Království Combee je skryté království, které je zatím objeveno jen málo trenérům a o to více méně trenérů do tohoto paláce mělo šanci vstoupit. Combee jsou velmi agresivní proti cizincům a často na ně útočí. Pokud se vám podaří dostat se až k Vespiquen, máte šanci dostat lahodný Combee-med. V opačném případě se vrátíte s bolavými kousnutími - však víte, jak píchá Combee.
JAK ZÍSKAT MED? 
Jednoduše projděte až k trůnnímu sálu a udělejte dojem na Vespiquen. Mnoho lidí, kteří byli svědky předávání medu tvrdí, že Vespiquen dává med těm, kteří se nebojí jí otevřít své srdce a přijmout své pravé já. Med je velmi lahodný a používá se k mnoha věcem - třeba k vaření velmi lahodných pochutin v řemeslnické čtvrti!
1. Vstupuji do království Combee.
2. Příběh, jak se dostáváte do trůního sálu a promlouváte k Vespiquen.
(Nepište, zda med dostanete či ne - rozhodnou admini.)
CHYTNĚTE SI SVÉHO COMBEE!
Combee se zde vyskytují v ohromném množství a není tedy problém si nějakého z nich chytit. Jednoduše nějakého z nich poraž v souboji, hoď na něj svůj pokéball a čekej, zda se chytí. Šance je minimálně 50%. Levely jsou tu náhodné.
1. Chytám Combee
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
1)Vstupuji do království Combee
OdpovědětVymazat2)Další položkou na seznamu byl med Combee. Jeden sem sice měl, ale potřeboval jsem dva a zatímco u berry jsem si šel klidně nasbírat další, tak tentokrát jsem si nebyl vůbec jistý zda mám zkusit žádat o jeden navíc, abych si ušetřil med, který jsem už měl. O tom kde se království nachází jsem měl jenom omezenou představu. Sice jsem už slyšel pár zvěstí o tom, kde by se mělo zhruba nacházet, ale přesně jsem netušil. A tak prvním úkolem v honbě za touhle ingrediencí bylo království vůbec najít. Než se mi tak skutečně povedlo uběhlo několik hodin. Najít nenápadný vchod, ze kterého sem tam vylétne nějaká combee bylo skutečně obtížné, ovšem nejednalo se o tu nejtěžší část, která mně čekala. Několikrát se zhuboka nadechnu, než se konečně odhodlám vstoupit do jeskyně. Hned po prvních pár krocích si přitáhnu plášť těsněji k tělu, jelikož kolem mně proletí combee a plášť mi poskytuje z mého oblečení největší míru ochrany před kousnutí combee. Ztuhnu strachem, když chodbou, kterou jsem putoval najednou proletí větší množství combee. Naštěstí mi nevěnují příliš pozornosti a bez zastavení letí dál. Protáhnu se úzkou štěrbinou a najednou se ocitnu na římce a palác combee kousek přede mnou. Bohužel jsem si vybral relativně špatný vchod, jelikož z mé římsy k paláci nevede žádná přímá cesta a tak se musím přesunout o několik metrů po římce dál a pak slézt o dva metry níž, abych se dostal k římce, na které by se cesta už nacházela. Za normálních okolností, by se pro mně nejednalo o žádný problém. Přesunovat se po římsách a slézat a vylézat je jsem si při svém pobytu v jeskyních užil již dostatečně. Ale to téměř bezvýhradně probíhalo v klidu bez nějaké hrozby. Tentokrát mohla kdykoliv přiletět nějaká combee a postat mně dolů, protože se jí nelíbilo, že tady leze někdo kdo tu nemá co dělat. Přitisknu se k stěně dřív, než nad tím začnu pořádně přemýšlet a začnu se pomalu sunout k okraji římsy. Na konci je římsa naštěstí dost široká a tak nemusím vytahovat lezecké nářadí a dokážu se dostat bezpečně do kleku a následně se zachytím rukama okraje římsy a přehoupnu tělo dolů. Chvíli nohama marně šátrám, než se mi podaří najít první úchyt, kde skončí první noha. Když mám nyní již trochu větší stabilitu, tak se úchyt pro druhou nohu hledám snadněji a skutečně jej brzo najdu. Sice v takové pozici, že pokud bych zde uvízl na delší chvíli, tak bych si natáhl třísla, ale to jsem neměl v plánu. Ještě ozkouším jak drží úchyty, které jsem si našel, jelikož fakt je, že tohle jsem dělal bez nějakého jištění. Věc, za kterou by mně seřvala Greninja, tak že bych se strachem zasekl a nebyl bych schopný se posunout dál. Slabě se nad tím usměji a pustím první ruku. Tento krok byl ještě jednoduchý, to těžké přijde až s druhou rukou. První si najde svůj úchyt a já se na chvíli zastavím. Tohle byla u slézání vždycky nepříjmná část. Tím, že jsem se držel římsy, tak mé tělo bylo odstrčené od skály a jakmile jsem se pustil druhou, tak v závislosti na tom jak velká římsa byla, to člověka tlačí od skály. Po chvíli klidu se pustím i druhou rukou. Tělo se trochu zakloní, než se mi to podaří zastavit a tlačit se ke stěně, jednou rukou to bylo, ale pomalé a namáhavé. Druhá rukou mezitím sklouzne po stěně jak se snaží zachytit úchytu, o kterém jsem doufal, že tam bude. Málem jsem ho minul. Zachytil jsem se jenom dvěma prsty, ale rychle jsem posunul ruku a zabránil svému pádu do hlubin. Zbytek cesty k další římce, už probíhá v klidu, jelikož mně combee aktuálně nechají na pokoji. Na druhé římci se rychle dostanu, až k mostu k paláci. Jak sleduji množství poletujících combee, tak mně přejde strach. "Musím projít jejich středem a snažit se je zbytečně neprovokovat." Řeknu, abych sám sebe přesvědčil, že se nejedná o nic těžkého. Bohužel se mi to moc nepovede a spíš to jenom posílí můj strach.
Odhodlám se udělat jeden krok na most. První z mnoha a i tak jsem měl najednou pocit, že se na mně divá každá combee, která v okolí poletuje. Opět zatuhnu na místě. Pochopil jsem, že se nedokážu dostat dál sám a tak sáhnu po pokébalu a přivolám pokémona, který dokáže podpořit mou odvahu. Mimikyu se objeví a zamyšleně se rozhlédne po okolí, kde se nacházíme. "Ahoj, Mimikyu. Tohle místo, kde se teď nacházíme se nazývá Palác combee a chtěl jsem požádat jejich královnu, jestli by mi nedalo trochu medu na jídlo, které jsem plánovat vařit. Půjdeš se mnou? Rád...bych využil tvou pomoc coby morální podpory, pokud ti to nevadí." Mimikyu přikývne a podá mi pařátek, následně již vyrazí po mostě. Jako kdyby zde žádné combee, které by to mohli brát negativně nebyli. Vyrazím za ním v šoku, s jakým klidem jde po mostě. Jako kdyby nevěděla jaké nebezpečí to pro ni může znamenat, což vlastně nevěděla, ale i tak jsem si myslel, že by se zachovala stejně. Během cesty po mostu se na nás naštvaně podívá několik combee, pár dokonce přiletí blíž s očividným úmyslem nás napadnout, ale jakmile se na ně podívá Mimikyu, tak se zarazí, chvilku poletují na místě a pak odletí. Jako kdyby nechtěli zasahovat proti někomu takto smutnému. Pomyslím si šokovaně, když se to stane podruhé. Společně s Mimikyu nakonec bez potíží projdeme přes most a vstoupíme do paláce. Cesta do trůního sálu nám ještě chvíli trvala. Když se tam dostaneme, tak uvidíme královnu. Mimikyu chtěla vyrazit k ní, tentokrát jsem, ale trochu zatáhl za pařátek a zavrtěním hlavy jsem dal Mimikyu najevo, že má zůstat na místě. Královna zrovna něco dělala v zadní části a tak jsme čekali, než si nás všimne. To se stalo, až po deseti minutách. "Pročpak přinášíte smutek do našich komnat?" Během toho co byla pokládana otázka, tak k nám královna stála zády. "Výsosti." přeruším svou řeč a udělám úklonu, jelikož se královna otočí k nám. Mimikyu znalá z pohádek mně napodobí. "Výsosti, chtěli jsme vás požádat, zda byste se s námi byla ochotná podělit o trochu medu. Chtěl bych z něj udělat jídlo, které by snad pomohlo rozehnat smutek mé úžasné kamarádky." Zkusím požádat královnu o trochu medu, tím nejtaktnějším způsobem jaký mně napadl.
VymazatVespiquen svolila a med ti věnovala. Zabzučela také hodně štěstí v bitvě proti smutku, smutek je velký nepřítel.
VymazatZískal jsi 2 body.
1. Vstupuji do království Combee.
OdpovědětVymazat2. …
Cestou z Posvátného kopce jsem se podíval na papír, který ukrýval recept na alolanskou pochoutku, o kterou jsme se s ostatními trenéry tenhle týden pokoušeli. Bylo to jasné – med od samotné královny všech Combee, Vespiquen. Přes město, v němž jsem se dotázal na to, kde asi bych měl hledat na alolanských ostrovech, jsem se vydal do hlubokého lesa a ještě dál. Cesta to nebyla vůbec příjemná a po výstupu na jednu sopku, přebrodění dvou potoků a sestupu do jednoho údolí jsem se konečně dostal na úzkou lesní pěšinu lemovanou stromy se stopami medu na kůře, který byl orientovaný na jih, a nikoliv na sever, jak mi bylo zdůrazňováno. Nevěřil jsem, že něco takového existuje – a ono skutečně ano. A na jejím konci? Opravdu – vchod do jeskyně. Trvalo to dlouho, ale jsem tady! A co dál, a co dál? Dovnitř přeci.
Zprvu vypadala jeskyně absolutně neobydleně, nikdo a nic tam nebylo, pouze tma a chlad, který byl přítomen na každém kousíčku jeskyně, což bylo poznat i podle mlhy, které se zprvu plazila po spodní části jeskyně a pozdějc už i po celé její šíři. Časem jsem vlastně neviděl nic a už jsem jen pokračoval po hmatu podél zdi, když tu najednou – nic. Šlápl jsem od prázdna a letěl jsem dolů. Po chvíli mi došlo, že vlastně nepadám, ale jedu po prudké stěně jeskyně pořád dál, až jsem dojel. A kupodivu i zůstal stát.
Mlha pryč a v dáli jsem viděl světlo na konci úzkého tunelu. Co úzkého – zužujícího ho se tunelu, do nějž jsem se bál jít, protože jsem pochyboval o tom, že tam vůbec projdu. Ale šel jsem, protože jsem začínal slyšet nějaké to včelí bzučeníčko. Pokračoval jsem tedy v cestě a čím víc jsem se ke světlu blížil, tím byl tunel naopak širší. „Dokonce i optické klamy tu mají… Je to fakt vymakaný.“ Zamumlal jsem si pod vousy a pokračoval stále dál, až jsem narazil na ono světlo: konečně se přede mnou rozprostíralo ono včelí království.
Bzučení těch stovek, ba možná i víc Combee bylo už po pár momentech uvnitř jejich domoviny nesnesitelné, ale pokusil jsem se to nevnímat a šel jsem dál. Zatímco jsem nervózně procházel mezi tím množství smrtelně nebezpečných pokémonů, kteří mne pozorovali s ne moc velkou láskou v očích, přemýšlel jsem o tom, co mi průvodce ve městě pověděl. Ke královně je třeba se chovat uctivě, být opatrný na každém kroku a opravdu zvážit, zda s sebou chci brát pokémona. Nebylo to ostatně poprvé, co jsem si vzpomněl na Squirtle a na to, co se v posledních dnech dělo. Obzvláště ve chvíli, kdy jsem byl v úzkých – měl jsem tendenci ji prostě povolat, ale tentokrát jsem nějak… Nemohl. Asi jsem to nechtěl riskovat. Nebo jsem si to jenom proto omlouvat. Tak či tak jsem tiše a s nutnou opatrností procházel okolo všech těch včel, které však mimo vražedného sledování vetřelce, jímž jsem byl, stíhaly i pracovat – a že to nebyla ledajaká práce. Člověk si najednou uvědomí, proč se říká, že je někdo pilný jako včelka.
