Zahrada květin Gracideas je opuštěná zahrada zámeckého komplexu, který se nachází na druhé straně úpatí hory Mt. Ember. Žije tu mnoho pokémonů, kteří tu píší své příběhy v míru a klidu. Pokud budete mít štěstí, naleznete i nějakého Shaymin. Většinou bývají přátelští, ale velmi plaší. Lidé si z generace na generaci vypráví příběhy o tom, že jedné noci se na louku shromážní všichni Shaymin, aby se mohli společně dotknout jarních květin Gracidea a změnit se v nebeskou formu svého já.
Samozřejmě sem může přijít každý. Říká se, že natrhaná kytice Gracidee je znamením tisíce díků, je jako, kdybyste říkali: "I give all of me to you," = "Dávám ti vše mé/z mé maličkosti." Pokémoni, kteří mají kladnou povahu, toto místo zbožňují. Nesmí se zde chytat ani narušit poklidný život pokémonů.
1. S kým jdete
2. Co děláte
(Pokud trháte kytici květin, je třeba to poznamenat buď na začátek nebo na konec příspěvku zvlášť.)
1. Doprovod Gliscora Gurena, Decidueye Kevina, Dedenne, Deino Namoritai, Mudsdale Rogera a Noibata Yuuichiho
OdpovědětVymazat2. Trhání kytice a nostalgické vzpomínání (Inin monolog)
1/3
Po tom, co se oboum, Namoritai i Ino, chutné malasady rozležely již v žaludku, rozhodla se dívka jít rovnou za nosem. Ani sama nevěděla, kam kráčí, šla prostě tam, kam jí nohy nesly. Když míjela kolem Mt. Ember, zahleděla se na horu a mlčky přemýšlela. Něco ji zkrátka táhlo si dát dlouhý pár kilometrový výšlap a zkrátka jít jen tak nahoru. Což také udělala. S bolavýma nohama se na pár minut zastavila a hleděla na krajinu. Kdysi tu chodívala také a hledala tu předměty, ale to už byla sakra dlouhá doba. Protáhla si záda, která jí nepříjemně prokřupla a rozešla se opět dál tam, kam jí nohy nesly.
Již z dálky si nemohla povšimnout krásných růžových barev, jež musely zářit na kilometry daleko. A co teprve vůně, která jí praštila hned do nosu, když se přiblížila o pár metrů blíže.
Byla to zahrada Gracidee, o níž mnohokrát slyšela, ale nikdy si nepředstavila, že by byla tak nádherná. Rozešla se pomalým krokem vpřed a jakmile byla pár kroků od samotné zahrady, v očích se jí objevila malá slza nostalgie, jako-by si s dotykem růžového lístku vzpomněla na vše krásné, ale i komplikované, co při svém putování zažila.
Vzala do rukou svých šest momentálních pokéballů a vyhodila je nad sebe, oslněna silnou září, které pokébally vytvořily. Pomalu ve vyskákal Guren, Yuuichi, Kevin, malá Dedenne, Roger a poslední a nejnovější člen, Namoritai. Všichni vypadali vcelku příjemně překvapeni, vzhledem k tomu, že dlouho nebyli pohromadě, nastaly nějaké změny... No zkrátka dlouhá doba.
Yuuichi insinktivně zalétl ke Gurenovi, protože ho zkrátka obdivoval a pokukoval po Rogerovi, kterého vozil, ale ještě jako Mudbray. “Ty ses vyvinul!” Radostně na něj křikl a Roger kývnul hlavou společně se zastříháním koňskýma ušima.
Ani malá koulička nezůstala pozadu a přilepila se Ino k noze, usmívajíc se jako měsíček na hnoji. Ino se k ní sehnula a vzala ji do náruče. “Ty si vyrostla...” vydechla, nechala se zvednout a hleděla na ní. Poté její pohled ale upoutal Kevin, který se zrovna rozkoukal.
“Ino! Byl jsem u nějaké trenérky.. myslím že se jmenovala Mitsubishi... a rybařili jsme!” Ino se musela zasmát... Sice se neviděli nějakou dobu, ale co byl venku z pokéballu, nezavřel zobák. Taktéž ho těšilo to, že se po dlouhé době vidí s maličkou Dedenne. Usadil se Ino na rameno a hlavou se jí otřel o tu její. Poté přátelsky mávl křídlem na již známou mafiánskou dvojku, Gurena a Yuuichiho a opáčil svůj pohled na nováčka v týmu.
Namoritai tam jen tak stála, mezitím co kolem sebe slyšela různé zvuky lidí, se rozhodla posadit a svěsit hlavu, mlčet.
“Týme, tohle je Namoritai, je s námi sice chvilku, ale i tak je již součástí naší rodiny.” Oznámila Ino ostatním, vypadalo to, jako by ji již dávno přijali, už v ten moment, kdy Ino koupila její pokéball. Byla to silná rodina, Ino jim všem věřila, nechtěla se nikdy brát jako něco víc, všichni jí byli rovni, stejně tak, jako ona jim.
“Co tu vlastně děláme?” Přerušil ticho Kevin. Kdo jiný by to také udělal, že?
“Ani nevím.. Možná mě sem dovedl osud, možná něco jiného... Buďte opatrní, kvítky jsou jemné.” Usmála se a doufala, že mu odpověděla dostatečně. Bez dalších slov se otočila a prohlédla na krásně rozkvétající zahradu, která by sice snesla vlídnější počasí, než tohle spalující slunce, ale i přes to byla prostě krásná. Kupodivu i Namoritai pozvedla svou malou hlavu a hleděla směrem k zahradě, avšak mlčky.
2/3
Vymazat“Říká se, že kytice těchto krásných květin vyjadřuje náklonnost...” Hlesla Ino hlasem a skrčila se k jednomu květu, ke kterému přivoněla. Kevin se vznesl vzhůru z jejího ramene a Dedenne spokojeně seskočila dolů. Cítila se jako v ráji, sama moc nevěděla proč, ale působilo na ni tolik pozitivních podnětů, jako by jí každý z rozkvetlých kvítků dal energii. Ale takové pocity neměla sama. I Ino byla poněkud po dlouhé době.. Šťastná. Vztáhla ruku na jeden ze stonků a opatrně jej utrhnula. To byl nejspíš základ její kytice. Rozešla se pomalu vpřed, zatímco jí její společníci následovali ať ze vzduchu, či ze země. Když si Roger všiml, že se Namoritai trošku špatně chodí, opatrně došel k ní a zastavil ji.
“Já tě vezmu..” Usmál se a poklekl, aby popřípadě mohla nahoru.
“Nechci..” Odfrkla Namoritai a zakroutila uraženě hlavou.
“Ale notak.. nebuď takový protiva a naskoč si.. bude to o dost jednodušší....” Šťouchnul do ní trošku hlavou a popostrčil s ní. Namoritai otráveně opět odfrkla a rozhodla se uposlechnout jeho rady. Když měla nyní odvoz, Roger trošku pospíšil, aby Ino a ostatní dohnal. Cestou se ještě sklonil pro malou Dedenne a již se prodíral opatrně kvítky po boku Ino.
Při utrhnutí druhého kvítku si dívka vzpomněla na svá počáteční slova při příchodu. Byla by bývala okamžitě věděla a neváhala ani vteřinku, komu kytici věnovat, ale pomyšlení na to, jak dlouho o něm nevěděla a neslyšela ji vnitřně zžíralo a o to více, když věděla, že je to i její vina. Kdyby bývala nebyla tak dlouho na cestách, pryč, necítila by se tak špatně, až jí to do očí slzy vhánělo. Zakroutila hlavou a zhluboka se nadechla. Nebyla tu pro to, aby smutnila, ale aby zavzpomínala na to, co se stalo, čeho si váží. Dva kvítky, které svírala v rukou tedy položila do pacek Dedenne a rozhodla se natrhat kytici znova, tentokrát s pozitivnějším začátkem.
