zpětně zazubila a zavrtěla hlavou. Oddechla jsem si a vyčítavě jsem se na ni podívala, pak jsem nad tím ale mávla rukou. „Doobře, děkuji pěkně,“ začala jsem, „musíme pokračovat, teď vážně, musíš pořádně zařvat. Zkus to.“ Charmander se nadechla a vypustila z tlamičky vzduch, ale nevydala ani hlásku, než z ní vyšlo tiché: „Chááár“. Zmateně jsem zamrkala a zavrtěla jsem hlavou. „Když uvidíš nějaké nebezpečí, takhle ho určitě nezastrašíš, musíš do toho dát… Trochu síly. A taky srdíčko,“ zazubila jsem se a očekávala jsem další pokus.
Když to Charmander zkusila podruhé, vyšel z ní slabý křik, nebo alespoň něco, co se tomu zdánlivě podobalo. Nevěděla jsem, čím to je, že je to tak tiché a… Svým způsobem neprůbojné. Pak mi to však došlo. „Sol! Víš, co jsme si říkaly o tom „áá“, že jo? Jako u doktora!“ Sol vztekle šlehla ocasem, až jsem se lekla. Občas se tedy i přes svou jasnou vizi, i přes to, že věděla, co přesně chce, dokázala chovat poměrně dětinsky. Nu, ale kdo ne, také jsem taková sem tam byla, zvlášť, když mi o něco šlo a potřebovala jsem sama sebe vyhecovat k lepším výkonům. V tom jsme si pravděpodobně byly poměrně podobné. Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát – sama sebe jsem totiž považovala za poměrně mírumilovnou osobu, což se o Sol, jakožto pokémonovi, rozhodně říct nedalo. Každopádně jsem zpozorovala, že Sol v tomto ohledu přemýšlí vážně podobně jako moje maličkost a snaží se ze sebe vydat to nejlepší, přestože se vzteká. Nakonec totiž ze sebe vydala řev hodný mladé Charmandeřice.
„No vidíš, tvrdila jsem ti, že to není tak těžké!“ zvolala jsem nadšeně a požádala jsem ji o to, aby to zopakovala. Zdá se, že Sol stačilo malé pošťouchnutí, které ji vyprovokovalo k mírnému naštvání a řvalo se jí hned o to lépe. Umím si představit, že během zápasu by se mohlo stát prakticky něco podobného – stačí, aby ji soupeřící pokémon jen trochu vyprovokoval a řvát jí půjde jedna radost. Sol bez větších problémů svůj zdařilý pokus zopakovala, přivřela jsem oči, jelikož jsem ucítila i pohyb vzduchu, když Charmander vydrala ten vysoký zvuk. I mně byl dost nepříjemný, a tak jsem nepříjemně přivřené oči opět otevřela až po pár vteřinách a odhodlaně jsem na svou Charmander kývla. „To bylo dobré, zlato, myslím si, že pro dnešek toho máme obě trochu dost – dáme si pauzu a určitě si brzy opět zatrénujeme, co ty na to?“ Nadšeně kývla a já kývla nazpátek, jako by šlo snad o nějaké naše vzájemné propojení. „Zavrč na mě,“ když jsem si uvědomila, že to vyznělo jako vyčítavé „dýchni na mě“, musela jsem se tiše zasmát, dokud mě tedy smích nepřešel, když Sol pořádně zavrčela. „A… Teď si představ, jak efektivní tohle bude, až z tebe jednou bude velká Charizard. Jestli tedy jednou budeš chtít,“ pokrčila jsem rameny a pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Pravdou však bylo, že sama o sobě taková představa byla docela děsivá.
Spokojeně jsem se posadila s Charmander pod strom a vyčkala jsem na příchod profesora Kukuie – třeba nám bude mít co říct, abych se dále mohla rozvíjet v téhle oblasti, přestože (a možná právě proto), že na ni vlastně jakožto chovatelka nejsem příliš zaměřená a veškeré počáteční zkušenosti spočívají v mých pokus-omylech a jeho odborném vedení…
Charmander se útok naučila.
VymazatProfesor Kukui tě od poloviny tréninku přišel sledovat z povzdálí, aby tvůj trénink nerušil. Komentář měl, ovšem jen menší, ne až tak podstatný.
"Máš výborné tréninky," začal s úsměvem. "Možná bys mohla zkusit i názorný trénink. Mimo informace, kdo se může naučit jaký útok, se v pokédexu nachází i například fotky nebo videa ze zápasů. Pokud jsi dost statečná, můžeš pokémonům některé útoky ukázat sama - takové, které můžeš provést, například nárazový útok nebo zrovna vrčení," zasmál se. "I to pomůže tvému pokémonovi lépe pochopit útok, který se spolu budete učit," zakončil. "Jak však říkám, skvělý trénink! Dobrá práce," zazubil se.
Charmander - 3 levely, 5% sehranosti
Získala jsi 5 bodů.
1. Wingull (+ Greninja)
OdpovědětVymazat2. Naučení Vodního prstence [Aqua Ring]
Chovatelka došla na pláž a vyhodila pokéball do vzduchu. Dlouho přemýšlela nad lekcí a když došla ke svému finálnímu řešení zadání tohoto týdne, neztrácela čas a rovnou přešla k tomu, co plánovala. Nejdříve vyhledala dostatek informací s pomocí Lapras a Greninji. Nyní, když znala svou odpověď, mohla konečně trénovat.
“Bonjour, Wingull,” pozdravila svého pokémona. “Omlouvám se, že tě takovým způsobem obtěžuji. Dnes bych tě ráda naučila nový útok. Můžeš si myslet, že se jedná o odměnu - pravdou však je, že je to součástí mého studia. Byla bych moc ráda, kdybys mi nabídl své pomocné křídlo,” přešla chovatelka rovnou k důvodu jeho přítomnosti. Wingull jí pomáhal v mnoha lekcích a nechtěla jej obtěžovat. Po náležitém studování však nepřišla na dalšího pokémona, který by se dokázal naučit útok, který obnovuje energii. Tou se měla dle slov profesorky Burnet zabývat.
“Hledala jsem informace a dokonce navštívila kolonii Wingullů na skalisku. Ptala jsem se jich na určitý útok, který tě dokáže ochránit a vyléčit. Vodní prstenec,” řekla dívka. Vytáhla fotografii, jež vyfotila pokédexem z knihy v hlavní budově a ukázala jej Wingullovi.
“Vypadá to dobře,” pokýval Wingull hlavou.
Dívka se usmála. “Nejen, že to vypadá dobře. Také se jedná o velmi ojedinělý útok. Vytvoříš vodní prstence, které přijímají vodní sílu z okolí a poté tobě obnovují zpátky sílu. Tento útok budeš moci použít, pokud bude mít protivník navrch a tobě dojde síla. Dokážeš si ji tak obnovit a pokračovat s větší šancí, že vyhraješ,” usmála se.
Wingull ji pravděpodobně stejně nevyužije v zápasech. Dokáže tím však vyléčit jen sebe samotného. Trénink započal rovnou novým útokem.
“Ptala jsem se jednoho moudrého Wingulla na skalisku,” začala chovatelka, “myslím, že ani tebe neušetřím z meditace. Každý pokémon má v sobě zdroj energie, jenž generuje sílu pro všechny jeho unikátní útoky. I ty takový máš,” usmála se a na chvíli si odmlčela, “je potřeba si ho uvědomit, než začneš. Útok, který se pokusím tě naučit, se zaměřuje okolo energie a onoho jádra. Ty využiješ energii k tomu, abys vytvořil prstence a ty se pak postarají o to, aby nasbíraly sílu z okolí a postupně ti tu sílu navrátili.”
Wingull přistál a složila křídla před chovatelkou. Sklopil hlavu a zavřel oči, jak mu dívka řekla.
“Zaměř se na energii, kterou máš v sobě. Nalezni jádro, které vysílá vodní sílu do tvého těla,” řekla dívka.
Pokémon se zamračil a pak zavrtěl hlavou. “Nic necítím.”
Děvče přikývlo. “Bez obav. Nalezneme jej. Použij vodní dělo, ovšem zaměř se na to, co cítíš uvnitř. Odkud jde síla a kde se bere voda, jež se poté mění v útok.”
Jelikož Lapras neoplývala žádným vodním útokem, bylo složitější naleznout způsob, jak ji pomoci nalézt jádro v jejím nitru.
Wingull použil vodní dělo. Nebylo příliš silné, jelikož se pokémon nezaměřil na sílu, neboť na její zdroj.
“Nevím, co to je, ale něco tam je,” vyslovil. Chovatelka přikývla.
“To bude pravděpodobně tvůj zdroj. Pokud z něj vychází tvá energie, je to ono,” řekla.
Vodní pokémon přikývl. Meditace mohla pokračovat. “Zaměř se na to, co cítíš. Energie z onoho jádra vychází do celého tvého těla. Uvědom si, že tato síla je zdrojem tvých útoků. Také tě tato energie unaví, vyčerpá-li se nastřádaný zdroj,” vysvětlila mu.
Uvědomění si své vlastní energie bylo úspěšné. Nyní mohla chovatelka přejít rovnou k novému útoku. “Vodní prstenec je útok, kdy vytvoříš kolem sebe kružnice z vody. Ta voda pak chytá a přitahuje vodní energii z okolí. Pomocí prstenců pak postupně plyne do tebe,” objasnila chovatelka a přiklekla si. “Začneme jednoduše zatím tvořením prstenců. Funguje to obdobně jako při vodním dělu, ovšem budeš se muset soustředit i na tvar. Neměj obavy, pomůžu ti. Nejprve se pokus vytvořit vodu. Vyhledej energii z tvého zdroje a vytáhni ji ven na povrch. To bude pro nyní stačit,” vybídla ho.
Wingull zavřel oči. Soustředil se na sílu v jeho nitru. Vyvolání ven bylo složitější. Postupně se z jeho těla začalo zvedat velmi slabé modré světlo. To světlo se pak postupně začalo měnit na malé kapičky. Vodní pokémon však z nějakého důvodu ztratil soustředění a kapky na něj zapršely jako déšť, bez úspěchu.
VymazatChovatelka přikývla. “To bylo dobré. Nevím, co jsi viděl. Podařilo se ti vytvořit kapky vody. Nyní zkus tu energii soustředit do jednoho bodu. Bude to mnohem jednodušší, než vytvořit rovnou jakýsi tvar,” řekla dívka.
Vodní pokémon opět provedl soustředění energie. Kapičky se utvořily nad ním, avšak ať se Wingull soustředil, jak chtěl, nepodařilo se mu vodu spojit do jednoho celku.
Děvče naštěstí věděla, co s tím. Vyvolala Greninja, aby jí asistovala. “Toto je Greninja, můj pokémon, stejně jako ty. Podívej, takto se soustředí energie,” usmála se na Wingulla. “Proveď velmi pomalu vodní puls, prosím,” pokynula černému pokémonovi.
Greninja přikývla. Otevřela dlaň a v ní se vytvořil jediný bod. Kolem onoho bodu se rozletěla světla, jež kolovala kolem středu a začala se nabalovat. Poslední vrstvou byl obal, který poté zocelil tvar koule a puls začal pulsovat energií, kterou do něj dala Greninja.
Wingull vypadal lehce ohromen. Vodní poté stiskl dlaň a uzavřel ruku v pěst. Vodní puls byl roztříštěn zpátky do záblesků světla.
“Viděl jsi? Možná tak funguje i tvé soustředění energie do jednoho bodu,” usmála se dívka.
Ptačí pokémon působil o mnohem sebejistěji než dříve. Nadechl se a zavřel oči. Nad ním se začaly tvořit kapičky vody, které se postupně spojovaly do jedné velké.
“Nějak tak?” zeptal se. V ten moment celá vodní plocha spadla na jeho tělo a zmokl.
Děvče zadrželo smích. “Ano. Nyní se pokus z onoho celku vytvořit kružnici. Pojď, nyní ti ukážu tohle,” pobídla ho.
Chovatelka udělala do písku kulatou díru a poté do ní nalila trochu mořské vody. Hladina zůstala stálá. Strčila do vody pak prst a rychlými pohyby vodu zamíchala. Hladina se rozbouřila a začala tvořit vír, jenž chvíli trval i poté, co chovatelka již přestala míchat.
“Kružnice jsou velmi magické. Nemají konec. Nejlépe se v nich udržuje energie, jelikož putuje v jednom a tom samém okruhu. Z toho důvodu se kruhy používají ve všem, v čem se skrývá energie. Ne nadarmo jsou magické kruhy kulaté, stejně tak jako v alchemii se používají kružnice. Ne nadarmo se elektrickým okruhům říkají okruhy. Kruhy, kulaté lineární tvary, jsou stálé. Představ si, že letíš v kruhu. Nemá konec. Konec však nemá ani čtverec, ovšem jsou tam prudké zatáčky. V kruzích energie putuje mnohem stabilněji a stále stejným tempem,” usmála se.
Wingull přikývl. Greninja vypadala obohacena touto novou znalostí.
“Proto je to prstenec? Kulatý prstenec?” zeptal se Wingull.
Dívka se zamyslela. “Nevím, zda je to důvod. Myslím, že to může být částečně spojené. Pokémoni si útoky měnily postupem času stejně jako si lidé měnily zvyky, pravděpodobně pravý důvod, proč se jedná o kružnici, se nikdy nedozvíme.”
Wingull nyní věděl, co má dělat. Soustředil vodní energii do jednoho bodu a poté ji začal tvarovat do kruhu. Voda se roztáhla a spojila na obou koncích. Vytvořený objekt působil nad Wingullem jako svatozář.
Děvče pokývalo hlavou. “Ano. Ano, správně. Potřebuješ však větší množství vody, abys mohl vodní prstenec zvětšit,” zasáhla.
Ptačí pokémon neztratil soustředění. S námahou se na prstenec začala nabalovat voda jako na jádro vodního pulsu. Kružnice z vody byla nyní tak velká, že Wingull připomínal planetu a kruh jeho prstenec.
“Soustřeď se nyní na energii okolo sebe. Zkus do prstence vtáhnout vlhkost vzduch a páru z okolí. To je energie, kterou poté vstřebáš do svého energického okruhu, aby sis tím obnovil svou sílu,” pokračovala dívka.
To bylo na Wingulla už příliš složité. Když se začal soustředit na energii z okolí, voda v prstenci začala ztrácet na tvaru a prstenec se začal rozpadat. Nakonec nezvládl ani jedno a útok se nepovedl.
Dívka byla však pyšná na svého pokémona. “Dáme si přestávku.”
Wingull dostal sendvič, aby si obnovil energii, a chovatelka s Greninjou si dali bébéčko. Ptačí mládě velmi pokročilo a chovatelku jeho rychlé studium těšilo. Její získané informace nebyly promarněné.
Vymazat“Až zvládneš jeden okruh, ideální by bylo okruhů více. Čím víc budeš mít prstenců, tím rychleji si obnovíš energii,” pověděla dívka.
Wingull přikývl a odhodlaně roztáhl křídla. “Zvládnu to! I kdyby to znamenalo trénovat až do večera,” zasmál se.
Po krátké přestávce na obnovení sil trénink pokračoval. Děvče pobídlo pokémona, aby útok zkusil znovu.
Wingull se začal soustředit. Vytvořil kružnici a začal vtahovat energii z okolí. Vodní prstenec se lehce rozzářil pod jeho snahou, možná v něm voda proudila rychleji, či možná se mu konečně dařilo energii vtahovat do okruhu. Sám Wingull se na chvíli rozzářil.
Kolem jednoho prstence se začaly tvořit další kapky vody, které však putovaly do té samé kružnice.
“Je to těžké, myslím myslet na dvě věci najednou,” zasmál se. Děvče přikývlo.
“To zcela jistě. Mám dojem, že i kdyby se ti druhá kružnice nepovedla, tobě bude prozatím stačit jen jedna. Máš malé tělo a tvá maximální energie není prozatím tak velká. Postupem času bude tvá energie růst a tak i tvá síla. Možná prozatím tvá síla není dostatečně velká, abys dokázal vytvořit dva prstence a také je tvé tělo natolik maličké, že nedokáže pojmout nasbíranou energii z dvou okruhů,” poučila jej chovatelka.
Wingull se s tím smířil a než aby se soustředili na to vytvořit více prstenců, dohodlo se n tom, že bude Wingullovi prozatím stačit jeden prstenec. Místo toho bylo na čase použít tento útok v praktickém provedení.
“Pokusíme se obnovit tvou energii. Greninja na tebe vystřelí vodní shuriken, velmi slabý. Rozdíl ve vašich silách je velký, proto prosím opatrně, Greninja,” nabádala svého pokémona. Ta přikývla. “Wingull si pak obnoví vodním prstencem svou ztracenou energii a vyléčí tím své zranění,” navrhla chovatelka.
Oba pokémoni byli pro a tak mohlo procvičování začít.
Greninja vytvořila malý vodní shuriken a pomalu ho hodila. Při zásahu Wingulla chovatelce poskočilo srdíčko. Byť z důvodu tréninku, vidět své pokémony zraňovat se vědomě navzájem bylo proti její srsti. Shuriken se rozplynul a Wingull započal s vodním prstencem.
Voda se stočila do kruhu nad Wingullem a poté se ptačí pokémon stal středem svého útoku. Kružnice se rozsvítila a s tím i Wingull. Útok trval jen chvíli, dokud všechno světlo nezhaslo a Wingull neotevřel oči.
“Cítím se zase jako nový!” zasmál se.
Dívka přikývla. “To je dobře. Pamatuj, útok neobnoví rychle vše, co se ti v jednom okamžiku stane. Někdy je tvé zranění větší a vodní prstenec dokáže vyléčit jen maličko za krátký moment. Využívej tedy tento útok s rozmyslem a pokud možno, dříve než později,” usmála se.
Společně poté zahrabali díru na pláži, aby byl písek opět hladký a opustili břehy Aloly.
[Použito: 1x sendvič (Wingull), 2x bébéčko (1x River Hope, 1x Greninja)]
Wingull se nový útok naučil. Lépe pochopil, jak funguje energie a nyní si dokáže své zranění díky vodě vyléčit.
VymazatWingull - 4 levely, 6% sehranosti (3% sendvič), 1% lásky (1% bébéčko)
Greninja - 1 level, 3% sehranosti (1% bébéčko)
Získala jsi 5 bodů.
1. Hlavní budova (studovna) ~> Pláž ~> moře; následně cesta zpět k Tréninkovému poli
OdpovědětVymazat2. Přítomna Lapras, Greninja; studium útoků; sledování útoku v terénu, Greninja trénuje (děj před tréninkem Wingulla)
Zadání třetí lekce bylo zadáno a chovatelka začala hned vyhledávat potřebné materiály k úspěšnému splnění zadaného úkolu. Nikdy nechodila do akce nepřipravená a hledání podkladů pro ni bylo nesmírně důležité.
Alola byla obklopena vodou a zelenovlasá se rozhodla vyjít vstříc znalostem tohoto typu. Momentálně u sebe měla totiž tři vodní pokémony a neváhala s tím hned jednoho vyvolat. Jednalo se o Greninja.
“Bonjour,” pozdravila. Vysvětlila své partnerce, oč se jedná a společně pokračovali k hlavní budově. Než vůbec začali trénovat, chtěla se dívka ujistit, že ví s přesností, co bude trénovat.
Brzy nalezli knihovnu a Greninja se usadila nervózně ke stolu. Děvče se vydalo k poličkám, aby nalezla správnou knihu.
“Průvodce k pokémoním útokům,” zamumlala a tu knihu poté z jejího místa vytáhla. Další kniha byla moc vysoko a tak když přinesla jednu ke stolu, požádala Greninja, aby jí knihu vzala.
“Nerada studiji sama,” přiznala chovatelka při listování. “Ráda si svou látku říkám nahlas a radši bych, kdyby mě někdo poslouchal.”
Greninja přikývla a usadila se. Chovatelka otevřela knihu a začala hledal informace ohledně útoků, kterými se měla zabývat. Vyhledala sekci s útoky, které obnovují zdraví či energii a začala číst.
Zůstala chvíli potichu, aby si informace mohla v klidu přečíst. Greninja zvědavě nakukovala do knihy. Pak zvedla hlavu, v hlavě si utřídila nově získané znalosti a začala mluvit. “Léčivé útoky jsou obecně útoky, které obnovují sílu pokémonovi během či po zápasu. Tato kategorie se dělí do dvou podskupin - jedna podskupina jsou útoky, které vysávají nebo kradou sílu protivníkovi a druhá je léčení, instantní obnovení síly.” Tam přestala a znovu se podívala do knihy. “Jsou zde i příklady útoků. Myslím, že bych měla srovnat tyto útoky s informacemi v pokédexu, abych zjistila, které útoky se dokáží naučit mí pokémoni. Například které se dokážeš naučit ty, Greninja,” usmála se.
Na to vodní pokémon pomalu zakroutil hlavou. “Nemyslím, že se dokážu naučit některý z nich. Většina je buď normálního typu nebo psychického, což dává smysl. Normální typy obsahují spoustu léčebných útoků a psychické útoky se vyznačují tím, že jsou jaksi nadpřirozené, používají moc vůle,” promluvila Greninja.
Chovatelka přikývla. “To je pravda, ano. Lidé z dávných dob kdysi věřili, že k vyléčení fyzických zranění či různých onemocnění je třeba nejdříve mít zdravou mysl. Když se nyní podívám zpět, měli pravdu. Například nedostatek spánku vyústí v únavu a unavené tělo poté v různé nemoci.”
Dívka vytáhla pokédex a začala poměřovat útoky. “Zdá se, že je možné naučit jen aqua ring,” zamumlala chovatelka. “Jedná se o jediný útok pro pokémona, který se přidal do mého týmu - přesněji Wingull. Většinu útoků, které vysávají energii, se dokáží naučit pouze travní pokémoni, například Serperior. Toho však u sebe momentálně nemám,” zamyslela se nahlas. Samozřejmě napsat profesorovi nebyl až takový problém v případě, že by to bylo nezbytně nutné.