Z přemýšlení mne vytrhla jediná věc. Věc, kterou jsem patrně hledal: obrovská do výšin stoupající věž z vosku. V ní by se pravděpodobně mohla nacházet královna. Ale ta vzdálenost, kterou ještě musím překonat, ta byla… Velká. A nejenže to byla vzdálenost, ono nešlo jít jen tak rovně, musel jsem obcházet nejrůznější včelí konstrukce, na kterých někdo stále pracoval, a tak jsem se k nim jenom bál přiblížit. Několikrát byla přes šířku celé jeskyně jáma. Zkrátka jáma, kterou jsem musel vzít po té nejužší římse, po které jsem kdy šel. Naštěstí na stěnách z vosku bylo mnoho nerovností a nepravidelností, tak jsem se měl čeho chytit.
Po možná i několika desítkách minut jsem se propracoval ke „královskému paláci.“ Z blízka to vypadalo ještě větší, mohutnější a magnificentnější, než se mi zdálo z druhého konce jeskyně. Před vstupem stály dvě Combee jako stráže, a tak jsem opravdu opatrně přistupoval blíž a raději jsem se kousek od nich zastavil a něco málo zamumlal: „Ehm… Zdravím. Jdu za Vaší královnou, a to s těmi nejmírumilovnějšími úmysly. Celou cestu jsem procházel skrze Vaše království s notnou dávkou opatrnosti a úcty ke všemu, co tu máte.“ Combee zabzučely a kupodivu mne i pustily dovnitř. Teď už mi nic nestálo v cestě.
VymazatJeště než jsem přistoupil do trůnního sálu, kde čekala královna, jsem se naposledy zamyslel. Co ta Squritle? Mám ji vzít s sebou, nemám? Raději jsem to neriskoval – mohlo by se jí ještě něco stát a kdoví, jak bych se zachoval tehdy. Jak by mi vůbec bylo… Raději na to nemyslet.
„Nejdražší královno…“ Slova mi docela šla z úst, jelikož jsem měl dost času přemýšlet o tom, co jí budu pravděpodobně říkat. Při povídání se mi stále a stále promítala v hlavě průvodcova slova – promyslet si každé slovo, být opatrný a jednat s úctou. Hlavně s úctou a sebekritikou. „Přišel jsem Vás požádat o nepatrné množství Vašeho medu. V poslední době jsem to měl se svým nejdražším pokémonem Squritle docela těžké a rád bych to urovnal, protože přátelství je to nejdůležitější. A Váš med je jedním z prostředků, který by mi s tím opravdu hodně pomohl.“ Uklonil jsem se, zakončil tak svou řeč a pohlédl na Vespiquen před sebou.
Královna byla potěšena tvými slovy a také pochopila tvou žádost. Med ti dala.
VymazatZískal jsi 2 body.
1/ Vstupuji do království Combee.
OdpovědětVymazat2/ Med na louce nebyl. Měl jsem to tušit dopředu. Kdybych byl pozornější a dočetl si celý recept, bylo tam napsáno Combee med. Combee med se přece nezískává od Oricorio…
Vešel jsem do lesa a začal s pátráním. Bezcílně jsem bloudil s Vulpixem v patách, dokud jsem nenarazil na ojedinělého Combee. Tvor vypadal velmi pilný a nevšiml si mě. Opatrně jsem ho tedy sledoval při sbírání pylu a pak ho následoval nenápadně i na cestě zpátky do jeho království. Brzy mi zmizel ze zorného pole a já vešel do jeskyně, kam letěl.
Nejdříve jsem nic neviděl, kamenná chodba se jevila jako obyčejná sluj. Vulpixe jsem odvolal, aby se nestalo, že bych ho náhodou ztratil z dohledu nebo on mě. Stěnami se odrážely mé vlastní kroky, dokud můj sluch nezaznamenal tiché, pomalé kapání.
Před sebou jsem spatřil zlatou záři. Vešel jsem a nalezl se v obrovské síni plné pláství. Okolo létali další Combee a když mě spatřili, někteří se stáhl do výšin, kde byli přede mnou v bezpečí, jiní mě začali se zájmem zkoumat.
Nevěděl jsem, jak reagovat. Lehce jsem se uklonil. “Mohl bych se zeptat,” promluvil jsem. Můj hlas se rozléhal po celé hale. “Rád bych poprosil o váš med. Bohužel nemám co nabídnout, snad jen tohle,” pověděl jsem. Zvedl jsem batoh a otevřel ho, odhalující všem Combee všechny své dobroty.
Někteří Combee o jídlo projevovali jasný zájem, jeden mě však zastavil. “Uplácení ti med nezíská,” pověděl. Stáhl jsem se zpět a zapnul tašku.
“To jsem samozřejmě neměl v úmyslu. Med potřebuji. Řekněte si, co mám udělat, abych ho získal,” požádal jsem. V mém hlase zněla sebejistota. Tím jsem Combee potvrdil, že o něj vážně stojím.
Pokémon si mě změřil pohledy a pak se obrátil. “Následuj mě. My jsme pouze pracovníci, nemůžeme ti med dát. Naše královna však ano. Co bude chtít a co musíš pro to udělat si musíš sjednat s ní,” pověděl.
Následoval jsem pokémona cestou lemovanou obrovskými plástvemi až jsem došel k něčemu, co jsem rozhodně mohl popsat jako Combee královská síň. Rozhlédl jsem se a když mi Combee odešel z pohledu, spatřil jsem královnu Combee, Vespiquen. Nemusel jsem znát její jméno, abych ji poznal. Hrdě a majestátně se nesla ke mně.
Moje tělo reagovalo samo a poklekl jsem. Ani jsem nešpitl. Sklopil jsem pohled a vyčkával. Vespiquen se zastavila ode mě pár kroků.
“Cizinče,” promluvila. Měla bzučivý hlas, přesně takový, jaký jsem od královny Combee očekával. Mohla si tím hlasem zjednat jakýkoliv klid chtěla. “Proč jsi přišel do mé řiše?”
Nezvedl jsem hlavu. Necítil jsem se dost dobrý, abych na ni pohlédl. “Vaše královská Výsost,” oslovil jsem ji. Dal jsem si záležet na patřičném tónu, abych nezněl, jako kdybych byl něco víc, než je ona. “Jsem poctěn vaší přítomností. Hluboce se klaním před vaší vznešeností a jsem zavázán za váš čas, okamžik s vámi mě nesmírně těší.”
Pečlivě jsem vybíral slova. Na malou chvíli jsem měl flashback na moment s Delií. Oproti Vespiquen byla Delie statisíce krát majestátnější, nádhernější. Ať jsem mluvil jak jsem chtěl, nikdy má slova nedolehla až k jejím citům.
Fakt, že Vespiquen nic neříkala jen utvrzoval, že naslouchala mým slovům.
“Pokud Vaše Veličenstvo dovolí, má maličkost by ráda požádala o malé množství Vašeho medu,” řekl jsem. “Jsem učenec, pouhý student. Nevím, zda jsem ho hoden. I kdybych však nebyl, rád bych ukojil své touhy zjistit, jak chutná. Nepochybuji o tom, že je tak dobrý, jak se o něm vypráví.” Samozřejmě to byly zaprvé mé sobecké cíle, zadruhé jsem byl nesmírně zvědavý. “Věřím, že touha po poznání je úctyhodný důvod. Slepě neznat je jako nikdy nepoznat pravé slasti života,” řekl jsem. Nelhal jsem. “Rád bych pak své poznání navrátil zase vám, budete-li si přát, Vaše Vznešenosti.”
Má slova se upřímně nesla místností, dokud jsem neutichl, tiše vyčkávajíc na její odpověď...
Vespiquen byla mile překvapenou tvou etiketou. Přikývla a pokynula služebníkovi Combee, aby ti med donesl.
VymazatZískal jsi 2 body.
Janet
OdpovědětVymazatVstupuji do království combee
Království combee, jediné místo, kde je spousta medu. To je místo, které musím nyní navštívit, poněvadž pouze tam mám naději, že získám med. Naději, ne jistotu, poněvadž med si nemůžu jen tak seškrábat ze stěn království combee, ten by mi musela dát Vespiqueen. Vespiqueen, královna combee. Co když bude mít zrovna špatnou náladu? Ptám se sama sebe. Med combee je nutný pro vaření Alolanské malasady a dá se získat zde. Co když už má trenérů po krk? Přemýšlím cestou k jejímu království a toto ze mne opadne až ve chvíli, kdy se ocitnu před palácem, ve kterém sídlí. Poletují tady combee, byla bych nerada, kdyby mě některá z nich kousla. Litten je vedle mne a já přemýšlím, zda ho mám nechat venku, nebo ho radši vrátit do pokéballu. Pro jeho bezpečí. Nakonec ho ale nechám venku, kdyby něco, vrátím ho do jeho pokéballu. Vstoupím do jeskyně a procházím jeskyní. Velmi brzy vyjdu z úzké chodby a dostanu se do prostorné jeskyně, kde žlutě svítí palác combee. A Vepiqueen. Začnu sestupovat dolů po malé úzké kamenité cestě, která vede kolem dokola jeskyně, tedy si mohu prohlédnout nádherný a impozantní palác ze všech stran. Na jedné straně je most, taktéž žlutý a k tomu ta cesta – doufám – míří. Litten jde za mnou a oba si to tu se zájmem prohlížíme. Poletují zde celé roje combee a občas jsou skoro u nás. Nevypadají však nijak nepřátelsky. „Zdravím.“ Pozdravím combee ze slušnosti. „Ahoj.“ „Také zdravím.“ Dostanu odpověď, zatímco celý roj odlétá pryč k východu. A není jediný, k východu odlétá několik rojů combee. Vždy to jsou combee, Vespiqueen je někde v paláci. Konečně se dostanu k tomu žlutému mostu. Combee jsou lehké a navíc na most nešlapou a já se trošku bojím, že, když na ten most šlápnu, propadne se pode mnou. Přesto ale neváhám a na most šlápnu. Když už jsem se dostala až sem, ani mne nenapadne se otočit. Teď ani omylem. Musím se dostat k Vespiqueen. Most vydrží a za mnou se vydá Litten. Pod mostem je hluboká propast a i tam poletují stovky – možná i víc – combee. Když se podívám dolů, jsem moc ráda, že nemám strach z výšek. Je to opravdu hluboké. Je to med? Přemýšlím. Je ten most a zřejmě i celý palác opravdu postavený z medu? Jak by to slepily? Přemýšlím. Každopádně neplánuji seškrábat med ze stěn nebo z mostu. To by mi bylo velmi proti mysli. Když přejdu most, dostanu se na taktéž žluté prostranství před palácem. Tady je combee ještě víc. „Tak Littene, jdeme.“ Řeknu a oba se vydáme dovnitř do paláce.
Jen co tam vstoupím, rozhlédnu se. Vespiqueen nikde nevidím, zato tady jsou snad miliony combee. Všechny combee někam létají, nebo pracují. Žádná neodpočívá, žádná si s nikým nepovídá, žádná si nehraje. Všechny do jedné, nebo jednoho, pracují. Já přemýšlím, kudy se můžeme dostat do trůnního sálu. Vydám se rovně a jdu hlouběji a hlouběji do paláce. Cestou projdu několika síněmi. V některých se na nějakými… nádržemi?... Vznášeli celé ohromné roje combee, ale vzhledem k tomu, kolik jich tam bylo se tam nepodívám, ač by mne velmi zajímalo, na co jsou. Dělá se v nich med? Přemýšlím, ale podívat se tam nejdu, nechci, aby si některá z combee myslela, že to chci ukrást. A potom vstoupím do další síně…
Trůní sál. Poznám to okamžitě, protože je to ohromná místnost, ve které poletuje spousta, opravdu spousta combee, možná nejvíc, co jsem tady viděla na jednom místě. A uprostřed trůnního sálu trůní Vespiqueen. A trůní sál má dokonce i ozdoby. Také z medu? Přemýšlím. Všechno to zde září jako by to bylo ze zlata, ale vím, že ze zlata to není. Spíše z toho medu. Já se pokloním a Litten vedle mne zírá. „Proč jsi sem přišla?“ Zeptá se Vespiqueen a dá mi tak najevo, že smím na královnu promluvit. „Vážená královno,“ oslovím ji a když Litten zaslechne královno, také se pokloní. „Já se jmenuji Janet a toto je můj Litten. Spolu s dalšími pokémony cestujeme po pokémoním světe, tedy, zatím pouze po Alole.“ Přiznám a pokračuji: „Doslechla jsem se, že děláte úžasný med. Já… Přála bych si jeden med, pokud by jste mi ho mohla dát. Vím, že máte na starosti celé království combee, ale pokud by jste mohla jeden med postrádat a dát nám ho, byli by jsme vám vděční. Med je sladký a spoustě pokémonů velmi chutná, určitě by to velmi ocenili. Já… přála bych si, aby byli šťastní… A… myslím, že by jim to udělalo radost… Tedy alespoň jednomu by to radost udělalo stoprocentně… Pokud to však nejde, pochopím…“ Požádám o med.
