Tento route je speciálně vyhrazen pro koordinátory. Smí se tu chytat pouze přátelstvím. Můžete tu chytat od jakéhokoliv levelu, pokémonní levely jsou náhodné.
 - Roselia - Dratini - Phanpy |
 - Lickitung - Whismur - Jigglypuff |
 - Eevee - Leafeon - Glaceon |
 - Aipom - Swirlix - Gothita |
Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
1/ Dratini
OdpovědětVymazat2/ Přemlouvání, účastním se já sám.
3/ Níže. Použit Heal Ball.
Po trénincích jsem se hodlal chvíli odreagovat. Trávení času s pokémony bylo to nejhezčí, co jsem si mohl přát, ovšem sám jsem potřeboval i chvíle samoty, abych si utřídil své myšlenky a své cíle.
Co jsem vlastně chtěl? Čeho jsem chtěl dosáhnout? Sebe jsem se tázal již mnohokrát, avšak nikdy jsem nenašel odpověď. Neuměl jsem si ji odpovědět. Jsem student? Učitel?
Usedl jsem na kraj jezera v lese a přemýšlel o tom, hleděl na klidnou hladinu, na kterou občas spadl ze stromu list.
Povrch vody se zachvěl a z ní se vynořil pokémon. Lehce překvapeně jsem se ostražitě posadil a zamračil se na tvora, jenž se vynořil. Četl jsem a znal jsem spoustu povídek.
“Jsi moje víla, co mi splní přání?” zamumlal jsem. Až pozdě jsem si uvědomil, že tato slova měla být spíše myšlenka než skutečné tóny.
“Víla? Ne, jsem drak,” odpověděl mi pokémon klidně. “Co jsi ty? Pokémon? Dvounožec?”
“Jsem dvounožec, moc rád tě poznávám, beznožko.”
“Jak víš, že nemám nohy? Jsem polovinou těla ve vodě?”
Zvedl jsem obočí a pak si podepřel hlavu. “Viděl jsem tvůj žížalovitý tvar těla. Jinak bys při plavání nemusela mávat ocasem.”
“Pan chytrý, zcela jistě,” odfrkl si pokémon.
Usmál jsem se a přiblížil se blíže, abych se na draka podíval zblízka. “Takže? Z jaké kouzelné země jsi přiletěla, draku?”
“Jak vidíš, nemám křídla,” začal pokémon. Pak zamrkal. “Žádná kouzelná země neexistuje.”
“Stejně tak jako žádný drak, který nemá křídla a nemá nohy,” zkonstatoval jsem.
Pokémon si mě podezíravě projel pohledem. Pokrčil jsem nevinně rameny.
“Jsem Dratini. Kdo jsi ty?” zeptal se.
“Lynnon. Kouzelník. Z kouzelné země,” ušklíbl jsem se. Pokémon na mě působil velmi magicky a tak jsem se rozhodl zahrát s ním hru. Nevypadal totiž, že věřil v magii, což bylo vlastně paradoxní oproti tomu, jak magicky působil.
“Kouzelník? Nevěřím ti. Dokaž to,” vyzval mě pokémon.
Neztratil jsem klid. Vyskočil jsem na nohy a šátral v batohu. Pak jsem rozpřáhl ruce. “Hleď! Mé kouzlo!” zvolal jsem. Aplikoval jsem na sebe zlatý třpyt a skrytě schoval modré plameny. Primárně jsem tyto efekty nosil jen při dojmových kolech, abych nepůsobil moc obyčejně. “Nyní ovládnu jeden z pěti elementů této země. Oheň!” zvolal jsem.
Dratini vypadala, že jsem ji skutečně ohromil. Její oči se zaleskly, ale pak zakroutila hlavou.
“Laciné triky. Podvodníku,” nazvala mě.
Usmál jsem se uklonil se. “Děkuji pěkně. Věř si, čemu chceš. Kouzla existují, v tomto světě i mimo něj.”
Dračí pokémon vypadal, že uvažuje nad tím, zda to, co jsem provedl, bylo pravdivé. “Když jsi kouzelník… dokážeš vyléčit zranění?”