“Tento útok je vodní, dokážou se ho naučit i běžní pokémoni v divočině,” zamyslela se. Rozklikala seznam pokémonů, kteří se tento útok dokáží naučit a zamrkala. “Možná bychom dokonce mohly vysledovat tyto útoky v praxi. V první lekci jsme se zabírali odborným sledováním v divočině. Mám takový pocit, že nyní je nejlepší čas vyzkoušet si, co všechno jsem se naučila,” zasmála se dívka.
Greninja se usmála a přikývla. Společně uklidili studovnu a opustili hlavní budovu. Cestou se chovatelka zastavila na školské koleji, aby se převlékla. Šaty byly na sluníčku nepohodlné a jelikož hodlala pozorovat vodní pokémony, počítala s tím, že se namočí.
Hned jak se připravila, ohlásila profesorce svůj odchod ze školního pozemku a vyrazila k pláži nedaleko, kde se nedávno konala první hodina.
Na pláži vyhodila pokéball se svou Lapras. “Děkuji ti mnohokrát za to, že mi nabízíš dopravu po moři,” poděkovala svému pokémonovi. Lapras se usmála a přikývla. “Dnes bych však ráda prozkoumala moře sama.” Vysvětlila Lapras, oč se jedná a co je třeba provést. “Potřebujeme najít pokémona, který použije v divočině útok Aqua Ring. Nejběžnějšími pokémony jsou Wishiwashi, kterých je tu spoustu, avšak šance, že některý z nich používá vodní prstenec, je velmi nepravděpodobné a velmi vzácné,” řekla.
VymazatPosadila se do písku a Greninja ji následovala, zaujala místo po jejím boku. Chovatelka otevřela pokédex a nechala Lapras nahlédnout. “Myslím, že ve vodě se vyznáš lépe než já. Vlastně vy obě. Ráda bych viděla tento útok v praxi. Pokémon kolem sebe vytvoří prstence z vody, které mu pak částečně navrátí jeho sílu, aby mohl pokračovat v boji. Tento útok bude prvkem mého studia v této lekci a hodlám jej naučit Wingulla,” pokračovala. Nalistovala si seznam pokémonů a lehce se zamračila.
“Všichni jsou vodní pokémoni,” řekla Greninja.
Děvče přikývlo. “Ano. Tento útok se dokáží naučit i vzácní pokémoni ledového a dokonce létavého typu, kteří se zdržují u vody. My se připravujeme na ponor, ale je jasné, že by se nám spíše hodili pokémoni létavého typu.” Zapátrala v paměti, zda na své sledovací lekci náhodou neviděla Swanny či Duckletty. Došla však k závěru, že nikoliv.
Brzy po ujednání strategie chovatelka naplánovala jistou trasu a poté se mohli vydat na celodenní aktivitu.
Společně se protáhli, než se ponořili do vody. Greninja se rozhodla, že nabídne chovatelce asistenci ve vodě. Sama dívka věděla, že i přestože byla zdatná plavkyně, vyznala se spíše ve stojatých vodách a vlny by jí mohly udělat spoustu potíží a neočekávaností.
Greninja se ponořila rovnou z břehu. Vběhla do vody a zmizela v ní sotva se dostala dostatečně hluboko na to, aby ji vlny neházely zpátky na břeh a aby se mohla volně pohybovat. Byla velký pokémon.
Chovatelka naskočila na hřbet Lapras a pomalu se oddálily z pláže. Dívka se připravila a v hloubce, kterou si domluvily předem, se zelenovlasá ponořila do vody. Na moment se však zachytila krunýře a dala signál svému druhému pokémonovi, aby se na chvíli vynořil.
“Nezapomeňte, hledáme ty pokémony, kteří by mohli útok potencionálně umět. Nevyrušujte je však v jejich každodenním životě.” Pak se ponořily.
Prvním krokem bylo prozkoumání korálového útesu a mělčiny okolo břehů. Díky nepříliš velké hloubce na dno dosahovalo sluneční světlo bez problémů a tudíž zde rostla bujná vegetace. Řasy a korály poskytovaly jak potravu pro pokémony, tak i úkryty. Většina pokémonů se zdržovala právě v těchto částech.
Chovatelka minula Corsoly, které byly velmi časté. Hráli si spolu a nevypadalo by, že by se někdo dostal do nebezpečí, kdy byl útok třeba. Zaujali ji Finneoni - jednalo se o pokémona, který se vodní prstenec dokázal naučit. Tento však jevil známky plachosti a tak ho děvče nechtělo vystrašit. Pokémon brzy odplaval pryč sám a to velmi rychle.
Velkou šanci jí poskytla Alomomola, která se mihla kolem. Zelenovlasá na ni ukázala, aby si ji její pokémoni všichni. Greninja přikývla a vydala se za ní. Působila ve vodě jako ropná skvrna, postrach moře. Kudy plavala, tudy se jí pokémoni vyhýbaly.
Lapras ji předběhla a něco oznámila, z rychlého pohledu dívka usoudila, že říká, aby se Greninja držela trochu dál. Alomomolu by mojla vystrašit.
Skupina tří bytostí pomalu sledovala růžového pokémona. Dočkala se vodní trysky, kterou Alomomola využila před hravým skokem nad hladinu a poté i vodního víru. I přes usilovné doufání a sledování se však neměli šanci spatřit ani jeden léčivý útok.
Nakonec tuto misi chovatelka vzdala a vrátila se zpátky na hladinu. Tam se rychle nadechla a zklidnila se.
“Velká škoda. Alomomola je sestra Joy moří. Dokáže se naučit spoustu léčivých útoků, ovšem fakt, že má v těle membránu, jež ji sama léčí, značí, že útoky nemusí příliš využívat. Nevadí. Třeba budeme mít štěstí příště.”
Jako další se chovatelka rozhodla vrátit se na místo, kde sídlili Wingullové. Skalisko nebylo daleko a dívku napadlo, že pokud je Wingull pokémon, který se útok dokáže naučit, jaká je šance, že se to dokáže naučit i někdo další z jeho druhu?
VymazatByla přivítána jen pár jedinci, očividně těmi, kteří zde byli při její minulé návštěvě. Greninja se držela na pozoru. Děvče ji však ujistilo, že není třeba - Wingullové byli mírumilovní.
“Nikdo, kdo se tu nachází, vodní prstenec neumí,” odpověděl jeden Wingull. “Ten útok se už generace neučí, jelikož se ho dokáží naučit jen někteří pokémoni, obzvláště mláďata. Vím, jak na něj, tudíž pokud si to chceš vyslechnout, řeknu ti to,” nabídl.
Chovatelka za to byla nesmírně ráda. Dala Lapras i Greninje pohov, mohli si prozatím plavat, kam si libovali. Děvče si připravilo poznámky a začala naslouchat.
Jak předpokládala, vodní prstenec nebyl až tak složitý útok, pouze pro Wingully nebyl příliš praktický. Dívce byl popsán a vysvětlen.
“Děkuji,” řekla, “ráda bych se také něco naučila o výměně energie. Věděli byste něco o tom?” zeptala se.
Wingull, jehož se zeptala, se zamyslel. “Myslíš to, že pohybem energii spotřebujeme a jídlem energii zase obnovíme?”
Zelenovlasá se zamyslela. Následně zakroutila hlavou. “I to je výměna energie, děkuji. Ráda bych však věděla něco o energii, která je specifická pro vás, pokémony. Výměna energie, kterou jste zmínil, platí na lidi. Lidé obnovují sílu, jež spotřebují pohybem, znovu potravou. Nedokážou však generovat žádnou energii k útokům, jelikož žádnými typovými silami neoplývají,” požádala.
V ten moment vodní pokémon prozřel. Složil křídla k tělu a začal. “Každý pokémon má v sobě jádro, které generuje energii. Nemusí být jeho typ. Já to jádro vidím například jako něco teplého, co dokáže například naplnit plíce vodou, abychom mohli vypálit vodní dělo. Toto jádro se postupně mění za života pokémona, lze jej přetvarovat, nikoliv změnit. Jádro se dokáže naučit i generování energie jiného typu. Tento zdroj energie pak vydává sílu do celého těla,” řekl pokémon.
Dívka zamrkala. “Tudíž obnovení energie útokem je vlastně jen energetický okruh sám o sobě? Přeci na vytvoření útoku musíte spotřebovat část své energie,” podotkla.
Wingull se zamyslel a pak pokrčil křídly. “Dle mého se jedná o pomalé generování energie z okolí. Naše okolí má také svou energii, proto jsou například vodní pokémoni posíleni za deště. My jen vytvoříme něco, čím můžeme snadněji energii z okolí vstřebat,” poučil ji.
Chovatelka přikývla. “Rozumím. Děkuji,” usmála se. Přišlo jí vhodné říct Wingullovi i o tom, proč tyto informace shání. Z jistého úhlu pohledu to vypadalo jako výpověď.
“Ráda bych vodní prstenec naučila svého pokémona. Dokáže se to naučit, jsem si tím jistá,” usmála se.
Wingull chápavě přikývl. “Myslíš toho, který tu byl minule. Nejsem si jist, ale stojí to za zkoušku. I kdyby nemohl, alespoň pochopí fungování energie. Většina lidí o fungování výměny energie ani neví, proto ji nedokážou řádně pochopit.”
Děvče poděkovalo za informace a přivolala Lapras i Greninju zpět. “Děkuji ještě jednou za informace. Rádi bychom již šli. Nejsem si jistá, zda budeme mít šanci se ještě vidět, ovšem ráda jsem vás poznala. Přeji vám spoustu úspěchů i bezpečí, moře dokáže být nemilosrdné,” popřála dívka.
Skalisko Wingullů opustila spokojená a plná nových znalostí, které spěchala vyzkoušet.
“Zjistila jsi dostatečně informací?” zeptala se Greninja. Ponořila se a zase se vynořila, aby mohla vyslyšet odpověď.
Chovatelka přikývla. “Ano. Zjistila jsem něco málo o útoku, jak jsem chtěla, a poté i něco o tom, jak funguje energie v pokémonovi samotném. Ráda bych si s tebou dala poté trénink, lehký, čistě k odzkoušení znalostí,” navrhla.
Greninja souhlasila. “Dobrá.”
“Já se budu dívat! Chci nachytat do večera bronz,” zasmála se Lapras.
Skupina mířila proti vlnám zpátky ke břehu, kde hodlali na písku trénovat a aplikovat vědomosti, které chovatelka zjistila.
“Léčivý útok nemáme, ovšem můžeme si vyzkoušet i jinou výměnu energie. Ráda bych, abys mi pomohla, Lapras. Jelikož jste obě vodní pokémoni, můžeme vyzkoušet i něco zbrusu nového,” zazubila se.
VymazatNejdříve trvala na tom, aby provedli náležitou meditaci. Potřebovala, aby si oba dva pokémoni uvědomili svou vodní sílu. Posadila se do písku a Greninja se posadila vedle ní. Lapras se uložila naproti nim.
“Pořádně se nadechněte a zavřete oči. Co není očím vidět, můžete se zaměřit na sebe. To je nyní důležité,” pověděla. Greninja tak provedla a Lapras tak učinila po pár chvílích.
Chovatelka si v hlavě opakovala slova Wingullova a poté začala. Mluvila pomalu, ne tiše, ne pomalu, vyslovovala slova zřetelně a jasně. “Podívejte se do svého nitra. Každý pokémon má své jádro, které se ve vašem těle skrývá v mnoha formách. Pokuste se hledat teplo, světlo či cokoliv příjemného, zdroj vaší síly,” řekla. Schválně mluvila tajemně, jelikož přesně takto si představovala prohledávání svého vnitřního já, nikoliv anatomicky, ale duševně. Nalézat zapomenuté kouty sebe samotné bylo velmi zábavné, alespoň pro někoho.
Greninja vypadala velmi klidná, dýchala hluboce. Naopak Lapras vyzařovala jistou nejistotou, měla se slovy a hledáním větší potíže. Dívka otevřela oči, aby své pokémony zkontrolovala. Myslela si, že pokud bude pokračovat, Lapras se zklidní.
“Nyní se zaměříme na to, co toto jádro vydává. Energie, která proudí ve vašem těle, jedná se o sílu, která vás jako pokémona činí výjimečným. Tato síla vám koluje po celém těle,” řekla.
“Nic necítím,” posmutněla Lapras.
Chovatelka přikývla a usmála se, aby svého pokémona uklidnila. Nejednalo se o neúspěch, prozatím Lapras jen netušila, jak na to. Greninju tato slova vyvedla z klidu a otevřela oči.
“Mám pocit, že je to tím, že momentálně nezvládáš žádný vodní útok. Tvé jádro je pravděpodobně vodní, jelikož jsi vodní pokémon. Pro teď ses toho jádra nedotkla, neumíš žádný vodní útok,” zamyslela se nahlas zelenovlasá, “ovšem bez obav, Lapras. Brzy tě nějaký vodní útok naučím,” dodala hned.
“Procvičíme si využívání energie a zaměříme se na vodní útoky, Greninja,” kývla na svého pokémona. Ta přikývla a připravila se. “Jako první bublinky. Do toho.”
Pokémon se nadechl a poté vydala velké množství bublin. Greninja útok dlouho nepoužila, tudíž při jeho vykonání na chvíli znejistěla, ovšem na výsledku to nezměnilo.
Zelenovlasá přikývla. “To bylo dobré. Nyní vodní puls,” vybídla. Greninja zvedla ruku a složila ji k sobě, poté se jí v centru dlaní začala tvořit namodralá záře. Tu pak obalila další energie. Celou kouli pak vodní pokémon ladně hodil před sebe s velkou rychlostí. Vodní puls narazil do palmy nedaleko a roztříštil se v modrý prach, jenž poté zmizel.
“Vodní puls je ideální útok, do kterého bys mohla soustředit svou energii. Představ si své jádro jako jádro koule a poté nabal energii, kterou pocítíš, když se na zdroj energie zaměříš,” poučila dívka. Jednalo se částečně o výměnu energie nebo spíše o jeho soustředění do jednoho bodu, využila energii k tomu, aby ji vypustila ven. Částečně by se dalo říci, že se jednalo o výměnu energie s okolím.
Greninja přikývla. Opět zaujala svou pozici a začala s tvořením pulsu znovu. Tentokrát koule zářila o mnoho jasněji a při zásahu stromu se kmen dokonce zakýval.
“To bylo moc dobré. Pamatuj, tvá energie vychází v tvého nitra. Nesnaž se brát energii z tvého okolí či z tvých končetin, vezmi ji z jádra,” řekla. Všechna tahle řeč o imaginárním jádru byla matoucí, vypadalo to však, že ji Greninja pochopila.
“Posledním útokem je vodní shuriken,” řekla.
Vodní pokémon měl tento útok nejradši. V rukách rychle vytvořila vodní ostří, které pak vrhem vyslala před sebe. Tento pohyb zopakovala párkrát a poté pohlédla na dívku, jako kdyby očekávala hodnocení.
“Útok byl velmi dobrý. Zaměř se na rychlé pohyby končetin. Tak dokážeš v menším čase vystřelit více vodních shurikenů. Jinak vše,” kývla.
Brzy místo opustili, aby se dívka připravila na trénink s Wingullem.
Výlet do přírody se pokémonům líbil a ty jsi získala důležité informace. Meditace jim pomohla se lehce osvěžit.
VymazatGreninja - 1 level, 9% sehranosti
Lapras - 1 level, 7% sehranosti
Získala jsi 2 body.
TRAINER & CONTEST CLASS | 5. hodina | Winston | #1
OdpovědětVymazat1. Hlavní budova, tréninkové pole, pláž, jezdecký okruh, jezero – zkrátka lokace školy
2. Komplexní týdenní tréninkový program
3. …
//Je to napsané jako průřez celým tréninkovým týdnem, přesto chápu, že pokémoni dostanou odměnu jako za jeden trénink.
SPOTŘEBOVÁNO: 3x lávový koláček
DEN 1. – SEZNÁMENÍ SE
Popis: Moji tři pokémoni se vlastně ani mezi sebou pořádně neznají – za první a velice důležitý bod celého tréninku jsem proto považoval je mezi sebou seznámit. To bylo hlavní náplní prvního dne.
Ráno raníčko se neslo v duchu hřejivých paprsků slunce, ale já jsem zatím nevycházel ze svého ubytování v rámci letní školy. Rozhodl jsem se, že první krok provedu uvnitř. Vyvolal jsem z pokéballu nejprve Squritle. „Drahá Squritle, jak jistě víš, už nejsi v rámci mé party sama. Pokémonů jsme dali dohromady tři, přičemž jednoho z nich znáš – s Tepigem jsi bojovala a úspěšně chytila. A ještě se v rámci adopce rozhodl k nám přidat Lillipup, moc milý pokémon, který se rozhodl přidat do našeho týmu po tom, co jsem se s ním měsíc seznamoval. Jelikož jsi mojím prvním pokémonem a hlavou týmu, je jisté, že budeš nejrozumnější a určitě budeš se všema vycházet co možná nejlíp…“ Vypadalo to, že Squirtle nějaké to seznamování zaujalo a poslouchala celou dobu. Poslední slova se pochopitelně nesla v motivačním duchu, a tak jsem byl rád, že jsem ji tím – jak bylo poznat – povzbudil až až. To bychom měli.
Další šel z pokéballu ven Tepig. Tohle jsem viděl jako tu snazší část. „Tepigu, tohle je Squritle. Squirtle – Tepig. Už se vlastně znáte, jelikož jste spolu bojovali – a jak jste poznali, oba máte ducha opravdu bojového, tak věřím, že si budete více než rozumět.“ Tepig měl dost času na to se smířit s tím, že byl chycen a je už v nějakém týmu, navíc jsem se s ním velice stručně seznámil, tak jsem považoval tento čas a stav za správný na seznámení s ostatními. Pokývli na sebe hlavou, něco málo prohodili a vypadali víceméně v pohodě.
A přišla poslední část – Lillipup. Nevěděl jsem, jak se bude tvářit, ale nečekal jsem na nic a vyvolal jsem ho z pokéballu ven. „Lillipupe, seznam se se zbytkem týmu: tohle je Squritle, můj první pokémon, a Tepig, kterého jsme se Squirtle těsně před tím, než ses k nám přidal ty, chytili.“ Lillipup jen tiše štěknul na pozdrav a zatím na sebe všichni tři jen koukali, přičemž stáli Tepig se Squritle na jedné straně a Lillipup na druhé. Ten se po chvíli ticha osmělil, přešel k Tepigovi a ťuknul do něj čumákem. Chvíli jsem byl nervózní, co se stane – přeci jen je Tepig taková výbušnější a akčnější povaha, on se však jen zasmál a ťukl ho nazpátek. „Zajímavá forma seznámení, ale je to vaše věc.“
Zatímco se ti dva seznamovali, já přešel blíž ke Squritle, která vypadala víceméně spokojeně. Stála s rukama v bok a jako největší šéfka spokojeně pokyvovala hlavou – bylo to spíš komické. „Tak co, dobré?“ Přikývla a přidala se k těm dvěma. Byl jsem rád, že se to obešlo bez nějakých konfliktů. Jak jsem však hádal, jak budou přibývat pokémoni, seznamování tak jednoduché nebude.
Závěr: Nikdo se neporval a nikdo se nezamiloval – dosáhli jsme toho, čeho jsme chtěli.
DEN 2. – PROHLUBUJEME VZTAHY (ANEB ŘÍKÁ SE, ŽE SE TO MÁ DĚLAT)
Popis: Zašli jsme si k vodě a užili jsme si fajn den. Prostě rodinná idylka.
Ačkoliv Tepig protestoval, šli jsme na pláž a k vodě. Ve finále byl spokojený i on. Ačkoliv si vody moc neužil, jeho hyperaktivita mu posloužila k tomu, aby se bavil i se Squirtle a Lillipupem, kteří si stejně hráli ve vodě jen na břehu – Tepig tak pobíhal podél břehu tak, jak se ti dva ve vodě pohybovali. A když náhodou odplavali dál (i když Lillipup není kdovíjaký plavec, a tak se držel spíš při břehu), Tepig přiběhl ke mně a musel jsem s ním běhat já.
TRAINER & CONTEST CLASS | 5. hodina | Winston | #2
VymazatHráli jsme na honěnou, stavěli hrad z písku a mimo jiné i potkali pár místních pokémonů, s nimiž bylo setkání víc než zajímavé. Rodinka Laprasů, která se na opravdu malou část odpoledne ukázala, když zrovna nebylo moc lidí, byla skvělým zpestřením – Squritle si povídala s rodiči (zase si hrála na velkou holku – jsem to s tím sebevědomím včera nějak přehnal), Lillipup si hrál s malými Laprasátky a Tepigovi jsem popisoval, co je na těchto pokémonech tak zvláštní. Není nic lepšího než užitý den.
Závěr: Opět se nikdo nezabil, už se na sebe pokémoni usmívají a říkají si jmény, žádné „hej ty“ není.
DEN 3. – ROZCVIČENÍ (ANEB UŽ I NĚCO MÁLO DĚLÁME, I KDYŽ SE VĚTŠINU DNE STÁLE VÁLÍME)
Popis: Nejprve jsem chtěl pokémony lehce rozcvičit – připravit je na pohybovou aktivitu formou… pohybu. Trošku delšího a trvalejšího. I jsme si něco málo zahráli.
