Les táborníků


Související obrázek Tomuto lesu se říká Les táborníků.
Jistě víte, pokud jste si četli fakta a reálie, že vás matka vykopla ven z baráku, abyste se stali silnou nezávislou ženou nebo odolným chlapcem. Zkrátka - legendou. Jako legenda musíte někde žít a spacák, pokud pro vás není ideální, je tu toto místo. Jedná se o louku, na které můžete volně stanovat. Stany jsou tady k pronájmu, takže si ho nemusíte kupovat a v případě, že odejdete, nic se neděje. Tento poplatek je imaginární.

Les samozřejmě není jediné místo, které stanování poskytuje. Spíše než les je to tedy nějaké zálesácké středisko. Konají se tu táboráky.
V těchto lesích se nachází všechny apricorny, které existují: , díky kterým si pak můžete vyrobit vlastní pokéball v dílně na pokébally v řemeslnické dílně. Na apricorny narážíte náhodně, většinou po nějaké aktivitě.

MÍSTA V PŘÍRODĚ

Toto je táborový prostor.
Zde máte právo si pronájmout stan a udělat si vlastní kempící prostor. Není povoleno zakládat si vlastní oheň. Táborový prostor se nachází především na louce, avšak zčásti vybočuje i do divokého lesa kolem Route 7. Nachází se zde i táborák.

Je to poklidné místo plné ostatních lidí. Je bezpečné tu zůstávat i přes noc, protože jsou tu hlídky, které vás případně včas ohlásí před nebezpečím nebo požárem.
Les, ve kterém žijí divocí pokémoni.
Je povoleno si nějaké z nich chytit, avšak jsou tu slabší než kde jinde, protože se často nedostávají do přítomnosti zápasu nebo boje.
Často tu potkáte Silcoon nebo Venipede, příležitostně i Kricketune nebo Joltika. V dobách hezkého počasí je ke spatření Butterfree. Ven ráno vylézá i Weedle a Caterpie.

Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem

Rybaření v oblasti je také povoleno.
K chycení jsou jen Magikarpové, čili stačí jen Old Rod. Zde platí rybaření trochu jiné než jinde. Napíšete dolů "Nahazuji prut" a admini odepisují, kdo se vám chytil. Je zde 5% šance, že narazíte na Gyaradose nebo na Shiny Magikarpa.

V případě, že nechcete rybařit, můžete si skočit jen tak do vody, ochladit se během horkých letních dní.
A nakonec jsou tu stáje, ohrady.
Nachází se tu velkochov Mareepů,  Wooloo a Miltank. Pokud si nějakého chceš ochočit, můžeš. Platí to pouze přátelstvím.
Získat si pokémony zápasem můžete s Taurosy a Ponytami.

V případě, že chcete ochočovat nebo chytat, napište:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
nebo
1. Kteří pokémoni se přemlouvání zúčastňují
2. Kterého chytáš
3. Průběh chytání

V případě, že děláte něco jiného:
1. Co budete dělat
2. S kým si jdeš
3. Průběh

99 komentářů:

  1. 1) Plnění dvou speciálních lahví mlékem od Miltanků
    2) účastní se Rin a Leafeon "Taro"
    ---------------------------------------------------------
    Rin měla v plánu jít do Sub-baye upéct Pika-sušenku, na kterou měla recept. Na to však potřebovala mléko, takže se jednoho krásného slunečného rána vydala na farmu, kde už jednou Miltanky navštívila. Cestu si ukrátila společností Leafeona, který vedle ní hopkal a prozpěvoval. Pro Rin byl skvělý pocit, že Taro zpívá a je šťastný. Když si vzpomněla, jaký byl, když ho chytila… Byla to obrovská změna. „Nadojíme do sklenice mléko, jo?“ pověděla s úsměvem a dobrou náladu, přičemž hliněnou cestičkou zamířila k areálu velkochovů, kde byli Miltanci.
    Po chvíli pomalé, vycházkové chůze došli oba dva – Rin i Taro – na soukromý pozemek, jež dělila velká dřevěná brána a oplocení. Rin ji otevřela, vstoupila a zase ji za sebou zavřela. Porozhlédla se a pak koukla na Leafeona. „Asi bychom měli najít nějakého zaměstnance a zeptat se ho, jestli smíme k Miltankům do ohrady, že?“ pronesla řečnickou otázku a vydala se po cestě, podél staré stodoly a koukala, jestli na někoho nenarazí. Chvíli to trvalo, ale nakonec našla mladou paní, jak nese dva kýble plné mléka. „Jé, dobrý den!“ zahulákala Rin, aby paní upozornila, že je za jejími zády. Kdyby nezahulákala, jistě by ji paní přeslechla a odešla by pryč. Žena se otočila k Rin a položila dva těžké kýble na zem. „Dobrý, copak tu hledáte?“ zeptala se žena a vytáhla bílý kapesníček s vyšitým malým Miltankem v rožku a utřela si s ním opocené čelo. „No, chtěla jsem se zeptat, jestli bych mohla tady s mým malým kamarádem do ohrady k Miltankům nadojit mléko, už jsem tu jednou byla a zvládla jsem to,“ zazubila se. „A nechcete pomoci s těmi kýbly?“ dodala. Paní na ni chvíli koukala, ale pak se usmála a přikývla. „Ale jistě, Miltankové zde jsou krotcí a zvyklí na cizí lidi, takže klidně můžete. A pomoci nepotřebuji. Děkuji za ochotu, ale koukej, jsem takhle hezky vyvážená!“ zasmála se a zvedla dva kýble, přičemž stála hezky rovně. Pak jeden z nich položila na zem a převážila se do strany pod tíhou jednoho kýble, který stále držela. „Vidíš? Je to nepříjemné, raději si je odnesu sama a ty si jdi pro mléko,“ popohnala ji, sebrala kýbl a vyrazila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rin jí ještě chvíli koukala na záda, jak se pomalu vzdaluje, a pak začala šlapat do kopečka směrem k ohradě, do které o něco později vstoupila. „Tak, jakého Miltanka si vybereme?“ zeptala se Leafeona a ten se začal rozhlížet. „Hmm, co takhle toho vzadu, jak tam sám stojí ve stínu stromů? Vypadá klidně,“ tlapičkou ukázal na Miltanka stojícího úplně až vzadu v ohradě. Rin souhlasila a oba se podél ohrady, hezky po kraji po vyšlapané cestičce, vydali k Miltankovi, kterého zvolili. „Ahoj Miltanku,“ pozdravila Rin přátelským tónem, aby si jí usínající Miltank všiml. Ten hned zpozorněl, otevřel oči do kořán a Rin si prohlížel. „Ahoj. Nemáš něco k jídlu? Mám chuť na čokoládu,“ mlsně se olízl. Rin se podivila, že první, co zmínil, bylo jídlo. Když se porozhlédla okolo sebe, všichni Miltanci byli hezky stavění, nebyli tu zjevně špatně živení. Pak si ale uvědomila, že tento Miltank je o dost tlustší, než ostatní. Hned jí vše došlo. „No ty bys to moc jíst ne-„ Rin se koukla na Leafeona a hned vydala hlásku: „Pššššt!“ Leafy na Rin vzhlédl a nechápavě zavrtěl hlavou. „Chceme přece mléko, ne? Chovej se slušně!“ nahla se k němu a pošeptala mu to do ouška tak, aby to slyšel jen on. Miltank je trochu podezíravě pozoroval, ale když Rin položila batoh na zem, hned se o pár krůčků přiblížil a na tváři se mu objevil mlsný, chtivý a natěšený úsměv. Taro se zachichotal a dál už nic neříkal. „Podívej, mám tu třeba tento čokoládový donut. Když ti ho ale dám, nechal bys nás nadojit dvě lahve mléka?“ zeptala se ho a tvářila se u toho jak neviňátko. Miltank však bez přemýšlení vyhrkl, že ano. Po chvíli dodal: „Ale na konci mi dáš ještě něco dalšího jako úplatek!“ rozhodně přikývl, že jinak je nadojit mléko nenechá. Rin souhlasila, dala mu donutek a připravila si dvě lahve. Miltank se postavil tak, aby měla k jeho cecíkům volný přístup a spokojeně žmoulal donut. Tlamičku měl celou čokoládovou, ale byl spokojený.
      Rin trvalo, než přišla na to, jak správně cecíky uchopit, aby mléko teklo. Sice už kdysi dojila,a le bylo to před opravdu dlouhou dobou. Chvilku to zkoušel i Taro, chtěl to hrozně zkusit, žvatlal, že to byl jeho sen podojit Miltanka. I když mu to Rin nevěřila, říkala „proč by ne“, a pustila ho k tomu. Jemu to ale samozřejmě tlapičkama bez prstů šlo velmi těžko, takže to po chvíli vzdal. Rin se pak nějak podařilo díky radám Miltanka mléko nadojit do obou lahví, ale šlo to velmi, velmi a ještě jednou velmi pomalu. Dokonce se u toho celá opotila. Úspěšně však zajásala a lahve pevně zašroubovala a schovala do batohu. „Uff, hotovo!“ pronesla. „A teď moje odměna,“ připomněl se okamžitě Miltank, a Rin neváhala a z batohu vyhrabala čokoládku. Měla ji tam x, dala mu však jen jednu. Říkala si, že už je tlustý až až. „Miltanku, velmi ti děkujeme za tvoji ochotu!“ poděkovala, uklonila se mu a už byla na cestě pryč i s Leafeonem. Miltank spokojeně přežvykoval čokoládku a ještě jim zamával na cestu se slovy „děkuji, přijďte zas i s čokoládou!“

      aplikovat - Miltank, čokoládový donut 1x, čokoládka 1x

      Vymazat
    2. Podařilo se ti naplnit jen jednu láhev.