Získala mou pozornost. Posadil jsem se a přiblížil se k vodě. “Zranění? To netuším. Záleží na tom, o jaké zranění se jedná,” usmál jsem se. Na Dratini jsem si žádného zranění zatím nevšiml, ale možná by to vysvětlovalo, proč se skrývá polovinou těla ve vodě. Byla moc pyšná na to doznat, že potřebuje pomoc?
“Řekněme, že jsem zraněná. Nějaký pokémon mě zranil svým útokem. Dokázal bys mi pomoct?”
Zamyslel jsem se a pak přikývl. “Jasně. Sice ti já sám nedokážu poskytnout pomoc, ale existují lidé, kteří to dokážou. V asociaci kouzelníků je spoustu dobrých léčitelů,” odpověděl jsem.
Dratini si povzdechla a začala se ode mě otáčet zády. “Tak nic. Zatím,” řekla.
“Moment!” zavolal jsem, než se rozhodla odejít. “Jsem učeň, učím se léčit. Jsi zraněná?” zeptal jsem se. K čemu bych byl v doktorské třídě, kdybych neuměl pokémona vyléčit. Dratini se mi zatím neodhalila s tím, kde a jak je zraněná, ale alespoň jsem uměl poskytnout základní pomoc.
Pokémon na mě chvíli hleděl a pak se ponořil do vody.
V ten moment jsem pochyboval o tom, že jsem byl plně při smyslech. Ihned jsem si svlékl vrchní oděv a skočil do vody. Hladina se rozbouřila a já zmizel v ní.
Až pak jsem si vzpomněl, že neumím plavat. Litoval jsem toho, že mě to Samurott neučil dřív. Dno bylo vzdálenější, než jsem si myslel. Zalapal jsem po vzduchu a nadechl se v panice vody. Máchal jsem rukama kolem sebe.
VymazatUcítil jsem kolem svého kotníku dotek a poté mě cosi táhlo kupředu. Když jsem už začal pomalu ztrácet vědomí, ocitl jsem se opět na souši. Vykašlal jsem veškerou vodu z plic a myslel si, že už je po mě.
“Jsi na nic kouzelník,” obořila se do mě Dratini.
Popadl jsem dech a opřel se o strom. “Jsem kouzelník přes oheň. Vodní elementy jsou moje slabina,” řekl jsem jí.
Tehdy jsem spatřil, kde byla zraněná. Na boku těla se jí táhly tři šrámy jako po drápech. Zamračil jsem se a postavil se na nohy.
“Nejsi na tom moc dobře. Podívám se ti na to,” řekl jsem.
“Jak mi chceš pomoct? Ani jsi nedokázal pomoct sám sobě,” odfrkla si.
“Zůstaň tady,” poručil jsem jí. Rozeběhl jsem se zpátky kolem břehu, abych si našel zpátky svůj batoh a svršek.
Cestou jsem usilovně přemýšlel, jak bych jí mohl zranění ošetřit. Neměl jsem u sebe žádné bobule, žádné pomůcky, ani samotný obvaz. Nakonec jsem sáhl po té poslední volbě. V ruce jsem sevřel růžový pokéball. Bude to muset pochopit a věřit mi.
Což vlastně nebylo vůbec jednoduché. Nemohl jsem od ní chtít, aby mě poslechla. Když jsem jí řekl, ať na místě počká, musela odejít. Hádal jsem, že odešla teprve před chvíli. Zanechala v trávě mokrou cestu, nevydala se zpátky do vody, nýbrž hlouběji do lesa. Tiše jsem zaklel a vydal se za ní.
Mokrá cesta brzy skončila a já se musel orientovat dle svých vlastních smyslů. Byl jsem mizerný stopař a ještě hůř jsem se orientoval v lese. Zapnul jsem si pokédex a hleděl do něj, abych aspoň věděl, kde se nacházím.
“Pozor!” zvolal hlas.
Zvedl jsem zrak od displeje, zrovna včas. Málem bych šlápl do díry v zemi, zjevně původně nějaké nory.
Zvedl jsem hlavu a pokémon, který mě varoval, vyšel z keře.
Neubránil jsem se smíchu. “Nejsem si jistý, zda tu zachraňuji já tebe nebo ty mě. Už dvakrát ti dlužím pomoc.”
“Postarej se nejdříve o sebe,” opáčila Dratini.
