pondělí 22. července 2019

LPŠ: 3. hodina


Třetí hodina na nové platformě!
Omlouváme se za vzniklé technické potíže, ovšem věříme, že teď by to mělo být již v pořádku. Škola pokračuje! Doufáme, že jste za ty dva dny neztratili náladu učit se novým věcem a studovat pokémony.
Vítám vás u třetí lekce!

A zadání dnešní hodiny...

Alola je region, který je obklopen mořem ze všech stran. Někdy k poznání světa nestačí mít nohy pevně na zemi, někdy je třeba si nohy smáčet ve vodě a ponořit se do hlubin oceánů. Na své cestě potkáte i nepříznivé podmínky, déšť, sníh nebo se ztratíte na poušť, jednoduše vás můžou potkat velmi nehostinné lokality.
Třetí lekce bude probíhat na moři. Moře je životem každého alolana a někdy je mírumilovné, jindy jsou na něm bouře. V tento den si společně procvičíte vše, co se moře týká, samozřejmě každá třída bude mít jiné zaměření.

Ballfull.png PROFESSOR CLASS
Studenti profesora Kukui se zaměří na rybaření. Rybaření není jen způsob, jak obdržet nového pokémona či pro zábavu, jedná se také o aktivitu, kdy je třeba kooperovat se svým pokémonem. Člověk drží prut a pokémon nahání oběť, ovšem pokud na to půjde moc prudce, trenér nedokáže udržet a zvládnout rozběsněného pokémona.
Pokémoni se nebudou chytat do lure ballů, jelikož se jedná pouze o cvičení. Každý dostane neomezeně granulí pro tuto lekci. Vaším úkolem je ulovit pokémona způsobem rybolovu, poté ho nakrmit granulí jako poděkování a pak zase vypustit zpátky do moře. Hodně štěstí!
Je možné získat zkušenosti do prutu.

Ballfull.png DOCTOR CLASS
Zadání pro studenty profesorky Burnet je velmi jednoduché. Jste v doctor class? Jste v doctor class. I na moři se můžou přihodit nepříjemné věci. Samozřejmě na souši je mnohem jednodušší nasednout do veřejné dopravy a najít sestru Joy, ovšem jak si počít, když se vám něco stane na moři?
Zadání pro studenty doctor class bude ošetřit zraněné pokémony, které naleznete. Pokémoni jsou jako lidé a občas se jim přihodí nehody. Také mají oproti lidem bojové schopnosti, tudíž se můžou zranit při self-tréninku či zápasu s jiným pokémonem. Každý student dostane set s pomůckami první pomoci, nasednou na Laprase a půjdou do terénu pomáhat! Nebojte, profesorka Burnet vám ráda poradí, když si nebudete vědět rady.
Je možné získat procenta do atributu přežití a zručnost.

Ballfull.png TRAINER & CONTEST CLASS
Jak bylo již zmíněno, pokémoni oplývají speciálními schopnostmi, každý má svůj typ, který je posílen v nějakém prostředí. Pokémoni přirozeně bojují, ať už pro potravu, teritorium, za cílem zesílit a podobně.
Zadání pro studenty kahuny Olivie je vyzkoušet si zápas ve vodě či nad vodní hladinou. Kahuna vlastní Lycanroca, který si rád procvičí své útoky! Byť je kamenný typ, je velmi odolný vůči vodě. Bojovat můžete proti kahuně či divokému pokémonovi - musíte se ho ale zeptat, nesmíte vyvolat boj provokací či útočit na nevinné. Lze bojovat v obraně.
Koordinátoři si můžou vyzkoušet vyskupování na vodě. Voda je velmi umělecký prvek a ne nadarmo existují vodní tance či aquabely.
Letní škola si speciálně pro pokémony, kteří si nechtějí zmáčet packy, tlapy či jiné končetiny, připravila plovoucí plošinu na vodě. Při příliš prudkém zacházení se může převrátit. V případě vystupování se tudíž prostřídejte.
Je možné získat levely pro pokémony a zkušenosti v bojích.


  • Tento úkol bude probíhat zároveň s minulým úkolem. Po domluvě je možné použít i cizího pokémona.
  • Tento děj probíhá příběhově během jednoho dne, od rána do večera. Celý den jste na vodě, tudíž doporučujeme si vzít dostatečně velké množství jídla. Během plnění lekce nesmíte moře příběhově opustit.
  • Maximálně lze získat 7 bodů.
  • Své příspěvky lze posílat na jakékoliv místo do finálního data, což je 28.7.
  • Předtím, než začnete plnit lekce, pokud jste se ještě nepřihlásili, je třeba napsat do hlavního článku o výběru třídy.
  • Úkol se plní pod tímto článkem. Nezapomeňte na nové znakové omezení komentářů, které činí 4096 znaků.

Hodně štěstí při plnění vašich lekcí. Pro případné dotazy a domluvy využijte chatovou místnost nebo komentáře pod tímto článkem.

52 komentářů:

  1. Začiatok ďalšej hodiny Tania našťastie nepremeškala. Spolu so svojimi Pokémonmi dorazili načas a tak si mohli vypočuť, aká bude ďalšia úloha. "More? No, Nico bude asi musieť zostať v Pokéballe," poľutovala Cyndaquila. "A Fortuna by sa asi nudila, takže... Zostáva Hazel." S tým vyvolala Mudkip z Pokéballu. Chovateľka a vodný Pokémon si vypočuli inštrukcie. "Skrátka, nájdeš v mori nejakého vodného Pokémona a pokúsiš sa ho nahnať k môjmu prútu. Potom to bude na mne, vytiahnem ho na breh, urobíme krátke poznámky, dáme mu granulku a znovu ho vypustíme," vysvetlila to Tania Hazel tak, aby to pochopila.
    "Tak do toho," zavelila a s prútom na pleci a Hazel za pätami vyrazila k vode. Malá Mudkip skočila pod hladinu, zatiaľ čo Tania upevnila návnadu na prút a hodila ho do mora. A zostávalo už len čakať. "Hazel to nejako trvá," uvažovala nahlas. Raz začula nejaký zvuk, ktorý ju zaujal, ale bola to len skupinka Wingullov, ktorí sa na pláži bili o potravu. Len stála a pozorovala striedavo more a striedavo ostatných trénerov s prútmi, kým nezačula šplechnutie vody a nevynorila sa Hazel. "Jedného mám!" zaradoval sa Pokémon. "O chvíľu bude náš!" S tým sa znovu ponorila.
    O niekoľko sekúnd Tania naozaj pocítila silné trhnutie vláknom na prúte. Uchopila prút silnejšie a pomaly začala vlákno navíjať, nie príliš rýchlo, aby sa nepretrhlo, alebo aby sa Pokémon nevyšmykol. Hazel sa občas vynorila nad hladinu, inokedy kontrolovala Pokémona pod vodou. Tania uvidela, ako sa tesne pod hladinou zablyskli v slnečnom svetle šupiny. Raz dokonca zazrela malú chvostovú plutvu. "Asi je dobre, že to nie je nič veľké," pomyslela si, keď ťahala Pokémona k sebe, "nerada by som, aby ma vtiahol do vody nejaký Gyarados." Potiahla znovu a to už uvidela, čo viselo na háčiku. "Barboach," vydýchla. Tohto Pokémona ešte nevidela. "Vidíš, aké krásne sú jeho šupiny, Hazel?"
    Uvoľnila Barboacha z háčika a podala mu granulu. Vodný Pokémon ju rýchlo zjedol a Tania mu pomohla dostať sa naspäť do mora. Potom vytiahla svoj zápisník. "Je to malý rybí Pokémon striebornej a modrej farby. Svoje fúziky používa asi na orientáciu v kalnej vode... Hm... Príde mi ako sladkovodný Pokémon, to znamená, že tu niekde musí rieka ústiť do mora a Barboach sa zrejme trochu zatúlal," pousmiala sa. "No, snáď nájde cestu naspäť." Zodvihla prút, pripravila si ďalšiu granulu a vhodila vlákno s háčikom do vody. Bola zvedavá, čo sa jej podarí chytiť na druhý pokus.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Barboach byl velmi vděčný za jídlo. Rybaření s tebou si užil. Profesor Kukui jen obdivně přikyvoval, očividně tušil, že to nebylo poprvé, kdy jsi rybařila.
      Získala jsi 2 body, nyní máš 2/7.
      Získala jsi 2 zkušenosti do prutu.

      Vymazat
    2. Hazel sa znovu ponorila do mora a Tania čakala, čo jej priženie tentokrát. Dúfala, že sa Mudkip nedostane do problémov, keď bude sama niekde hlboko v mori. Ak by natrafila na veľkého a agresívneho Pokémona... Chovateľka sa striasla. "Radšej by som mala konečne začať myslieť pozitívne," povedala si potichu a pevnejšie zovrela prút. Mudkip určite o chvíľu dorazí, spolu s najnovším úlovkom... Zacítila zvláštny pohyb, akoby niečo jemne trhalo prútom. Bolo to však príliš slabé na to, aby to bol Pokémon, a tak Tania naďalej čakala na návrat Hazel... Až kým sa z vody priamo pred ňou nevynorila jej hlavička a nepozerala sa na chovateľku začudovaným pohľadom.
      "Tania, už niekoľko minút ti návnadu obhrýza nejaký malý rybí Pokémon, ktorý sem so mnou plával z poriadne veľkej diaľky!" Keby Hazel mohla, založila by si ruky vbok. "Tak neleň a vytiahni ho z vody, nech môžem zohnať ďalšieho!" S tým zmizla pod hladinou, a kvapky morskej vody, ktoré vyšplechli, zasiahli Taniinu tvár. "Pokémon? Naozaj?" Potiahla prút a háčik sa zaleskol nad vodou... A spolu s ním i malý Pokémon bielej farby s modrým chrbtom a veľkými očkami. "Ten je ale roztomilý," usmiala sa a opatrne ho zložila z háčika. Podala mu granulku a kým ju jedol, pozorne si ho obzerala. "Toho som ešte nevidela." Nazrela do príručky o morských Pokémonoch a po chvíli ho našla pod menom Wishiwashi.
      "Píše sa tu, že väčšinou sa pohybujú v skupinách, aby mohli jeden druhému pomôcť, keď sa dostanú do problémov," prechádzala prstom po stránke. "Majú chutné mäso a to láka väčších Pokémonov, aby si z nich urobili obed, ale skončí to väčšinou porážkou predátora... Zvláštne, ako by tak malý Pokémon mohol poraziť napríklad Bruxisha?" Pozorne si prezrela Wishiwashiho, ktorý práve dojedol celú granulku a uprel na ňu smutný pohľad. Jeho oko sa zvláštne zalesklo a to upútalo Taniinu pozornosť. Nezostalo jej veľmi veľa času na obdivovanie lesku v očku Wishiwashiho, keďže sa opäť vynorila Hazel a vyzerala, že je v šoku.
      "Tania, Tania, mieri sem niečo obrovské!" Mudkip vyplašene mávala labkami a ukazovala smerom k šíremu moru. "Mám pocit, že si to asi prišlo pre Wishiwashiho!" Chovateľka sa zadivila. "Čože? Ako si na to prišla, Haz-" Nestihla dokončiť vetu, keď nad hladinu vyskočil obrovský, lesklý šupinatý tvor s plutvami, vytrhol Wishiwashiho z jej dlane a vzápätí zmizol pod vodou tak rýchlo a nečakane, ako sa objavil. Tania len sledovala svoju prázdnu dlaň, kde ešte pred chvíľou ležal Pokémon. Hazel po celý čas zdesene jačala a napokon vyskočil do Taniinho náručia.
      Chovateľka ju jemne hladila po plutve na hlavičke. "Neboj, môžeš si dať na chvíľu pauzu," usmiala sa. "Vyskúšam nejakého Pokémona chytiť i bez tvojej pomoci, zatiaľ môžeš sedieť na brehu a povzbudzovať ma." Začala zapisovať krátke poznámky o Wishiwashim skladajúce sa hlavne z popisu tvora, ktorý priplával, aby ho získal naspäť. Povedala si, že si o tom neskôr určite niečo naštuduje. Žeby to bol ďalší Wishiwashiho vývoj?

      Vymazat
    3. Wishiwashi zmizel pod hlubinou... Profesor připlul se svým Lapras a usmál se. "Sleduji, že máš velmi dobrou spolupráci se svým pokémonem! Kdybys chtěla cokoliv vědět, zapiš si to, rád si pak zodpovím na vše, co si budeš přát," usmál se. U každého studenta mohl zůstat jen na krátký čas a poté, co ti toto oznámil, se zase vydal k dalšímu studentovi.
      Získala jsi 2 body, není máš 4/7.
      Získala jsi 2 zkušenosti do prutu.

      Vymazat
    4. Pripomenula si, aby neskôr za profesorom určite zašla. Tvor, ktorého mala možnosť vidieť, ju dosť zaujímal. Ale najprv musela dokončiť zadanú úlohu, a tak opäť vhodila prút do vody. Hazel, už trochu unavená, ležala na piesočnej pláži a vychutnávala si teplo, ktoré poskytovalo slnko. Tania bola odkázaná len sama na seba, a vedela, že bez Hazelinej pomoci potrvá omnoho dlhšie, kým si ju nejaký Pokémon nájde. Práve preto pripevnila na háčik väčšiu a lákavejšiu návnadu, aby si ju Pokémoni všimli čo najskôr.
      I tak, bola pripravená na dlhé, nudné chvíle strávené čakaním na záber. Z myšlienok ju vytrhlo trhnutie prútom. Prekvapene ho zovrela a potiahla k sebe. "Žeby som sa nakoniec zmýlila?" premýšľala nahlas. Navíjala vlákno, až kým sa háčik nezjavil nad hladinou. Háčik bez návnady, no i bez Pokémona. "To snáď nie," sklonila hlavu Tania. Opäť pripevnila na háčik lákavú návnadu a spustila ho pod hladinu, dúfala pritom, že Pokémon, ktorý jej návnadu ukradol, už nie je nablízku. "Kto vie, čo za Pokémona to bolo," zaujímala sa. "Mám sa ísť pozrieť pod hladinu?" vyskočila Hazel na nohy. "Mala by si si ešte odpočinúť," namietla Tania, ale keď videla, že Hazel už má energie až až, len prikývla. "Jupí!" Pokémon skočil do mora, slaná chuť vody už mu takmer nevadila.
      Mudkip chvíľu blúdila vo vode a hľadala vinníka krádeže návnady, ale keď sa vynorila, len pokrčila ramenami a tvárila sa bezradne. "Tam dole nič nebolo... Bolo to až zvláštne, inokedy sa to tam Pokémonmi len hemžilo." Opäť vyliezla na breh a usalašila sa na piesku. "Ak sa pýtaš mňa, je dosť možné, že všetkých Pokémonov niečo vyplašilo... Možno to, čo nám ukradlo návnadu," veľavýznamne pozrela na chovateľku. Tania prehltla. "Na dnes už mám strašidelných vodných Pokémon dosť, Hazel."
      Rozprávala by sa s Mudkip i naďalej, keby nezacítila silné potiahnutie prútu. Bolo to iné, než čokoľvek, čo kedy zacítila. Pokémon na druhom konci mal jednoznačne viac sily, než akýkoľvek Magikarp, ktorého kedy ulovila. Zaprela sa nohami do piesku a rýchlo, aby Pokémon nestihol odplávať s návnadou, začala navíjať vlákno a ťahať ho k sebe. Mocné potiahnutie, ktoré ju znovu prekvapilo a trhlo bližšie k vode, ju utvrdilo v tom, že sa chytil. Cítila, ako jej nohy v žabkách zalieva morská voda, ale prinútila sa nevšímať si to.
      "Hazel, pomôž mi ho vytiahnuť," poprosila Pokémona. Hazel zovrela labkami Taniinu nohu a spolu ťahali Pokémona z vody. Šlo to o trochu ľahšie. Tanii napadlo, či by nemala vyvolať i zvyšok tímu, ale uvedomila si, že Nico nemá rád vodu a Fortuna by radšej sledovala, ako ich ten Pokémon vtiahne do vody. Musela si vystačiť s Hazel. Chvíľami mala pocit, že sa vlákno na prúte pretrhne, no nikdy sa to naozaj nestalo. Na to, že prút bol zatiaľ určený len na Magikarpov, mal dosť veľkú ohybnosť a výdrž. Tania opäť silno potiahla a cítila, ako sa Pokémon pod vodou opäť priblížil.
      "Ešte jedno také potiahnutie a bude nad hladinou," riekla, takmer bez dychu a na chvíľu si odpočinula - odpočinok znamenal neťahať prút, len ho pevne držať, aby Pokémon neunikol. Keď mala pocit, že zvládne ďalší ťah, ustúpila pod hladiny a opäť trhla prútom, aby mohla konečne uvidieť zlodeja návnad. Avšak, akonáhle obrovský vodný Pokémon vyskočil nad hladinu a pristál na pláži kúsok od nich, s háčikom stále v ústach, oľutovala, že ho niekedy chcela stretnúť. "T-to musí byť Malamar," zakňučala Hazel a skryla sa za Taniine nohy. "Pokémoni v mori sa o ňom rozprávali." "A spomínali ho dobrom, alebo v zlom?" spýtala sa trochu nervózne chovateľka. Podľa Malamarovho podráždeného výrazu usúdila, že asi nebol zvyknutý na trénerov, ktorí sa s ním najprv preťahovali a potom ho nútili opúšťať more.