Ráno jsem pokémony brzo vyhnal z pelechu a šli jsme na jezdecký okruh. Takhle ráno tu nikdo nebyl a nejprve jsem sdělil Tepigovi, že budeme běhat a budu potřebovat, aby mi s pokémony pomohl. Byl nadšený a ve chvíli, kdy jsem to sdělil ostatním, už je hecoval k běhu. „Počkej, počkej, počkej…“ Zdržel jsem ho a on, ač zjevně nerad, opravdu počkal a nechal toho. „Dnešní den už trochu rozjedeme pohybovou aktivitu. I když jenom mírně, rozjedeme. Teď si zaběháme, pak si půjdeme zaplavat a ještě vymyslím nějakou hru, ať to máme trochu zábavné, jasné?“ I když Squirtle s Lillipupem nevypadali ani zdaleka tak nadšeně jako Tepig, pokývali hlavou. Tepig se rozběhl před námi a my jsme se vydali za ním. Nakonec jsme udržovali podobné tempo.
Cíl byl pět koleček. První dvě byly dobré, třetí jsme srovnali s Tepigem a po třetím už Tepig běhal podél nás a všechny – a to včetně mě – nás hecoval, abychom to čtvrté dali. Páté s obtížemi doběhli všichni, jazyky jsme táhli za sebou, ale doběhli. Zbytek dopoledne jsme se z toho vzpamatovávali, naobědvali se a po krátkých dvaceti minutách odpoledního pospávání jsme se vydali do bazénu.
Squirtle a Lillipup budou plavat, Tepig běhat podél. Já jsem se chvíli chtěl jenom dívat, ale nějak se jim to nelíbilo, a tak jsem letěl do vody taky. Pět bazénů tam, pět zpátky. Tepig byl samozřejmě napřed a já a jsem sotva plaval. Squirtle to zvládala až moc dobře, tak jsem ji poslal běhat s Tepigem a my s Lillipupem jsme se trápili ve vodě. Nebyla to žádná sranda, ale všichni jsme toho měli opět po tom bazénu dost. Následoval pochopitelně odpočinek, ale tím to nekončilo.
Rozhodl jsem se, že využijeme stromového komplexu nad tím obrovským bazénem. Každého pokémona jsem poslepu zavedl do jednoho z níže položených stromových domečků a museli se po pokynu dostat co nejrychleji na rozhlednu, aniž by věděli dopředu, kudy se mají vydat. Já měl dopředu vyčíhnutou nejkratší cestu, a tak jsem čekal nahoře. Kupodivu byl první Lillipup, což jsem nečekal. Tepig přiběhl až druhý a Squirtle si cestu proklesťovala nejdéle, ale nakonec doběhla také. Rozdal jsem medaile v podobě lávových sušenek, ty pokémoni schroupali a ukončili jsme tak třetí ze sedmi dnů tréninkového plánu.
Závěr: Málem jsme se zničili, ale na fyzickou zátěž jsou pokémoni přichystáni.
DEN 4. – SAMOTNÝ TRÉNINK POPRVÉ
Popis: Začal jsem učit pokémony útoky po tom, co jsme si ukázali, kdo co už umí. Cílem pro Squirtle bylo vodní dělo, pro Tepiga plamen a pro Lillipupa konečně to kousnutí.
//V trénincích používám anglické názvy: Water gun, Ember, Bite.
TRAINER & CONTEST CLASS | 5. hodina | Winston | #3
VymazatDalší den dopoledne už jsme stáli na volném prostranství tréninkového pole připraveni se předvést. „Takže… Začneme tím, že si předvedeme, jaké útoky kdo umí. Každý umíte po jednom a Lillipup už umí kousek z druhého, ale ten nemá úplně nacvičený, což bude cíl jeho trénování tohoto týdne. Vy ostatní útoky dostanete později. Tak tedy… Nejprve Squirtle, pak Tepig a nakonec Lillipup.“ Každý z pokémonů si stoupl před figurínu a začali. Squirtle předvedla ukázkové Bubble, Tepig neměl problém se svým Tacklem a stejně na tom byl i Lillipup, ten se však chtěl předvést a pokusil se překousnout větev, která ležela opodál – moc se mu to však nepovedlo a bylo jasné, že Bite určitě musí procvičit, než ho bude umět neomylně používat.
„Takže… Kahuna Olivie nám dala jasné zadání. Musíme se zaměřit na to, odkud pramení vaše energie. Energie k útokům. Pochopitelně, že jde zejména o vaši podstatu, o váš typ. O tom jsem pevně přesvědčen, že je umístěna někde hluboko uvnitř vás, ale ke každému útoku je třeba jiného místa, odkud se energie k němu generuje…“ Zatímco jsem promlouval, pozoroval jsem chování pokémonů. Squirtle typicky poslouchala, Lillipup se zájmem hltal každé mé slovo a Tepig se občas ošil, za což získal od Lillipupa nejeden káravý pohled (to je ten jeho smysl pro spravedlnost).
Pokračoval jsem. „Nikdo vlastně neví, jak to doopravdy je. Všichni se jen domnívají, že je to tak či onak. My se každopádně pokusíme co nejlépe zaměřit na ty části těla, které k útoku užíváte. V případě Tacklů se to moc nedá vypozorovat, jelikož útočíte celou vahou svého těla. Je to útok normálního typu, a to vše odpovídá tomu, že nic speciálního na něm nevypozorujeme. Naopak u Bubble u Squirtle už bychom něco málo mohli pozorovat. Pochopitelně je to útok vycházející z její podstaty, což není žádná zvláštní odchylka. Zároveň bublinky střílí ze svých úst, tudíž ústa by byla hlavní částí těla, na kterou bychom se zaměřovali. Vodní pokémoni však čerpávají vodu obecně ze svého těla, a tak není divu, že samotný zdroj energie pro tento útok nám stále zůstává záhadou.“ Po několika pokáráních od Lillipupa už i Tepig poslouchal zbytek monologu a na konci všichni přikývli – a kupodivu nikdo nespal, což jsem považoval za dost podstatný úspěch.
„A teď k cíli našeho snažení. Naučit vás útoky. Squirtle se naučí Water gun. Když jsme spolu poprvé trénovali ještě doma v Kantu, už jsme tomu útoku utvořili nepatrné základy, a tak víme, o co jde. Pro Tepiga bude úkolem Ember. Tepig má uvnitř sebe obrovskou sílu ohně, kterou se musí naučit užitkovat. Jelikož umí jenom Tackle, ohnivá energie se mu střádá uvnitř a nemá pořádného uvolnění, což bylo vidět při zápase, když jsme ho se Squirtle chytali – občas z něj nekontrolovatelně vylétávaly uhlíky, které nebyly vůbec příjemné. My se jeho ohnivou energii budeme snažit zužitkovat na šlehání plamenů. A zdrojem, odkud plameny půjdou, bude čumák. No a u Lillipupa všichni víme – musíme dopilovat ten Bite.“
Všichni znali své cíle a šli jsme na to. Nejprve obecné rozcvičení. Squirtle si nabírala do úst vodu a ve slabých krátkých proudech ji vracela zpět do nádoby, Tepig se snažil „smrkat“ (//věřím, že se chápeme xD) a Lillipup si našel několik slabších větviček, které postupně překousával. Vždycky jsem si jednoho pokémona vzal a útok ho učil, zatímco ostatní pokračovali v těchto daných cvičeních.
Nebylo co řešit – šlo se na věc. Začal jsem Lillipupem. Našel jsem pár větších větviček, usadil se k němu na zem a poprosil ho, ať překousne jednu z těch slabších větví. Zuby mu vždy začaly zářit, ale než stihl překousnout větev, záře pohasla a Lillipup tak každou větvičku tahal silou – to by vysvětlovalo, proč objemnější předměty není schopen skousat. „Musíš se na útok soustředit a sílu v zubech udržovat po celou dobu kousání. Mysli na to, abys to tahal svou podstatou, svou silou, nikoliv to lámat přes koleno, jak se říká. Nepřemýšlej nad překousnutím té větve, ale nad tím, že prostě koušeš, dokud můžeš. Tak bys měl zamezit tomu, že se přestaneš na útok soustředit.“
TRAINER & CONTEST CLASS | 5. hodina | Winston | #4
VymazatLillipup okamžitě přikývl a vrhl se do dalších slabších větviček. Já mu mezitím podsunul ty větší – a úspěch byl vidět. Jak se zdálo, útok samotný máme zvládnutý. Teď už jen vypilovat techniku. LILLIPUP – DONE.
Další na radě byla Squirtle – s tou jsme základy měli zmáknuté a stačilo jenom dát dohromady celý útok. „Tak jdeme na to?“ Kývl jsem hlavou na Squirtle, která ani nečekala, až k ní přijdu. Naopak přišla ke mně ona a pohotově mi vstříkla vodu do obličeje. Pousmál jsem se, ale spíš jsem byl překvapen tím, co se jí vlastně povedlo. Sama si už dávno byla vědoma, jak asi útok bude fungovat, ale stále to nebylo ono. „Je to podobné jako u bublin, jen si musíš namísto bublin vodu v ústech nashromáždit a vypustit ji. Nejde jen o vodu samotnou, ale i o sílu, jež jí věnuješ, kterou ona udeří.“
Bylo jasné, že se shromažďováním vody problém nemá. Už tehdy na našem prvním tréninku se jí dařilo tvořit víc vody, než nabírala. Ale co do samotné útočivé síly proudu to nic moc nebylo. S dalšími a dalšími proudy se jí to však dařilo víc – bylo to patrně dáno i tím, že útočila na cíle, které si odstraňovala z cesty. Měla určitou motivaci, něco, čeho se zbavuje. A to pomáhalo. Další den už jen dopilujeme zaměřování, tedy techniku. SQUIRTLE – DONE.
Přišel ten největší oříšek – Tepig. Když jsem ho pozoroval, bylo vidět, že ví, jak na soustředění energie ven. Jen ji usměrnit. Dát jí řád a tvar. To bude obrovský problém. „Tak… Tepigu.“ Jakmile jsem ho oslovil, vyskočil a stál přede mnou pomalu v pozoru. Čekal na pokyny. Ač jsem se jeho povahy zprvu bál, zdá se, že to půjde líp, než bych kdy mohl čekat. „Začneme tím, že se z uhlíků stanou plameny. Je jedno jak velké, kolik nebo kam – hlavní je, že to nebudou jenom nějaké černé uhle, ale plameny. Klidně i malinké. Když to řeknu jo špatně a složitě, uhlíky jsou pevné. Ty z nich musíš udělat kapalinu. Když jsem tě při samotném cvičení pozoroval, zdálo se, že co smrknutí, to ti vyletěl uhlík. Teď se zkus pořádně nadechnout a dlouze, ač ne zbytečně silně smrknout.“ Než jsem to stihl pořádně doříct, Tepig se zprudka nadechl a pořádně prudce a přitom dlouze smrkl. Plamen, jež mu vyšlehl z nosu, div že nevzal mě i ostatní pokémony. „Ale no tak! Stačí!“ Zvolal jsem pohotově, a když mne Tepig slyšel, okamžitě přestal a nevinně se díval na tu spoušť okolo sebe.
„Nic se nestalo, ale poslouchej mne vždy až do konce… Musíš se dlouze nadechnout a hezky zlehka, ale přitom dlouze vypouštět přesně takový plamen z nosu.“ Tepig se soustředil, dokonce se i zklidnil a pomalu vypustil z nosu nádherný plamen. „No vidíš. Paráda. Nakonec to nebylo tak hrozné, no ne?“ Usmál jsem se na něj a oddychl si. TEPIG – DONE.
„Pro dnešek máme hotovo, drazí! Zítra volno a v sobotu dopilujeme techniku útoků. V neděli uděláme krátkou předváděčku a týden je hotov. Jste šikovní a jsem sakra rád, že vás mám!“ Pronesl jsem velice energicky na konec a vydali jsme se na večeři.
Závěr: Nástiny útoků máme, teď je potřeba je dovést k dokonalosti.
DEN 5. – VOLNO
Popis: Váleli jsme se na pláži…
…A bylo to fakt náročné…
Závěr: …Už se těšíme na nějakou aktivitu. Vylehávání u moře není pro nás.
DEN 6. – SAMOTNÝ TRÉNINK PODRUHÉ
Popis: Musíme ty útoky dovést k dokonalosti, ať je Olivie spokojená a my sami se sebou vlastně také.
Jak jsme si zvykli na každodenní aktivitu, spali jsme všichni rozmístěni po pokoji – ani jsem pokémony nevolal do pokéballů zpět. A to se mi vymstilo. V sobotu mě všichni překvapili, jelikož ráno nikde nikdo, a když jsem pokémony hledal, už byli na tréninkovém poli a prováděli cvičení, jež dělali ve čtvrtek ve chvílích, kdy jsem se jim nevěnoval.
TRAINER & CONTEST CLASS | 5. hodina | Winston | #5
VymazatUřícený jsem dolétl na tréninkové pole a nejprve jsem je pokáral. „I když jste opravdu šikovní, nemůžete si po škole chodit, jak chcete. Kdyby tohle někdo zjistil, mohli jsme taky jet domů.“ Zdálo se, že si uvědomili svou chybu, přesto jsem však uvnitř věděl, že jsem rád, co tu teď předvedli. „Ale věřím, že můžeme jít hned nato. Nejlépe by na tom měl být Lillipup. Ten Bite trénujeme už tak dlouho, že by to prostě mělo vyjít.“
Standardní postavení: pokémon – figurína. Zbylí pokémoni se jen dívali. „Tak jdeme na to! Cílem je se rozběhnout a zaútočit. Ve chvíli, kdy vyrazíš ty, začne se pohybovat figurína. Rozběhneš se, vyskočíš, zaútočíš na danou část těla protivníka a překousneš ji, jasné? V reálu bys pokémona samozřejmě nepřekousl, ale teď tu o to jde.“ Lillipup přikývl a šli jsme na to.
První rozběh a útok – nevypadalo to vůbec špatně. Netrefil se však tam, kam jsem požadoval, navíc se figurína zdála téměř neporušená. Moc rozrušení. „Tak ještě jednou! Nejprve se rozběhni, zaměř, vyskoč a pak se soustřeď na útočení. Všechno hezky postupně.“ Štěknutí na souhlas a druhý pokus hned vypadal lépe. Figurína však nebyla překousnutá. Napotřetí jsem už jen změnil cíl útoku, ale vše nasvědčovalo tomu, že je Lillipup připraven na používání útoku – na tento pokus byl už totiž naprosto neomylný. Načasování, síla i přesnost; dokonalé. LILLIPUP – FINALLY DONE.
„Squirtle jde jako další. U ní musíme docvičit míření. Máš tu před sebou několik pohybujících se terčů.“ Figuríny měly na svých tělech terče. Barevné. Každá barva se vyskytovala jednou. „Figuríny se budou pohybovat a ty musíš zvládnout trefit tu správnou, kterou ti povím. Jasné?“ Bylo to jasné – přikývnutí mi řeklo vše. A šlo se na to. „Zelená – Water gun!“ Síla proudu dobrá, směr ještě lepší, načasování se však moc nepovedlo a figurína byla už zase někde jinde.
„Předvídavost je taky důležitá. Chvíli se zastav a sleduj, jak se tvůj cíl pohybuje. Pokus se vytušit, kam zamíří další pohyb – teprve potom pal.“ A skutečně tak Squirtle učinila. Napodruhé už byla neomylná a napotřetí i napočtvrté též. Cítil jsem z ní pýchu, jak se jí před zbytkem týmu daří. Jen aby to tak bylo ve chvíli, kdy se nebude muset předvádět, ale útočit. SQUIRTLE – (PROBABLY) FINALLY DONE.
A zbýval Tepig. Ten, ze kterého jsem byl nejvíce nervózní. „Tepigu, nejprve si vyzkoušíme samotný plamen, ano? Prudký nádech a dlouhé, táhlé smrknutí, jasné? Teď můžeš.“ Stáli jsme stranou a Tepig předvedl ukázkový plamen, který však nebyl ani trochu usměrněn nějakým směrem. Různě se při své cestě kroutil, zatáčel a vůbec se zdálo, že Tepig má při útočení snad zavřené oči, když jsme viděli, kam jeho schopnost míří. „Tohle se ti povedlo, ale co si budem povídat, to směrování je hrozné. Plamen však utneš ve správnou dobu, což znamená, že není zbytečně dlouhý. Nevydáš na něj moc energie a je takový, jaký má být. Začneme třemi terči. Nehýbou se. Budu ti říkat levý, prostřední či pravý a ty budeš střílet plameny, kam povím.“ Tepig kývl, postavil se před terče a začali jsme.
„Levý, levý a pravý!“ Vyřkl jsem postupně po každém Tepigově vystřelení a výsledek byl… Zdrcující. Poprvé se ještě trefil do terče, ale do prostředního, podruhé mimo a potřetí to stočil mnohem víc vpravo, než to chtělo. „Uklidni se. Mechaniku vystřelování plamene zvládáš dokonale, vůbec nad tím nepřemýšlej. Hlavní je se trefit. Zaměř se okamžitě, kdy ti to povím, na daný cíl. Sleduj jen jeho a tím směrem pošli plamen. A tím to pro tebe končí, už se opět jen soustřeď na můj hlas a nepřemýšlej nad tím, co se děje s plamenem předchozím.“ Instrukce jsem dal jasné, a aniž bych čekal na reakci, začal jsem s další trojkou.
„Vpravo, vlevo, uprostřed.“ Trefoval se. On se skutečně trefoval. Sice ne do správných terčů, ale trefoval se. Pravý a levý trefil, ten prostřední se mu však nepovedl a trefil se znovu do levého, ale už mu to šlo. „Vidíš, no ne? Jsi šikovný, jen to chce pořádně trénovat.“ Squirtle s Lillipupem mu byli oporou a mohli jsme se pustit do další trojice.
TRAINER & CONTEST CLASS | 5. hodina | Winston | #6
Vymazat„Uprostřed, uprostřed, vlevo!“ Prostřední zvládl bez problémů, a ač jsem zpozoroval menší škobrtnutí při přeměřování na jiný terč, trefil se. „Paráda! Jdeme na pohyblivé.“ Tyto terče pochopitelně měly i barvy, a tak jsme je jen dali do pohybu a šlo se na to.
Teď už jsem mu je zadával po jednom, jednou jsem to zkusil po dvou a po pár pokusech se mu to skutečně povedlo. Vypadal však mimořádně vyčerpaně, a tak jsme skončili a užili si pár hodin z odpoledne pohromadě na pláži. „Jste šikovní. Všichni tři. Zaměřili jsme se na energii. Na to, jak útoky užívat, jak generovat energii pro jejich použití a jak s nimi nakládat. Odvedli jste obrovský kus práce a za tenhle týden byste si zasloužili mnohem víc než pár bodů od vedoucích. Vydáme se někam na výlet. A když to nestihneme v létě, tak doma v Kantu, ano?“ Pokémoni vypadali spokojeně. A já byl také.
Závěr: Byl jsem přesvědčen, že pokémoni zvládnou útok použít, když bude třeba.
DEN 7. – PŘEDVÁDĚČKA
Popis: Postavím je do nečekané situace a poprosím o útok.
Dali jsme se do toho. Dopoledne jsem vyvolal v lese Squirtle a ukázal jsem na kámen, jež se váhavě viklal na hromadě jiných kamenů. Squirtle bez zaváhání trefila vodním dělem kámen, který tak spadl a přestal se tak provokativně kývat. Nyní jsem si byl jejím útočením jistější.
Po obědě jsem šel na pokoj a spolužákovi se nedařilo dostat se do skříňky. Otázal jsem se ho, zda nechce překousnout zámek – že ten klíč stejně nenajde. Souhlasil. Lillipup se o to s Bitem kupodivu bez problémů postaral. Pochvala ho neminula a hlavně bylo vidět jeho obrovskou spokojenost s oním úspěchem.
A nakonec Tepig. K večeru jsme šli na slavnostní ohňostroj a byl jsem požádán, zda nemám ohnivého pokémona na časované odpálení dvou závěrečných raket. Souhlasil jsem. Ale bál jsem se, jak to dopadne. Tepig byl postaven do situace chvíli před tím, než tak měl učinit. Neřekl jsem mu, jak důležité to je. „Až ti povím, pošleš Ember na levý a následně na pravý drát, jež vede k raketkám, ano?“ Tepig se na nic neptal a přikývl. Strnule čekal na pokyn. „Ember poprvé!“ Nádech, plamen letí, trefuje se a raketa stoupá. Ještě než bylo vidět, co na obloze vytvořila, jsem mu pokynul podruhé. Minul. Rychle vystřelil plamen třetí a Squirtle sama od sebe vyskočila z pokéballu a uhasila rozrůstající se druhý plamen.
Ohňostroj si ještě přišel užít Lillipup a dokončili jsme týden tréninku bez komentáře k poslednímu dni. Je to na nich, jak se jim to rozleží v hlavě – já byl ale maximálně spokojený.
Squirtle se vodní dělo naučila bez problémů. Tepigovi smrkání jde samo sebou - ember se také naučil. Lillipup se kousnutí doučil. Trénink byl pro pokémony velmi prospěšný a byli také velmi spokojeni, navzájem se seznámili a sblížili se.
VymazatKahuna neměla na váš trénink žádný komentář.
Squirtle - 4 levely, 10% sehranosti (3% láv. koláč)
Tepig - 3 levely, 8% sehranosti (5% láv. koláč.)
Lillipup - 4 levely, 9% sehranosti (3% láv. koláč.)
Získal jsi 6/7 bodů.