VymazatVespiquen poznala v tvých očích upřímnost. Svůj med ti věnovala.
VymazatEDIT: Získala jsi 2 body.
Vymazat1. Vstupuji do království Combee.
OdpovědětVymazat2. 1/2
Když nám Cottonee tak mile pomohla najít Mago berry co jsme potřebovali, vydali jsme se na cestu dál. "Tak, kapitáne Feny, kam jdeme dál?" Zasmála jsem se a spokojeně jsme šli dál. "Teď už potřebujeme jenom med a mléko. Páni. Když si to člověk rozdělí, skutečně to jde snáz." Usmála jsem se. "Děkuji Audino." "To nestojí za řeč." Mávl rukou a usmál se. "Rád pomúžu přátelúm." Myslím, že království Combee bude blíž." Řekl Feny a díval se do mapy. "Dobře. Jak řekneš." Řekla jsem vesele. Bylo mi jedno, co vybere jako první. Dávalo mu to pocit dúležitosti. "Mohla bych se taky kouknout do mapy?" Zeptala se, obvykle tichá, Aurora a na chvilku jsme zastavili a Feny jí nechal nahlédnout do mapy a zatím jsem si vzala trochu vody, co mi nabídl Audino. "Jsi nejlepší. Opravdu myslíš na všechno." Usmála jsem se. "Snažím se na vše myslet." Přitakal Audino. "Mimochodem.. Jsi z nás ten, co ví o pečení nejvíce takže... Až budeme péct, budeš mít hlavní slovo. Já budu s radostí pomocník." Usmála jsem se na něj. Tímhle jsme si už defakto rozdělili role při vaření. A Audino nijak neprotestoval. Vím, že má to vaření rád... Teda alespoň v to doufám. "Jak je to království Combee vlastně daleko?" Zeptala jsem se Fenyho. "Cesta bude trvat asi púl hodiny." Zahlásil dúležitě. "Tak jo." Nebolí někoho nohy?" Zeptala jsem se. "Já bych si trochu ráda odpočinula." Řekla Aurora. "Tak jo. Bohužel, asi tě neponesu..." "Stačí mi múj pokébal." Pousmála se. "Tak jo. Ale pak tě u toho království zavolám. Bude to skvělé." "Tak jo." Nijak neprotestovala, já jí odvolala do jejího pokébalu a šli jsme dál. Feny nás vedl podle mapy a když chtěl odbočit špatně, trochu jsem ho nasměrovala. A jak jsem věděla, že mohl odbočit špatně? Pro turisty tady byli právě šipky a ukazatele na nějaká místa. A jedno z nich bylo právě království Combee, k mému štěstí tak trochu.
Netrvalo to tu púl hodiny ta cesta ke Combee a jelikož jsme si povídali, tak to odsýpalo rychle. Když jsem si všimla, že kolem létá pořád víc a víc Combee, zavolala jsem i Auroru. "Už jsme na místě?" Maličko si zívla. "Ano, myslím, že ano." Přišli jsme k jednomu Combee a laskavě jsem se pozdravila. "Zdravím. Jsem Hotaru a tohle jsou mí přátelé. Rádi bychom viděli královnu." Pousmála jsem se. "Dobře. Ale varuji vás, nemá úplně náladu na hosty." "Neměli bychom tedy přijít jindy?" "Alespoň to múžeme zkusit. Jde se na audienci ke královně." Combee byl moc hodný a skutečně nás zavedl až k samotné královně. Uctivě jsem se jí uklonila, jak se královně sluší a patří. "Kdo jste, cizinci?" Zeptala se a prohlížela si nás. "Dobrý den, vaše veličenstvo. Já se jmenuji Hotaru a tohle jsou mí přátelé. Feny, Aurora a Audino." Představila jsem se. "Proč jste přišli?" "Ráda bych vás požádala o trochu vašeho medu, veličenstvo." "Ah, tak pro med... Medík by jste rádi? Ale já ho jen tak někomu nedávám... Odejděte." Chvilku si nás prohlížela. "Ah... Ale jak vidím..." Přilétla k nám blíže a oblétla Ponytu. "Máme tady nějakou princeznu... Ona je hodna rozhovoru se mnou." "Ale... Ale to není jak si myslíte. Ta korunka..." "Ticho!" Zvýšila Vespiquen hlas a já teda ztichla. "Combee, vemte tuhle mladou dámu ke mě. Máme si určitě o čem povídat." Usmála se a vyletěla někam pryč a přiletěli Combee a vzali Auroru a odletěli s ní za svou královnou. "Auroro!" Vyjekla jsem a snažila se je zadržet, ale byli moc rychlí a já je nestihla zachytit a i s Aurorou odletěli někam pryč.
2/2
Vymazat"Musíme se k nim znovu dostat. Nemúžeme tu Auroru nechat." "A nezapomeň na med." Řekl Feny a já se rozhlédla kolem. Asi se to Combee ani Vespiqueně líbit nebude, ale začala jsem lézt po těl plástvích co tvořili zeď a oblepená a lepkavá jsem se snažila vyšplhat až k místu, kde přistála Vespiquen s Aurorou. "Dávej pozor!" Vykřikl Audino a Feny to nevydržel a zanedlouho mě nasledoval. Nechtěl si nechat tohle ujít. Byli docela vysoko a tak, než jsme se za nimi dostali, byli jsme oba celý olepení. Chudák Feny, zničil si takhle svou krásnou srst... Já mu to později vynahradím. Aurora byla celá nesvá a chtěla rychle pryč, ale královna jí nepustila. Když jsem se objevila, Vespiquen nebyla nadšená. "Nikdo nebude rušit návštěvu princezny." "Ale madam, tohle je nedorozumnění. Aurora není skutečná princezna. Ta korunka je jenom na ozdobu." "Co vy o tom múžete vědět?" Pyšně trochu vzlétla a začala rychle mávat křídly. Tak poučila na mě svúj útok Gust. Dala jsem ruce před sebe, abych se ochránila a maličko jsem se zamračila. "No tak to ale moment madam. Jste královna, máte království a všechno, ale koruna není to, co dělá královnu královnou." Podívala jsem se na ní a udělala jsem pár krokú k ní. Aurora přiběhla za mě a schovala se tak. Vespiquen se na mě zadívala a nic neříkala. "To, co má dobrý panovník nemá být koruna, velká země... Je to charakter. Má být vúdce, který svým šarmem a slovy dokáže burcovat i uklidnit. Vládce má být moudrý a laskavý... Má být statečný a naslouchat... A nebylo by na škodu, kdyby si dokázal přiznat svou chybu." Pousmála jsem se. "Madam. Já jsem se vám jen snažila říct, že Aurora není princezna, není z královského rodu. Korunka je jen ozdobou." Maličko jsem se pousmála. "Já... Omlouvám se, že jsem neposlouchala." "Vidíte? I královna se občas múže zmýlit. A to přeci není nic špatnýho. Hlavní je, že jste si to přiznali a že teď bude z vás ještě lepší královna." Usmála jsem se. "Myslím, že dobrodružství bylo dost." Podívala jsem se na Fenyho. Oba jsme byli od medu. "Um... Mohli bychom... Znovu na zem prosím?" "Ah, zajisté." Vespiquen pokynulaa Combee a napřed snesli zpět na zem Auroru, pak Fenyho a nakonec mě. Audino už nám dal něco na utření. "Byla jsi moc statečná." Pohladila jsem pak Auroru. Jeden z Combee, ten co nás přivedl, přiletěl ke královně. "Nedáme jim trochu z našeho medu, když ta dívka ukázala jak je statečná? Podle mého by si ho zasloužila." "A na co ten med vlastně potřebujete?" Zeptala se nás. "Chceme upéct sladké dobroty. Jmenuje se to Malasada a potřebovali bychom dva medíky." Přiznala jsem.
//Nehraj za NPC, pokud ano, jsou neutrální - nemají oblíbence.
VymazatJsi lehce drzá a až moc opovážlivá, jsi přeci na cizím území, přesto se chováš jako doma. Vespiquen ti dala pouze jeden med a pak rychle nakázala tvůj odchod.
EDIT: Získala jsi 2 bodyy
Vymazat1. Vstupujem do kráľovstva Combee
OdpovědětVymazat2.
Tania nasledovala Kaorua do lesa. Tak trochu dúfala, že Pokémon vie, kam ide, chovateľka totiž ešte nikdy Combee nenavštívila. Avšak, vyzeralo to, že jej Pokémon je na tom rovnako. Kaoru sa zastavil a pokrčil imaginárnymi plecami.
"Celý život som žil v jaskyni. Combee som videl možno raz alebo dvakrát," usmial sa. Tania potlačila facepalm.
"To nevadí, nejak sa tam určite dostaneme. Keď sa podarilo med získať ostatným, my nebudeme žiadnou výnimkou."
Oľutovala, že nemá pri sebe mapu, kompas, alebo čokoľvek, čo by jej pomohlo sa zorientovať. Alebo len lietajúceho Pokémona. Možno by si mala nejakého zaobstarať. A tak s Kaourom za pätami blúdila v lese a dúfala, že sa tu nestratí a nepremešká celú Pokémon školu a potom i loď, ktorá ju odvezie domov do Johta.
Pomaly začínala strácať nádej, že kráľovstvo Combee nájdu, keď už trikrát prešla okolo rovnakého stromu. Oprela sa chrbtom o jeho kmeň a zúfalo sa zviezla na zem. "Dnes asi nemáme šťastie, čo myslíš, Kaoru?"
Keď Pokémon dlhší čas neodpovedal, otočila sa k nemu. Chingling upieral oči na kmeň stromu. Tania sa pozrela na to isté miesto a chvíľu nevedela, čo tam Pokémon vidí... A potom si to všimla tiež. Do stromu bol vyrezaný symbol plástu Combee a šípka.
"Na čo čakáme?" vyhlásil Kaoru. "Poďme tým smerom. Určite sú tu i ďalšie a tie nás dovedú ku kráľovstvu Combee."
Tania sa vydala za Pokémonom, tentoraz už s väčšou dôverou, že vie, kam ide. Cez vysoký lesný porast musela Kaorua preniesť v náručí. Keď sa konečne dostali z kríkov, narazili na ďalší strom s podobnou kresbou a šípkou.
"Takže Combee nemajú žihadlá?" vyzvedala Tania. Kaoru pokrútil hlavou.
"To nie, ale ich útok Bug Bite dokáže byť veľmi bolestivý. Musíme si dať pozor."
"Aha," kývla chovateľka. Combee jej vždy prišli ako mierumilovné tvory, no vedela, že kde sú Combee, je i Vespiquen. A vývoj malých včelích Pokémonov jej už podobne milý neprišiel, aspoň jeho vzhľad tak nepôsobil.
Kaoru sa zrazu prudko zastavil a naznačil Tanii, aby urobila to isté.
"Počujem niekde bzučanie. Musíme byť blízko."
Započúvala sa a skutočne, medzi zvukmi lesa rozoznala jemný bzučivý zvuk. Napínala uši a snažila sa nasledovať ho. Chvíľu jej trvalo nájsť správny smer, ale čoskoro sa bzučanie stávalo jasnejším a jasnejším. Tania uzrela obrovský strom s dierou, do ktorej by sa vošlo dieťa alebo i nižší dospelák.
Musí to byť ono, pomyslela si, vymenila si pohľad s Kaoruom a spoločne vošli dnu. Vnútri stromu bolo plno plástov s medom, vlákien a poletujúcich Combee, ktoré sa určite vracali s peľom z lúk alebo leteli zbierať ďalší. Tania pokračovala a snažila sa vyhýbať Combee, ktoré okolo nej lietali ako stíhačky.
Stratila z dohľadu vchod, ale ako-tak si pamätala cestu k nemu. Napadlo jej, že by si mala robiť značky, ale Combee by asi neocenili, keby poškodila ich domov. Napokon sa dostala do veľkej miestnosti ohraničenej stenami z plástov. Sladká vôňa medu jej omotala zmysly a jej sluch si na bzučanie privykol tak, že ho takmer nepočula - ale i tak rozoznala, že v tejto miestnosti ešte nabralo na intenzite.
Stála tvárou v tvár Vespiquen - kráľovnej medových Pokémonov Combee. Prvé, čo ju napadlo, bol úklon. Nešikovný, pri ktorom skoro skončila tvárou na zemi, ale bol to úklon. Kaoru sa pokúsil ju napodobniť, ale s jeho okrúhlym telom a krátkymi nožičkami to bolo ťažké.