      Vymazat
    5. Tanii nenapadlo nič iné, len mu ukázať nádobku s granulami a dúfať, že si naplní žalúdok radšej nimi ako ňou a Hazel. Uľavilo sa jej, keď Malamar trochu zjemnil svoj zamračený výraz. A vzápätí pocítila zvláštny pocit, niečo podobné ako keď na nej Kaoru skúšal útok Confusion. Malamar ju prinútil prísť bližšie k nemu. Cítila, ako sa jej ruka blíži k jeho ústam a vyberá z nich háčik. Potom ju Malamar prinútil načrieť rukou do nádobky s granulami, zopár ich vybrať a po jednej ho nimi nakŕmiť. Keď Tania opäť prevzala vládu nad svojím telom, Pokémon už dávno zmizol pod hladinou.
      "No, to bol ale zážitok," povzdychla si. Hazel sa na ňu zdola šibalsky usmievala. "Myslíš, že by som sa tiež mohla naučiť ovládať ostatných ako Kaoru a ten Malar?" "A použiť to na Nica?" zasmiala sa Tania. "No, vodní Pokémoni obvykle žiadne také schopnosti nemajú, budeš si musieť vystačiť len so svojím šarmom," žmurkla na Hazel. "Ale Malamar to dokáže! Ak si budem veriť, raz budem ako Malamar!" sľúbila si Mudkip. Tania dúfala, že sa nič také nikdy nestane, jeden Pokémon, ktorý ovládal Confusion, jej v tíme stačil.
      "Mali by sme nájsť profesora a spýtať sa ho na toho zvláštneho Pokémona, ktorého sme videli predtým," navrhla. Z brehu zamávala na muža v bielom plášti, a keď priplával na Lapras, spustila svoje otázky. "Predtým, keď sme ulovili Wishiwashiho, videli sme jedného zvláštneho Pokémona. Podobal sa Wishiwashimu, ale bol väčší a tmavší. Bol to ďalší vývoj Wishiwashiho, alebo nejaký úplne iný druh? V príručke som ho nenašla," ukázala na knihu, ktorú nosila všade so sebou. Napadlo jej, či by nemala profesorovi povedať o tom, že sa v okolí potuluje Malamar. Avšak, škvrna tmavého atramentu, ktorú Pokémon na pláži zanechal, bola neprehliadnuteľná... A Tania si nevedela predstaviť, ako by niekomu rozprávala o tom, že Malamar na ňu najprv použil nejaký psychický útok a potom ju prinútil ho ručne nakŕmiť. Mala by to radšej udržať v tajnosti. A tak si, s nevinným úsmevom, ktorý nič neprezrádzal, prichystala notes, aby si mohla zapísať to, čo sa od profesora dozvie.

      Vymazat
    6. Profesor zamrkal a bedlivě si vyslechl tvé otázky. Pak přikývl. "Wishiwashi nemá evoluční vývoj, ovšem pokud je hodně stejných pokémonů Wishiwashi, vytvoří skupinku a dohromady pak jednoho pokémona. Není to tedy Wishiwashův vývoj, ale je to takové spojení více Wishiwashi. Velikost onoho spojeného pokémona může být individuální záležitost, záleží na počtu spojených pokémonů," pověděl profesor. Pak se rozzářil. "Podařilo se vám ho chytit? Na jednom ostrově žije jeden takový spojený Wishiwashi a miluje, když se ho lidi snaží ulovit. Těm, kterým se to podaří, pak dává vodní Z-move, speciální krystal umožňující útok spojením síly trenéra a pokémona," dodal.

      Získala jsi 3 body, nyní máš 7/7.
      Získala jsi 2 zkušenosti do prutu.

      Vymazat
  2. 1/4
    Po krásném stráveném dni s Ikit jsem chtěla jít do výměnného střediska, aby se vrátila ke svému chovateli, ale cestou mě zastavila kahuna Olivie s tím, že napřed mám jít s ní k ostatním, abychom se dozvěděli dúležité informace. „Bohužel zde nastali nějaké technické komplikace co se úkolú týče, milý studenti. Pokud chcete pokračovat v úkolu číslo dva, pořád múžete, ale zároveň musíte pamatovat na třetí úkol, který dneska máte.“ Řekla Olivie s hřejivým úsměvem a pak nám ukázala na obrazovce za ní mapu ostrova. „Jak vidíte, jsme na ostrově a jak už to tak bývá, ostrovy jsou ze všech stran obklopeny vodou. V první lekci jste se naučili, že prostředí je velmi dúležité, co se chování pokémonú týče. A v dnešní třetí lekci jedno z těhle prostředí poznáte dúkladně a to vodu, konkrétně moře co obklopuje zdejší ostrov. Nemusíte se bát, nemusíte plavat přes celý oceán, aby jste splnili úkol.“ Zasmála se. „Pro ty, co by si chtěli v takovém prostředí vyzkoušet boj, budu k dispozici já, anebo múžete vyhledat divokého pokémona. Varuji vás, boj mezi vámi ale musí být po domluvě pokémona, nebo v sebeobraně. Nemúžete sami vyvolat konflikt.“ Řekla přísně. „A pro koordinátory je zde možnost trénovat ve vodě rúzné kreace. A pokud máte pokémony, kteří se neradi namočí, bude vám k dispozici plošina na vodě.“ „Um... A jak se budeme dopravovat?“ „To už je zcela na vás studenti.“ Usmívala se spokojeně Olivie. „Nyní jděte. Ti co mě chtějí vyzvat na souboj tu ještě chvíli počkejte.“ S tím jsem se otočila a vyšla ven z hotelu a zamířila k pláži. „Co budeme dělat?“ Zeptal se Feny překvapeně, protože si ani neuměl představit, co se bude dít. „Neboj se. Vše bude v pořádku, ale chci přivítat někoho nového.“ Usmála jsem se a zanedlouho se odněkud objevil Audino s košíkem přikrytým dekou. „Ahojky.“ Řekla jsem se zářivým úsměvem. „Omlouvám se za zdržení, chtěl jsem připravit ještě nějaké věci.“ „To nic Audino, mockrát děkuji.“ Řekla jsem a maličko ustoupila. „Ikit, tohle je Audino. Taky patří do našeho tý...“ „Do vaší rodiny!“ Překvapeně jsem se podívala na Ikit, která tohle ze sebe najednou dostala a musela jsem se pousmát. Skutečně, začali jsme být jako rodina. Maminkou se nám stal Audino a já? No... Jsem asi nejblíže nejstarší sestře. Ještě najít tatínka... hehe. „Ano, do naší rodiny. Audino, seznam se prosím. Tohle je Ikit.“ „Moc mě těší.“ Řekla Ikit s roztomilostí a hezky při tom naklonila hlavičku. „Rád tě spoznávám.“ Řekl Audino s úsměvem, ale pak se rozhlédl kolem. „A kde je Aurora?“ „Pojď s námi a hned ti to vysvětlím.“ Řekla jsem a mířili jsme na pláž. „Víš, Auroru jsem si vyměnila s Ikit s jedním trenérem... on je to teda chovatel konkrétně. Byl to včerejší úkol, který trvá ještě do dneška.“ Řekla jsem jako vysvětlení a Audino chápavě pokýval hlavou. „Už rozumím. Pak si je opět vyměníte?“ „Zajisté. Auroru mám moc ráda a bylo by mi líto, kdyby... no... už najednou nebyla s námi...“ „A já se chci taky vrátit k strejdovi.“ Řekla Ikit navíc a vylezla si na mé rameno, protože jsme vešli na písek a ten se jí zdál horký, takže si své pacičky ještě i foukala. „Neboj se, vrátíš se k strejdovi. Slibuji ti to.“ Ikit se umála a pak se dívala spolu se mnou na moře, které se kolem vlnilo. „Nádhera...“ Řekl Audino a usmála jsem se. „Musím souhlasit.“ „Já ne.“ Řekl Feny a díval se na moře nesouhlasně. „Já... no... Je to hezké, ale nelíbí se mi představa vody v uších.“ Řekl na vysvětlení. „Neboj, nejdeme se potápět. A voda není nejhorší. Jen jí dej šanci.“ Usmála jsem se na Fenyho a kráčela jsem pískem dál až ke kraji břehu. „Co teď? Musíme se dostat na vodu.“ Řekl Feny a podíval se na mě. „Já vím. Hledám...“ Rozhlédla jsem se. „Ah, tam!“ Ukázala jsem na jakousi budku se zvonem. „Viděla jsem v prospektech, že tím lidi tady zavolají Laprase, když se potřebují někam dostat.“ „Chytré.“ Řekl Audino a pokračovali jsme po pláži. „Ah, skoro bych zapomněl, tohle si vezmi.“ Vytáhl z košíku plavky pro mě. „Tam, výše na pláži vidím kabinky.“ „Audino, děkuji, jsi nejlepší. Jdeme na vodu a já bych na plavky zapomněla. Jsi boží.“

    OdpovědětVymazat
  3. 2/4
    Usmála jsem se a vzala jsem si plavky a utíkala se převléknout. Ikit skočila na záda Fenymu, aby jí nesl a dívala se zvědavě na Audinúv košík. „Co všechno v něm máš?“ Audino se zářivě a laskavě usmál. „Všechno co bude potřeba.“ Řekl jednoduše a když byli u zvonu a spolu čekali na mě až se vrátím, co doopravdy netrvalo moc dlouho a zanedlouho jsem se vrátila už v plavkách. „Děkuji Audino. Jsi záchrana.“ „Rádo se stalo.“ Řekl klidně. Doopravdy byl taková maminka... A mě se to líbilo. „No nic, jde se na to.“ Zazvonila jsem na zvon a... no... nic se nestalo. Trochu zklamaná jsem se dívala na vodní hladinu. Hmm... žeby to nefungovalo tak, jak jsem si myslela? Ale co teda budeme dělat? Ale ne... Musím něco vymyslet... Už jsem si trápila hlavičku myšlením na rúzné zpúsoby vodní dopravy, když tu najednou... Vlny se trochu víc rozbouřili a nad hladinu se vynořil obrovský Lapras, který hlubokým hlasem pomalu pronesl. „Potřebuje tu někdo odvoz?“ Usmál se na nás a já na chvilku ztratila řeč. „Ano prosím. Potřebovala...“ Trochu jsem se nadechla a pokračovala, už trochu jistěji. „Potřebovala bych se dostat na plující plošinu, kterou poskytuje letní pokémonní škola, prosím.“
    „Zajisté.“ Řekl Lapras a vyšel na pláž, abychom si vylezli na jeho záda, co jsme skutečně udělali a Lapras vyrazil na moře. Páni, to byla rychlost. Bylo neuvěřitelné, jak mořem plaval, jakoby to nic nebylo. Byl na tohle zvylký, to se musí nechat. „Páni, tohle je úžasné!“ Řekla nadšeně Ikit a usmívala se. „Dávej pozor maličká, ať nespadneš.“ Řekl Audino a já musela souhlasit. „Audino má pravdu. Dávej pozor.“ Řekla jsem a ona se usmála. „Nemusíš se bát. Vše bude v pořádku.“ Řekla bezstarostně a všichni jsme se dívali, kam Lapras plaval. „Mohu otázku?“ „Zajisté drahá. Co si přeješ vědět?“ Zeptal se Lapras laskavě. Měla jsem pocit, že mluvím s nějakým milým dědečkem. „Děláte tuhle práci rád?“ „Myslíš tohle převážení lidí a pokémonú? Ale zajisté. Potkávám mnoho zajímavých lidí, mnoho pokémonú a taktéž, nedělám to přeci pořád. Nejsme stroje.“ Usmál se. „To je pravda.“ Usmála jsem se. Blížili jsme se k plošince. Právě na ní někdo jiný nacvičoval a tak jsme museli počkat. Audino z košíku vytáhl nějakou čistou vodu a dal Fenymu a Ikit napít. „Je to sice obyčejná voda, ale jsem si jistý, že v takovémhle horku padne na užitek. Hotaru, chceš taky?“ Zeptal se a podával mi láhev. „Hotaru?“ Zeptal se znovu, protože jsem neodpověděla, jen zamyšleně koukala na plošinu. „Trápí tě něco?“ „Huh?“ Otočila jsem se na něj a pousmála jsem se. „Cože? Múžeš to říct ještě jednou prosím?“ „Děje se něco? Jsi nějak... myšlenkami mimo.“ „Ne ne, nic se neděje, jen jsem přemýšlela.“ Otočila jsem se k plošině. „Koukej. Je hodně nestabilní. Nejen konstrukcí, ale vlny tomu taky moc nepřidávají... Maličko se bojím, že spadneme.“ „To nic.“ Řekl Feny a podíval se na plošinu, když dopil. „Malá koupel nemúže uškodit.“ Otočila jsem se na něj. Páni... A tohle řekl ohnivý pokémon? „Dobře.“ Usmála jsem se. Vše bude v pořádku. „Um... Já ale neumím plavat.“ Řekla Ikit a to mě maličko překvapilo. „Hmm... V tom případě... Nemusíš se ničeho bát. Kdyby jsi spadla do vody, já tě zachráním.“ Usmála jsem se na ní a to jí maličko uklidnilo. „Tak jo.“ Usmála se. „Budu ti věřit.“ Řekla a objala si ocásek. „Vypadá to, že ti na plošině už pomalu končí.“ Řekla jsem a když ta skupinka odešla, Lapras nás dovezl přímo k plošině. První na ní skočil Feny. „Jo, dobrý. Nemusíte se ničeho bát.“ Usmál se a my se k němu přidali. Druhá jsem byla já, pak jsem pomohla Audinovi a poslední skočila do náruče Ikit a hned se rozhlížela. „Tak jo. A co budeme dělat?“ Zeptala se mě a skočila na zem. Lapras zústal poblíž a Audino na jeho zádech nechal košík a já batoh, aby se nenamočili, kdybychom se převrátili. „Jdeme trénovat.“ „Máš plán?“ Zeptal se Feny a já se usmála. „Maličko. Přemýšlela jsem a chtěla bych, abychom se každý nějak zlepšili, ale každý jinak.“ „Pořád ti nějak nerozumíme...“ Řekla Ikit. „Každý z vás je jiný a nemúžeme trénovat všichni to samé.

    OdpovědětVymazat
  4. 3/4
    Uděláme to jinak. Audino? Chtěl bys nám zpívat a udávat rytmus? Bude potřeba.“ „Mohu to zkusit. Máš na mysli nějakou konkrétní píseň?“ „Ne. I já sama se musím učit a rozeznat rytmus. Feny?“ „Ano?“ Ten byl do tréninku celý nadšený. „Ty se musíš naučit přemety a salta, které se budu muset pak naučit i já. Budeš skákat do vody a budeš se soustředit na sílu v nohách a stabilitu.“ „A... A co já?“ „Ty a já budeme... budeme povzbuzovat Fenyho a budeme tančit v rytmu Audinova zpěvu.“ „Jo!“ Usmála se a byla hrozně šťastná, že od ní toho tolik nechci. „A pak se přidák k Fenymu.“ Řekla jsem ještě a Feny ke mně přišel. „Hotaru? Jsi si jistá, že to zvládnu?“ „Jsem si tím jistá Feny. Ničeho se neboj.“ Pak jsem se pousmála. „Je několik dúvodú proč chci, abys dělal právě skoky a učil se přemety.“ „Doopravdy?“ „Ano.“ Posadila jsem se a Feny si sedl vedle mě, aby poslouchal, co mu chci říct. Ikit zatím poskakovala kolem Audina a chválila ho za ten nádherný andělský hlas. „Takové salto nebo přemet není jen tak. Potřebuješ se soustředit, být fyzicky zdatný a taktéž věřit v to, že to dokážeš. Potřebuješ rovnováhu a odvahu... Je toho spousta. A navíc? Je to první krok, i když nepřímý k tomu, aby jsi se naučil nový útok.“ „O jakém útoku je řeč?“ „Psybeam. Jsem o psychický útok, tekže tady ti nepomohou tvé plameny Feny. Jde hlavně o představivost a tvou psychickou sílu a myšlenky, které poté použiješ jako svou zbraň.“ „To zní neuvěřitelně!“ Zazářili mu očka. „To chci.“ Zasmála jsem se. „Trpělivost a žádný spěch. Upokoj myšlenky a najdi svúj vnitřní klid...“ Pousmála jsem se. „Až budeš skákat, myšlenky se začnou rozplývat a budeš myslet jenom na jedno. To bude tomu stavu nejblíže. Ah, a abych nezapomněla, ráda bzch, aby jsi potom nějaký takový kousek předvedl na představení, pokud bys chtěl.“ „Samozřejmě že chtěl! A jakýkoliv protivník bude koukat, co všechno vlastně umím!“ Usmíval se a vstal a beze strachu se rozeběhl ke kraji plošiny a vyskočil. K jakémukoliv přemetu se to ani nepřiblížilo, ale Feny se vynořil s úsměvem. „A hlavně si to užívej!“ Zavolala jsem na něj. Snad mě teda slyšel. "Tohle umí strejda taky." Řekla Ikit a usmála se. "Doopravdy? A jak to dělal?" Byla jsem doopravdy zvědavá, protože bych se to chtěla naučit a nějaký tip by mi mohl pomoct. "Hmm." Ikit se na chvilku zamyslela. "Nejsem si moc jistá jak to popsat, ale on udělal wžum a wee a nakonec wchuš." Rozhazovala rukama a já se musela smát. "Děkuji Ikit." Bylo to legrační, jak to popisovala. "Možná... Možná by ses měla strýčka asi zeptat ty sama, aby tě to naučil a ukázal by to i Fenymu. Strejda je moc hodnej, určitě by mu to nevadilo." "To není vúbec špatný nápad Ikit. Zeptám se ho. Určitě by se nějaká pomoc hodila." Usmála jsem se. Audino k nám přišel a usmál se. "Múžeme začít?" Přikývla jsem. "Múžeme." Trochu si ustoupil a začal zpívat. Nezpíval ale píseň s nějakým textem, spíše jen zpíval melodii. Asi si pak někdy spolu sedneme a pak vymyslíme nějakou hezkou písničku, která bude sedět jeho hlasu, ale to bude něco, o co se budu starat až někdy jindy, hádám asi nejlépe až po škole, protože ty úkoly od kahuny Olivie zaberou docela dost času. Ale je to hodně poučné. "Takže, jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm." Začala jsem počítat do rytmu a při dalším počítání jsem se začala hýbat. Napřed jsem rukou udělala oblouk a pak nasledoval krok doprava. Pak jsem přisunula levou nohu k té pravé a pak jsem dala v ruce v bok. Hlava doleva, pak doprava. "Jé, to vypadá hezky." Usmála se Ikit. "Tak to zkus se mnou. A jedna dva." To bylo na oblouk rukou. "Tři a čtyři." To byl krok a přísun. "Pět, šest, sedm, osm." To už bylo pro zbytek krokú a Ikit po mě pomalu opakovala. "A teď na druhou stranu to samé." Nahlas jsem počítala a vše jsme místo vpravo dělali doleva.