“Vždycky jsem byla soutěživá... Už od dob, co jsem vyšla z domu, jsem věděla, že to nebude lehké. A ani nebylo. Jedno z hlavních prvotních rozhodnutí, které mne dovedlo až tam, kde jsem teď, byl Kevin...” Usmála se Ino a začala pomalu vyprávět. “Sice je jako taková moje druhá babička, ale bez něj bych nikdy nebyla tak trpělivý člověk....” Dodala ještě a věnovala usmívajicímu se Kevinovi vděčný pohled. Byl to koneckonců její starter, kterého nadevše milovala i kdyby byl jakýkoliv jiný.
“Ani nevím, jak se mi povedlo dostat na ostrov Sun a poté chytit nějakého nemotorného Gligara... Ale zázraky se dějí, vždycky jsem obdivovala zájem o lidi, obzvlášť od tebe, Dedenne, ale na jednu stranu to chápu. Je dobré se zajímat o to, co neznáme, že? A nebýt tohohle mafiánského parťáka, který mi dělá štít, když nemám sílu, tak bych tu dávno nebyla...” Po utrhnutí druhého a třetího kvítka se na chvíli zastavila a jen tak hleděla do zahrady.
Se zlomením dalšího stonku si zavolala Yuuichiho a pohladila ho po hlavě. “Jsem pyšná na to, jak rosteš, roste z tebe zkrátka hotový mafián... Tvůj táta by byl pyšný...” Mrkla na maličkého. “Pamatuji si, jak si jezdil na Rogerovi, když byl malý.. Teď je velký, rostete mi před očima...” Povzdechla si Ino, avšak bez známky smutku, spíše takový den povzdych, když matka vidí, jak jí dítě roste před očima. S přidáním dalšího kvítku se rozešla opět vpřed, následována ostatními.
“A nakonec poslední článek... Já chápu tvůj smutek a naštvání, ale spolu to zvládneme...” Opáčila pohled na Namoritai. Nečekala žádnou reakci, ale ona určitě věděla, že to bylo mířeno k ní. Do kytice přidala šestý kvítek a pokračovala zahradou.
“Myslím, že letní maškarní bál byla ta nejkrásnější událost, na které jsem kdy byla...” Poznamenala nostalgicky do ticha. “Nikdy bych neřekla, že budu zrovna já nosit maid kostým... Sice decentní a možná tuctové, ale lépe bych nevybrala... Beztak ho v těch taškách určitě ještě někde najdu...” Ušklíbla se a do kytice přidala další růžový květ. Tentokrát sedmý.
3/3
Vymazat“Akce to byla sice nádherná, ale ne jen pro svou organizaci... Stalo se toho tolik... Nevím, co všechno bych dala, abych mohla vrátit čas a strávit zase jednu noc, den, hodinu, či minutu v tom nebeském apartmá...” Hlesla hlasem tiše, jako by snad prosila, kéž by se tak stalo. Avšak moc dobře věděla, že se nic takového dít nebude. V její tváři nebyl smutek, naopak úsměv s dávkou nostalgie v očích.
“Bylo možná štěstí, že jsem se vůbec dostala do losování do týmových bitev... Byla jsem odhodlána bojovat pro svůj tým, avšak padla jsem, ačkoliv značně hrdá na svůj výkon, tedy přesně na výkon všech, kteří stáli přede mnou na bojišti a dávali do toho vše...” Koukla počkej na Gurena a Kevina s mrknutím. “Ale ještě větším zázrakem se nám podařilo uspět později. To je příběh na příště...” Pousmála se směrem k Namoritai, jako by právě jí to vše vyprávěla, avšak pravda byla taková, že to vyprávěla úplně všem, kteří při nějaké akci chyběli, proto mohli dostat nyní všechny menší útržky a spojit je. Také trochu chtěla přiblížit a odhalit to, co její pokémoni v minulosti zvládli. No zkrátka trošku prohloubit přátelství a informace mezi nimi a taktéž jí samotnou. Vždy totiž věřila, že pokud nebude trenér upřímný ke svým pokémonům, nemůže očekávat totéž. Utrhnula opatrně osmý květ a přitiskla jej k formující se kytici.
“Mafie není taková zábava, jak jsem si zprvu myslela...” Pokračovala ve vyprávění. “Kdo by řekl, že je svět pod klasickým světem takhle úžasně propojen, tolik informací... katakomby, to nejlepší jahodové martini, o tom se vám ani nemůže zdát... Ale ačkoliv Crow může znít sám o sobě děsivě, je to taktéž jedna velká rodina a mně je ctí být součástí... Oni ví, že bych je kryla vždy a všude a já vím, že by oni kryli mne... Ale Viktorie mi chybí... Už aby se vrátila... A docela se mi i stýská po Lyoně, kdo by to byl řekl...” Opět si tiše povzdechla a přidala devátý stonek růžovoučké rostlinky. Vlastně ani nevěděla, jestli ostatní o Crowu něco ví. Byla si jen jistá, že Namoritai nemohla mít nejspíš tušení.
“Jak dlouho jsem neslyšela o Skugg? Do teď nevím, proč jsem nešla trénovat k policii, možná mne táhlo více to mysteriózní něco, co Crow obepíná ze všech stran...” Zdálo se jí, jako by z ničeho nic ztrácela tolik přátel... Drobečka, se kterým vyhrála týmové bitvy taktéž nezahlédla ani v letní škole, natož Skuggu. Na jejich počest a na počest všech, které již dlouho neviděla, utrhla desátý květ.
Ruka se jí sice plnila květy, ale na ten nejdůležitější a poslední nemohla zapomenout. Nikdy v životě necítila takovou přízeň pro nějakého člověka, ačkoliv oba byly docela protipóly, zkrátka policie a mafie, i přes to spolu oba byli schopni vycházet víc, než dobře. Jakoby před sebou viděla, jak se ztrácí do těch jeho blankytných modrých očí, když jej poprvé viděla a nechtěla nikdy nalézt cestu zpět. Šla by se prostě zkrátka dobrovolně utopit. Bylo přirozené, že se člověku stýská, ale jí to netrápilo. Byla odhodlaná čekat do té doby, než se naskytne příležitost, kterou chytne pořádně za pačesy a už se jí nepustí. K tomuto ale ovšem nic nahlas neřekla. Už se pomalu, ale jistě blížili ke konci zahrady, prošli jí vskutku celou. Plni pozitivní energií, vzpomínkami, nadějí a očekáváním, co je potká příště. Nebylo to zdaleka vše, co jim Ino chtěla říct, či vyprávět, událo se toho mnohem více, ale kdyby nim měla povědět vše, nejspíš by se nedostali dnes vůbec do areálu školy.
S utrhnutím posledního, jedenáctého květu, se tedy sedmičlenná skupina dala pomalu na odchod z krásných zahrad.
“Ino, pro koho je ten poslední květ?” Zvědavě se ozvalo hláskem malé Dedenne, jako by avšak již věděla předem odpověď.
“Poslední květ byl pro toho, komu tahle kytice patří...” Odvětila jí s úsměvem a na tváři se jí objevily malé ruměnce.
/Psáno z mobilu, tak se omlouvám za chybky ;_;
Návrat do minulosti je vždy krásný okamžik. Tvá cesta byla dlouhá, ale to, co tě ještě čeká, další příběh, se bude psát. Tví pokémoni jsou si toho jistě vědomi a budou tě následovat i na tvé budoucí cestě.
VymazatDedenne kytici přijala.
Gliscor - 7% lásky, 5% sehranosti, 5% štěstí
Decidueye - 6% lásky, 5% sehranosti, 5% štěstí
Dedenne - 5% lásky, 5% sehranosti, 6% štěstí
Deino - 6% lásky, 6% sehranosti, 5% štěstí
Mudsdale - 4% lásky, 6% sehranosti, 4% štěstí
Noibat - 4% lásky, 4% sehranosti, 4% štěstí
1/ Torracat “Lu’thriel”, Vulpix, Vivillon “Linnaeus”
OdpovědětVymazat2/ Společný piknik, trhání květin a tvoření kytice
Moje cesta zabloudila ke kraji lesa. Místo zcela zmizelo z map a tak jsem se zájmem zkoumal, kde jsem se to vlastně ocitl. Neměl jsem pocit, že bych tu někdy předtím už byl.
Vyvolal jsem jediného pokémona, který by mi mohl v zorientování se pomoct.