"Nemusíš sa mi klaňať," začula hlas kráľovnej. A ihneď, ako na povel, sa znovu vystrela. Nemohla Vespiquen uprieť, že z nej vyžarovala autorita. Nuž, keď máte na dennom poriadku velenie stovkám Combee, asi sa tomu nevyhnete. "Na neúprimné prejavy úcty si nepotrpím," pokračovala kráľovná. Oveľa viac ma poteší priamosť. Prečo ste prišli?"
VymazatTania si na okamih svoje slová premyslela. "Potrebujeme trochu medu od vašich Combee. Chystáme sa pripraviť špeciálny recept, a med je jednou z prísad," vysvetlila.
Vespiquen pokývala hlavou. "Kvôli tomu sem tréneri chodia väčšinou... V poslednom čase sa tu objavujú často. Častejšie, než je bežné. Ako to, že ste sa sem dostali bez ťažkostí? Niektorí tréneri sa sem dostali úplnou náhodou, po dlhom blúdení, alebo s oblečením dotrhaným na nepoznanie."
"V lese na stromoch sme našli značky," riekla rýchlo chovateľka. "Musel ich tam zanechať niekto pred nami."
"Aha... Moje Combee sa o to postarajú. Dostať sa sem je vždy menšou výzvou, aby sa k nášmu medu nedostal len tak niekto." Jedna z Combee ihneď vyletela smerom k východu, akiste zničiť značky na stromoch.
"A dostaneme med my? Predsa len, dostali sme sa sem. Tie značky boli veľmi nenápadne umiestnené, a ak by si ich Kaoru nevšimol..." ukázala na Chinglinga. Kaoru sa práve chystal oliznúť jednu z medových stien, ale keď si uvedomil, že sa Vespiquen díva, prestal a tváril sa nevinne.
Kráľovná si striedavo prísne prezerala chovateľku i jej Pokémona a pôsobila zamyslene.
"V Pokémonovej škole, kam chodíme, je uvarenie toho jedla jednou z úloh. Ak chceme byť dobrými študentami, musíme ho splniť... Budeme vám veľmi vďačný len za jednu porciu medu," naliehala a zároveň prosila Tania. Teraz neprichádzalo do úvahy, aby odišla bez medu.
Vespiquen naďalej mlčala.
"Ak nám med nedáte, moji Pokémoni nikdy neochutnajú tú Alolskú špecialitu, ktorú máme pripraviť. Mám rada varenie, ale pravdou je, že ešte radšej vidím, ako mojim Pokémonom chutí to, čo pripravím. A chcela by som, aby neprišli o šancu ochutnať malasadu. Vy nie?" s nádejou sa pozrela na Vespiquen a modlila sa, aby kráľovná Combee tentoraz povolila a dovolila jej odísť s medom.
Královna Vespiquen pochopila tvou žádost, avšak musela jako vladař trvat na formalitách. “Chápu,” zabzučela. “Zatím jsem však neslyšela prosbu. Žadost ano, nikoliv prosbu,” pověděla.
VymazatAko mohla byť tak neslušná? Asi sa predsa len nechala trochu uniesť a zabudla, s kým to hovorí. Pousmiala sa, trochu pobavene na vlastnej unáhlenosti. "Kráľovná," vzhliadla k Vespiquen, "prosím o trochu z vášho medu, aby som mohla pripraviť malasadu pre svojich Pokémonov," vyriekla. "Viem, že som musela pôsobiť dosť neohrabane, ale ešte nikdy som nijakú kráľovnú nestretla. Ste prvá. Je mi ľúto toho, ako som sa správala. Ale nabudúce už podobnú chybu neurobím," sľúbila. Uklonila sa a kúsok odstúpila a Kaoru, po tom, čo mu to naznačila, urobil to isté. A chovateľke zostávalo už len dúfať, že Vespiquen pochopí a odpustí jej.
Vymazat((Stačí to takto krátke? :D))
Vespiquen byla touto prosbou spokojena, tvůj důvod pochopila. Nebrala ti to za zlé. Předala vám svůj med.
VymazatZískala jsi 2 body.
//Ano :D
1. Vstupuji do království Combee.
OdpovědětVymazatJako z dalších ingrediencí bylo potřeba sehnat Combee med. Ino o něm slyšela mnoho zvěstí a taktéž o království, které musí nejdříve najít a poté do něj nějakým způsobem vstoupit. Naštěstí toto místo již jednou navštívila, proto by neměl být velký problém jej najít znovu. Po pár hodinkách chůze konečně před sebou již viděla vchod. Zhluboka se nadechla a se zaťatými pěstičkami vstoupila pomalu dovnitř. A jako by to netrvalo ani pár vteřin, již na sobě cítila mnoho vražedných pohledů samečků a samiček combee, které se drželi výše v prostoru. Nesnažila se o žádné rychlé pohyby, pomalu se přibližovala po vyšlapané cestičce, než se jí do zorného pole dostal jeden Combee. Slétl k ní, přímo před obličej a se zamračeným výrazem na ni hleděl.
"Co chceš, cizinče? Co tu pohledáváš?" Pravil zachmuřele a dívka hlasitě polkla.
"Jdu najít královnu, Vespiquen." Odvětila a koukla do jeho očí.
"A co jí chceš, cizinče?" Zamručel a zvídavě pozvedl obočí.
"Přišla jsem žádat o váš med. Myslíš, že bys mi umožnil projít? Nechci nikomu ublížit, jsem vcelku mírumilovný tvor." Na tváři se jí objevil malý úsměv a ruka jí přistála v bok.
Combee mírně pokývl, ustoupil jí z cesty a vzlétl, hledíc na ní. Ino si oddechla, otřela si čelo, na kterém byla kapka potu a ještě před tím, než odešla, věnovala Combeemu vděčný pohled a mávla.
Šla střídavě rychleji, pomaleji, kam jí nohy nesly, jednou uličkou vlevo, druhou vpravo, předpokládala, že jí to snad dovede tam, kam potřebuje. A tak se také stalo. Zanedlouho se ocitla ve velké místnosti, jako by to bylo teprve pár minut, ačkoliv tam již jistě byla kolem půl hodinky. Stála nehnutě ještě pár minut, než se pořádně rozkoukala a prohlédla si strop, který byl obalen medovými plástvemi. Pak ale zakroutila hlavou a její pohled zamířil na královnu, která se nacházela uprostřed na vyvýšeném prostoru.
Pomalým krokem se k ní rozešla a když byla dostatečnou vzdálenost od ní, poklekla na jedno koleno, jednu ruku složila na břicho a druhou za záda. S přivřenýma očima opět pozvedla hlavu a vzpřímeně se postavila s narovnanými rameny.
"Čeho žádáš?" Ozvalo se nakonec a zvuk pomalu rezonující místností se ozýval po dalších pár vteřin.
"Dobrý den, vaše veličenstvo, Královno tohoto království." Uklonila ještě jednou svou hlavu a poté ji opět zvedla s pohledem do jejích očí.
"Mé jméno je Ino, momentálně jsem studentkou letní školy zde, v Alole a lekcí, jež máme zadanou nyní, je upéct jídlo, které je taktéž jedno Alolou proslulé. Velice se omlouvám, přicházím-li nevhod, ale má maličkost by ráda požádala o trochu vašeho jedinečného medu, o kterém se traduje tolik zvěstí. Nehodlám jej jakkoliv zneužít, pouze bych ráda poznala jeho chuť, o které se říká, že recept samotný pozvedně o několik úrovní výše. To je vše, oč žádám, má Královno." Skončila nakonec přátelským a upřímným tónem hlasu. Zněla sice sebevědomě, ale rozhodně se nehodlala nějak povyšovat. S jiskrou očí stála před ní a čekala na verdikt, taktéž doufajíc, že nebude vyhnána ven a pobodána žihadly.
Vespiquen tě shledala velmi hodnou jejího medu. Věnovala ti ho.
VymazatZískala jsi 2 body.
1. Vstupuji do království Combee.
VymazatOjojoj. Ino se plácla po hlavě, když hleděla do seznamu ingrediencí pro pečení dvou Malasád. No mělo jí to dojít, vše potřebuje 2x. Vše, včetně sladkého medu, o který žádala. Sice by tam bývala došla, kdyby tam nebyla již před tím... Povzdechla si. Inu co jí zbývalo, než tam troufale dojít znovu, sklonit hlavu a žádat o ještě jeden. Taková cesta z Berry kopce... Ne, že by jí mrzelo, že se takhle tahá, ale doufala, že to nebude poněkud troufalé vůči královně a bude jí med vůbec nabídnut.
Po nějaké té hodince cesty se jí opět naskytl pohled na vstup do Combee království, strážíc několika létajícími plástvemi medu s očima. Ino se na ně koukla s vlídným úsměvem a neunikly jí ani zvědavé pohledy, co tu ten člověk pohledává znovu a zda-li zde nebyl, není to tak dlouho. Ino musela přikývnout, sama to brala jako vcelku nevhodné, ale taktéž vzhledem k nedostatku jejího času nebylo co jiného dělat. Se sklopenou hlavou prošla mezi Combeemi, než ji - opět, bylo to trošku ironické - zastavil pravděpodobně ten samý Combee, usuzujíc z jeho posměšného výrazu ve tváři.
"Co tu zase chceš, člověče?" Ozvalo se bzučivým hlasem z plástve, což Ino také potvrdilo, že měla sakra tu náhodu narazit na toho samého i tentokrát. Nervózně se podrbala na zátylku a přivřela oči s menším úšklebkem.
"Abych pravdu řekla, špatně jsem si přečetla to, co bylo na papíře..." Vyklopila ze sebe pravdu a ukázala mu papír, na kterém opravdu stál 2x combee med. Malý tvoreček se na něj zahleděl a tiše zabzučel něco, čemu Ino nerozuměla.
"Já vím, není to nejlepší, ale koneckonců, kdyby se to nepovedlo, prostě odejdu a nic se nedá dělat." Pověděla mu celkem smířeně, když tu za ní konečně došla i Namoritai. Combee na ni pohlédlo s nevěřícným pohledem a poté odvrátilo pohled na Ino.
"Co to tu bzučí...?" Otázala se Namoritai a hlavou máchla z jedné strany na druhou.
"Jsme v Combee doupěti, jdeme žádat o další med, neboť jsou potřeba dva." Osvětlila ji situaci Ino a koukla na Combeeho, zda je pustí - snad - i tentokrát. Naštěstí narazily na jednoho z těch přátelštějších, který je neprobodával pohledem, ať se hnuly, kam se hnuly, proto jim o pár minut později uhnul a Ino mu opět věnovala vděčný pohled. Tentokrát si vybraly obě druhou cestu, která nebyla tak jednoduchá, jako ta před tím. Bohužel. Byla to nejspíš buď nevykopaná, či totálně rozbořená cesta, která oběma rozhodně nevyhovovala, ale přeci jen - šli si pro med, něco, jako přelezení kamenů jim nebránilo v cestě. Občas musela Ino Namoritai zvednout a posadit ji, poté ji sesadit, no inu, jednoduché to nebylo, ale konečně se po hodince dostaly opět do velké místnosti, kde byla uprostřed, jako před tím, královna Vespiquen.
"Hlavně slušně a pokorně." Upozornila Deino Ino trošku přísným hlasem. Ne, že by se za ni styděla, ale chtěla, aby věděla, že se musí chovat s úctou. Po tom, co je královna spatřila opět, byla sice mírně překvapena, ale tentokrát je nevyzvala, aby odpověděly. Nejspíš počítala s tím, že pronesou rovnou to, co po ní chtěly, neboť to nebylo tak dlouho, co tu Ino byla. Předstoupila opět blíže a uklonila se, jak nejlépe to uměla.
"Já vím, je nejspíš velice troufalé se tu zjevit za tak krátký čas. Rozumím tomu a jsem připravena nést jakékoliv následky, je má chyba, že jsem si špatně přečetla recept, ale i přes to bych vás chtěla, má královno a vaše veličenstvo, požádat ještě trošku vašeho lahodného medu. Neměla jsem šanci jej ještě zakusit, ale nechtěla bych být sobecká a nechávat si sousto jen pro sebe, ráda bych jej dala okusit také své momentální partnerce, která se mnou cestuje, Namoritai." Kývla Ino ještě jednou na úklonu a otočila se na Namoritai, která seděla kousek od ní. Když slyšela své jméno, docupkala k Ino a vlídně taktéž poklonila svou hlavu. Obě tam stály se skloněnou hlavou pokorně čekajíc na verdikt.
Vespiquen zabzučela něco, co znělo jako smích. Mávla ke Combeemu, aby mi med dal. "Je důležité nezapomínat," pověděla.
Vymazat1/ Vstupuji do Combee království.
OdpovědětVymazat2/ Do jeskyně jsem přímo běžel, přičemž jsem riskoval, že mi talíř s jídlem upadne a celé mé snažení bude promarněno. Profesorka Burnet mi jídlo pochválila, což bylo jedině dobře. Styděl bych se přinést Jejímu Veličenstvu něco, co nebylo dost dobré.
