Věž

Výsledek obrázku pro pokémon tower

Záhadná, mystická budova, která se objevila zničehonic a nikdo neví, odkud se vzala. Říká se, že kdo jednou vstoupí do věže, již ho nikdy nikdo neviděl. Věž má něco kolem sto pater - to však nikdo neví jistě a pouze se o tom spekuluje, neboť nikdo nedošel až na vrchol věže. Také se říká, že tu straší mrtvé duše trenérů.

FAKTA & REÁLIE O VĚŽI, ZJIŠTĚNÉ HRÁČI
  • Drobeček zjistil, že když se chce na vrchol Věže, musí se dolů...
  • Skugga zjistila, že Věž je domovem mnoha hadích pokémonů a ne všichni se nechtějí mazlit.
  • Ino zjistila, že Věži vládne "On".
  • Ino zjistila, že ve Věži se nachází nespočet pokémonů s různými povahami a ne všichni jsou tu původní.
  • Ino zjistila, že se ve Věži nachází mýtické místo zvané Zahrada vzpomínek, kde se střetává minulost, přítomnost i budoucnost, byť je to jen iluze vytvořená místem.
  • Oumi zjistila, že se Věž mění, pokud je nějaká část dlouho opuštěná.
  • Oumi zjistila, že nevinně vypadající holčičky, byť takové být nemusí, jsou ve věži nejpopulárnější.
  • Drobeček zjistil, že se pod Věží nachází podzemní jeskyně, vajíčkárna Chinchou a dokonce i líheň pavoučích pokémonů.
  • Drobeček zjistil, že Věž nemá problém vytvářet si vlastní dimenze v prostoru, vlastní iluze či šmatlat někomu jinému do jejich pocitů, minulosti či do přítomnosti ale-někde-jinde.
  • Drobeček zjistil, že člověk, který byl zatím ve Věži nejvýše, je ženský dobrodruh, Cecaniah Corabelle, která je nyní ve Věži vězněna za trest, že odmítala vystoupit na vrchol kvůli tomu, že Věž chtěla opustit a pomoct Tynamo v nesnází. "Všichni chtějí nahoru kvůli slávě a bohatství... bůhví, co tam skutečně je," říká.
  • Rory zjistila, že Věž je psycho místo, které dokáže manipulovat i s časem a prostorem, pokud se nacházíte uvnitř ní. Proto war flashbacky jsou celkem... časté, stejně tak jako teleportace mezi podlažími.
  • Rory zjistila, že se ve Věži nachází knihovna i tvorové, kteří si uvědomují, co je Věž zač.
Do věže se může dostat každý, za podmínky, že jakmile je ve věži, nesmí dělat žádné jiné aktivity. Jakmile jste jednou ve věži, musíte ukončit všechny okolní styky se světem.
Ve veži se nachází všelijaké itemy - od pokémonů, po pokémony v pokéballech, po různé předměty a vzácnosti. Zkrátka - všechno, co si jen zamanete. Co vás tedy dělí od neskutečného bohatství? Není až tak jednoduché projít věží. Ve věži se nachází mnoho pastí a překážek, hlídacích pokémonů a všeho možného, že je snad nemožné dostat se vůbec do druhého patra.

Pro vstup do věže napište:
Vstupuji do věže. Jsem si vědom/a pravidel a nebudu je porušovat.

V případě, že pravidla porušíte, automaticky vás věž kouzlem vyhodí.

HRÁČI MOMENTÁLNĚ VE VĚŽI

N/A

MAXIMÁLNĚ DOSAŽENÉ PATRO: Druhé patro
HRÁČ, NACHÁZEJÍCÍ SE V NEJVYŠŠÍM PATŘE (či nejvyššího patra dosáhl): Rory

70 komentářů:

  1. Vstupujem do Veže. Som si vedomá pravidiel a nebudem ich porušovať

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jakmile jsi vyřkla slova, brány Věže se ti otevřely. Před tebou se objevily dvoje dveře. Jedny byly dřevěné se sklem, ovšem sklo bylo tak staré, že již nadále nebylo průhledné. Druhé dveře byly kovové, železné a velmi mosazné. Na nich byl zámek, obtočený několika řetězy.

      Vymazat
    2. Vôjsť do Veže bolo... no, zvláštny pocit. Otvorila sa obria brána a ja som sa pre efekt tvárila, že ju tlačím - a v momente, ako som prekročila prah som dostala zimomriavky. Ahh...
      "Hellou, hellou, Vežička! Som späť!" pozdravila som Vežu, lebo hej, slušné vychovanie je základ. A po tom, čo som vo Veži zažila mi bolo jasné, že to nebude len tak obyčajná budova. Bola som si na 60% istá, že Veža bola živá - takže som bola rozhodnutá správať sa k nej tak.
      Vnútro ma už ani nezaskočilo. "Dvojo dverí, dve možnosti výberu... pekne symbolické. Teraz je otázka, čo sa za nimi skrýva, že?" naklonila som hlavu na stranu a uvažovala. Drevené dvere so starým sklom boli sympatickejšie, nemala som z nich zlý pocit... pričom pri železných som rozmýšľala, či náhodou vovnútri neväznia niečo, čo sa nesmie dostať von. A zvedavosť, samozrejme, zvíťazila a ja som prešla k tým mosadzným. Boli uzavreté zámkom a omotané reťazami - a keďže som žiaden kľúč nemala, začala som reťazami lomcovať v snahe ich uvoľniť.

      Vymazat
    3. Věž ti neodpověděla, avšak ticho mohlo být souhlasem a přijetím. Zda je Věž živá, to už ti neukázala.
      Železo neuvolnilo, samozřejmě. Také se z druhé strany začalo ozývat klepání. Tiché, skoro jako kdyby se někdo ujišťoval, zda se na druhé straně někdo nebo něco nachází.