    OdpovědětVymazat
  5. 4/4
    Já a Ikit jsme si to užívali a brzo jsme k tomuhle přidali další kroky jako ruce dát nad hlavu a nohy od sebe, pak nohy k sobě, maličko se přikrčit a ruce k sobě, jakoby jsme ze sebe dělali klubíčko. Byla to velká legrace. A Audino nám udával skvělý rytmus. "Tohle je doopravdy zábava." Řekla Ikit nadšeně. "Že ano. A teď klidně vymysli nějaký vlastní krok." "Já?" "No zajisté." Ikit chvilku váhala, než se usmála a začala teda své kroky. "Takže... Jedna, dva.... tři a... a čtyři, pět, šest, sedm, osm." Snažila se mě napodobit to mé počítání a taky vymýšlela nějaké kroky. Pravá ruka nahoru, levá do strany, skok jednou nohou doprava a druhou pak k noze, pak to samé na druhou stranu a pak cupitáním udělat otočku. Bylo to bezvadný. "Vidíš? Jde ti to naprosto úžasně." Řekla jsem Ikit a ona nadšeně poskakovala kolem. Audino přišel k nám a opatrně položil svou ruku na mou ruku. "Dáme si přestávku prosím?" "Ah, jistěže." Usmála jsem se. "Feny?" Neslušel, byl právě ve vodě a tak jsem pomalu přišla ke kraji, kde skákal. Ikit mě následovala. Podívali jsme se přes okraj, kdy se Feny vynoří. Docela dlouho jsme ho neviděli. "Feny?!" Zavolala jsem nahlas, ale najednou? Feny na nás zezadu vybafnul. Dal si tu práci, podplaval plošinu, vylezl na ní z druhé strany a přikradl se k nám. Obě jsme se hodně lekli a nadskočili jsme. "Feny, tohle nemúžeš dě.." "Uaa" Ikit uklouzla a skončila ve vodě. Hladina se nad ní zavřela a ona nejspíše neuměla moc dobře plavat. Lekla jsem se a Feny taky. "C-co je? Ikit!" Zavolal a díval se na hladinu, stejně jako jsme se předtím dívali my. Já na nic nečekala a skočila jsem do vody šipku a i když ta súl neuvěřitelně v očích pálila, musela jsem je na chvilku otevřít, abych věděla, kde je Ikit, kterou jsem chytla do rukou a rychle jsem plavala na hladinu a vylezla jsem na plošinu. Ikit trochu kašlala a krom toho, že byla mokrá a trochu vyděšená, byla docela v pohodě. Já jsem si na oční víčka tlačila rukama. Neuvěřitelně to pálilo a štípalo a mě tekli slzy jako blázen. "Hotaru? Jsi v pořádku?" Zeptal se Feny ustaraně, když mě tak viděl. "Moc mě to mrzí. Nechtěl jsem, aby se někomu něco stalo." Řekl omluvně a lítostně. Já klečela na kolenou a nemohla jsem ani otevřít oči. "Jen klid, jen klid, ano? Vše bude dobré." Audino přispěchal k nám se svým košíkem a Ikit zabalil do ručníku. "Neboj se, vše bude dobré." Uklidňoval všechny duchapřítomně, na hadřík nalil čistou vodu a přišel ke mně. "Lehni si na záda. Věř mi, vše bude dobrý." Lehla jsem si na záda a Audino si dal mou hlavu na svúj klín jako na polštář a hadřík s vodou mi dal na oči. "Vše bude dobrý." Ujišťoval nás všechny Audino. "Co máme teď dělat?" Zeptal se Feny a já se usmála. "Jen klid, ano? Ikit, ty jsi v pořádku?" "A-ano, neboj se." Řekla a zabalena v ručníku se na mě koukala. "Dobře. Feny, pomúžeš jí se aspoň trošku se osušit?" "Zajisté." Řekl Feny a klekl si k Ikit s tím, že jí začal zahřívat svými plameny. "Je mi to hrozně moc líto. Moc mě mrzí co jsem udělal. Dal bych cokoliv, abych to vrátil zpět." Musela jsem se zasmát. "Hmm? A co kdyby to cokoliv bylo velké bohatství a peníze?" Pousmála jsem se. "To by mi bylo jedno." V tuhle chvíli byl rozhozený a nepřemýšlel nad svou rolí penízkomila. Bylo to krásné, že jsou pro něj přátele na prvním místě, i když se často tváří, že věří v opak. "O nic nejde, ano? Hned se dám do kupy a pak si ještě trochu zaskáčeme do vody a..." "Ne, pújdeme už pryč." Řekl Audino. "Cože? Ale proč?" Zeptala jsem se a pokusila se sednout si, ale Audino mi to nedovolil. "Už další čekají na plošinu. Musíme pak jít." "Ale... chtěla jsem si s Fenym ještě zaskákat do vody." "Tak to skákání necháte na jindy, ano? Jednoduše teď nejsi ve stavu aby si nacvičovala salta."

    OdpovědětVymazat
  6. Dokončení
    Povzdechla jsem si. "Máš pravdu. Omlouvám se." Zústala jsem v klidu ležet a když mě přestali pálit oči úplně, Audino už mě nechal sednout si a šli jsme na Laprasa, který na nás počkal. Ikit už byla suchá a byla moc ráda, že jsem v pořádku. Když už jsme seděli na Laprasovi, Ikit vytáhla sama z batohu kytaru, tu klasickou a podala mi ji. "Zahraj nám něco, prosím." Zaprosíkala. Nemohla jsem říct ne. Vzala jsem kytaru a začala hrát a zpívat Here comes a thought a Audino se přidal ke zpěvu, tatím co nás Lapras vezl pryč.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. //Prosím, využij možnost "odpovědět" a odpověz na vlastní komentář. Děkuji.

      Kahuna Olivie jen sledovala, jak cvičíš. Salta byla riskantní, vzhledem k tomu, že plošina se mohla lehce převrátit. Jelikož se však nic nedělo, jen přikývla a nechala to být. Jakmile jsi skončila, zatleskala. "Bravó, výtečně! Můžete další!" usmála se.
      Získala jsi 5/7 bodů.
      Braixen - 2 levely
      Audino - 1 level
      Minccino - 1 level

      2. lekce - Získala jsi 1 bod, nyní máš 6/7 bodů.

      Vymazat
  7. Mitsuri

    Plnění 3. lekce – rybaření – Kevin a já
    Část 1.
    Jakmile jsme s Kevinem důkladně prozkoumali okolí, což znamená, že jsme prohlédli místní les, jezírko, porozhlédli se z rozhledny, abychom měli výhled na rozložení celé oblasti, a nakonec jsme skončili naprosto příjemně šokovaní u kruhového závodiště se stádem Taurosů a spoustou vysvětlujících cedulí. Uculili jsme se na sebe a dobře jsme věděli, že se nám krátí společný čas. Zaznělo typické hlášení z hlavní budovy. Tentokrát se však lišilo, jelikož se zároveň se začátkem třetí lekce vyhlásilo i prodloužení druhé. S Kevinem jsme se na sebe podívali poměrně zmateně – proč ji prodloužili? Nestíhá organizace? Nebo je problém jinde? Nakonec jsem nad tím však pokrčila rameny a usmála jsem se na Kevina, „No nic, zdá se, že máme více času!“ Rozsekla jsem a Kevin opět symbolicky zamával křídly.
    „Hmm. Dobrá tedy, takže voda…“ zamumlala jsem si pro sebe poněkud zamyšleně a podívala jsem se na Kevina. To už jsme se ale vydali směrem do města, jelikož nám něco pro náš další úkol scházelo. Moře se nacházelo v okolí školy, ale jelikož jsem se právě nedávno vydala na svou cestu a chyběla mi tak většina vybavení na cestování, rozhodla jsem se to vzít pomalu, ale postupně. Pro tentokrát mi scházel rybářský prut díky, kterému jsem mohla lecco ulovit. Po městě jsme s Kevinem pomaličku courali, nikam nepospíchali, prostě si stále užívali přítomnost druhého – pak jsme narazili na obchůdek, který už ve výloze měl vystavených spoustu užitečných věcí a již po vkročení dovnitř jsme zjistili, že i ty pruty mají. Obětovala jsem tři sta yenů, pomalu začínala být na mizině, ale spokojeně jsem s novým prutem v ruce kráčela zpět ke škole, zatímco Kevin poletoval nad mou hlavou.
    Docapali jsme až k moři, kde k nám ihned přiběhl profesor Kukui, který se zdál poměrně zaneprázdněný ostatními studenty, a tak jsem byla vděčná, že si udělal chvilku i na nás. Zeptal se nás, zda jsme pochopili úkol a zdůraznil, že pokémony máme pouštět zpět do moře. Jakmile jsme přikývli, ochotně nám předal granule a odběhl zase pomáhat a kontrolovat jinde. Podívala jsem se na celou krabičku granulí a uculila jsem se – to muselo být více než dost. Začala jsem tedy přemýšlet nahlas. „Jak to tedy provedeme?“ Podívala jsem se na Kevina, ale sama už jsem začala tvořit odpověď na svou vlastní otázku: „Víš co, Kevine? Mohl bys mi za letu kontrolovat, kde se ty rybičky nachází. V takhle průzračném moři lze vidět i metr pod hladinu, to by mohlo prozatím stačit!“ Pokémon přikývl a nadšeně se nade mnou proletěl, když zjistil, že může být opravdu nápomocný. Byla jsem pro jednou opravdu vděčná, že s sebou nemám Sol – byla skvělá společnice, ale možná právě proto bych se ji bála vzít takto na vodu, přeci jen vodu přirozeně neměla úplně v lásce, a tak bych se bála riskovat to, že by si mohla nějak ublížit, nebo dělat něco, co je jí nepříjemné. Její potenciál se jistě objeví někdy později.
    Mezi tím jsem si půjčila loďku, nastoupila na ni společně s granulemi a pohrávala jsem si s proutkem. Tak nějak jsem zadoufala, že se neobjeví nějaký monstrózně velký pokémon, který by mě z loďky shodil. No, plavat jsem uměla, ale možná bych z nějakých větších rybičkoidních pokémonů měla i strach. Kývla jsem na Kevina, který zatím začal poletovat o něco výš a sledovat podezřelé stíny, které se ve vodě pohybovaly. Prohlížela jsem si proutek a vyplula na moře, měla jsem přiložené i pádlo, a tak jsem se v případě, že by mě proud vzal příliš daleko od břehu, mohla v pohodlí vrátit zpět na souš. Kevin zanedlouho máchl směrem k jednomu stínu, který se blížil k loďce. Prut jsem se pokusila nahodit, ale v tu ránu stín zmizel. „Že bych toho pokémona vyděsila?“ Zmateně jsem kývla hlavou k vodě. Pokoušela jsem se rybařit prvně, zdá se, že to chce cvik.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mitsuri

      Část 2.
      Pro tentokrát jsem se tedy rozhodla to provést trochu jinak. Nechám prut ve vodě, počkám, až mě Kevin upozorní a pak nenápadně prut přiblížím k žádanému cíli. A přesně tak jsem provedla. Jakmile jsem začala cítit odpor, zatáhla jsem za prut a snažila se stáčet lanko směrem k sobě a modlila se ke všem Poseidonům a dalším vodním bohům, aby se tomu starému prutu nic nestalo, to by v této fázi úkolu bylo poměrně nepříjemné. Naštěstí jsem ale vytáhla malou rybku oranžové barvy. Vypadala jako rybí královna, ukázala jsem na ni pokédexem a zjistila, že jde o Magikarpa, což měl být poměrně neškodný pokémon, co se rád plácá na hladině, ale že se z něj vyvíjí poměrně nebezpečná a dost děsivě vypadající potvora, která je, zdá se, podstatně silnější než tento neškodný karpík. Chvilku jsem rybku zaujatě pozorovala, než jsem rybce podala granuli, s poděkováním jsem se jí uklonila a propustila ji opět do moře. Otřela jsem si pot z čela, ještě jsem se měla co učit, a přestože byl tento den poměrně náročný a já už byla trochu unavená, uvědomovala jsem si, že nesmím ztrácet čas a chytání trénovat, abych ho jednou mohla využít ve svůj prospěch i na svých cestách. Navíc se zdálo, že Kevina tato činnost taky baví, což se dalo brát jen pozitivně.
      Kevin mi létal nad hlavou a sem tam si smočil křídla ve slané vodě, než opět vyletěl o něco výš a pozoroval vlnící se mořskou hladinu. Najednou trochu vyděšeně ukázal na místo ve vodě – sama jsem ho viděla, byl tam velký pohyblivý stín a sama jsem se začala bát, co mě čeká. Prut, teď znovu ponořený ve vodě, čekající na jeho další „oběť“ jsem držela nehnutě v mořské hladině, možná se mě zmocnil strach, možná poté, co jsem si v pokédexu zjistila, že pokémon, kterého jsem chytila předtím je vlastně prvním stádiem modrého mořského rybího krále – takové nebezpečné „rybičky“. Možná mě přišla navštívit a pomstít známého, který se na chvíli z vody ztratil?
      Jakmile se stín k prutu přiblížil, zbystřila jsem, ale přemohla jsem strach a za prut začala tahat. Najednou se na vodním povrchu objevil divný, takový hnusně vypadající bahnitě-zelený pokémon? Ne! Při bližším pohledu jsem zjistila, co to je: „Vždyť je to řasa!“ A začala jsem se na Kevina smát. Vlastně se mi strašně ulevilo, opravdu jsem na chvíli měla strach, že toho pokémona nezvládnu s mými současnými schopnostmi rybolovu ulovit, i když tu řasu jsem z vodní hladiny prutem vylovila obstojně, to se musím pochválit! Nu což, i to se dá brát jako trénink, no ne? Najednou mi přistála zelená řasa na hlavě – viděla jsem, jak Kevin máchá křídly a hraje si na nevinného, ale jak nevinně vypadal, tak byl prokouknutelný. Na chvíli jsem se hraně urazila, než jsem pokračovala ve smíchu…

      Vymazat
    2. Kyogre, vodní bůh, tě vyslyšel a tak s ti prozatím nic nestalo. Když profesor Kukui spatřil tvou nejistotu, zasmál se. "Neboj se, pokémoni jsou vděční za jídlo a rybaření berou za zábavu, pokud neskončí na talíři," ujistil tě. "Prut vezmi sebejistě. Ryby lákají sebejistí trenéři, se kterými by mohla být bitva. Že se zakousnou do tvé návnady znamená, že přijali tvou výzvu," vysvětlil. Při pohledu na zelenou řasu zadržel smích, ale to už se zase musel oddálit, aby ti nevylekal rybí pokémony.
      Získala jsi 3/7 bodů.
      Získala jsi 2 body do prutu.