Jelikož jsem cestu již znal, neměl jsem problém síni pláství opět nalézt. Lesem jsem spěchal, poněvadž malasada voněla až moc dobře a já nechtěl riskovat, že se na mě nalepí lesní pokémoni.
Vešel jsem dovnitř jeskyně a rozhlédl se. Šel jsem dle paměti do chodby, která vedla ke vstupu do království.
Torracat s Vulpixem mě následovali, avšak v určitém bodu se zastavili. Vulpix zastavil kočičáka a zakroutil hlavou. Měl s tím zkušenosti již z minule.
Obrátil jsem se na své pokémony a přikývl. “Správně. Dík, Vulpixi. Rychle to vyřídím. Donesu k ní tuhle malasadu jako poděkování za její dar a také se pokusím požádat o další med, abych mohl to samé jídlo nechat ochutnat i vám,” usmál jsem se.
Torracat pochopil a tak jsem oba dva pokémony zanechal v chodbě před vstupem do království. Mohlo být bezpečnější je odvolat do pokéballů, abych je zároveň měl u sebe, na druhou stranu jsem svým pokémonům chtěl dopřát i jistou svobodu v rozhodování. Věřil jsem, že Lu’thriel byl dost silný na to, aby odrazil případné vyrušitele a popřípadě pomohl Vulpixovi utéct.
Všude byli Combee, jako při mé minulé nedávné návštěvě. Netušil jsem, zda to byli ti samí, ovšem jejich pohled na mě se nezměnil ani napodruhé. Vypadali překvapeně, zvědavě i nezvědavě, byli tu i někteří, kteří pokračovali vy vylétávání a pokračovali ve své každodenní práci.
Nadechl jsem se. “Hledám královnu!” zavolal jsem. Tentokrát se můj hlas rozlehl ještě hlasitěji než minule. Také se několikrát vrátil jako ozvěna. “Prosím, kdokoliv, vezměte mě ke královně, mám pro ni dar,” pověděl jsem. Malasada byla na talíři stále na mé ruce, což mohlo dát Combee jistou nápovědu.
Trochu mě zarazilo, že si mě tu skutečně nikdo nepamatuje. Začal jsem pochybovat. Jsem ve správném království? Jsem na správném místě?
Ani ten Combee, co mě nabádal k tomu, abych pokémony neuplácel jídlem, se neobjevil.
Jelikož jsem tedy neměl důvod nebýt štědrý, vytáhl jsem kantoský berry džus a zvedl ho Combee.
“Dám tohle komukoliv, kdo mě doprovodí ke královně.”
Stále nikdo.
Očividně pravidlo neuplácení tady platilo na všechny.
Nakonec jsem se rozhodl, že do trůnní místnosti zamířím sám. Cesta se za jeden den samozřejmě nezměnila. Dělal jsem opatrné a pomalé kroky, přestože jsem měl obavy, že malasada vystydne, než dorazím ke královně.
Vešel jsem do hlavního sálu. Rychlé pohyby by mohly vyrušit Combee nebo jim dokonce připomínat hrozbu, což jsem nechtěl, aby se stalo.
V dáli jsem uslyšel zabzučení a hned jsem sklopil hlavu. Padl jsem na jedno koleno a zíral do země zbarvené zemitou barvou. Zvedl jsem malasadu před sebe. “Vaše Výsosti, přišel jsem dodržet svá slova. Váš med mi byl cenným darem, nesu vám tedy poklad svého díla, své nové poznání,” promluvil jsem. Vyčkal jsem na její prvotní reakci. Ohledně jídla byla zvědavá.
“Pokud bych také mohl žádat, rád bych požádal ještě jednou o váš dar. Tento výtvor je váš, ovšem věřím, že i mí přátelé si zaslouží odměnu.”
Sklopil jsem hlavu, upřímně mi bylo blbé žádat o její med tak brzo po tom předchozím. Abych ale nelhal, potřeboval jsem ho, jak pro další malasadu, tak i pro úspěšné splnění svého studia.
Také jsem věřil, že nejsem první, kdo si jejího medu žádá. Pokud je toto království jediným zdrojem pro zlatý nektar, tak sladký, jak se o něm říká, určitě musela mít návštěvníky.
“Pochopím, pokud odmítnete. V každém případě zvažte mých slov, také přijměte můj dar.”
A čekal jsem.
Vespiquen byla potěšena tvým darem, ovšem odmítla ho. "O své jídlo se poděl se svými přáteli. Máš laskavou a štědrou duši," řekla. Další med ti dala, hlavně proto, že ses rozhodl nebýt sobecký.
Vymazat1. Vstupujem do kráľovstva Combee
OdpovědětVymazat2. Ďalšou položkou na zozname bol med. Kde ho kúpiť, to som netušila. Na druhú stranu, kde sa nachádzal včelí úľ, to som vedela až moc dobre.
"Lilith, ocenila by som, ak by si sa správala slušne," oslovila som Incineroarku s miernou obavou. Ja som si svoje s Combee užila, ako malé, neposedné dieťa som bola popichaná viac ako dosť. Bála som sa, že Combee národ by mohol Lilith brať ako hrozbu a zaútočiť, no bez nej som za nimi odmietala ísť. Preto som potrebovala, aby sa správala najlepšie, ako len vie - nahnevať kŕdeľ Combee s Vespiquen na čele som nechcela. Lilith len prikývla. "Neboj sa. Od Lynnona som sa to naučila!" zažiarila na mňa upokojujúcim úsmevom a a som prikývla. "To ale neznamená že ak by na nás zaútočili, nechám ich tak, jasan?" uistila sa ešte a ja som potriasla hlavou. Nie, to som nečakala. Čakala som, že nás odtiaľ Lilith dostane bez zranení, za každú cenu.
"Kde sa Combee ukrývajú, to nie je známe všetkým miestnym. Ale ak by ich niekto chcel nájsť, určite by som odporúčala ísť po vetre. Teda sledovať Combee. Cez deň obletujú okolité polia a lúky, no vždy sa vracajú späť do svojho kráľovstva - stačí nám nejakú si nájsť a nasledovať ju. Je veľká šanca, že nás k úľu naozaj privedie," vysvetľovala som Lilith a viedla ju lúkou, ktorá bola plne rozkvitnutá a nádhere voňala. Liltih len nahlas kýchala, toľko k nenápadnosti, no nevyzeralo to, že by okolitých pokémonov rušila. "Pšššt," priložila si prst na pery a hapčikla, "počúvaj..." Zatajila som dych a započúvala som sa. V šume lúčneho života sa dal jasne rozpoznať bzukot. "Mohli by to byť Combee..?" Neisto som pokrčila plecami. "Mohli by. Pamätáš, keď sme chytali Combee my? Znela podobne, môže to byť hocikto," pokrčila som plecami. Lilith sa len zazubila. "To boli super časy... pôjdeme ešte chytať Combee? Hodili by sa! Spravili by nám med!" rozžiarila sa. Len som prevrátila oči. "Liltih...." - "LEN ŽARTUJEM!"
Combee to nakoniec naozaj boli. S jemným bzučaním obletovali kvetinky a nasledovať jedného z nich do úľa problém nebol. Tam nás ale hneď obkľúčil roj Combee a začal nás agresívnym bzukotom nasmerovávať... ani neviem kam, len nás tlačili do uličky.
Ich kráľovstvo bolo nádherné, to áno, ale Combee priateľskí neboli. Neútočili, no bzučali poriadne a desivo zazerali, a práve Lilithine plamene bolo jediné, kvôli čomu sa k nám nepribližovali.
Nakoniec sme sa ocitli na mieste, ktoré vyzeralo ako trónna sála. Bol tam medový trónik, na ktorom sedela obria Vespiquen a premeriavala si nás premýšľavým pohľadom. "Eeehmm.... choď sa jej na med spýtať ty!" postrčila ma Lilith dopredu, bez štipky citu. Prestrašene som začala triasť hlavou a zovrela som jej bicák. "NIE! Ch-choď ty! Ty si pokémon, dohodnete sa!" - "Ale ty ten med chceš!" -"Ale ty si pokémon, Lils! Mňa asi za chvíľu zjedia!" - "Mne stačia aj donuty! Nepotrebujem nejaký hlúpy koláč, pff!" - "Nie je hlúpy! Je to naše národné jedlo, a prehlbuje vzťah medzi pokémonom a človekom! Je.. magický!" - "My máme perfektný vzťah aj bez koláča, pff!" - "A-ale... Liliiith..." - "Nie, nie, choď si sama!" dohadovali sme sa šepky, no hádala som, že to bolo aj tak počuť, aspoň úryvky.
S odkašľaním som teda predstúpila pred kráľovnú a imitovala som poklonu. "Dobrý deň, kráľovná, ospravedlňujem sa za naše správanie, no... ani jedna sme ešte kráľovnú nestretli, a nevieme, ako sa správať... to sa nechcem vyhovárať, ale.. ospravedlňujem sa. Ehm. Úplne som sa zabudla predstaviť, aké hlúpe. Som Rory, a toto je moja Lilith," ukázala som dozadu na Incineroarku, ktorá nesmelo zamávala. "Prosím, neberte jej prítomnosť ako hrozbu. Sľubujem, že sme neprišli zničiť vám kráľovstvo, alebo vyvolávať boje. Prišli sme sem s prosbou, kráľovná. Dostali sme šancu na prípravu Malasady, ktorú by som rada spravila a ochutnala, spolu so svojimi pokémonmi, no na prípravu je potrebný med. Počula som, že Combee med je ten najlepší zo všetkých, a preto som prišla k vám, požiadať vás o trošku. Asi k vám chodí mnoho ľudí s podobnou prosbou, a viem, že mi ho dať nemusíte, určite nie zdarma, takže pokiaľ by ste si priali niečo na výmenu za trochu medu, určite by som sa snažila vám to zohnať," stíchla som a čakala na odpoveď.
VymazatVespiquen si poslechla celý tvůj proslov a pak pohlédla na Incineroar. "Kdybys přišla příště, neber ji s sebou. Děsí nám děti," pověděla. Mávla však rukou, aby ti služební Combee přinesli med. Pochopila však, že se snažíš se chovat, jak nejlépe jsi dokázala a hezky jsi poprosila.
Vymazat1. Vstupuji do království Combee.
OdpovědětVymazat2. “Dvakrát mléko, hotovo,” škrtla si dívka seznam v její paměti. Recept samozřejmě měla s sebou, ovšem necítila se na to ho rozbalovat. Víceméně si ingredience pamatovala. Větší problém jí dělalo najít království Combee, kde se její další ingredience nachází. Minule zde byla s Emboarem, nyní na to však byla sama.
Nakonec chovatelka vyvolala Wingulla. “Bonjour. Omlouvám se, že tě zase vyrušuji, protože něco potřebuji. Hledám království Combee. Myslela jsem, že bude lepší ho hledat ze vzduchu. Pomohl bys mi?” zeptala se.
Wingull se ušklíbl. “Hledání ze vzduchu se poslední dobou stává moje specialita!” zvolal a vznesl se do výšin. Zmizel jí z dohledu a pohled na vodního pokémona chovatelce zakryly koruny stromů.
Hledáním strávila jedno celé dopoledne. Začala jí docházet naděje, vlastně doslova měla pocit, že jí začíná blednout druhé slovo svého jména.
“Vidíš něco?” zavolala chovatelka na Wingulla. Pokémon se neozval, což chovatelku chvíli zneklidňovalo. Pak však slétl a objevil se na jejím rameni.
“Z výšin není vidět nic víc, než zelené stromy. A jeden šedý kopec,” odpověděl.
Chovatelku zasáhlo krátké deja vu. Měla pocit, že i minule se s Emborem vydala do jeskyně. Přikývla. “Půjdeme tam. Naviguj mě, prosím.”
Jak si skutečně správně zapamatovala, království Combee se nacházelo na onom místě, velmi skryté od zbytku civilizace. Z děr ve skalách vylétaly Combee a nenápadně letěly nad korunami stromoví, než v nich nezmizeli. Bylo to téměř dokonalé útočiště.
“Půjdeme dovnitř. Vevnitř by se měl nacházet otvor do jejich světa,” řekla. Wingull jí slétl na rameno a chovatelka i s pokémonem vešla do kamenné chodby ve skále.
Vstup byl stále tak majestátní, jak si dříve pamatovala. Přírodně vytvořená brána byla naprosto obří, rozhodně se tam vešel i větší druh pokémona.