      Vymazat
    4. Neuvoľnilo sa to, to ma neprekvapilo, ale pri klopaní z druhej strany som vydesene nadskočila. "Haló? Je tam... Je tam niekto?" spýtala som sa opatrne. Na odpoveď som ale nečakala.
      "Togepi," vyvolala som si svoju malú spoločníčku do rúk, "použila by si, prosím, Rock Smash na otvorenie zámky? Sama to asi nezvládnem.." poprosila som ju. Togepi sa mierne znepokojene poobzerala a potom žiariacou pästičkou vrazila do zámku.

      Vymazat
    5. "Je tu někdo!" zvolala druhá strana tlumeně. "Co tam děláš? Jsi tam zavřená? Neboj, dostanu tě ven!" zvolalo to něco na druhé straně.
      Když vrazila do zámku, předmět uvolnil a řetězy s rámusem spadly na zem. "Halo? Snažíš se dostat se ven? Jsi nebezpečná?" zeptal se tvor. "Neboj! Nejsem nebezpečný!"

      Vymazat
    6. "Snažím sa dostať dovnútra!" potriasla som hlavou, no vi Veži má naozaj už nič neprekvapovalo. Hluk pri padaní reťazí vo mne vyvolal husiu kožu. Brr.. "Ďakujem, Gepi," odvolala som naspäť Togepi a napriamila sa. "Nie som nebezpečná... Väčšinou. Ale ak sa ma pokusiš zjesť, nechám Lilith, aby ťa ugrilovala," poslednú vetu som si len potichu zamrmlala popod nos a natiahla som sa, aby som dvere otvorila a vošla dovnútra... Alebo vyšla von? Jednoducho prešla dverami na druhú stranu, no.

      Vymazat
    7. “Co? Dovnitř? Počkej, ty jsi vevnitř!” zvolalo to cosi na druhé straně. Pravděpodobně to ustoupilo, když to uslyšelo zvuk padání řetězů.
      “Ehhh?! Tak moment, nevím, jestli tě vůbec chci dostat ven!” zvolala druhá strana skoro až vyděšeně. “Bez obav!” zasmál se tvor. “Jsem vegeterián. Chráním kamarády lidi a pokémony. Nemusíš se bát,” pověděl.
      Na druhé straně se nacházela dlouhá chodba. Ze stropu kapala voda a před tebou stál Pawniard. Zasalutoval, sotva tě viděl. “Zdravím! Nevypadáš jako zločinec. Proč jsi byla zavřená?” zeptal se pokémon.

      Vymazat
    8. "Ja som bola vonku.. aspoň z môjho pohľadu, pff," potriasla som hlavou. "Nemyslela ak som to so spálením doslovne, neboj,"nemyslela, huh? "A ak mi nechceš ublížiť, budeme spolu vychádzať dobre..." zazubila som sa.
      Pawniard roztomilo salutoval, zlaté. "NIE som zločinec!" zvýraznila som. "Prišla som sem na.. výpravu. A ocitla som sa na druhej strane dverí. Nebola som tam zavretá, naozaj!" presviedčala som ho.
      "Z môjho pohľadu sú bol zavretý ty. A ani ty nevyzeráš ako zločinec. Prečo si bol zavretý ty?" poobzerala som sa, no väzenie mi chodba pripomínala len neprívetovosťou.

      Vymazat
    9. "Aha..." hlesl Pawniard s přikývnutím. "Neboj! Já taky nejsem žádný zločinec, nebo tak něco. Přišel jsem z téhle chodby, protože jsem slyšel bouchání," ukázal pokémon na dlouhou neosvětlenou chodbu lemovanou kameny.
      "Výprava? Takže jsi dobrodruh?" rozzářil se nízký pokémon ohromeně. "Já miluju dobrodruhy! Na druhé straně je knihovna, kde jsem četl knihy. Můj táta mě tady zavřel. Říkal, že se vrátí, ale už to byla nějaká doba," odpovídal ochotně.

      Vymazat
    10. "Výborne! Tak to sme nevinní obaja!" natiahla som k nemu ruku, aby mi do nej tľapol... a ani som sama nevedela, čo očakávam. "Dobrodruh, no... dá sa to tak povedať. Skôr profesionálna fľákačka, cestovateľka a požieračka donutov... ale no, dobrodruh asi sedí tiež," pokrčila som plecami. Mala by som sa stať dobrodruhom na plný úväzok. Platia donutmi?!
      "Knižnica?" zamrkala som náhle zaujato. "Vadilo by ti, ak by som si ju pozrela? Okrem iného som tak trochu aj knihomoľ, keď sa dá, zbožňujem spoznávať nové veci a získavať nové informácie, a knihy sú na to skvelé!" rozhovorila som sa nadšene. Potom som ho ale povzbudzujúco potľapkala po pleci. "Rodičia nezvyknú klamať. Nestrácaj nádej, dokonca aj ja som vravela, že sa vrátim, keď som odchádzala z domu - bolo to už naozaj veeeľmi dávno, no stále som svoju cestu nedokončila, takže ešte sa vrátiť nemôžem... ale raz to príde a usadím sa a budem chovať Littenov a pestovať donuty," zasnívala som sa. Pawniarda mi však bolo ľúto - sám čakať na niekoho, kto dlho nechodí, so šancou, že sa ani nevráti? Lámalo mi to srdce.

      Vymazat
    11. Pawniard se natáhl, ale pak ruku stáhl zase zpět. Vzhledem k tomu, že měl místo rukou čepele, netušil, zda by sis to náhodou nevzala jako nějaký přímý útok na tvou osobu. Doufal, že pochopíš.
      "Cestovatelka zní taky dobře! Někdy bych chtěl vidět svět venku," zazubil se pokémon, jak jen to uměl.
      "Nevadilo," odpověděl a vyšel napřed. Kapání vody bylo sice velmi nepohodlné, ale za to knihovna vypadala dobře. Měla jen jedno patro, ale polic bylo velmi spoustu. Knihy byly neseřazené a tak byly chaoticky položené v policích. Některé ležely na pracovním stole, pravděpodobně ty, které právě Pawniard četl. Jeden měl na obalu obrázek rytířsky oblečeného pokémona a druhý byla encyklopedie o temných pokémonech.