      Vymazat
  2. Získavam mlieko od Miltanka spolu s Nicom a Hazel
    ---
    Ďalšie kroky chovateľky a jej Pokémonov viedli k Lesu táborníkov. "Takže existujú Pokémoni, ktorí... Svojím telom vyrábajú jedlo?" vyzvedala Hazel, ktorá cupkala hneď vedľa Tanie.
    Chovateľka prikývla. "Miltank je jeden z nich - dáva mlieko, chutí naozaj dobre a používa sa v mnohých receptoch." "A okrem Miltanka?" "Sú tu ešte Combee, hmyzí Pokémoni. Žijú vo veľkých spoločenstvách a vyrábajú z peľu kvetov med," vysvetlila. "Pôjdeme i za nimi, najprv ale musíme získať mlieko od Miltankov," dodala.
    Hazel zamyslene prikývla. Asi potrebovala čas, aby vstrebala informácie, ktoré práve získala. Nico kráčal po Taniinom druhom boku a obzeral si svoje okolie. Niekoľkokrát už toto miesto s Taniou navštívil, ale naposledy pred dlhším časom.
    Dorazili k ohrade, ktorú si Tania pamätala ako miesto, kde prebývali Miltanky. Otvorila bránu, vpustila dnu seba i svojich Pokémonov a potom ju znovu zavrela. Nebola si istá, či by nejaký Miltank nemal zajačie úmysly. Rozhliadla sa, ale nikde nevidela ani jediného Pokémona okrem Nica a Hazel.
    "Ako vlastne vyzerá taký Miltank?" zaujímala sa Mudkip. "Ako si ho predstavuješ?" položil jej Nico otázku, na čo sa vodný Pokémon na okamih zamyslel. "Hm... Má so sebou nejaké nádoby, z ktorých tréneri získavajú mlieko?" Cyndaquil sa začervenal. "Vlastne... s tým získavaním je to trochu inak..." To vzbudilo v Hazel novú vlnu záujmu. "A ako?" Nico sa snažil vyhnúť sa odpovedi. "Uvidíš, až Miltankov nájdeme. Pozri, nie sú tamtie kvety nádherné?"
    Dvaja Pokémoni sa rozbehli k trsu ružových kvietkov. Hazel sa nadchla nad ich farbou, pripomínali jej mašličku, ktorú nosila na hlávke. Zatiaľčo s Nicom obdivovali kvety, Tania sa vydala ďalej, aby našla aspoň jediného Miltanka, ktorý by jej daroval mlieko. Ohrada pre Miltankov bola vlastne veľká lúka s niekoľkými stromami a malým jazierkom na pitie.
    "Haló! Je tu niekde nejaký Miltank?" zavolala. "Hneď tu!" začula skleslo znejúcu odozvu. Otočila hlavu tam, odkiaľ prichádzal zvuk a uvidela Miltanka zvaleného v malom tieni pod stromom. Pokémon vyzeral dosť vysilene.
    Chovateľka prišla k Miltankovi bližšie a drepla si. "Si v poriadku? Nie si zranený alebo chorý?" Pokémon pokrútil hlavou. "Nie, len veľmi smädný a unavený z toho hrozného tepla." Tania sa začudovala. "Nemalo by tu byť jazierko?" "Bolo, ale v týchto suchách rýchlo vyschne a musíme čakať, kým ho dážď znovu nenaplní."
    Zamyslela sa. Hazel bola vodný typ - možno by mohla pomôcť. Avšak, bola ešte veľmi mladá a neovládala žiadny vodný útok. Tanii však nijaké iné riešenie nenapadlo. Preto zašla za Hazel a spýtala sa jej, či by nedokázala nejako pomôcť dehydrovanému Miltankovi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Neviem používať Water gun," Hazel sa zatvárila smutne. "Ale..." Výraz jej tváre napovedal, že ju niečo napadlo, ale nevie presne, ako to podať. Napokon sa bez slova rozbehla smerom k vyschnutému jazierku. Tania s Nicom ju nasledovali. Hazel skočila do stredne veľkej jamy, ktorá bola kedysi plná vody a dala sa do hrabania.
      "Už chápem. Mudkip má asi schopnosť vycítiť vodu," riekol Nico. Tania pokývala hlavou. Hazel usilovne hrabala a hrabala. Istý čas spod jej labiek odlietavala len suchá hlina, ale zrazu narazila na pramienok vody, ktorý postupne naplnil jazierko asi do polovice. Tania odbehla, aby privolala Miltanka a pomohla mu prísť k jazierku.
      Pokémon sa lačne napil. Trvalo asi minútu, kým úplne uhasil svoj smäd. "Ďakujem, Hazel," usmial sa na vodného Pokémona. "Bez teba by som asi úplne vyschol." Mudkip sa mierne začervenala, ale vyzerala hrdo.
      "Vadilo by ti dať nám trochu svojho mlieka, Miltank? Potrebujeme ho totiž na varenie," objasnila chovateľka a pripravila si fľašku na mlieko. Hazel vyvalila očká a uprene sledovala, ako Miltank prikývol.
      Tania si znovu drepla, aby bola k Miltankovi bližšie a pustila sa do dojenia. Nešlo jej to zle, nerobila to prvý raz, ale žiadalo si to ešte trochu cviku. Dávala zvlášť pozor na to, aby ani jedna kvapka mlieka nevyšla nazmar a nekvapla mimo fľaše. "Nič podobné som ešte nevidela," povedala udivená Hazel. Akonáhle bola fľaša plná, Tania vstala a otvor zapchala zátkou.
      "Vďaka, Miltank. Určite ešte prídeme, a znovu tu bude Hazel, aby vám pomohla s bojom s teplom, ak to bude nutné," sľúbila. "Dovtedy sa určite naučím Water gun a urobím fontánu!" zvolala Mudkip, keď spolu s Nicom a Taniou opúšťali ohradu.

      Vymazat
    2. Mléko se ti podařilo získat! Miltank ti dala své mléko. "Přijďte zas! Moc se na fontánu těším!" zavolala.

      Vymazat
  3. Získávání MooMoo mléka
    Teď mi zbývalo získat poslední ingredienci a pak už jsem mohl vyrazit vařit jídlo. A tak jsem vyrazil na místo, kde se zde na ostrovech vyskytovali Miltank. Cesta se mi trochu protáhla, jelikož jsem se na ostrově stále nevyznal a tak se mi povedlo ztratit pár hodin světla blouděním špatným směrem. Teď už jsem ovšem viděl v dáli ohrady a tak jsem s obnoveným nadšením vyrazil dál. Doufal jsem, že tuhle část získávání ingrediencí budu mít brzo za sebou a budu se moct věnovat vaření. Doufal jsem totiž, že bych ještě dnes večer šel na výlet s Mimikyu a Ikit. K ohradě ve, které se nacházejí Miltank se dostanu ještě o půl hodiny později. Tak snad se mi podaří najít nějakou ochotnou Miltank brzo, abych stihl se dostat zpátky do města a uvařit dřív než skončí lekce. Pomyslím si, zatímco jdu podél ohrady, abych uviděl nějakou Miltank. Netrvá to nijak dlouho a už uvidím první Miltank, zamávám jí a naznačím jí, jestli by nemohla náhodou dojít za mnou. Miltank měla očividně dobrou náladu, jelikož ještě než došla k nám, tak nás pozdravila a zeptala se co potřebujeme. "Ahoj, jsem student, který je na letní škole a k dnešní lekci potřebujeme získat moomoo mléko. Máme připravovat nějakou zdejší specialitu. Bohužel už jsem zapomněl jak se jmenuje." Objasním Miltank, důvod mé cesty sem. Ta chápavě přikývne a odpoví. "Ráda bych vám pomohla, ale dneska jsem už dojila, takže nevím zda bych vám dala dost mléka. Ale pokud bych vám mohla poradit, zkuste jít za Yui, sice se chová jako netykavka, ale na druhou stranu, když jí nabídnete Oran berry, tak vám klidně skočí do náruče." "A jakpak ji poznám?" "Má jedno ucho hnědé a druhé černé. Včera majitel natíral plot a ona si jedno ucho zašpinila." Vděčně pokývu hlavou a zeptám se zda má ještě nějaké rady pro mně. "Asi jen, neříkejte Yui, že jste ji poznal podle hnědého ucha, je nerada, když ji na to někdo upozorňuje. Poděkuji a vyrazím hledat Yui. Tu se mi nakonec podaří najít o kus dál. Opatrně zkontrluji zda plot už stihl uschnout, jelikož bych si nerad zašpinil plášť. A pak jej přeskočím a vyrazím za ní. "Ahoj, mohl bych se na něco zeptat?"
    "Odpověď je ne."
    "Ale vždyť jsem ještě nepoložil svou otázku."
    "Říkám ne." řekne Miltank a otočí se na kopýtku a vyrazí pryč. Slabě si povzdechnu. "Mohl bych ti za to něco nabídnout." Zkusím, Miltank se ovšem neotočí a začne odcházet. "Ehm, mám tady Oran berry." Z toho jak obtížně se jí dělali dva kroky ude mně, šlo poznat, že tohle byla nabídka, kterou má problém odmítnout. Slabě se usměji, jelikož rada, kterou jsem dostal byla pravdivá. "Je čerstvě utrhnuté, krásně zralé." Začnu popisovat berry a u každého slova sebou Miltank trhne. "Já,...já....já o to nestojím." vydá ze sebe s vypětím sil Miltank, načež zareaguje ovšem její "kamarádka", která dost jasně naznačí, že když Yui nechce, tak ona si to vezme. "Tak na to zapomeň, tohle je moje Oran berry, přišel za mnou a né za tebou. Tak se mně nepokoušej okrást o mé berry." Vyhrkne okamžitě a o sekundu mně obejme, zvedne a postaví za sebe, jako kdyby chránila svůj majetek. "Já jen myslela, že o to nemáš zájem." řekne na svou obhajobu druhá Miltank a nenápadně na mně mrkne, takže mi dojde, že mi Miltank opět pomohla. "Oran berry za mléko souhlasíš předpokládám, že?" Souhlasně přikývnu a následně ji předám požadované Oran berry.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miltank spokojeně jí darované berry, zatímco mně vede na místo, kde ji budu moct podojit. "Už jsi tohle někdy dělal?" Zeptá se mně, když tam dorazíme. "Jednou už ano." Miltank si povzdechne a zamumlá něco ve smyslu: "Proč nemůžu jednou pracovat s profesionáli." Pak zvedne hlavu a promluví ke mně. "Dobře budu se ti snažit pomoc jak jen to budu zvládat. Takže zatím si připrav nějakou nádobu." Přestože jedna má část chtěla říct, něco ve smyslu, že tohle je přece pochopitelné, tak ta rozumnější tomu naštěstí zabrání, jelikož se nechce připravit o možnost případné nápovědy. Vezmu si stoličku, která se nachází nedaleko a následně i kýbl do, kterého budu dojit. Koneckonců na to, abych se trefil do relativně úzkého hrdla nádobky, kterou já používám na přenášení, tak to bych musel být trošišku na jiné úrovni. S radami, které mi poskytne Miltank se mi bez problémů podaří ji podojit a následně přelét do jedné nádobky. "Děkuji za mléko a za rady." Poděkuji, když Miltank opět odejde řešit si své věci, jako například pást se a přemýšlet kde by získala další oran berry. "Hm, mám takový pocit, že tohle nebude dost na to, aby mi to vystačilo povzdechnu si a tak vyrazím hledat další Miltank, která by mi umožnila vzít si od ní mléko. Chvilku se potuluji mezi dalšími Miltank. některé mně odmítnout dopředu, jelikož nedávno je už někdo dojil. Některé prostě proto, že nemají náladu něco dělat. Nakonec se mi přece jenom podaří najít nějakou, která by mohla být ochotná. "Ahoj Miltank." Pozdravím a než stihnu říct něco dalšího, tak Miltank zvedne ruku, abych byl potichu. "Nech mně hádat. Jsi studen,...na letní škole, že ano?" Souhlasně přikývnu. Miltank si protře spánky a pak dodá. "A jsi tu, abys získal nějaké moomoo mléko na vaření, není liž pravda?" Opět souhlasně přikývnu. "Proč mlčíš, ohromili tě moje věštecké schopnosti? HM?" zeptá se Miltank a já dřív, než se nad tím stihnu zamyslet, tak mu odpovím. "Ono, vzhledem k tomu, že o tom mluví skoro každá Miltank, kterou jsem potkal, tak to není až tak překvapivé." Tahle odpověď Miltank zarazí a o vteřinu později se už pomalu zdá, že je na pokraji zhroucení. "Nikdy nebudu dobrý věštec." Začnu popotahovat Miltank. "Ehm...ale neříkal jsi co budu vařit?" Zkusím mu nadhodit otázku, kterou taky mohl slyšet a já sám sem na odpověď zapomněl. Miltank se ve vteřině narovná a zapadne zpátky do role. "Malasada, to je to co budeš vařit, že?" Bezhlesně pokývu hlavou ochromený jeho věšteckými schopnostmi a taky tím, že to znělo dost podobně jako to co nám říkali vyučující a co jsem zapomněl. "Tvé zaměření je trenér, že ano?" Nenápadné zavrtění hlavou. "Říkal jsem koordinátor, vždyť to jde na tobě krásně vidět, ta maska a tak pro vytvoření záhadné postavy, jasný koordinátor." Opět zavrtění hlavou a Miltank si slabě odkašle. "Chovatel?" "Wau, jak jste to věděl." "To jsou mé úžasné psychické schopnosti." Začne se chlubit Miltank a bohužel pro nás oba se je rozhodne ukazovat dál. "Podívej uhodnu na co se zaměřuješ." V duchu zaúpím, jelikož typů pokémonů je podstatně víc než zaměření, takže by to mohl být docela bolestivé poslouchat jak myslel něco jiného. "Temný typ, že ano?" Opět zavrtím nepatrně hlavou a prstem do vzduchu načrtnu písmeno D. "Ne, ne, ne ty jsi samozřejmně specialista na Dračí typ, že ano?" tentokrát se ve vzduchu objeví U. "Dušší chovatel. Dušší chovatel? Něco takového existuje? To slyším prvně." Zatváří se pochybovačně Miltank, ale nakonec nad tím mávne. "Každopádně, kde jsme to přestali." "Jestli bych tě mohl podojit, abych mohl udělat...jídlo." Opět mi vypadlo jak se to jídlo nazývá. "To jsme se dostali, až tak daleko? Jistě, jistě tady jsme přece skončili. To koneckonců vím, že ano. Jsem věštec. Musím to vědět." Dodá rychle Miltank. "Jistě můžeš, ale prvně musíš uhodnout tři složité hádanky."