      Vymazat
  8. Dorazil jsem na třetí lekci připraven. Vzal jsem si spoustu jídla, kdyby na moři někdo z mých pokémonů dostal hlad. Torracat mi nyní stál poklidně u nohy. Stále jsem si nemohl zvyknout na to, jak moc vyrostl. Těšil jsem se na to, až z něj bude nabouchaný kocour podobný Lilith.
    Jasně... vlastně, ohledně Lilith...
    “Ne! Zamítám!” zvolala a mávala packami. “Voda? Ne-e! Nikdy! Spadnu do vody a umřu. Rozhodně mě na vodu nedostaneš. Ten Lapras mě ani neunese,” protestovala. Silně odmítala vyjít na vodu.
    Lu’thriel se na ni soucitně díval a poté ji šel utěšit. Byl jsem nesmírně šťastný, že jsem měl tak laskavého a chápajícího pokémona.
    Aby nedošlo k nedorozumění, nehodlal jsem vyslat Incineroar na vodu. Jen mi přišlo nefér, kdyby musela trčet v pokéballu a přijít o tuhle lekci. Nakonec se Lu’thriel vrátil a oznámil mi, co dojednal.
    “Lilith na vodu nechce, neměl bys ji nutit,” promluvil. Přikývl jsem.
    “Nemusí. Nebudu ji nutit. Je ohnivý pokémon, je to pochopitelné.”
    Torracat přikývl. “Bude se tu opalovat na pláži a dávat na nás pozor. Zůstanu tady s ní, aby tu nebyla sama,” rozhodl.
    Znovu jsem přikývl. Sice jsem pochyboval o tom, že by se Incineroar cítila osamělá, ale neznal jsem skutečné pocity ženských pokémonů. “Dobře. Dík, Lu. Taky dej pozor na paparazzi. Víš, Lils je slavná,” zasmál jsem se.
    Torracat bral na vědomí moje slova a nakonec se uvelebili pod společným slunečníkem. Ponechal jsem jim malé občerstvení ve formě studeného pití a donutů. Sám jsem si svlékl zbytečné vrstvy oblečení a ponechal si jen kalhoty a tričko, dokonce jsem si i sundal boty. Počítal jsem s tím, že se namočím.
    Vyzvedl jsem si od profesorky Burnet set první pomoci a vyrazil na moře. Jelikož jsem očekával, že mořem myslela skutečně moře, připravil jsem si šnorchl. S Lapras jsme se vzdálili od břehu a někde akorát jsem zastavil.
    Trochu jsem záviděl lidem, kteří dneska chytají jen rybí pokémony nebo procvičují představení na moři. Sám jsem však měl za sebou představení rovnou dvě, takže jsem se přesvědčil, že bez jednoho se obejdu milerád.
    “Promiň, neumím plavat,” zasmál jsem se směrem k Lapras. “Mohl bych se chytit tvé ploutve? Rád bych se podíval pod hladinu, jelikož tam je více pokémonů než nad hladinou,” poprosil jsem. Lapras naštěstí svolila a tak jsem se opatrně zachytil její ploutve. Nasadil jsem si brýle, pořádně se nadechl a ponořil se pod hladinu.
    Při prvním pozorování zde nebylo nic co zkoumat. Na kameni ve vodě si hrály dvě Corsoly a všude plavalo spoustu pokémonů. Nikdo nevypadal, že by si žádal mou pomoc.
    Vynořil jsem se, když mi začal docházet dech a zakroutil hlavou. “Zde nic není. To je vlastně dobře, není tu nic nebezpečného. Můžeme se posunout dál,” požádal jsem.
    Držel jsem se ve vodě a kopal vodu, abych případně mohl rychleji zasáhnout. Skákat do vody a znovu pak vylézt na Laprasův hřbet by bylo pro mě obtížné a to samé pro ni.
    “Vidím pokémona. Je s ním cosi špatně,” pověděla Lapras.
    Zadíval jsem se do dále na hladinu a spatřil modrou skvrnu. Neměl jsem po ruce pokédex, abych si ověřil, o jakého pokémona se jednalo. Lapras mířila k pokémonovi blíž.
    “Chinchou?” zamyslel jsem se nahlas. “Ne, to je jeho vývoj. Lanturn,” opravil jsem se. Pokémon vypadal ze začátku v pořádku, ovšem když jsem se dostal do jeho blízkosti, spatřil jsem, v čem byla chyba.
    Pokémon byl zamotaný do kusu plastu, očividně z obalu lahví vody. Když mě spatřil, úzkostně se stáhl zpět. S kusem plastu však nemohl plavat a tak se držel u hladiny.
    “Lanturni potřebují kyslík jako my lidé, že?” zeptal jsem se. Spíš jsem otázku mířil na sebe než na Lapras. “Potřebuji se k ní přiblížit. Zvládla bys to?” zeptal jsem se. Sevřel jsem ploutev pevněji a pokynul Lapras, aby se přiblížila. Lanturn byl nejprve vyděšen, avšak poté nás jen se zájmem zkoumal.
    “Neboj se,” konejšil jsem ho slovy. “Pomůžu ti, poplav,” pobídl jsem pokémona. Lanturn vydal bolestivý zvuk. Rychle jsem ho popadl za ploutev a přitáhl blíž k sobě. V boxu jsem popadl nůžky a začal pokémona osvobozovat z plastu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napadlo mě, kolik dalšího lidského odpadu se nachází v mořích. Lanturna jsem osvobodil rychle a plast položil na krunýř Lapras, dále pak zajistil, aby se nestalo, že zase spadne zpátky do moře. Překvapeně jsem zjistil, že pokémon má na ploutvích rýhy. Povzdechl jsem si a vzal do ruky sprej na rychlé uzdravování. Postříkal jsem pokémonovi ploutev a vypustil ho zpátky do moře.
      “Příště se měj na pozoru,” poplácal jsem ho po hlavě. Když pokémon zmizel, vylezl jsem k Lapras, abych zavřel krabičku a ještě jednou se ujistil, že plastová věc nespadne zpátky do moře.
      “Půjdeme se podívat dál. Už se nebudeme vzdalovat, půjdeme po pobřeží,” rozhodl jsem. Lapras přikývla. Opět jsem se ponořil do hlubin. Když jsem zjistil, že mě jedna Corsola zkoumá, usmál jsem se a zamával jí. Její zvědavý pohled se proměnil v lehce překvapený.
      Nejdříve jsem nic neviděl, ovšem při zaostření na dno moře jsem si něco uvědomil. Něco mi na tom nesedělo, ovšem nedokázal jsem říct co. Až při bližším zkoumání jsem zjistil, kde je problém.
      Jak jsem si toho mohl nevšimnout? To jsem však vyslovil jen v hlavě, neboť bych ztratil zbytečně mnoho kyslíku.
      Přiblížil jsem se blíž. Shellder byl zaseklý mezi dvěma kameny. Hlavu měl skrytou a celkem jsem uvažoval o tom, jak se tam dostal. Popadl jsem jeho krunýř a pokusil se ho vytáhnout.
      Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, Shellder byl zaklíněný až moc dobře. Docházel mi vzduch v plicích a tak jsem musel pokémona ponechat tam, kde byl. Vynořil jsem se nad hladinu a popadal dech. Popravdě držet se pod vodou mi dávalo zabrat.
      Pořádně jsem se nadechl a ponořil se do vody ještě jednou, tentokrát přesvědčen o tom, že pokémona dostanu ven. Popadl jsem krunýř a zatahal směrem ven. Ze všeho jsem se bál, že zraním jeho schránku. Nakonec jsem zvolil bezpečnější způsob.
      Místo toho, abych pokémona bezcílně tahal ven, rozhodl jsem se roztáhnout kameny. To šlo podstatně rychleji. Stačilo kopnout do hrany jednoho kamene a povolil v písku. Shellder se rychle dostal ven, vyplázl na mě jazyk a zmizel ve zněti řas.
      Druhý pokémon osvobozen, ovšem nebral jsem to zrovna jako něco, co by odpovídalo doktorství. Spíše než doktor jsem se cítil jako záchranář.
      O kousek dál jsem však konečně dostal případ, který byl hoden medicíny. Corsole někdo usekl jeden růžek. V případě dospělé Corsoly by to příliš nevadilo. Corsoly jsou známé tím, že z jejich růžků se vyrábí doplňky. Je pro ně přirozené odlomovat části svých rohů, je to asi tak přirozené jako když si lidi stříhaní vlasy nebo nehty.
      V případě příliš mladé Corsoly je to však skoro jako zlomit si kost. Brečela pod vodou a tak jsem ji opatrně vzal na povrch.
      “Neboj se,” vydechl jsem, když jsem se ocitl nad hladinou. Položil jsem Corsolu na Laprasův krunýř a pak na něj sám vyskočil.
      Uvažoval jsem, jak se asi řeší zlomený růžek. Neprve jsem místo dezinfikoval, načež Corsola brečela ještě víc. Vyšlo z toho, že jsem nemusel, jelikož to nebyla žádná otevřená zlomenina. Spíš to připomínalo rozbitý kus kamene
      “Promiň...” zamumlal jsem. Pokusil jsem se ji utěšit lehkým poplácáním na hlavu. To ji uklidnilo, ovšem stále vzlykala. “Nebudu se ptát, jak se ti to stalo, ale měla bys být opatrná,” pověděl jsem pokémonovi. “Ohledně růžku se neboj. Pořád vypadáš velmi roztomile a doroste ti nový co nevidět.”
      Místo jsem ponechal tak, jak bylo, jelikož rána nebyla otevřená. Nepotřebovala fixaci, nenacházelo se tam krvácení a také nebylo tŕeba nic zalepovat.
      Vzal jsem nádobu s vápníkem a nasypal si do dlaně jednu tabletku. Otočil jsem Corsolu k sobě a usmál se na ni. “Ukážeš mi zoubky? Řekni aah?” požádal jsem.
      Corsola zmateně otevřela pusu a v ten moment jsem jí do pusy vložil vápníkový doplněk stravy. Její automatickou reakcí bylo to vyplivnout, avšak když zjistila, že jsem jí stihl zakrýt pusu, další reakcí bylo to spolknout.
      “Za to se také omlouvám,” zasmál jsem se. Opatrně jsem vlezl do vody a vrátil Corsolu zpátky na dno tam, kde jsem ji našel.

      Vymazat
    2. Oba pokémoni ti byli vděční. Odpadky v mořích představují čím dál tím větší problém. Profesorka Burnet nebyla na blízku, tudíž ti nemohla odpovědět, co se stalo Corsole. Nezapomeň se jí na to zeptat až ji uvidíš!
      Získal jsi 3 body, nyní máš 3/7.
      Získal jsi 2% zručnosti a 2% přežití.

      Vymazat
    3. “Jasně, teď budu sbírat odpadky,” povzdechl jsem si a naložil další kus odpadu na Laprasův hřbet. “Promiň, holka, hned to odvezeme zpátky. Sama jsi viděla, jak to působí na oceán,” řekl jsem. Naštěstí vodní pokémon nevypadal, že by s tím byl nespokojený. Zamířil jsem zpátky ke břehu, abych vyhodil všechny kusy plastu, které jsem mohl najít.
      Bohužel jsem se v orientaci netrefil a ocitl jsem se na nějakém záhadném skalnatém pobřeží.
      “Zůstaň tady, porozhlédnu se po okolí,” řekl jsem Lapras. Pokémon přikývl a nechal mě napospas vlnám, které mě nenechaly v klidu vylézt na břeh.
      Po chvíli jsem za sebou slyšel šplouchání vody. Velmi zmateně jsem se ohlédl a překvapeně zíral na pokémona, skákajícího na břehu.
      “Co zíráš? Pomoz mi!” zvolal pokémon. Překvapením jsem vyběhl k němu. Na břehu se plácal Magikarp.
      “Co tu děláš?” zeptal jsem se. Třeba jen trénoval útoky. To byl však ale nepotřeboval pomoct.
      “Umírám. V tichu, sám… hej, pomoz mi,” zopakoval. Magikarp byl velmi velký a tak jsem ho musel do vody přetáhnout. Popadl jsem ho za slizkou ploutev a hruběji hodil do vody. Zrovna si pro něj přišla vlna a Magikarp zmizel ve vodě.
      Lapras se udiveně dívala, jak cosi ve vodě začalo zářit. Sám jsem do vody vlezl. “Magikarpe? Neměl bych tě ošetřit? Tvoje druhá ploutev nevypadala moc dobře,” zavolal jsem. Hledal jsem ve vodě dokud na mě nepadl obrovský stín.
      “Lapras? Měli bychom najít Magikarpa. Nejsem si jistý, jestli s tou ploutví může plavat,” promluvil jsem.
      “Nemůže, ale už to není Magikarp.”
      “Aha,” pověděl jsem. Vzápětí jsem slyšel Lapras na břehu a trochu šokovaně vzhlédl. Můj dopravní Lapras se skutečně nacházel na souši.
      “Počkat, pokud ty jsi tady, kdo je...” Opatrně jsem se otočil zrovna ve chvíli, kdy na mě Gyarados vycenil zuby.
      “Yo!” zvolal pokémon.
      Dotčeně jsem na něj zvedl prst. “To je moje fráze!”
      Gyarados se zazubil. “Naneštěstí, člověku, pořád mi můžeš pomoct. Pomoz mi šetrněji a já tě třeba nerozmáznu o pobřeží,” vyzval mě.
      Lapras byla tak vyděšená mořským hadem, že zamířila zpátky k pláži, ovšem beze mě. Na zádech nesla plastový odpad a já zůstal sám s Gyaradosem a krabičkou první pomoci.
      “Nezní to, jako kdybych měl na výběr,” povzdechl jsem si.
      Gyarados ukázal svou zraněnou hřbetní ploutev. Byla natržená a nevypadala dobře. Podivil jsem se.
      “Neléčí se zranění na pokémonovi sami, pokud se vyvinou?” zeptal jsem se.
      “Ne, takhle to asi nefunguje. Když člověk roste, taky najednou není krásný. Ty jsi takový žijící případ,” zasmál se pokémon.
      Využil jsem toho, že jsem prťavý a zamumlal si pro sebe: “Měl jsem tě tam jako Magikarpa nechat…”
      “Co?” ozval se Gyarados.
      “Nic,” mávl jsem rukou a přešel k pokémonovi. Měl jsem možnost mu pomoct, jinak umřít. To je přece velmi výhodná nabídka. “Tak ukaž tu ploutev, ať už to máme za sebou,” povzdechl jsem si.
      Gyarados se sklonil, až jsem drasticky ustoupil vzad. “Nejez mě! To nebylo v dohodě.”
      Pokémon protočil oči v sloup a odfrkl si. “Jak jinak se chceš dostat na můj hřbet, pokud tě tam nepřenesu. Nehýbej se, člověku,” pověděl. Když se sklonil, chytil jsem ho za jeden z výrůstků na tváři a pak mě přenesl na svůj hřbet. Sklouzl jsem se jako na klouzačce a přistál vedle jeho zraněné hřbetní ploutve.
      “Myslím, že se to dokáže uzdravit samo,” pověděl jsem. “Mám tím na mysli, že je to jako když lidem dorůstají nehty nebo tak. Pokud ale chceš, dezinfikuji ti to a zavážu, ať to není tak vidět,” nabídl jsem.
      Gyarados se zamračil. “Nevím, jak to vidíš ty, ale celkem to bolí, když se vnořím do vody. Pálí to,” pověděl pokémon.
      “Jo, to je myslím normální. Ve vodě je sůl a sůl je taky jeden z dezinfekčních prostředků. Máš tam kamínky a všelijaký bordel. Mám ti to vytáhnout?” zeptal jsem se.
      “Jasně, že jo! K čemu tam pak jsi?” vyjekl pokémon.
      S povzdechem jsem si vyhrnul rukávy a začal s drhnutím místa. Gyarados plácal ocasem, ovšem bylo to nezbytně nutné. Bylo by špatné, kdyby místo zarostlo a kamínky tam zůstaly…

      Vymazat
    4. “Fajn, teď ti to očistím,” pověděl jsem. Vzal jsem sprej na dezinfekci a postříkal jím zraněné místo. Další plácnutí ocasem bylo tak silné, že jsem málem z jeho hřbetu slétl dolů. Chytil jsem se a popadl i krabičku.
      “Dávej bacha!” křikl jsem na Gyaradose. Pokémon si jen odfrkl a já se klidně vrátil ke svému ošetřování. Poté, co jsem postříkal místo dezinfekcí, jsem chvíli počkal. Mezitím jsem v krabici hrabal skleněnou lahvičku s vitamíny. Vysypal jsem jednu na ruku a zvedl se k pokémonovi.
      “Vezmi si tohle. Podporuje to všechno možné, od imunity k růstu, pevnost kostí, tvorbu krve… pro tebe je hlavně důležité to, že podporuje zacelení buněk, tedy tvého zranění,” pověděl jsem. Gyarados se sehl ke mně a já mu do pusy hodil jednu tabletku. Poté jsem své rozhodnutí trochu změnil a strčil mu do pusy další tři.
      “Vzhledem k tomu, jak jsi velký, jeden by moc nezabíral,” objasnil jsem. Dále jsem vzal obyčejný pokémoní lék, fialovou sprejovou láhev a postříkal jím opět zraněné místo. Netušil jsem přesný obsah, avšak tato medicína byla od sestry Joy, tudíž jsem nepochyboval o její účinnosti.
      “Budeš chtít, abych ti to zavázal? Nevím, k čemu to je. Tak či tak to nasákne vodou a ještě tvoje zranění nebude moct dýchat. Na druhou stranu zabráníš nečistotě, aby se tam dostala,” zeptal jsem se pokémona. Aniž bych ovšem čekal na jeho odpověď, už jsem bral zbytky obvazu a začal obvazovat zranění. Přitom jsem si zopakoval i lekci gymnastiky, jelikož balancování a obtáčení Gyaradosova těla nebyla žádná legrace.
      “To by mělo být hotovo,” řekl jsem. Gyarados se ujistil, že je pořád fešný a pak přikývl.
      “Dík, člověku. Jako poděkování tě teď hodím na břeh.”
      “Asi jsi řekl hodím schválně, co?”

      Jak jsem očekával, Gyarados si nenechal ujít šanci mi oplatit mé zacházení s ním jakožto Magikarpem. Skutečně mě hodil z moře na břeh. Přistál jsem na písek, což mi pravděpodobně zachránilo kosti, ovšem tak či tak jsem cítil, že se neposadím dva dny.
      “Lynnon! Jsi v pořádku?” přispěchal Lu’thriel. Lilith mě zkoumala svým pohledem a pak také přispěchala.
      “Neboj se! Pomůžu ti,” pověděla. Zvedla mě za rameny a vytáhla z písku. Oklepal jsem se a zadíval se na skupinu studentů.
      “Díky, Lilith,” usmál jsem se.
      “To nic, pff!”
      Zadíval jsem se na Lu’thriela a pak zpátky pohlédl na velkou pruhovanou kočku. “Myslím, dík i za to, že jsi dala pozor na Lu’tha. Bylo mi ctí trávit čas s celebritou. Jsi příjemný pokémon, vyřiď i Rory mé díky, že mi tě půjčila,” pověděl jsem. “Nejsem zrovna zdatný básník a tak ti chci jen poděkovat za tvou ochotu.” Došel jsem pro svůj batoh a pak Incineroar vložil do velkých tlapek její vlastní pokéball a k tomu růžovou mašli.
      “Momentálně vypadáš trochu jako muž, nic proti,” zasmál jsem se. “Dám ti tuhle mašli, myslím, že v ní budeš vypadat roztomile. Je už na tobě, zda si ji vezmeš na sebe nebo ne. Preferuji tě i jako drsňačku.” Čekal jsem, že Lu’thriel něco dodá, ovšem můj kočičák jen stál a zíral do země a do prázdna. Nenápadně jsem do něj drkl, aby se pauza nezměnila v trapné ticho.
      “Rád jsem tě poznal,” usmál se Lu’thriel a rozpačitě přelétl pohledem z Lilith na její pásek a zpátky na ni. “Dík za mentorování. Doufám, že se ještě potkáme,” pověděl.
      Incineroar provedla také rozpačitý přelet očima, na zem, pak na nebe a pak na Lu’thriela. “I já! My se určitě potkáme! Teda… taky v to doufám. Díky za donuty,” vyšlo z ní.
      Torracat se jen zazubil. “Kdybys někdy potřebovala procvičit attract, neváhej se ozvat!”
      Poplácal jsem ji po svalnaté paži. “Jdeme hledat Rory,” rozhodl jsem.
      Incineroar zamrkala.
      “Vím, jak na to. Nemáš nějaké zbylé donuty?”

      Vymazat
    5. Incineroar si čas u tebe užila. Potkala baby Littena a viděla ho projít evolucí. Líbilo se jí, že výlety byly klidné a nebyly žádné hádky.
      Profesorka Burnet ti svolila odpočinek. Moc dobrá práce s dnešní lekcí. Sice oceány před lidskými odpady nedokáže zachránit jeden člověk, ovšem i to byla velmi cenná lekce - neházejte odpady do moře.
      Získal jsi 4 body, nyní más 7/7.
      Získal jsi 2% zručnost.
      (2. lekce: Získal jsi 1 bod, nyní máš 7/7.)

