Posvátný altánek je místo, kam trenéři a trenérky chodí před velkými událostmi. Říká se, že pokud budete mít štěstí, vyslechne vás Arceus a splní vám přání nebo vás požehná. Každý měsíc může trenér požehnat jenom jednoho ze svých pokémonů a každé roční období dává různé druhy požehnání. Pamatujte, že požehnání můžete mít pokémon jen jedno a proto, jakmile další měsíc dostane ten samý pokémon další požehnání, první zmizí. Požehnání jsou vybraná náhodně, pouze u některých si lze zvolit.
- 
Zlatý amulet, jaro: Přidává šanci na chycení pokémona 20%
Zlatý amulet, jaro: Přidává šanci na chycení pokémona 20%
- 
Očišťující talisman, podzim: Talisman chrání proti zlým duchům, proto pokémon nemůže být nemocný
Očišťující talisman, podzim: Talisman chrání proti zlým duchům, proto pokémon nemůže být nemocný
- 
Ariadnina niť, léto: Lepší podmínky na dobrodružných chytkách, ve Věži a v dungeonech
Ariadnina niť, léto: Lepší podmínky na dobrodružných chytkách, ve Věži a v dungeonech
- 
Modré peří, zima: Značí svobodu, pokémon může sám vyskakovat z pokéballu
Modré peří, zima: Značí svobodu, pokémon může sám vyskakovat z pokéballu
- 
Modrý amulet: Zesílí útoky (platí pouze v případě akcí a text. zápasů)
Modrý amulet: Zesílí útoky (platí pouze v případě akcí a text. zápasů)
To byly náhodné talismany. Poté, kněžka Nayu, která pracuje v nedalekém chrámu, nabízí na jaře a na podzim speciální požehnání a rituály. Tyto rituály už si může trenér vybírat, avšak potřebuje k tomu souhlas pokémona a samozřejmě služba není zadarmo. Platí se buď penězi nebo různými podivnými předměty, jako je Reveal Mirror, hvězdný prach, klíče a podobně. Kněžka odmítá brát obyčejné věci, které se dají koupit v obchodě, fosílie, evoluční předměty a další... řekněme "obyčejné" předměty.
MANŽELSKÁ POŽEHNÁNÍ
Všechny tyto rituály končí zásnubami a pokémoni obdrží 
Snubní prsten. Mějte na paměti, že toto nelze prozatím vrátit zpět. Vyžaduje souhlas obou pokémonů. Jaké to má výhody? Můžete využít pářecího střediska i přesto, že nejste chovatel, samozřejmě stále s poplatkem.
Snubní prsten. Mějte na paměti, že toto nelze prozatím vrátit zpět. Vyžaduje souhlas obou pokémonů. Jaké to má výhody? Můžete využít pářecího střediska i přesto, že nejste chovatel, samozřejmě stále s poplatkem.
- 
Rituál milenců, 1400 Yenů: Pokémon mužského pohlaví a ženského pohlaví se zasnoubí
Rituál milenců, 1400 Yenů: Pokémon mužského pohlaví a ženského pohlaví se zasnoubí
- 
Rituál harmonie, 1700 Yenů: Pokémon mužského pohlaví a ženského pohlaví se zasnoubí; pokud budou ve své blízkosti, zvyšuje se šance na naučení útoku o 30%, o nalezení předmětu na 50% a na chycení pokémona 20%.
Rituál harmonie, 1700 Yenů: Pokémon mužského pohlaví a ženského pohlaví se zasnoubí; pokud budou ve své blízkosti, zvyšuje se šance na naučení útoku o 30%, o nalezení předmětu na 50% a na chycení pokémona 20%.POKUD NECHCETE ŽÁDNÁ POŽEHNÁNÍ?
Oblast kolem posvátného altánku je mírumilovná neutrální oblast. Země se nesmí dotknout žádná kapka krve, jinak bude znesvěcená. Panuje tu jakýsi klid, který působí na myšlení pokémonů relaxačním dojmem. Pokud jste se zrovna vrátili z požehnání nebo jednoduše nemáte žádný plán na výlet, můžete toto místo navštívit.
1. S kterými pokémony
2. Průběh odpočinku
(Pokud předtím ještě žádáte požehnání, napište do buď nahoru zvlášť nebo dolů. Může dojít k nedorozumněním, protože někteří se třeba přichází jenom pomodlit před bouří a není to počítané jako požehnání. Je povoleno nechávat zde obětní dary pro zvýšení efektivity modlení.)
Piknik s Leila’s Snivy
OdpovědětVymazatJak se jevilo, i dnešek byl pro toto posvátné místo klidným a odpočinkovým dnem. Dívka vedla travního pokémona kupředu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jeden z chladnějších letních dnů, což bylo v Alole velmi vzácné, nenacházelo se zde tolik lidí. O to lépe, pomyslela si chovatelka. Snivy tak měla možnost pozorovat a prozkoumat toto místo v plné nespoutané kráse, altánek pokémoních bohů uprostřed lesa. Tráva na místě byla posekaná a upravená, krásně zelená, nikoli vybledlá.
“Toto je posvátný altánek?” zeptala se Snivy. Děvče přikývlo a ukázalo na staromódně vypadající budovu ležící v samotném srdci pozemku.
“Toto,” řekla a ukázala. Snivy pohlédla na budovu a přikývla. “Působí na tebe nějak? Zde se lidí modlí k pokémoním bohům. Uprostřed stojí Arceus, jakožto stvořitel všeho. Po jeho bocích se uznávají Dialga a Palkie, stvořitelé prostoru samotného a jeho času,” vysvětlila. Tyto legendy se vyprávěly od pradávna a i chovatelka plánovala tato slova předat dál. “Poté, co byl stvořen prostor, další pokémoni dali vzniknout nebi – stejně modrému, jako jej vidíme dnes, oceánům a pevnině,” pokračovala dál, ale pak pokrčila rameny a usmála se. “Nevím, kolik je na tom pravdy. Údajně existují.” Zelenovlasá dívka si také nebyla jistá, alespoň doposud. Stále nevěřila tomu, že by někdo mohl zajmout stvoření tak mocné jako bohy, ovšem vláda neměla žádné důvody tajit pravdu. Pokud jsou legendy zatčené, znamenalo to, že existují, ale také to, že zdaleka nejsou tak všemocní, jako si lidé myslí.