      Vymazat
    2. "Hádanka první: Čtyři rohy, žádné rohy a přece to chodí." Přednese Miltank první hádanku a zaujme povýšeneckou pozu, očividně předpokládal, že tohle neuhodnu. "Noo, mohly by to být dveře?" Miltank sebou šokovaně trhne. "Ano, jak jsi to...ehm...Uhodl jsi první hádanku, ještě dvě tě čekají, než dosáhneš své odměny." Miltank si odkašle a přednese druhou hádanku. "Nemá nohy, nemá ruce a přece vrata otvírá." Teď už jsem začal mít docela jasno, jak k těm složitým hádánkám přišel. "Že by to byl vítr?" "Tys, tys uhodl i druhou hádanku, ale třetí nezvládneš: Ve dne malá jako rattata, v noci všechno přerostu, když mě vidíš, nevidíš." "Tak to bude tma." "Já jsem zničen uhodl jsi všechny mé hádanky. Už nemám nic, čím bych se mohl chlubit. Už budu jen další tuctový Miltank." "A co kdybych ti dal nějakou novou? Těžkou?" Miltank opět ožije a souhlasně začne přikyvovat. "A já ti za to dám mléko." Nadechnu se, abych řekl, že to mi měl dát za uhodnutí těch tří hádanek, ale pak to hodím za hlavu a řeknu jednu, která mně právě napadla. "Co můžeme vidět jednou v minutě, dvakrát v momentě a nikdy v tisíciletí?" Miltank se chvíli na něco přijít, ale pak to vzdá. "Přece M, ne?" "Ááá, tahle je dobrá to si zapamatuji. Tak dobrá pojďme." řekne Miltank a zatímco ji dojím, tak si ještě několikrát zopakuje mou hádanku, aby na ni nezapomněla.

      Vymazat
    3. Miltank brzy zapomněla hádanku i to, že jsi ji dojil. Mléko ti však ochotně dala, naplnila jednu tvou sklenici.

      Vymazat
  4. 1. Plnění dvou sklenic od Milktanků s pesimistickým Deino doprovodem

    Po tom co se Ino dozvěděla o další lekci, byla více než nadšena. Přesně o tom totiž mluvila s malou pesimistickou Deino. Vypadalo to, jako by jí štěstí zrovna hrálo do karet. Sebrala svých šest švestek a zamířila rovnou do lesa táborníků, kde se dle zadání, dalo sehnat Moomoo mléko. Díky bohu u sebe již měla nějaké sklenice, tedy, přesně dvě, což by jí mělo bohatě stačit. Moc neměla představu o tom, jak se vlastně dojí Milktanci, tak z toho pochopitelně byla mírně vystresována a vzhledem k tomu, že nechtěla cestou kráčet sama, jako samotinká samička, rozhodla se vyvolat tu nejpříjemnější společnicic - Deino.
    "Drž se u mě..." Promluvila k ní a hleděla, jak k ní nechápavě zvedla hlavu, jako by snad imaginárně říkala, jak jí nesnáší. A jak se nesnáší. Asi by jí to měla více objasnit.
    "Chodím přes léto na lekce školy z Aloly, tohle je již 4... Myslím? Shodou náhod je zrovna jako téma vaření, tak mě napadlo, že bys mi mohla pomoci nasbírat potřebné ingredience..." Drkla do ní lehce nohou a ušklíbla se. Deino jako vždy odvrátila hlavu a otráveně přikývla. Ino si jen povzdechla a vyrazila vpřed po cestě. Pohybovaly se sice pomaleji, kvůli slepé Deino, ale to nebylo zas tak hrozné. Jen bylo čas od času potřeba počkat.
    A netrvalo to ani tak dlouho, co Ino již opodál zahlédla stádo s Milktanky. Přikrčila se za křoví a opáčila se na Namoritai. "Už je vidím... Jsou kousek od nás..." Osvětlila jí situaci. "Chceš jít se mnou?" Dala jí ještě možnost výběru, jelikož jí nechtěla nutit. Po tom, co viděla takové polo-kývnutí usoudila, že tedy půjde s ní. "Žádné prudké pohyby, jen poslouchej, co se bude dít..." V její tváři se objevil trošku ustaraný výraz, ona přeci jen nevěděla, jaký to je být slepý. Nadále nad tím nepřemýšlela a dala se konečně do pohybu a Deino, pomalu našlapujíc, trošku nemotorně za ní.
    Zdálo se, že si Milktank kousek od nich vůbec nevšiml, že někdo přichází. Možná by i Ino byla radši, kdyby si jich všimnul, aby alespoň věděla, na čem jsou a zda mají nějakou šanci. Namori popoběhla za ní ale k jejich neštěstí jí silněji vrazila do nohy a Ino zavrávorala, což je obě stálo podezřívavý pohled růžového tvora, který pozvedl obočí. Koukali na sebe určitě kolem pár minut mlčky, čekajíc, co jeden z nich udělá.
    "Já - omlouvám se, neměli jsme se tak plížit..." Vyvalila ze sebe najednou Ino, aby se konečně zbavila toho stresu a adrenalinu, který jí koloval v žilách. "Přišli jsme v míru, přísahám. Já jsem Ino a tohle je Namoritai..." Poukázala na tvorečka, který stál za její nohou.
    "Nikdy jsem tu nebyla, je to pro mne trošku nové, omluv prosím mé počínání... Přišly jsme pro trochu mléka. Potřebujeme jej na vaření, je to jedna z lekcí v Alolské škole, konkrétně dvě alolské Malasady." Na tváři se jí objevil přívětivý a milý úsměv, byla ráda, že ten kámen shodila ze srdce tak rychle. Milktankův pohled se víceméně změnil spíše na zvědavý. Pokýval a Ino se k němu rozešla ještě o pár kroků blíž. Když byla možná tak metr a půl od něj, položila na zem tašku a vyndala z ní prázdné sklenice. Jednu vložila Namoritai do úst s poprosením, zda by ji nepodržela a druhou tiskla v dlani. Ještě koukla jednou trošku opatrně na Milktanka a s pomalým přiblížením začala tahat za mléčné žlázy, ze kterých pomalu vytékalo mléko. Na to, že nikdy v životě nic a nikoho nedojila, jí to šlo popravdě docela dobře. Pomalu mléko vymačkávala nejdřív z jednoho, druhého, třetího i čtvrtého, aby to nebylo pro Milktanka nějak bolestivé, na to si dávala pozor.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po jedné sklenici se na něj vděčně podívala a pokusila se naplnit i druhou. Kontrolovala čas od času jeho výraz, který skýtal úsměv, jako by se snad uvnitř Milktank trošku smál tomu, jak přehnaně byla Ino opatrná. Po skončení sklenice opatrně uložila do tašky a zavřela ji. Pohladila malou Namoritai po hlavince a opáčila pohled na Milktanka.
      "Děkuji moc." Přikývla pokorně hlavou a usmála se na něj. "Si moc hodný. Doufám, že se ti tu bude dařit dobře." Dodala ještě a po skončení vytáhla z batohu čokoládovou sušenku a podala ji Milktankovi, který ji přijala a s velkým úsměvem na tváři ji začal pomalu chrupkat.
      "Pokud se tu objevím zas, určitě přinesu další sušenku." Poznamenala mile a pomalu se i s Namoritai rozešla dále, s doprovázejícím Milktankovým máváním.

      /-1 čokoládová sušenka

      Vymazat
    2. Podařilo se ti naplnit jednu sklenici.