      Vymazat
    12. Keď stiahol ruku, snažia som sa potlačiť miernu vlnu sklamania. Ale tak, čo už? Možno nemá rád fyzický kontakt. Alebo... sa to u nich tak nerobí a nevie, čo som chcela! Nevyzeral nepriateľsky, práve naopak, takže som si to nejako osobne nebrala.
      "Nikdy si nebol vonku z Veže?!" zalapala som po dychu. To... oh, musel byť osamelý život.
      Knižnica bola... jeden veľký chaos. Aj tak vo mne pohľad na knihy vyvolal príjemný pocit. "Tieto čítaš?" prešla som prstom po knihách na stole. Encyklopédia o temných pokémonoch zaujala moju pozornosť, chvíľu som po nej pokukovala, no potom som sa otočila k policiam. "Nevieš, či tu náhodou nie sú knihy o donutoch?"

      Vymazat
    13. Pawniard přikývl. "Tyhle právě teď, taky jsem přečetl spoustu dalších," usmál se pokémon.
      Tvá otázka ho lehce zarazila. "Donutech? Co to jsou donuty?" zeptal se zmateně.

      Vymazat
    14. Znovu som sa poobzerala. Knihy boli moje, to sa muselo nechať. Prikývla som. "Sú zaujímavé?" spýtala som sa zvedavo. Nevedela som, čo od kníh čakať - boli to, predsa len, knihy z Veže. Tak trochu som čakala, že ma nejaká uhryzne. Alebo niečo podobné.
      "Nevieš čo sú- T-t-to...! Arghh, vysvetľovanie je zbytočné, vydrž!" začala som sa prehrabávať v ruksaku a víťazoslávne som odtiaľ vytiahla krabičku donutov. "Daj si, ochutnaj. TOTO sú Donuty!" strčila som mu ju nadšene pod nos.

      Vymazat
    15. Pawniard přikývl. "Jsou! I když bych radši nějaké fantasy knížky," zasmál se pokémon. Zamračil se na poličky, pak pokrčil rameny. Zjevně ti hodlal jednu z nich ukázat, ale netušil, kde ji položil či kde se v chaosu nachází, tudíž si to rozmyslel.
      Zvědavě po tobě pokukoval, aby zjistil, co to jsou donuty. Když jsi vytáhla hnědé kolečko, rozzářil se. "To je ta nejzajímavější hračka!" zvolal. Střed donutu si strčil na ruku jako náramek. "Díky!" usmál se.

      Vymazat
    16. "Fantasy sú najlepšie!" mrkla som na pokémona pobavene. Na moment vyzeral, že chce niečo z police vytiahnuť, nakoniec sa ale k ničomu nemal. "Je tu trošku chaos, nie? Nechcel by si pomôcť s organizáciou? Môžem ti ich pomôcť roztriediť, ak by si chcel," ponúkla som sa. Čas strávený vo Veži pri knihách? Áno, prosím, netreba žiadne vražedné komando.
      "To ale.. ah, to je tiež dobrý nápad, ako donuty nosiť, ale... Oni sú tak trochu.... No, na jedenie," zasmiala som sa a druhý donut som mu priložila k ústam, tak, že sa doňho stačilo len zahryznúť.

      Vymazat
    17. "Jsou!" zvolal Pawniard. Znovu vypadal, že chce poukázat na nějakou konkrétní knihu, ale zjevně na její název opět zapomněl.
      "To bych rád. Už nevím, co jsem četl a co ne. Na druhou nemyslím, že to má cenu. Pokud pro mě můj táta brzo přijde, tohle místo opustím, takže organizování bude promarněný čas," usmál se pokémon.
      Pawniard na jídlo chvíli zíral a pak se otočil, aby mohl jídlo sníst. Jeho pusa byla velmi skrytá a její polohu nechtěl ukazovat. Maličko se zadusil, ale pak se otočil s "^^" očima. "Je to dobré! Chutná to jako... kakaové boby!"

      Vymazat
    18. "Ako myslíš," pokrčila som pobavene plecami. "Ale moja ponuka stále platí..."
      "Že sú donuty úžasné?" zazubila som sa nadšene. "Milujem ich. A myslím, že som na nich trochu závislá.... dáš si ešte?" ponúkla som nadšene a zároveň som začala jeden šrotovať aj ja.
      Potom som sa pomaly poobzerala. "A to.. žiješ len tu, kým čakáš? Jedna knižnica, chodba, a zamknuté dvere?" zamračila som sa. "Nemá to tu aj nejaký... iný východ? Alebo ďalšie miestnosti?" To sa mi nezdalo, že by bola Veža taká malá? Alebo som len vybrala dvere, ktoré viedli do tej pokojnej časti Veže, bez nebezpečných dobrodružstiev?

      Vymazat
    19. Pawniard přikývl. "Jsou!" rozplýval se. Když jsi mu nabídla, chvíli pokukoval po příležitosti, ale ze slušnosti odmítl.
      "No... jiná cesta odtud nevede," odpověděl pokémon. "Nepamatuji si, že by tam ta chodba byla. Táta odešel jinou cestou, ale nemůžu ji najít, asi jsem ji ztratil," pokrčil rameny.

      Vymazat
    20. S pokrčením pliec som krabičku zase schovala. "Ale cesty sa predsa len tak nestráca-ou,sme vo Veži, beriem späť!" prevrátila som oči. "Čo takto tú cestu nájsť? Predsa len, som tak trochu dobrodruh," mrkla som naňho, mierne samopašne, no snažila som držať sa a zostať aspoň mierne v strehu. Bez počkania na odpoveď som vykukla z knižnice, nevyšla som úplne, len som nazrela do chodby a pozrela k dverám, ktorými som prišla. To bola jedna cesta, kadiaľ ďalej?

      Vymazat
    21. "To zní jako dobrý nápad! Četl jsem knížku, kde kouzelník vlezl do krbu a objevil se na jiném místě! Možná bychom to mohli zkusit?" rozzářil se pokémon. Na chvíli vypadal jako fanatik a nerd, ovšem brzy tento jeho pohled zmizel.
      Cesta zůstala stejná. Kdybys vyšla, druhé dveře, které jsi měla na výběr, kde stále byly. Kromě toho zde byly lehce točivé schody nahoru, které vedly do druhého patra knihovny.