Dívka však nehodlala Snivy zatěžovat zbytečnými starostmi. Mohla žít spokojený a nevinný život, byť v nevědomí, avšak to je to nejlepší, co jí mohla nabídnout. “Půjdeme se pomodlit?” zeptala se. Snivy se na ni tázavě otočila a děvče pokračovalo. “Každý, kdo sem vstoupí, má právo se pomodlit. Poděkovat za to, co bohové stvořili, ale i přát si něco nového. Říká se, že pokud Arceus uzná tato přání za vhodná a zasloužená, splní se,“ pověděla. Travní pokémon vypadal, že jej tato informace zaujala. Vykročila kupředu.
“Můžeme to zkusit,” souhlasila. Chovatelka přikývla a vydala se jako první. Soudě dle toho, jak se Snivy tvářila, určitě také netušila, jak na to.
Jako první si zelenovlasá klekla na měkký polštářek a počkala, až pokémon zaujme tu samou pozici. Snivy byla o mnohem menší, tudíž se na polštářek vešla celá, zatímco děvče se vešlo jen koleny. Ruce sepjala k sobě v prosebném gestu a zavřela oči. Již se nemohla ujistit, zda ji Snivy následovala, ovšem byla si jistá, že to drobný tvor pochopí.
“A teď mysli na něco, co by sis přála. Něco, co chceš, aby se splnilo,” zašeptala. Sama jen poděkovala. Nevěděla, co si přát, nic specifického si nepřála, snad jen štěstí, ovšem to nezáleželo na bozích.
Vyčkala v tichosti, dokud se Snivy nezvedla sama. Tehdy se zvedla a usmála se. “To, co si přeješ, by sis měla nechat pro sebe. Říká se, že když své přání řekneš nahlas, už se to nevyplní,” zasmála se. Snivy vypadala na chvíli zhrozeně, avšak pak se jen usmála a přikývla.
Obě se šli posadit do trávy. Chovatelčiny šaty ladily s přírodním podkladem. Vytáhla všechno své nakoupené jídlo. “Co by sis přála?” zeptala se dívka a trpělivě vyčkala. Dle slov profesorky Burnet chtěla i prozkoumat pokémonův apetit. Někteří pokémoni jí nezdravě stejně jako lidé, tudíž oblíbených jídel je určitě spoustu i v pokémoním světě.
Snivy se rozhlédla po všem, co nakoupili a poté se natáhla po modré bobuli. Milovník ovoce? Zelenovlasá se jen v duchu usmála a sama si vzala sendvič.
“Nuže,” začala nesměle poté, co spolkla první sousto. “Jaké ti tohle místo přijde? Úchvatné? Umělecké? Či naopak staromódní a zchátralé?” zeptala se. Neočekávala specifickou žádnou z těchto možností. Snivy neměla jednoduchý slovník a tak očekávala odpověď mnohem obsáhlejší.
“Toto místo je magické, ovšem ne umělecké,” promluvila Snivy a rozhlédla se. “Má mnohem větší kouzlo. Je to jako pozorovat květinu, která je přenádherná a bát se dotknout se jejích květů. Taková květina nelze překreslit a je jen jedna, tudíž malíř nemá jinou možnost než jen sedět a pozorovat,” odpověděla.
VymazatDívka pochopila jen málo z toho, co řekla, ovšem smysl jejích slov si dokázala přeložit sama. “A líbí se ti?” zeptala se.
“Ano. I přestože jsou i jiná hezčí místa, toto místo má svůj vlastní způsob, jak zaujmout,” promluvila. Zvědavá, o jakém místě pokémon mluví, dívka se zeptala: “Jaké místo?”
Snivy se zadívala až nostalgicky do dále. “Je to zahrada u zámku. Je tam spoustu květin. I to místo má specifickou kouzelnou moc,” odpověděla.
Chovatelka se lehce zamračila, čímž se jí na čele objevila vráska. Přemýšlela, zda o takovém místě již četla či o něm slyšela. Nechtěla se do tohoto tématu příliš šťourat a tak si popis lokace jen zapamatovala, aniž by se zeptala, o jaké místo se konkrétně jedná. Fakt, že jej Snivy nenazvala přímo jen dosvědčoval, že přesný název nezná či je jí proti šupinám jej odhalit.
“Musí to být hezké místo,” usmála se dívka a znovu se zakousla. Snivy přikývla.
“Je to moc hezké místo,” potvrdila chovatelce. Zelenovlasou udivovalo, že jsou si tato Snivy a její Serperior tak podobní vzhledově, přesto zcela odlišní charakterem. Stejně tak, jako je spoustu lidí, bylo i spoustu pokémonů. Již mnohokrát si tázala otázku – cítili pokémoni to samé, co cítili lidé?
“Tam uvnitř,” ukázala chovatelka. Snivy otočila hlavu. Zelenovlasá se ujistila, že ukazuje přímo na dveře altánku. “Tam uvnitř je žena, která umí kouzlit. Říká se jí kněžka. Kouzla to sice nejsou, ale v jistém slova smyslu jde o podobný princip. Umí požehnat, například ti dodá větší odvahu nebo popřeje štěstí na cestě,” pověděla. Snivy vypadala zaujatě. Nechtěla jí kazit iluze. “Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že pokud někdo věří, kouzla se stanou skutečností.”
Travní pokémon se na chovatelku pomalu otočil a usmál se. “Já věřím, že je to skutečné.”
Zelenovlasá jen přikývla a přisunula k pokémonovi další jídlo. Mohlo pro ni být nesmělé si uvolněně brát, ovšem neměla důvod chovat se napjatě. Chovatelka si na společnost travního pokémona zvykla, připadalo jí to jako žít v alternativní paralele světa, kdy je její Serperior méně vážný.