1. Tréninkové pole
OdpovědětVymazat2. Gliscor - Procvičení Protect, učení Swords Dance; Deino - učení Roar; Noibat - Analyzování přirozených silných/slabých stránek, Decidueye - výpomoc
Zadání
Hned po navštívení zahrady Gracidee, kde si všichni odpočinuli, nebylo již co řešit. Hned, co Ino slyšela o začátku další lekce, byla odhodlaná čelit znovu výzvě, kterou jim profesor Kukui zadá. Ono zadání jako samotné slyšela ráda, ale něco jí nějak ve skrytu duše říkalo, že pár dní zpět sama říkala, že s cvičením pokémonů zas tak moc pokračovat nechce. No zkrátka jí lekce sice nehrála moc do karet, ale jako by se snad zdálo, že by jí něco přeci jen táhlo k tomu, zase ty své malé potvůrky trénovat. Sledovala, kam se trenéři vydají a po krátkém rozmýšlení se rozešla na tréninkové pole poblíž školy, vzhledem k tomu, že jeho terén znala, neboť zde již trénovala s Noibatem. Tentokrát se ale rozhodla trénink poněkud netradičně rozvrhnout. Tedy, netradičně, ono to znělo logicky, ale nejprve si musela uvědomit, zda její pokémoni vůbec nějaké status útoky umí. Věděla dozajista, že Guren umí Protect, protože jej několikrát již využila pro ochranu. Byla připravena si zrovna tento útok procvičit co nejpečlivěji, ale následně tu také byl jeden útok, kterého si již dříve povšimla v pokédexu. Následně jí na mysl přišla Deino, pořád si stála za tím, že by jí velmi ráda dotáhla do finální fáze, primárně kvůli očím, proto volba jejího pokéballu byla jako druhá. Nemohla opomenout ani profesorova slova o tom, že každému pokémonovi přirozeně vyhovuje různý trénink. V podstatě se nad tím nikdy tak hrozně nezamýšlela, ale nejspíš by bylo dobré Noibata naučit analyzovat pokémony. Nebo mu minimálně ukázat něco o těch, které měla v týmu, už takhle myslel velmi strategicky, proč jeho myšlení nepodpořit ještě víc. Vytáhla jejich tři pokébally a přidala ještě čtvrtý, Kevinův.
Po vyvolání všech usměvavě tleskla.
"Zdravým, týme. Po krátké procházce jsem se rozhodla plnit lekci s vámi čtyřmi. Neboť jste neslyšeli zadání, nechte mne jej vysvětlit ještě pro vás. Úkolem je procvičit útoky, které mají označení status. Jsou to typicky útoky, které vás mohou posilnit, zrychlit váš pohyb, vaší obranu a vše možné další, nebo nějakým způsobem oslabit protivníka na jedno, nebo více kol, podle efektivity a určeného útoku. Nejprve si samozřejmě dáme všichni pořádnou rozvičku, která nám pomůže se dostat do tempa a rozptýlit tep, krev v těle, protože se to bude velice hodit. Hned poté se vrhneme na procvičování Gurenova Protect útoku, za a. jsme jej dlouho nepoužili, za b. opakování je matka moudrosti. Pak se vrhneme na učení něčeho nového - Swords Dance. V překladu je to sice tanec mečů, ale myslím, že meče s tím nic společného mít nebudou..." Vydechla Ino s menším smíchem a na chvíli se zastavila, následně však opět začla mluvit, aby dokončila svou myšlenku.
"Po tom, co Guren docvičí a půjde trénovat sám o kousek vedle, budeme učit naší novou Deino, Namoritai, nový útok, Roar. Nemyslím si, že to bude těžké, určitě to zvládneme dobře a útok se do budoucna bude určitě hodit. Následně analýza s Yuuichim, bude určitě přínosné, když se jeden z týmu naučí běžné znalosti pokémonech, je to strategické..." Mrkla na maličkého, který radostně vylétl a zamrkal taktéž. "A nakonec, Kevin nám bude pomáhat, abychom se ujistili, že se vše pěkně naučíte. Takže jsme nyní vaši učitelé." Zazubila se a Kevin k ní slétl na rameno.
"Učitelé?" Ozvalo se jí vedle hlavy.
"Ano, budeš útočit na Gurena, když bude používat Protect." Osvělila mu ještě nakonec Ino.
"Alespoň nebudu muset dělat rozcvičku." Zasmál se a protáhl si křídla.
"Tím bych si tak nebyla jistá, rozcvičíme se totiž úplně všichni, tak pojďme začít něčím jednoduchým. Dát si do těla trochu hned na začátku je dobré. Navíc protáhnutí svalů je to hlavní při tréninku, aby se vám nikomu nic nestalo, tak, můžeme jít na to. Půjdeme ale trošku dál, abychom nerušili trenéry, kteří tu již trénují." Zavelela, mávla rukou a rozešla se do jednoho rohu tréninkového pole.
Rozcvička
Vymazat"Jak se říká, nejprve začneme pořádnou rozcvičkou. Yuuichi by vám mohl povídat, zrovna nedávno jsme jednu pořádnou totiž spolu měli." Vysvětlila jim a sledovala, jak zareagují. Gurenovi to nejspíš bylo celkem jedno, protože byl upřímně rád, že je tu konečně další trénink, Yuuichi vypadal natěšeně, protože viděl natěšeného Gurena, Deino depresivně seděla na zemi s hlavou dole a Kevin byl uražený, že musí cvičit i jako pomyslný učitel.
"Pozvedněte hlavy, hezky se nadechneme, narovnáme hlavu, krk, hezky vzpřímeně a hluboce i vydechneme." Začala Ino diktovat a se svými slovy to taktéž udělala. Poté se rozešla k Deino a podřepla si k ní. Nevypadala moc vesele, co si budeme nalhávat a Ino si jen tiše povzdechla.
"Namori, já vím, že nejspíš nechceš, nutit tě nebudu, ale věř mi, že ti chci jen pomoci..." Promluvila k ní s vlídným tónem.
"Nech mě..." Zakroutila hlavou a uhnula s ní do strany.
"Dobře... Nebudu ti do toho mluvit, cvič, co zvládneš a když se nebudeš cítit, nech to být. Ten útok, který tě budu učit není těžký, je na čase udělat trošku krok vpřed, nemyslíš?" Pohladila ji jemně po hlavičce a vrátila se před pokémony. Po rozdýchání a speciálně protáhnutí pomocných dýchacích svalů, které jsou někde okolo žeber bylo na čase se posunout dál.
"Jako další cvik tu máme klasické hýbání z hlavy na stranu, dozadu a vpřed." Ukázala vzorově správný pohyb, avšak je příliš vzad, to by totiž mohlo mírně poškodit páteř. Myslím. Guren, Yuuichi, Deino ani Kevin s tímto neměli velký problém. Možná se to zdálo jako prosté hýbání hlavy, avšak pravda byla ta, že to byl opravdu důležitý cvik.
"Teď si procvičíme ruce, packy, křídla, všechny končetiny, co máte. Začněte kroužit nejdříve s rukama, začněte u konců, poté přidávejte další části končetin. Takže pro mne je to nejdříve zápěstí, poté loket. Pro Yuuichiho je to ručka a poté loket. Kevin bude kroužit s celým křídlem, Guren to zvládne jako my a Deino si bude protahovat nohy tím, že je bude zvedat a protahovat." Rozdělila opět zadání a začala sama protahovat ruce, poté nohy. Pak se ale přesunula k pokémonům, protože to přeci jen bylo primárně o nich, ne o ní. Yuuichimu pomohla správně kroužit zápěstím a když mu v něm párkrát křuplo, ujistila jej, že na to určitě neumře a utřela mu slzy ze strachu, které se mu linuly z očí. Malá Deino se pokoušela trošku neomaleně zvedat nožičky, ale moc jí to nešlo. Avšak snažila se, proto si k ní Ino sedla a pomohla jí držet rovnováhu dotekem, když packu zvedala. Sama by si nedokázala to dělat ke všemu bez očí, protože očima si člověk pomáhá obvykle rovnováhu udržet. Pak se přesunula ke Gurenovi, který očividně pomoc nepotřeboval.
"Nechceš ode mě něco..?" Koukla na něj ve snaze se nějak aktivně zapojit do jeho protahování.
"Ani ne.." Usmál se na ní.
"Vážně ne?"
"Ne, Ino." Zasmál se a zakroutil hlavou.
"Tak fajn..." Pokývala hlavou nakonec Ino a přesunula se ke Kevinovi, který by si s nemotorností mohl rozumět s Namoritai.
"Ino, co tu vlastně děláme...?" Koukl nechápavě na trenérku, která se začala nezastavitelně smát. Poplácala jej poté po hlavě s pozvedlýmy koutky.
"Když ti to řeknu, zase to zapomeneš..." Šťouchla do jeho peří na hrudi prstem a provokativně se zazubila. "Trénujeme, rozcvičujeme, plníme lekci. jsi pomocník, už si vzpomínáš?" Napověděla mu a Kevinův obličej se rozzářil.
"A jo... Učitel..! Tak děcka! Jedem! DESET DŘEPŮ BEZ ŘEČÍ!" Opáčil se na pokémony a rozešel se k nim. Ino si jen plácla do čela a zkrátka se nemohla přestat culit jako idiot.
"TY TAKY INO!" Otočil se i k ní a Ino na něj jen překvapeně koukala.
"Ano pane!" Zasalutovala a poslušně si udělala deset dřepů. Všichni ostatní se o dřepy sice pokoušeli, ale Namoritai toho prostě nebyla schopna, Yuuichi to moc nechápal a Guren si radši kroutil ocasem, aby si jej procvičil.
"Si hrozný učitel, Kevine..." Poznamenala Ino.
Gurenův taneček 1/2
Vymazat"To by do rozcvičky asi stačilo... Teď se můžete buď koukat, či podporovat, či ještě procvičovat, je to na vás." Koukla na Deino a Yuuichiho. Jak říkala před tím, rozhodla se začít procvičením Protect, což by mělo být vcelku jednoduché, neboť jej Guren již umí, jen jej bude procvičovat.
"Kevine, budeš na Gurena útočit s Peck, U-turn a Tackle. Snaž se do toho dát vše, Guren je silný pokémon, měl by to zvládnout. Hlavně musíme vyzkoušet, jestli útok vůbec funguje tak, jak má. Pořád. Je to už doba." Zasmála se mírně a ukázala Gurenovi na pravou stranu, následně na Kevina, ať jde vlevo.
"Připravte se!" Křikla na ně a sledovala, jak Kevin čechrá svá křídla. Guren mezitím poletoval docela sebejistě a čekal, co se bude dít. S úšklebkem na tváři rozevřel křídla, jako by snad chtěl oslnit slečny v davu, tedy, Ino a Deino, ale trošku mu nedošlo, že ho Ino kolikrát viděla flexit a Deino je slepá.
"Teď! Kevine, Peck! Gurene, Protect!" Zakřičela na oba Ino a čekala, co se semele. Kevin vylétl do vzduchu a aniž by se snažil něco udělat, při náletu se jeho útok zkrátka nezdařil pod Gurenovým protiútokem.
"Dobrá práce, oba! Kevine, zkus být tvrdší, nemáš čeho se bát. Bojuj, jako o život. Gurene, trošku silnější. Teď si to dáme ještě jednou, tak na svá místa. Kevine - U-turn; Gurene - Protect!"
Tentokrát bylo již znatelné, že se oboum vrátilo v procvičení útoků značně sebevědomí. Ino ani nemusela nic říkat, když viděla jiskru v očích obou a nemusela ani volat útoky, protože Kevin útočil instinktivně sám, střídajíc oné tři útoky, které uměl. Možná nebyly nejsilnější, ale na potvrzení toho, že Guren Protect stále umí dobře, to stačilo. Mezitím, co na sebe pokémoni útočili, respektive, Kevin na Gurena, který používal stále stejný útok, Yuuichi horlivě křičel a podporoval svého favorita v tom, jak mu to jde. Deino mezitím tiše poslouchala zvuky boje. Zamýšlela, jestli je má také podpořit, ale pak si uvědomila, že je její existence naprosto zbytečná a že by to stejně nikoho nezajímalo, proto se vrátila ke svým chmurným myšlenkám. A pak se poté vrátila k tomu, jestli by je třeba nepodpořila? Ne? Tak ne.
A nebo..?
Ne.
Dobře, tak ne.
Její hlava byla poněkud nerozhodná, to se jí muselo nechat. Ale to se snad... Napraví? Ino tak nějak instinktivně cítila, že to s ní bude trošku těžké, ale nehodlala to s ní vzdát.
Po zhruba dvaceti minutách, když byl Kevin celkem unavený se oba přišourali k Ino a padli na zem. Tedy, Kevin primárně, neboť nebyl na tvrdé tréninky zvyklý.
"Oba jste byli dobří! Takže protect máme procvičeno." Odfajfkovala pomyslně Ino do vzduchu prstem a zamyslela se, co vůbec budou dělat následně. "Takže, teď sword dance. Bude to možná znít trošku bláznivě, ale je to takový horlivý tanec, který tě má nabudit a poté tě v podstatě... posílit? Slyšela jsem, že někteří lidé jej dělají před tím, než třeba jdou hrát nějaký týmový sport. Není to sice útok, ale čím víc se třeba vykřičíš, dostaneš že sebe nějak sílu, tak to bude lepší? Myslím, že by to tak mělo být. Nejspíš můžeme zkusit, jak by to mohlo být."
Rozešla se trošku vpřed v rukou s pokédexem a ještě do něj chvíli hleděla. Pak k sobě zavolala Gurena a Kevina nechala chvíli odpočívat.
"Zkus ze sebe dostat fakt nějaký hlasitý pokřik, jako bys chtěl někoho vystrašit? Pohyb? Cokoliv, co tě napadne a rozproudí ti to krev ještě víc, než Kevinovy dřepy." Požádala jej a odstoupila si a koukala na něj. Chvíli mu sice trvalo, než vše zpracoval, ale pak stiskl klepeta, otevřel ústal, vycenil zuby a vydal hlasité "HO!" velice hlubokým hlasem.
No muselo se mu nechat, že to vypadalo jak komicky, tak trošku děsivě.
"To je.. Decentní začátek. Jelikož je to tanec, zkus k tomu ještě přidat nějaký pohyb. Třeba máchnutí klepet, jejich rychlé zaklapnutí, představ si, že jsem relaxace, jo? Ty neodpočíváš, viď? Trénuješ, abys byl ten nejsilnější, tak se prostě zkus pořádně naštvat, udělat ten zvuk a nějaký fakt dobrý pohyb." Pokusila se mu Ino ještě vysvětlit.
Gurenův taneček 2/2; Namoritai's tygr wannabe (Roar) 1/2
Vymazat"HO-HA!" Vydal ze sebe napodruhé, mezitím co na Ho máchl levým klepetem, na Ha pravým.
"To je dobré! Klidně se drž jednoduchých slabik, jestli ti pomáhá to dostat do těla adrenalin." Pokývala hlavou a čekala na jeho další pohyby a slova - slabiky.
"HO-HA! HA-HO!" Přidal následně ještě dvě slabiky, na které se vznesl výše a poté bouchl žihadlem na ocase silně do země.
"Páni... Jo, vedeš si skvěle." Zakývala překvapeně Ino hlavou a nechala jej pokračovat. Pomalu to vypadalo spíše jako nějaká sestava, malý taneček, který ho - snad - nabudí a tím se síla jeho útoků zvedne o něco víc. Po zkoušení Ho-ha comba se rozhodl ještě přidat pár pohybů. Nechtěl ze sebe dělat nějakou tanečnici, i když... Pohled na tanečnici Gurena by nejspíš stálo za to vidět i přes Ininu mrtvolu, ale to asi nebylo to, co prďácký pokémon, co chtěl vypadat při útocích co nejlíp, asi chtěl, proto dbal pečlivě na to, aby při tom nevypadal nějak trapně, ale zároveň splnil to, co ten útok vyžaduje.
"HO-HA, HA-HO!" Vydal ze sebe hrubým hlasem po několikáté a nyní po plácnutí ocasem na zem, spráskl klepeta k sobě, čímž vytvořil poněkud zvláštní zvuk. Takové skřípnutí, křápnutí, popravdě to znělo celkem děsivě, až si Ino trošku poodstoupila.
"Přidej ještě jednu věc a myslím, že by to mělo splnit účel." Posadila se na zem do tureckého sedu a sledovala jej. Promýšlení se trošku protáhlo, neboť Guren nemohl přijít na nic dalšího, co by mohl do svého mini-tance přidat. Pak ho napadlo ale ještě vše zakončit jako-by seknutím klepet. V podstatě pohyb, co dělá již na začátku, ale trochu rychleji a ostřeji. Jako ostří nože a zároveň. Přeci jen se ten útok jmenuje v překladu tanec mečů. Ino se docela líbila jeho "taneční kreace", proto vstala, aby mu po předvedení mohla patřičně zatleskat.
"To je dobrý, zkus to ještě teď dohromady a opravdu pořádně. Zase, jo? Já jsem relax, jdu tě napadnout a říct ti, že se mnou už nikdy nebudeš cvičit, trénovat a Gellotina? Pfff.. Pryč!" Začala se k němu přibližovat s rukama nataženýma a pokrčenýma prstama, jako nějaké strašilo. Guren se zamračil a spustil.
"HO-HA! HA-HO!" Zamručel hlasitě a předvedl pohybovou variaci, kterou si vymyslel, jak nejlépe mohl. No Ino mu nemohla odepřít to, že se ho při nejmenším docela dost lekla, proto na obranu dala dlaně před sebe a usmála se.
"Jo, to zní dobře! A vypadá ještě líp... Jak se cítíš? Nějaký změny?" Upřímně doufala v to, že to bylo alespoň trochu efektivní... Ale po tom, co Guren pokýval ji alespoň ujistil o tom, že to mělo nějaký smysl.
"Cítim se energicky, silnější, nabušenej..." Zazubil se a zkřížil ruce na hrudi.
"Super! Možná můžeme zkusit stejnou techniku na Deino... Namoritai? Pojď k nám!" Zavolala na pokémona, který hleděl do země, Ino a čekala, až k nim dojde. Po naražení do Ininého stehna se Ino sehnula a opět jí pohladila po hlavě.
"Tak, dáme se do učení Roaru, což je v podstatě křik, řev, funkce toho, je vyhnat nepřátelského pokémona, čímž se v zápasu změní trenérův pokémon, na něco jiného. Máš v podstatě vystrašit pokémona řevem. To nezní tak těžce, či?" Zamrkala na malou Deino, která jen trošku zakroutila hlavou na souhlas, že to nejspíš těžké není, ale řekneme si upřímně, když jste trošku asociální, jak by se vám jen tak řvalo před ostatními pokémony a lidmi? Nejspíš trošku těžce.
"Gurena asi znáš... Třeba ti nějak pomůže, je mistr tréninků..." Poplácala jej po rameni. Namoritai pokývala znovu bezeslovně hlavou. Ino si k ní podřepla, aby se jí trošku pokusila zvednout sebevědomí. "Heleď, já vím, že to možná zní těžce, ale důležité je, prostě zakřičet. Vůbec se neohlížej na ostatní, prostě ze sebe vykřič to, co tě trápí. Asi to bude lepší způsob, než kolem sebe šířit tolik pesimismu... Vykřič ze sebe to, co tě štve, co ti přijde nespravedlivé, to, co se ti nelíbí, proč si smutná... Chápeme se, viď?" Navrhla nakonec.
Namoritai's tygr wannabe (Roar) 2/2; Yuuichiho analýza 1/2
VymazatDeino svěsila hlavu s náznakem smutku a mírné zamračení a pokývala. No co mohla Ino říct, bylo jí Deino celkem líto, ale nehodlala se vzdát myšlenky, že když nevytrvá, ničeho nedosáhne, což byla myšlenka celého tréninku.
Deino se najednou postavila, možná právě toho byla jedna ze světlých chvilek jejího rozhodování a rozhodla se rozkročit s otevřenou tlamičkou, aby ze sebe vydala něco jako "aaaa"... Jako začátek určitě dobré! Ino rozhodně maximálně ocenila to, že se vůbec snaží ze sebe něco vydat!
"Super, Namori, pokračuj, ale zkus více spíš... Zavrčet, nebo zvýšit hlas. Aby to byl opravdu křik, kterého se někdo lekne. Jsi jako malý tygřík, který se snaží zařvat. Určitě se k tomu dopracujeme." Podpořila jí trošku Ino a koukala, jestli udělá alespoň menší pokrok. A kupodivu její další "Raaaw" bylo trošku hlasitější, ale spíše mluvené, než křik.
"Super, teď nahlas."
"Raaaaw!" Zkusila to znovu Namoritai, ale pořád tomu něco chybělo.
"Možná to zkus víc prohloubit.. Ach jo, tak zle se to popisuje..." Zasmála se trošku a pokrčila rameny.
"Něco jako.. Roaw?" Naklonila Namoritai hlavu na stranu.
"Jo, přesně! Jako.. Roar! Prostě.. Ach jo.. Nejde mi to.." Zazubila se a zakroutila hlavou. Křičet, to se lehko řekne. Vypadalo to jednoduše, ale očividně to tak lehké přeci jen nebude.
"ROAaaAar!" Pozvedla hlas zase o trochu víc. "To nemá cenu... Nejde mi to, nikdy se to nenaučim.. Prostě to nejde..." Otočila hlavu a postavila se trošku uraženě zády k nim. Guren pozvedl obočí a dolétl k jí, respektive před ní. Snesl se k zemi a trošku jí žďuchnul klepetem do tváře.
"Hele, neni to těžký, ale když budeš říkat tyhle nesmysly, nikam tě to nedovede..." V podstatě zopakoval slova Ino, neřekl jí prakticky nic nového, ale Ino možná trošku doufala, že to alespoň od něj trochu vezme..? Deino vydala další hlasitý povzdech.
"Fajn..." Zamručela tiše a zkusila "zakřičet" ještě jednou.
"ROAaaAAAaaR!" Zaznělo od jejích malých úst.
"Oh, super! To se povedlo!" Symbolicky zatleskali oba s Gurenem a radostně na ni hleděli. "Já vím, že to říkám pořád, ale neboj se přidat na hlase. O tom to je." Usmála se Ino.
"ROooOAAR!" Pokusila se Deino zakřičet, jako malé tygřátko, které by chtělo chránit své sourozence před hrozbou. Bylo to zároveň trošku komické, ale její snažení bylo obdivuhodné. Trvalo sice dalších desítek minut, než křik zdokonalili, ale ve finále se jim to povedlo docela decentně.