      Vymazat
  9. Třetí lekce začalo už před nějakou dobou, ale Nezumi se jí dlouho stranila. Konala se totiž na moři a jejím zadáním bylo vyzkoušet si zápas s někým s divokých Pokémonů, nebo se samotnou kahunou Olivií, na vodě. Slyšela sice o jakési vodní plošině, ale stále uvažovala, zda se přihlásit. Přeci jen, Shinx byl teď u Azrii, Quilava je ohnivý typ a s Meowth zápasit ještě nechtěla. Musela ji před tím poznat a zeptat se jí, jak se ohledně zápasení cítí.
    Již před chvílí vyvolala Kaita. Zíral na ní, vyslechl si, co je úkolem, a zamračil se. „Myslíš, že nezvládnu vodní Pokémony, protože jsem ohnivý typ?“ zeptal se jí trochu uraženě. Nezumi zaváhala, jak odpovědět. „To ne, ale byl bys v nevýhodě. A... kdyby se ti něco stalo a spadl bys do vody, což je pravděpodobné, nemusel bys to přežít. Nechci o tebe přijít.“ Tato slova Quilavu potěšila. Hrdě se uculil. „Proto klidně tuhle lekci vynecháme,“ dokončila Nezumi, ale Quilava vrtěl hlavou. „V žádném případě! Nejsem už malý slabý Cyndaquil. Zvládnu to. Chci tam jít,“ trval si na svém. Nezumi stále váhala, ale jelikož viděla Kaitovo odhodlání, přikývla. „Dobře,“ odsouhlasila. Do batohu si sbalila nějaké to jídlo a vydala se na místo, odkud většina žáků odplula.
    Dostali se k pláži, na které čekal Lapras. Rozhodně byl od školy, dalo se to poznat – divoký Lapras by se asi nenacházel u břehu a už vůbec by neměl nachystaná záda, připraven, až na něj vyskočí student a bude ho moci někam odvést.
    „Ahoj,“ pronesla Nezumi s úsměvem, když holýma nohama vešla do vody, aby Laprase pohladila po hlavě. Úžasní a vzácní tvorové, pomyslela si, když se dívala Laprasovi do očí. Pak si vlezla na jeho záda a Kaito skočil hned vedle ní. Ještě se rozhlédl okolo sebe. „Můžeme, k vodní plošině,“ podala Laprasovi instrukce a on se bez dalších otázek vyplavil dopředu.
    Netrvalo to dlouho a dostali se k plovoucí plošině. Oba vystoupili a Nezumi opět Laprase pohladila. „Děkujeme za pomoc, můžeš odplout kousek dál, dám ti vědět, až budeme potřebovat zpátky,“ přislíbila Nezumi a Pokémon jen kývnul a odplul o kousek dál, aby nepřekážel v konání lekce. Quilava se na Laprase díval dost nenávistně, ale jen, co se na něj otočila Nezumi, nevinně se usmál a dělal, jako kdyby nic.
    Nezumi už se chtěla zeptat, jak vlastně divokého Pokémona na zápasení najdou, když na plošinu vyskočil Popplio a začal vesele poskakovat. „Zazápaste si se mnou, prosím!“ vykřikl vesele, když udělal další skok. Vypadal šťastně a připraveně na zápas. Zřejmě musel vidět její spolužáky, jak s jinými Pokémony zápasí, a dostal chuť to také zkusit. Nezumi proti tomu nic neměla, ale chtěla se zeptat svého partnera. „Co ty na to, Kaito?“ optala se. Quilava jen skočil před svojí trenérku, připraven udělat, co mu v zápasení řekne. Jeho oči zazářili, nemohl se dočkat, až vodního Pokémona porazí a dokáže, že typové výhody se mohou ve skutečnosti stát i nevýhodou, pokud vodní Pokémon podcení toho ohnivého.
    Oba Pokémoni zaujali svůj postoj. Quilava se trochu předklonil a čekal na pokyn, zatímco Popplio vesele poskakoval, nadšený z toho, že trenérka přijala jeho prosbu o zápas. „Můžeš mít první krok,“ vyzvala Nezumi divokého Pokémona. „Tak joo!“ zapištěl Popplio vesele a na chvíli se zamyslel, co vlastně chce za útok použít. Nevypadal v zápasení příliš zkušeně, ale rozhodně vypadal zapáleně a odhodlaně bojovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popplio vyskočil do vzduchu, napřáhnul svůj ocásek, připraven zasáhnout Quilavu Poundem přímo do hlavy. „Nenech ho, Kaito! Uskoč a použij Quick Attack, abys ho odhodil!“ vykřikla Nezumi. Hned, co to Quilava uslyšel, byl připraven konat. Uskočil na stranu, takže Pound zasáhl plošinu, která se otřásla. Nezumi měla co dělat, aby se udržela na nohou. Quilava hned na to narazil plnou silnou do Popplia a odhodil ho pryč. Popplio se jedním skokem dostal zpátky na nohy, teď vypadal ještě natěšeněji ze zápasu, než předtím.
      Trenérka věděla, že v tomhle zápase se bude muset spolehnout spíše na Quick Attack, protože Ember není proti Poppliovi příliš účinný. „Kaito, sleduj Popplia a nenech ho trefit tě!“ vykřikla další povel, sice nepřímý, ale hodil se. Quilava z vodního Pokémona nespouštěl oči, a proto když proti němu letělo Water Gun, dokázal se tomu jen tak tak vyhnout.
      Pak ale divoký Popplio udělal něco, co ani Quilava, ani Nezumi nečekali. Skočil do vody. Zápas tím ale neskončil, stále byl teprve u začátku. Teď ho ale nemohli vidět. Pohyboval se pod vodou velmi rychle, takže ani pouhé soustředění se nestačilo. Když Popplio vyskočil z vody a vypálil další Water Gun, nestačil na to Kaito zareagovat příliš rychle a dostal ránu.
      „V pohodě?“ zeptala se rychle Nezumi a Quilava se otřásl a kývnul. Popplio však znovu zmizel za vodou a jistě byla jeho taktika stejná – plavat okolo a poté se vynořit a vypálit silné, vodní dělo. Pokud by to udržel, Quilava by neměl žádnou šanci. Nezumi však přišla na strategii, kterou můžou využít. „Nenech se tím, že je pod vodou, vyvést z rytmu. Budeme hrát jeho hru. Začni okolo plošiny běhat s Quick Attackem, aby i pro něj bylo těžké zjistit, kde je, a jen, co ho uvidíš, použij Quick Attack na něj!“ řekla svůj nápad Quilavovi. Ten nečekal ani chvíli, věřil, že to bude fungovat. Rozběhl se okolo.
      Popplio se vynořil a byl překvapený, když na místě, které vypočítal jako skvělé msíto pro trefení Water Gun, Quilava nebyl, protože díky Quick Attacku zmizel na druhou stranu. „Nalevo! Ember a Quick Attack!“ zakřičela Nezumi. Popplio byl překvapený, takže ho Ember zasáhl a než se stihl znovu schovat do vody, skočil po něm Quilava plnou silou Quick Attacku a odhodil ho na plošinu. Díky levelové výhodě to Popplia muselo zranit dost, tudíž Nezumi ukázala Quilavovi rukou, aby teď neútočil a chvíli počkal.
      Zadívala se na Popplia, který vyskočil zpátky nahoru, už ale o něco pomaleji. „Jsi v pohodě, maličký? Kdykoliv, když budeš chtít přestat, tak řekni,“ ujistila ho, aby věděl, že tohle není zápas na život a na smrt. Popplio vesele kývnul. „Ještě chci pokračovat! Baví mě to, v moři je málokdo, kdo mojí výzvu přijme, všichni říkají, že jsem moc slabý,“ řekl trochu smutně. Nezumi se na něj překvapeně podívala. „Tak to vůbec není, Popplio. Možná tě podceňují kvůli velikosti, ale nenech je. Velikost se může stát tvojí výhodou, jelikož je těžší tě trefit, když ji správně využiješ. A ta taktika s vodou? Slabý Pokémon by něco takového rozhodně nevymyslel,“ řekla Nezumi upřímně. Popplio z toho vypadal potěšeně, určitě mu nikdo nic takového ještě neřekl.
      „Děkuju! Chci ještě pokračovat!“ vykřikl natěšeně a vyskočil na svojí ploutvi. Neútočil ale první, chtěl teď nechat trefu Quilavovi. „Tak dobře, vypadá to, že jsme na řadě. Kaito! Quick Attack!“ Quilava se rozběhl vpřed velkou rychlostí. Popplio se tomu nesnažil vyhnout, namísto toho ale použil svůj Pound, aby se oba útoky střetly. Přestože dostal ránu, trefil do hlavy i Quilavu. „Nenech ho skočit pod vodu! Použij Ember za něj!“ zakřičela Nezumi jen, co spatřila, že Popplio chce udělat to samé jako předtím. Tentokrát se mu to ale nepovedlo, jelikož mu Quilava odřízl Emberem cestu. Popplio se sice stačil ohnivému útoku vyhnout, ale musel zůstat na plošině.

      Vymazat
    2. „Zakončíme to – Quick Attack!“ Kaitovi zazářily oči těsně před tím, než použil Quick Attack a přímo srazil Popplia. Ten teď už vypadal vyčerpaněji. Pro někoho tak malého musel být delší boj příliš. „To stačí,“ rozhodla Nezumi. Quilava hrdě skočil k jejím nohám, pohled měl ale zaměřený na Popplia. Ten se jen pousmál. „Děkuju vám za zápas!“ vykřikl a chtěl se vrátit do svého domova, ale Nezumi ho stihla zastavit. „Počkej!“ Popplio se při těch slovech ještě otočil. „Pamatuj na to, co jsem ti řekla. Jsi silný Pokémon a jednou budeš schopen porazit mnoho protivníků. Nevzdávej se a pokračuj s trénováním! Nevím, co je tvůj sen, ale jednou ho dosáhneš,“ usmála se. „Děkuju za tvůj zápas. I nám to dalo mnoho dobrého,“ doplnla se pak ještě. Popplio přikývl. „Třeba se potkáme znovu, až budu silnější, a pak tebe i Quilavu porazím!“ zapískal vesele. Pak už se ozvalo jen šplouchnutí a zmizel pod vodní hladinou.

      Vymazat
    3. Kahuna pokývala hlavou. "To byl velmi dobrý zápas," usmála se. "Nezapomeň na své cestě, že typová výhoda a nevýhoda vlastně nic není. Můj Lycanroc plave ve vodě. Pokud budeš svému pokémonovi věřit a pokud budete poctivě trénovat, i oheň dokáže spálit vodu," usmála se. Pak jen kývla, že již dořekla svou radu a zamířila pryč, když v tom zakopla a spadla do vody. Vyplavala hned a po vyprsknutí spousty vody zamávala rukou. "To nic není! Jsem v pořádku. Jsem v pořádku," zasmála se.
      Získala jsi 4/7 bodů.
      Quilava - 2 levely

      Vymazat
  10. Rory ide na rybičky s Miloticom Levim
    pt. 1
    "Čo pôjdeme robiť teraz?" spýtal sa Shiro po tom, čo sa najedol. Rýchlo som skontrolovala čas. Bolo len kúsok po obede a heyyy, takisto som našla aj správu o novej úlohe - ísť na ryby. Pff. Chytať pokémonov udicou bol zdĺhavý proces - ja som často totiž volila spôsob dlhého čakania, kým sa pokémon chytí. Keďže to ale neprichádzalo do úvahy, rozhodla som sa využiť pomoc hlavne svojich súčasných vodných parťákov. "Ideme... zase k vode. A chytať pokémonov. Pomôžeš mi, hm? Je to vlastne súčasťou lekcie, ale... myslím, že nie tej s tebou. Je to oddelená lekcia, takže... môžeš odmietnuť," pokrčila som plecami. Shiro potriasol hlavou. "Môžem ti pomôcť, bude sranda!" ponúkol sa a ja som sa nadšene zazubila. "Tak mi daj moment, skočím po výbavičku na úlohu a môžeme sa do toho vrhnúť!"
    Po tom, čo som si vyzdvihla granule ktorými som mala vylovených pokémonov nakŕmiť, som si ešte odchytila Leviho a zamierila som na pláž, kde si Samurott dával pobednú siestu. Rozhodla som sa ho teda nechať oddychovať a hneď na pláži som nahodila udicu do mora, po tom, čo som na jej koniec pripevnila mňamku. "Levi, pomohol by si mi? Budem od teba potrebovať, aby si mi nejakého pokémona nahnal na udicu, zvládneš to?" Milotic len spokojne švihol chvostom. "Bez problémov. Vydrž," zmizol na moment pod hladinou. Chvíľu bolo ticho, a ja som len striedavo spevňovala a povoľovala zovretie okolo prútu. Po chvíli sa ale hladina rozvírila a na povrchu sa začali objavovať bublinky - a potom spod nej vyskočil Feebas. Na moment som zabudla, že Levi je už Milotic, a chcela som ho osloviť, či už niekoho našiel, no potom aj pravý Levi vyskočil z vody a zablysol sa na slnku. Feebas však ďalej pokračoval v rýchlom pohybe, Levi za ním.
    "Levi, trochu doprava!" vykríkla som, no nedošlo mi, že jeho pravo je moje ľavo, a tak sa dvojica od prútu mierne vzdialila. Bleskovo som ale návnadu prehodila Feebasovi do cesty a on poslúchol hlas prírody (či žalúdku) a zahryzol sa do nej. V tej rýchlosti mu ale asi nedošlo, že prút ho ďaleko nepustí, a preto keď došiel na hranicu toho, kam prút dočiahol, namiesto zastavenia plával ďalej. A ja, ktorá som takú silu nečakala, som takmer letela za ním, zachránil ma len Milotic, ktorý ma chytil končekom chvosta okolo pásu a pritiahol si ma k sebe. Ja som tak mohla Feebasa opatrne pritiahnuť k nám. Chúďa rybička sa stále mätal, v panike, čo sa s ním bude diať, a ja som si povzdychla. "Neboj sa, baba, všetko je v poriadku," pohladkala som ho po šupinkách a pred tým, ako som ho pustila, som mu ešte do úst vložila ďalšiu granulku. Na moje počudovanie Feebas neodplával a chvíľu na mňa bez mrkania pozeral. To ma presvedčilo dať mu ďalšiu granulu, a Feebas na mňa začal pozerať ešte oddanejšie - alebo to pozeral na Milotica, ktorý sa za mnou týčil a pohľadom prečesával more v snahe nájsť ďalšieho pokémona?
    "Hneď som späť!" zamrmlal odrazu a bleskovo sa vrhol pod hladinu. Feebas na mňa stále prosebne pozeral, takže som mu dala ešte jednu granulu a povedala si, že už stačilo, že to bola posledná. Feebas dožúval a prehĺtal, no potom sa mykol a uprel pohľad na hladinu mora. "AHA!" vypískol tenučkým hlasom a ja som len kútikom oka videla, ako sa k nám ženie Levi s panickým výrazom. A za ním rozzúrene vyzerajúci Sharpedo. "Nechcel som do teba vraziť, naozaj! Prepáč! Roryyy!" Ouou, pomyslela som si, a hodila pohľad na spiaceho Shira na brehu. ten už ale nespal, yay! "Shiro, chytíš ma? Sama Sharpeda asi neudržím!"" Samurott sa len so serióznym výrazom rozbehol do vody a vysadil si ma na chrbát. Levi medzitým prešmýkal po hladine až k nám. Namieril si to k mňamke na udici, a Sharpedo otvoril ústa v snahe sa doňho zahryznúť. Na poslednú chvíľu som Leviho odvolala a Sharpedo sa teda zahryzol do návnady. Vďaka Samurottovi ma jeho sila nepretiahla a ja som zostala bezpečne na jednom mieste.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. pt. 2
      Žralok nevyzeral, že by ma chcel zahryznúť, zjavne ho vytáčal len pohľad na Leviho, takže som sa odvážila priblížiť sa. "Bubi, vydrž chvíľku, len ťa oslobodím... a je to. Dáš si aj niečo na jedenie?" ponúkla som mu z granulí. Sharpedo si ma zlovestne premeral a potom za do jedla zahryzol - už už som sa videla, ako mi odhryzne ruku. Nestalo sa tak a Sharpedo po jedení urazene odplával preč. "... nabudúce chytáme malé, neškodné rybičky, jasne?!?" zasmiala som sa, keď som Leviho vyvolala späť do vody. Obidvaja pokémoni súhlasne prikývli. Vtedy som si až všimla, že Feebas zmizol - pravdepodobne sa zľakol útoku Sharpeda. Nevadíí...

      Vymazat
    2. Profesor zamrkal, aby se ujistil, že nesní. "Vy jste... lovili Shapeda?!" zvolal nevěřícně. "Old Rodem? A máte všechny končetiny? V pořádku...?!" Chvíli stál oněmělý tvou situací, pak se otočil na patě a zamířil ke své ženě. "Burnet? Půjdu si lehnout pod slunečník, myslím, že jsem chytil úpal. Už vidím své studenty chytat žraloky."
      Získala jsi 3 body.
      Zkušenosti do prutu +2

      Vymazat
    3. Rory ide na rybičky so Samurottom Shirom
      pt. 1
      „P-pardon, nechcela som traumatizovať!“ vypískla som neisto. Veď to bolo úplne bezpečné , mám so sebou predsa Lili-oof. Nemám... „Keby to bolo vážne, môj Pidgeot by to určite zvládol, nebojte!“ prikyvovala som a sama ani neviem, či som presviedčala seba, alebo jeho. Aj tak som ho však s pobaveným úškľabkom sledovala odchádzať na pláž pod slnečník. „Chudák, asi sme ho trošku rozhodili...“ zamrmlal Levi so smútkom v hlase. Len som mávla rukou. „Aale, je to prof z Aloly, určite je na divnosti zvyknutý,“ prevrátila som očičká „Ale úžasne ste to zvládli, obidvaja. Len možno... Levi, skús nevyprovokovať nebezpečných pokémonov?“ – „Poďme chytať len malinké rybičky!“ otriasol sa Milotic a Shiro sa len hrdo usmial na chválu. „... čo si vlastne spravil, že si ho tak naštval?“ – „LEN SOM DOŇHO OMLOM VRAZIL, KEĎ SOM NAHÁŇAL GOLDEEN!“ vypískol Levi zahanbene a ďalej sa o tom odmietal baviť.
      "Shiro, chceš si vyskúšať aj ty nahnať nejakého pokémona?" navrhla som po chvíli opatrne a už zase som naňho liezla. Samurott jemne prikývol. "Určite. Len ho musím k tebe dostať?" Teraz som na rade s prikývnutím bola ja. "Áno, prosím. Nahnať ho tak, aby sa chytil. Ale... mám návrh. Máme precvičovať rybárčenie, spoznať more. Čo keby sme išli hlbšie?" navrhla som nadšene. Pokémoni si vymenili neisté pohľady. "Nebude to nebezpečné? Videla si Sharpeda..." zamrmlal lev neisto. Len som mávla rukou. "Neboj, hovorím ti, vyrastala som tu. Sú tu miesta, kde sú naozaj mierumilovní pokémoni. Nejaké ďalšie obavy? Nie? Hijé!" nakopla som Shira jemne, no on pochopil a vyplával.
      Navigovať pokémonov morom nebolo zložité, voda bola pokojná a záliv, do ktorého som mierila, rovnako. Mierumilovná atmosféra bola aj medzi pokémonmi, a rušiť ju mi bolo ľúto. Ale úloha bola úloha, takže som len Shira potľapkala po pleci a preliezla som na Leviho. Pripravila som si mňamky a nahodila prút.
      Shiro to zobral veľmi doslovne. Opatrne sa zakradol za skupinku Ducklettov, ktorí si plávali po hladine. a hlasným bafnutím ich vyplašil. Duckletti uleteli, no odhalili Magikarpa, ktorý si spokojne plával malinké koliečka.
      „Skúsime to mierumilovne, dobre, Shiro? Pomaly ho skúsiš nahnať ku mne! Ale.. nevyplašiť ho!“ Shiro len odhodlane prikývol a švihol plutvami, aby sa k Magikarpovi priblížil a jemne ho postrčil mojim smerom. Magikarp naňho len mierne opovržlivo pozrel, no nechal sa postrkovať – zjavne mu nedochádzalo, čo sa bude diať. Na druhú stranu, Kapríci, ktorých som stretla, vyzerali veľmi mierumilovní a saotné rybárčenie im zatiaľ nevadilo. Jemne som šklbla prútom a nasmerovala ho smerom, ktorým Shiro Magikarpa tlačil. „Ná puťa puťa...“ zamrmlal Levi pobavene a ja som sa uchechtla. „Áno, baby karp, poď sa chytiť...“ lákala som ho aj ja, no Magikarp nám nevenoval pozornosť.
      „Shiro,“ oslovila som Lynnonovho štartéra, „skús sa zamerať viac na vodu. Na prúdy, skús rozvíriť tie, a poslať ho k nám tým smerom!“ navrhla som, keďže som sa trochu bála, že Samurott by Magikarpa mohol omylom primačknúť, čo by pekné nebolo. Shiro placol plutvičkou do vody a Magikarp, chtiac nechtiac, letel mojím smerom. Mňamka na udici bola preňho jediná cesta, ako sa zachrániť pred alternatívou nechaj-sa-vliecť-prúdomneviem-kam. A Magikarp si to zjavne uvedomil, možno to bola aj predstava jedla, ktorá ho presvedčila zahryznúť sa do návnady a nechať sa tak uloviť.