“To nemůžu,” odpověděl jsem klidně. Dratini zamrkala. Usmál jsem se a zvedl heal ball. “Kdybych myslel jen na své dobro, bylo by to sobecké, že? Poslyš, vím, že mi nemáš důvod zatím věřit. Vlastně jsem bačkora, kterou jsi musela zachraňovat ne jednou, ale dvakrát. Rád bych ti to oplatil,” pověděl jsem.
“Ne, díky. Postarám se o sebe sama,” odmítla Dratini. Chtěla něco dodat, ovšem skočil jsem ji do řeči.
“Možná o mou pomoc nestojíš, ale potřebuješ ji,” zavolal jsem přísně. Dratini zmlkla. Přistoupil jsem k ní blíž. “Nemusím být bůhví jak dobrý doktor, abych věděl, že se tohle samo nezahojí. Zanítí se ti to, dostane se ti tam infekce a ta není zrovna příjemná. Dovol mi ti pomoct,” řekl jsem klidně. V hlase jsem si udržoval sebejistotu, abych působil, že vím, co dělám.
Nic neříkala a tak jsem to bral jako náznak, že jsem mohl pokračovat. Zvedl jsem k ní heal ball. “Tohle je heal ball. Vyléčí pokémona, který se dostane dovnitř. Pak tě vypustím,” řekl jsem.
Dratini chvíli na pokéball hleděla, pak se však dotkla jeho středu a zmizela v pokéballu. Ten se chvíli kýval ze strany na stranu a pak se zastavil u bílé. Jakmile se tak stalo, počítal jsem do tří, zvedl pokéball a opět Dratini vypustil na svobodu stisknutím onoho stejného tlačítka.
Zranění se jí zahojilo. Šťastně jsem se usmál a zase schoval heal ball. “Teď jsme si vyrovnání,” zazubil jsem se.
Pokémon nic neřekl a já se pomalu vydal k odchodu. V tom mě však Dratini zastavila.
“Moment. Zachránila jsem tě dvakrát. Ty mě jen jednou. Pořád mi dlužíš jednu laskavost,” řekla.
Zastavil jsem a usmál se. “To je pravda. Co bys chtěla?” zeptal jsem se.
“Jsem hladová. Chci jídlo,” odpověděla mi pevně.
Přikývl jsem a posadil se přímo tam, kde jsem stál. “V mé zemi kouzelníků děláme pikniky a při nich si vyprávíme příběhy. Pojď se připojit.”
“Nezačínej s tím zase.”
Věnoval jsem Dratini jeden sendvič a sám si dal druhý. Jedla, jako kdyby pár dní jídlo neviděla.
Vymazat“Takže? Neřekneš mi příběh o tom, jak jsi k tomu zranění přišla?” zeptal jsem se.
Dratini mě ignorovala, z čehož jsem usuzoval, že neřekne. Ušklíbl jsem se a opřel se o ruku.
“Nevadí. Tak ti řeknu, proč jsem do tohoto lesa přišel.”
“Nezajímá mě to.”
“I kdyby ne, poslouchej. Je to tradice, že se u jídla vypráví příběhy,” zazubil jsem se. Dratini uhnula pohledem.
“Hledal jsem vílu, která by mi mohla splnit přání. Nevím, jestli nějaká existuje, ale chci ji najít,” řekl jsem. Dratini si povzdechla. “Ta víla se jmenuje Poznání. Neznáš ji náhodou?” zazubil jsem se.
Dratini se zamračila. “Poznání? Hledal jsi poznání?”
“Poznání,” přikývl jsem. “O sobě samotném. Hledám sebe. Už hodně dlouho. Ztratil jsem se,” zasmál jsem se.
Pokémon na mě chvíli nevěřícně hleděl, pak promluvil. “Neumíš plavat a stejně se vrháš do jezera, abys zachraňoval. Neznáš cestu a stejně po ní jdeš. Ztratil jsi sám sebe a hledáš něco, co neexistuje,” shrnula.
Na to jsem se ušklíbl. “A chci od pokémona, kterého jsem sotva poznal, aby se přidal do asociace kouzelníků, ano,” zasmál jsem se.
Dratini se nechal přemluvit. "Dobrá. Pokud je asociace kouzelníků plná lidí jako ty, určitě nebude na škodu, když se přidám," řekl pokémon.
Vymazat