      Vymazat
  5. 1. Plnění speciální láhve Miltank mlékem
    2. Účastní se Shinx, chvíli i Quilava a Meowth
    3. Další ingrediencí pro uvaření Alola speciality bylo Moomoo mléko. Nezumi se zeptala kolemjdoucích, kde by se takové mléko dalo získat, protože dříve o žádné farmě poblíž neslyšela. Poradili jí, že se v lese táborníků nachází jeden velechov plný Mareepů a vyhledávaných Miltanků. Věděla, kudy tam jít, jelikož v okolním lese před několika dny a trochu se tu sblížila společně se svým prvním chyceným Pokémonem.
    Teď už byla jen kousek od určeného místa, a proto vzala do ruky Pokéball. Vyhodila ho do vzduchu a povolala tak jejího Shinxe. Ten se okolo sebe rozhlédl a poznal místo, kde mu Nezumi házela klacík. „Jdeme znovu hrát?“ zeptal se nadšeně a zamával ocáskem. Nezumi se pousmála. „Možná později, teď tu máme důležitější úkol. Musíme získat další ingredienci, kterou je Moomoo mléko. O něj poprosíme někoho z Miltanků poblíž,“ usmála se. Shinx na ní nejistě mrknul, asi se trochu bál místa plného Pokémonů, a proto Nezumi dodala: „Bude to pro tebe skvělá zkušenost.“ Shinx na to nijak nereagoval, jen se trochu uculil a rozešel se po cestě dopředu.
    Netrvalo to dlouho, velechov byl vidět již z dálky, takže se k němu Nezumi a Shinx dostali bez větších obtíží. Shinx se držel spíše za svojí trenérkou, a když se na něj otočila a chtěla něco říct, objasnil svojí pozici tím, že „je bude chránit zezadu, kdyby něco.“ Nezumi se na to pousmála. Líbila se jí Shinxova povaha, ale přeci jen ho chtěla jeho strachu zbavit. Pokud by se jí to povedlo, určitě by se Shinx cítil mnohem lépe. Přesně kvůli tomu si ho vybrala pro tento úkol.
    Vydala se vpřed, připravena poprosit nějakého Miltanka. Už si jednoho vyhlédla, když v tom si všimla Miltančí samičky v rohu, jak pláče. Odsunula svůj důvod příchodu na později a vydala se k ní. Když přišla, udělala to, co dělá častěji – skrčila se, aby pro Pokémona nebyla příliš vysoká. „Co se děje?“ zeptala se se starostlivým podtónem.
    Miltank se na ní přes mokré oči podívala a chvíli váhala, jestli by měla něco říct. Nakonec nejspíš zjistila, že nemá na vybranou, pokud chce její situaci nějak vyřešit. „Moje mládě je nemocné, a tak se můj Miltank partner vydal potají do lesa, aby našel Berries a pomohl mu. Už se hrozně dlouho nevrátil a já o něj mám strach, navíc kondice mého mláděte je pořád stejná,“ řekla a sem tam hekla, jak jí tekly slzy. „Šla bych za ním, ale nemůžu mládě opustit. Navíc bychom do lesa ani neměli chodit,“ pronesla a starostlivě sebou cukla. Vypadala opravdu bezradně.
    Nezumi se pousmála a na chvíli se otočila Shinxe. Ten hned věděl, co se po něm bude chtít, a nadšeně zvedl hlavu. Pak se Nezumi otočila zpátky na Miltank. „Slibuju, že ho najdeme a přivedeme zpátky i s Berries. Ty se mezitím starej o malou,“ přislíbila. Miltank vypadala dost nejistě, ale opět přikývla, protože jiný nápad sama neměla. Nic už neřekla, jen se pousmála a vydala se směrem k Miltank mláděti, které leželo a vypadalo opravdu nemocně.
    „Pojď,“ popohnala Nezumi Shinxe, který ji pár skoky dohnal. Vydali se zpět do lesa, odkud vyšli, protože tam to trochu znali. Dostali se na místo již za chvíli. „Pokud uvidíš jakékoliv stopy nebo vodítka, hned mi dej vědět,“ podala Nezumi svému parťákovi instrukce. Shinx jen přikývl a začal se okolo sebe ohlížet, zatímco spolu se svojí trenérkou šli vyšlapanou cestou.
    Najednou něco Raider zahlédl. „Tady, Nezumi! Podívej!“ vykřikl. Trenérka následovala jeho pohled a uviděla v cestě pár Miltančích stop vedoucích do křoví. „To musí být ono. Skvělá práce, Raidere,“ pochválila ho rychle a oba se vydali po podivných stopách. Nezumi vlezla pro jistotu do keře jako první a Shinx ji následoval. Za keřem stopy pokračovali, ale již po chvíli se změnil terén a bylo těžké je vidět. Nakonec zmizely úplně a Nezumi se Shinxem se ocitli na místě obklopeném ze všech stran stromy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oba se okolo sebe rozhlíželi, ale Miltanka neviděli. „Miltanku? Jsi tu?“ křičela Nezumi do okolí se zvýšeným tónem hlasu, aby ji Pokémon uslyšel. Žádné odpovědi se jí ale nedostalo. A pak uviděla kouř a kousky elektřiny. „Shinxi, rychle!“ s těmito slovy se rozběhla přesně tím směrem.
      Když doběhli na místo, spatřili Miltanka. Stál před malou kupičkou Berry a snažil se je chránit. Naproti němu byli tři naštvaní Joltici, kteří na něj útočili. Miltank byl sám velmi unavený a plný čmouh – navíc, nevypadal zrovna jako zkušený bojovník. Nezumi s ničím neváhala a skočila před něj. Shinx vešel dopředu nejistě a skrčil se, nejistý, co udělat.
      „Shinxi, potřebuju tvojí pomoc. Vím, že společně to dokážeme!“ povzbudila ho. Raider udělal nejistý krok, než skočil před svojí trenérku. Byl přikrčený k zemi, ale rozhodl se bojovat. Nezumi vyhodila do vzduchu další dva Pokébally a na scéně se objevili Quilava a Meowth. Všichni tři Pokémoni teď stáli vedle sebe proti rozzuřeným Joltikům.
      Divocí Pokémoni se rozhodně jen tak nevzdali. Jeden z nich proti Quilavovi vystřelil String Shot a Nezumi hned reagovala. „Kaito, vyskoč a použij Ember!“ zavelela. Quilava byl připraven, proto se útoku od prostředního Joltika vyhnul a napálil do něj ohnivý útok, který měl velký účinek a donutil ho odskočit pryč, ne však úplně.
      Mezitím ale vyskočil na útok i další Joltik, mířil přímo ke Kaitovi ve vzduchu. „Aiko, ochraň ho a odhoď druhého Joltika Scratchem!“ Meowth vyskočila a trefila Pokémona útokem, avšak přesně v tu chvíli zaútočil na Meowth také druhé Joltik a trefil ji Fury Cutterem. Odhodilo ji to ke stromu. „Meowth! Jsi v pohodě?“ zeptala se Nezumi rychle. Meowth ukázala ruku se zvedlým palcem na ruce a postavila se, připravena pokračovat v boji.
      „Raidere, použij Charge. Kaito, ty Ember, a Aiko Scratch!“ zakřičela trenérka. Všichni tři Pokémoni se vrhnuli proti svým protivníkům. Střetem všech útoků nastal opět výbuch. Když kouř zmizel, Joltikové vypadali unaveně – zřejmě neměli příliš vysoký level, jak bylo u divokých Pokémonů zvykem. Rozběhli se pryč.
      Nezumi se skrčila k Miltankovi. „Jsi celý?“ zeptala se a přitom ho kontrolovala. Miltank se postavil a přikývl, vypadal vděčný za to, že mu pomohli. „Poslala mě tvoje partnerka. Musíme tyhle Berries i tebe samotného dostat zpátky co nejrychleji,“ na to Miltank jen přikývl.
      Vydali se stejnou cestou zpátky. Cestou jim Miltank vyprávěl, co se stalo. Prý našel tyhle Berries, ale cestou zpátky ho potkali tři Joltikové, kteří chtěli Berries pro sebe, a začali na něj útočit. Nezumi si oddechla, byla ráda, že to stihla včas – kdyby se zpozdila, kdoví, jak by celá tato situace dopadla. Naštěstí se však nic nestalo a jak Berries, tak Miltank byli v pohodě.
      Došli na farmu. Už z dálky si Miltank všimla svého partnera a mávala na něj. Došli k sobě a objali se, mezitím si něco říkali. Pak ji Miltank podal Berries a samička je podala mláděti. Hned poté se přesunula k Nezumi. „Ani nevím, jak vám poděkovat. Kdybyste nepřišli, dopadlo by to strašně,“ řekla starostlivě a narychlo se otočila na své mládě. „Mohli bychom pro vás něco na oplátku udělat?“ zeptal se poté druhý Miltank, samec. Nezumi se moc dlouho nezamýšlela. „Vlastně.. Původně jsme sem přišli pro Moomoo mléko. Jsem studentka na Pokémoní škole v Alole a naším úkolem je uvařit speciální jídlo pro Pokémony, pro které je takové Moomoo mléko potřeba. Byla bych vám hrozně vděčná, pokud bych si nějaké mohla vzít,“ vysvětlila svojí situaci Miltančímu páru a čekala na odpověď, zda ji nechají nějaké to mléko natočit to speciální láhve.

      Vymazat
    2. Miltank svolila. "Můžete," usmála se. Dala ti pak mléko do tvé láhve.

      Vymazat
  6. Janet

    1. přemlouvání Miltank na mléko 1/2
    2. sama (chvíli Litten)

    Další co musím získat je moomoo mléko. Vydám se do lesa táborníků pro mléko od miltank. Miltankové tam žijí v ohradě, to už vím. Jednou už jsem v lese táborníků byla. Tenkrát jsme přespávali s pokémony pod stanem a večer jsme byli u táboráku. Do lesa táborníků se vydám téměř během a když zastavím v tábořišti, vydám se rovnou k ohradě s Miltanky. Podívám se na ně a potom se nesměle zeptám: „Mohla by mi dát některá z vás mléko?“ „To jsi přišla brzo, je po poledni.“ Dostanu odpověď. „Já už také mléko dala a nebudu ho teď mít.“ „Já také.“ A podobné omluvy slýchám od dalších Miltanků. Někteří se k tomu nevyjádří, ale jedna Miltank prostě prohlásí: „A co si myslíš? Že jsme nějaké výrobny mléka?! Já teda ROZHODNĚ NEDÁVÁM mléko každému na potkání!!!“ Okej. Pomyslím si. Její upřímnost mě sice trochu překvapí, ale chápu ji. Má pravdu. Proč by měla dát mléko každému trenérovi, který sem přijde? „A… Kdybych pro tebe něco udělala a ty jsi mi dala mléko na oplátku?“ Zeptám se. Miltank pokrčí rameny. „No to bych si musela rozmyslet…“ Odsekne. „Fajn. Ale jak tě v tomhle stádu poznám?“ „Jmenuji se Laca.“ Oznámí. „Všichni mě tady znají. Není zde jediná Miltank, která by mne neznala.“ „Dobrá, Laco. A… Co pro tebe můžu udělat?“ „Mám hrozný hlad.“ Řekne sebestředně Laca: „Ráno jsem zaspala a nezbylo na mne moc jídla. Když dojdeš támhle do té dřevěné budovy.“ Ukáže Laca na kůlnu, „možná tam najdeš nějaké berry a ovoce a zeleninu.“ Řekne Laca a ještě rychle dodá, aby využila příležitosti: „A také by tam mohlo být seno. Já už mám místo, kde spím různě… bez sena. Je rozfoukané všude kolem tak by jsi mi mohla přinést jistě další.“ Zasní se Laca. „Abych neležela na tvrdém, že...“ „Em. Dobře.“ Řeknu, protože tuším, že jinak mléko nedostanu. Laca je sice sebestředná a myslí jenom na své pohodlí, ale na druhou stranu ji chápu. Proč by mi měla dát mléko? Vydám se z ohrady do kůlny pro nějaké jídlo.
    Jídlo tam ovšem není. Sice prohlédnu celou kůlnu, ale jediné, co tam najdu jsou hrábě a další nástroje. Ani jedno jablíčko. A možná tak deset stébel sena. To jí stačit nebude a kdybych jí to přinesla, tak mě Laca vyhodí. Čili jídlo pro Lacu budu muset někde najít sama. Povzdychnu si a vydám se do lesa.
    Procházím lesem a hledám nějaké berry. Po pěti minutách uvidím keř s několika málo oran berry. Ty otrhám a hledám, jestli nenajdu ještě nějakou. Už to vypadá, že nic, když ještě jednu objevím. Utrhnu jí, jenže v tu chvíli přiběhne Joltik a skočí mi na ruku s bobulema. Já zaječím, pustím berry a s nimi i Joltika, z kterého mám strach. A s jekotem se rychle rozeběhnu pryč. Teď potkat spinaraka, nebo dalšího Joltika či Ariados odtud okamžitě zmizím a už se sem nevrátím nehledě na úkol. Teď si však po asi třech minutách, kdy šílím – pomoc Joltik – uvědomím, že jsem tady pro berry a že to mohlo být i horší – mohla jsem potkat Galvantulu. Ať si o ní říká kdo chce co chce, takovýchto pokémonů se bojím. Vydám se tedy dál do lesa a pečlivě se rozhlížím kolem sebe. Hledám nějaké berry a také zjišťuji, jestli tady někde nejsou další joltikové a jim podobní pokémoni. Když se něco hýbne v keři, já sebou trhnu, protože mám v paměti ještě živý obrázek joltika, který mi skočil na ruku. Na ruku! Naštěstí se pokémon rychle objeví. Je to weedle, tedy není, čeho se bát. Udělám ještě asi tak deset kroků a objevím keř s Persim berry. Natrhám tam asi deset bobulek a vydám se najít ještě ovoce nebo zeleninu. Místo toho ale najdu keř se Sitrus berry a proto natrhám ještě čtyři Sitrus berry. A potom hledám dál. Když ani po čtvrt hodině nenajdu žádné ovoce ani zeleninu, vydám se zátky z lesa. To bude MIltank nadšená, kromě toho, že nenesu seno nesu jenom bobulky. Napadne mne. Cestou ale objevím ještě Lum berry. Proto si natrhám ještě dvě jediné Lum berry, které na keři jsou a potom už se vydám opravdu za Miltank.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2/2

      Když vystoupím z lesa, uvidím stromy, na kterých rostou jablka. Jabloně. Já jsem kolem nich šla do lesa a nevšimla jsem si jich! Dojde mi, protože přeci za tu chvíli, co jsem byla v lese nevyrostly. Nicméně berry si položím na zem dostatečně daleko od stromu a potom na něj vylezu. Stoupnu si pod něj, vyskočím, abych se chytla nejnižší větve a potom už obratně vylezu nahoru. Tam uthnu čtyři jablka a přemýšlím, jak je dostat dolů, abych je neotloukla, protože by mi to Laca mohla omlátit o hlavu. „Littene.“ Povolám ven Littena. Ten se objeví pod stromem a hledá mne. „Tady jsem, Littene.“ Řeknu a Litten se překvapeně podívá na strom. „Co tam děláš?!“ Zeptá se mne nevěřícně. „Trhám jabka.“ Odpovím mu a potom ho požádám, jestli by ta jablka nemohl chytit a položit na trávu, aby se neomlátili. „Jo.“ Řekne překvapeně Litten. „Tak tady máš.“ Řeknu a hodím mu jedno jablko. Litten ho chytne a položí do trávy. Totéž se stane i s druhý a třetím jablkem. Čtvrté sice hodím, ale Litten ho nechytne a to spadne na zem. A někam, kdoví kam, se odkutálí. „Nevadí.“ Zarazím Littena, když chce jablko hledat. „Děkuji, Littene.“ Řeknu a seskočím ze stromu. Litten na mne se zájmem kouká. Takže bobule by byli a bylo by i ovoce nebo zelenina. V našem případě ovoce. Ještě to seno. Seno se dělá z trávy, ale ta nemůže uschnout dostatečně rychle. A co jí podestlat trávou? Napadne mne. Vrátím se na tábořiště, dojdu do kůlny a vezmu si tam nářadí a posekám trochu trávy, kterou potom vezmu a i s berry a jablky to odnesu k výběhu Miltank. „Co to vlastně děláš?“ Na mě zírá Litten. „Pomáhám Miltankům.“ „To nejsou tvoji pokémoni.“ Řekne Litten. „Snad nežárlíš…“ Začnu si ho dobírat. „Ne, ale je to zbytečné.“ Odpoví Litten, lehne si kousek od ohrady a začne se vyhřívat na sluníčku. Já přinesu do výběhu Miltanků trávu a zeptám se, kde je Laca. „Laca? Támhle. Ale pozor, bývá docela…“ „Já už jsem s ní mluvila.“ Ujistím Miltank. „Aha… Tak to jo. No, i tak.“ Řekne a já se vydám za Lacou. Začínám mít pocit, že tady Laca nemá nejlepší pověst. Když za ní přijdu, Laca se válí v budově, která jim slouží jako domov – v Miltankíně. Jak jdu dovnitř, Miltank se probudí. „Už jdeš. To je…“ Zarazí se a vykulí na mě oči: „Co to je?“ Zeptá se mně. „Tráva.“ Odpovím. „To vidím.“ Odsekne Miltank. „Já nebudu jíst trávu.“ „Ta taky není k jídlu ale proto, aby se Vaše Veličenstvo mělo na čem válet.“ Zavtipkuji a Miltank se sice pousměje, ale rychle toho nechá. „A co tedy máš k jídlu?“ „Nejdřív ti sem dám tu trávu, potom ti sem přinesu to jídlo.“ Řeknu jí. Hodím jí trávu na zem, kde je její místo a rozprostřu jí to tam. Potom se vrátím pro bobule a jablka. Všechno ještě umyju pod tekoucí vodou potom to donesu Lace. „Tady je máš.“ Podám jí Berry a jablka, aby netrpěla hlady. Tentokrát si ale tuhle poznámku nechám pro sebe. „Tak co Laco? Dala by jsi mi mléko?“ Zeptám se jí.