Linnaeus vyletěl vysoko nad zem a tam se rozhlédl kolem. Po chvíli netrpělivého čekání se ke mně konečně vrátil zpátky.
“Je tam nějaká louka,” oznámil.
Zamyslel jsem se a shlédl do pokédexu. “O ní jsem možná už slyšel.”
“Jsou na ní růžové kvítky.”
“O ní jsem v životě neslyšel.”
Vivillon řekl, že se pravděpodobně jedná o velkou plochu. Vzhledem k tomu, že jsem stále neměl kam jít a ani jsem neměl v rukávu lepší mapu, rozhodl jsem se strávit na louce nějaký čas, třeba jeden relaxační den. Věřil jsem tomu, že to mí pokémoni ocení, když jsme už pár dní na cestě. Alolanské slunce nemělo slitování s nikým a postupně jsem si začal všímat spálenin na ramenou a opálených paží.
Louka byla rozlehlá a velká, široko daleko na rozhled nic víc, než jen růžové kvítí. Vivillon se jimi kochal s kouzelnou něhou. Vyvolal jsem další dva pokémony, Vulpixe a Lu’tha.
“Dáme si tady piknik a pak si zasoutěžíme,” navrhl jsem.
Rozbalil jsem všechno jídlo a také pár drobností z boxů, které jsem obdržel z letní školy. Boxy byly moc velké na to, abych se s jimi táhl, ale už jsem se jimi prodral a vybral vše, co bych potřeboval a dal si to do batohu.
Každému jsem věnoval jedno čokoládové srdce, nasypal Vulpixovi speciální granule a dal se do řeči. “Sice znám já vás, ale vy se neznáte navzájem. Chcete se sobě představit?” Řekl jsem to především kvůli Vulpixovi, který se doteď nenápadně krčil, jako kdyby mohl být schovaný mezi kvítím. Nevypadalo to, že by chtěl bílý sněžný pokémon začít, ale naštěstí se Vivillon ujal slova, čímž přerušil trapné ticho.
“Jsem Vivillon z Farmy Vivillonů. Jmenuji se Linnaeus a byl jsem ze Spewpy vyvinutý v noci, čili mám noční vzor na křídlech,” usmál se nervózně. Slova z něj vycházela pomalu a srozumitelně pro všechny. Přikývl jsem a navázal.
“Jsem Lynnon, syn Lynnona, syn Lynnona. Pocházím z Unovy a nerad přemýšlím o tom, co si dám k večeři.”
Žádný smích, jen klišé úsměv od Lu’thriela. Torracat se dal do řeči hned poté, co snědl čokoládový donut.
“Jsem Lu, od Lu’thriel. Pocházím z Aloly. Rád bych se jednou stal velkým a silným Incineroar,” zazubil se.
Všichni jsme pohlédli na Vulpixe, který momentálně jedl granule u misky. Když uviděl, že se na něj díváme, postavil se na nohy a úzkostivě se usmál.
Neřekl ani slovo, ale poklonil se a zamával ocasem. Do vzduchu vyfoukl lehký studený vánek.
“Tak a představení máme za sebou. Budu se těšit na to, co s vámi prožiju,” zasmál jsem se.
Ještě chvíli jsem poseděl, pak jsem se však zvedl a oprášil se.
“Jídlo nechám tady. Teď vám dám instrukce k soutěži. Každý mi najdete pár hezkých květů, které pak složíme do kytice.”
“To není moc soutěž, spíš úkol,” poznamenal Vivillon. Lu’thriel i Linna odběhli hned, co jsem zavelel rozchod.
“Nechoďte moc daleko! Přijdu vás zkontrolovat!” zavolal jsem za nimi. Vivillon mi potvrdil, že slyšel, ale Lu’th upaloval dál.
Vulpix zůstal a stísněně hleděl na misku, ve které měl zbytek granulí.
“Nemusíš to dojídat, pokud nechceš,” usmál jsem se. Pokémon vděčně přikývl. Zvedl se, oklepal se a zvědavě na mě pohlédl.
“Půjdu hledat květy. Můžeš jít se mnou,” nabídl jsem.
Vulpix byl tichý pokémon, se kterým jsem měl problémy nalézt konverzaci. Sám mi nedal záminku a ačkoliv jsem se snažil, nevěděl jsem, jak začít.
Tenhle pocit Vulpix zjevně vycítil a tak nervózně packou ukázal na jeden z květů. Pak naklonil hlavu na stranu.
Vymazat“Tuhle?”
Přikývnutí.
Sehl jsem se a začal si květinu prohlížet. Slunce bylo v Alole silné a tak květy narostly do velikosti dlaně, aby pochytily co nejvíce záře. Tahle však byla menší než zbytek a taky trochu utlačován.
“Tuhle bych tady nechal,” usmál jsem se. “Je maličká a pro teď vypadá bezmocná, ale pokud ji sebereme, nedáme jí šanci se ve společnosti prosadit.”
Vulpix se zamyslel a pak přikývl. Vykouzlil na tváři úsměv, který jsem předtím nikdy neviděl.
“Chtěl jsem ti poděkovat za pomoc při chytání Oricorio. Necítím, že bych ti poděkoval dostatečně.”
Pokémon se znovu usmál a zamával packou. Nedokázal bych to přeložit, ale význam jsem pochopil.
Když jsem spatřil Lu’tha, spletl jsem si ho s další červenou skvrnou na louce. Pokémon v tlamě držel květinu a když mě uviděl, přiběhl.
Převzal jsem od něj květ, aby mohl mluvit. Sám jsem si přitom všiml, že květ má červenější barvu než ostatní květiny.
“Když se zadíváš do středu, uvidíš Incineroar,” zazubil se Lu pyšně.
“Nějakou konkrétní Incineroar?” ušklíbl jsem se.
Tehdy jeho tváře nabraly nachovou barvu, nebyla-li to pouze jeho srst. Neodpověděl mi.
S momentálním počtem květů jedna, doufal jsem, že se Vivillon trumfne a bude mít dostatek květů na kytici. Uviděl jsem ho v dáli, jak něžně poletuje nad loukou, v ruce drží už předem udělanou kytici a cosi si zpívá. Byla to idylická scénka, dokud si nás nevšiml. Zhrozeně se mu tvář zkroutila do jakési grimasy.
“Dávejte si pozor, na co šlapete. Pozor, Lu’thrieli! Pozor!” volal z dáli. Byl jsem si jistý, že se nohama vyhýbám květům jak nejvíce to bylo možné. Vulpixe jsem dokonce vzal do náruče, jinak by ve vysokých květinách dočista zmizel.
“Máš hodně květů, sláva!” rozzářil jsem se. Hlavně kvůli tomu, že jsem se stresoval, že budu muset tvořit kytici já sám.
“Koukejte,” letěl se pochlubit, “tenhle květ mi připomíná Orihime. Je takový agresivně vypadající, dokonce má listy i takhle otočené dolů, skoro jako sukničku. Tenhle květ připomíná Toshira, tenhle list je naopak nahoru a takhle divně stočený, jako kdyby to byl roh!”
Nejdříve jsem v květech nic neviděl. Poté, co jsem se však zasoustředil, začal jsem vidět své kamarády v květinách. “Tohle mi připomnělo Flaaffy, je takový baculatý a okvětní lístky jsou i lehce chlupaté. A tohle,” zvedl květ na vysokém převysokém stonku. Jeden z okvětních lístků byl bledý a velmi jiný od ostatních. “Tohle je Lynn! Kvůli bílým vlasům, samozřejmě.”
Kochal jsem se unikátní sbírkou všech různorodých, přesto stejných květů, které složil Vivillon do kytice. “My tu máme Lu’tha. Vulpixe jsme zanechali na louce,” ušklíbl jsem se.
Linna přidal červený květ do kytice a tu celou mi podal.
“Moc dobrá práce, všichni,” usmál jsem se. “Jak jistě vidíte, všichni jsme svým způsobem unikátní, barvou či velikostí. Dohromady však tvoříme jistou krásu, také unikátní a zajímavou,” ukázal jsem svému týmu kytici.
Nečekaný výlet na louku mi dal víc, než jsem si mohl uvědomit.