      Vymazat
    22. "Fakt? Páni, to sa chcem naučiť!" zazubila som sa. "Je tu nejaký krb, ktorý by sme mohli použiť? Lebo vážne to chcem skúsiť!"
      Zamyslene som pozrela na schody. Moja paranoja (ehmehm) mi vsuvala milióny obrazov toho, či všetko by sa mohlo pokaziť, ale... Čo už, prišla som sem, aby som niečo zažila, nie len sedela na zadku a zabíjala čas. Pred vystúpením na chodbu mi ale ešte zostávala jedna vec. "Ideš tiež?" otočila som sa na Pawniarda. "Možno niečo nájdeme na poschodí..?"

      Vymazat
    23. Riolu se zamyslel. "Je tady jeden. Měl by být někde na začátku místnosti, ale..." řekl a rozhlédl se. Na obou stranách nic víc než jen spousty poliček s knížkami. "Můžeme vyrazit nejdříve na jednu stranu nebo na druhou," odpověděl.
      "Anebo nahoru, to je taky dobrý nápad. Ještě jsem tam nebyl," odpověděl pokémon a ochotně vyrazil za tebou. Chůzí připomínal malé dítě, nadšené do nového dobrodružství.
      Nahoře v patře se nacházely další police s knihami, ale tentokrát i studovna. Zastaralé petrolejové lampy byly zhasnuté. Na stole ležela otevřená knížka ohledně známých bobulí a také pohádková kniha, která nesla název "Kouzelníkův manžel."

      Vymazat
    24. Nadšene som prikývla a vystúpila z chodby. Na moment som sa ešte pozrela k dverám, uvažujúc, či presa len nezvolím druhú cestu, no potom som len potriasla hlavou a obrátila sa k schodom. Najskôr som na ne len opatrne položila jednu nohu, aby som sa presvedčila, že sa podo mnou nerozpadnú, no keď som uznala, že sú bezpečné, vybehla som hore.
      Poschodie ma milo prekvapilo. Jediné, čo mi mierne vadilo bolo šero, ktoré tam bolo, no bolo tam dosť svetla na pohyb, tak som osvetlenie moc nehľadadala. To som vzápätí oľutovala, keď som vrazila do stola a pristála nosom medzi dvoma knihami. "Kúzelníkov manžel?" zamkrala som prekvapene. "To znie ako veľmi tolerantná kniha... hej, vyzerá to ako... rozprávková? Čo ty na to, Pawniard?" poťukala som po knihe a zdvihla som sa. Pozrela som aj na druhú knihu, na ktorej som skoro pristála. Slová boli omnoho menšie, ako nápis druhej knihy, takaže som ich v tmne mala problém rozlúštiť. Vyhupsla som teda na stôl, položila si knihu na kolená a natiahla sa k petrolejovej lampičke, aby som ju zasvietila, no nanešťastie som si uvedomila, že na jej zapálenie som prikrátka. "Pawniard, nezľakni sa, vyvolám svoju kamarátku, aby mi pomohla zasvietiť, dobre? Môže pôsobiť trochu desivo, ale je to zlatíčko, prisahám!" sľúbila som, no na odpoveď som nečakala.
      "Lilith," oslovila som svoju najstaršiu partnerku, "zasvietiš tu, prosím? Nechala by som ťa vonku po celý čas, ale... sú tu knihy a to by to nebavilo... takže ťa potom zavolám, keď sa dostaneme do dobrodružnej časti, oky?" Liltih len zaujato prikyvovala a sústredila sa na to, aby celú lampu, kým ju zapaľovala.

      Vymazat
    25. Pawniard se rozzářil. "Tuhle jsem ještě nečetl!" zvolal nadšeně, jako... dítě. Na tvá slova přikývl a usadil se velmi blízko. Ve tmě skoro splýval, avšak očka se mu leskla nadšením a očekáváním.
      Místnost se rozzářila světlem a konečně bylo vidět i na text v knížce... nebo snad se text rozzářil?

      Bylo nebylo, žila byla Gardevoir, mocná kouzelnice. Celý svůj život zasvětila léčením těch, kteří její pomoc potřebovali. Lidé se však jejího mocného daru obávali. Báli se, že dokáže svými silami nejen pomáhat, ale i ničit. Vykázali ji na kraj své vesnice, hluboko do lesa, aby nebyla pro lidi ohrožením.
      Jednoho dne Gardevoir hledala bylinky a uslyšela brečení dítěte. Poté, co přišla blíže, nalezla nahého chlapce, obaleného v látkách. Ležel v košíku uprostřed lesa. Nepřestával ronit slzy.
      Gardevoir si usmyslela, že je to tím, že se bojí jejího vzhledu - proměnila se tedy v krásnou mladou ženu. Dítě se místo pláče dalo do smíchu a natahovalo k ní ruce.
      Kouzelnice zůstala s dítětem do večera, snad s doufáním, že se pro něj jeho rodiče vrátí. Slunce zapadlo za obzor, avšak nikdo se neobjevil, aby si dítě vzal zpět.
      Čarodějka se nad chlapcem smilovala a přijala ho, starala se o něj. Časy plynuly a chlapec vyrostl. Žil s Gardevoir v lese a pomáhal jí s kouzly, učil se a žil bok po boku se svou opatrovatelkou.
      “Gardevoir,” zeptal se jednoho dne. “Co je to láska?”
      Gardevoir se usmála, překvapena otázkou svého učně. “Láska je to, když chceš s někým strávit dny do konce svého života. Láska je to, co vytvoří mezi bytostmi nepřetržitelná pouta, která jsou silnější než jakékoliv kouzlo.”
      Chlapec se zamyslel a pak pronesl: “Chci strávit čas do konce svých dnů s tebou, Gardevoir. Chci s tebou vytvořit nepřetržitelná pouta.”

      Příběh zde končí. Kniha však pokračovala, následující listy byly prázdné a bílé.