      Vymazat
    2. Laco přikývla. "Dám ti jednu sklenici!" souhlasila.

      (Omluvně posílám 2 body do akce z důvodu zdržení akce nepovšimnutím příspěvku v administraci.)

      Vymazat
  7. Chovatelka zamířila na dobře známé místo, kde získala jednoho ze svých nejlepších přátel. Na Miltank narazila pouze náhodou a nyní se na toto místo vydala s cílem přemluvit dalšího, ovšem z důvodu mléka, nikoliv přidání se k týmu. Uvažovala o tom, zda získání mléko od dalšího Miltank není podvádění - sama však věděla, že nemůže svou Miltank obtěžovat navždy.
    Přestože sem chodila často, překvapilo ji, že vlastně nemá ani tušení, kde se nachází stáje. Viděla spoustu ohrad, ovšem neviděla žádnou s Miltanky. Zeptala se kolemjdoucích, aby jí poradili a pak na místo zamířila sama.
    Vešla do stájí a zahlédla ojedinělou Miltank, která zrovna vycházela ze stáje ven. Nadechla se, aby se jí zeptala. Hlas jí však zůstal v těle a nevyšel. Byl to zvláštní pocit, celé tohle získávání mléka. V ruce sevřela skleničku, nadechla se a odhodlala se.
    Miltank byla kupodivu rychlá. Než se chovatelka otočila, už mířila z kopce dolů k velkému táborovému prostoru. Zelenovlasá za ní rychle pospíchala.
    “Promiň!” zavolala dívka. Miltank nezareagovala, zřejmě si nemyslela, že oslovení bylo mířené na ni. Děvče přiběhlo blíže a poklepala Miltank na rameno. Tehdy se pokémon otočil.
    Její překvapený a podezíravý pohled, kterým na chovatelku hleděla, dívku ještě více znervózňoval. “Bonjour. Omlouvám se, že tě ruším, ať už míříš kamkoliv,” začala. “Jsem River Hope, studentka profesorky Burnet z Aloly. Je mi zvláštní se tázat, ale chodí sem lidi pro mléko? Dověděla jsem se, že se mám zeptat Miltanků - sama jednu mám, ovšem momentálně se nenachází u mě,” vysvětlila.
    Miltank se usmála. “Ano, lidé sem chodí pro mléko. Chtěla bys nějaké?” zeptala se.
    Chovatelka si oddechla. Miltank nebyla nepříjemná, jevila se jako přesný opak.
    “Moc ráda bych, je-li to možné. Mám tu tuto skleničku, poprosila bych o její naplnění. Ráda bych pomohla, pokud bude třeba, avšak musím se přiznat, že je to mé poprvé,” řekla nesměle.
    Její doufání v to, že Miltank bude zkušenější, se vytratilo, ovšem na důvěře k Miltank to nic nezměnilo. Miltank se posadila a pak se usmála. “Také je to mé poprvé. Pokud chceš, můžeš zkusit mě nebo vyhledat jinou Miltank, nevadí mi to.”
    Zelenovlasá se usmála. “Mám takový pocit, že když již jsme si prošli představením a tím vším okolo, spolu to nějak zvládneme. Bude to zkušenost pro nás obě,” zazubila se dívka. “Navíc, mám velmi chytrou knížku, kde je to možná napsané. Mohli bychom začít tím, že se přesuneme do soukromí? Nemyslím si, že takhle uprostřed zraku všech okolo je to ideální,” navrhla.
    Pomohla pak Miltank na nohy a společně se vydali zpátky ke stáji. Chovatelka usadila Miltank na její obvyklé místo, kde tráví noci, a sama poklekla vedle. Vytáhla knížečku a začala listovat.
    “Dojení Miltanků,” přečetla titulek. “Je to tady. Píše se zde, že Miltankové mají schopnost zvanou Milk Drink, kdy produkují mléko. Myslím, že bys měla použít tento útok, abys naplnila sklenici,” řekla chovatelka.
    Miltank se zamyslela. “Umí i tvá Miltank tento útok?” zeptala se.
    Zelenovlasá pochybovačně zavrtěla hlavou. “Nemyslím si, že ano, alespoň pokud ne vrozeně. Žádný takový útok jsem ji neučila. Čeho jsem si však všimla, má Miltank mi věnuje mléko po téměř každém výletu,” podělila se s Miltank o své zkušenosti.
    Pokémon přikývl a převzal si láhev. “Chápu. Nezbývá mi nic jiného, než to zkusit,” usmála se. Chvíli na zelenovlasou hleděla a pak líně mrkla. “Pokud bych mohla poprosit, necítím se na to, abys mě přitom sledovala,” zasmála se.
    Děvče se hned zvedlo a oprášilo si šaty. Usmála se a přikývla. “Moc ti děkuji. Omlouvám se, že mi to nedošlo dříve. Počkám venku,” oznámila a dala se k dočasnému odchodu. Držela Miltank palce.

    OdpovědětVymazat
  8. Získávání MooMoo mléka

    Už jsem chtěl jít vařit, když jsem si uvědomil, že budu vlastně potřebovat dvojnásobné množství mléka. Přece jenom budu dělat dvě porce mléka a tak se otočím na patě a zamířím zpět k ohradě. Byl jsem si více než jistý, že množství mléka co teď mám by mi zcela jistě pochybělo. Už jenom proto, že jsem si na to vzpomněl teď. Přeskočím přes plot, chvilku jdu podél něj, abych zvýšil šanci, že nenarazím na Miltank, se kterou jsem už mluvil. Nakonec se rozhodnu ještě přivolat Ikit, aby mi pomohla s případným přesvědčováním. "Takže k čemu potřebujeme to mléko?" Zeptá se Ikit, když jí vysvětlím proč jsme dneska tady. "Dostal jsem za úkol uvařit zdejší specialitu a na těsto budu potřebovat mléko. Pomůžeš mi?" Ikit bez zaváhání souhlasně přikývne a rozcupitá se k první Miltank, kterou uvidí. "Dobrý den." Pozdraví a zamává na Miltank, aby upozornila, že se teď má dívat dolů. "Dobrý den, mohla bych vás o něco požádat?" Konečně dojdu za ní. "Můj strejda by potřeboval mléko, mohla byste mu jej darovat? Prosím, prosím." Zaprosí Ikit a zároveň vykulí na Miltank očka. "Ehm, ono k čemu je potřebuje?" Vykoktá Miltank a radši se zadívá na mně, což ji moc nepomůže, jelikož o chvíli později vezmu Minccino do náruče. "Potřeboval bych jej na vaření Mala-Masa-Malasa-Malasady?" spíš se zeptám, než že bych odpovídal na její otázku, jelikož jsem si to ani trochu nepamatoval. Ikit jenom souhlasně pokýve hlavou a dodá. "Strejda to dostal jako úkol ve školce." "Ve škole Ikit, ve škole. Do školky byste mohli chodit s Mimikyu vy. Já jsem na školku už trochu starý." řeknu pobaveně a pohladím. "Aha a půjdeme někdy do školky?" "Nevím jestli by se to Mimikyu líbilo. Uvidím, zkusím se jí na to zeptat." Ikit chápavě přikývne, jelikož nechtěla by tahat Mimikyu někam, kde by se jí nelíbilo. Pak se opět otočí k Miltank a znovu poprosí. "Tak mohl by strejda od vás dostat mléko? Prosím, prosím. Udělá z toho jídlo pro naši kamarádku." Miltank byla zmatená, sice pochopila proč jej potřebujeme, dokonce si dokázala odvodit i jaké jídlo budeme dělat. "Vaše kamarádka Mimikyu?" zeptá se a Ikit, okamžitě nadšeně pokýve hlavičkou. "Ano, ano. Mimikyu. Ona je opravdu hodná a moc úžasná. A...a...no doufám, že by mně někdy mohla považovat za svou nejlepší kamarádku." řekne zasněně Ikit. "Neboj Ikit, jsem si jistý, že se ti to určitě povede. " Co byla skutečnost už jí byla a taky byla asi jediná kamarádka Mimikyu. Nechtěl jsem to, ale svému roztomilému pokémonovi říkat, jelikož by se pak mohla chovat jináč. "takže budeme dělat dárek pro Mimikyu?" zeptá se Miltank. Ikit se zarazí a o chvilku později se otočí ke svému chovateli a začne prosit. "Mohla bych jí to dát já? Prosím, prosím." Stihnu to Ikit odsouhlasit ještě dřív, než to stihla doříct. "Ano, jistě že můžeš. A ano bude to dáreček pro Mimikyu. Mohli bychom tedy počítat s vaší pomocí?" Požádám na závěr osobně Miltank. Doufal jsem, že kouzelná roztomilost minccino mi pomůže přesvědčit Miltank, aby mi dala mléko. "já...no...asi bych neměla...víte..." začne si rychle vymýšlet Miltank nějakou odpověď. "A...co kdybych něco předvédla? Mohlo by to změnit tvůj názor?" Miltank slabě přikývne. "strejdo můžeš mi podat moje věci?" Požádá a poté co dostane své pom-pomy, tak seskočí z mé náruče. Ikit šel její první taneček už perfektně. Až jsem i začal přemýšlet, že bych měl zkusit pro ni vymyslet nějaký nový. Přece jenom jako hlavní roztleskávačka toho musela umět víc. Na jednu stranu, na druhou stranu. Otočka na patě a ještě jednou na obě dvě strany. "Tadá. Jaké to bylo?" zeptá se Ikit, když skonči a přitáhne si v očekávání pacičky k hrudi. "Byla si skvělá jako vždy Ikit. Opravdu máš na tyhle věci talent." Pochválím ji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miltank roztekla z pohledu na Ikit a mléko ti věnovala.