//Lynnon - 1x č. srdce
//Vivillon - 1x č. srdce
//Torracat - 1x č. srdce, 1x č. donut,
//Vulpix - 1x č. srdce, 1x spec. granule
Tví pokémoni si výlet na louku a sbírání květů užili. Lépe se také seznámili navzájem, přestože Vulpix se stále drží stranou. Kytici se ti povedlo vytvořit.
VymazatTorracat - 14% lásky (5% Lynnon's, 5% srdce), 5% sehranosti (1% donut), 3% štěstí
Vulpix - 13% lásky (5% Lynnon's, 5% srdce), 5% sehranosti (2% spec. gran.), 4% štěstí
Vivillon - 13% lásky (5% Lynnon's, 5% srdce), 4% sehranosti, 3% štěstí
(v predvečer sv. Lucie - Rory zabudla dorobiť a odoslať včas x.x)
OdpovědětVymazat1. Už tradičné plánovanie svadby a manželského života pre Rory
2. zúčastňuje sa Lilith a Rory
3. Výhoda zázračných miest bola, že v nich bolo, poväčšine, teplo aj v zime. Preto nebolo žiadnym prekvapením, keď som si po pár studených dňoch mimo Veže uvedomila, že kempiť tam by nemusel byť až taký zlý nápad. A keďže sa blížili Vianoce a tie zvykli zasiahnuť do môjho mesačného rozpočtu viac, ako bolo zdravé, rozhodla som sa šetriť a žiť ešte nejaký čas pod holým nebom. Kým neodtancujem domov, do Aloly. Ehm.
„...čo to tam škriabeš, Lils?“ pozrela som podozrievavo na svoju mačaciu priateľku, ktorá mi plecami poctivo blokovala výhľad... a ja už som vedela, že ak sa Lilith snažila niečo skryť, bolo bezpečnejšie, ako som vedela čo. „Prekvapenie!“ vyplazila na mňa Incineroarka jazýček a ešte viac si svoju prácu zakryla. Na nose mala čmuhu od atramentu a tak som uznala, že perom snáď ničomu neublíži, a rozhodla som sa pripraviť nám večeru.
Všetkých pokémonov som už poslala k profesorovi, ale s Lilith som sa nevedela za nič rozlúčiť – a preto som stanovala aj s ňou, kým som vybavovala posledné veci pred odchodom domkov.
„Vedela si, že zajtra je čarodejnícka noc?“ nadhodila som opatrne. Lilith sa obzrela. „Čoakoprečo?“ vydýchla. „No,“ začala som vysvetľovať, „je taká legenda o dievčati, ktoré žilo pred mnohými mnohými rokmi a keď ju donútili zobrať si muža, ktorého nemilovala... no, hovorilo sa, že bola najväčšou zo všetkých bosoriek, a vedela, že muž ju chcel preto, že sa mu veľmi páčili jej oči. A tak... no, vylúpla si ich a poslala mu ich, aby si ho nemusela zobrať. A... preto sa zajtra vymietajú domy, ako ochrana pred zlom a bosoráctvom...“ Lilith sa usilovne mračila. „To je... škaredý zvyk. Prečo si vylúpla oči? Mohla vyškriabať oči jemu! Manželstvá z donútenia sú barbarské! ... ak to nebude tá tvoja a Calasova. To, že ste neschopní a neviete sa už konečne zobrať, to je znak toho, že to musíte dať na starosti mne!“ vyfúkla. „Mne ale Cas povedal lepšiu tradíciu! Chceš ju počuť? Chceš, samozrejme. Bude sa ti páčiť! A má to tiež kopec spoločného s tou tvojou svadbou. Vraj sa zajtra musí napísať dvanásť papierikov s menami potenciálnych partnerov a potom každý večer jeden spáliť. Tak so ti ich pripravila!“ zasypala ma Incineroarka nadšene papierikmi. Len som nadvihla obočie a Lilith zažahla plameňmi okolo pása. „A keďže je som to odborník na oheň, musím ich páliť ja. Takisto som tu aj odborník na lásku, vieš, a ja vravím, že je zbytočné čakať, takže... zapálime to všetko teraz a huš, neprotestuj. Vyberaj papieriky!“
S miernym zamračením som jej hodila jeden papierik do čela a Lilith urazene ovinula peru. Potom sa ale zazubila a keď papierik padal, vyšľahla plameň. Prevrátila som oči. „Nepredvádzaj sa...“ Lilith len pokrčila plecami. „No, o jedného manžela menej. Poď poď, nech sa už dostaneme k poslednému...“ pomädlila si ruky. So smiechom som do nej hodila ďalší.
„Toto dievča bolo patrónkov slepých, práve preto, čo spravila s očami. Ale tiež dozerala na lásku,“ prehlásila som po chvíli zamyslene. „Myslíš, že fakt bola taká mocná? Predsalen, podľa legiend bola človek...“ – „Alebo Zorua, ktorá predstierala, že je človek! To mala toho svojho zlého muža rovno zjesť!“ otriasla sa Lilith mierne zlomyseľne. „Lilith... prosím!“ Incineroarka len nevinne zamrkala a zožahla ďalší papierik.
Pt. 2
Vymazat„... čo chceš na Vianoce?“ Lilith na mňa pochybovačne pozrela. „A splníš mi to? Fakt?“ – „Pokúsim sa...?“ – „Ožeň sa za Calasa!“ – „... Lils, dievčatá sa vydávajú, neženia!“ – „A čo ak by si si brala iné dievča, hm? To by si sa, technicy vzaté, ženila... vieš, brala by si si ženu!“ mudrovala Lilith a veselo na mňa vyplazovala jazýček, keď si myslela, že sa nepozerám. Ďalší papierik ju trafil do oka, za čo som bola na seba náramne pyšná. „A vyzerá Calas ako žena?“ – „Noo, ja nesúdim, vieš, chcem len, aby ste boli šťastní... oh, práve si súhlasila, že si ho vezmeš? Super!“ – „NESÚHLASILA!“ – „Ale áno!“ – „Ale nie!“ –„Áno!“ – „ Liliiithhh... uh, aha, posledný papierik?“ pokúsila som sa zmeniť tému. Lilith v momente zabudla na presviedčanie ma a presunula sa mi za plece. „Ukážukážukáž! Kto tam je? Calas, že? Že?“ Podozrievavo som na ňu pozrela a začala som papierik roztvárať.
Kalaz
Musela som a usmiať, Lilithin škrabopis bol, no, škrabopis, ale čitateľný bol. Spisovnosť, na druhú stranu... Pohľad mi padol na kôpky popola, ktoré vznikli spaľovaním papierikov. „Lilith... že ty si na každý papierik napísala Calasa?“ Lilith vyvalila oči. „To by som si nikdy nedovoli-oof, fajn, napísala som len Calasa...“ odfrkla si nakoniec. „Ale to má vedieť len tá- tá... ako sa to volala?“ – „L-“ Lilith ma nenechala ani len poriadne začať. V momente, ako počula L, rozžiarila sa. „Volala sa Lilith, že? Hehe, ja som to vždy vedela! Zaoberať sa vecami lásky je môj osud!“ nadšene spľasla rukami. „... vlastne sa volala Lucia...“ Lilith prižmúrila oči. „Tak vieš čo? Pomenujem tak svoje prvé dieťa! Alebo tvoje. Podľa toho, ktoré bude prvé!“ zamrkala a uskočila pred päsťovkou. „A hej, pamätáš, ako si tu spravila kytičku mne? Stavím sa, že aj Calasovi by sa taká páčila! Bol by to super darček a navyše by si rozbila rodové stereotypy, že iba ženy dostávajú kvety, hmm?“ – „... nestáva sa z teba tak trochu feministka, Lils?“ Incineroarka prižmúrila oči. „Ani nie! A vlastne, čo je to tá femuristka?“ Odmávla som ju. „Nechaj tak. Radšej mi pomôž vybrať nejaké pekné kvety...“
Lilith, úplne rozžiarená, ma nechala zmeniť tému. „Vyber nejaké pekné Gracidee a ja nájdem ozdoby!“ zamrkala na mňa a už sa zohla, šklbať nejakú trávu, či čo.