“Vypadá to větší, než se zdá?” usmála se chovatelka. Wingull zůstal němý údivem. “Pohádky a povídačky říkají, že pokud chceš vejít, musíš mít statečné a laskavé srdce. Jsi připraven?” zeptala se zelenovlasá.
Wingull rychle sletěl na zem a zamával křídly. “Odvolej mě. Jsem prcek, neumím se chovat. Třeba bys kvůli mě byla vykázána. Rád jsem ti pomohl, uvidíme se později, až med získáš,” pověděl jí. Děvče shledalo jeho důvod dostatečným a odvolala ho zpátky do pokéballu.
Do království se vydala sama. Bez pokémona se dívka jevila zcela jistě více fragilní, bezmocnější. Působila méně nebezpečná, nemohla by jim sama způsobit moc škody.
Když vešla dovnitř, zastavil ji Combee, zcela jistě strážce onoho vchodu. Než stihl vyslat nástražná varování a pobídky k odchodu, chovatelka spustila jako první.
Jemně do prstů sevřela lem svých šatů a uklonila se. “River Hope. Ráda bych k audienci ke královně,” poprosila.
“Z jakého důvodu?” zeptal se pokémon. Nepůsobil agresivně. Chovatelce po čela stekla kapička potu, odolala však tomu si ho nyní utřít.
“Přeji si váš medu a pouze Její Majestátnost mi ho může věnovat jako její královský dar. Ráda bych ji poprosila osobně,” požádala.
Combee se zamyslel, rozhlédl se a poté přikývl. “Dobrá. Prosím, následuj mě,” pověděl. Děvče bylo překvapené, jak dobře tato konverzace vyšla. Stráže se prostřídali, aby neustále ochraňovali vchod.
Chovatelka si dala pozor na nohy a kam šlape. Combee létali, tudíž neměli důvod tvořit cestu i po zemi. Dívka tak chodila po zemi, která se využívala k různým důvodům, jen ne jako cesta.
Combee se ohlížel a když spatřil chovatelčinu opatrnost, ušklíbl se.
“Nejsi tu poprvé, zdá se mi,” podotkl.
Zelenovlasá vzhlédla a usmála se. “Nikoliv. Jsem tu poprvé. Nepamatuji si, že bych zde, přesně na tomto místě byla. Bude to těžké k uvěření, však byla jsem na místě podobné jako toto, byť si nyní nedokážu vybavit, zda to bylo pouze v mých snech či skutečně,” odpověděla.
Netušila, zda všichni Combee zde, věřili jen na jednu královnu. Bylo nemožné, aby toto království bylo jediné a chovatelka věřila tomu, že se všude po světě nachází i jiná království a že tato Vespiquen nebyla jediným vladařem podobné říše. Nechtěla však Combee ani Vespiquen urazit, obzvláště ne na jejich území.
VymazatPokračovala dál po stopách Combee a brzy ztratila ponětí o tom, kudy se vydali. Nakonec poznala trůnní místnost. Nadechla se, to místo působilo velmi majestátně.
“Jsme tu. Připrav si svou řeč,” oznámil Combee. Chovatelka se nenechala ovládnout panikou. Nadechla se, přikývla a vyšla sebejistě kupředu.
Combee zaujal místo vedle své královny, zřejmě z důvodu překladu. Narozdíl od ostatních pokémonů, nestýkala se moc se civilizací, tudíž pravděpodobně měla problémy s lidskou řečí.
“Vaše Majestátnosti...” Dívka sklonila hlavu, opět jemně sevřela lem svých šatů a hluboce, pomalu se uklonila. “Je mi ctí vás poznat.”
Vespiquen začala mluvit Combee jazykem. Děvče poslouchalo. Combee se poté otočil a promluvil na vyčkávající ženu.
“Její Výsost, královna Vespiquen, chce vědět důvod, proč si žádáš její med,” řekl. Z toho zelenovlasá pochopila, že jí už o medu řekl.
Děvče lehce zvedlo oči, pouze akorát, aby královna viděla její upřímné oči. Poté začala se svou prosbou a odůvodněním. “Jsem River Hope, chovatelka a studentka letní školy v Alole. Chuť tohoto medu již znám, nebude to poprvé, co jsem o med prosila,” promluvila. Zda tato informace byla důležitá, to chovatelka nevěděla, ovšem považovala za správné, aby o tom Vespiquen věděla. “Důvod mého snažení o váš med je z důvodu mého studia. Ráda bych napekla alolanskou specialitu, jeho nesmírně důležitou ingrediencí je váš med. Chtěla bych to jídlo vytvořit. Proto vás o váš cenný med moc prosím,” zakončila chovatelka svou prosbu.
Vespiquen přikývla a med ti dala. Je správné plnit to, co je zadáno. Tvůj důvod shledala dostatečný.
VymazatChovatelka poděkovala za med a rozhodla se k odchodu. Cestou přemýšlela o tom, co podnikne jako dalšího. Hodlala již mířit k Sub-bay, aby mohla dvě malasady upéct. Z království přímo pospíchala - nejenže si na tomto místo připadala jako vetřelec, navíc měla pocit, že když si nepospíší, med jí z ruky zmizí.
VymazatNáhle se však zastavila. Hleděla na skleničku medu, kterou právě obdržela od Vespiquen. Bylo správné dodržovat to, co je zadáno. Jeden pokémon ji však naučil, že není dobře se řídit jen racionálně. Nebyla voják, měla city.
“Děje se něco?” zeptal se jí Combee, který ji doprovázel k východu.
Dívka se nadechla a obrátila se na patě. “Něco jsem královně zapomněla. Prosím, vezměte mě k ní ještě jednou,” požádala.
Combee se zamračil, ale poté přikývl a společně míří opět ke královně.
“Má ještě něco na srdci,” oznámil Combee. Děvče přikývlo.
“Děkuji, že jste ochotna mě vyslechnout. Chápu a vím dobře, že je správné dělat to, co je nařízeno. Na druhou stranu, prosím, ráda bych dopřála chuť vašeho medu i svým pokémonům. Cestuji a málokdy skutečně mířím za civilizací, mí pokémoni jsou mí jediní společníci. Vím, že je smělé váš žádat, mohla bych prosím dostat ještě jednu skleničku medu? Pochopím, pokud shledáte mou prosbu za nevhodnou či až drzou. Opustím království ať už se rozhodnete jakkoliv,” řekla.
Byť si připadala lehce rozmazlená, připadalo jí správné, co řekla. Její pokémoni zde byli pro ni v každém momentu. Kdyby neměla s sebou Wingulla, nikdy by toto sídlo nenašla. “Mí pokémoni si mnohdy zaslouží dokonce i lepší věci, než já sama.”
Vespiquen ti dala i druhý med. "Je štědré se podělit. Někdy o důvodu, proč se chtít podělit, netřeba ani přemýšlet," řekla.
VymazatVstupuji do království combee
OdpovědětVymazatČást 1/4
Přestože jako první chtěla vyrazit do lesa táborníků, kde se údajně měla vyskytovat Milktank, která dává své momo mléko těm, co si o něj pěkně zažádají, se Leila nejprve vydala do Království Combee.
Po cestě z Posvátného berry kopce, kdy mířily právě do lesa táborníků, potkaly Leila s Vulpix malého Combeeho, který kolem nich spěšně proletěl a pak zmizel v houští. Leila s Vulpix na nic nečekaly a uháněly za ním, ovšem brzy ho v neznámém lese, kterým proházely, ztratily. Potulovaly se pak mezi stromy a odtlačovaly si z cesty větve, jenž téměř vypadaly, jakoby jim schválně bránily v průchodu, než zaslechly bzučení. Nadšeně se vydaly směrem, odkud bzučení vycházelo, myslící si, že konečně našly ono zázračné království. Pro svou radost z mylné myšlenky, si oni jedna nevšimla, že bzučení, které slyšel, je vyšší, rychlejší a navíc znějící mnohem více výhružně. Postupovali za zvukem, po cestě zlámaly pár větviček a pak strnuly hrůzou, když se před nimi vyrojili bzučící Beedrillové.
Leila stihla napočítat čtyři agresivně se tvářící pokémony, než se s Hestií otočily k útěku. Nakonec se jim podařilo utéct, ale setřásly je až po dlouhém kličkování mezi stromy, jednom průběhu přes rozlehlé pole máků a jeden přeskočený potok. Zprudka oddechovaly a dohodly se, že se příště dvakrát ujistí, jestli jsou na stopě správnému pokémonovi. Ještě zkontrolovaly, jestli už je Beedrillové doopravdy nepronásledují, než se znova vydali na cestu.
Narazily na lesní cestičku, po které se vydaly. Chvíli po ní pokračovaly, než uslyšely zvláštní dunivý bzukot. Došly až na konec cesty a vynořily se na obrovské květinové louce. Leila téměř nedohlédla ani na konec louky. A uprostřed ní stal úl. Rozhodně nevypadala jako klasický úl, jak si Leila představovala. Připomínal zlaté království.
Povrch hradu vypadal jako plástve, ale uvnitř nich nebyl sladký med, nýbrž jakási tvrdá průhledná hmota, která od sebe odrážela sluneční světlo. Leila si musela clonit oči, když se na království dívala. Ten den bylo jasno a na obloze nebyl ani jediný mráček, a tak bylo království tak jasné a zářné, až téměř bolelo se na něj dívat. Přestože vůbec nevypadlo jako úl, rozhodně jako úl bylo slyšet. Čím víc se blížily k němu, tím silnější byl bzukot. Bzučení nabíralo na intenzitě a Leila cítila, jak prostupuje každou kosti v jejím těle. Bylo to téměř, jakoby se otřásala zem. Bzučení několika stovek Combee bylo téměř děsivě. Ale po chvíli si na to začala zvykat.
Snažily se s Hestií najít vchod, ale všechny, které viděly, byly vysoko ve zdech hradu. Jak si všimla, vlétaly jimi Combee. Některé dveře sloužily pro vstup a jinýma Combee pouze vyletovaly. Vstupy vysoko ve stěnách úlu nebyly nikterak chráněné, ale Leila neviděla žádnou možnost, jak tam vylézt. A i kdyby nějaká možnost byla rozhodně by Leilu Combee hned uviděli. Zatím si jich Combee vůbec nevšímali, což Leile vyhovovalo, ale zároveň z toho měla i trochu špatný pocit, protože byla dost na očích. Chvíli ještě pokračovaly podél jedné ze zdí, když náhle našla něco, co by mohlo jim pomoc, aby se dostaly dovnitř. Kdo by si pomyslel, že budou mít takové štěstí a narazí na díru ve zdi?
Leila se sehnula, jelikož díra byla malá, velikostně byla tak akorát pro Vulpix. Hestia se rozhodla, že půjde první, aby zkontrolovala, jestli je čistý vzduch, než se tam pokusí Leila prolézt. Leile se ten plán nelíbil, nicméně ji nenapadlo žádné lepší řešení. Nerada by, aby se tam začala soukat a z druhé strany na ni vykoukli Combee rozzuření jejím vpádem. Vulpix se alespoň mohla bránit, navíc by jim hravě utekla. Tak jen Leila pozorovala červený ocas mizící uvnitř díry. Čekala pouhou chvilku, než se jí Vulpix ozvala, že může jít za ní. Ale i přes tu chvilku byla Leila jako na trní. Tak se sehnula a zjistila, že se naštěstí nebude muset plazit. Průchod byl natolik velký, aby mohla projít po čtyřech. Prolezla dovnitř a postavila se na nohy, aby se mohla pořádně rozhlédnout.
Část 2/4
VymazatByla zřejmě v nějaké postranní uličce, tak se namátkou rozhodla vydat se na pravou stranu. Postupovaly chodbou a cítily dunivé bzučení. Bylo znát, že to v úlu žije. Pak se Leila prudce zastavila, tak prudce, až do ní Hestia narazila. Hestia si chtěla postěžovat, ale věděla, že se její trenérka nezastavila jen tak bezdůvodně. Obě opatrně vykoukli zpoza rohu, kde se nacházely. Spatřil obrovský půlkruhový vchod, kolem něhož se vznášelo pár Combee. Ti však vypadali mnohem větší, než ti které dosud viděli. Leila si jen domyslela, že se musí jednat o hlavní vstup do království a ti velcí Combee musí být nějací strážci a hlídači vchodu.
Ani ona ani Hestia netoužily být pokousané, tak se potichu otočily a vydaly se nazpátek. Minuly díru, kterou sem vklouzly, ani si ji nevšímaly pokračovaly chodbou dál. Z téhle strany byla chodba delší. A tak museli chvíli jít, než se před nimi objevil otevřený prostor. Leila zamrkala. To co viděla, jí vyrazilo dech.