      Vymazat
  9. 1. Plnění sklenice
    2. Feny, Audino
    3. Po návštěvě Combee a Vespiquen jsme šli do lesa táborníkú. Aurora chtěla jít do pokébalu a tak jsem ií odvolala. Nedivím se jí. Chtěla si určitě odpočinout a já bych si taky nejraději zalezla do pokébalu... Obvykle upovídaná cesta byla tichá a zamlklá. "Hotaru? Mohl bych i já do pokébalu? Aspoň než tam přijdeš. Chtěl bych viděl Miltank." "Zajisté." Pousmála jsem se a i Fenyho jsem odvolala a tak jsme šli cestou jen dva. "Co ti je? Žádné mluvení a úsměv..." "To u Vespiquen nevyšlo... A ani nedokončíme úkol... Jednoduše mám pocit, že nic nevychází." Povzdechla jsem si. "Možná... Jsem se na tuhle cestu ani neměla dát." "Ale no tak Hotaru. Takhle se má chovat koordinátorka? Kde je tvá kuráž? Kde je tvá radost? Kde je ta Hotaru, ke které jsem se přidal, hmm?" "Já taková prostě nejsem..." Začali mi téct slzy a zastavila jsem se. "Jsem slabá a nikdy jsem nic nedotáhla do konce. Já to nezvládnu." Klesla jsem na kolena a Audino mě začal utěšovat."Jen klid, ano? Zvládneš to." "Nezvládnu." "Co jsi chtěla docílit?" "Huh?" "Co jsi jako koordinátorka chtěla docílit?" "Udělat překrásné představení, co by lidem i pokémonúm udělalo radost." Audino mi začal utírat slzy. "Tak si to rozkouskuj. Hezky krok za krokem. Nějaké menší cíle." Usmál se. "Asi... Asi máš pravdu..." "To si piš. A teď vstaň a udělej svúj první krok." Pousmála jsem se. Postavila jsem se a oprášila. "Pújdeme poprosit Miltank o mléko." Usmála jsem se. "Dvě taštičky nezvládneme s jedním medem, ale aspoň jednu udělat múžem." Pousmála jsem se. "Chtěla jsem udělat aspoň tři, aby jste měli všichni, ale to nevyjde." Audino se usmál. "Nikdy nic nejde podle plánu. Ale to je na životě zábavné. Nikdy nevíš, co tě potká." Usmála jsem se a pochopila jsem, že Audino má pravdu. Jedním neúspěchem nebo se nemohu nechat potopit. Mám toho hodně před sebou. A nejsem v tom sama. Mám své přátele. Kráčela jsem dál cestou a pořád víc jsem se blížila k lesu táborníkú. Cesta nebyla dlouhá, ale mě se zdála být kvúli slunci nekonečná. Hodně na nás prahlo. Les nám byl proto velkou úlevou před horkem a stín stromú byl moc příjemný. To, že jsme už na místě mi prozradilo dřevěné stavení. Hezký dúm a taky velká stodola a plot a všechno. Několik Taurusú nás přivítalo dupáním a vyvolala jsem Fenyho. "Už jsme na místě." Usmála jsem se a Feny se rozhlížel. "Tohle je hezký... kdyby chtěli, mohli by tu dělat tábor pro děti. Skvělá příležitost na výdělek." Pousmála jsem se. Feny se absolutně nezmněnil. A za to jsem byla moc ráda. "Musíme najít Miltank a pak ji zkusíme přemluvit, aby nám dala za sklenici mléka." "Ale kde bychom jí mohli najít?" Zeptal se Audino. Rozhlédla jsem se. Nebyla jsem si zcela jistá a tak jsem zamířila do stodoly. Otevřela jsem. "Haló?" "Tady." Ozval se klučičí hlas. Šla jsem za hlasem a tam malý klučina, mohl mít sotva 10, krmil bobulkami svého Weedla. "Ahojky. Co tady hledáte?" Zeptal se. "Hledáme Miltank. Chtěli bychom požádat o mléko." "Opravdu? Ale já své mléko nedám jen tak zadarmo." Ozvalo se za námi a jedna Miltank stála za námi. Usmívala se, takže to nemyslela nijak zle. "Um... ahojky. Jsem Hotaru, moc mě těší. Chtěli bychom upéct dobrotu zvanou Malasada." "Místní specialita. Co mi za mé mléko nabídnete? Musíte si ho nějak zasloužit." "Nemohli bychom pro tebe něco udělat?" "Anebo ti za něj múžeme nabídnout něco dobrého k jídlu." Usmál se Feny. Pochopila jsem. Jeho obchodnické já se projevilo. "Navrhuji jedno Moomoo mléko za sušenku." "Jedna sušenka je málo." "Tak jednu sušenku s čokoládovými kousky a pak taky jedno jablíčko. Krásné sladké jablíčko." Vytáhla jsem sušenku i jablko z batohu a dala ho Fenymu, aby ho mohl nabídnout Miltank. "Bereš?"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Beru," zazubila se Miltank. Převzala mňamky a dala ti mléko.

      Vymazat
  10. 1. Dojíme Miltank
    2. Incineroar Lilith
    3. prvá fľaštička
    Posledná ingrediencia, ktorú som musela získať pred samotným varením, ktorá bola lepšia čerstvá ako kupovaná, bolo mlieko. Miltank boli pokémoni, ktorí v ňom boli preborníci, to som vedela zo skúsenosti, a tak som vyhrabala fľaštičky na dojenie a uschovávanie mlieka a zamierila práve na farmu, kde Miltank chovali. Tam sme spolu s Lilith chvíľu sledovali pasúce sa stádo.
    "Potrebujete pomôcť?" ozvalo sa pri nás a my sme obe vyleteli do vzduchu. Samozrejme, len pre efekt, ani trochu nás Miltank neprekvapila, pff. "No... áno.." - "Dáš nám svoje mlieko?!?"
    ... dobre, to mohlo ísť lepšie. A slušnejšie. Ako čo sa stalo, neodstaneme, a je treba sa pohnúť ďalej. "Ospravedlňujem sa za svoju priateľku, niekedy naozaj nemá spôsoby. No dôvod našej návštevy vystihla, potrebovali by sme dve fľašky mlieka. Ideme totižto piecť, a najlepšie mlieko je práve to vaše. Mohli by sme si trochu zobrať? Kľudne aj zaplatíme!" navrhla som. Miltank sa len mierne zákerne zazubila. "Môžete si zobrať mlieko," prikývla nakoniec. "A aj zadarmo. No nebude to také jednoduché - musíte si ho samé podojiť. Zvládnete to?" spýtala sa rýpavo a ja som prikývla, aj keď som si nebola úplne istá. "Pokúsime sa!"
    Strčila som Lilith do ruky jednu fľašku a sama som sa usadila Miltank k vemenám. "Ale ak a to bude bolieť, kopnem ťa!" varovala prekvapivo mierne a ja som prikývla. "Ak to bude bolieť, tak si kopanec asi zaslúžim," uznala som a natiahla ruku k jej vemenu. Bolo plné, to bolo cítiť. "Nebolo by lepšie, keby sme použili vedro, a až potom to preliali? Obávam sa, že takto by som mnoho mlieka vyliala a premrhala...." Miltank prikývla. "Šikovné dievča. Choď do maštalí, tam nejaké vedro určite nájdeš. A keď tam budete, doneste mi aj nejaké seno, na ochutenie!" rozkázala si a my sme s Lilith salutovali. "Ja vás počkám tu!" rozhodla ešte nakoniec.
    Balík sena si Lilith hodila na jeden bicák, vedro na druhý a mňa si usadia za krk. Tak sme prišli späť k Miltank, ktorá na nás síce mierne pohoršene hľadela, no seno bolo seno a spokojne doňho zaborila ňufák. "Robte, nemám na vás celý deň!" potriasla ešte hlavou a začala nás ignorovať v prospech jedla.
    "Rob!" zašepkala Lilith neisto, kým ja som len zízala na vemená a uvažovala, čo s nimi. "Pssst, rozmýšľam!" - "Rozmýšľaj rýchlejšie! Som hladná!" - "Hush, ticho, Lils, sústredím sa!" zasyčala som a natiahla ruky k vemenám. Predpokladala som, že celý váčok bol plný mlieka, podľa toho, aký napnutý bol, a boli tam štyri cecíky, takže ak som chcela dojiť rovnomerne, tak z dvoch do jednej fľašky, z dvoch do druhej. Uff... Omotala som dva prsty okolo prvého cecíku, zovrela ich a dlaňou som zmačkla. Prsty sa postarali o to, aby sa mlieko nevtlačilo späť do vačku, ale vystreklo von, do kýblika. "Nikdy by som nepovedala, že dojenie je také zložité..." - "Nekecaj a rob, Roryyy! Aj ja chcem mliečko!" kňučala mi za uchom Lilith a ja som druhou rukou podobne chytila druhý cecík - a aj z neho mlieko vystreklo podobne ľahko. Po chvíli neohrabaného striekania mi to začalo ísť a mačkala som a púšťala úplne automaticky - a kýblik sa len plnil a plnil. Nakoniec som sa spokojne odtiahla. "Toto bude na jednu fľašku stačiť. Prelejem to, a hneď ťa odľahčím aj z druhej strany, dobre? Lilith buď zatiaľ užitočná a bež nájsť nejaké jablká - nech Miltank nestráca živiny!"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Mňam! Jídlo!" zvolala Miltank. Zatímco jedla jablko, dala ti jednu láhev naplněnou mlékem.

      Vymazat
    2. 1. Dojíme Miltank
      2. Incineroar Lilith
      3. druhá fľaštička
      "...nie. Doj ty. Ide ti to. Ja sa jej chytať nebudem!" - "Tak to si vyprosím, Lilith, nie som slúžka! Zaslúž si aj ty niečo!" - "Ale... sú to jej cecíky! To... nemôžem!" - "Môžeš," zamrmlala pokojne Miltank. "Tak chcete to mlieko, alebo nie?"
      S povzdychnutím som pod ňu podkopla kýblik a znovu sa usadila do ten nepohodlnej polohy. "Tŕpnu mi prsty.." - "A mne vemeno. A sťažujem sa?" Prepichla som Miltank pohľadom. "tebe sa to hovorí. Ty len ješ!" - "Ale ty to mlieko chceš...?" S povzdychom som sa k nej znovu natiahla a zovrela vemená v nacvičenom zovretí. Stlačiť - stiahnuť dole - pustiť. Stačiť...
      Po pár strekoch mlieko zalialo spodok vedierka a Lilith sa už neudržala. Strčila tam prsť a šibalsky si ho oblizla. "Mňam. Vážne dobré. Len tak ďalej, Ro!" S podráždeným odfúknutím som pokračovala. Mlieko zapĺňalo kýblik čím ďalej, tým viac, a ja som ho nakoniec len preliala do jednej z prázdnych fľaš- "LILITH!" Incineroar sa len šibalsky zalizovala. "Áno, Rory? No šup, makaj, ešte treba jednu fľašku!" mrkala na mňa nevinne. Potľapkala som Miltank a vstala som. "Ospravedlníš nás? Potrebujem zabiť tuto Lilith, hneď som späť!" Lilith mierne zbledla. "Eeehm, Rory, ja som to tak... ale ono bolo fakt dobré! TO NEBOLA MOJA CHYBA!!"
      ..
      "...doj, Lilith. A pamätaj, pozor na pazúriky, ak ju to bude bolieť, kopne ťa!" imitovala som Miltank posmešne a ona len prikývla. Lilith vyzerala, že sa baví naozaj minimálne, asi tak veľmi, ako keby sme donútili Incineroara dojiť Miltanka, takže... tak. "AKO TO MÁM CHYTIŤ? Je to divné! A klzké! Ewww, fakt sa jej musím chytať? Roryyy, nie je to xesuálne obžaťovanie?" fňukala, no my sme sa len uškŕňali. "Neboj, Lils, netuším síce, čo si chcela povedať, ale určite nie. Len rob, ponáhľame sa, pamätáš? A ja som hladná!" Lilith ma len prepichla pohľadom. "A... ako to mám chytiť? ... nemôžem jej tam pazúrom vyvŕtať poriadnu dieru?" - "NIE, LILITH!"
      Nakoniec som si sadla k nej a upravila jej packy tak, aby sa jej mlieko vytláčalo jednoduchšie. "Jednu zmačkneš, a tú druhú vtedy pustíš, nech sa zaleje mliekom. Potom to spravíš naopak - to jednu necháš naplniť sa, a z druhej vystrekneš mlieko. Fajn?" Incineroarka so sústredeným výrazom prikývla a začala opatrne mačkať. Hrdlo som sledovala, ako sa kýblik plní, a kým Lilith pracovala, jednu naplnenú fľašku som zobrala (aby ju nevypila zase) a išla som nájsť ďalšie mňamky. Podarilo sa mi nájsť len hrušky, no predpokladala som, že ani tými Miltank neohrdne. Zložila som pred ňu nádhernú kôpku a nakukla som do vedierka - plné. "Výborne, Lils, už to len prelej a máme to... nebolo to také ťažké, hm?"