Poobzerala som sa. Kvetiny boli nádherné, no ja som potrebovala nájsť tú „pravú“ tak povediac. A tú som aj našla, v záhone nižších bola jedna vysoká, a ja som hneď vedela, že chcem tú. Nechcela som veľkú kyticu, bola som úplne spokojná s jednou kvetinou, ktorú Lilith poobmotávala lístkami a menšími kvetinami. Potom mi ju vychmatla z ruka a zdvihal ju do výšky, aby som na ňu nedočiahla. „Zbaľ sa, pôjdeme do meste a pošleme to... a potom pôjdeme domke, dobre? Táto zima sa mi nepáči, vážne,“ otriasla sa.
TRHÁM KYTICU (ktorá poputuje Calasovi xD)
VymazatLilith si popichování tebe velmi užila. Snad osud splní její přání? Získala jsi 1 bod do akce.
VymazatIncineroar - 8% sehranosti, 6% lásky, 7% štěstí
Kytici se podařilo nasbírat.
"HA-pff!" kýchl si Calas.
"Říká se, že když si kýchneš, někdo o tobě mluví!~" zvolal Viper, nespouštějící oči ze svého Instagramu.
"Byslím, že bám rýbu," popotáhl policista a natáhl se pro kapesník.
1/ Samurott “Toshiro”, Flaaffy “Aries”, Swablu “Yoruichi”, Phantump “Lily”, Scyther “Kha’Zix”, Sneasel “Valka”
OdpovědětVymazat2/ Nostalgické vzpomínání, year-recap + slavení nového roku
Po návštěvě farmy jsem se vydal lesní cestou, abych pokračoval dál do dalšího města. Teď, když jsem ve své podstatě dobrodruh, byl mým úkolem cestovat neustále světem, abych viděl co nejvíce věcí.
Nastane den, kdy už nebudu schopen se nést na vlastní nohy a právě tato myšlenka mě utvrzovala v tom, že dokud můžu, měl bych chodit a poznávat.
Šel jsem sám, dokud jsem neucítil velmi známou vůni květů. Netušil jsem, co to bylo či zda jsem tu vůni vůbec znal.
“Toshi,” vyvolal jsem tiše svého partnera a hned následovně vyhodil do vzduchu pokéball s Yoruichim.
“Neznáte tuhle vůni?” zeptal jsem se. Pokémoni se rozhlédli a poté Swablu zatřepal křídly.
“Půjdu se podívat!” zvolal a jedním mávnutím se vznesl do vzduchu. Připomínal obláček, bylo to velmi roztomilé.
Po chvíli se vrátil a oznámil své vidění. “Je tam zahrada!” zvolal.
“Zahrada?”
“Plná růžových květů.”
Zamyslel jsem se. Pokud se takové zahrady objevují kolem světa, pak jsem v jedné určitě byl nedávno s Ehrim.
“Půjdeme tam a odpočineme si,” zazubil jsem se.
Skupina s vedoucím člověkem a dvěma pokémony se ocitli na divném místě.
“Na tomto místě jsem určitě byl,” potvrdil jsem. Vzpomínal jsem, což odstartovalo první vlnu nostalgických momentů.
Usadil jsem se na kraj zahrady, zatímco Yoru, Aries a Phantump vesele vběhli do květů. Dávali pozor, aby nic nezničili. Když vedle mě usedla Sneasel, ušklíbl jsem se.
“Pamatuješ si, co se stalo, když jsme se poprvé potkali?” zeptal jsem se jí.
Sneasel se zamyslela, pak lehce svraštila obočí. “Poprvé..?”
Přikývl jsem.
Vytáhl jsem čokoládový donut a podal jí ho. Dále jsem již nic neříkal. Byl jsem si jistý, že Valce dojde význam mých slov velmi brzy.
“Shiro!” zvolal jsem. Aniž bych ho musel vyvolávat, z mé kapsy vystřelila červené záře a zformovala se do tvaru Samurotta.
“Jsem tu! Volal jsi mě?” zazubil se.
“Jak jsem čekal, talisman funguje.”
“Skvěle! Teď už mě nemůžeš pomlouvat.”
“Pomlouval jsem tě někdy?” zasmál jsem se.
Poplácal jsem na místo vedle sebe a Samurott se usadil skoro jako psí pokémon. Za normálních okolností by bylo divné ho takto přirovnávat, navíc, vložil si brzy hlavu k mému klínu. Toto však nebyly normální okolnosti a koneckonců, Samurott se až tak od psího pokémona nelišil. Byl jen přerostlejší a vousatější.
“Stále jsi obří dítě uvězněný v dospělém těle.”
“To je urážka!”
“Vyrostl jsi snad?”
Samurott zvedl hlavu tak prudce, že mi málem narazil do spodní čelisti.
“Jasně! Nemůžeš mě pořád brát jako dítě. Vyrostl jsem. Jsem silnější! Mnohem větší! Unesu lidi na zádech,” přiznal.
Pokýval jsem. Když jsem o tom tak přemýšlel, stále jsem trochu žil v minulosti. Viděl jsem však Shira růst, bylo nemožné jej najednou vnímat jako dospělou bytost, alespoň ne s tím, jak se choval.
“Já taky vyrostla!” zvolala Aries. Nesla květy v rukách. Jeden jsem jí vzal a připnul k vlasům. Překvapilo mě, s jakou něhou jsem to udělal.
“Určitě. Dokonce ti vyrostly i vlasy,” zamyslel jsem se. Vzal jsem její prameny do prstů a jemně promnul. Už dlouho jsem uvažoval nad tím, zda to byla pouze dlouhá vlna či skutečné vlasy, jako lidské.
“Když už zmiňuješ vlasy, nechal ses ostříhat. Nechybí ti to?” zeptala se, když prozřela.
Zamrkal jsem, abych se vzpamatoval.
“Ostříhal...” Rukama jsem si prohrábl vlasy a až teď si uvědomil, jak mi chybělo se v nich pořádně prohrábnout. Ušklíbl jsem se. “Vlastně ani ne. Je mi takhle dobře. Mám lehčí hlavu a taky mi fouká za krkem. Je to celkem dobrý pocit,” přiznal jsem.
“Až se vyvinu, taky mi bude foukat kolem krku!”
Zamyslel jsem se a na chvíli zvážněl. Rozhodl jsem se o svém plánu nepřemýšlet a pouze jsem přikývl.
Zatím jsem neměl žádné zkušenosti s mega kameny, nemohl jsem se tedy spoléhat na jejich sílu. Nemohl jsem pouze využít vzhled, avšak byla to možnost, jak umožnit Aries vývin, aniž by se přitom musela vzdát svých vlasů.
Vymazat“A co ty, Lily?” zazubil jsem se na poletující hlavičku s malinkým tělíčkem.
Phantump zvedla hlavu a zamyslela se. V jedné ruce svírala svou Lyzzie, v druhé držela malou kytici růžových květů. Se závojem působila velmi přízračně, avšak svým způsobem roztomile. Vzpomněl jsem si, že musím stále ještě jeden věnovat Big Mamma.
“Ráda bych si vzpomněla na Dolly…” řekla tiše. Pak však sevřela Lyzzie ještě pevněji. “A-ale nevadí mi ještě chvíli počkat. Velký brácha se o to postará.”
Málem jsem se plácl do čela, když jsem si vzpomněl, že jsem se vlastně Lily představil jako starší bratr. Ucítil jsem na sobě pohled Shira a nervózně uhnul pohledem, abych mu to nemusel vysvětlovat.
“Já budu silnější!” ozval se Scyther. Netušil jsem, kam si dal knížku, ale těžko by ji vůbec držel.
“Vynasnažím se, abych ti v příštím roce věnoval dost času,” ujistil jsem ho.
V momentě, kdy jsem zmínil nový rok, pokémoni zbystřeli.
“V novém roce musíš i mně věnovat víc času,” zasmál se Swablu. Čepička mu byla trochu velká, ale takhle alespoň působil méně důstojně a více dědulsky.
“Všem se vynasnažím věnovat víc času,” usmál jsem se.
“Už chápu!” ozval se hlas Valky. “Když jsme se potkali, dal jsi mi taky čokoládu!”
Ušklíbl jsem se. Alespoň jsem tušil, jak přibližně je její časové zpomalení.