Když se Snivy zaujatě podívala na marcipánku, chovatelka ji zvedla a položila ji Snivy do ruky. Děvče se chvíli zamyslelo a pak vyslovilo svůj nápad.
“Ráda bych si s tebou dala krátký trénink, pokud ti to nevadí. Chtěla bych pouze ověřit tvé schopnosti. Jsem chovatelka a studuji doktorskou třídu, tudíž nemám důvod po tobě žádat těžké úkoly.”
Snivy jen přikývla a její výraz bohužel chovatelka nedovedla přečíst. Chvíli se ještě kochali společně modrým nebem. Zelenovlasá nabídla Snivy vodu, aby zůstala hydratovaná a potom se zvedli. Poté, co sklidili své malé piknikové místo, opustili altánek.
[Použito: 1x oran berry (Leila‘s Snivy), 1x sendvič (River Hope), 1x stará marcipánka (Leila’s Snivy), 1x studená voda (Leila’s Snivy)]
Seznámila ses se Snivy. Výlet se jí líbil.
VymazatSnivy - 12% sehranosti (5% oran, 1% voda, 2% marcipánka), 3% štěstí, 3% lásky (River's)
Získala jsi 3 body, nyní máš 5/7.
Výlet u posvátného altánku
OdpovědětVymazatMimikyu pokud by bylo možné po výletě požehnat
Už uběhlo spoustu času co jsme na tomto místě byli naposledy. A tak jsem sem se rozhodl jej opět navštívit s Ikit a Mimikyu. Pro obě dvě se, pokud jsem věděl jednalo o docela oblíbené místo. Tentokrát jsem nešel jen tak náhodou. Prý kněžka Naya tento měsíc dává požehnání, které by možná mohlo pomoc se smutkem Mimikyu.
Skloním pohled na dvojici pokémonů, kteří jdou pár kroků přede mnou a rozhlíží se po okolí. Tentokrát mlčeli a o ničem si nepovídali. Netušil jsem proč, možná byli už dohodnuté co budou zde dělat, možná jim prostě jenom došli témata, o kterých by se chtěli bavit. Nebo si prostě jenom užívali své okolí a nechtěli to kazit slovy, to bylo taky možné. Tak jako tak brzo jsme dorazili na místo. "Tak dorazili jsme sem...máte něco vymyšleného co bychom mohli dělat?" zeptám se s nadějí v hlase, že mají nějaký nápad. Mimikyu ovšem nesouhlasně zavrtí hlavou a Ikit jenom skloní hlavu, jelikož ji nenapadla žádná hra, kterou by mohli zahrát. "Dobře, tak zkusíme vymyslet nějakou činnost společně. Co třeba hoňku?" Navrhnu a když uvidím jejich zmatené výrazí, tak začnu okamžitě vysvětlovat. "Je jedna osoba, která chytá a ostatní před ní utíkají. Když někoho dožene a chytne ho, dotkne se ho. Tak začíná chytat ten, kterého chytil a on zase začíná utíkat." Vysvětlím první hru, která mně napadne. "Jenom je potřeba rozhodnout kdo chytá." řeknu, kdy můj návrh odsouhlasí. Ikit se podívá na Mimikyu, která jenom mlčky přikývne a začne utíkat, následovaná Ikit. "Tak tohle bylo docela jednoduché rozhodnutí, jak se zdá." Řeknu sám pro sebe, když jsou obě dvě už kousek ode mně. "Tak je čas začít hru." dodám a rozběhnu se za nimi. Chvilku si přede mnou drží stále stejný náskok, ale pak je začnu pomalu dohánět. Těžko říct, jestli protože běželi pomaleji a nebo já jsem se za ten čas co jsem na cestách, už umím běhat rychleji. Když se k nim přiblížím a vyvstane možnost, že bych jednu z nich mohl chytit, tak se rozdělí. Mé tělo se samo natočí doleva a tak běžím tím směrem, abych neztratil setrvačnost. Bohužel jsem si vybral stranu na, kterou utíkala Ikit. Když to zjistí, tak se usměje a přepne na běh po všech čtyřech. A začne se ode mně vzdalovat stejně rychle, jako kdybych stál na místě. "Tak tu nedoženu." zamumlám si pro sebe šokovaně a otočím se, abych hledat Mimikyu. Uvidím ji stát na kopečku, ze kterého mně pozoruje. Pomalu se k ní rozběhnu, nechtěl jsem ji hned vylekat, jelikož i Mimikyu se mnou dokázala držet krok a pokud by se z toho stal vytrvalostní závod, tak bych jej projel na plé čáře. O tom jsem si nedělal žádné iluze. Čím blíž jsem k Mimikyu tím pomaleji se pohybuji, na deset metrů od ní už jenom pomalu jdu. Chtěl jsem ji ukolébat v představě, že už nemůžu a tak nemusí být tak ostražitá a může mně pustit blíž k sobě, než začne utíkat. Pět metrů...najednou se co nejrychleji rozběhnu, Mimikyu sebou trhne, ale šok ji zatím drží na místě. Dva metry, skočím, abych vzdálenost překonal co nejrychleji a nemusel se sklánět. Mimikyu se najednou probere k životu, uskočí a hned se rozběhne ode mně pryč. Rychle se zvednu a rozběhnu se za Yukiko, aby nezískala příliš velký náskok. Velice brzo začnu Mimikyu opět dohánět. Čtyři metry, blížil jsem se a to mně naplňovalo radostí, aspoň jednu jsem schopný dohnat. Tři metry, možná kdybych skočil, tak bych na ni už dosáhl. Proletí mi hlavou, ale okamžitě zaženu tyto myšlenky, určitě bych se jenom zpomalil a nepředal bych jí babu.