      Vymazat
    4. ..ah to obmedzenie znakov... xD


      Vytiahnuť ho bolo jednoduché, Magikarp sa ani trochu nevzpieral. Pomaličky som ho priťahovala bližšie a bližšie, až kým mi nestačilo natiahnuť sa pred seba a vytiahnuť ho z vody. „Ahoj, maličký, ako ti je?" oslobodila som ho z prútu a nechala ho spapať granuku, čo bola ako návnada. A dala som mu aj za hrsť ďalších, kým som ho držala na kolenách a hladkala po šupinách. "Bude z teba nádherný Gyarados. Príď sa potom niekedy ukázať k profesorovi, hm? Možno tam budem aj ja! Alebo tuto Levi!" rozprávala som sa s ním, ký Samurott plával bližšie. Keď prišiel, nastavila som mu ruku. "High-plutvo-five! Alebo roh-five, to je jedno! Skvelá práca, bubi!"

      Vymazat
    5. Rory ide na rybičky so Samurottom Shirom
      Pt. 2
      „Ešte jedného?“ navrhla som, keď Magikarp zmizol pod hladinou. Shiro sa uličnícky usmial. „Jasné. Teraz niečo väčšie, hm?“ provokatívne blysol pohľadom na Leviho a zmizol pod hladinou. Fajn, povedala som si, zátoka vyzerala mierumilovne, aj nejaký väčší pokémon by bol vpohode. Určite nebude agresívny... ehm. Že som radšej nebola ticho.
      Po dlhšej chvíli (ktorú som využila na opaľovanie, treba chytať farbu, pff) sa hladina rozbúrila a ja som kvôli tomu skoro zletela z podriemavajúceho Milotica. „Ayy, čo to-oh Arceus, takto som to nemyslela!“ otriasla som sa pri pohľade na obrieho Gyaradosa, ktorý zlovestne rynčal. „Aha, Rory, dostaneš za toto extra dobrú známku?“ vynoril sa hneď za ním Shiro a ja som skoro odpadla – toľko k bezpečnému chytaniu!!
      Levi na mňa s obavou pozrel, ako keby zvažoval, či ma má rýchlo odniesť do bezpečia, alebo to zvádneme. Rozhodla som zaňho. Vytiahla som pokéball. „Ace, pomôžeš nám? Neviem neviem, či Gyaradosa naozaj zvládneme... nechajme to na Shira, ale ak by sa niečo pokazilo, zasiahneš, dobre?“ Ace len prikývol a začal nad nami krúžiť, nespúšťajúc nás z očí.
      Dobre. Nádych, výdych, Shiro je tiež štartér. Ak nie som nejaká výnimka, čo sa týka dôvery k svojmu štartérovi, tak Lynn Toshirovi tiež verí, aj s vlastným životom. Samurotta som poznala z tímových aj zo záchrannej akcii, ktorej práve Lynnon velil – neprišiel by, ak by svojmu tímu neveril. Takže, rozhodla som sa, Shiro to zvládne.
      Gyarados na mňa uprel pohľad a mne znovu naskočili zimomriavky. Hej, je to len mnou, alebo je tu odrazu oveľa menej mierumilovnosti? „Shiro, necháme na na tebe, dobre? Skús ho ukľudniť, lebo a sa chytí moc besný, povláči ma za sebou!“ zavolala som naňho a s týmto som cítila, ako okolo mňa Levi obmotal chvost. Neboj, bubi, budeme vpohode... ale nahnevaný Gyarados je stále desivý, ďakujem pekne. Shiro odhodlane prikývol, stále s mierne šibalským úsmevom. Potom sa votrel Gyaradosovi do cesty a odlákal ho odomňa.
      No, Gyarados možno nebol AŽ TAK nahnevaný, ako vyzeral. Že by mal taký výraz permanentne? Hm.. Každopádne, Shiro ho jemne postrčil, a pokémon ho strčil späť. Shiro naňho poslal vysokú vlnu, Gyarados mu ju vrátil dvojnásobne väčšiu. Vyzeralo to skoro ako keby sa... hrali? Potom sa začala divoká naháňačka, chvílami naháňal Gyrados, inokedy Shiro, no nebezpečný pocit mi už zmizol. Pokúsila som sa situáciu využiť a vmanévrovala som prút do ich blízkosti - a čakala.
      Ace nad nami vyzeral rovnako zmätene ako som sa ja cítila. Gyrados už nepôsobil agresívne, no rýchlosť, ktorou sa hnal, som stále nemala šancu zvládnuť. Vedela som to, ak by sa chytil teraz, povláčil by aj mňa, aj Leviho. Oof... „Shiro, spomalíš ho trochu? A naveď ho na udicu, prosím!“ zavolala som naňho a Samurott prikývol. Prudko zabrzdil a pokračoval v pomalšom tempe – a keď Gyrados zistil, že sa za ním Shiro tak rýchlo neženie, spomalil aj on. Pár krát zakľučkoval, no nakoniec zamieril dobrým smerom. Návnada preňho nebola nič, to mi bolo jasné, preto som si rovno pripravila celú krabicu granúl – mala som ich neskutočné množstvo, možno práve pre takéto prípady. Gyrados sa poslušne zakusol a oblizol sa na znak, že mu chutilo – a potom na mňa provokatívne zamrkal a zastavil, ako keby chcel povedať, zvládneš ma vytiahnuť? Mierne urazene som si ofrkla. Samozrejme! A začala som ťahať. Stručne, nejaké majstrovské ťahanie to teda nebolo. Gyradosa som posunula ledva o pár centimetrov, kým som aj ja nezletela do vody – a všetci pokémoni sa na mne usilovne smiali. Pff... Urazene som sa položila na hladinu a nechala som sa nadnášať, a po chvíli som pocítila šťucnutie (vlastne to bolo, ako keby ma niekto odhodil niekoľko desiatok metrov!!). Garados vypľul zvyšok udice a pobavene na mňa mrkal. „Áno, áno, chápem, bavilo ťa to. Awww, si zlatko!“ roztopila som sa, keď ma oblízal, a už s úsmevom som mu do úst vysypala celý jeden sáčok. Gyarados ďakovne prikývol, (jedlo zhltol na jedenkrát) a potom s posledným zarynčaním zmizol pod vodou. Pápá!“

      Vymazat
    6. Profesor jen mávl rukou, tentokrát vypadal, že lov ho už ani nepřekvapoval. "Vidíte? Tohle je hrdý obyvatel Aloly," zasmál se. "Pro dnešek velmi dobrá práce," usmál se.

      Získala jsi 4 body, nyní máš 7/7.
      Získala jsi 2 zkušenosti do prutu.

      Vymazat
  11. Po rozloučení s pokémonem koordinátorky zamířila hned na další lekci, aby ji nepromeškala. Dle získaných informací se jednalo o lekci na moři. Chovatelka byla více než nadšená, ovšem jako první musela zařídit své oblečení, které bylo až moc nepohodlné na moři. Vyměnila své šaty za jednodílné plavky, které byly o mnohem vkusnější na moře. Nemusela se bát, že si oblečení smáčí, jelikož při záchraně pokémonů se nemohla omezovat svým oděvem.
    Dopravní Laprasové byli příjemná volba, ovšem chovatelka dala přednost své Lapras. Přijala zadání od profesorka a ujistila ji, že bude na moři opatrná. Následně vylezla na Lapras a vyjela na moře.
    Naštěstí se na tuto hodinu připravila. Vyvolala svého Wingull a pokémon se posadil na její rameno. “Bonjour, Wingull,” usmála se.
    Pokémon vesele zamával křídly. Dívka ho seznámila se situací a pověřila ho důležitým úkolem.
    “Takže mám vyletět vzhůru a oznámit ti, kde pokémoni potřebují pomoct?” zeptal se. Zelenovlasá přikývla.
    “Ano, přesně tak. Stačí, když mi oznámíš, kde se pokémon nachází,” řekla. Nejdříve však plánovala ještě jednou navštívit skalku Wingullů, jednak aby Wingull viděl, jak si žije jeho druh v divočině a kde pravděpodobně byl získán jako vajíčko, dále měla chovatelka potřebu vidět ještě jednou jejich společnost. Vzhledem k malým Wingullům si k nim zelenovlasá udělala jakési pouto. Měla chuť je sledovat dospívat a učení letu mělo své kouzlo.
    “Půjdeme se podívat k Wingullům,” usmála se. Lapras přikývla a připlavala ke skalce.
    Vypadala stejně jako v den první lekce. Chovatelka se uvelebila a sledovala pokémony v přirozeném prostředí. Wingull přistál Lapras na hlavě.
    “Co to je?” zeptal se.
    Lapras si odfrkla. “Jsem Lapras. Nejsem přistávací plošina,” pověděla neutrálním, lehce otráveným hlasem.
    Wingull zamával křídly. “Rád tě poznávám. Jsem Wingull. Měl jsem na mysli, co je to před námi?”
    Chovatelka se usmála. “Wingullové,” řekla tajemným tónem hlasu. Vodní pokémon na ni zíral, skoro jako kdyby si ověřoval, zda to myslí vážně. Pak zakroutil hlavou.
    “Jakože víckrát já?” zeptal se. Zelenovlasá se zasmála a zakroutila hlavou.
    “To jsem nemyslela. Je to tvůj druh, jsou to Wingullové jako ty. Nejsou to ti stejní pokémoni, je to ten samý druh co ty,” objasnila.
    Wingull přikývl. “Chápu. A to, že se Wingull topí je naprosto normální?”
    Chovatelka nechápavě zamrkala a poté pohlédla na vodní hladinu. Jeden Wingull pravděpodobně skočil ze skály ve snaze naučit se létat, ovšem špatně přistál a neuměl plavat?
    Dívka neváhala a skočila do vody. Wingull jí vzlétl na pomoc. Aniž by řekla zraněnému Wingullovi jediné slovo, opatrně ho vzala do náruče a sama plavala blíže ke skále. Někteří Wingullové, kteří ji viděli, hned vzlétli a přelétli na jiné místo.
    Skalka oněměla a Lapras se přiblížila ke skále. Wingull naštěstí nespolykal tolik vody a máváním křídel se mu povedlo vydržet nad hladinou delší dobu. Chovatelka se nadechla a přehodila si vlasy dozadu.
    “Jsi v pořádku?” otázala se. Wingull vykašlával vodu, ale pak přikývl.
    “Jsem. Bolí mě křídlo,” pověděl. V ten moment chovatelka pochopila, co se odehrálo.
    Děvče zamrkalo. “Kvůli zraněnému křídlu jsi spadl do vody a nemohl plavat, dále ani po pádu létat,” ověřila si. Teď jí to začalo dávat smysl. Wingullovo křídlo bylo v nepřirozeném tvaru a zlomené, určitě muselo při doteku bolet. Chovatelka na moment litovala to, že jej tak hrubě vzala do náruče. Neměla však jinou šanci, jak ho dostat z vody.
    Rozhlédla se kolem a tiše si povzdechla, když neviděla, co chtěla vidět. Obrátila se na svého Wingull. “Mohla bych tě poprosit? Potřebovala bych větev. Pořádnou větev, abych ji mohla použít jako základní jádro pro napravení Wingullova křídla. Momentálně zde žádné nevidím,” pověděla. Wingull přikývl a sotvaže chovatelka dopověděla, ostatní Wingullové se nabídli s pomocí. Společně vyletěli z hnízda kamsi do dále. Chovatelka předpokládala, že mířili společně k souši, na místo, kde Wingullové sháněli potravu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mezitím děvče hledalo obvazy, zcela jistě jeden z fixaci potřebovala. Wingull byl drobný ptáček, tudíž uvažovala o tom, že větev nebude muset ani použít. Potřebovala ji však k narovnání křídla, alespoň jedné části.
      Wingull byl brzy zpět se skupinou a v zobáku nesl krátkou větev. Byla krátká, hubená, ovšem silná, nikoliv pružná. Byla to ta, kterou chovatelka potřebovala. “Děkuji ti,” pověděla. Větev zkrátila na požadovanou velikost a poté ji zlomila. Přiložila větev Wingullovi ke křídlu. “Promiň, možná to teď zabolí. Určitě to přestane,” řekla.
      Zelenovlasá zafixovala větev ke křídlu, aby se zdravě zahojilo a poté zafixovala křídlo k tělu. Wingull lehce slzel, ovšem byl velmi statečný. “Nebudeš moci létat pár týdnů až měsíců,” oznámila mu dívka.
      “Nenaučím se létat?” posmutněl.
      Naštěstí se do konverzace zapojil chovatelčin Wingull v momentě, kdy samo děvče nevědělo, co říct. “Neboj se! Můžeš se naučit potápět se! K tomu křídla nepotřebuješ,” usmál se.
      Wingull byl nadšený a když chovatelka dokončila svou práci, chystala se opustit ptačí kolonii. Lapras na ni trochu obdivně hleděla, zelenovlasá však předstírala, že její obdiv nevidí. Nebylo co obdivovat. Měla šanci pomáhat a proto se téhle šance chopila jak nejrychleji mohla. Váhání bylo příliš riskantní.
      Když byla již na odchodu, přiletěl k ní neznámý Wingull, zcela jistě z velkého společenství na skále. Zelenovlasá si nejdříve chybně myslela, že se jednalo o jejího Wingulla. Zvedla k němu hlavu.
      “Nemohla bys pomoct i mému kamarádovi?” zeptal se. Chovatelka přikývla, ovšem nezastavila se při další otázce.
      “Jak mu mohu pomoci?” zeptala se. Přemýšlela, zda se jednalo o dalšího Wingulla. Posléze zjistila, že nikoliv.
      “Je zaseklý v podvodní jeskyni. Nesu mu tam jídlo,” pověděl. Vzhledem k vážnosti situace se dívka rozhodla vyrazit hned.
      “Dobrá. Uvidím, co budu moci udělat. Prosím, veď nás,” přikývla. Lapras vyrazila za Wingullem a chovatelčin Wingull vyrazil hned za nimi. Letěl však pouze chvíli. Sotvaže uplynulo pár chvil, přistál, jelikož ho začala bolet křídla.
      Zanedlouho dorazili k místu. Wingull přistál na zádech Lapras. “Zde to je. Jeskyně se nachází pod vodou,” pověděl.
      Chovatelka přikývla. Připravila si plavecké brýle. “Abych ho mohla zachránit, potřebovala bych přesný popis jeskyně,” požádala.
      Wingull přikývl. “Na dne se nachází trhlina. Když jí poplaveš, nachází se tam jeskyně. Chodby této jeskyně vedou vzhůru, po pár chvílích plavání bys měla dorazit do vzduchové kapsle. Tam se nachází i můj kamarád,” pověděl.
      Dívka si připravila nezbytné věci. Krabička první pomoci byla naštěstí voděodolná. Ujistila se, že je tam vše, co by mohla potřebovat. Zbytek přivázala k sedlu na hřbetě růžového vodního pokémona. “A viditelnost? Je tam tma?” zeptala se. Viditelnost byla pro ni velmi důležitým faktorem.
      Wingull se zamyslel. “Je tam tma, ale v kapsli je pak světlo,” oznámil. Děvče si ke krabičce připevnila dvě baterky. Pak přikývla.
      “Dobrá. Můžeme vyrazit. Lapras, ty tu zůstaň s Wingullem,” požádala. Pokémon přikývl. Jakmile se tak stalo a přípravy byly hotové, ponořila se dívka do moře.
      Nejdříve litovala to, že si nesvázala vlasy. Poté, co zjistila, že při plavání tolik nevadí, jelikož voda je hrnula přirozeně zpět, jí přestaly vadit. Kývla na Wingulla, který se ponořil do vody s ní a rychle zamířila k trhlině. Byla nesmírně vděčná za svítilnu, jelikož pomalu začala vidět jen dva pruhy světla a nic víc.
      Rychle proplavala jeskyní. Začal jí docházet dech, ovšem předtím, než se tak stalo, vynořila se ve vzduchové kapsli, o které říkal Wingull. Ptačí pokémon byl překvapivě dobrý v potápění, až chovatelku začalo zajímat, zda takto plavat umí každý Wingull.
      “Jsme tu,” kývl Wingull.
      Chovatelka se nemusela ani ptát, kde se pokémon nachází. Na kamenné vyvýšenině seděl Bibarel. Byl velmi velký, zcela jistě byl velký jako sud. “Přišla pomoc!” pověděl Wingull vesele.