“Správně,” usmál jsem se.
Rozhlédl jsem se kolem a pak zívl. “Bude vám vadit, když se prospím? Chci vydržet vzhůru dlouho. Můžete si dělat co chcete, jen nesmíte jít moc daleko,” řekl jsem. Následně jsem věnoval významný pohled Toshirovi. Věděl jsem, že se na svého startera můžu spolehnout.
Brzy jsem tak proto usnul klidným spánkem a předtím, než se tak stalo, ucítil jsem vedle sebe tělo, podle chundelatých kudrlinek určitě Aries.
Probudilo mě prásknutí, které se ozvalo. Vyděšeně jsem vystřelil do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Shiro zaregistroval, že jsem se probudil a pokýval hlavou.
“Koukejte!” zvolal Swablu.
Ozvala se další rána. Až teď jsem si uvědomil, že zněla z daleka. Zamžoural jsem na okolí a zjistil, že už se setmělo. To ovšem nebylo až tak neobvyklé, v zimních hodinách se i v Alole stmívalo rychle.
Větší pozoruhodností byla světla, která se na obloze objevila. Nejdříve jedno světlo, poté se však rozprsklo na různé tvary, hvězdy, květiny.
Cítil jsem se děním inspirován.
“Je tu vidět novoroční ohňostroj z města,” tipnul si Samurott.
Pokýval jsem hlavou a postavil se na nohy. “Alespoň víme, kudy jít,” zamumlal jsem.
“Je to moc pěkné,” zasmála se Aries.
Phantump se na kouzlo na obloze dívala velmi zaujatá. Naopak Scyther vypadal překvapeně až vyděšeně.
“Co to je?” zeptal se.
“Ohňostroj. Je to oheň, který je vystřelený k nebesům. Říká se, že když byl vynalezen, snažili se lidé sestřelit slunce,” zasmál jsem se.
Podíval jsem se na Valku. Její náhrdelník odrážel světla, která se na nebi děla. Vypadala, že se modlí, ruce měla spjaté k sobě a měla zavřené oči.
“Val, to se dělá až poté, co ohňostroj skončí,” zasmál jsem se.
Nakonec jsem nepodlehl a za zvuku bouchání provedl to samé. Řekl jsem své přání, něco, co jsem chtěl, aby se v novém roce stalo.
“Přeji si mít spoustu vlasů,” špitla Flaaffy.
“Když to vyslovíš nahlas, tak se ti to nesplní.”
“To ne!”
“A co když řeknu opak svého přání? Bude to tak fungovat?”
“Tak se ti asi vyplní.”
“Vůbec nechápu, jak Arceus funguje.”
Zasmál jsem se. Bylo příjemné vidět všechny šťastné pohromadě. Usmál jsem se. Ačkoliv byla zima, cítil jsem teplo.
“Hezký nový rok, Aries! Hezký nový rok, všichni!”
//Sneasel - 1x čokoládový donut
Pokémoni si slavení nového roku užili! Také moc šťastně zavzpomínali na minulost.
VymazatZískal jsi 20 bodů do akce.
Samurott - 3% sehranosti, 2% lásky, 2% štěstí
Scyther - 2% sehranosti, 2% lásky, 2% štěstí
Sneasel - 4% sehranosti (1% č. donut), 2% lásky, 2% štěstí
Swablu - 2% sehranosti, 2% lásky, 1% štěstí
Phantump - 1% sehranosti, 2% lásky, 1% štěstí
Flaaffy - 3% sehranosti, 3% lásky, 2% štěstí
1. Kirk (Torchic)
OdpovědětVymazat2. Zpříjemnění začátku cesty, sbližování se, tvoření věnců z květin
Nejdříve, když se Ruby se svým novým pokémonem rozhodla vydat na nějaké lepší místo, než byla vyvýšená mýtina před laboratoří, nevěděla, kam pořádně jít. Šla o něco pomaleji, než obvykle, jelikož v hlavě hluboce přemýšlela a ještě k tomu pečlivě sledovala, kam jde, aby náhodou nezašla tam, kde to nezná a neztratila se. A navíc v náruči držela ještě poměrně křehkého Torchica, takže ho nechtěla omylem pustit a ublížit mu, tohle by si celkem dlouho neodpusila.
"Ahh Kirkyyy.. Asi nevím, kam bychom mohli-" chtěla si postěžovat Kirkovi na nedostatek nápadů, ale když ji do hlavy vjelo jedno místo, tak se zadrhla. Bylo to místo, na kterém byla naposledy před dlouhou dobou a jako malá tam s rodiči chodila často, takže si i pamatuje, kudy přibližně to místo je. "Zapomeň na to, že jsem se ti tady právě chtěla před pár minutami stěžovat, právě mě něco napadlo.. A myslím, že by se ti tam i mohlo líbit," řekla nadšeně a rychlejším krokem, než před tím, se vydala na místo, o kterém nyní celou dobu přemýšlela.
Občas někdy pochybovala, že jde správně, ale její intuice jí říkala, že se nemá otáčet na cestu zpátky, ale pokračovat. "Myslím, že jdeme správně, začínám mít podobné pocity, které jsem měla, když jsem tam chodila s rodiči.. vždycky jsem se tam těšila," řekla se spokojeným hlasem a tiskla si svého nového společníka k sobě jak kvůli tomu, aby se cítil v bezpečí, tak i kvůli tomu, aby mu neustále vyjadřovala lásku. Po přibližně čtvrt hodině zacítila vůni květin, kterou moc dobře znala, jen jí dlouho necítila, což znamenalo, že ten euforický pocit, který jí ta vůně působila, byl silnější, než obvykle, dokonce by se to dalo přirovnat k tomu, když tam byla poprvé.
"Jsme tady..." spokojeně si povzdychla, když přistoupila blíže a uviděla stovky, když ne tisíce nádherných růžových květin. "Nevím, jestli jsi tady někdy byl, pokud ne, tak je to jen super, protože aspoň náš začátek cesty budeš mít o něco zajímavější," uculila se Ruby a pohladila ho po hlavě. Chvíli se po zahradě jen procházela a prohlížela si každý centimetr, aby jí nic neuniklo a aby si pěkně po tolika letech připomněla, jaká nádherná atmosféra tu doopravdy je. Posadila se na malou lavičku, kterou spatřila, jak se procházela. Vedle sebe posadila Kirka a usmála se na něj.
"Je to tady krásné, že?" podívala se směrem na překrásné květiny, které jí působily pocit klidu.
"Mhm," kývl Kirk a prohlížel si, co kolem něj v ten moment bylo. "Nikdy jsem tady nebyl, respektive, ani mi o něm nikdy nikdo neřekl," pokračoval.
Ruby ho pečlivě poslouchala a neuniklo jí ani jedno slovo, které řekl, protože ho chtěla vyslyšet, jak nejvíc to půjde.
"Já jsem svým rodičům velmi vděčná za to, že mi o tomto místu dali vědět, protože hezčí květiny, než jsou tady, jsem v životě snad nikdy neviděla," Ruby se slabě uchechtla a ohnula se, aby si jednu kytku utrhla.
"Teď, když ji vidím zblízka, tak mi to přináší tolik vzpomínek na mé dětství, na to, jak jsem si to tady i jako malá užívala... Poprvé jsem toto místo viděla, když jsem byla batole," začala vyprávět. "Kolik mi mohlo být... Ehh," zasmála se a podívala se směrem k obloze. "Joo.. myslím, že mi byly tak tři roky, možná o rok víc," slabě se uchechtla a podívala se opět směrem k té okouzlující scenérii. "Mám na to takové náhodné rozmazané vzpomínky.. a vůbec se divím, že nějaké mám, hlavně, když to bylo tak šíleně dávno a většinou by si to člověk ani nepamatoval," řekla zaujatě a naklonila hlavu na stranu.
Kirk jí naslouchal a pečlivě její slova hltal, stejně jako hltal její pohyby, aby ji mohl ještě lépe analyzovat. Cítil se bezstarostně a sám sebe se začal ptát, jestli někdy cítil takový uklidňující příjemný pocit, který právě teď cítí v její přítomnosti. Vzpomněl si, jak dříve tento den byl ještě nervózní Torchic v pokéballu, který nevěděl, jaký osud ho čeká a kdo si ho vybere. Ale teď? Teď už byl Torchic, který byl jiný, než ostatní, protože měl své vlastní jméno a ještě si ho vybral člověk, kterému na něm moc záleží.