Dva metry, tak blízko a přitom tak daleko. Ještě kousek a budu moci. Metr...najednou do mně něco zezadu vrací. Zbaví mně to rovnováhy a se smíchem mně to začne lechtat. "Ikiit." zvolám, když si uvědomím, co se stalo a zároveň to přejde do smíchu, jelikož minccino najde pořádně lechtivé místo. "Ikit...to není fér..." pokusím se říct mezi smíchem. Ovšem Ikit s lechtáním nepřestává a když se přetočím na záda, tak pouze vyskočí, abych ji nezalehl a lechtá mně dál. Pokusím se ji chytit do náruče, jednou se vyhne podruhé jsem k tomu už blíž a tak mi opatrně skončí za hlavu a se smíchem se rozběhne pryč. Natáhnu ruku za sebe a letmo se dotknu packy Ikit. "Chytáš." řeknu a co nejrychleji se od ní odkulím, abych měl dost prostoru na to se zvednout. Ikit byla tak laskavá a dopřála mi čas se zvednou a pak se ke mně rozběhla. Jelikož jsem věděl, že utéct ji nemám šanci, tak jsem se rozhodl pro uskakování. V čemž jsem měl podstatně větší úspěšnost než v běhu proti ní. Uskakuji, uhýbám před Ikit, která se pobaveně znovu a znovu proti mně vrhá. Scela očividně si to užívala a ještě víc si to užívala, když jednu nohu příliš pomalu a ona mi opět předá babu. "Chytáš strýčku." zvolá Ikit a doběhne za Mimikyu. A chytání je opět na mně. Tentokrát se obě dvě ovšem pohybují pomaleji, očividně jim došlo, že hlavní zábavou není někomu utéct co nejdál, ale vyhýbat se, když je někdo blízko. A tak se podle toho zařídili. Když je doženu, tak Ikit zamíří doleva, Mimikyu doprava. Rozběhnu se tentokrát za Mimikyu, která začne kličkovat, tak jak to viděla u mně. Bohužel se své úhyby načasuje špatně a tak ji brzo chytím. Já se stáhnu a Mimikyu se rozběhne za Ikit, kterou se jí podaří po chvíli skutečně chytit, ta zase vyběhne za mnou, já za ní, ona za Mimikyu a tak pokračujeme dokud mám dost sil nato, abych běhal. Když skončíme, tak mně Ikit zatahá za rukáv. "Strejdo máš tady to...co jsme dělali pro Mimikyu?" zeptá se a usměje se na Mimikyu, která tázavě nakloní hlavu na stranu. Hned, ale Ikit uhne pohledem, jako by se bála, že překvapení vyklopí ještě dřív, než jej vůbec bude mít příležitost předat."Jistě mám to tady sebou." řeknu a opatrně, aby to Mimikyu neviděla jej vytáhnu a předám Ikit, ta s pokrmem za zády vyrazí k Mimikyu. "Já...my..." Ikit začala nejistě přešlapovat z nohy na nohu. "Ikit pro tebe něco udělala." Pomůžu Ikit se trochu hnout z místa. "To není pravda...teda...ostatní mi pomáhali...bez Slaaneshe a Greninji bych to nezvládla...já...já..." Ikit sklopí pohled a pak tišeji zašeptá. "Chtěla jsem ti to dát na stvrzení, že jsem kamarádky...přijmeš to...prosím?" dostane konečně ze sebe a odhalí co jí vlastně připravila. "je to velké..." okomentuje to Mimikyu a Ikit sebou trhne, jako kdyby ji tím Mimikyu odmítla jako kamarádku. "Neboj Mimikyu, nakráji ti to, ať to můžeš sníst." "Děkuji." odpoví Mimikyu a podívá se Ikit. "A nechtěla bys poděkovat i své skvělé kamarádce, že to pro tebe připravila?" zkusím trochu pošťouchnout Mimikyu, jelikož se mi zdálo, že Ikit začíná pomalu popotahovat, zatímco vytáhnu druhou pro sebe. "Děkuji ti kamarádko." Ikit se na to okamžitě rozřází jako sluníčko. "Je vždycky skvělé vidět dvě nejlepší kamarádky spolu." řeknu a se zájmem pozoruji reakci Ikit na souhlasné přikývnutí Mimikyu.
Vymazat//Mimikyu - 1x alolan masalada
Slaanesh - 1x alolan masalada
účastníci: Mimikyu "Yukiko", Minccino "Ikita" nějak mi to zmizelo z vrchu
Mimikyu i Minccino si výlet užily.
VymazatMimikyu - 14% lásky (10% Slaanesh's), 14% štěstí (10% malasada)
Minccino - 13% lásky (10% Slaanesh's), 4% štěstí
Poté, co Mimikyu lehce nesměle vstoupila do chrámu, zdráhavě zůstala stát u vchodu. Vypadala, že se bojí. Kněžka Nayu však vystoupila ze stínů a uvítala pokémona s úsměvem, což Yukiko uklidnilo.
"Skrývá se v tobě zloba zlá, dítě," povzdechla si. "Tma, jež nelze osvítit světlem." Zamyslela se a poté se natáhla pro jeden z talismanů. Mysteriózně jím zamávala ve vzduchu a poté šáhla do nádoby, ve které se nacházel přirozený pigment ze zeminy. Nakreslila na něj znaky, kterým nikdo kromě jí nerozumněl, a poté požehnaný talisman podala pokémonovi u vchodu.
"Neboj se však, mládě. Jsou i světla, jež nedokáže žádný stín zastínit."
Rituál je u konce.