Stěny se nádherně leskly, byly tvořené žlutými plástvemi. Plástve vypadaly voskově a jejich povrch se matně leskl. V nich Leila viděla uložený med. Z některých z nich dokonce vytékal, byl hustý, stékal pomalu v obrovských kapkách a měl lákavý zlatý odlesk. Leila musela odolávat pokušení přeběhnout místnost, aby mohla kousek medu ochutnat. Místnost byla obrovská. Klenuté stěny byly tvořené plástvemi. Místnost byla poměrně světlá, snad díky kruhovému oknu uprostřed stropu. Okno bylo obrovské a propouštělo do místnosti spoustu světla. Avšak materiál, kterým bylo okno tvořeno, nebylo sklo, ale nějak podivná tvrdá nahnědlá látka. Leile dost připomínala jantar. Světlo, které oknem tak procházelo, vytvářelo měkký jas, z kterého Leilu nebolely oči, na rozdíl od vnějšího vzhledu království. Vysoko ve stěnách byly malé průchody, velikostně přesně pro Combee. Combee jimi proudily dovnitř a ven. Spoustu z nich pracovalo také na plástvích a s medem. Leilu udivovalo, jak to všechno funguje.
„Co tady děláte?!“ ozval se hlas za nimi. Leila i Hestia se prudce otočily, aby mohly čelit hrozbě. Tím jim byl malý a zřejmě i mladý Combee. Ale i tak zůstávala Leila na pozoru. Povšimla si, že Combee, který s nimi mluvil, byl sameček. Jeho spodní hlava totiž postrádal červené znamení.
Tak mu Leila vysvětlila, že přišli za královnou, aby mohli poprosit o trochu medu. Combee chápavé přikývl a poznamenal, že zde poslední dobou chodí mnoho trenérů. Leila znala důvod, proč tomu tak je, ale ten si nechala pro sebe. Když se Combee neptal, nebyl důvod mu to říkat.
„Nemohl bys nás prosím zavést za královnou? Vůbec nevíme, kde bychom ji měly hledat a nechceme narušovat chod úlu, že Hestio?“ Vulpix přikývla. Combee se zatvářil nejistě. Nebylo to však proto, že by nechtěl cizince zavést za královnou, prostě jen nevěděl, kde přesně je trůnní sál. Ještě nikdy tam nebyl. Nakonec ale svolil, rozhodně mu přišlo lepší, když se pokusí sál najít spolu, než aby tady pobíhaly sami.
Vydali se jednou z dalších chodeb. Aby Leila přerušila mlčení, položila otázku která, ji zajímala už od doby, co království s Hestií našly.
„Jak to že je váš úl postavený venku na louce. Nežijí Combee schovaní v lese nebo v jeskyních?“
Combee měl zamyšlení výraz, zřejmě uvažoval, jak by jim to měl vysvětlit.
„To je sice pravda, ale myslíš, že tak velké království by se vešlo do lesa nebo do jeskyně? Také nejsme tak úplně na očích. Když chceš naše království najít, musíš projít až do středu toho hustého lesa, kde je naše louka. Navíc nepotřebujeme být schovaní, tady v úlu se nebojíme, že by se na nás někdo rozhodl zaútočit. Je nás taky několik tisíc,“ poznamenal.
Tak se Leila trochu spletla ve svých počtech. Nikdy si neuvědomila, jak moc velké království to je.
„Jak to, že na nás zatím nikdo nezaútočil?“ zeptala se na další otázku, která ji vrtala v hlavě.
„Každý Combee si tady hledí své práce. Také bych řekl, že jsi zatím viděla jen Combee sběrače, ti nejsou až tak moc útoční. A vzhledem k tomu, jak často tady poslední dobou chodí trenéři pokémonů, už to není tak zvláštní, když se v úle objeví někdo, kdo tu nepatří.“
Část 3/4
OdpovědětVymazatLeila pouze mlčela a pokračovala dál. Vlastně ji to ani nepřekvapovalo. Na chvíli se pak museli zastavit, aby se jejich malý průvodce zeptal některého ze starších Combee na cestu. Brzo už stanuli před trůnním sálem. Tam se s nimi Combee rozloučil a ještě jim popřál hodně štěstí, než odletěl zpátky ke své práci. Leila se zhluboka nadechla, než ji a Hestii vpustili hlídací Combee dovnitř.
Trůnní sál byl stejně překrásný jako všechno, co v paláci Leila viděla. Uprostřed stropu bylo další kruhové okno. Stěny si nesly zlatý nádech, a když se podívala na jantarovou podlahu, mohla vidět svůj odraz. Bylo to jako koukat se do zrcadla. Na druhém konci dlouhého sálu byl trůn. Vypáchal jako by byl vytesaný z obrovského kusu jantaru. Stál na dvou malých schodech. Vedle něho z každé strany poletovali strážní Combee. A na trůně s úhledně složenými křídly seděla královna. Vespiquen.
Leilu mrazilo setkat se s ní tváří v tvář. Když teď viděla část království, které měla královna pod palcem, šel z ní strach. Musela být velmi mocná, když ovládala takovou spoustu pokémonů. Jak Leila viděla, musela to být královna vládnoucí tvrdou rukou, ale nastavující vlídnou tvar. Combee pracovali tvrdě a neflákali se, ovšem vypadali šťastně a spokojeně. Také se kdysi v jedné knize dočetla, že je královna štědrá a spravedlivá.
Po té co měla tu čest setkat se Serperiorem od River Hope, zašla si do knihovny a na studovala si základy etikety. A tak popošla k trůnu, aby ji mohla Vespiquen lépe vidět i slyšet, ale zároveň zůstávala v uctivé vzdálenosti. Pak se hluboce uklonila, což udělala i Vulpix vedle ní.
„Vaše Veličenstvo,“ oslovila Leila Vespiquen, „jsme velmi poctěné, že jste nás přijala na audienci“.
Vespiquen zabzučela, než poznamenala, „mnohem raději bych vás přijala hlavním vchodem, namísto toho, abyste se plížily dírou ve stěně paláce. Což mi připomíná, že jí musíme opravit. Pošlete tam někoho hned teď“ přikázala jednomu z Combee, které byly v sálu. Avšak to, co řekla, přimělo Leilu se zase narovnat.
„Velmi se omlouváme Vaše Veličenstvo, ale slyšela jsem, že jsou Combee dost útoční na nezvané hosty a Vaši strážní u vchodu doopravdy nahání hrůzu,“ snažila se Leila ospravedlnit své chování.
Vespiquen to ale přešla s úsměvem. Ještě jim řekla, že moc nenápadnou nebyli, jelikož je vidělo spoustu Combee, které jí to pak přišly nahlásit. Také poznamenala, že při tom svém plížení vypadali velmi vtipně.
„Mohu se zeptat, co vás přivádí do mého království?“ optala se jich pak.
„Tak jako většina trenérů, kteří zde poslední dobou chodí, jsme s mojí kamarádkou Hestií přišly zažádat o med. Doufám, že mi prominete mou hrubost, neomalenost a troufalost, když požádám o dva medy,“ řekla Leila a bála se reakce královny.
„Dva medy pro mě nejsou žádná velká ztráta, celé toto království je plné medu. Ale nevidím žádný důvod, proč bych ti ho měla dávat,“ poznamenala královna, a čekala, co jí na to dívka odvětí.
„Vlastně, k tomu asi žádný důvod nemáte, ale ani ho nepotřebujete. Záleží na tom, jestli se Vám toho zdáme hodni,“ řekla Leila.
„Pravda, jako královna si můžu dělat, co chci. Jestli jste ale hodni, to se uvidí. K čemu vlastně potřebujete hned dva mé medy?“ zeptala se a přitom zabzučela.
A tak se Leila pustila do vyprávění, že chodí na školu, kde právě k dokončení úkolu potřebuje med. Snažila se povídat stručně, aby královnu Leilino vyprávění nenudilo a zároveň se snažila podat dost detailů, aby Vespiquen viděla, jak je to pro Leilu důležité.
Část 4/4
Vymazat„Váš med je jednou z důležitých ingrediencí toho pokrmu a bez toho medu bych to nedokázala uvařit. Také potřebuji dva, neboť nám naši učitelé zadali vyrobit dvě porce. Jestli mi med darujte, využiji ho tím nejlepším možným způsobem. A to ke štěstí svých pokémonů,“ ukončila dívka své vyprávění.
Vespiquen během vyprávění pouze přikyvovala. Pak se dívky zeptala, jestli o ten med doopravdy tak moc stojí. Odpovědí jí nebylo nic jiného, než ano.
„Nechte mě zažádat o med znovu,“ poprosila Leila. Pak se znova zhluboka uklonila a lehce se nadechla.
„Vaše ctěná Výsosti, prokázala byste mi nesmírnou čest a darovala mi dva své nedocenitelné medy, jako projev své neskonalé štědrosti, abych mohla učinit své pokémony šťastné, prosím? Já bych vám pak byla neskonale vděčná“ poprosila dívka, jak nejlépe uměla a stále zůstávala v hluboké úkloně. Zůstávala sehnuta do úklony, dokud neslyší rozsudek královny.
Vespiquen svolila. Štěstí je něco, čeho se nedá dosáhnout tak jednoduše. "Pokud potřebuješ však dvě porce, potřebuješ dva medy, však?" zeptala se. "O štěstí je třeba se podělit. Jsi ochotna se podělit, dostaneš-li jeden?" promluvila.
VymazatCombee ti pak přinesl jeden med, ovšem Vespiquen stále čekala na tvou odpověď na svou otázku.
Získala jsi 2 body.
Rudovláska se narovnala a pohládla do očí královně. Ani se nad svou odpovědí nemusela moc dlouho rozmýšlet. Už se nadechovala k odpovědi, ale vyrušil ji přílet Combeeho, který nesl sklenici medu. Přijala med od Combeeho s poděkováním. A pak odpověděla Vespiquen.
Vymazat"Samozřejmě jsem ochotna se podělit. Jenže člověk se dělí pouze v případě, že si také část nechá. Od toho je to dělení. Já hodlám celou porci věnovat svým pokémonům. Protože šťastná budu pouze, pokud budou šťastní oni. A to je všechno, co mi ke štěstí stačí," po celou dobu mluvila vážným hlasem a oplácela královně pohled. Když domluvila, zeširoka se usmála. Hřálo ji vědomí, že po celou tu dobu stojí po jejím boku Hestia, nehybná jako skála, ale tichá opora.
"Mockrát Vám děkuji za vaši štědrost, výsosti," poděkovala dívka a znova se uklonila.
"Mohla bych mít ještě jednu prosbu?" zeptala se pak.
Královna mlčela, čekala, co ještě dívka bude chtít.
"Mohla byste prosím poslat nějakého ze svých Combee, aby mi ukázali východ? Vaše království je obrovské a já už si nepamatuji, kterou z chode jsme přišly.“ Rudovláska byla na rozpacích, že musí královnu znova obětovat. Ale kdyby se pokusil najít východ sama, rozhodně by zabloudila.
Vstupujem do kráľovstva Combee
OdpovědětVymazatAko Tania sľúbila Jigglypuff, tak i urobila. Zamierila na bicykli k lesu Combee. Spomínala si na svoju poslednú návštevu tam. Hanbila sa za to, no ku kráľovnej Vespiquen bola trochu neslušná. Predsa len, človek s kráľovnou nehovoril každý deň. Teraz však bola rozhodnutá neurobiť rovnakú chybu. Zaparkovala bicykel, zosadla, a oprela ho o strom. Potom pomohla Carol vyskočiť z košíka.
"A sme tu," usmiala sa. "Úľ je neďaleko." Carol sa nadýchla lesného vzduchu. "Myslím, že už počujem bzučanie Combee!" zvolala. "A cítim vôňu sladkého medu!" Rozbehla sa medzi stromy a Tania nelenila a utekala za ňou. Snažila sa držať ju stále vo svojom zornom poli, nechcela by, aby sa Carol niečo stalo, alebo aby sa rozdelili. Našťastie, keď Carol uvidela vstup do úľa Combee, zastavila sa a obzrela sa na Taniu. "To je ono, však? Tu je ten... Púľ? Kúľ?" snažila sa si spomenúť. "Úľ," opravila ju Tania s úsmevom. "Musíme vstúpiť dnu, a nájsť v tom bludisku Vespiquen. Drž sa blízko mňa, nechcem, aby si sa tam niekde zatúlala. Až budeme pri kráľovnej, musíš sa k nej správať úctivo a milo."