"Tak, naposled?" Optala se trenérka.
"ROOOAAAAAR!" Zavrčela, zakřičela, zamručela Deino, no zkrátka všemožné zvuky, smíchané z hlasitým křikem, bylo vidět, že do toho celkem dala tu svojí frustraci ze života, což tomu i možná trošku pomohlo.
"Bezva! Dobrá práce!" Zatleskali ji všichni přítomní a mohli slavit, že to Deino nevzdala předem. "Klidně si odpočiň.. ještě s Yuuichim projdu rychle analýzu vás všech, abychom věděli, na co se zaměřit poté a můžeme jít odpočívat kamkoliv budete chtít."
Maličký Yuuichi přilétl k jejímu ramenu a čekal, až vyndá pokédex z batohu.
"Nebude to nějak dlouhé, ale rozhodně to stojí za zmínku. Nejdřív ti ukážu, co znamenají určité věci u pokémona. Podívej, když tam zadám "Noibat", najde mi to určité statistiky, v podstatě to, v čem jsi přírodně obdařen a v čem ne. Ukážu ti to na tobě a ty se pak podíváš na ostatní, dobrá?" Navrhla nakonec a maličký jen přikývl.
Yuuichiho analýza 2/2
Vymazat"Máš tu určité čáry, je jich šest, každá ukazuje základní sílu - Výdrže, sílu útoku, obranu, rychlost útoku, rychlost obrany a rychlost jako taková sama o sobě. Takže ty v základu vynikáš hlavně v rychlosti a tvůj nejslabší článek by byl síla. Jako druhý nejsilnější je logicky rychlost útoku. Takže je dobré se zaměřit na sílu, možná okrajově obranu, která je taktéž důležitá." Vysvětila mu vše a dala si pokédex na stehno, na které si sedl.
"Takže Gliscor má neskutečně dobrou obranu... Ale pomalou rychlost útoku?" Pozvedl hlavu k Ino, která souhlasně přikývla. "Takže je pro něj dobré cvičit hlavně rychlost útoků...." Pokračoval zamyšleně. "Je zvláštní, že má pomalejší rychlost útoků, když je v podstatě sám o sobě docela rychlý..." Podotkl, což mu trošku nedávalo smysl. Ino jen pokrčila rameny, někdy to tak zkrátka je.
"Deino má dobrou sílu v základu... Všechno to vypadá docela vyvážený... Jenom je pomalá... Kevin je zase rychlý s útoky i s ochranou a silou, takže má všechno docela vyvážené... Takže je dobrý komplexní trénink všeho?"
"Máš pravdu." Poplácala ho Ino po hlavě a nechala ho dál polemizovat.
"Mudsdale je zase extrémně silný.. Ale hodně pomalý a má pomalé útoky, takže si je musí dobře vyměřit, aby je vůbec trefil, protože mu cíl může utéct... To je zajímavé... Pro něj by byl dobrý trénink reflexů a celkově rychlosti!" Splácl pacičky k sobě a vylétl.
"Dobrá práce. Máš pravdu, určitě se z toho všeho dá vydedukovat moc moc věcí..." Zasmála se tiše Ino a vzala si pokédex a otočila se ke všem.
"Status útoky by možná někdo mohl požadovat jako úplně zbytečné, ale ve skutečnosti jsou opravdu hodně užitečné. Sice pokémona nemusí nutně v daný okamžik nějak zranit, nebo knockout-nout, ale nechci je podceňovat. Dnešní lekce je hodně přínosná, to mi věřte, protože dát nějaké ohko pokémonovi není vše. Oslabit jej, nebo zvýšit nějakou z těchto statistik, které právě Yuuichi říkal, je opravdu dost důležité, pokud chcete v boji vyhrát strategicky a ne vyloženě silou. Jsou statusy, které vašeho pokémona posílí, vyděsí nepřítele, no je toho zkrátka hodně. Každopádně jsem moc ráda, že jste byli dnes tak hodní a zvládli jste trénink poměrně obstojně, mnohem lépe, než jsem si myslela. A i kdyby se někdo z vás útoky potřeboval ještě doučit, byla to při nejmenším dobrá lekce křičení, protahování, vzájemného poznání a seznamování. Ještě jednou, dobrá práce!" Začala Ino tleskat, než se k ní postupně přidali všichni. Bylo to takové to radostné zakončení tréninku, ze kterého měla Ino dobrý pocit a radost.
Neotáleli dále a rozhodli se uvolnit místo dalším trenérům, proto se všichni vydali k východu s úsměvem na tváři.
Profesor Kukui byl z vaším tréninkem zcela spokojen. Gliscor se nový útok, mečový tanec, naučil. Deino se řev naučila. Noibat se jakožto mládě rychle učí a analýzu si pomalu dostává do těla - je velmi všímavý.
VymazatGliscor - 2 levely, 6% sehranosti
Deino - 4 levely, 9% sehranosti
Noibat - 3 levely, 9% sehranosti
Decidueye - 1 level, 8% sehranosti
Získala jsi 7/7 bodů.
Pláž a nedaleký les
OdpovědětVymazatVýlet na pláži
Yukiko, Iki, Snape, Ethril
(dějově po obou výměnách)
1/x
Skonšila další lekce a jelikož se mi zdálo, že dneska slunce nesvítí tak ostře jako jindy, možná jsem si na něj pouze začínal zvykat, tak jsem se rozhodl neotálet a jít rovnou na výlet. Jak Mimikyu žádala došel jsem na pláž, než jsem přivolal své první dva pokémony. Mimikyu a Minccino. Od okamžiku co se mi Ikit vrátila se jednalo její první přivolání ven, takže když jsem uviděl jak pacičkách drží pom-pomy, tak jsem překvapivě zamrkal. "Ahoj, strejdo." Zvolá Minccino a vesele na mně zamává pom-pomy, pak si všimne, že tu s námi je i Mimikyu a trochu se zklidní, načež ji s úsměvem pozdraví. "Vidím, že si od Hotary dostala dáreček na rozloučenou." Ikit předá jeden pom-pom Mimikyu, aby si jej mohla pořádne prohlédnout a souhlasně přikývne. "Teta na mně byla hodná. A taky mně něco naučila." Pochlubí se Ikit a pak se otočí k Mimikyu a zeptá se. "Chtěla by sis to zkusit?" Poté co Mimikyu potvrdí, tak odloží pom-pomy a mně požádají, abych jim nějak udával rytmu. Jelikož s mím zpěvem to není zrovna dvakrát úžasné, tak jsem jej udával tleskáním. Dlouho mi to, ale nevydrží, jelikož když uvidím co Ikit dělala, tak se začnu smát. "Strejdo?" zeptá se nejistě Ikit, jelikož tak nějak vytušila, že udělala něco špatně. "Promiň, já si prostě nemohl pomoc." Řeknu a slabě zavrtím hlavou, jak se dostávám opět pod kontrolu. "Víš, Ikit, zlatíčko to co děláš se většinout dělá tady s tímto." řeknu a ukážu na pom-pomy. "S tímto?" zopakuje překvapeně Ikit a opět si je vezme do paciček. "Ano, zkus to s tímto. Jsem si jistý, že ti Mimikyu potvrdí, že to tentokrát vypadá mnohem líp." Minccino sice i po mých slovech, je trochu nedůvěřivá k mému tvrzení. Zvedne v oblouku pacičku k hlavě, přičemž jí pom-pom zašustí, jak s ním pohybuje. Udělá krok do strany, přitáhne druhou nožku a ruce s pom-pomy v bok a zatřál hlavou ze strany na stranu. Pak to samé začne provádět na druhu stranu. "Tak co myslíš Mimikyu? Je to lepší s nebo bez nich?" Mimikyu ukáže na pom-pomy a souhlasně přikývne. "Je to lepší s nimi, může to s nimi zkusit?" Ikit radostně předá své nástroje a stopne si přede mně, aby mohla Mimikyu předcvičovat a případně ji opravit, když dělá něco špatně. "Strejdo a jak jsi to věděl? Já nevěděla jsem, že se zajímáš i o takovéto věci." Pobaveně se zavrtím hlavou. "To sice ne, ale tohle náhodou vím. Víš něco hodně podobného dělají roztleskávačky a tohle je věc, kterou téměř u se...u sebe mají." Slabě se zatrhnu, když uvidím jak se u Mimikyu pohybuje její hlava, jelikož to vypadá, jako kdyby mělo zlomený vaz. "Jde ti to skvěle Mimikyu, pojďme teď spolu." pronese nadšeně Ikit a vezme si od Mimikyu jeden pom-pom a chytnou se. A tentokrát se začnou pohybovat spolu, už od pohledu byl byli jasné dvě věci. Za prvé na to, že se jedná o jejich první pokus, tak jsou úžasně sehrané. Ikit dělá menší krůčky, aby se od Mimikyu nevzdalovala a drželi mezi sebou stejnou vzdálenost. A druhou byla skutečnost, že Ikit při tomto vypadala podstatně líp, než Mimikyu. "A kdo jsou to roztleskávačky?" Zeptá se Ikit, když dokončí pohyby na jednu stranu a začnou se vracet zpět. "Roztleskávačky? No, jedná se většinou o holky, které podporují svůj tým. Většinou, že mají takové různé tanečky a nebo volají nějaké povzbudivé fráze." Začnu vysvětlovat Ikit. "A pomáhá to?" Zeptá se Ikit zrovna, když nakloní hlavu doleva a mrkne na mně. "Awww" unikne ze mně, jelikož minccino příliš roztomile. Slabě si odkašklu, abych to zkusil trochu zamaskovat. "Ano pomáhá to, ostatní se víc snaží, když je někdo podporuje." "A strejdo, mohla...mohla bych být naše roztleskávačka? Plosím, plosím." Pobaveně se zasměji a slabě přikývnu na souhlas, ovšem nahlas předstírám nerozhodnost. "Když já ti nevím Ikit, je to velice důležitá úloha, myslíš že ji zvládneš?"
2/x
VymazatIkit okamžitě několikrát pokýve hlavou. "Ano, já to zvládnu strejdo." řekne a zároveň na mně použije Baby-Doll eyes. Kdybych z tohoto nechtěl udělat hru, tak by mně tímto dokázala zlomit. Takto jsem se jenom víc přesvědčil, že z povýšení Ikit na naši roztleskávačku udělám hru. Podívám se nerozhodně na Mimikyu a pak odpovím. "Dobře, dobře uvidíme jestli to zvládneš. Ale první tě musíme otestovat a pokud to zvládneš, jmenuji tě naší hlavní roztleskávačkou." Po pronesení této věty slabě kývnu na pom-pom, který má aktuálně Mimikyu. Ta jej předá Ikit a slabě odstoupí, jelikož vytuší, že tímto si bude muset projít Ikit sama. Ikit trochu zaskočená vážností, jakou celá situace na první moment budí si vezme od Mimikyu svůj druhý pom-pom a přikývne. "Dobře, takže první zkouška....musíš Ikit...obejmou každého kdo tu je z naší rodiny a říct mu něco pěkného." Minccino, která najednou pochopí, že jsem si z ní jenom dělal srandu se uvolní a vrhne se Mimikyu kolem krku. "Mimikyu, jsi ta nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát." Mimikyu ji obejme taky a potvrdí Ikit, že to platí i obráceně. Poté ji pustí a přejde ke mně. Skočí mi do klínu a zaboří hlavu do mého oblečení, přičemž pacičky natáhne co nejvíc od sebe, aby objala co největší část mně. "Mám tě ráda strejdo." Taky ji obejmu a pohladím ji mezi oušky. "Já tebe taky Ikit." Ikit chvíli zůstane zabořená s hlavou v mém oblečení, než zakloní hlavu a vykulí na mně očička. "Teď už jsem roztleskávačka?" "No...já...co myslíš Mimikyu?" vykoktám ze sebe a oba dva vrhneme pohled na jmenovanou. "Ehm,...měla by ještě rozesmát Slaaneshe." rozhodne se nakonec Mimikyu pro druhý test. Přestože bych přísahal, že sem rukama pohnul ještě dřív, než to Mimikyu dořekla, tak přesto se Ikit povedlo vyklouznout z mého objetí a dostala, tak možnost mně začít lechtat. "Ne, ne prosím milost...to stačí Ikit, to už stačí." začnu ze sebe soukat jakmile se Ikit pustí do lechtání. Krátce poté co se začnu smát, toho Ikit nechá a skočí k Mimikyu. "Tohle vám vrátím." řeknu, jakmile se přestanu smát a skočím po těch dvou. Záměrně, ale skok provedu špatně a dopadnu na všechny kousek od nich. "Utíkej Mimikyu." zvolá Minccino a se smíchem začne utíkat před svým trenérem. Mimikyu se k ní přidá, těsně předtím, než bych dopadl a tentokrát ji chytil. Bohužel mi podjedou v písku nohy a tak se mi nepodaří využít toho, že se Mimikyu ještě nestihla dostatečně vzdálit. Ta mezitím doběhne k Minccino, která ji podá pacičku a rozběhnou se pryč ode mně. "Utíkej, utíkej Mimikyu." volá se smíchem Ikit, jelikož si všimla, že já jsem se už zvedl a běžel jsem za nimi. Díky svým delším nohám jsem je začal rychle dohánět, jakmile jsem ale dost blízko, tak Ikit zastaví na místě a proběhne mi mezi nohama dřív než ji stihnu chytit, přičemž lehce zmatenou Mimikyu táhne za sebou. "Rychle, rychle." Popohání Ikit, dokud ji Mimikyu nedožene. Já se prudce zastavím, až do vzduchu vyletí oblak písku. Otočím se na prudce na patě, opět získám rovnováhu, jelikož mi uklouzne jedna noha, a následně se opět dám pronásledovat své dvě holky. Ty mezitím stihnou vyběhnou za dunu a Ikit se společně s Mimikyu schová na odvráceném okraji vrchu duny, aby pak přeběhli na druhou stranu a opět mně donutili změnit směr. Buď si Ikit dobře uvědomovala, že na rovince bych je dohnal a nebo chtěla naši hoňku udržet na omezeném prostoru. Buď jak buď, vyběhu jsem dunu za nimi a tentokrát neúmyslně zakopnu a v jednom dlouhém kotoulu sjedu až dolů. Přestože to byl jenom písek, tak mně z toho bolela záda a když jsem se začal zvedat, tak se mi dokonce zatočila hlava, že jsem na chvíli musel zůstat sedět. Dvojice mezitím opět zmizela. Počkám pár okamžiků, než se mně přestane točit hlava a pak se zvednu a vyrazím opět do pronásledování. Bylo to po dlouhé době, co jsme spolu takto čistě blbly a já jsem nechtěl být ten kdo to ukončí.
3/x
VymazatPomalu se rozejdu, stále se mi ještě trochu točila hlava a tak jsem si neodvažoval rozběhnout se. Vyšel jsem nahoru duny a zahlédl jsem dvojici právě schovávající za hromadu písku. Rozejdu se za nimi, nebo spíš jsem si to myslel, že jsem se za nimi rozešel, podle toho jak se hýbala země. Další věc, kterou jsem si uvědomoval, byl nějaký vyděšený hlas a jak něco do mně opatrně drcá. "Strejdo....strejdo..." Tohle, ale nebyl ten hlas, který mně probudil to jsem si byl jistý, stejně tak ani pláč, který vydával tento tvor. "Prober se...prober se." uslyším o chvilku později druhý hlas, který má unavená mysl nedokáže přiřadit k obličeji. Otevřu oči a uvidím, že mám hlavu zabořenou v něčem sypkém. Slabě pohnu hlavou. "Strejdo? Strejdo, strejdo." Začne radostně jeden hlas, který se přesune blíž ke mně a začne mi třást hlavou. "Pohnul se, pohnul se." Zavolá na někoho ten hlas, znám ho, koho mi jenom připomíná. Najednou ucítím něco co se dotkne čela. Dotkne? Nebylo to hmotné v pravém slova smysl, to i mé omezené smysli dokázali říct. Bylo to, jako kdyby mi po čele přejížděl nějaký obláček. Taky něco mi to připomínalo. Ještě trochu natočím hlavu a konečně pacičku a kus žluté látky. "Strejdo, strejdo." začne packa a pomůže mi otočit hlavou, tak abych je viděl celé. Minccino a Mimikyu. Řekne můj mozek a na pár vteřin zůstane zticha, než vyplodí tu důležitější informaci. IKIT a YUKIKO. Jakmile si tohle uvědomím, tak se pokusím trochu pohnu směrem k nim rukou. "Strééjdo." zvolá plačtivě Ikit a zaboří hlavu do mých vlasů. Mimikyu dojde a opře se o masku. Přestože nic nevolala narozdíl od Ikit, tak i ona ze sebe dostávala svůj strach z toho, že si myslela, že se mi něco stalo. Notnou chvíli zůstaneme v téhle pozici. Než se obě dvě začnou pomaličku uklidňovat. Ikit se ztiší a přestane plakat a jak jsem si trošku opožděně všiml, tak i Mimikyu se přestala třást jak před chvilkou. "Jsi v pořádku strejdo?" dostane ze sebe otázku jako první Ikit. Slabě přikývnu, fakt byl, že jsem se ani trochu dobře necítil. Bylo mi strašné horko, bolela mně hlava a z těla jako kdyby někdo vytáhl veškerou energii. Ale tyto dvě si už vytrpěli, až příliš strachu o mně a tak jsem je tím nechtěl zatěžovat. "Co se stalo?" To byla zase Mimikyu, i přes tu stručnost jsem jejím hlase slyšel starostlivost. V duchu jsem si povzdechnu, protože další emoci, kterou díky mně Mimikyu často zažívá je strach. "Zatočila se mi hlava a pak si vzpomíná, až na to, že jste se mně snažili probudit. Potřebuji do stínu a bude to dobré." řeknu a začnu tlačit nohy pod sebe, abych se zvedl. Zvednu se na všechny čtyři a už teď se slabě zapotácím. Obě dvě stále rozrušené mně doprovodí do stínu palmy. Ve kterém se zase zhroutím na zem, přetočím se na záda a unaveně pohlédnu na Ikit. Stále na ní šlo vidět, že ještě před chvíli pouštěla hrachy na zem. "Nemusíš být smutná, jsem v pořádku." zamumlám a prsty jí přejedu po tváři. "Strejdo, že nás už nebudeš tak děsit?" požádá Ikit a oběma packami chytne mou ruku a přidrží ji u své hlavy. Skutečně přidrží, jelikož jsem nyní začal pociťovat, jak mně stále rychleji opouští síly. "Já,...budu se opravdu snažit." Odpovím ji a podívám se na Mimikyu, teď jsem si všiml, že stejně jako Ikit plakala, spodní část její masky byla vlhká. "Promiň, Yukiko." zamumlám omluvu ještě k ní. "Opravdu budeš v pořádku?" "Ano, pouze se mi zatočila hlava ze sluníčka, trochu si odpočinu a budu v pořádku." Spíš ucítím, než že bych uviděl, jak se mého ramene dotkne její pařátek. "A budeš odpočívat?" Souhlasně přikývnu. "Opravdu?" Další mé přikývnutí. "Myslím to opravdu, potřebuji si odpočinout, pokud chcete tak si klidně běžte hrát, já tady ve stínu budu odpočívat a nikam se nehnu." Mimikyu okamžitě zavrtí hlavou. "Ne, zůstaneme tady."
4/x
Vymazat"Budeme tě hlídat." přidá se Ikit, slabě si přikývnu, ale nehádám se s nimi. "A můžu vám vyprávět nějaký příběh, ať se kvůli mně nenudíte?" Navrhnu, jelikož jsem je nechtěl omezovat.
"Ne, musíš odpočívat...my budeme vyprávět příběh." Řekne nakonec po kratším zaváhání Yukiko. Chtěl jsem něco namítnout, ale při pohladu na Mimikyu jsem se rozhodl radši mlčet. Podíval jsem se na Ikit zda by se to nepokusila své kamarádce rozmluvit, ale ta se rozhodne ji podpořit. Ne, že bych jim nevěřil, že zvládnout vytvořit pohádku. Ale kouzelný příběh byl přece jenom něco trochu jiného. Vyžadovalo to, docela dost zkušeností v improvizaci a hlavně mít dobré abstraktní myšlení. A ta se přece jenom u dětí stále ještě vyvíjí. "Byl jednou jeden chlapec..." Začne Mimikyu, ale Minccino jí do toho skočí se svým. "Byla jednou jedna rostlinka." Slabě se usměji nad, jejich zmatením, když si uvědomí, že každá začala o něčem jiném. Ikit, ovšem naznačí, že má Mimikyu pokračovat. "Byl jednou jeden chlapec a ten se jmenoval Slaanesh." Ikit souhlasně přikývne a pokračuje v příběhu. "Slaanesh byl mladý princ, který žil na hradě. Byl oblíbený, jelikož se staral o lidi a pomáhal jim s jejich problémy." Mimikyu se na chvíli odmlčí a jak přemýšlí nad, něčím co by řekla. Očividně ji Ikit svou částí rozhodila. "Slaanesh byl, ale stále sám a dosud si nenašel svou princeznu." Ikit tentokrát pomalu skočí své kamarádce do řeči. "A tak se rozhodl uspořádat velký bál, na který pozval všechny z blízských i dalekých krajů. A brzy se skutečně začali dostavovat první hosté. Chudí i bohatí, všichni chtěli zapůsobit na svobodného prince." Mimikyu několikrát souhlasně přikývne a pak se zeptá. "Co bude dělat Slaanesh?" Chvíli přemýšlím a upřímně taky sbírám síly a pak odpovím. "Slaanesh bude čekat ve svých komnatách, jelikož chce, aby všichni měli stejnou šanci na něj zapůsobit." Obě dvě se zarazí, jelikož si nebyli jisté jak mají zareagovat. Ikit byla nakonec ta první, která se vzpamatovala a pronesla pokračování. "Všichni hosti se nakonec sešli a zabydleli se v přidělených komnatách. Bál měl pomalu začít a přijde již Slaanesh se ukázat?" Souhlasně přikývnu. "Slaanesh se objevil a tak bál mohl začít." Začne Mimikyu a pak se podívá trochu bezradně na Ikit, zda neví jak pokračovat. Bohužel ani ta, teď nevěděla kam příběh vést a tak byla ticho. "Na začátek se Slaanesh pozdravil s nejdůležitějšími hosty. S princeznou Ikit a princeznou Yukiko." Ikit zastaví šok z toho, že bylo v příběhu a rovnou jako princezna. Mimikyu ovšem zvládne zareagovat téměř okamžitě. "Mimikyu pozdraví prince a představí princi svou starší sestru, která by se měla ucházet o Slaaneshe na báli." Podívám se na Ikit, která se začala červenat z představy, že by měla být ona tou vyvolenou. "Ehm...já...mně...těší mně, že vás poznávám princi." Vykoktá Ikit. Jakmile jsem, už jednou převzal otěže vyprávění, tak mi je už nechtěli sebrat a naopak si chtěli poslechnout jaký příběh jim budu vyprávět. "Slaanesh se Yukiko i Ikit ukloní. A pak směrem k Ikit řekne: Rád vás konečně poznávám Ikit. Pevně věřím, že s vámi budu mít tu čest mít tanec. A pokud to čas dovolí, tak s vámi taky lady Yukiko." Odmlčím se a pak pokračuji. "Poté se Slaanesh omluví a vyrazí pozdravit další návštěvníky. Zaujal ho ještě někdo?" zeptám se a od Ikit se mi dostane odpovědi. "Co třeba Hotaru?" Přikývnu a pokračuji ve vyprávění. "Další osobou, která dokáže prince zaujmou je na první pohled mladá dívka v běžném oblečení. Ovšem díky čemu vyčnívala z davu byli její oči a taky to, že si halila tvář. Na jejích očí bylo nejzajímavější to, že každé bylo jináč zbarvené. Jedno žluté a druhé modré." Popíšu trochu upravenou verzi Hotaru, aby Mimikyu tušila o kom mluvím a jak si ji má představit.