      Vymazat
    26. Očarene som na knihu pozerala. Slová odrazu boli viditeľné a ja som sa dala do predíčítania príbehu, pekne nahlas, aby Pawniard rozumel každé slovíčko.
      Keď som sa dostala na koniec, zostala som príbehom očarená. "Nezničiteľné putá..?" mimovoľne sa mi vybavil Ace a ja som prstami nahmatala korunku s kamienkom, ktorý ma s ním spájal. Opatrne som zamrkala. "O podobnej Gardevoir som počula. Aj som ju stretla, ak to nebol výplod mojej fantázie. Alebo niečo podobné. Je to dievča, liečiteľka. Pomohla mojim pokémonom, keď som potrebovala vyliečiť pokémona, ktorý sa bál predstavy strediska a oficiálnych doktorov," objasnila som Pawniardovi. Potom som pohľadom znovu zablúdila ku knihe. "Tu to končí. Vyzerá to, že je kniha už ďalej prázdna..." začala som v nej listovať, biele stránky ma mierne deprimovali. "... že by to bolo miesto na ďalšie príbehy?" zasmiala som sa mierne.
      Potom som sa ale zarazila a s knihou stále na kolenách som sa poobzerala. "Arceus vie, čo je toto za miesto. A prečo tu je. Ale... je to tu príjemné. Táto knižnica môže obsahovať toľko poznatkov," rozplývala som sa a siahla som aj po druhej knihe, o bobuliach. Tú som otvorila na náhodnej strane.

      Vymazat
    27. "Existuje?" rozzářil se Pawniard natěšeně. "Tím pádem existuje!" zvolal pokémon nadšeně. Když jsi zmínila další knížky, rozhlédl se Pawniard kolem. "Spíš je tu spoustu encyklopedií. Skoro jako kdyby někdo studoval poznatky světa. Proč by je ale studoval z tohoto místa?" zamyslel se.
      V ten okamžik se z výšky ozval hlas: "Protože Věž je opak civilizace," řekla Mismagius. "Věž nedává smysl, je opakem rozumu. Její chodby se stále mění. Proto." Vypadala, že vás celou dobu pozorovala, avšak nepůsobila nepřátelsky.

      Vymazat
    28. "Mala by... aspoň teda myslím..." zamyslela som sa.
      Príchod ďalšieho pokémona ma prekvapil. Aj keď Mismagius nevyzerala agresívne, s vypísknutím som vyletela na nohy. "Uff, vyľakala si ma," oddýchla som si. "Ak je Veža opak rozumu... znamená to, že Veža je vlastne emócia?" zazubila som sa pri spomienke na knihy o psychológoch, ktorí dávali do protikladu rozum a cit. "Som Rory, a toto je Pawniard, ak nás nechceš zjesť, tak nás teší," predstavila som sa potom s úsmevom

      Vymazat
    29. Pro Pawniarda to očividně byl také nový pokémon. Schoval se Lilith za nohu. Mismagius na tvá slova přikývla. "Věž je částečně emoce. Je to... jako obří dítě. Neustále roste, neustále má pocit, že si rádo hraje," odpověděla mysteriózně. Poletovala ve vzduchu jako strašidelný šat s kloboukem. Pak se zastavila u jedné knížky na stole, zvedla ji a rychle prolistovala. "Ano. Ano, obří dítě," potvrdila. "Co tě sem přivádí? Kromě náhody, samozřejmě," řekl pokémon, poukazujíc na to, že jsi rozhodla nevěděla, kde se vyskytneš, když se rozhodneš jít do Věže.

      Vymazat
    30. Položila som Pawniardovi ruku na rameno v snahe ho ukľudniť. "To som si už trochu všimla. Že a rada hrá, to sa nedá poprieť," uchechtla som sa.
      "Vlastne ani neviem. Prišla som sem tak trochu z nostalgie, možno som na chvíľu chcela vypadnúť zo sveta naokolo... a hej, Veža je známa dobrodružstvami," zamyslela som sa. "... a tiež, minule som chytila panický záchvat a utiekla som, asi si potrebujem dokázať, že tu zvládnem neumrieť," priznala som nakoniec. "A... ty si tu prečo?"

      Vymazat
    31. Mismagius na tebe chvíli udiveně hleděla, snad jako kdyby si sama chtěla odpovědět, zda s Věží už máš nějaké větší zkušenosti. Sama se však nezeptala a místo toho odletěla hledat knížky.
      "Chápu," odvětila. Nezaujatě sledovala knihu a pak ji rázem zavřela, když ses zeptala. "Jsem vědkyně. Můj trenér neocenil mé znalosti, tak jsem ho opustila. Teď žiji tady," odpověděla až chladným tónem a obrátila se k tobě. "Jsem Mismagius, těší mě."

      Vymazat
    32. "Opusti-oh!" vydýchla som prekvapene. Situácie, kedy tréner opustil už krotkého pokémona, navyknutého na ľudí, bolo veľa, ale naopak? "To je... dobre. Asi. Niekedy si treba uvedomiť, kedy je na čase posunúť sa ďalej, nie?" zamrkala som a kútikom oka som pozrela na Pawniarda. Mala som pocit, že aj on patril k opusteným pokémonom, a Arceus vie, že by som si ich všetkých zobrala, keby som mala možnosti postarať sa o nich.
      "Poznáš už teda Vežu dobre? Celkom by ma zaujímalo, čo všetko sa tu dá nájsť," podozrievavo som pozrela na schody dole a uvažovala, či sa dolné poschodie knižnice už zmenilo, alebo stále máme šancu vrátiť sa. "Mohli by tu byť výrivky. Alebo sauna!" rozžiarila som sa pri predstave oddychu. Vo veži. ...dobre, to možno nie, ale predstava to bola pekná.