1. Riolu Musashi, Audino Tubby a Ponyta Aurora
OdpovědětVymazat2. Po zpívání koled jsem se rozhodla navštívit jedno místo, kde jsem doposud vlastně nebyla a to posvátný altánek. Nepřemýšlela jsem nikdy, že bych potřebovala požehnání, protože pro mě bylo požehnání mít kolem sebe tak úžasné pokémony, jaké mám. Ale vzhledem k tomu, jaké svátky se blíží, řekla jsem si, že je to skvélá příležitost na to, abych altánek klidu a míru navštívila. Panoval tam nádherný klid a taková zvláštní atmosféra... Jakoby všechny mé obavy a chmury prostě zmizeli a nikdy neexistovali. Vyvolala jsem Musashiho, Tubbyho a Auroru. Chtéla jsem i Fenyho, ale... ten by měl ještě odpočívat a tak s ním a Pumpkaboo pújdeme asi do zahrad Gracidee později. „Oh? Kdepak to jsme?“ Zeptal se Tubby a rozhlédl se. „Líbí se mi tu.“ Řekla Aurora a usmála se. „Zde je posvátný altánek. Oáza, kde si jsou všichni rovni. Zde se nesmí bojovat.“ „Ale. To je nuda!“ Řekl Musashi a povzdechl si. „Opravdu? A... nepřipomíná ti tohle místo snad něco?“ „Ne.“ „Všichni bojovníci ve filmech musí někde trénovat.“ „Uaaa! A často je to v chrámech!“ „Ano. Ale než se začnou učit bojové umění, je zde něco, co se musí naučit především. Najít svou vnitřní rovnováhu a klid... Nalézt moudrost.“ „To zní cool!“ Zaradoval se a já dala prst na mé rty. „Tiše.. Pojď.“ Kývla jsem a vedla jsem nás dovnitř. Byl tam oltář a rúzné dary. Poklekla jsem a dala dlaně k sobě a pomodlila jsem se, abychom byli všichni zdraví. „Co to děláš?“ Zeptala se Aurora. „Huh?“ Podívala jsem se na ní. „Modlím se Arceusovi, aby nám dopřál do příštího roku mnoho zdraví.“ „To je moc hezké.“ Usmála se Aurora a zavřela oči, jakoby si přála přesně to samé, co já. „A není nějaká možnost, ja zjistit, zda se tvé přání vyplní?“ „Hmm... tak se podívejme...“ Zamyslela jsem se, ale mnoho zpúsobú jsem neznala. Kolem nic nebylo a tak jsem se podívala do batohu. „Ne... Asi ne..“ Řekla jsem trochu smutná, že to nemúžeme zjistit, ale pak jsem nahmatala jablíčko. „Anebo... anebo máme!“ Řekla jsem naprosto nadšeně a v celém chrámu jsem hledala nějaký ostrý předmět, kterým bych mohla jablíčko rozříznout. Nakonec jsem na oltáři našla nějaký nástroj. „Omlouvám se, ale hned ho vrátím. Přísahám...“ Řekla jsem omluvně, vzala nástroj do ruky. Poté jsem vzala jablíčko a rozkrojila ho vodorovně na dvě púlky. Nožík jsem očistila a dala ho na místo. „Tak a teď se podíváme...“ Oddělila jsem púlky. „A heleme se.“ „To je krásná hvězdička.“ Řekl Tubby s úsměvem. „To znamená mnoho zdraví.“ Usmála jsem se. „Tvá modlitba byla vyslyšena.“ Řekl Musashi a pak se taky pomodlil u oltáře za zdraví sebe i svých kamarádú... a taky, aby se mohl stát nejlepším ninjou. Pak jsme šli ven a sedli si na schody. Jablíčko si vzal Musashi a začal ho jíst. „Je tu moc hezky, viďte...“ Usmála jsem se na své pokémony. „Ano.“ Přitakal Tubby. Moc se mu tu líbilo. A Auroře taky. Užívala si ten svěží vzduch. „Hele... Co tak jít pak do parku?“ „Hmm? A co tam?“ Zeptal se Musashi. „To bude překvapení.“ Zasmála jsem se a jelikož byli všichni zvědaví, dlouho jsme neposeděli a už nás Musashi táhl do městského parku.
Riolu Musashi – 1x červené jablíčko
Co si člověk ale přeje nahlas, to se vyplní? Proto tato přání slyší jen a jedině, náš spasitel, Arceus.
VymazatRiolu - 1% sehranosti (1x jablko), 2% lásky, 1% štěstí
Audino - 1% lásky, 1% štěstí
Ponyta - 2% lásky, 2% štěstí
1/ Samurott “Toshiro”, Phantump “Lily”, Flaaffy “Aries”, Scyther “Kha’Zix”, Sneasel, Swablu “Yoruichi”
OdpovědětVymazat2/ Samozřejmě, jako místo předávání dárků pro svůj první tým jsem zvolil nejmírumilovnější a nejklidnější místo, co existovalo. Zbožňoval jsem vše, co zde bylo.
Jakmile jsem dorazil, vyhodil jsem šest pokéballů do vzduchu a přivítal celou svou posádku.
“Budou dárky!” zvolal Toshiro a hned se stavil do řady. Trochu překvapeně jsem zíral, jak bylo možné, že to ví. Dárky jsem měl stále totiž schované, neměl šanci je vidět.
Lily vypadala tak rozkošně, že jsem k ní natáhl ruce a pak stáhl do hřejivého objetí, přestože jsem pochyboval, že by jí byla zima.
“Víte někdo, co je za den?” usmál jsem se.
“Moje narozeniny?” podivil se Shiro.
S ušklíbnutím jsem ho ťukl do plátu na hlavě. “Pravděpodobně? Znáte Vánoce?”
Nikdo nic. Až pak se ozvala Sneasel.
“Nejsou Vánoce?”
“Jsou. Víš, co je to za den?”
Mou otázku už ani nevnímala, spíše se rozhlížela kolem.
“Já to vím!” ozval se hlas z nížiny a poté mi na hlavu usedl modrý ptáček s plnovousem.
“Jak jinak. Nečekal bych to od nikoho jiného, než od otce Vánoc. Pojďme dovnitř. Bude tam větší teplo,” pobídl jsem všechny. Aries se k přístřešku s oltářem a modlitebními polštářky doslova rozběhla.
[Historie Vánoc:] Všichni jsme se usadili do nedokonalého kruhu a upřeli zrak na pokémona se zobákem. Swablu působil velmi moudře, ale také vtipně, jako kdyby si dítě půjčilo vousy.