"Princ se s ní rozhodne prohodit pár slov, ale Hotaru je z rozhovoru natolik nervozní, že málem nezvládne říct i své jméno. Princ ji ovšem uklidní svým úsměvem i slovy a přislíbí jí jeden tanec." "Má Slaanesh pěkný úsměv?" Zeptá se zničehonic Mimikyu. "Ano, jaký máš úsměv, ukážeš nám ho?" Přidá se Ikit. Slabě se nervozně zasměji. "Řekl bych, že mám pěkný úsměv...ale zatím vám ho ještě neukážu...až přijde čas, tak budete jedni z prvních kdo ho uvidí, dobře?" Yukiko jasně přikývne na souhlas, zatímco minccino se trochu zdráhá, ale nakonec to přece jenom odsouhlasí. Koneckonců v tomto vypadá dosti přesvědčeně, abych necouvl. "A je ten den blízko?" Zeptá se ještě Ikit, ale jako odpověď dostane jenom pokrčení ramen. Což mně stálo všechnu energii, kterou jsem během vyprávění našetřil. "Princ chtěl jít ještě dál, ale v tu chvíli se, už ozvalo ohlášení, které říkalo, že začíná ples. Tak se otočil a vyrazil zpátky, jelikož první osoba, kterou chtěl požádat o tanec byla princezna Ikit. Poté co vyrazí ji požádá o tanec, tak společně s ní dojdou do středu sálu a začnou tančit. I kdyby Ikit nebyla tak krásná, jak byla jejich společný tanec přitahoval pohledy všech, kdo stáli dost blízko, aby se mohli dívat na ten nádherný tanec." Zmklnu, jelikož mně opět přeruší Ikit. "A strejdo naučíš mně tančit? Je to stejné jako to co mně učila Hotaru?" Jen stěží potlačím smích, když si přestavím jak bychom mi dvá asi reálně tančili. "Můžeme to někdy zkusit. No je to trochu podobné, hlavní rozdíl je řekl bych v tom, že zatímco u tanečků roztleskávaček nezáleží na počtu, tak u klasického tance tančí zásadně dva." Vysvětlím a pak se vrátím zpátky k vyprávění příběhu. "Během tance si stihnou trochu popovídat a zjistit, že mají spoustu věcí společných. Muzika ovšem nakonec přestane hrát, což znamená, že princ a princezna se musí pro teď rozloučit, jelikož přišel čas na to, aby se vystřídali partneři. Následuje několik dalších tanců, než se Slaaneshovi povede dostat se k Hotaru a požádat ji o tanec. Hotaru se z toho málem podlomí kolena. Nikdy totiž nedoufala, že by jako obyčejná dívka mohla s princem mluvit, natož s mít tu čest s ním tančit. Hudba se opět rozehraje a pár se dá do tance. Tentokrát ovšem hraje pomalejší hudba a tak Hotaru odváží položit hlavu na princovo rameno. A tančí v těsnějším objetí. Po chvíli se tanci se Hotaru otáže: Můj princi,...já chtěla bych...mohla bych se na něco zeptat?" Podívám se na ty dvě a zeptám se. "Jak má na to princ reagovat?" Mimikyu se na chvíli zamyslí a pak odpoví, jelikož je její kolo. "Slaanesh by si ji měl vyslechnout a pokud bude moc, tak jí i pomoc. Slaanesh je laskavý princ, který se stará o všechny své poddané...Avšak nechce udělat něco co by mohlo ranit princeznu, která se mu líbí." Délka její odpovědi mně překvapí a upřímně jsem si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že už si tak navykla rozvádět své odpovědi u příběhů a nebo jenom, když byla poblíž Ikit, tak byla výřečnější. "Princ odsouhlasí její přání a vyslechne si její žádost. Dozví se, že Hotaru má nemocnou maminku a nemá peníze na koupení služeb léčitele. A tak z nejvyšší nouze se rozhodla přijít na bál, jestli by nedokázala někoho přesvědčit, aby jí pomohl. Hotaru se poté co to ze sebe dostane málem rozbrečí, jelikož si uvědomila, že něčím takovým by neměla prince obtěžovat zrovna v tento den. Slaanesh ji trochu utěší a pak ji požádá, aby po skončení bálu na něj počkala v jednom z pokojů. Že do té doby zkusí něco vymyslet. Poté co dotančí, tak Hotaru rovnou zamíří do jednoho z pokojů, kde během čekání usne. Slaanesh mezitím tančí se spoustu další dívek a dokonce se mu poštěstí a na závěr stihne ještě požádat o tanec i mladší z obou přítomných princezen. Přestože je po celém večeru tančení unavený, tak rovnou zamíří za Hotaru, aby jí přednesu svůj nápad
Vymazat6/x
VymazatJemně ji probudí a poté co se přestane omlouvat za to, že usměla jí řekne: Rozhodl jsem se ti pomoc, ovšem tuto pomoc si budeš muset opracovat. Zařídím ti práci na zámku, řekněme v kuchyni, to by pro tebe mohlo být ideální místo." Odmlčím se na chvíli se zamyslím a pak se zeptám. "Nebo napadá vás něco jiného?" zeptám se svých pokémonů a oba dva chvíli mlčí. "Mohla by pomáhat princezně?" Navrhne nakonec Ikit. "Nebo možná bych pro tebe měl lepší místo. Princezna Ikit, mně požádala zda bych jí nemohl přiřadit nějakou dívku, která by se po dobu její přítomnosti zde pomáhala starat o její věci...A k tomu by se vázal ještě jeden úkol, pokusíš se nenápadně zjistit, zda by o mně princezna stála. Opravdu se mi líbí a naši rodiče by rozhodně s tímto sňatkem souhlasili, ale nechci ji zatáhnout do něčeho, o co možná nestojí." Odmlčím se, jelikož jsem začínal mít docela sucho v krku a už se mi začínalo těžko vyprávět. "Ikit mohla bys mi podat batoh potřeboval bych se napít." Ikit pustí mou ruku, kterou doteď držela v rukách a rozběhne se k batohu, který je o kus dál. Chytne jej za ucho a začne táhnou. Nožky se jí začnou bořit do písku, jak se vší silou zapírá, aby posunula batoh. "Počkej Ikit já ti..." větu nedokončím, jelikož zachytím nesouhlasný pohled Yukiko. Povzdechnu si a opravím se směrem k Yukiko. "Zůstanu ležet." Opět se podívám na Ikit, jak zápasí s batohem. "Třeba bych mohl vyvolat Greninju, aby jí pomohla." Navrhnu a po odsouhlasí Mimikyu sáhnu do kapse a přivolám ji. Nebo to jsem si aspoň myslel. Objeví se, ale někdo jiný. "Ach, už jsem zpátky." Poznamená Ethril místo přivítání. V duchu si povzdechnu. "Pomůžeš Ikit s batohem?" zeptá se Yukiko dřív. než stihnu něco říct. Pokémon se otočí k Mimikyu se škodolibým úsměvem. Pak se zarazí, chvíli na sebe hledí, jako kdyby mezi sebou vedli tichý rozhovor. Pak se Misdreavus otočí a svou psychickou silou nadzvedne a Ikit s ním již bez problémů může manipulovat. A dotáhne ho až ke mně. "Děkuji vám oběma." Poděkuji, vytáhnu si pití a napiji se. "Copak se stalo, že tu ležíš jako nemohoucí?" Byl jsem za její otázku i rád, jelikož se mi nechtělo vyprávět zrovna takovýto příběh před Ethril, byl jsem si totiž jistý, že by se jej pokusila nějak zničit. "Udělalo se mu špatně a omdlel, ale měl by být v pořádku." Vysvětlí Ikit. A teď nastala důležitá chvíle o tom, jak se bude vyvíjet zbytek tohoto výletu. Jelikož pokud by Ethril měla náladu, tak by mé dočastné slabosti využila, tak že bych pohřbila mé ego, tak hluboko, že bych jej už nikdy nevykopal. Ovšem tentokrát se rozhodne z nějakého důvodu se zachovat jináč z mně nepochopitelného důvodu. "Opravdu? Drahý, tohle mi nesmíš dělat." Zvolá poděseně a okamžitě přiletí ke mně a přitiskne se mi k hrudi, jako kdyby ji zjištění, že jsem byl potenciálně v ohrožení života přimělo ukázat, že se o mně skutečně bála. A opravdě svou činností zaznamena určitý úspěch, absolutně jsem si nebyl jistý, zda to jenom předstírá a nebo se jedná o skutečnou emoci. "Chvilku tu s tebou nejsem a ty uděláš tohle." Dodá a já se nejistě podívám po Mimikyu a Ikit, opravdu jsem netušil co na to říct, nebo jak reagovat. Mimikyu téměř neznatelně přikývne hlavou, jako kdyby souhlasila s myšlenkou, když ne už formulováním. "Měl by ses trochu prospat, pak ti bude líp." Nadechnu se, abych něco řekl, ale Ethril popoletí a položí mi svou ruku na masku. "pššš, musíš šetřit síly." Vrátí se zpátky a opět si lehne na hruď. "Měli bychom ho hlídat, aby se zbytečně nehýbal a odpočíval. Honem jedna na břicho a druhá pojistit hlavu." Oba dva zbývající pokémoni se dají do pohybu. Ikit se mi vyškrábe na břicho, kde se stočí do klubíčka.
7/x
VymazatYukiko se naproti tomu opře o můj krk a hlavička jejího kostýmu se zalomí, takže nyní i ona leží na mém těle a pokud bych hnul hlavou, tak bych s ní pohnul a zcela nepochybně si proti sobě popudil Mimikyu. Teda ne, že bych na to měl již dostatek sil. Během pití jsem vyčerpal zbytek svých zásob a už teď jsem cítil, jak mi víčka pomalu klesají. Vduchu jsem si povzdechl, jelikož jsem ucítil, jak se má maska posunula, jelikož jsem neměl dostatek sil ji připnout pořádně zpátky. Jelikož celá trojice zůstane potichu, tak už velice rychle usnu. Krátce poté usnou i další dva pokémoni. Jediný kdo zůstane vzhůru je Ethril. Misdreavus chvíli počká, než se ujistí, že skutečně všichni spí a pak se pomalu zvedne. "Co to se mnou je?" zamumlá zmateně Ethril. Po dlouhých letech, nebo přesněji po celých staletí cítila úzkost, strach a smutek. Vrhne pohled na svého spícího chovatele. "Kvůli němu? Je možné, že by to bylo kvůli, němu?" Celá se slabě zachvěje, přestože si pokoušela namluvit, že je to z odporu nad tou myšlenkou, tak věděla, že je to něco jiného. Tito pro ni nezvyklé emoce na ni těžce doléhali, až zde najednou nestála Ethril, duch, kterému je vše jedno. Najednou zde alespoň psychicky stála Fortuna, malá holčička, která se chtěla schovat za matčinu sukni, nechat se nosit, poslouchat ukolébavky. Skoro se vrátí na své místo, ale pak zapracuje její mysl a s efektivitou cynika začne trhat jednotlivosti jejich tužeb na kusy. Má matka mně zabila. Ukolébavky mi říkal, ten kvůli kterému jsem umřela. Dello...Dello...Dello. Jako nějakou mantru si to začne Ethril opakovat, aby si udržela tu svou jedinou správnou náladu. Pak díky masce spojí Della a Slaaneshe, aby zde zůstal jenom Dello, ke kterému si byla jistá nikdy nebude chovat nějaké pozitivní emoce, aby to co se mu stalo nějak litoval nebo se jí po ní stýskalo. Chvíli to vypadá, že se jí to povede, ale pak jako kdyby ji někdo zasáhl se Dello rozplyne a objeví se její pokémon. "Žužu." vzdychne a následně se vztekle chytne za hlavu a začne s ní vrtět, jako by tak dokázala z hlavy dostat všechen smutek, který se jí tam nějak dostal. Nijak to ovšem nepomohlo, smutek i úzkost cítila pořád a možná i stále víc. Ethril se podívala na vklidu spící Mimikyu a Ikit. "Možná...možná bych mu měla dát skutečnou šanci. On...on to myslí vážně, ne?...S tou přátelskou náručí." Rozletí se ke spící osobě, aby se přidala ke spánku, když si najednou vzpomene, na jeden rozhovor, který měla se Slaaneshem. "Občas, když je Mimikyu v extrémních podmínách, tak se kolem ní šíří aura smutku." Zopakuje tiše Ethril a následně vrhne vědoucný pohled na zamaskovaného pokémona. "Tak tohle tím myslel. Extrémní podmínky, jako psychické vypětí." Teď, když si Ethril, už uvědomila, že je pod efektem Pain splitu, který vyděšená Yukiko podvědomě vysílala do svého okolí. Teď, když Ethril věděla odkud skutečně pochází emoce, které jí aktuálně zmítali, tak to bylo lepší, sice stále cítila lítost, ale teď už se s ní dokázala snadno poradit. Nebo přesněji, už věděla jak ji využít k tomu, aby co nejvíc rozhodila Slaaneshe. Opět si lehne na hruď a začne vzpomínat, na své dětství a věci, které tehdy dělala. Potřebovala si po těch staletí na všechno pořádně vzpomenout, koneckonců ke svému taťkovi by se měla chovat co nejlaskavěji. Slabě se zavrtí, aby našla lepší polohu na spánek a spokojeně se ušklíbne.
Brzo usne lehkým spánkem ducha, jenž čeká na příchod někoho koho, by mohl vystrašit. Spal jsem celé čtyři hodiny, než jsem se začal probouzet. Ethril se probere skoro okamžitě, jakmile ucítí, že se změní můj srdeční rytmus a s úsměvem čeká, až se probudím. "Dobré ráno." pozdraví mně, když otevřu oči a hned se na mně začne uculovat. Což mně popravdě docela vyděsí, jelikož Ethril nikdy taková není a podo
8/x
Vymazatpodobně se chová, jenom když chce něco vyvést a nebo se už tak stalo. Neklidně se rozhlédnu a svými pohyby probudím Yukiko. "Dobré ráno, Ethril a dobré ráno i tobě Mimikyu." Zadívám se na slunce a pak se opravím. "Nebo spíš dobrý večer, vzhledem k tomu kde se nachází slunce. " Opravím se a poté co se začnu pomalu zvedat. Ucítím ovšem na rameni drápek Mimikyu a stejně i tak Misdreavus mně tlačí do lehu, takže to radši vzdám a zatím zůstanu ještě ležet. "Jsi už v pořádku tatínku? Já, víš moc jsem se o tebe bála a myslím, že bys neměl vstávat dokud ti nebude líp. Nemusíš se bát, pohlídáme tě." Začne okamžitě pokémon na mé hrudi. Překvapivě zamrkám a rozhlédnu se, kde to tak na mně promluvil, jelikož podle toho jak blízko ten hlas byl jsem vytušil, že to bylo na mně. Jediného koho uvidím, že je ještě vzhůru je mile se usmívající Ethril. Néé, to byl někdo jiný. Pomyslím si, zatímco mi Misdreavus opětuje pohled a mlčky čeká až ji odpovím. "Ehm...cítím se...líp?" Dostanu ze sebe nejistě. "To jsem ráda, že už je ti líp. Opravdu jsem se o tebe bála." Opravdu to byla ona. "Ethril, jsi v pořádku?" zeptám se nervozně, jelikož tentokrát jsem nedokázal určit zda se jedná o nějaké předstírání a nebo si mně snad našel nějaký jiný pokémon. "Ano, tati. Nebude ti vadit, když tu ještě chvilku zůstanu? Krásně se tady leží." požádá a zamrká prosebně očkami. "Ehm...e...můžeš." Šok ze změny jejího chování na mně doléhal tak těžce, že jsem nebyl schopen dát negativní odpověď. Misdreavus spokojeně položí hlavu na mou hruď a chvilku mlčky leží, než se zeptá. "A tatí měl jsi na dnešek nějaké plány?" Můj mozek to stále ještě nebyl schopný pobrat těžko říct, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem odpadl nebo to způsobilo něco jiného, tentokrát jsem na její proměnu nedokázal správně reagovat. "Já...no...chtěl jsem vám představit nového pokémona, který se mi vylíhl. A pak jsem si říkal, že bychom mohli zahrát volejbal nebo něco postavit z písku." Ethril na to všechno nadšeně přikyvovala. "Nevadilo by ti...ehm...kdybych se už začal zvedat?" "Pokud se na to cítíš tati." Odvětí s úsměvem a vznese se ze mně. Začnu se pomalu zvedat do sedu. Čímž převrátím hlavu kostýmu Mimikyu dozadu, což pokémona neprobere hned, ale bez opory se kterou usínala, se nyní začne probouzet. Ikit mi sklouzne do klína a ospale se na mně podívá. "Strejdo jsi v pořádku." Než stihnu odpovědět, tak Ethril se nadšeně přilepí k mému obličeji a přitaká. "Ano, taťka je už v pořádku." Obě se zarazí a přestože ani jedna na hlas nic neřekne, tak mi z jejich výrazů dojde, že z tohoto označení jsou stejně v šoku jako já. "To je dobře." řekne nakonec Mimikyu a přesune se, aby byla v mém zorném poli. "Neměl bys něco sníst?" Na vrhne ještě a Ethril se k ní okamžitě připojí. "Dobře, mohli bychom sníst." Přitakám a vytáhnu něco co si dáme na jídlo. Nějaké Berry, jeden sendvič, který dostane Ikit, jelikož jí zakručí v břichu, že to všichni uslyšíme a pak ještě pár sladkostí. Osobně jsem snědl jenom jedno berry. Ne, že bych neměl hlad, ale příliš mně znekliďnovalo, to jak mně po celou dobu Ethril sledovala.
Po jídle vytáhnu nafukovací míč, který začne nafukovat Ikit. Pro něj jsem se rozhodl, jelikož pro Snapa bude určitě snadnější jej odrazit, než klasický míč, který se používá na volejbal. Než si půjdeme zahrát, tak bych vám nového pokémona, který se mi vylíhl. "Takže máme další sestřičku?" Zvolá nadšeně Misdreavus. "Ehm,...no...ne....spíš brášku." Vykoktám a přičemž se na ni pozorně dívám, jestli neuvidím náznak zklamání. Nic. Ethril jenom nakloní hlavu trochu na hlavu a dál se usmívá. "Bráška je taky super." Trochu nejistě se podívám na zbylé dvě, jestli k tomu mají co říct, Ikit se jenom usmívá, zatímco Mimikyu souhlasně přikývne. O okamžik později se objeví mezi námi Shuppet.