      Vymazat
    33. "Samozřejmě," odvětila Mismagius souhlasným tónem, až zněla jako učitelka, která ti potvrdila, že tvá odpověď byla správná a že u ní máš malý, neužitečný bodík navíc.
      "Ne," odvětila na tvou odpověď. "Znám dobře tuto knihovnu, která je mimo jiné taky mou kolekcí knih a poznatků. Také znám jeho otce," řekla a pohlédla na tejmného pokémona, schovávajícího se u tebe. "Žádná sauna tu není, pokud netoužíš po nějaké ledové vodě," ušklíbla se takřka zlomyslně. "Ačkoliv Věž není přímo příjemné místo, pokud se jí nebudeš protivit, nic ti neudělá. Můžeš tu být navždy jako parazit - či možná žít v symbióze. Po čase je možné zjistit, že Věž ti ráda splatí všechno, co jsi kdy pro ni udělala," pověděl duší pokémon a s levitující knihou, která ji pronásledovala a listovala sama od sebe, se přesunula k další knížce.

      Vymazat
    34. Yay! Milujem nepodstatné bodíky v hlave. Vážne!
      S povzdychom som si k Pawniardovi čupla. "Si v poriadku, drobec? Lebo ver mi, naozaj sa nemusíš báť. Čo príde - no, príde, nič s tým nespravíme, a môžeme to riešiť len za pochodu," brnkla som mu po nose a znovu som obrátila pohľad na Mismagius. "Keď poznáš Pawniardovho otca, nevieš náhodou, kedy by sa mal vrátiť?"
      "Pááni, toto celé sú tvoje poznatky? To všetko máš v hlave?" vydýchla som a poobzerala som sa. "Takže najlepšia rada, ako prežiť vo Veži, je nechať ju, nech ma vedie a nesnažiť sa s ňou bojovať? A keď bude spokojná, tak ma možno, možno ezabije e nenechá zhniť v nejakých podzemných žalároch?" spýtala som sa nádejne. To sa to ale začína..

      Vymazat
    35. Pawniard sebou trhl, když jsi k němu zaměřila pozornost. Pomalu přikývl. "Jsem v pořádku. Počkám tu na tátu," řekl se silným pohledem.
      Mismagius na temného pokémona hleděla a pak zakroutila hlavou. "Nevím, kdy by se mohl vrátit," odpověděla. V hlase však dala vědět, že ví, ovšem nebyla to zrovna nejpříjemnější realita pro Pawniarda, tudíž řekla příjemnější variantu.
      Pokémon na tvá slova přikývl. "Roky studie. Není tu co dělat. Pokud nebudeš nic dělat, zblázníš se," řekla. Pozvedla obočí, pokud ho měla. "Třeba ano," odpověděla. Chvíli však zavětrala ve vzduchu a pak se zazubila. "A nebo třeba ne. To nevím."

      Vymazat
    36. Keď povedal, že počká na otca, zarazila som sa. "Keď nad tým tak rozmýšľam... už som tu snáď celú večnosť. Mala by som sa aj vrátiť, za svojimi pokémonmi. Nemôžem predsa len tak zmiznúť... Arceusvie, ako dlho tu vlastne som," striasla som sa.
      "Ale... pre mňa, ako niekoho, kto vo Veži nežije, je Vež naozaj fascinujúca!" horlivo som bránila zábavnosť Veže. "...ale aj tak pôjdem. Rada som vás obidvoch spoznala," potľapkala som Pawniarda po hlave. "Pozdravuj odo mňa ocina, keď sa vráti, hm?"
      Postavila som sa a prešla som k Mismagius. "Asi je to moc, a kľudne mi povedz, že sa mám dať strčiť, ale... ak je pre teba Veža už prebádané územie, nechcelo by sa ti na čas zostať s Pawniardom, postrážiť ho? Cítim sa strašne zle, že ho tu nechávam samého, ale keď chce zostať a čakať..." myslím, že sme obe aspoň tušili, ako to s jeho otcom bude. "Zostala by som s ním ešte, ale vonku mám aj ja pokémonov, ktorým som sľúbila návrat... a nechcem ich nechať dlho čakať," zamrkala som mierne zahanbene.

      Vymazat
    37. "To bys měla," usmála se Mismagius, jako kdyby zrovna toto měla celou dobu na mysli. Něžně připlula blíž. "Obzvláště pokud zde plyne čas jinak," dodala vážně.
      Pawniard přikývl. "Jasně! Díky za donuty," zazubil se zvesela. Mismagius tě pohledem ujistila, že se o něj postará, do té doby, než se jeho otec vrátí, pokud vůbec.
      "Chápu. Můžeš jít," odpověděl duší pokémon. "Beztak tu není moc co dělat," řekla a natáhla se pro knížku, kterou jste si četli. "Šťastný odchod."

      Vymazat
    38. Nadšene som sa usmiala. "Super! No... tak ja pôjdem, veľmi rada som vás spoznala!" vyhŕkla som znovu. "A... určite do Veže ešte prídem, budem teda dúfať, že tu na vás ešte niekedy natrafím!" zamrkala som na nich.
      "Bolo tu super, ale... môžem už ísť, prosím?" prehovorila som k Veži.
      //odchádzam

      Vymazat
    39. Podařilo se ti věž úspěšně opustit. Pustila tě... až překvapivě klidně.

      Vymazat
  2. Vstupuji do věže. Jsem si vědoma pravidel a nebudu je porušovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Brány Věže se na tvůj povel otevřely. Objevila ses v chodbě - dlouhé, táhlé. Na konci chodby se nacházel obraz neznámé osoby v robách. Po dvou stranách se nacházely dveře, na každé čtyři dveře, vždy nacházející se naproti sobě.

      Vymazat
    2. Po minulé zkušenosti se raději rozešla chodbou rychleji. Když došla až na její konec, skoro přehlédla čtyři dveře, které se v chodbě nacházely na každé straně. Nemohla se ale také nezahledět na tvář oné osoby... Obraz byl zaprášený, ani se nedivila. Nejspíš tudy dlouho nikdo nešel.
      Zpět jít nechtěla, proto si radši vybrala jedny a to hned ty poslední, do kterých velmi opatrně nahlédla a vešla. Trošku se bála, zda to nebude oná věc, která jí pošle jinými dveřmi zase na stejnou chodbu, to by nejspíše proskočila rovnou tím obrazem.