Potom spoločne s Jigglypuff vyrazili do spleti rôznych chodbičiek, slepých uličiek a úzkych ríms vytvorených z plástov pretekajúcich medom. "Nemôžeme si vziať med hneď teraz?" pýtala sa zvedavo Carol. Chovateľka pokrútila hlavou. "Bolo by to voči Combee neslušné. Tvrdo pracujú, aby ho získali. Preto ich oň musíme poprosiť." Carol prikývla. "Myslím, že rozumiem." Poskakovala vedľa Tanie a raz potichu, inokedy hlasnejšie, si pohmkávala akúsi melódiu. Minula ich malá skupina Combee, letiaca von z úľu. Carol na ne zavolala a zamávala im, včelí Pokémoni si ju ale veľmi nevšímali. "Sú to jedni z najpracovitejších Pokémonov," poučila ju Tania. "Práve teraz majú jediný cieľ, a ním je zbieranie peľu z kvetín. Nemusíš sa cítiť zle preto, že ťa nepozdravili."
"Hm..." pokývala hlávkou Carol. "Už tam budeme? Tá kráľovná tu má poriadne bludisko. Čo ak sa nikdy nedostaneme von?" Tania sa zamyslela. "Už som tu raz bola. Myslím, že dokážem trafiť von." Poobzerala sa po svojom okolí. "Vlastne, zdá sa, že sme skoro tam. "Ukázala na most z tuhého vosku, ktorý viedol k veľkej kupole z medových plástov a vosku Combee - sídlu kráľovnej. "Váu," vydýchla Carol. "To si rozhodne zaslúži zloženie piesne. Niekto by ju mal zložiť... Skúsila by som to sama, ale nie som si istá, či..." Kým Tania kráčala k vchodu do veže kráľovnej Vespiquen, Carol sa pokúšala dať dohromady pár veršov. Keď predstúpili pred Vespiquen, Carol stíchla a zopakovala po Tanii nešikovný úklon.
Chovateľka sa zhlboka nadýchla a ešte raz si v hlave prešla slová, ktoré sa chystala včeliemu Pokémonovi povedať. Uvažovala nad nimi, než sa sem dostala, a dúfala, že kráľovná ich bude považovať za dostačujúce. "Zdravím, kráľovná Vespiquen," začala trochu neisto. Vespiquen ladne kývla hlavou. "I ja ťa zdravím, mladá chovateľka. I teba, Jigglypuff. Čo vás sem privádza?" Jigglypuff vedľa Tania sa trochu nervózne ošila a nesmelo vzhliadla na Vespiquen, včelí Pokémon akoby si to ani nevšimol. Je to ozajstná kráľovná, uvedomila si Tnaia. Privítala nás tak ušľachtilo a slušne, a i keď si všimla, že jej prítomnosť nás zneisťuje, nedáva to najavo. "Ja, Tania, a moja Jigglypuff menom Carol, sme vás poctili návštevou, aby... Ehm, nepoctili sme návštevou nielen vás, ale i všetky vaše pracovité Combee," opravila sa Tania, "aby sme vás mohli poprosiť o trochu z vášho vzácneho medu."
VymazatVespiquen kývla hlavou, a zatvárila sa zamyslene, akoby o chovateľkinej žiadosti musela poriadne pouvažovať. "Mňa i moje služobníčky a služobníkov teší, že máte o plodoch našej práce tak vysokú mienku. Avšak, výroba medu je zdĺhavý a náročný proces, moje Combee lietajú celý deň, aby našli dostatok peľu, starajú sa o naše vajíčka a opravujú všetko poškodenie, ktoré sa objaví v stenách nášho paláca. Náš med je vzácny, a neradi by sme sa ho vzdávali." Tania úctivo kývla. "Vieme, že vaše Combee sú stelesnením pracovitosti. Keď sme šli sem za vami, minuli sme jednu zo skupín. S Carol obdivujeme ich pracovné nasadenie, a veľmi si vážime všetko, čo robia. A i vás, za to, že im poskytujete ochranu a domov. To je však jeden z dôvodov, prečo sme prišli práve za vami." Na okamih sa odmlčala. "Dúfali sme, že kráľovná je rovnako štedrá, ako ušľachtilá. Že sa o malé množstvo svojho vzácneho medu podelí s jednou chovateľkou a jej Pokémonmi."
Tania pokľakla a naznačila Carol, aby urobila to isté. "Rozhodnutie je samozrejme na vás, ctená kráľovná. Ale pre mňa a všetkých mojich Pokémonov by bolo veľkou cťou, keby sme mohli dostať čo len trošku vášho vynikajúceho medu a využiť ho na prípravu pokrmu. Vezmite, prosím, do úvahy našu prosbu." Cítila sa trochu ako na kráľovskom dvore dávnych čias. Dúfala, že tentoraz vo svojom prejave nič nepoplietla ani nepokazila. Pozrela sa kútikom oka na Carol, kľačiacu vedľa nej, a povzbudivo sa usmiala, kým čakala, ako bude znieť odpoveď kráľovnej.
Královna Vespiquen se zamýšlela, ale nemusela přemýšlet dlouho. "Dobrá, podělím se s vámi o svůj med. Nechť vám slouží tak dobře, jako vám," řekla. Mávla pak hmyzí rukou ke Combee a ti ti pak přinesli láhev plnou zlaté husté tekutiny. "Opatrujte se, ty, mladá chovatelko, i ty, Jigglypuff," řekla.
Vymazat1. Vstupuji do království Combee.
OdpovědětVymazat2. Lilica snadno našla Královstí Combee, základní lokaci měla a palác samotný nebyl těžký na nalezení. Byla to monumentální budova a tím, že byla vytvořena z pláství, vypadala, jako by ji někdo vytvořil ze zlata. Chovatelka se nadechla a chvíli pozorovala, kudy prolétalo nejvíce Combee. Byla si jistá, že trůnní sál najde v samém středu paláce a všechny vchody budou vést nějakým způsobem k srdci paláce a tudíž k Vespiquen, ale pokud zvolí správný vchod, bude moci následovat proud Combee, jejichž první zastávka bude u jejich královny. Navíc měla šanci se mentálně připravit, Combee jsou známi jejich ochranitelským pudem vůči Vespiquen a stačí málo, aby hromadně zaútočili. Nakonec se rozhodla vstoupit do úlu z jižní strany.
Chovatelka následovala Combee nesoucí květy. Snažila se přitom nedotýkat se žádných pláství, ze kterých byly vystavěny zdi. Combee mají citlivý čich a pokud se něčeho dotkne, zůstane na tom její pach. A Lilica doufala, že návštěva proběhne bez jakýchkoliv potíží.
Dívka si všimla, že po cestě začala potkávat větší množství Combee a také to, že pokémoni, kolem ní si jí začali všímat a byli ostražitější. Tato fakta chovatelce prozradily, že se blíží do trůnního sálu.
Z úzké chodby vstoupila do rozlehlé místnosti. Uprostřed jsem si všimla Vespiquen. V tu chvíli na ni dopadl zrak všech přítomných Combee a v sále se rozhostilo naprosté ticho. Lilica si pořádně prohlédla místnost a všimla si, že Combee, které přilétly, létali v jakési řadě, kde čekali na audienci u jejich královny. Dívka šla, dávala si pozor, aby její pomalé pohyby byly tak pasivní a mírumilovné, jak to jen šlo, a došla tak na konec řady. Po chvíli bylo ticho přerušeno a pokémoni se vrátili k původním činnostem. Lilicu stále pozorovalo mnoho pokemonů a po chvíli si všimla, že Combee, které byly hotové s audiencí, přestali odcházet, zůstávaly v místnosti a přidávali se k ostatním, kteří dívku upřeně pozorovali.
Lilica byla velmi nervózní, když se konečně dostala na řadu. Chovatelka smekla klobouk a pokusila se o co nejelegantnější pukrle. „Vaše Veličenstvo.“
Vespiquen se napřímila do své plné výšky, ale jinak nic neřekla. I bzukot Combee utichl a Lilika se opět ocitla v úplném tichu. Lilica se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a pokračovala.
„Vaše Veličenstvo, omlouvám se, že vás obtěžuji v této pozdní hodině, neměla jsem v úmyslu narušit klid ve vašem teritoriu. Jsem si jistá, že nejsem první, kdo se tu objevil s prosbou o váš med. Jmenuji se Lilica a jsem chovatelka pokemonů. Jednou z aktivit, kterou ráda s pokemony dělám, je vaření. Můj Sandshrew je velmi talentovaný v kuchyni. Bohužel jsem se mu v poslední době nevěnovala tolik, kolik bych chtěla a doufala jsem, že mu to vynahradím tím, že se naučíme nový recept. A to, co vytvoříme, poté můžeme sdílet se zbytkem týmu, když vyrazíme na piknik.“ Lilica se na chvíli odmlčela a když viděla, že stále má pozornost Vespiquen, tak pokračovala.
„Navíc jsem doufala, že se při své návštěvě od vás můžu učit.“ To pokemony očividně překvapilo a Vespiquen pokynula chovatelce, aby pokračovala. „Před nějakou dobou jsem chytila malou Weedle, která je v mém druhém týmu, jakmile ji začnu aktivně trénovat, tak neebude trvat tak dlouho a vyvine se v Kakunu a poté v Beedrill. Beedrill je první pokemon, o kterého se budu starat, který aktivně žije ve společenství. Vím, že jste jiní pokémoni, ale doufala jsem, že můžu vypozorovat, jak to ve společenství pokemonů funguje a tím ulehčím Weedle a po nějaké době Beedrill integraci do týmu a snad poskytnu svému pokémonovi vše, co bude potřebovat.“
Lilica nyní nervózně očekávající královnino rozhodnutí ještě dodala. „Vím, že toho od vás žádám dost a nyní lituji, že mě předem nenapadlo donést s sebou nějaký dar. Budu na to pamatovat při příští návštěvě, pokud mi dovolíte se sem vrátit.“
Vespiquen nepříjemně zabzučela. "S hierarchií Beedrill jsme nepřátelé. Vzhledem ke svým větším ofenzivním schopnostem často šikanují naše malé Combee. Jak máme vědět, že nejsi skrytý špeh?" pověděla. Prozatím ti svůj med nedala.
VymazatChovatelka si povzdechla. „Mám pocit, že by se měla začít učit pokemoní diplomacie. Mně by se teď rozhodně hodila.“ Lilica se zadívala na Vespiquen a začala jí situaci vysvětlovat. „ Váše Veličenstvo, má malá Weedle má zatím do Beedrill daleko, pouze jsem se chtěla připravit do budoucnosti. Abych se přiznala, tak jsem nervózní z vychovávání broučího pokemona, proto jsem doufala, že se mi podaří se od vás naučit, jak se o ni správně starat, protože máte pověst moudré královny, která se stará o mnoho malých Combee aby zesílily a byly spokojené. Doufala jsem, že jednoho dne dokážu to samé pro své pokemony.“ Nyní se dívka odmlčela, protože přišel čas vysvětlit tu obtížnou část a věděla, že pokud se nedokáže jasně vyjádřit, může to pro ni skončit nepříjemně. „Ve vší úctě, kdybych byla špeh, ani bych Beedrill nezmiňovala. Neměla jsem ponětí, jaké jsou vztahy mezi Combee a Beedrill. Proč by na sebe špeh takto upozorňoval? Bylo by snazší tudy projít bez povšimnutí. Pokud se nemýlím, prochází tudy dost trenérů, chovatelů a koordinátorů, kteří vás žádají o med. Bylo by mnohem produktivnější tudy projít jako každý jiný bez zmínky Weedle, Kakuny či Beedrill. Špeh by neměl zapotřebí zmiňovat vaše nepřátele a já nemám důvod vám lhát. Navíc jsem slyšela zvěsti, že díky množství žadatelů o med jste dobrá v rozpoznávání upřímných žádostí, takže doufám, že poznáte i tu mou. Chci být dobrou chovatelkou i pro své broučí pokemony, proto vyhledávám Vaši moudrost.“
VymazatV tu chvíli dívku něco napadlo. „Navíc, pokud Beedrill šikanují Combee, tak jsou přesvědčené o své nadřazenosti. Pokud by má Weedle byla spokojenější u chovatelky, co se učila od Combee než v hierarchii Beedrill, tak by to byl praktický a hmatatelný důkaz, že Beedrill nejsou tak nadřazené jak si myslí. A já se pokusím Weedle učit tak, aby Vám v budoucnu mohla dokázat, že existují Beedrill, které nemají rády šikanu.“ Zakončila dívka svou řeč. Věřila, že se vyjádřila tak, jak nejlépe umí. A teď nezbývalo než čekat na verdikt královny.
Vespiquen ti dala za pravdu. Bylo pravdou, že hledala ve všech trenérech upřímnost a nevycítila z tebe nic jiného, že pravdivá slova. Třeba se nechala jen unést situací. Combee byly jejími dětmi a v zoufalé situaci hledala unáhlené řešení.
VymazatSvůj med ti nakonec dala.