      Vymazat
    2. Bibarel jen přikývl. Jednalo se o velmi klidného jedince, možná byl jen smířený či již očekával záchranu. Zelenovlasá jen kývla a přetáhla si brýle na hlavu, aby se jí zvětšilo zorné pole. Opatrně vylezla z vody, vypnula baterky a přiblížila se k Bibarelovi.
      “Bonjour. Prosím, bez obav. Jsem studentka doktorské třídy, můžeš mi říkat River. Přišla jsem, protože mě Wingull požádal o pomoc,” pověděla. Bibarel jen přikývl a usmál se.
      “Děkuji. Vzdálil jsem se trochu moc daleko od břehu. Hrál jsem si s Wingullem a pak plaval sem, protože jsme slyšeli, že je tady poklad. Nakonec jsem se zranil a nemohl se dostat zpátky,” pověděl.
      Příběh chovatelce dával smysl. Předpokládala, že Wingull nebyl schopný osvobodit svého kamaráda, protože byl na něj Bibarel moc velký. “Prosím, ukaž mi, kde jsi zraněn,” požádala jej.
      Pokémon rychle zvedl nohy a ruce. Obě jeho chodidla byla rozdrásaná, očividně ze stěny jeskyně. Chovatelka přikývla, chvíli se zadívala na zranění, přičemž uvažovala v myšlenkách, jak a co by měla použít. Poté vytáhla dezinfekci, léčivo a obvazy.
      “Možná to bude pálit. Jedná se o dezinfekci. Zranění pak nehnisá a nezanítí se,” oznámila. Opatrně podržela Bibarelovu končetinu a nastříkala medicínu. Pokémon sykl, čímž se jen potvrdila chovatelčina slova. Dezinfekce pálila. Podobně nastříkala dezinfekci na všechna jeho zranění. “Neumaž si to, zůstaň přesně tak, jak jsi,” pověděla.
      Bibarelovi rány postříkala i pokémoním přípravkem od sestry Joy a poté zranění obvázala obvazem. Končetiny mu pak strčila do igelitových sáčků s zip lištou, aby mu obvazy nenasákly vodou.
      “To by mělo být hotové,” řekla chovatelka. Uklidila nůžky a další nepoužité předměty zpátky do krabice a tu zavřela.
      “Děkuji,” ozval se Wingull. Chovatelka jen přikývla.
      Bibarel zamrkal. “Dostaneš mě ven z jeskyně, že?” zeptal se. Dívka přikývla.
      “Ano, to zcela jistě udělám. Momentálně však nevím, jak na to,” pověděla. Bibarel byl velký a těžký pokémon, postavou připomínal baculaté dítě. Zelenovlasá byla sice zdatná plavkyně, ovšem nevěděla, jak si poradit s krabicí a ještě Bibarelem.
      Času měli spoustu a její mozek pracoval na plánu, jak je dostat ven. Nakonec na to přišla. “Zranění není zcela ošetřené. Říkal jsi, že pocházíš z břehu, nikoliv z moře, však?” zeptala se. Pokémon její slova potvrdil přikývnutím. “Vezmu tě zpátky k profesorce Burnet. Došly mi obvazy pro další použití. Chtěla bych tě požádat, mohl bys mi vylézt na záda?” zeptala se.
      Bibarel se o to pokusil a zjistilo se, že je tato metoda možná. Bibarel se pevně držel chovatelčiných zad. Nebyl příliš těžký, ovšem chovatelce dalo práci vlézt zpátky do vody. Tam Bibarela již nadnášela voda, tudíž ho téměř necítila.
      “Proplaveme teď rychle jeskyní. Zadrž dech,” oznámila pokémonovi. Společně i s Wingullem se pak ponořili do mořské vody.
      Zelenovlasá plavala rychleji a až posléze zjistila, že jí Bibarel pomáhal se zdoláním vody svým ocasem. Zpátky na hladinu se dostali velmi rychle. Vynořila se z vody a pomohla Bibarelovi Lapras na hřbet. Dalšího člověka by již pravděpodobně nezvládla a chovatelka chtěla ponechat Bibarelovi prostor, tudíž zůstala ve vodě.
      Wingull vypadal šťastný. “Děkuji mnohokrát!” zvolal.
      Dívka přikývla. “Není za co. Ovšem, ráda bych vás varovala, že ne vždy chodí kolem záchranáři či lidé ochotní vám pomoci. Pokud si budete hrát, nejdříve své aktivity promyslete, aby se něco podobného neopakovalo. Myslete na svou bezpečnost. Určitě na vás někdo bude čekat doma. Kdybyste nepřišli, byli by z toho opravdu smutní,” poučila je. Oba dva pokémoni přikývli.
      V následujícím okamžiku se Wingull vrátil do kolonie a dívka požádala svého vodního pokémona, aby ji navigoval ke břehu. Cestou se chovatelka dívala do moře a obdivovala podvodní krásu.

      Vymazat
    3. Dobrá práce s pomáháním pokémonů. Zranění nejsou jediné problémy, kdy je třeba rychle zasáhnout.

      Získala jsi 5 bodů, nyní máš 5/7.
      Získala jsi 3% přežití, 1% zručnost.

      Vymazat
  12. Lapras nás vezl ke břehu a já mu byla vděčná, protože toho bylo na dnes docela dost, ale nebylo nám přáno klidného cestování. Před Laprasem se vynořil naštvaný Tentacruel. Lapras se zastavil a trochu musel před Tentacruelem ustoupit. Vytáhla jsem pokédex. "Tentacruel, medúzovitý pokémon vodního a jedového typu. Vyvíjí se z Tentacool. Početné chapadla využívá jako mocnou zbraň a jed rychle ochromí oběti. Známý jako "Gangster moří". Trochu jsem se lekla a podívala se na pokémona, co hrozivě kolem sebe plácal chapadly. "Um... Pardon? Mohli by jste nás prosím nechat projet? Nechceme žádné problémy." Postavila jsem se a mluvila ke Tentacruel. "Nikdo tudy neprojde na břeh, dokud mi nedáte všechny cennosti!" Aha, pirát, pochopila jsem. "Ale my žádné nemáme." Řekla jsem. "Přesně tak. Nech mě dělat si svou práci." Řekl Lapras. "Pokud nedáte cennosti, vezmu si vás!" Zasmál se lehce maniakálně. Co to má sakra znamenat? Já přece nechci vyvolávat spory nebo boje. "Prosím, nechte nás projít, opravdu nemáme nic, co by vás zajímalo." Pořád jsem se ho snažila přesvědčit, aby nás nechal na pokoji, ale nezdálo se, že by se něco takového mělo stát. "Sakra..." Zamumlala jsem si. "Nedá se nic dělat, musíme se bránit." Ikit se neuvěřitelně bála a schovala se pod deku do košíku, který měl Audino, až z něj trčel jenom její ocásek. No, od ní jsem bojového ducha ani neočekávala. Za chvilku vystrčila hlavičku a podívala se na mě. "Já nechci k němu, já nechci do vody." Byla opravdu vystrašená. "Neboj se Ikit. Nikdo nikam nepújde." Usmála jsem se a maličko jsem se zamračila. "Musíme se ubránit." "Ty nechceš bojovat?" Podivil se Audino." "Já? Blázníš? Já se přece nechci prát. Potřebujeme jen, aby utekl, nechceme mu ublížit." Audino se na mě překvapeně podíval. Nečekal takový přístup. Nejspíše jeho bývalý majitel měl jiný přístup a Audino nesouhlasil a tím pádem zkončil v útulku. "Feny?" "Ano?" Feny se postavil a hned do ruky vzal svúj klacek, který se zažehnul. "Připrav si Ember." Přikývl. Tentacruel na nic nečekal a hned na nás poslal Acid a oblak jedovatého dýmu se k nám rychle přibližoval. "Pozor!" Feny mě chytl a skočil přede mě a nejvíc toho jedu pohltil on. Pak, až se oblak rozplynul, dusivě se rozkašlal. "Feny!" Feny se maličko přikrčil a do obou ruk vzal svúj klacek. "Jsem připravený." "Feny..." Maličko jsem se zamračila. "Použij Ember!" Rozmáchl se, vyvolal plameny a poslal je na Tentacruela, ten se ale před plameny schoval pod vodu a vypadal naštvaněji než předtím. "Feny... Feny rychle, znovu Ember, ale pošli na něj jenom jednu z těch koulí. Dvě nech ve vzduchu." "D-dobře Hotaru." Věřil mému úsudku. Poslal na Tentacruela jednu ze svých koulí. On se před ní schoval. "A teď, na místo, kde byl předtím, pošli zbylé." Feny tak udělal a ve chvíli, kdy se Tentacruel objevil, do obličeje mu vybuchli dvě ohnivé koule a na moment ho oslepili. "Výborně!" Feny se usmál, ale zdá se, že je na hraně svých sil, protože ho ten jed hodně vyčerpal. "Feny, jak to zvládáš?" "Neboj se a starej se o nepřítele před námi. Jsem v pořádku." Řekl Feny tvrdohlavě, ale trápilo mě to. Nevypadal dobře. Potřeboval odpočinek. "Ne Feny, musíš se stáhnout." Řekla jsem ustaraně. "Já to zvládám." Feny se na mě otočil, ale pak jsem rázně zvýšila hlas. "Ne, nezvládáš. Jsi vyčerpaný a musíš se stáhnout." Vytáhla jsem jeho pokébal a pohrozila jsem. "Ihned se stáhni, jinak tě odvolám do pokébalu." Feny se na mě překvapeně podíval. "Nehodlám riskovat, že se ti něco stane, rozumíš? Moc ti děkuji za vše, ale spolehni se na mě trochu, ano?" Řekla jsem a maličko jsem se na něj usmála.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Prosím." Feny si povzdechl. "Tak... tak dobře." Rozkašlal se a šel k Ikit. "Audino, potřebuji tvou pomoc." "Udělám, co budu moct." Řekl nejistě. "Použij Hyper voice." Řekla jsem a podívala se na Tentacruela. Konečně se mu povedlo dát z očí pryč uhlíky. Audino sepjal ruce k sobě a začal zpívat. Vydával vysoký tón a soustředil se na Tentacruela. Jemu to bylo hodně nepříjemné a rychle se potopil, ale to udělalo zvuk ještě silnější, takže se musel ihned vynořit a snažil se chapadly zacpat své ušnice. "Výborně Audino, ještě chvilku, prosím." Řekla jsem s úsměvem a zanedlouho to Tentacruel nevydržel a odplaval pryč. "Skvěle Audino, už stačí." Pohladila jsem ho po rameni. "Byl jsi úžasný." Usmála jsem se. "Opravdu úžasný." Pak jsme šli k Fenymu, který odpočíval. "Páni, Audino, neřekl bych do tebe, že bys to dokázal." Pousmál se. Po troše odpočinu bude určitě v pořádku a bude odpočívat celou cestu zpátky. Lapras se vydal na cestu dál k ostrovu, aby nás mohl vysadit na pláži.

      Vymazat
    2. Tentacruel byl poražen. Získala jsi 2 body, nyní máš 7/7.
      Braixen - 1 level

      Vymazat
  13. Mitsuri

    Pokračování lovení rybiček
    Spolupráce s Kevinem
    Část 1/2

    Jakmile jsem z moře vylovila řasu, chvíli mi ještě trvalo, než jsem se přestala smát. Pak přišel profesor Kukui a já si na jeho pohledu všimla, že se sám přemáhá, aby se nezačal smát. Jeho poznámky však byly cenné jako vždy. Jakmile odešel, nadšeně jsem kývla na Kevina. "Takže když pokémona ulovím, dám mu granuli a pustím ho, vlastně bude rád, že se najedl a pravděpodobně se mi žádní jeho kamarádi nebudou mstít," spokojeně se si shrnula. To znamená, že bych se měla přestat bát, i když člověk nikdy neví, co v moři číhá. Stále tu jsou pokémoni, které bych tu úplně potkat nechtěla - jakékoliv chobotnicové, žraločoidní a lochnessoidní potvůrky by mně i Kevinovi mohly dost znepříjemnit den. Navíc jsem teď měla za Kevina velkou zodpovědnost, aby se po skončení lekce trenérce vrátil živý, zdravý, nepříliš vyčerpaný a s novými zkušenostmi - má hrdost a morálka mi přikazovaly se o Kevina dobře postarat a nevystavovat ho příliš nebezpečí. I když jsme se snad neměli čeho bát, toto byl výcvik a profesor Kukui byl stále nablízku.
    Nahodila jsem prut a podle rady profesora jsem ho držela pevně a sebevědomě. Kevin poletoval nade mnou a číhal na dalšího pokémona, který by k nám pro vážil svou cestu - byl by pak náležitě odměněn, samozřejmě. Ale nic se nedělo.
    "Že by byli schovaní pod hladinou? Nebo jsou snad vylovení? To je ale pitomost, přeci se nemohli propadnout si země… Vody," zamrmlala jsem, prutem ani nehnula a zamyslela jsem se, co tak asi můžu dělat špatně. "Možná jsem s tím prutem málo sebevědomá?" Napadlo mě, když jsem si znovu vybavila slova profesora Kukuie. Myšlenku jsem ale skoro okamžitě zavrhla, protože i před tím se tu pár rybek objevilo. Uhm, budiž, tak alespoň jedna. Dvě, pokud počítám i toho pokémona, co mi uplaval - pokud šlo tedy o pokémona, ne o řasunebo nějaký jiný nepodstatný mořský odpad. Tady si člověk nemohl být nikdy jistý.
    Pak mi však nad hlavou zablikala pomyslná žárovka a já se lišácky usmála na Kevina. Zmateně zamával křídly a sletěl níže ke mně, aby mě slyšel, jelikož se začal trochu zvedat vítr, a tak slyšitelnost na moři začínala slábnout. "Podívej, kolik nám profesor dal těch granulí! Však jich je tuna - to nikdy nemůžeme spotřebovat," Kevin mávl křídly, jako by mi chtěl naznačit, že na tom nesejde, že je všechny nevyužijeme, ale podle mého úsměvu správně vytušil, že to není to, o co mi doopravdy jde. Pokračovala jsem tedy ve svém vysvětlování: "Dlouho jsme neviděli žádný stín ve vodě, žádnou rybku - možná je to tím že jak se zvedl vítr, automaticky se více začala vlnit i hladina vody, což nám znemožňuje ji využívat jako zrcadlo, není už tak průhledná a čirá jako předtím, když se hladina ani nehnula. A proto…" vytáhla jsem jednu granulku a dívala se na ni jako na kousek zlatá - možná jsem v tuhle chvíli vypadala jako šílenec, "...proto je použijeme jako návnadu!" Prohlásila jsem a natáhla jsem ruku s granulí ke Kevinovi. Ten ji nadšeně slupl a já se musela začít smát, když to vyplivl. "Vidíš? To není žrádlo pro ptáky, ale pro rybičky!" Zkonstatovala jsem stále ještě pobaveně, když se na mě Kevin tak šklebil. Teď na něm ale bylo znát, že si není tak úplně jistý, co že to po něm teď chci, a proto jsem začala s vysvětlováním mé nové strategie, která by nám měla i v těchto ztížených podmínkách zajistit nějaké ty adepty na ulovení. "Podám ti granuli, ty ji nespolkneš," odmlčela jsem se, aby tuto zprávu vstřebal, "ale pustíš ji do vody," pokémon se na mě podíval jako na blázna a já jen pokrčila rameny, "ano, granule se sice po chvilce rozmočí, dokonce bych řekla, že docela rychle, ale její vůně pokémony může nalákat blíže k prutu, kde už se o ně dokážu postarat. Pomůžeš mi?" Jakmile to Kevin vstřebal, nadšeně přikývl.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mitsuri

      Pokračování lovení rybiček
      Spolupráce s Kevinem
      Část 2/2

      Natáhla jsem ke Kevinovi ruku s několika granulkami, zbytek jsem více méně nechala na něm a pevně a sebevědomě se chopila prutu. Možná měl profesor pravdu, hned jsem se s tímto pocitem cítila o dost lépe - a možná to bylo právě tím, že jsme tímto plánem možná s Kevinem trochu převzali do svých rukou situaci nad i pod hladinou. Člověk se hned cítil bezpečněji, navíc i o něco cílevědoměji, když zjistil, jak se rychle učit tomu, co chce umět. Navíc se zdalo, že plán začíná vycházet. Zatímco Kevin do vody postupně pouštěl granulky tak, aby poslední padla blízko mého prutu, vždy, když mu došly, proletěl se pro další a dále tak pokémony naváděl přímo k mému prutu.
      Za chvíli už jsem potřebovala pořádně zabrat, i když to nebylo tak těžké, a tak jsem měla opět obavy, jestli se nejedná o nějakou řasu. Naštěstí ale ne a na prutu se mi nad hladinou po chvilce přetahování plácal malý msgikarp. Ano ano, toho kapříka už jsem ulovila před chvílí. Usmála jsem se na pokémona a podala mu granulí, než jsem ho opět pustila do vody. "Na tohle jsi přece čekal, ne? Pro tohle jsi plul…" s těmito slovy jsem ho pustila a on odplaval kdoví kam. Já jsem ale ještě neskončila, byla jsem nadšená, jak nám s Kevinem spolupráce funguje, a tak jsem se rozhodla ponořit prut do vody alespoň ještě jednou. Tentokrát jsem čekala o něco déle, možná šplouchnutí, které vyvolalo to, jak jsem magikarpa pustila, trochu vyplašilo pokémony, kteří se nechali nalákat vůní granulí a byli tak v těsné blízkosti. Takže jsme v podstatě s lákáním začínali odznovu, ale to vůbec nevadilo, jelikož se nám opět povedlo přilákat nějaký ten stín blíže k nám. Kevin byl opravdu šikovný, měla jsem v plánu mu to říct, ale ne teď, abychom nevyplašili ryby, to by pak bylo poměrně kontraproduktivní.
      Jakmile se můj prut ve vodě pohnul, okamžitě jsem začala natáčet lanko a přitahovala postupně prut k sobě, aby se na něm nic neurvalo, přeci jen se zdálo, jako by toho už měl dost za sebou, takový dědeček, a tak jsem na něj musela zlehka a opatrně. Jakmile jsem prut vytáhla, překvapeně jsem vydechla. Takový úlovek jsem tedy opravdu nečekala! "Zase msgikarp…" Zamrmlala jsem napůl pobaveně, napůl trochu nespokojeně. Toužila jsem poznat i jiné mořské pokémony, ale zdá se, že přesně tento druh je nějak zaujatý mou přítomností natolik, že ke mně tak moc chce. Podala jsem mu granuli a pustila ho do moře. "To by mě tedy zajímalo, jak je tohle možné. Buďto mám takovou smůlu, nebo se tu tyhle rybičky přemnožily, nebo prostě magikarpům nejvíce chutnají ty granule?" Opravdu jsem z toho byla jelen, hledala jsem nějakou argumentační podporu u Kevina, ale ten vypadal zhruba stejně zmateně jako já. "Hádám, že až se tu někde v blízkosti objeví profesor Kukui, budu se ho na to muset zeptat. Určitě mi o tom poví něco víc…"

      Vymazat
    2. "Zde je profesor Kukui!" ozval se muž v plášti a vynořil se za tebou. Vyslechl si tvou otázku a pak se zamyslel. "Magikarpové jsou nejběžnější ryby sladkovodních vod, ale časem se adaptovaly i na slané moře. Jsou snadným terčem pro rybáře, ovšem zde žádní rybáři příliš nežijí - jak vidíš, i my jen chytáme pokémony, které potom vypouštíme zpátky do moře, aniž bychom je nějak ohrožovali. Je možné, že se tu Magikarpové zdržují, aby se vyvarovali tomu, že je někdo chytí," pokrčil lehce rameny. "Jinak moc dobrá práce. Pokud jsi neváhala, zcela jistě to nebude tvoje smůla. Na sebejisté rybáře se chytají jen dobré úlovky," zazubil se.