9/x
Vymazat"Ahoj..." Shuppet se zarazí a trochu překvapeně, jelikož mu najednou došla slova. Mluvit se svým trenérem mu nečinilo problémy, ale takovéto objevení před dalšími jej zjevně překvapilo. "Ahoj, jak se jmenuješ?" Promluví na něj jako první Ikit se zamávání pacičky, aby na sebe upozornila. "Ahoj, jsem Shuppet a od Slaaneshe jsem dostal jméno Snape." Chytí se pomoci Shuppet a následně se usměje na Ikit. "Dostal jsi od taťky krásné jméno, Snape." Shuppet se na zmateně otočí prvně na Misdreavus a pak na mně. "Otec?" zopakuje, trochu zaraženě tak se usměje. "Ano, dostal jsem pěkné jméno od otce." Upraví následně se podívá na posledního pokémona, který ještě nic neřekl. "Mohu se zeptat na jméno?" Mimikyu slabě přikývne a svým tipickým stylem odpoví. "Yukiko." Ikit se postaví vedle ní a s úsměvem řekne. "Já jsem Ikit, jak dlouho jsi už s námi." "Těší mně, že vás poznávám. No...mám pocit, že od včerejška má pravdu?" Potvrdím to Shuppetovi a ten se pak s úsměvem otočí k poslední osobě, kterou ještě nezná jménem. "Já jsem Ethril...ráda tě poznávám bráško." během řeči doletí k němu a následně jej obejme. "Taky tě rád poznávám sestřičko." Odpoví Shuppet a položí ji hlavu na rameno, skutečně na okamžik vypadali jako sourozenci. "Jsem rád, že si tak rozumíte." řeknu a naruším jejich idilku. "Co kdybychom si šli zahrát volejbal?" "Jasně...teda potřeboval bych tu hru trochu vysvětlit, ale rád si ji zahraji." Prohlásí Snape a Ikit s Mimikyu se k němu přidají souhlasným přikývnutím. "Ráda si s tebou zahraji cokoliv budeš chtít,...tati." Radši jsem se rozhodl ignorovat její odmlku a začnu vysvětlovat hru. "Volejbal je hra s míčem, kdy hlavní pointou je, že se míč nesmí dotknou země. Normálně se hraje ve dvou týmech, které jsou rozdělené sítí, ale vzhledem k tomu, že je to vaše první seznámení s touto hrou, tak to budeme hrát trochu jináč. Za prvé, každý bude mít jeden dotek na to, aby míč poslal k někomu jinému. Pokud vám míč spadne na zem, tak ten kdo vás ho na vás poslal získá bod. Můžete použít jakokoliv část těla. Hlavu, ruce, nohu, ocas..." do řeči mi najednou skočí Mimikyu. "Můj kostým?" Souhlasně přikývnu a hned na to se zeptá se Misdreavus. "A co já? Můžu používat své schopnosti? Prosím." Slabě si povzdechnu a nakloním hlavu na stranu. "Noo...já ti nevím, zkusíme to a případně pak budeš pracovat bez nich a nebo budeme hrát spolu." "A nemohli bychom hrát spolu hned od začátku?" zeptá se s milým úsměvem. "Ehm...myslím si, že bys to prvně měla zkusit sama." Odmlčím se a podívám se postupně na všechny. "Dobře, tak udělejte kolem mně půlkruh, prvně vyzkoušíme jak vám to půjde. A pak to zkusíme normálně." Počkám, až se rozestaví a pak hodím na prvního míč. Ten zamířík Ethril, která ho svou psychickou silou odrazí a dovede je zpátky ke mně. "Takhle by to nešlo, to by pro tebe bylo příliš jednoduché. Zkus své schopnosti používat jenom na odrazení a nevést ho, pak to podle mně bude mnohem lepší." Navrhnu jí. "Jistě, tatínku." Když jej na ni pošlu znovu, tak se zachová přesně podle mé rady. A zatímco na poprvé mi spadl téměř přesně do náruče, tak nyní jsem musel vyskočit, abych jej chytit, jelikož to Ethril špatně odhadla a odpálila ho příliš nahoru. Spokojeně přikývnu, jelikož takto to bude skutečně zajímavější pak hrát. Další na koho hodím míč je Mimikyu, ta jej odrazí svým dřevěným ocáskem, zatímco u Ethril šel míč příliš vysoko, tak u Mimikyu šel příliš přímo, že se mi jej nepodaří chytit a musím si pro něj dojít. "Zkusme to ještě jednou, ale zkus jej zasáhnout trošku ze zpodu, aby jsi jej odpálila trochu nahoru. Vzpomínáš, jak jsme to trénovali, ne?" Dostane se mi kladného potvrzení, přestože správné provedení se jí povede až na čtvrtý pokus.
10/x
Vymazat"Výborně, tohle bylo dobré, přejdeme dál." Třetí v řadě je náš nováček Shuppet. Jak se ukáže tak pokud budu muset za někoho zaskakovat, tak to nejspíš bude právě Snape. Tomu se sice podaří hlavou míč odpálit bez problémů, ale zároveň díky stále ještě omezené zkušenosti s možnosti jeho těla to souběžně odrazí taky jeho druhým směrem. Shuppet se tomu, jenom zasměje stejně, jako by se dítě zasmálo pádu na hlavu. "Neboj jsem v pořádku, Slaaneshi." Odpoví na mé starosti a vrátí se na své místo v sestavě. "Dobře a teď ty Ikit." Záměrně jsem si ji nechával nakonec, jelikož na tom je dost podobně jako já, jenom s tím rozdílem, že je ještě menší. Pošlu první míč. Ikit se přesune, aby letěl na ni a pak zvedne packy a nechá do něj míč narazit. Což se skutečně stane, ale bohužel to nestačí k tomu, aby se míč odrazil a on spadne před Ikit. "Co jsem udělala špatně?" zeptá se překvapeně Ikit. "Ono nestačí jenom správně dát ruce musíš, jakoby do něj i udeřit. Podívej, ukážu ti to." Vezmu míč, položím si jej na paže a přiložím dlaně k sobě, dám je níž, aby mi míč sjel níž a odpinknu ho nahoru. "Nějak takto. Když mu jenom nastavíš do cesty překážku, tak sice změní směr, ale ztratí hodně ze své rychlosti a pak se může stát, že spadne hned u tebe, jak se ti to stalo. Ale když uděláš takovýto malí pohyb." vysvětluji, zatímco míč běží po své dráze, jakmile se mi přiblíží ke mně, tak jej trochu pohnul rukama proti němu, aby zůstal ve vzduchu. "Tohle je ta asi lepší cesta jak to dělat. Potom to můžeš udělat, ještě takovýmto bodnutím." Propletu prsty a jakmile míč dostatečně klesne, tak do něj udeřím a pošlu jej před sebe. "Ethril." Varuji Misdreavus, na kterou míč letí. Ta zareaguje včas a odpálí jej zpátky ke mně. "Táti." Vděčně na kývnu, že mi ho poslala zpátky a podívám se na Ikit. "Pochopila jsi, jak jsem se to snažil vysvětlit?" "Myslím,...myslím, že ano. Pojďme to vyzkoušet." Požádá Minccino a o okamžik později na ni už letí opět míč. Tentokrát se jí ho podaří odpálit, bohužel míč pošle příliš dozadu a trefí se jím do čumáčku. To ji natolik šokuje, že žuchne do písku. "Au." vydá Ikit a slabě se jí zalesknou oči slzami, ne kvůli bolesti, jako spíš proto, že je z celé čtveřice nejhorší. "Nic si z toho nedělej Ikit, ještě pár pokusů a zvládneš to." řeknu poté co si k ní kleknu a pohladím ji po tváři. "Pojď ještě párkrát to zkusíme a uvidíš, že ti to půjde." řeknu, abych ji povzbudil. Ikit se nakonec nechá přesvědčit, abychom to s ní trénovali dál. Chvilku trénujeme, zatímco ostatní na nás vzorně čekají a Misdreavus dokonce dvakrát prohodí i nějakou povzbudivou větu, než se to Ikit naučí. Pak se přesuneme trochu dál a uděláme krk s většími rozestupi. "Dobře a aby to bylo zajímavější kdo vyhraje dostane sladkost, dobře?" Nadhodím a pak pošlu míč na Misdreavus. Ta ho pošle zpátky na mně. "Dobře, tak tedy Snape." řeknu a odpálím míč směrem k Shuppetovi, který jej hlavičkou pošle zase zpátky ke mně. "Ikit?" zkusím to poslat směrem k ní, přičemž té se povede nádherný odpal, který zamíří do středu mezi nás. Jelikož uvidím, že se nikdo nechystá tam vyrazit, tak se rozběhnu sám a odpinknu jej. "Mám ho tati." Zvolá Ethril, která vyletí k míči a střelí ho zpátky ke mně. "Ale no tak, zkuste to i na ostatní ne jenom na mně." Požádám, když odpaluji prudkou ránu do vzduchu. Ta se stočí a zamíří si to přímo k Mimikyu, která jej odpálí svým ocasem a opět na mně. "Ale..." začnu a opět odpinknu míč, který na mně letí. "Pointa byla, že..." "Ale nás to baví takto tatínku."
11/x
Vymazatzvolá Ethil a opět po mně střelí dalším míčem. Míč se nám podaří udržet ve vzduchu dobré tři minuty, než Shuppet špatně odhadne vzdálenost a míč se rozletí šikmo k zemi, mimo můj dosah. V posledním okamžiku vykopnu nohou a se sprškou písku se míč opět vznese vysoko do vzduchu. Tento manévr mně ovšem zbaví rovnováhy a já se začnu převracet dozadu. Ruky se mi podaří dát dozadu a zastavit tak svůj pád do písku, aspoň na okamžik. Pak se ozve křupnutí mé páteře, natolik hlasité, že všichni pokémoni ztuhnou, ať do toho okamžiku dělali cokoliv. Se vzdychnutí spadnu do písku a kolem mně se okamžitě seskupí pokémoni. "Jsem v pořádku, nebojte se." Narozdíl odpadnutí, které se mně stalo dřív, tentokrát to nebyla únava, co se mi šířilo tělem. Nakloním hlavu a zadívám se na míč, který se pomalu blíží k zemi. "Zdá se, že nakonec to budu já kdo to vyhraje." pronesu pobaveně a slabě se zasměji, když vidím jak celá čtveřice vyrazí co nejrychleji za míčem, aby jej udrželi ve vzduchu. Ethril se podaří dorazit k míči jako první, ale i tak se jí ho sotva podaří odrazit, tak aby se nedotkl země. Shuppetovi se jej podaří trochu vrátit. Mimikyu jej skutečně pořádně odpálí a Ikit jej pak lehkým ťuknutím nasměruje na mou stále ležící osobu. "Zdá se, že jste vyhráli." zamumlám, když míč poprvé spadne na zem. Pomalu se zvednu a opět se rozestavíme, abychom mohli pokračovat v další hře. V této už nejde každá druhá střela na mně a tak to aspoň pro mně je větší zábava. V této hře se ukáží jako nejlepší hráčky Ethril a Yukiko, Ikit lehce zaostává za oběma a Shuppet se svými hlavičkami má oproti ostatním stále ještě spoustu co dohánět. Výsledek Ethril byl do značné míry ovlivněn, jejími schopnosti, zatímco u Mimikyu to bylo díky tomu, že odpalovat věci, jsme už několikrát trénovali. "Už jsem unavená, můžeme hrát spolu tati?" zeptá se a dřív než stihnu přilepit na ruku. "Tak já budu hrát s Mimikyu." zareaguje na to Ikit a dřív než stihnu něco říct, tak jsme se rozdělili na dva týmy. "Ehm, tak dobře. Trošku změníme pravidla, dobře?" Začnu patou vyrývat do písku čáru. "Tahle čára bude půlící čárou. Pokud míč spadne u vás, tak dostáváme mi bod a pokud u nás tak vy. Tentokrát dáme trochu speciální pravidlo, jo? Než můžete míč poslad na druhou stranu, tak se jej musí dotknout dva členové týmu. Abychom se lépe prostřídali a taky to zlepší naši sehranost. Jelikož se musíte spoléhat na někoho dalšího." Vysvětlím pozměněná pravidla. A každý se rozestavíme na svou půlku. Vyhodím míč do vzduchu tak, aby dopadl mezi ně. Obě se vrhnou aby jej odpálili, ale navzájem do sebe vrazí a míč dopadne na zem. "Jééé jedna nula." vískne Misdreavus a usměje se na ostatní členy svého týmu. Ikit vezme míč a vyhodí ho přímo do vzduchu, pak rychle uvolní místo Mimikyu, která jej svým ocasem odpálí přímo na mně. Jenom tak tak se mi podaří odrazit míč nahoru, Shuppet vyletí nahoru a srazí míč spádky dolů. Ethril, která byla na to buď příliš vyčerpaná a nebo ji to již nebavilo, nebo cokoliv jiného, u ní si člověk nikdy nebyl jistý se rukama přichytí vršku mé hlavy a zvolá. "Hyjé, ponyto." Sice jsem nechtěl, ale jelikož Ikit s Mimikyu si konečně rozdělili správně své role, Ikit jako nahrávačka a Mimikyu smečařska, tak jsem se hned musel hnou, jestli jsem nechtěl, aby to vyrovnali. Mé kroky doprovází dětský smích, pokémona, který se vznáší díky tomu. Na naší straně se jsme se tak krásně nedoholi a já společně se Snapem se střídáme v tom kdo vezme první míč. Zatímco Ethril po celou dobu jezdí na své ponytě. V této čtyřhře pokračujeme delší dobu, než v předchozí verzi. K přestávce se rozhodnu, až ve chvíli, kdy skore dosáhne 15-8, pro tým Slaanesh, Snape...a Ethril, koneckonců.
12/x
Vymazat"Šlo vám to opravdu skvěle, mile jste mně překvapili. Dáme si chvilku pauzu a během, které vás všechny vyplatím, koneckonců jste v první hře skorovali všichni kromě mně." řeknu, přesunu se do stínu, ve kterém vytáhnu pro ostatní něco sladkého na zub. Což se taky trochu zvrhne, hlavně díky přispění Ethril, která se prvně nechtěla pustit hřívy své ponyty, dokud jsem ji neslíbil, že si ji položím do klína. Kde se pak začne dožadovat krmení, jelikož uvidí, že jsem Mimikyu trhal jídlo na menší kousky, aby jej mohla sníst. Snape to celé zaujatě pozoroval, zatímco sám zpracovával svou čokoládovou kostku, kterou si vybral, abych ho nemusel krmit. Když skončí svačina, tak vyfouknu balón, jelikož by teď už i Mimikyu s Ikit dělali rády něco jiného. "Mohli bychom zkusit postavit nějaký hrad z písku." Navrhnu, pak se podívám na Snapa a dodám. "My dvá budeme stavit spolu dobře?" Shuppet souhlasně přikvýne a tak začneme pracovat na hradech. Věc, kterou udělám jako první, než vůbec začnu věnovat hradu je, že zkontroluji, jestli se v okolí nevyskytuje nějaký Sandygast. Tentokrát se tak ovšem nestane, naštěstí nebo bohužel. A tak se můžu plně věnovat kupení písku na hromadu. Všechny tři děvčata z naší součastné skupiny se rozhodnou postavit si vlastní hrad. Nejmenší pokrok z nich má Mimikyu, která něco podobného dělá poprvé a tak nevěděla jak začít, jelikož jsem jí to pořádně nevysvětlil. Brzy máme, ale všichni už dostatečně velké hromady a začneme z nich formovat hradby a věže. Já se dohodnu se Snapem na jedné centrální věži a čvercovém opevnění. Relativně jednoduchá verze, ale zase je u ní jistota, že se nám nezhroutí. Než se začne rýsovat náš hrad, tak uběhne skoro půlhodina. Tou dobou, už začne být jasné, co každá z našich konkurentek o nejlepší hrad staví. Ikit se rozhodla udělat dvě věže propojené bránou, což je vlastně vyhrabaná díra v hradbě. Aktuálně pokračovala na hradbě, krerá jak se zdálo nabírala nezvyklí trojúhelníkový tvar. Pohled na Mimikyu ukáže, že se rozhodla zkombinovat dva plány a vytváří obdélník, který má v každém rohu věžičku, sice zatím vypadali jenom jako o trochu větší hromádka písku, ale věřil jsem, že brzo změní. Ethril se rozhodla hrad pojmout po svém a uděla jednu věžičku a k ní aktuálně hrnula písek na přilehlou budovu. Že by dělala spíš zámek z písku? Pomyslím si trochu překvapeně, ale brzo to pustím z hlavy a soustředím se na dodělání detailů našeho hradu.
Tak konečně jsme měli hotovo. Podívám se na ostatní, všichni až na Ethril už dokončovali. Ethril, která jak se nyní ukázalo, skutečně dělala zámek, ještě dodělávala a svou vůli do něj ryla detaili. "Víš jednou se mi zdálo, že mně zasypala obrovská hromadu písku a já jsem se udusil." Začne najednou Shuppet. "Víš, máš docela divné sny, říkal jsem ti to už někdy?" řeknu lehce pobaveně, i když je mi jasné, že pro něj to jako zábava není, když si je musí prožívat. "Hm,... ty takové sny nemíváš?" "Popravdě občas ano. Ale určitě né tak často jako ty. A třeba, až spolu zažijeme nějaké dobré zážitky, tak tě to přejde." Shuppet se optimisticky usměje a následně vyrazíme na prohlídku jednotlivých hradů. "Tohle je věž Mimikyu, tady nahoře bude bydle ona a já tady." ukáže na kousek pod vrchem věžičky. "A tady bude bydlet strejda. Strejda má celou věž jenom pro sebe..." Podívá se na Shuppeta a zarazí se. "...No, ale může si tam zvát koho chce a na jak dlouho chce." svolí na nevyřčenou otázku Ikit s úsměvem. "A tady bude bydlet Autari." ukáže na roh, vzniklý spojením dvou hradem. "Má tam stín do, kterého se může kdykoliv schovat." vysvětlí nadšeně Ikit. "Líbí se ti?" "Máš ho opravdu pěkný, pojďme se podívat na hrad Yukiko." navrhnu a společně se přesuneme k dalšímu hradu. "A co ty Mimikyu, máš nějak vymyšlené, kdo ho bude obývat?"
13/x
VymazatMimikyu souhlasně přikývne a její pařátek zvrchu ukáže na náměstí uprostřed. "Slaanesh." Usměji se nad tím, sice to nebylo asi to nejpohodlnější místo na jejím hradě, ale bylo nejbezpečnější a o to jak jsem předkopládal Mimikyu šlo. "A kdo bude bydlet tady?" zeptá se se Ikit a ukáže na jednu z věžiček. "Slaanesh." odpoví prostě Mimikyu, bez nějaké změny hlasu, přesto ale jako kdyby Ikit dostala pohlavek. "A...aha...chápu." zamumlá trochu zkormouceně. "A..." začne opět Ikit, ale já jí do toho skočím. "To bude Slaaneshův hrad, mám pravdu?" Mimikyu souhlasně přikývne a opět ukáže na nádvoří, aby to zdůraznila. "To je od tebe hezké a já bych vám všem dal nějaké pěkné místo na hradě, bez vás bych tam byl smutný." řeknu a zatímco u Snape a Ikit za tohle sklidím usměvavé tváře, tak Mimikyu jenom prostě přikývne. Následně ukáže směrem k Ethril, která na nás už začala mávat, jelikož měla hotovo. "Dobře, dobře. Tohle býval můj domov. Však víš, že jo tati?" zvolá, když dojdeme až k ní a pozpátku obletí celý zámek a ukáže na křídlo vzdálenější od věže. "Tady bydlelo služebnictvo...Zde byl můj pokoj, tady pokoj mé mamky a tady tátův pokoj. Tati, tati podívej a tady jsem udělala tebe s mamkou." Řekne nadšeně Misdreavus a ukáže na pokoj ve kterém jsou dvě postavy. První myšlenka, která mně k nim napadne byla, že stojí u za sebou u okna, ale pak si začnu všímat věcí, které mi říkají, že to tak nejspíš nebude. Hlava matky byla moc blízko u parapetu, zatímco co otcova hlava s načrtnutou maskou byla moc navrchu, jako kdyby...Pochopení do mně udeří tak tvrdě, až překvapeně klopýtnu dozadu. "Je to tak přesné, že jo tati?" zeptá se Ethril, tentokrát již ne s jejím laskavým dětským úsměvem, ale jejím typickým úšklebkem. "Dala jsem si na tom opravdu záležet." řekne směrem k Shuppetovi, který si myslel, že mluví o zámku, skutečnou hloubku jejich slov jsem chápal jenom já, díky tomu, že mně do této části její minulosti zasvětila. "No...myslím...že bychom pro dnešek mohli jít." vykoktám stále ještě otřesen tím, co na mně na závět Ethril hodila. Ještě svým pokémonům nabídnu berry, na posilněnou při cestě zpátky, Mimikyu a Snapovi jej nakrájím, a pak se již pomalu rozejdeme domů. "Jak se vám líbil výlet?" zeptám se snažím se vyhnout očím Misdreavus, která stále ještě hraje holčičku milující svého otce a drží se mé paže.
Slaanesh: 1x Oran Berry, 1x studená voda
Shuppet: 1x kousek čokolády, 1x pomeg berry
Mimikyu: 2x Leppa Berry, 1x čokoládový donut, 1x oran Berry, 1 pomeg berry
Minccino: 1x Sendvič, 1x čokoládová kostka, 1x Oran Berry, 1 pomeg berry
Misdreavus: 1x Leppa Berry, 1x čokoládový donut, 1 pomeg berry
Misdreavus se zašklebila. "Líbilo, výjimečně. Máš zajímavé nápady na aktivity," zasmála se. Mimikyu jen přikývla - tajně se jí obzvláště líbilo tvoření hradů a věží, a Ikit se usmívala jako sluníčko. "Líbilo, strýčku!" zazubila se. Snape se všemu, doslova všemu, divil, tudíž tvou otázku ani nepostřehl. Svět byl velmi zajímavý!
VymazatMimikyu - 23% sehranosti (1% donut, 5% oran), 6% lásky (Slaanesh's), 6% štěstí (2x Leppa)
Shuppet - 14% sehranosti (1% kousek čoko.), 6% lásky (Slaanesh's)
Minccino - 24% sehranosti (3% sendvič, 1% kostka, 5% oran), 6% lásky (Slaanesh's)
Misdreavus - 17% sehranosti (1% donut), 6% lásky (Slaanesh's), 3% štěstí (Leppa)
1/ Hlavní budova (knihovna), tréninkové pole
OdpovědětVymazat2/ Swablu se učí Píseň zmizení (Perish Song), procvičení Zpěvu (Sing); Samurott spí nebo je v bezvědomí, přítomna i Phantump “Lily”
3/ Níže.
Využil jsem poslední možnosti vykonávat své činnosti na území školy. Tentokrát jsem se rád věnoval svému dalšímu huňatému pokémonovi, tentokrát Yoruovi. Swablu měl vousy, čímž vypadal o mnohem mužněji než jemná a nevinná Aries.