“Všechno to začalo, když se Arceus narodil! Komu, to nevíme, ale zcela jistě to byla veselá událost!” začal Yoru. Kha’Zix zvedl ostří v otázku.
“A byla tam i Void příšerka?”
“Ne, ta v tomhle příběhu není,” odpověděl a Scytherovi se v obličeji objevilo zřetelné zklamání.
Swablu pokračoval. “V ten den, kdy se Arceus narodil, bylo třeba spoustu pokémonů. Někteří ho zahřívali svým dechem, jiní mu našli bezpečí anebo mu udělali světlo. Pokémoni museli cestovat daleko, aby dali vědět králům a dalším pokémonům, že se tento zázračný pokémon narodil.”
Tým pokýval hlavou a Swablu poté zamával křídly.
“I my musíme jeho narození oslavit. Sice se to stalo velmi dlouho v minulosti, ale stalo se to v tento den!”
[Předávání dárků, opět:] Správně by se měly dárky otevírat až den poté, ale neumím dárky balit, takže je dostanete rovnou,” přiznal jsem se ke svému činu a poté začal vybalovat z batohu své nakoupené předměty.
“Lily,” oslovil jsem svou Phantump. Otočila se a upřela na mě mysteriózně zajímavé červené oči. Pobídl jsem ji, aby přišla blíž.
Něžně jsem jí na hlavu připnul nevěstin závoj. Jak jsem čekal, kouzlo nevinnosti hned vyplulo na povrch.
“Sluší ti to. Veselé Vánoce, Lily,” usmál jsem se. Phantump se jen nepřestala usmívat, vypadala na svůj dar pyšná. Vzlétla výše a závoj za ní vlál. Flaaffy z ní nemohla spustit oči.
“Neboj, Aries, jsi na řadě,” zasmál jsem se. Vytáhl jsem mašle do culíčků a přisunul se k ní blíž. S největší opatrností jsem je přidělal k růžkům. “D-děkuji,” vydala ze sebe a pohledem jako kdyby se snažila podívat se, jak jí to sluší.
“Veselé Vánoce, Aries. Sluší ti to. I kdyby ses pak rozhodla stát se Ampharos, stále budeš mít pro mašličky využití,” zazubil jsem se.
“Já chci svůj dárek!” zvolal Kha’Zix.
Se smíchem jsem vytáhl knížečku. “Chtěl jsi příšerku z Voidu, máš ji mít. Příběhy Kha’Zixe, příšerky z Voidu,” zazubil jsem se. Otevřel jsem skicák na náhodné straně a strčil ji Scytherovi pod nos. Bylo složité listovat s něčím takovým, jako jsou dvoje nože. “Neumíš pravděpodobně číst, ale to nevadí. Všechno jsem nakreslil a nepoužil ani slovo, takže tomu budeš rozumět.”
Nebyl jsem si se svými kreslířskými schopnostmi až tak jistý, ovšem věřil jsem tomu, že pro fanouška to bylo akorát, důležitý byl příběh. Nehledě na to, že je Kha téměř ještě dítě.
“Sneasel, pojď sem,” pobídl jsem svou ledovou partnerku. Pokémon se podíval za sebe, aby se skutečně ujistil, že je to ona. Pak přišla blíž.
VymazatAniž bych řekl slovo, otočil jsem ji a připnul jí na krk náhrdelník. Jak jsem si myslel, dokonale jí ladil k tělu.
“Moc ti to sluší,” řekl jsem. Vyčkal jsem zároveň na její reakci, abych se ujistil, že mě pochopila. “Taky bych ti rád dal jméno,” usmál jsem se. Sneasel zamrkala, pak se zamračila.
“Já už mám jméno. Jmenuju se Sneasel.”
“To ano, ale myslel jsem jméno, které budeš mít ty jako jediná Sneasel. Třeba Samurott je Toshiro,” řekl jsem a ukázal na svého modrého kamaráda. “Budeš Valka, Sneasel. Odteď ti tak budu říkat,” pověděl jsem.
Sneasel přikývla a zhypnotizovaná šperkem na krku popošla dozadu. Samurott klapal kopýtky a netrpělivě podfrkoval.
Začal jsem hrabat v batohu a kráčel k Swabluovi. Na hlavu jsem mu vrazil Santovskou čepičku. “Ber to jako odměnu za to, že jsi dneska odrecitoval historii Vánoc,” zazubil jsem se. Nemohl jsem uvěřit, jak moc mi připomínal Santu, přestože jsem nikdy žádného neviděl a z nějakého důvodu ho všichni takhle portrétovali.
“Ty dostaneš dárek, až s tebou budu osamotě, Shiro,” zazubil jsem se na svého startera a zavřel batoh. “Pojďme teď chvíli strávit čas spolu. Jste můj první tým,” pobídl jsem je.
Stýskalo se mi po časech, kdy jsem trávil celý den se svými pokémony. Chtěl jsem, aby se to alespoň na Vánoce opakovalo. Pomohl jsem Aries připnout si mašle do vlasů. Vypadala roztomile.
“Budeš se chvíli věnovat i mně?” zeptal se Kha. Zvesela jsem přikývl a sedl si k němu, poté od něj převzal skicák a začal mu vysvětlovat, co dané kresby znamenají. Připadal jsem si jako otec, což potvrdilo fakt, že je Scyther stále velmi dětinský. Taky jsem si z nějakého důvodu připadal klišé - nikdy bych si nedokázal představit sám sebe, jak sedím u pokémonů jako matka v domácnosti a čtu jim pohádku.
“Vidíš? Příšerka z Voidu se tady adaptuje ve svém okolí. To je jeho specialita. Dívá se kolem sebe, zkouší nové věci a tím se vyvíjí. Třeba ve velkém větru se mu změní tvar křídel, aby mohl létat.”
Scyther se ohlédl, aby se zaměřil na svá křídla a pak se zazubil. “Třeba to umím taky!”
“Určitě. Proč by Arceus dával někomu křídla a odebral mu možnost létat,” zazubil jsem se.