Vymazat"Kirky?" pohladila ho Ruby, když si všimla, že vypadá celkem hluboce zamyšleně. "Děje se něco?" dodala a dívala se mu do očí.
Kirk zakroutil hlavou. "Ne, nic se neděje," řekl s úsměvem. "Jen přemýšlím nad tím, jaké mám štěstí," lehce si o ní otřel hlavu, stále s úsměvem.
Ruby se v tu ránu ulevilo, protože nechtěla, aby se Kirk cítil jakkoliv špatně, na to je až moc starostlivá. "Aww~" uculila se a vzala si ho do náruče.
"Já mám také štěstí.. a momentálně jsem tady s tebou nejšťastnější, jak můžu být, protože být na místě, které miluju s někým, se kterým už ze začátku mám takhle hezké pouto, je vážně úžasný pocit, nejlepší, který člověk kdy může mít.. teda alespoň podle mého názoru," tiskla si ho k sobě a cítila příjemné teplo, které vycházelo z jeho těla. "Celkově jsem v dětství moc kamarádů neměla, ale nikdy mi to moc nevadilo.. Radši budu mít pár pravých, než sto falešných," povzdychla si. "Ale nikdy jsem si nebyla tak blízko s někým jiným, než jsou moji vrstevníci, takže jsem naprosto šťastná, že tě mám," hladila ho a říkala mu své pocity. Po nějaké chvíli začala cítit, jak jí začíná pálit v nosu a měla takový těžší pocit na hrudi.
"Ale neeee, neříkejte mi, že zrovna tady na tomhle místě budu plakat," nervózně se zasmála a snažila se rozehnat různé myšlenky, které se jí honily hlavou, aby se co nejvíc odlákala, ale její snahy byly tak trochu k ničemu. "P-Promiň, tohle jsem ti taky o sobě neřekla.. Jsem člověk, co se hrozně jednoduše rozpláče, ať už štěstím, nebo smutkem," přitiskla si ho k sobě, jako by to byl její nejoblíbenější plyšák a snažila se nevydávat žádné zvuky, jen mírně lapala po dechu. Zavřela oči a soustředila se na Kirkovo příjemné teplo, na jeho hebké peří a celkově na jeho přítomnost. Začalo jí to postupně uklidňovat a po krátké chvíli opět byla naprosto v klidu. "Ahh víš o tom, že jsi takovej terapeut? Ani nemusíš nic říkat, mě uklidňuješ už jen svou přítomností," zahihňala se a lehce mu zmáčkla tvář, aby ho to vůbec nebolelo.
"To jsem moc rád," usmíval se Kirk a stále vypadal celkem dost spokojený, jako by jeho náladu jen tak nic nerozhodilo.
"Hmmm mám nápad," rozzářily se dívce oči a hned začala opatrně trhat květiny. "Vím, že ty žádné ruce zatím nemáš, takže mi nemusíš nijak pomáhat, ty jsi tady ten, co si to má užívat nejvíc~" uculila se a pokračovala ve sbírání květin. Poté je začala zaplétat do věnce, který vypadal nádherně, když z nich byl upletený. Poté ho Kirkovi položila na hlavu a upravila jeho polohu, aby vypadal hezky. "A ještě jeden udělám sobě," řekla si spíš pro sebe a celý proces tvoření věnce zopakovala znovu. Sobě pochopitelně musela udělat větší, takže i natrhala více kytek. Poté si ho také nasadila na hlavu a v tu ránu se začala cítit ještě více spokojeně. "Takhle aspoň vypadáme, že patříme k sobě," mrkla na něj.
"Ano, to je pravda," uchechtl se Kirk a začal si představovat, jak asi s tím věncem vypadá on.
Ruby poté sjel zrak na několik pokémonů, kteří se pohybovali v okolí zahrady. "Tito pokémoni zde určitě mají krásný a klidný život," usmívala se, zatímco nad každým z nich přemýšlela. "A slibuju, že ty u mě taky budeš mít krásný život," dodala a podívala se na Kirka.
VymazatTen nic neříkal a jen kývnul hlavou. I přesto, že občas nevěděl, co má říkat, jeho řeč těla mluvila za něj a tak Ruby poznala, že se Kirk cítí stejně, jako ona.
"Upřímně," začal mluvit a Ruby se na něj podívala. "Když si trenéři vzali další dva startéry, kteří se mnou byli na výběr a mně si dlouho nikdo nevzal, myslel jsem si, že tam zůstanu, že už nikdo další nepřijde a že tam zůstanu bůh ví jak dlouho.. Ale pak jsi přišla ty a mně se ulevilo," mluvil a díval se do země. "Akorát jsem pak začal být celkem nervózní, protože jsem nevěděl, co přesně jsi za člověka, jakou máš povahu, jaký bude tvůj přístup ke mně.. Takže mě překvapilo a byl jsem rád za to, když ses ke mně poprvé zachovala tak, jak ses zachovala.. Bylo na tobě vidět, že jsi nervózní, což jsem byl taky.. A to mi dalo pocit, že se tě nemusím bát, že se cítíš stejně jako já," podíval se na Ruby.
"No jo, to nejlepší se vždycky bere jako poslední," uculila se a poťapkala ho po hlavě.
"Eheh-" Kirk se stydlivě zasmál, ale byl za její slova rád.
Po nějaké chvíli jejich klábosení o náhodných věcech Ruby málem nadskočila, když ucítila, že jí něco zatahalo za nohavici. Když se podívala směrem dolu, uviděla malou Togepi, která se nedívá přímo na ní, ale na věnec, který má na hlavě.
"Ahoj, maličká," opatrně pozdravila, "Jestli správně hádám, ty bys chtěla tohle?" sundala z hlavy věnec z květin a ukázala ho Togepi, která kývla hlavou. "No, ale myslím, že ten můj by ti byl moc velký.." zasmála se. "Kirky, bude ti hodně vadit, když bys ten věnec daroval?" nadzvedla obočí a uculila se.
"Hmm," zamyslel se, "ne, nebude," zasmál se. "Ale sám si ho nesundám," uculil se.
"No jo," Ruby si spokojeně povzdychla a sundala věnec z Kirkovy hlavy a nasadila ho na hlavu maličké Togepi. Ta začala šťastně poskakovat na místě a najednou odběhla pryč, jako by běžela pro své přátele.
"Emmm.. Proč k nám jde najednou tolik pokémonů?" zeptal se jí Kirk, když uviděl víc pokémonů, než jednu malou Togepi.
"Huh- Ahh, to asi budou přátelé té Togepi," nervózně se zasmála, "určitě taky chtějí nějaké věnce," dodala a počkala, až k nim ti pokémoni dojdou.
Když se pořádně podívala, tak uviděla tu Togepi, která k nim původně přišla a dál u nich nyní byli Mareep, Shroomish, Breloom, Teddiursa, Zigzagoon a Skiddo
'Ahh, vy jste všichni tak roztomilí,' pomyslela si Ruby, když si je všechny prohlížela a projela si je pomocí pokédexu. Neměla v plánu si je chytit, nechtěla jim brát tento krásný domov a navíc to v první řadě nebylo povolené.
"Hmm.. Svůj věnec bych mohla darovat třeba tobě," sundala si věnec z hlavy a dala ho na hlavu Breloomovi. Celkem jí fascinovalo, jak přátelští tito pokémoni byli a byla ráda, že se jí nebáli. "Určitě si to myslím správně, že tu všichni jste kvůli těmto věncům, že ano?" podívala se na všechny a oni kývli. "Super! Tak to jste na správném místě, ráda vám podobné upletu," vlídně se usmála a opět začala plést věnce stejným způsobem, jako je pletla sobě a Kirkovi.