“Yo!” zvolal Swablu.
“To je můj pozdrav,” ušklíbl jsem se.
“Yo!” zasmál se na něj Samurott. Toshira jsem pro tenhle trénink chtěl využít hlavně jako testovací subjekt.
“Pamatuješ, jak ses učil zpívat, Yoru?” zeptal jsem se. Pokémon přikývl. “Chci tě naučit jednu písničku, která je rovněž útok. Jmenuje se píseň zmizení. Zatímco obyčejný zpěv jen uspí pokémona, píseň zmizení přímo uvede posluchače do stavu bezvědomí.”
Jako první jsem se rozhodl nasbírat informace. Měl jsem všechny po ruce a jen pár kroků od tréninkového pole. Nejdříve jsem vyhledal správnou učebnu a pak vešel dovnitř.
“Netuším, zda nemá píseň specifické noty. Musíme pátrat,” oznámil jsem.
Vešel jsem s pokémony do knihovny a rovnou zamířil do sekce s hudbou, zpěvníky a historie hudby. V podstatě jsem pak všechny knížky vytáhl a položil na stůl. Samurott vypadal trochu v depresích, jelikož kopce knih byly na stole pomalu vyšší než on sám. Lehl si vedle stolu a odpočíval, očividně se nehodlal zapojit do bouřlivého čtení.
Za to Swablu byl ohromen obrovskou kolekcí. Přilétl na stůl a netrpělivě na něm začal poskakovat. Otevřel jsem první zpěvník a zalistoval v něm.
“Tradiční lidové písně,” povzdechl jsem si. Swablu se zadíval na knihu.
“Třeba je to alolanská hudba?”
“Asi ano, je to tradiční alolanská hudba,” přikývl jsem. Napadlo mě, že by tohle studium mohlo být užitečné i pro mě. Zvedl jsem noty a začal je číst.
Abych vám pověděl pravdu, nebyl jsem žádný hudební znalec. Rozhodně bych žádnou ženu svým hraním neokouzlil, ještě by mi utekla. Dřív jsem se však naučil základy hraní na klavír, čistě systematicky jsem si zapamatoval pozici kláves a zvuk, jež vydává.
“Zkusím ti to zahrát,” navrhl jsem. Vyšel jsem ven na chodbu. Slyšel jsem, jak se za mnou Toshiro hned zvedl, aby mě následoval.
Žádný klavír jsem bohužel nenašel. Vrátil jsem se do knihovny a usadil se. Zamyslel jsem se a přemýšlel, jak bych Swabluovi mohl zahrát písničku.
“Je vlastně taková zasekaná, tahle písnička,” zamumlal jsem.
“Proč by někdo sekal hudbu?”
“Tím jsem myslel, že se opakuje jeden a ten samý velmi jasný rytmus. Takhle,” řekl jsem. Začal jsem luskat a plácat do stolu jako Seel, abych napodobil zvuk, který mi hrál podle not v hlavě.
Yoru se začal houpat do rytmu a mumlat si pro sebe text. “Ta-pu Ko-ko, Ta-pu Le-le, Ta-pu Bu-lu, Ta-pu Fi-ni...” Zřejmě písnička oslavovala ostrovní strážce.
Všiml jsem si velmi tropického nádechu, který byl pro Alolu téměř specifický. Swablu si brzy zapamatoval rytmus i slova, jelikož byla velmi jednoduchá. Začal ji popěvovat bez hudby, jako kdyby sám chtěl oslavit mýtické pokémony.
Přidal jsem se k němu, i přestože jsem neuměl zpívat. Skromně jsem si broukal s ním, zatímco jsem listoval dalšími zpěvníky a knihami. Ani jsem si nečetl obsah, pouze jsem rychle přejel titulky, nadpisy a očima hledal klíčová slova.
Jak se ale zdálo, píseň zmizení nebyla k nalezení.
“Yoru?” oslovil jsem svého pokémona po chvíli. Chundelatý vousáč zastavil svůj zpěv.
“Co je?”
“Mám takový dojem, že nám Shiro usnul,” podotkl jsem. Samurott měl zavřené oči a klidně vydechoval. Popravdě to bylo dlouho, co jsem viděl Shira spát.
Ušklíbl jsem se a štouchl do něj.
Bez odpovědi.
“Necháme ho zpát,” zasmál jsem se. Mezitím jsem přebral knížky. “O písni zmizení se tu nikde nepíše. Prošel jsem všechny zpěvníky a taky knihy o historii.”
“Možná zkus útoky? Je to útok, ne?”
“To je pravda. Zkusím to.”
Navršil jsem si další knihy, připraven je studovat. Tentokrát jsem si vzal knihy ohledně útoků. Naštěstí jsem hledal správně.
VymazatV sekci o zvukových útocích jsem se dočetl spoustu zajímavých věcí a faktů.
“Zpěv je nejefektivnější, když zpíváš ukolébavku,” pokýval jsem hlavou. “Na Shira fungovala i óda na Tapu pokémony. Asi byl hodně unavený.”
“Nebo usnul od sebe,” řekl Yoru. To bylo pravděpodobnější. Spal velmi roztomile, jak jen mohl vousatý opancéřovaný pokémon s jehlou na čele být.
Pokusil jsem se otevřít si pokédex. Tam zmínka o písni byla určitě. “Píseň zmizení je útok, který způsobí pokémonovi bezvědomí poté, co píseň uslyší. Pokud trenér změní pokémona předtím, než se tak stane, efekt je neplatný,” četl jsem.
To byla velmi užitečná informace. Mohl jsem tak ochránit Shira před většími vážnějšími zraněními.
“Nic o tom, jak píseň zní nebo jak se ji naučit,” zamumlal jsem, trochu zklamán. Pokédex byl velmi užitečný přístroj, ale ani tehdy mi nepomohl.
Musel jsem zkoumat dál. Swablu také otevíral knížky a četl, co přečíst mohl. Pro jeho druh pokémona bylo však těžké obracet rychle stránky, obzvláště když měl kolem zobáku ještě plnovous.
“Alolanská ukolébavka!” zvolal Swablu.
Podíval jsem se na jeho list a vyluskal mu rytmus. Vybroukal jsem mu písničku i slova. Yoruichi se učil rychle.
“Takhle?” zeptal se. A spustil.
“Počkej, Yoru...” Než jsem stihl doříct, víčka mi klesla a sledoval jsem, jak moje hlava padá na listy knihy.
Probudil jsem se rychle, alespoň to tak vypadalo z mého pohledu. Prudce jsem zvedl hlavu.
“Musel jsem tě proplácnout,” povzdechl si Swablu.
“To jsem rád. Máš měkké plácačky, Shiro by mě asi šťouchal.”
“Proč bych tě šťouchal?”
Můj starter se zvedl a oklepal se, zřejmě se taky před nedávnem probudil.
“Pořád nic?” odfrkl si. Zakroutil jsem pomalu hlavou.
“Nic. Podle mě žádná specifická forma písně neexistuje. Pokud je útok tak silný, že způsobí stav bezvědomí všem pokémonům okolo, možná to není o slovech nebo melodii,” vyslovil jsem svůj názor.
Brzy jsem knihy uklidil, jelikož jsem nic ani s pomocí dvou pokémonů nenašel. V knihovně bylo ticho, které se mi líbilo. Swablu se posadil na stole.
“Někdo sušenku?” zeptal jsem se. Shiro si nenápadně jednu vytáhl z mých zásob a vplul do neznáma mezi police plné knih. Swablu si také jednu vzal. Sám jsem sáhl po jedné.
Vlastně jsem si brzy uvědomil, že v knihovně se jíst nemá. Rychle jsem jídlo uklidil a pokračoval v tréninku.
“Navrhuji napsat vlastní melodii k písni zmizení,” řekl jsem.
“Bude to fungovat?” znejistěl Yoru. Pokrčil jsem rameny.
“To nevím. Třeba to tak ale opravdu funguje. Nenašli jsme nic, co by nám mohlo pomoct v tom zjistit melodii písničky. Znamená to, že si každý zpívá své? Jde o to pouze být schopen uvést okolí do bezvědomí. Nemyslím, že je to melodií, spíš něčím jiným, duchovnějším,” řekl jsem. Z mého hlediska to dávalo smysl.
Nebo to třeba mohla být zakázaná písnička, kerou se nikdy nikdo nesmí naučit.
Smůla.
“Můžeme to zkusit,” přikývl Swablu. Souhlasil s tím. “Už jsi někdy psal píseň?”
“Nepsal,” přiznal jsem, “za to spoustu básní, což ale to samé nebude. Mám takový pocit, že bude stačit jen melodie. Jelikož neumíš noty, co tu melodii vymyslet? V hlavě. Můžeš mi ji pak zazpívat a já ji zaznamenám,” řekl jsem.
Yoru souhlasil. Zamyslel se a pak zazpíval jednoduchou melodii. Naneštěstí se velmi podobala ódě na Tapu.
“Právě jsi ukradl autorská práva písně o mýtických strážcích,” zasmál jsem se.
“Je to lidová píseň, nemá autora, ne?” zamrkal Swablu. Byl až moc chytrý.
“Spíš by to mělo být něco, co zní temně a strašidelně, mám pocit. Je to písnička, kterou chceš vyjádřit, že chceš něco nechat zmizet,” vysvětlil jsem.
Yoru se zamyslel. “Když to tak je, proč se to učím? Nikdy bych nikomu nepřál, aby zmizel.”
“To je pravda. Chtěl jsem tě naučit konkrétní píseň, která ti bude užitečná. Momentálně umíš klovnutí, zpěv a mlhu. S takovými útoky se neubráníš. Klovnutí není tak silné a zpěv není jistý. Mlha ti sice usnadní únik, ale někteří pokémoni se v ní umí orientovat.”
VymazatSwablu mě bohužel nepochopil a tak jsem musel vysvětlovat dál. “Jde o to, Yoru, že zatím nemáš žádný ofenzivní útok. Nic, čím by ses ubránil,” objasnil jsem.
“Není ale stav bezvědomí podobný zpěvu? Navíc výměnou pokémona nebude píseň fungovat,” namítal pokémon.
“Zpěv je velmi nejistý, je to jako když si zakryješ uši a budeš ho odmítat poslouchat,” řekl jsem. Byl jsem si jistý, že bych sám odolal tomu usnout, kdybych se opravdu snažil nevnímat Yoruův zpěv. “Nebudeš píseň logicky používat k zápasení. Až tak efektivní není. Jde o to, že když na tebe zaútočí divoký pokémon, budeš se mít čím bránit. Divokého pokémona nemůže nikdo odvolat.”
Už otevřel zobák, snad aby něco dalšího namítl. Třeba to, kdo by mu mohl přeci ublížit a podobně. Můj výraz ho pravděpodobně zastavil.
“Tak jo,” svolil nakonec.
“Skvěle!” Zasmál jsem se.
Jako první bylo třeba vytvořit melodii. Ta byla nesmírně důležitá. “Nevím, jak to vidíš ty, ale já si rozhodně myslím, že by to mělo být něco temného. Většinou se k vytváření temných tajemných melodií používá ozvěna hlasu, většinou vysokého. Nechtěl bys to zkusit?” zeptal jsem se. Swablu zapochyboval.
“Mám zkusit vytvořit ozvěnu bez ozvěny?”
“Jo. Myslím, že se schopností zpěvu ti to půjde velmi rychle,” přikývl jsem.
Swablu se nadechl a vydal tón hlasu. Využil přitom zpěvu, jak jsem mu doporučil. Přestože nezněl jako mořská panna a ani se zvuk nepodobal ozvěně, podařilo se mu vytvořit cosi, co bylo tajemné, skoro jako kdyby se někdo nacházel v lese a slyšel tento zpěv.
“Přesně tak. Zkus přidat. Potřebuješ si získat pozornost všech pokémonů, hlavně nepřítele, na kterého budeš útok mířit.”
Swablu se nadechl a opět zazpíval. Měl harmonický hlas a nebyl přímo mužský. Zněl pěkně.
I s plnovousem.
Oči měl přivřené při vytváření melodie, jako kdyby se chtěl do hudby lépe vžít. V tom jsem ho mohl pouze podpořit.
“To je ono,” přikývl jsem.
Vzpomněl jsem si, že je Shiro stále někde mezi policemi. Starter se mi ztratil a já uvažoval o tom, zda se mi neztratil.
“Shiro?” zavolal jsem.
“Ano?” ozvalo se zpátky. Ušklíbl jsem se.
“Yoru, zkus zazpívat melodii tak silně, že to uslyší i Shiro,” pobídl jsem.
Swablu spustil líbivou melodii, která v sobě nenesla nic víc, než jen hloubku a tajemství.
“Shiro?” zeptal jsem se ještě jednou.
Chvíli se nic neozývalo, až jsem se zalekl, že Toshiro vážně tam někde zkolaboval. Po chvíli se pak vynořil mezi knihami.
“Potichu! V knihovně se nemluví nahlas,” zahihňal se a přiklapal blíž.
Jak se zdálo, samotná melodie nestačila. Nemyslel jsem si, že by to bylo tím, že v písni nejsou slova. Podle mě melodie byla akorát.
“Zkus to ještě jednou. Zazpívej to,” vyzval jsem pokémona.
Samurott zvědavě nakukoval do knih. Swablu se zarazil.
“Není to nebezpečné?” zeptal se nejistě. Ujistil jsem ho zakroucením hlavou.
“O Shira neměj obavy. Než to stihne, odvolám ho. Sám si sice nemůžu poradit, ale na druhou stranu, lidi se probírají ze stavu bezvědomí rychle. Stačí mě proplácnout,” zasmál jsem se.
Swablu až tak přesvědčený nebyl, přesto však spustil. Jeho melodie se poslouchala dobře. Pokračoval, dokud mu nedošel dech.
“Mám čekat, až to přijde?” zeptal se Shiro. Také jsem se cítil v pořádku. Nepřipadal jsem si, že bych měl brzy upadnout do stavu bezvědomí.
“Už to přichází!” zvolal Samurott najednou. Panicky jsem popadl pokéball a chystal se na něj kouli hodit. “Moment!” zastavil mě, “to vlastně nebude ono. Nevadí. Nic mi není.”
Povzdechl jsem si. Swabluovi se očividně taky ulevilo.
“Tohle mi nedělej,” vydechl.
“Nefunguje to. Musíme zkusit něco jiného, Yoru.”
Když to nešlo samotnou energií, musel jsem na to zcela jinak. Swablu to zatím neuměl, ale byl jsem si jistý s tím, že ho to dokážu naučit.
Vymazat“Myslím, že když to nebude samotnou melodií, bude to něčím psychickým, duševním,” řekl jsem. “Zaměř se na to, abys opravdu chtěl, aby někdo zmizel. Chápu, že je to těžké, ale je to jen cvičení,” usmál jsem se. “Neboj, všichni budeme v pořádku.”
Swablu byl nejistý a bál jsem se, že to nás lehce drží zpět. Nemohl jsem mu však noc vyčítat, byla to jeho přirozená povaha nechtít nikomu ublížit.
“Představ si, že je to jen jako uspání. Stav bezvědomí je taky přece jedno velké usnutí.”
To už Yoru chápal lépe. Nadechl se a začal zpívat svou píseň. Netušil jsem, zda mířil na někoho konkrétního. Pro jistotu jsem se opatrně zvedl a šel zavřít dveře knihovny. Většina studentů už odcházela zpátky do svých regionů a nově příchozí se pohybovali spíše v okolí kolejí, kde vyčkávali na jejich oficiální začátek školního roku.
Po písni jsem vyčkával. Sám jsem neočekával žádnou změnu. Samurott vypadal čilý a odpočatý.
“Nic?” zeptal jsem se.
Shiro zakroutil hlavou. Když to Swablu viděl, posmutněl.
“Bez obav, Yoru. To chce čas. I kdybys chtěl, abychom zmizeli, jsme tví přátelé, doufám. Hluboko v srdci je těžké nechat zmizet něco, co máš rád. Není to tak snadné,” řekl jsem mu. Sám bych měl problémy s tím nechat jednoho z nich zmizet, přestože bych věděl, že se zase po chvíli proberou.
Dal jsem mu chvíli přestávku. Oběma jsem dal čokoládové srdce, které jsem našel v krabičce od Lyony. Bál jsem se, že se brzy ve vedru Aloly a také parnu mého batohu rozteče. Ze stejného boxu pak Yoru dostal plechovku sody, aby si osvěžil hlas.
“Až se budeš cítit lépe, můžeme pokračovat,” oznámil jsem a zakousl se do oran berry. Sám jsem sk v knihovně našel zajímavou knihu. Byly tam druhy tance, což se mi líbilo. Mohl jsem se je naučit a oslnit Oricorio.
“Připraven!” zvolal. Zrovna akorát, dojedl jsem poslední kus.
Knihovnou se opět rozezněla temná tichá melodie Yoruova hlasu. Pokémon do tohoto zpěvu tentokrát dával svou energii a duši.
Zatočila se mi hlava, natož jsem se musel opřít o stůl lokty. Nenápadně jsem vrhl pohled na Samurotta, který nejevil žádné známky ničeho. Očividně jsem zbledl jako stěna, jelikož Swablu přestal.
“Lynn, jsi v pořádku?” zeptal se. Chystal jsem se k odpovědi, když jsem schytal mráčkovými polštáři jeho křídel. To mě naštěstí probralo.
“Jo... asi jo,” přikývl jsem. Točení hlavy zmizelo a získal jsem opět balanc. Samurott se zamračil.
“Měl bys to zkoušet na mě, Yoru,” řekl pokémonovi. Swablu nesměle přikývl.
Jelikož část v hlavní budově byla u konce, společně jsme se vydali na tréninkové pole školy. Tam byl rozsah sice větší, ale zdálo se, že Yoru může ovládat, kdo upadne do bezvědomí.
“Zaměř se na mě,” řekl Samurott. “S tebou počítám, že mě případně odvoláš, kdyby se něco zvrtlo.”
Zvedl jsem pokéball a ujistil ho přikývnutím. Swablu použil perish song. Melodie se pomalu začala měnit v zář, která Samurotta obalila. Kupodivu nevypadala ani tajemně, ani temmě. Byl jsem připraven kdykoliv Toshira odvolat.
Swablu se velmi soustředil. Samurott zůstal v klidu, dokud nebyla melodie zazpívaná. Tehdy jsem s ním začal komunikovat.
“Shiro? Jsi v pohodě? Cítíš něco?”
Čekal jsem přibližně tři vteřiny, dokud Samurott nezavrávoral. Rychle jsem po něm hodil pokéball, abych resetoval čas a aby Samurott neupadl do bezvědomí.
Když jsem ho přivolal, cítil se lépe.
“Jaké to bylo?” zeptal jsem se.
“Zatočila se mi hlava,” odpověděl. “Jinak to nic vážného nebylo.”
“To ale nikdy nevyzkoušíme, zda to skutečně funguje, ne?” Tušil jsem, že se zeptá.
“Popravdě, ne. Nechci, aby tu někdo kromě mě upadl do bezvědomí, jelikož pro pokémona funguje bezvědomí jako stav čerpání absolutně využité energie. Musíme doufat, že to použiješ správně, až přijde čas.”
“Ještě jednou na Shira, pak finálně na mě,” pobídl jsem.
VymazatSwablu přikývl a spustil melodii. Dokázal si ji zapamatovat za velmi krátkou sobu. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak si poradí v nervní situaci. Špitl jsem k Shirovi svá slova a on přikývl. Vypálil po Yoruovi vodní dělo.
“Hele!” zvolal pokémon, který okamžitě přestal se zpěvem.
“Nepřítel nepočká, až si dozpíváš,” zasmál jsem se.
Yoru se zamračil a pokračoval ve zpěvu. Brzy byl ale znovu vyrušen dalším vodním dělem. Uskočil, ale nepřestal. Zpíval dál. Samurott to vzal vážně a znovu po něm vypálil vodním dělem.
Swablu to zřejmě čekal. Zmizel ve vzduchu a pomalu se na nás snesla hustá mlha. Tentokrát jsem se začal skutečně bát. Neviděl jsem si ani na nos, natož na Shira.
Mlhou se Swabluův hlas ozýval jako skutečná ozvěna. Zněl ze všech stran a velmi hluboce, někdy mi připadalo, že je blíž a někdy je zase dále.
Vystrašeně jsem máchl rukou ke směru, kde původně stál Toshiro. Nikdo tam však nebyl.
“Yoru?” řekl jsem. Nadechl jsem se husté mlhy a nevyšel ze mě žádný hlas.
Zavrávoral jsem. Už jsem ani nevnímal, zda je Swabluova píseň zmizení zpívaná nebo mi jednoduše zněla v hlavě.
Byl jsem velmi zmatený...
Dokud se v dáli neobjevila modrá. Shiro zrovna padal, zřejmě pro něj už bylo pár minut do bezvědomí.
Aniž bych zaváhal, hodil jsem po Samurottovi pokéball. Pak se mi zamlžil zrak a ztratil jsem vědomí.
Ironicky mě probudila nejméně očekávaná věc - voda. Prudce jsem se posadil a začal prskat na všechny strany.
“Dík bohu, probral se,” vydechl Yoru úlevně.
“Alespoň víme, že to funguje o na lidi,” ušklíbl se Shiro a šťouchl do mě.
“Dobré na Alole je, že to brzy na slunci uschne.”
//Swablu - 1x čoko. sušenka, 1x čoko. srdce, 1x jahod. soda
//Samurott - 1x čoko. sušenka, 1x čoko. srdce
//Lynnon - 1x čoko. sušenka, 1x oran berry
Swablu se nový útok naučil a staré si procvičil.
VymazatSwablu - 5 levelů, 8% sehranosti (1% č. suš.), 14% lásky (3% jahod. soda, 5% čoko. srdce + Lynnon's)
Samurott - 1 level, 6% sehranosti, 11% lásky (5% čoko. srdce + Lynnon's)