      Vymazat
    3. V místnosti bylo šero, jelikož se nesvítilo, avšak světlo do pokoje padalo z chodby, tudíž jsi viděla na proužek, který jsi do místnosti vpustila. Jednalo se o něco, co připomínalo pokoj těsně před stěhováním. Na zemi se nacházelo spoustu dřevěných boxů, prázdný šatník, který byl dokořán otevřený. Postel s nebesy, na níž byly peřiny již důkladně poskládané a položené. Někdo se tu chystal k odchodu, ale onen někdo už tu nebyl.

      Vymazat
    4. Ino si prohlédla boxy na zemi a vydala se doprostřed místnosti. Opravdu to vypadalo, jako by se někdo právě vystěhovával. A tolik boxů...? No, sice ve věži byla už párkrát, ale nikdy jí nenapadlo, že by se zde skrývalo něco takového.
      "Halo? Je tu někdo?" Otázala se v místnosti, která se jí zdála prozatím prázdná.
      "Jestli mě někdo slyší, ráda s těmi krabicemi pomůžu! Je toho docela dost..." Ušklíbla se ještě a koukla na ně dolů. Nezbývalo nejspíš nic jiného, než čekat, zda se někdo ukáže.

      Vymazat
    5. Nikdo se neukázal. V místnosti byla stále stejná tma. Nikdo ti neodpověděl zpět. Alespoň to znamenalo, že tu nikdo není? Že nehrozí žádné nebezpečí? Také se žádné krabice nezačaly pohybovat ani se tu nezačalo dít nic nadpřirozeného, což bylo jedině dobré znamení.

      Vymazat
    6. Ino se ujistila, že nechala otevřené dveře, aby do místnosti bylo vpouštěno alespoň trošku světla a když se jí po jejím vyzvání stále nikdo neozýval, rozhodla se místnost prozkoumat sama. Nejdříve se rozešla k šatníku a nahlédla do něj. Dále pod postel, ale vzhledem k šeru v místnosti, nebylo ani přes trochu světla z chodby, skoro nic vidět. Kdyby bývala měla baterku, bylo by to určitě o dost jednodušší.
      Poté její pozornost ale zaujaly znovu dřevěné boxy, ležící na zemi. Došla k nim a pomalu se skrčila, aby jeden zkusila potěžkat. Nebyl lehký, ale to nejspíš bylo tím, že to bylo dřevo. Ino si trošku povzdechla, box položila na zem a došla k ustlané posteli, na kterou se opatrně posadila, aby moc nepomačkala složené povlečení a koukala tiše po místnosti. Možná odsud nechtěla prostě odejít jen tak, chtěla vědět, oč tu jde, ale pokud by se tu nedělo opravdu nic, nezbude jí nic jiného.

      Vymazat
    7. Pod postelí se nic nenacházelo, leda tak pouze prach, který se tam usadil za velmi dlouhou dobu. V šatníku se nacházelo jediný kus ložního prádla, který byl čistě bílý, tudíž bylo možné ho vidět i v pološeru. Pyžamo tu někdo z nějakého neznámého důvodu zanechal.
      Když ses začala věnovat boxu, v dalším boxu cosi zaškrábalo na víko, ale nemohlo se to dostat ven. Ze sedmi boxů to byl nějaký neznámý jeden, zvuk vycházel z hromady, u které byly tři. Znovu se však škrábání neozvalo, tudíž nebylo možné dle zvuku určit na první pokus první box.

      Vymazat
    8. Když Ino pochytila zvuk škrábání, rychle se zpět rozešla k boxům.
      "Umm... Je tu někdo? Můžeš zaškrábat znovu?" Pootočila hlavu na stranu, hledíc na tři boxy, které stály před ní. Odkud ten zvuk mohl vycházet? Popravdě dívka neměla sebemenší tušení, proto zkrátka zkusila naslepo otevřít pravý box, tiše doufajíc, že vysvobodí oného tvora, který se může skrývat uvnitř.

      Vymazat
    9. Škráb... škráb... ozvalo se dvakrát pomalu. Pak zase ticho. Ozývalo se to z nejspodnějšího dřevěného boxu. Tentokrát bylo lépe poznat, že se jedná o malé drápky.

      Vymazat
    10. Po tom, co Ino uslyšela škrábání znovu bleskurychle box, který otevřela, položila na zem, jelikož se v něm pravděpodobně nenacházelo to, odkud by zvuky mohly vzejít. Sundala boxy, které byly tak nějak nakupené na sobě a konečně doufala, že alespoň nyní trefí ten správný. Pomalu jej zdvihla a opatrně nadzvedla jeho víko, aby se podívala, co se nachází uvnitř.
      "Umm... Ahoj?" Dodala ještě při otvírání tak trošku instinktivně, neboť čekala nějaké stvoření a tiše doufala, že někoho spatří.

      Vymazat
    11. Vevnitř ležel sněhově bílý Sandshrew, velmi maličký. Když tě uviděl, začal se usmívat a natahovat k tobě ruce s veselými tichými pisklavými zvuky, jako kdybys byla jeho máma a on byl v kolébce. Společně s ním byl v boxu zanechaný dopis: "Hana musí rychle pryč. Velmi rychle. Sbohem."

      Vymazat
    12. Ino po tom, co otevřela box čekala docela dost věcí, ale rozhodně ne nějakého pokémona, který vypadal jako děťátko? Na tváři se jí objevil menší úsměv a téměř instinktivně maličkého sněhově bílého pokémona vzala do náruče. Podepřela jej jednou rukou a když box chtěla odložit na zem, přečetla si lístek, který se nacházel na jeho dně.
      "Hana? Takže maličká je Hana?" Usmála se na pokémona, ale pak si uvědomila ještě jednou, co bylo v dopise napsáno. Trošku se zamračila a rozhlédla se po místnosti. Nehodlala nějak otálet, nevěděla, jak dlouho je maličká zde, ale rozhodla se pokoj rychle opustit a vydat se na chodbu, kde zvolila protější dveře a vstoupila do nich i se Sandshrewem v náruči.