“Val,” zavolal jsem na Sneasel. Jak jsem čekal, neozvala se odpověď. Buď byla natolik okouzlena svým novým šperkem, či jednoduše neslyšela na své nové jméno.
Podal jsem Kha’Zixovi čokoládovou sušenku a to samé nabídl i Aries. Toshirovi jsem dal dva, vzhledem k jeho velikosti. Jednu dostal Yoru. Phantump jsem dal lávový koláček, jelikož byla ideální velikosti.
“Valko,” přišel jsem ke Sneasel.
Ledový pokémon zvedl hlavu a nechal se na ni poplácat. “Líbí se ti ten náhrdelník tak moc?”
Pokývala hlavou. “Vidím v něm sebe. Je to divný. Proč v něm vidím sebe?”
“To je odraz!” zvolal Yoru. Málem bych ho nepoznal. Začal Sneasel vysvětlovat, co to znamená. Flaaffy se přidala a se zájmem kývala.
“Je tu zase živo,” zasmál jsem se.
“To bylo i první den, co jsi mě dostal,” podotkl Shiro.
Ušklíbl jsem se. Musel jsem mu dát za pravdu. Den, kdy jsem si Shira zvolil, byl můj nejšťastnější den života.
“Pořád jsem nedostal svůj dárek,” štouchl do mě něžně rohem.
Ukázal jsem na domek vedle svatyně. Tušil jsem, že to byl on.
“Tvůj dárek je tam. Bydlí tam kněžka, jmenuje se Nayu. Slyšel jsem o ní ve městě. Žehná pokémonům a dělá rituály.”
“To zní strašidelně,” oklepal se Samurott.
Zazubil jsem se. “Jdeme? Čeká tam na tebe tvůj dárek.”
Nechávám Samurotta požehnat kněžnou.
//Scyther - 1x č. sušenka + mámin skicák
//Flaaffy - 1x č. sušenka + mašle do culíčků
//Samurott - 2x č. sušenka
//Swablu - 1x č. suš. + Santovská čepička
//Phantump - 1x láv. koláček + nevěstin závoj
//Sneasel - 1x č. suš. + jméno “Valka” + náhrdelník
Pokémonům se dárky líbily. Sneasel své nové jméno, Valka, přijala.
VymazatSamurott - 2% sehranosti (2% č. suš.), 2% lásky, 2% štěstí
Flaaffy - 1% sehranosti (1% č. suš.), 3% lásky, 2% štěstí
Scyther - 1% sehranosti (1% č. suš.), 2% lásky, 3% štěstí
Swablu - 1% sehranosti (1% č. suš.), 1% lásky, 2% štěstí
Phantump - 3% sehranosti (láv. k.), 2% lásky, 1% štěstí
Sneasel - 1% sehranosti (č. suš.), 2% lásky, 2% štěstí
Když Samurott vstoupil do svatyně kněžky Nayu, ucítil známou vůni. Byla to vůně mořské soli. Ozvalo se poté zacinkání, které pokémona vyděsilo - když však vyšel ženu vyjít s miskou podivných bílých krystalků, spíše než strach ucítil zvědavost. Kdo by ta žena? Co nesla?
"Nad svůj život, správný partner si váží, je to čest, jež nám dává sílu," promluvila jasným hlasem. Položila misku na oltář a na ni pak položila pírko. "Slova správná nenacházíme vždy, však mluví činy za nás za všechny. Stát či běhat? Smát či plakat? Slov je netřeba. Třeba činů."
Jakmile domluvila, peříčko se nadneslo do vzduchu. Kněžka ho rychle vzala do ruky a mávla s ním. V mžiku oka se z peříčka stal náhrdelník. Přešla k Samurottovi a jedním svižným pohybem mu náhrdelník připnula kolem krku. "Běhat či stát? Běhat. Běž a volným buď."
Rituál je u konce.
EDIT: Získal jsi 5 bodů do akce.
Vymazat1. Riolu Musashi
OdpovědětVymazat2. Po celkem dlouhé době jsem se rozhodla navštívit altánek. Ne jen tak obyčejný, ale posvátný. Při minulé návštěvě mě naprosto unesla a pohltila ta nadpozemská atmosféra a tak jsem jí chtěla pocítit znovu. Když jsem ale do altánku dorazila a uklonila se před ním uctivě, nějak jsem se cítila osaměle. Proto jsem zavolala svého Riolu, Musashiho. Často vyprávěl o tom, jak chce být bojovník a ninja... A ve filmu takový ninja obvykle trénuje v nějakém chrámu, no ne? A tenhle posvátný altánek je k chrámu dost blízko. Nechci ale zkoušet ho trénovat v kung fu vysloveně a tak. Spíše mě napadlo tai chi. Jde pořád o bojové umění, ale nebudeme tady při tom nic rozbíjet. Budeme trénovat naše nitro... Snad s tím bude souhlasit. Vyvolala jsem ho z jeho pokébalu a usmála jsem se na něj. „Ahojky.“ Po té olympiádě s Buneary možná bude ještě maličko unavený, takže tohle mu pomúže se i zrelaxovat. „Ahoj.“ Rozhlédl se, aby se zorientoval, kde to vlastně je. Ihned poznal posvátný altánek a usmál se. „Jsme tu sami?“ Zeptal se mě a já přikývla. „Ano. Napadlo mě, že by múj hrdina rád trénoval.“ Usmívala jsem se. Musashi hrdě vypnul hruď a jeho šála zkusila maličko i vlát. „Ah ano. Jsem hrdina dne!“ Usmíval se. „Ale každý hrdina by pořád měl trénovat a zlepšovat se.“ „To rozhodně. A co budeme trénovat?“ Řekl nadšeně. Na slovo trénování celkem slyšel. „Tai chi.“ Zarazil se. „Ale... to je jen takové to pomalé cvičení.“ Takže to znal. Nebyl z toho nadšený. „Hmm? Jaképak cvičení? Jde o bojové umění.“ Řekla jsem jednoznačně. „Opravdu?“ „Zajisté. Lhala bych ti snad?“ Pozvedla jsem tázavě obočí. „Ne ne, to ne.