      Získala jsi 3 body, nyní máš 6/7.
      Zkušenosti do prutu +2

      Vymazat
  14. Chovatelka Bibarela úspěšně dostala ke břehu. Byla ráda, že se mu víceméně nic nestalo, ovšem předala jej profesorce Burnet na přeošetření. Sice věděla, jak si poradit v případě nouze na moři, ovšem neoplývala znalostí pokročilé medicíny a tak mohla na něco zapomenout.
    Po dokončení své první mise se rozhodla dát přestávku a projít se po útesech a po pláži. Nejdříve si pokémona nevšimla a podařilo se jí to až když Wailmer vystříkl vodu vzhůru. Pokémon byl zaklíněný mezi útesy. Zelenovlasá dívka neváhala a hned se rozběhla zpátky ke stanovišti. Krabičku s pomůckami první pomoci vzala pro jistotu sebou a vyjela na moře.
    “Greninja,” špitla a vyhodila pokéball do vzduchu. Do prozatím mělké vody dopadla Greninja černá jako noc. Dívka jí objasnila situaci a Greninja souhlasila s pomocí.
    Když se dostali k dané části útesu, Wailmer byl stále tam. Chovatelka skočila do vody a doplavala k němu, aby se Lapras nemusela zabývat tím, že ve vodě mohly být kameny. Vyskočila na břeh a přiběhla k Wailmerovi.
    “Jak se ti něco takového mohlo stát?” zajímala se chovatelka.
    Wailmer na ni zamrkal. “Dával jsem si tady šlofíka a když jsem se vzbudil, byl jsem tady a navíc na souši,” pověděl.
    Dívka přikývla. Dokázala si představit, co se stalo. “Musíš si dávat pozor, kdy spíš. Pravděpodobně jsi usnul, když byla voda vysoko. Pak však nastal odliv a voda se vylila zpátky do moře,” vysvětlila.
    Wailmer přikývl a zelenovlasá začala přemýšlet nad tím, jak bezmocného pokémona ze situace dostane ven. Nejdříve ze všeho se rozhodla udržet vláhu jeho těla, vysušení vodní pokémoni se mohli snadno dostat do nebezpečí úplného vysušení.
    “Greninja, dokázala bys udržet Wailmera vlhkého? Vymyslím, co se dá udělat,” pověděla. Greninja přikývla a začala na Wailmera prskat bublinky.
    Zelenovlasá uvažovala, jak to provede. Kdyby násilně vytáhla či vystrčila Wailmera ven, mohl se zranit. Jedinou možností tedy bylo zničit kameny, do kterých je Wailmer zaklíněný. Tohoto nápadu se chovatelka chytila.
    “Zničíme kameny, které Wailmera drží. Bez obav, pokusíme se nezranit tě,” pověděla chovatelka. Greninja přestala s bublinkami a zaměřila se na skály.
    “Použij vodní shurikeny,” pověděla dívka. Greninja vystřelila vodní shurikeny. Několik kamenů se odlomilo, avšak valná většina zůstala nedotčena. Lapras se nabídla s pomocí a začala na druhý kámen střílet vodním dělem.
    Intenzivní práce začala prokazovat známky efektivity. Kámen byl nyní velmi hubený. Chovatelka již odvolala Lapras, aby se příliš nevyčerpala. Musela si šetřit síly i na cestu zpátky. Greninja měla plné ruce práce s ničením kamenů. Zelenovlasá až tak velkou sílu neměla a tak udržovala Wailmera mokrého. Pokémon naštěstí nasál vodu velmi rychle a pomáhal děvčeti tím, že sám na sebe stříkal vodu.
    Když byly kameny dostatečně tenké, pobídla chovatelka zaklíněného pokémona, aby se zhluboka nadechl. Wailmer tak učinil a jak dívka předpokládala, expandoval natolik, že kameny samy praskly a on se sám osvobodil. Na straně těla byla jeho kůže odřená, zcela jistě kvůli tlaku a kamenům, do kterých byl vklíněný. Pokémon se pravděpodobně pokusil dostat se ven sám, ovšem nepovedlo se mu to.
    “Počkej zde ještě chvíli. Ošetřím tvé zranění, aby se ti do něj nedostala infekce. Pak můžeš plavat,” usmála se. Wailmerovo tělo bylo velké a tak chovatelka musela stříknout dezinfekci na každou část zvlášť, jelikož jednou by to nepokryla. Po dezinfikaci odkutálela Wailmera zpátky do moře a pokémon s poděkováním zmizel pod hladinou.
    “Vezmu vás k břehu. Váš Lapras je určitě unavený,” nabídl se Wailmer. Chovatelka vděčně přikývla a i se svým pokémonem se posadili na Wailmerův hřbet, který byl pružný, skoro jako gymnastický míč.
    Děvče s Greninjou si dali chvíli pauzu, dokud slunce nezačalo pálit až moc. Měla z dnešního dne dobrý pocit a tuto lekci považovala za velmi zajímavou. Naučila se přemýšlet jinak, využila svůj rozum k tomu pomoci pokémonům.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Profesorka Burnet na tebe byla pyšná, nejednalo se o žádný lehký úkol. "Pro dnešek již stačilo. Měla by sis i se svým Lapras odpočinout," usmála se.
      Získala jsi 2 body.
      Získala jsi 2% zručnost.

      Vymazat
  15. Po tom, co se Ino rozhodla rozloučit se Sol, vyrazila hned na třetí lekci. Rybaření jí celkem překvapilo, nikdy před tím totiž nerybařila. Vyslechla si zadání třídy profesora Kukuiho a rozešla se pomalu k vodě s ostatními studenty, na které jen tak koukala očkem. Vytáhla pruh a sevřela jej v rukou. Tak nějak cítila, že jí tenhle úkol bude dělat trošku problém. Batoh postavila na zem a vyvolala Gurena. Je to sice kamenný typ, který není proti vodnímu ten nejlepší, ale vzhledem k tomu, že umí létat, nemusí se ani namočit. Usměvavě mu vysvětlila, oč se jedná, vzala si pytlík s granulemi, které všichni dostali a nabodla jednu opatrně na háček. Následně dala prut za sebe a švihla s ním vpřed. Měla sice obavy, že prut neudrží, ale rozhodně jí nechybělo sebevědomí, že to přeci zvládne. Zvládla i horší věci, než je rybaření. S vzpřímenými zády stále a držela prut pevně v rukách. Gurenovi chvíli trvalo, než pochopil, co má vlastně dělat. Vzlétl nad moře a kroužil okolo místa, kam dopadl háček a kousek dál od něj. Ino na něj chvílemi koukla a po tom, co se jí na prut nic delší dobu nechytilo, nahodila ještě jednou, tentokrát na jiné místo. A to se jí nejspíše vyplatilo.
    Guren zahlédl v průsvitně modré vodě velice rychlou malou rybu, která míhala ze strany na stranu. Rozletěl se až dolů, blízko v vodní hladině, kde si ho malá rybka nemohla povšimnout. Letěl za ní ještě pár metrů, než ji konečně navedl na místo, kde měla Ino natažený prut a hle, netrvalo to dlouho, rybka byla chycena. Když Ino cítila jaký-si tlak a jemnější tahání za prut, chytla jej ještě pevněji a instinktivně začala pomalu přitahovat navijákem. K jejímu udivení to nebylo zase tak těžké, jak čekala, ale po tom, co pokračovala dalších pár minut se jí prut začal hýbat z jedné strany na druhé. Musela to být nějaká velice rychlá rybka... Menší, ale rozhodně hbitá.
    "Gurene, je moc rychlá, zkus jí trošku utahat!" Křikla na svého společníka, který přikývl a začal WIshiwashiho nahánět z jedné strany ke druhé, jak nejlépe mohl. Rybka byla sice mrštná, ale oproti mnohem rychlejšímu pokémonovi neměla velkou šanci. Když už se blížila pomalu, ale jistě ke břehu, ještě jednou sebou stihla trhnout zpět. To už ale Ino pomalu tahala z ničeho, jelikož se vlasec přibližoval velmi rychle. Ani se nenadála, trhla prutem vzhůru a naskytl se jí pohled na Wishiwashiho, který se osvobodil z háčku a opět padl do vody, což ji trochu vyděsilo, ale usoudila, že to je nejspíš normální. Pomalu došla k vodě a nakoukla, kde maličký je.
    "Tady máš, dobrá práce..." Usmála se na něj a podala mu granuli, která zmizela po chvilince pod hladinou i s Wishiwashim. Radostně poskočila a mávala rukama nahoře.
    "Dobrá práce, Gurene! Máme rybku!" Zajásala ještě jednou a vzala si další návnadu. Očividně to nebyl velký úlovek, ale na první rybaření to nebylo špatné a ona za to byla moc ráda. Trošku jí to posilnilo sebevědomí.
    "Musíme chytit něco většího." Kývla na Gurena.
    "To je výzva?" Ozvalo se s šibalským úsměvem na její větu.
    "To je výzva." Odvětila Ino s úšklebkem, rozestoupila se a švihla rukama jak nejvíce mohla. Tentokrát vlasec s háčkem a návnadou letěl znatelně dál, než před tím. A tentokrát to netrvalo ani pár vteřin, co se háčku zmocnil růžovoučký pokémon s krásně sytě růžovými ploutvemi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "To je Alomomola!" Křikl Guren a rozletěl se ihned opět dolů a začal růžovou nahánět. I ona si jej všimla velmi rychle. Ale i přes to byla o dost pomalejší, než Wishiwashi, čehož si všimla i Ino. Zato ale kladla pořádný odpor a cukala sebou, jak nejvíc mohla. Z leva do prava, zpět a opět ke straně, Ino si začínala myslet, že tohle nikdy nevytáhne, jelikož musela navíjet ještě pomaleji, než před tím. Mrkla očkem na Gurena, potřebovala jeho pomoc, potřebovala Alomomolu jakkoliv oslabit.
      "Použij Ice Fang, ale nepřežeň to!" Křikla na něj rychle a zasekla naviják do jedné polohy, aby se pokémon nemohl hýbat vpřed, ale ani vzad, stačilo jen udržet pevně prut. Zoubky Gurena začaly bělat a balit se do bledě modré barvy ledu. Vrhnul se střemhlav za rybou a neminul. Konec prutu se na chvíli přestal ohýbat a Ino sledovala, jak se Guren spokojeně vynořil z vody, ale k překvapení obou útok ničemu nepomohl. Konec prutu se opět začal hýbat nemilosrdně z jedné strany ke druhé. Musela zabrat ještě více, aby rybu vůbec udržela.
      "Ještě jednou! Tentokrát pořádně!" Zakřičela na něj ještě jednou. Tentokrát to nebrala s opatrností. Samozřejmě věděla, že nesmí moc přepnout, aby jí neublížil, ale pokud ryba měla výdrž, tohle byl jediný způsob, jak ji chytit. Ani po druhém útoku, který byl zdařilý, se zdálo, jako by to s rybkou prostě ani nehnulo. Jakoby snad měla všechno poškození, které absorbovala opět vyléčené, mohla tohle vůbec být možnost?
      Po pár minutách zápasení Ino vs Alomomola se posunula sotva o pár metrů vpřed a před sebou měla ještě dobrý kus cesty. Bylo na čase použít další útok.
      "Acrobatics!" Zvolala tentokrát a koukala, jaký to bude mít průběh. Sice to nebylo nějak extra efektivní, ale rozhodně to vliv na rybku mělo, protože Ino konečně mohla po těch dvaceti minutách přitáhnout o znatelnější kus k sobě.
      "Zkus jí ještě nahánět!" Dala Gurenovi další instrukce. Jeden druhého tam předháněli nějakých pár minut, ale ryba stále nebyla nejblíže ke břehu a dívka už měla docela rudé dlaně.
      "Ukonči to ještě jedním Acrobatics!"
      Guren jen přikývl, vznesl se k nebi a opět se střemhlav vrhnul dolů k růžové rybě. A hle. Ani tentokrát neminul. Rybu zasáhl přímo do těla a Ino ucítila jaké si uvolnění, zdálo se, že Alomomola nadále nekladla odpor. Bez dalších problémů ji vytáhla za pár vteřin ke břehu a podala jí granuli. Pokémon sám o sobě vypadal impozantně s obrovskou výdrží, proto jí přihodila usměvavě granuli ještě jednu a sledovala, jak pomalu odplouvá dál.
      "Dobrá práce!" Usmála se na Gurena a poplácala ho po hlavě. "Jsi dobrý naháněč ryb..." Mrkla na něj. Doufala, že od profesora získají nějakou pozitivní poznámku, přeci jen, na první pokus jí to nepřišlo zas tak špatné.

      Vymazat
    2. Profesor se usmál. “Dobrá práce,” pochválil tě. “Někdy neboj i povolit. Pokémon se tak uklidní a případné další trhnutí nebude čekat,” mrkl.
      Získala jsi 3/7 bodů.
      Získala jsi 3 zkušenosti do prutu.

      Vymazat
  16. TRAINER & CONTEST CLASS | 3. hodina – spíše ne-hodina | Winston

    V průběhu třetího týdne jsme s pokémony odpočívali a užívali si krás nového regionu, proto jsme se omluvili u našich kantorů a rozhodli se třetí hodinu neplnit.

    //Píšu to na poslední chvíli a bohužel na třetí lekci už není čas ani energie. Každopádně je to i mně samotnému líto, neberu to jako povinnost a doufám, že na nadcházející hodiny budu mít čas - bylo mi blbé to jen tak přejít a nenapsat ani bú. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. //Děkuji za to, že jsi dal vědět, nicméně nebylo to třeba :D Chápu nedostatek času a letní škola je přeci jen letní, není povinná. Jsi milý člověk, děkuji.

      Kahuna Olivie pochopila a omluvila tě z lekce.

      Vymazat
  17. Mitsuri

    Lovení rybiček i nerybiček
    Spolupráce s Kevinem i se svým sebevědomím

    Překvapeně jsem zamrkala, když profesor odcházel. Zdá se, že si stále mysli, že si dostatečně nevěřím, a proto jsem chystala stále jen magikarpy. Hraně jsem se nafoukla a podívala jsem se na Kevina naprosto odhodlaným pohledem. "Pche, že by to bylo tím? Rozhodně ne!" Chovala jsem se obvykle poměrně tvrdohlavě, přesně takovéhle situace, když jsem si cokoliv vzala jen mírně osobně, mě dokázaly dohnat ještě k lepším výkonům.
    Kevin nade mnou opět začal poletovat a vyhledávat něco na přilákání. "Tak jo, teď se mi dívej po nějakém nekaproidním, dalšího kapříka už bych asi nesnesla!"
    A Kevin začal kroužit a sem tam se na mě jen pobaveně otočil, když si všiml mého odhodlání. Nadhodila jsem prut a napjatě čekala, co se ke mně přiblíží, abych mohla pořádně zabrat. Chvela jsem se nedočkavostí, přestože jsme s Kevinem stále pokračovali ve stejné taktice jako předtím, a tak nebyl až takový důvod k mému nadšení. Zdá se, že mi profesor dodal nový impuls.
    Něco zabralo a já tedy také zabrala. Zabírala jsem však marně. Nejenže se zdálo, že pokémon byl natolik silný, že by mi snad i strhnul prut. Možná i včetně mě, a tak jsem přetahování raději vzdala, přeci jen, každý správný rybář by měl vědět, kdy se s rybkou má přestat prát, aby to náhodou nezpůsobilo více pohromy než užitku. Otřela jsem si pot z čela a podívala jsem se na Kevina. "To jsou teda potvůrky! I když tohle byla asi pořádně velká potvora…" Ještě jsem chvíli pozorovala, jak velký stín mizí v dáli. Mé sebevědomí však nepohaslo - stále jsem měla pocit, že získávám nad situací kontrolu - to bylo přeci to důležité. Začínala jsem si všímat, kde mi stačí síly a kde bych měla raději dát přednost jinému úlovku a stejně tak jsem se snažila sehrát s prostředím.
    Když už mluvíme o prostředí, vlny, které se zvedáky již před chvílí se zvedly ještě o něco více díky větru, který ještě více zesílil. Kevin poplašeně mával křídly směrem ke břehu a já mu tentokrát musela dát za pravdu, opravdu bych se měla vrátit na pevninu, a proto jsem se pádlem opřela proti rozbouřenému moři, než jsem se dostala na břeh. "Konečně opět nohama pevně na zemi!" Naštěstí voda nebyla mělká ani u břehu, a tak stačilo nahodit prut o kousek dál a stejně jsem ještě nemusela dát rybaření sbohem, přeci jen jsem si to chtěla zkusit alespoň ještě jednou, než si dám nějakou tu pauzu. A ano, připlula jsem na břeh za cenu toho, že se tu budou pokémoni objevovat méně a menší, ale za to bezpečí to jistě stálo.
    Nadhodila jsem tedy prut ještě jednou. Napjatě a sebevědomě jsem očekávala, co přijde. Kevin na mě mávl, jako by mě chtěl upozornit, že něco přichází. Zahlédla jsem něco modrého ve vodě, ale než jsem stihla nastražit oči, už mi něco tahalo za prut.
    Zabrala jsem proti pokémonovi a za chvíli jsem už tahala cen roztomilého modro-bílého pokémona. Ukázala jsem na něj pokédexem, abych zjistila, co je zač. "Poliwag!" zvolala jsem nadšeně a podala jsem mu granulku,"ty jsi roztomilý! Kdybych si tě mohla nechat, tak to provedu," zazubila jsem se na pokémona, který na mě vrtěl modrým ocáskem. Vlastně to byl takový přerostlý pulec. "Už se určitě těšíš za svými kamarády, tak šup šup!" A s tím jsem pustila Poliwaga do vody, nadšená z toho, že se mi konečně objevil i jiný pokémon než onen oranžový korunovaný kapřík. Padla jsem i s prutem do trávy u pláže a podívala jsem se na Kevina poletujícího nade mnou. "Ne, Kevine, dnes už ne, dnes už nic nedělám, pauza! Ty vodní potvůrky mě dočista vyčerpaly!" Zasmála jsem se a spokojeně zavřela oči. No zasloužila jsem si trochu odpočinku a relaxu, než sem nakráčí pan profesor Kukui, ne? Pravděpodobně mě prohlásí za lemru, ale… Nevadí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Moc dobrá práce!" zvolal profesor. "Dneska si už odpočiň. A myslím to vážně, žádné namáhavé aktivity," pověděl.
      Získala jsi 1 bod, nyní máš 7/7.

      Vymazat