VymazatKirk ji jen sledoval, a také to bylo jediné, co mu zbývalo, když neměl ruce. Ruby byla celkem překvapená, když jí Breloom a Teddiursa začali pomáhat s trháním květin, ale nestěžovala si. Když měl každý Pokémon na hlavě věnec, cítila se, jakože něco dokázala. No a dalo by se říct, že opravdu ano, když každý Pokémon vypadal šťastně, že měl na hlavě věnec z takových nádherných květin.
Ruby i Kirk si poté s těmi pokémony různě povídali a hráli, zatímco se i dozvídali, jak dobře se jim tady žije a že by si nedokázali představit, kdyby to tady z ničeho nic nebylo. Ruby zároveň snažila zapojovat Kirka, co to nejvíc jde, aby se trochu socializoval s ostatními pokémony, aby to pak pro něj nebyl nějaký veliký nezvyk, když jim do party náhodou někdy někdo přibyde. Ruby o tomto měla velice zbytečné obavy, jelikož Kirk se bavil úplně bez problémů a navíc s těmi pokémony vycházel velice dobře, což jí uklidnilo a zároveň jí to i celkem dost hřálo na srdci. Takto strávili další hodinu, dokud Pokémoni neodešli a nezůstali tam opět jen oni dva.
"A myslím, že my bychom už taky mohli jít, co myslíš?" podívala se Ruby na Kirka.
"Mhm," usmál se Kirk a skočil Ruby do náruče, aby se mohl nechat nést.
Z celkového výletu do zahrady měla Ruby dobrý pocit, protože jí něco říkalo, že se s Kirkem sblížila o něco více a ještě byla ráda za to, že byla schopná několika náhodným pokémonům takovým malým gestem zlepšit den.
Pro Torchic to byl také první pokémon v divočině. Lépe se s tebou sehrál, lépe tě poznal a sblížil se s tebou. Věnec se podařilo vytvořit.
VymazatTorchic - 9% sehranosti, 5% lásky, 3% štěstí
1. Spriggan
OdpovědětVymazat2. Pozorování hvězd
Byla krásná noc, nebe bylo čisté a hvězdy byly nádherně vidět. Lilica se proto vidala do Zahrady květin Gracidee. Když tam došla, povolala Spriggan.
„Ahoj Spriggane.“
Spriggan pokývla hlavou. A rozhlédla se kolem, zahrada i v noci vypadala nádherně, a když tam člověk byl, měl pocit, že se tam zastavil čas. Dokonce i vzduch se tam zdál čistější. Pokemon se spokojeně díval kolem sebe, ale z jeho zasněného stavu ho vytrhl zvuk vedle něj. Lilica si lehla do trávy a zadívala se na noční oblohu.
„Co tu budeme dělat?“ zamumlala Ralts.
„Jen ležet a pozorovat hvězdy.“
„Na co?“
„Abych se přiznala, tak jsem s tebou chtěla strávit nějaký čas, a tohle se zdálo jako dobré místo.“
„Ale v poslední době jsme toho dělali hodně.“ zašeptala Ralts
„To ano, ale několik posledních aktivit bylo skupinových. Chtěla jsem, aby ses seznámil se zbytkem pokemonů v týmu, no, většinu, ještě je tu vajíčko, ale na toho je potřeba si počkat. Když ses bavil se zbytkem týmu, tak jsem do toho nechtěla zasahovat, spíš jsem pozorovala interakce, abych mohla zakročit, kdyby se něco dělo.“ vysvětlila dívka
„A proč pozorování hvězd?“ zaptala se Spriggan tentokrát o trochu hlasitěji.
„Chci mít s každým pokemonem nějakou speciální aktivitu jen pro ně. Sandshrew má vaření, JD tréninky a zápasy, protože chce co nejdřív zesílit, Sokrates má rád cokoliv intelektuálního ať už slovní hru nebo konverzaci, Herma a Daemona ještě musím rozmyslet, musím najít aktivitu na které se shodnou oba, ale pracuji na tom. A říkala jsem si, že s tebou bych mohla zkusit tohle. Zdáš se mi dost tichý a často znervózníš. Tohle je taková uklidňující aktivita a příjemné místo. Třeba se ti to tu bude líbit.“
Na to Ralts jen kývla, ale chovatelka měla pocit, že na pokémonovi zahlédla jemný úsměv než si pokemon lehl do trávy vedle ní a zadíval se na noční oblohu.
Nějakou dobu ležely v příjemném tichu. Lilica byla překvapená, když bylo přerušeno Raltsiným jemným hláskem. „Slyšel jsem, že skupiny hvězd se nějak pojmenovávají. Znáš jejich jména?“
„Je jich strašně moc, takže jich až tak neznám, ale pokud se dnešní pozorování vyvede, můžu si o nich něco načíst a pak si o nich můžeme povídat. Ale táhle poznávám ty nejtypičtější. Támhle je Ursaring a kousek od něj Tediursa.“
„Kde? Ty nevidím.“
„Ta jasná hvězda támhle. Tak ji propojíš se dvěma hvězdami napravo od ní a to je hlava Ursaringa, od ní můžeš dole sledovat břicho a čtyři nohy a nalevo jsou dvě hvězdy, to je ocas. Od toho ocasu ta jasná hvězda trochu víc nahoře vlevo začíná Tediursa.“
„Nemají nějaké dlouhé ocasy na ursaringa a tediursu?“
„Nevzpomínám si na detaily, ale existují legendy, které říkají, že kdysi tito pokémoni chodili normálně po zemi a pak se něco stalo, upoutali pozornost vyšších bytostí, některé verze tvrdí, že to byli legendární pokémoni, někteří, že nějací bohové, ale vím, že ta legenda končí tím, že aby nebyli Ursaring a Tediursa rozděleni, protože to byla matka a její mládě byli vyzvednuti na noční oblohu a protože je chytili za ocasy, ty se jim za tu dlouhou cestu na nebe protáhli.“
„To muselo bolet. Já tedy ocas nemám, ale…“
„Můžeš se zeptat Daemona, to je ocas, takže se ho mžeš zeptat na jeho názor.“
To chovatelce vysloužilo Raltsino zahuhňání, které utichlo, když si Spriggan uvědomila, jak moc to zní jako holčičí hihňání. Na to zareagovala chovatelka.
„Víš, Spriggane, zdá se mi, že se chováš zvláštně. Z ničeho nic ztichneš, znervózníš, nebo se rozzlobíš. Vždy si připadám, jako že se sbližujeme a ty se pak najednou stáhneš zpět do své stydlivé ulity.“ Na to Ralts ještě víc ztuhla. Ale Lilica pokračovala.
„Jen jsem ti chtěla říct, že vím, že máš asi nějaké tajemství, nebo tě něco trápí. Ale rozhodla jsem se, že po odpovědi nebudu pátrat, cokoliv, co to je, budu radši, když mi jednoho dne budeš natolik důvěřovat, že mi to řekneš sám, nebo to třeba zůstane tajemstvím. Je to lepší než pátrat na vlastní pěst, přijít na to a tím zranit tvoje city. Jen chci abys věděl, že kdyby ti to působilo nějaké problémy, tak za mnou můžeš kdykoliv přijít a zkusíme to vyřešit spolu. Ale pokud ti to nebude způsobovat trable, tak si to můžeš nechat pro sebe. Nemusíš být pořád tak nervózní, nebudu to z tebe tahat.“ dokončila svou řeč chovatelka, přičemž neodtrhla svůj zrak od noční oblohy, aby tak dala Ralts větší soukromí.
VymazatRozhostilo se ticho.
„Spriggane, vidíš támhleto seskupení menších hvězd? Co ti to připomíná.“
Rálts ráda, že se konverzace přesunula jinam, upřela svůj pohled na hvězdy. „Myslím, že mi to připomíná Pachirisu.“
„Taky to vidíš, a támhleto seskupení hvězd do takového tak trochu vějíře mi připomíná Ninetailsovy ocasy.“
„Ano, vypadají tak.“
„Víš co Spriggane?“
„Co?“
„Myslím, že jsme mnohem lepší v hledání souhvězdí než ti, co je původně pojmenovávali.“
Hihňání, které se ozvalo tichem, tentokrát nebylo přerušeno nervózním pokemonem a jeho chovatelka měla pocit, že udělali pokrok, naprosto maličký, ale pokrok to byl a to jí dělalo radost.