“ Sedla jsem si s ním na schodíky před altánkem. „Tai chi je forma bojového umění, kde se cvičí hlavně rovnováha a to jak těla, tak i mysli. A taky to pomáhá najít jakýsi vnitřní klid a relax.“ „Oh.“ Řekl Musashi obdivně. „Nikdy jsem se na to takhle nedíval.“ „Ale je to tak. Doopravdy. A pokud vím, takhle mniši ve chrámech taktéž cvičí.“ „Wua! Takoví ti mniši, co umí chytnout šíp za letu a tak?“ „Nejspíše.“ Pousmála jsem se. I když tohle ho asi zcela nenaučí chytat šípy za letu, alespoň se mi podařilo ho maličko navnadit. „Tak? Chceš to zkusit?“ Zeptala jsem se s maličkou nadějí. „Ano, ano, ano, moc prosím.“ Přikývl nadšeně Musashi, že múže dělat něco, co viděl v telce. Vstala jsem a šla směrem za altánek a Musashi mě následoval. Schodila jsem batoh na stranu a taky jsem si zula boty. Chtěla jsem pocítit tu jemnou trávu, hebkou jako koberec a taky to bude příjemnější při cvičení. Za altánkem bylo krásné volnější prostranství. Doléhala na nás atmosféra altánku, ale zároveň i energie stromú kolem a ten svěží vánek... Bylo to dokonalé místo. Stoupli jsme si na trávu, tváří k sobě a začali jsme s cviky. Já předváděla a Musashi je opakoval. Nikdy v životě jsem Tai chi necvičila, abych řekla pravdu, ale hodně jsem se snažila napodobit ty pohyby, co jsem viděla v telce a taky si to hodně uzpúsobovala vlastní představivostí. Udělala jsem jemný krok vpřed, pomalu přenášela váhu z jedné nohy na druhou, rukami opisovala jakýsy pohyb, jakobych nabírala vodu a ruce pomalu zvedla až nad hlavu. Pak první nohou opsala pomalu kruh dozadu a znovu jsem přenesla váhu na ní a ruce vystřela před sebe, jakobych z nich vystřelila energetickou kouli, jak se to děje ve filmech. Zatím se to Musashimu líbilo. Bylo to pomalé, ale musel se hodně soustředit, aby vše dělal tak, jak já a snažil se. Pak jsem směřovala rukami zase k sobě, pravou mířila nahoru, levou dolú a udělala púlkruhy, aby skončili natažené vedle mého těla a pravou nohou udělala krok do strany, přenesla na ní váhu, ale záda jsem nechala narovnaná. Páni. Tohle bylo jako kdybych meditovala ve stoje a za pohybu. A bylo mi to příjemné. „Tohle je celkem fajn.“ Řekl Musashi. Nejspíše ho to nebavilo tolik, kdybychom spolu trénovali třeba nový útok, ale pořád to nevzdával a dokonce si to začínal užívat. Pak mě napadlo, že bych mohla zkusit pohyby napodobit nějaký předmět anebo pokémona. A jako první mě napadl... strom... Jak originální.
1. Postavila jsem se vzpřímeně, ruce natáhla nad hlavu a jakobych se pod náporem větru pomalu nakláněla na stranu. Hezky jsem se tím protáhla a zhluboka se nadechla. Pak jsem rukami dělala jemné vlny a kruhy kolem, jakobych byla poryvy větru, které ohýbají větve stromu, klasy na poli... „Tohle je celkem těžké.“ Řekl Musashi a já se pousmála. „Je těžké trénovat na ninju, viď?“ „Uhm. Ale nevím proč.“ „Víš, ninjové nejsou jen bojovníci a tak. Zároveň musí být neviditelní pozorovatelé, tichí stín, co vidí vše a dostane se všude. A to znamená, že musí být v absolutní rovnováze.“ Musashi zamrkal trochu nechápavě a já si sedla do trávy a on si sedl taky. „Vysvětlím to takhle. Celý náš svět je v rovnováze. Noc a den, zima a léto, země, vzduch... Jsou to protiklady, které tvoří náš svět a tak to má být i s námi. Když by jsi trénoval pouze na sílu, nestal by jsi se ninjou, pouze berserkrem. Jsou úžasní, ale pomalí, nápadní... Proto s tebou trénuji sílu, rychlost, hbitost, všímavost prostředí kolem.“ „Tohle všechno?“ Přikývla jsem. „Ano. I když se to nezdá, trénujeme spolu tohle všechno. A hezky postupně, aby tvé schopnosti, mysli i tělo byli vyvážené.“ Usmála jsem se. „To je skvělé. Moc děkuji.“ Řekl Musashi a objal mě. „Já děkuji tobě Musashi.“ Vydechla jsem. Vím, že to se mnou někdy není moc lehké, ale jsem ráda, že to se mnou vydrží. „Chceš chvilku ještě cvičit?“ „Ne. Myslím, že mi to stačilo. Ale příště bych si rád s někým dal nějaký souboj.“ Zasmála jsem se. „Neboj se. To se dá zařídit.“ Tak se zdá, že brzo se spolu podíváme asi do džungle, aby si s nějakým pokémonem poměřil síly, protože, jak se zdá, ta olympiáda s Buneary mu nestačila. Chtěl by asi jednoduše vyhrát. A já ho chápu. Obula jsem se, vzala své věci a pak ho odvolala do jeho pokébalu. Pak jsem šla před altánek, uklonila se mu a usmála se. „Děkuji, že jsem zde mohla pobýt tak hezký a příjemný čas...“ Řekla jsem upřímně a šla jsem pak s klidem v duši dál svou cestou.
VymazatRiolu si výlet na posvátné místo užil.
VymazatRiolu - 10% sehranosti (5% Return Event), 6% lásky (3% Return Event), 4% štěstí (2% Return Event)