      Vymazat
    3. Podařilo se ti úspěšně naplnit i druhou skleničku.

      Vymazat
  11. 1/ Prosím Miltank pro mléko.

    Abych se přiznal, nikdy jsem ženu nežádal o mléko. Nikdy. Opravdu. Nikdy.
    Bylo mi divné stát na cestě a jen tak uvažovat, jak to provést, abych se nemusel cítit trapně. Mohl bych vyslat Lu’tha? Návrh zamítnut. Možná jsem mohl poslat někoho v mládí, aby si to v dospělejší fázi již nepamatoval.
    Pak jsem ale spatřil hrdinské ženy vstupující se skleničkami do ohrady s Miltanky a sám jsem se odhodlal. Nebyl jsem kluk. Byl jsem muž!
    Sevřel jsem svou sklenici a vykročil směle kupředu. Žádné obavy, mladý pane. Již si zvládl pomoct mafiánce, málem, velmi málem povést sebevražedný oddíl a vytvořil jsem neoficiální pakt s jednou s nejhrozivějších kriminálnic pod sluncem, riskuji její zradu a co nejhorší, vlezl jsem do bazénu bez rukávek.
    Rozhodně jsem byl taky hrdina.
    Přešel jsem k ohradě a s největší vzpomínkou na Romea a Julii, opřel jsem se o oplocení jako hlavní ženská postava a povzdechl se.
    “Miltank, proč musíš být Miltank…”
    “Proč bych neměla být?”
    “Protože se Miltank jmenuješ. Proč musím být já ten, kdo se zeptá…”
    “Dobře, nevadí. Zůstaň tam, kde jsi. Zavolám ředitele farmy. Nikam neodcházej.”
    Až potom jsem si uvědomil, že na mě jedna Miltank pozoruje a mluví na mě z druhé strany plotu.
    “Počkej, není to tak, jak si myslíš. Jsem v pořádku. Mentálně. Naprosto stabilní,” ujistil jsem ji.
    Podezíravě si mě prohlížela od hlavy k hrudi, kde vlastně skončilo její pozorování, protože pohled zase zvedla vzhůru.
    “Jasně. Zněl jsi velmi zdravě, musím říct.”
    “Vlastně nad něčím teď uvažuji,” pověděl jsem jí. Doufal jsem, že jsem tu pro mléko nebyl první a že zrovna tahle Miltank už někomu mléko dávala. Bohužel se nekonalo žádné přátelské přivítání a nabízení mléka, na které bych mohl jen přikývnout.
    “Uvažuješ nad tím, proč jsou Miltankové pojmenovaní Miltank?” zamračil se pokémon.
    Chvíli jsme oba dva zírali do dále lesa a pak jsem se nadechl. Nic ze mě nevyšlo. Nadechl jsem se ještě jednou a pak se obrátil na Miltank. “Chodí k vám poslední dobou často lidé?” zeptal jsem se.
    Miltank se na mě obrátila. “Proč?”
    “Já… čistě ze zvědavosti, hádám,” odkašlal jsem si.
    Miltank na mě chvíli zírala, až jsem si myslel, že jsem se tak přímou otázkou prozradil. Pak se však otočila a zírala do lesa. “Ani ne. Sice víc, než obvykle, ale tady je vlastně pořád plno,” pokrčila rameny.
    Přikývl jsem.
    “Tu skleničku máš na mléko, co?” zeptala se.
    V myšlenkách jsem se plácl do čela. Snažil jsem se být opatrný ve svých slovech a přitom nedal pozor na to, co jsem držel.
    “Ne. Jsem… alkoholik,” odpověděl jsem jí.
    “Piješ alkohol z láhve na dojení?” zamračila se nedůvěřivě.
    Nakonec mi došly argumenty a vzdal jsem své šance. Zvedl jsem k ní láhev a odevzdaně si povzdechl.
    “Vlastně jo, potřebuji mléko. Ne pro sebe, samozřejmě. Bylo by divný pít přímo z láhve-”
    “Chápu, pokračuj,” přerušila mě rychle.
    “Potřebuji mléko k vaření. Je mi blbé žádat tě o své tělní tekutiny, ale pokud by to bylo možné, věnovala bys mi trochu ze svého mléka?” zeptal jsem se. Tohle bylo těžší než požádat Delii o ruku.
    Miltank se ušklíbla a popadla láhev. “Ukaž,” řekla. Poté otevřela ohradu a vyšla ven.
    “Proč tam máte plot, když můžete normálně ven?” podivil jsem se.
    “Máš taky oplocenou zahradu, ne? Vypadá lépe.”
    Společně jsme mířili k hlavní budově. Šel jsem za Miltank jako její ocásek. Zastavili jsme se u dveří. Miltank vešla ven.
    “Mám jít s tebou?”
    “Jasně. Proč bys nešel? Je to přece tvoje láhev,” zeptala se.
    “A… měl bych ti pomoct… nebo?” zeptal jsem se. Najednou mi pohled do země připadal děsně zajímavý. Není dneska tráva víc zelená.
    Miltank na mě chvíli hleděla a pak se rozesmála. “Oh! Ty jsi myslel, že to bude mléko z mých… Zapomeň! Máme tu barely s mlékem! S kohoutkem!”

    OdpovědětVymazat
  12. 1/ Získání mléka
    2/ Vulpix (Hestia)
    3/ Část 1/2
    Z království Combee zamířila Leila se svým věrným šesti-ocasým doprovodem směrem k Lesu táborníků. Když se konečně vymotaly z lesa, v němž byl schovaný palác Combee, už bylo téměř poledne. Sluníčko, které pronikalo přes listy stromů, ztrácelo na svém žáru, a tak nebylo dívkám až takové horko, jako když před tím šly po prašné cestě. V lese byl dokonce celkem příjemný chládek. Postupovaly pomalu, následovaly cedule, které je měly navést správným směrem. Nějakou dobu se potloukaly po cestě, než došly tam, kde chtěly. Procházely se mezi několika stany, které zde natáhli trenéři, aby měli kde spát. Dokonce zahlédla i spacák zavěšený na strom. Uvažovala, jestli v něm někdo takhle spí nebo jestli ho tam někdo jen nesuší. Nebyla si tak docela jistá, jestli chtěla znát odpověď.
    Za stany bylo na jedné straně malé jezírko a na druhé ohrada, v níž se spokojeně popásalo pár Miltanků. K nim tedy Leila zamířila. Vulpix radostně hopsala vedle ní. Dnešek byl velmi zajímavý den, a tak se nemohla dočkat, co ještě zažijí. Procházet se mezi keři všech různých berry, vidět trůnní sál a královnu bylo velmi zajímavé. Nyní byli v lese, aby získali Moomoo mléko od Miltanků. Celkem ji zajímalo, jak to Leila provede. Ale že všeho nejvíc se těšila, až budou vařit. Nevěděla proč, ale ta představa ji velmi nadchla, navíc chtěla vidět, jak to nakonec bude vypadat, až všechno smíchají dohromady.
    Leila otevřela dřevěná dvířka ohrady a vešla dovnitř. Vulpix stačilo, když prošla pod nejnižší laťkou ohrady ani se neobtěžovala projít vrátkami. Ty se za Leilou s tichým cvaknutím zaklaply, ale to už rudovláska popošla blíže k Miltankům. Někteří z nich jen zvedli hlavu, aby si prohlédli nového návštěvníka, než se zase sklonil k trávě. Jiní od trávy vůbec neodtrhli nos.
    Už tady u nich musel někdo pro mléko být, jelikož si při příchodu do lesa všimla odcházející trenéra, který v ruce svíral podobnou láhev, jenž si na mléko nedávno zakoupila v obchodě.
    Uvažovala, kterou z miltanků by mohla požádat, když si všimla vzadu jedné, která nepřežvykovala trávu. Držela se stranou od ostatních a tvářila se tak zvlástně žalostně. Leile se jí zželelo, tak se k ní vydala
    „Ahoj“ pozdravila ji. Miltank k ní zvedla pohled a zamračeně jí řekla, že nemá náladu nikomu dávat mléko.
    „Sice tady pro mléko jsem, ale za tebou jsem přišla abych, věděla, jestli ti nemůžu nějak pomoct. Vypadáš smutně, co se ti stalo?“ zeptala se jí dívka jemně.
    „Nechci o tom mluvit“ zamumlala a sklonila hlavu.
    „Když se tady Leile svěříš, třeba se ti uleví,“ navrhla Hestia. Miltank hleděla do země a rozhodovala se, jestli to má smysl, svěřovat se nějaké náhodně trenérce, avšak nakonec usoudila, že je to stejně jedno.
    „Víš, já jsem měla kdysi velmi dobrou kamarádku. Velice jsme si rozuměly, ale po nějakém čase mě začala pomlouvat mezi ostatními a teď se se mnou nikdo nechce bavit. Nejenže je teď že mě vyvrhel společnosti, ale vůbec nechápu, proč to udělala,“ Miltank se během vyprávění tvářila tak zničeně, že Leila nemohla jinak, než se nabídnou, že to mezi nimi nějak urovná.
    A tak za chvíli už mířila k Miltank na druhém konci ohrady, která měla na krku velký zvoneček. Když na ní Leila vybafla, proč byla zlá na svou kamarádku, Miltank se nejprve zatvářila zmateně, ale pak ji to došlo. Vysvětlila Leile, že to celé je vlastně takové nedorozumění, způsobené její chybou. Miltank se zvonečkem měla svou kamarádku velmi ráda, ale ta se pak začala bavit i s ostatníma, tak si Miltank se zvonečkem myslela, že se na ni kamarádka vykašlala. A tak ji začala pomlouvat mezi ostatními a doufala, že až se s ní přestanou bavit, zase se vrátí k sobě. Jenže smutná Miltank se to dozvěděla a zanevřela na kamarádku. A od té doby se straní celého stáda.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Část 2/2
      „Chtěla jsem se jí omluvit a vysvětlit jí to, ale nechtěla se se mnou bavit. Já jsem ji jen nechtěla ztratit, a právě to se mi povedlo,“ řekla smutně Miltank se zvonečkem.
      „Myslím, že nejlepší bude, když nejprve vysvětlíš celému stádu, jak to doopravdy je a až pak se jí omluvíš, “ navrhla Leila. A Miltank se zvonečkem tak učinila. Brzy na to všichni se omlouval smutné Miltank, že věřili všem těm nesmyslům. A pak si konečně popovídali i staré kamarádky. Leile zaplesalo srdce, když viděla, jak se dostavilo pochopení a ony se pak usmířily. Obě dvě k ní pak došly.
      „Děkujeme, za tvou pomoc. Je tu něco, čím bychom ti mohly oplatit svůj dluh?“ zeptaly se jí. Leila už je chtěla slušně odmítnout, když ji došlo, že přece jen tady něco, co by pro mi mohly udělat, je.
      „Přišla jsem si tady pro mléko, takže kdybyste mi nějaké chtěly dát, zlobit se nebudu. Ráda bych naplnila obě své sklenice, ale jestli od vás žádám moc, stačí mi i jedna,“ usmála se na ně a vytáhla z batohu obě sklenice.

      Vymazat
    2. Miltank souhlasila, že ti pomůže. Své mléko ti věnovala. Podařilo se jí však naplnit jen jednu sklenici.