      Vymazat
    13. Sandshrew tě přirozeně objal a začal pomalu zavírat oči, jako kdyby byl unavený nebo ospalý. Když pokémon uslyšel jméno Hana, začal kroutit hlavou. "Nyooooo!" zvolal nahlas. "Sandshrew! Sandshrew!" hlásil se.
      Sněhově bílý pokémon se nechal nést a zvědavě pokukoval. Když jsi vyšla na světlo, zakryl si oči, ale pak zamrkal a přizpůsobil se. V protějších dveřích se nacházela koupelna. Zdi byly z tmavě zbarvených prken. Závěsy u vany byly zakryté a z kohoutku u dřezu kapala voda. Místnost byla taktéž tmavá, neměla žádnou elektřinu.

      Vymazat
    14. Ino pootočila hlavu na stranu a pak se usmála. Nejspíše to tedy nebyla Hana? Každopádně maličkého jemně objala a přivinula si jej na hruď. Když vešla do koupelny, neviděla zde nic zajímavého... Inu, nehodlala se o místnost více zajímat. Spíše hledala nějakou cestu dál. Zkusila tentokrát dveře na protější straně, ve kterých ještě nebyla.
      "Já jsem Ino, těší mě, maličký. Usmála se na maličkého sněhového Sandshrewa.

      Vymazat
    15. "Nya!" zvolal Sandshrew a přitulil se. Nevypadal, že by se tě v žádném případ bál.
      V další místnosti se konečně nacházelo světlo. Jednalo se o velkou místnost se zrcadlem a klavírem. Byl zavřený a na jeho zavřených klávesách položený zpěvník, otevřený na noty písničky s názvem 'Lonely Little Star'. Kromě klavíru se zde nacházel i čajový stůl a na něm položená knížka s identickým názvem.

      Vymazat
    16. Podařilo se ti opustit věž.

      Vymazat
  3. Janet

    Vstupuji do věže. Jsem si vědoma pravidel a nebudu je porušovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věž tě mile uvítala tím, že tě pustila dovnitř. Brána se sama od sebe otevřela a se skřípáním se pak zavřela. Před tebou se nyní objevily dvě chodby. Z jedné svítilo světlo, které se nacházelo na konci tunelu. Vedla rovně. Druhá chodba zatáčela do tmy. Kterou půjdeš?

      Vymazat
    2. Janet

      Když se za mnou brána zase zavře, překvapeně se otočím. První zkušenost z věže - jsem tu zavřená, se mi moc nelíbí. Ale třeba bude někde jiný východ, že. Se zájmem koukám na dvě cesty, které mám nyní před sebou. Tou první, osvětlenou? Nebo tou tmavou? Chvilinku bojuji s nutkáním vyrazit tou, za kterou svítí světlo, ale potom mi dojde, že toto je to, co jsem si od začátku cesty přála - dobrodružství. A potom se odhodlaně vydám do tmavé chodby.

      Vymazat
    3. Tmavá chodba se netáhla dlouho. Kromě zvuku tvých vlastních kroků se kamennými zdmi ozývalo cosi jako kapání vody. Po chvíli chůzi jsi dorazila do slepé místnosti bez jiné cesty ven. Půdorys byl obdélníkový a uprostřed se nacházela další obdélníková vyhloubenina, naplněná vodou. Dno bazénku zářilo, tudíž skrze vodu pak osvítilo i zbytek místnosti. Nic zajímavého zde však nebylo. A navíc - chodba se za tebou zúžila. Žádná cesta ven!

      Vymazat
  4. Janet

    Když zjistím, že tady nic není, otočím se a chci jít zpátky, ale cesta za mnou se zúžila. To je divné. Napadne mne a k tomu si pomyslím: Přece se nemohla nenávratně zúžit. Potom se otočím a porozhlédnu se po místnosti znovu a mou pozornost upoutá zářící dno bazénku, přijdu k němu a podívám se, jestli tam něco není. Něco tam zářit musí... Nebo jen září dno?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bazén působil velmi obyčejně, naneštěstí na tebe nic nevyskočilo. Voda se jevila být průzračná a čistá, avšak bazén byl tak hluboko, že nebylo možné vidět dno. Proto dno jen zářilo, bez toho, aniž bys dohlédla, co je vlastně jeho zdrojem.

      Vymazat
  5. Janet

    Fajn, tak takhle také ne. Povzdychnu si. Vodního pokémona nemám, aby se tam podíval. Proto povolám ven Stria, Mightyena, Leafeona, Rockruffa, Pachirisua i Pichua. "Pojďte ven." Když se přede mnou objeví a překvapeně se rozhlédnou, objasním jim situaci: "Jsme tu zavření, musíme se od tud nějak dostat. Takže to tady prozkoumáme, někudy to jít musí. Řeknu a pokémony nechám hledat a sama prozkoumávám okolí jezírka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokémoni přikývli a začali se rozhlížet kolem. V místnosti nic příliš nebylo, ale... třeba ve zdi? Cihly vypadaly, že nebyly ničím upevněny a pouze byly postaveny na sobě. Že by... užitečná informace?

      Vymazat
    2. Janet
      Když mi toho pokémoni oznámí, hned mi to dojde. Cesta ven! "Musíme ty cihly odtud dostat a strčíme do nich, aby vypadly ven a nebyly an sobě naskládané. "Dávejte pozor, může na nás něco spadnout." Varuji je, i když doufám, že to na nic napojené není.

      Vymazat
    3. Cihly nešly strčit dovnitř, avšak byla to správná cesta a správný způsob uvažování. Dovnitř nikoliv, avšak ven zcela jistě. Cihly jsi musela přitáhnout k sobě, aby se odhalily obyčejné dřevěné dveře. Problém byl v tom, že bez prstů nebylo možné cihly pořádně vytáhnout. A také si nezbytně odřeš bříšky prstů.

      Vymazat
    4. Janet
      Odcházím

      Vymazat
    5. Podařilo se ti opustit Věž.

      Vymazat