      Vymazat
  13. ZÍSKÁVÁNÍ MLÉKA OD MILTANKA (POMÁHÁ LEAFEON)
    -------------
    LAHEV PRVNÍ
    -------------
    Stejně jako tehdy i dnes Rin mířila k ohradám, kde se volně popásali Miltanci. „Hele, Taro, dneska si znovu nadojíme mléko, jo?“ koukla po očku na svého věrného přítele, se kterým už byla jako jedna duše. Vždyť to byl její třetí pokemon, byli silně spjati! „Dobře, ale nemusím se toho zase dotýkat, že ne? Ty jejich cecky se mi nějak nezdajóó!“ umíněně vyřkl Leafeon a u toho začal energicky poskakovat jako na pružince. „Co se ti na nich jako nezdá?“ zeptala se a s podezřelým výrazem se na něj koukla. Bez tak se jen chtěl vykroutit. „Nevím, je to divný. Jsem přece…Velkej řízek! Pořádnej pokemon! A nemůžu tady dojit Miltanka, ne?“ zašklebil se. „Ale mlíko potřebujeme,“ pokrčila rameny Rin a zastavila se před velkou ohradou. Taro na ni koukl a podotkl: „Já ho nepotřebuju, ty ho potřebuješ,“ pak vyskočil na ohradu a začal se po ní procházet jako kočka. „No cože!“ vyhrkla naštvaně Rin, přičemž se mračila tak hluboce, že jí na čele vystoupily vrásky. Vzápětí si však uvědomila, že je to pravda. „Chmmpf, no dobře, nemusíš. Ale budeš jinak užitečný! To si piš! Neoddřu vše jen já,“ otevřela vrátka, zase je za sebou zavřela a mířila hlouběji do ohrady, kde si očíhla nějakého Miltanka, který se zrovna drbal o ohradu. „Ehm, ahoj! Můžeme vyrušit?“ Miltank po nich hodil očko a oblízl si stékající slinku z koutku tlamy. „Heee? Nooo pojďte mě podrbat! Svědí mě to!!“ zabučel a bezmyšlenkovitě jim nastavil zadek. Byl nervózní, šlo to na něj poznat. Pořád přešlapoval, ošíval se a mrskal ocasem sem a tam. „A co tě svědí?“ přiblížila se Rin a dotkla se jeho jemné, měkké a upravené srsti. „No kůže! Štípla mě jakási breberka! Tak jsem si poklidně ležel, přežvykoval trávu a najednou štíííp! (Jak to tak popisoval, vykulil oči a celý se nadmul – bral to hrozně vážně. U slova štíííp celý povyskočil a předvedl, jak se lekl.) Vyskočil jsem a zjišťoval, co to bylo. Ale pozdě, viděl jsem jen něco velkého schovaného v trávě, jak utíká pryč!“ Tak takhle vypadá dramatik, pomyslela si Rin pobaveně, že tento pokemon by se hodil na nějaké přehlídky nebo pokemoní hry. Začala ho však drbat a v tu ránu se Miltank rozplynul blahem. Začalo mu samovolně škubat v nožce, výraz se mu změnil na tající čokoládu a prostě si to naprosto užíval. „Ááááh,“ vzešlo z něj. Rin pokračovala v drbání a různě mu masírovala zadek a místo nad ocasem prsty. „Ty Miltanku,“ začala opatrně. „Potřebovali bychom tady s Leafeonem (ten postával potichu opodál) nějaké mléko. Šlo by to? Mohli bychom si nadojit?“ Miltank chvíli nic neříkal, ale pak přikývl. „Jasněěě, kolik jen chcete, v pohoděěě!“ Tento Miltank měl jakýsi získaný zlozvyk – pořád protahoval konečná písmena slov. Zvláštní. „Výborně!“ vyhrkla nadšeně Rin a přestala drbat, aby mohla připravit lahve. „Cožeeee?! Co jeee?! Proč jsi přestalaaa?! Mlíko nebudeee!“ umíněně dupl kopýtkem a otočil se k ní čelem. Funěl. „Co?“ hlesla tiše člověčice a krátce se zamyslela, co že to vlastně říkal. „Jo takhle,“ zašeptala. V tom ale dostala nápad, „Poslyš, tak co kdyby tě drbkal Leafeon, pustil bys ho na svá záda?“ navrhla a Miltankův výraz se zase rozplynul. „Jooo,“ nastavil zadek a vyčkal. „Taro, pojď sem,“ pokynula Rin hlavou na svého pokémona. Tomu se zprvu nechtělo, protože věděl, že po něm bude Rin vyžadovat nějakou činnost, ale nakonec uposlechl a rozešel se k ní. „Vyskočíš na Miltanka a budeš ho drbkat a masírovat pacičkama,“ poplácala Miltankův hřbet. Taro zůstal stát jako opařený. „Cože?!“ vyhrkl. „Ani mě nehne!“…“No dobře, tak teda nadoj mléko!!“ zasyčela naštvaně Rin a už už se hrnula, že půjde drbkat, ale v tom Taro vyskočil na jeho hřbet. „Ne! Chci ho drbat, doj ty!“ začal po hřbetě tlapkat, drápkama ho šťourat a dělat různé skopičinky, to Miltankovi přišlo hrozně příjemné. Opět se jeho výraz rozplynul a dokonce začal klimbat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rin se chopila cecíků a do připravené lahve začala dojit. Jelikož už tuto činnost dělala předtím párkrát, šlo to celkem dobře. Zabralo to ale dost času, jelikož lahev byla velká.“ Taro Miltanka stále masíroval, ale tempo pomalu ustávalo a už nebylo tak energické, takže se Miltank probral. „Taro, nepřestávej přece,“ napomenula ho Rin. „Už mám skoro celou lahev,“ řekla, ale Taro hlasitě vzdychl: „Mě už bolí tlapky!“ postěžoval si. „Ale zatni zuby, si přece pořádnej řízek!“ zkusila na něj použít jeho vlastní slova, když sem přicházeli. „Budu pak potřebovat ještě jednu lahev, alespoň potrénuješ svaly, ber to jako menší trénink. Pak si spolu můžeme zajít třeba do cukrárny,“ zkusila ho trochu namotivovat a dál dojila první lahev.

      Vymazat
    2. První láhev se podařilo úspěšně získat.

      Vymazat
    3. LAHEV DRUHÁ
      --------------
      Po nadojení první lahve Rin hlasitě, úlevně vydechla. Byla to pořádná fuška! Cecíky tohoto Miltanka byly takové nepoddajné a sem tam se s Rininýma rukama přely. Úspěšně však nadojila první sklenici a postavila se na nohy. Jak seděla na malé dřevěné stoličce, bolela ji z toho záda. A to pořádně. Protáhla si je a rukama si zatlačila do bederní části zad. „Tááák, první lahev je hotová,“ hlesla. Taroovi se úspěšně podařilo Miltanka uklimbat až ke spánku, takže ve stoje podřimoval. Taro seskočil dolů a vyvalil se do měkké trávy na bok. „Bolí mě nožky!“ Rin se zazubila. „A co mám říkat já, mám úplně bolavé dlaně!“ obhájila i samu sebe, že její práce taky nebyla úplně primitivní. „Ale tak když někdo něco chce, musí pro to dělat, že ano. To máš jako odznak ze stadionu, ten taky nezískáš lusknutím prstu,“ zkonstatovala. Měla pravdu. Nechala Miltanka podřimovat a sama si sedla i s Leafeonem opodál. Sluníčko příjemně hřálo a vlahý větřík vyrovnával teplotu. „Nedáš si něco?“ zeptala se. „Hm, možná jenom vodu,“ pověděl. Rin se podivila, každopádně mu tak vodu vyštrachala z batohu a nalila do squirtle misky, kterou tahala s sebou právě pro tyto případy.

      Když se Miltank probral, zamlaskal a spokojeně mžoural okolo. Rin vyskočila na nohy a šťastně mu ukázala nadojenou první lahev. „Dívej! Hotovo!“ výskla. Miltank pokýval nezaujatě hlavou. „Uhm, super. Tak tam máš ještě jednu prázdnou, ne?“ pokynul hlavou tím směrem, kde byla lahev odložená. „Nojo,“ podrbala se Rin na hlavě, naplněnou lahev položila a zazubila se. „A smím si naplnit i tu druhou?“ zeptala se a už se zohýbala k zemi pro lahev. Jak ji ale chytila do rukou a posadila se na stoličku, Miltank poodstoupil o krok vzad. „Mám chuť na jablko. Nedaleko odsud je jabloň, kde rostou jablka. Chci jedno jablko!“ Umíněně rozhodl, sedl si na zadek a odmítal se hnout. „Tarooo,“ zakvičela Rin a podívala se na něj. Leafeon se ohlédl po očku za sebe, kdyby snad náhodou za ním někdo stál a Rin mluvila na něj, ale samozřejmě tomu tak nebylo. Hlasitě vzdychl, mrzutě sklonil hlavu a bez keců se vydal nahoru do kopce. Tam vyčuhovala koruna jabloně. Trvalo to poměrně dlouho, než se Taro vrátil i s jablíčkem v tlamičce. Byl navíc jakýsi špinavý, umouněný. Vložil jablko do Rininé nastavené dlaně a únavou odpadl do trávy. „Taro, co se stalo?!“ vyzvídala hned. Miltank se mezitím potichu plížil k Rininé dlani, ve které měla to jablko, a ukradl jí ho. Ta zpozorněla. „Hele! To se nedělá!“ okřikla ho hned Rin. Miltank ustoupil o pár krůčků vzad, úlisně se usmál a žvýkal. Šťáva mu tekla všude okolo, ale hlavní pro Rin bylo, že to, co Miltank nakázal, bylo splněno a ona dostane další mléko. „Byl tam Beedrill a tu jabloň si chránil, musel jsem ho zahnat, abych to jablko mohl utrhnout,“ hlesl tiše Taro. „Pokežíši, a já tě tam poslala samotného!“ zasténala Rin, vyskočila na nohy a přiběhla ke svému pokemonovi. Vzala do náruče jeho tělíčko a přivinula si ho k sobě. Mrzelo ji to. „Ale jsi pořádnej kabrňák, zvládl jsi tu Beedrill zpacifikovat i beze mě, to je úctyhodné!!“ pokývala uznale hlavou a chvíli ho mazlila. Pak po domluvě s ním ho ale vrátila do Pokeballu a nechala ho odpočívat. Chvilku tam tak bezduše postávala, ale pak ji Miltank nervózně napomenul, jestli si už může laskavě oddojit to mléko. Rin mlčky sedla na stoličku a vzala cecíky do dlaní. Zprvu to nešlo, byla unavená, ale pak se cecíky poddaly a mléko začalo téct. Rin si však v hlavě stále opakovala, že pokémona už nikdy nepošle samotného někam pryč. „Díky Miltanku,“ zamumlala během dojení. Myslela však na to, že tohle je ten nejvíc protivný Miltank, jakého zatím poznala. Nahlas ale nic neřekla a jen dojila. Mlčky. Poté, co to dokončila, ještě jednou s vděčným ukloněním poděkovala, odnesla stoličku a i s lahvemi opustila ohradu.

      Vymazat
    4. Druhá láhev se nezdařila.

      Vymazat
  14. 1. Pokus o získání MooMoo mléka
    2. Sandshrew
    3. Lilica se vydala do lesa táborníků, chystala se jít vařit, ale chyběla jí jedna poslední ingredience, kterou mohla najít jen tu na pastvinách poblíž lesa. Chovatelka sundala batoh a začala se v něm přehrabovat, dokud nenašla pokeball, který hledala. „Sandshrew pojď ven.“ Sandshrew se objevil před ní. Rozhlédl se kolem. „To je les?“ optal se trochu zmateně.
    Chovatelka se na něj usmála: „Ano tohle je les táborníků, jsme tu, abychom posbírali poslední ingredienci.“ Odpověděla a bylo vidět, jak se pokemon okamžitě začal víc soustředit. Dokonce na chvíli přestal hrabat drápy do země. Pokemon se zamyslel a po chvíli poznamenal. „Nemyslel jsem, že tu roste něco jedlého.“
    Dívka ho chvíli těkala pohledem mezi ním a ohradou Miltanků, když si vzpomněla, že je ještě jedna věc, kterou by měla vydolovat z batohu. Po chvíli přehrabování v batohu nahmatala oválný studený objekt. Její pokemon ji zatím zvědavě pozoroval, chudák neměl tušení, co to do jeho chovatelky vjelo, že se najednou začala hrabat v batohu s větším gustem, než se on přehrabuje v zemi. Rozrušilo ho to natolik, že přestal škrábat do země a jen líně kreslil kružnice do měkké zeminy.
    Lilice se konečně podařilo vydolovat rudou flašku. „Tady, to jsme sem přišli sbírat.“ Dívka triumfálně ukázala láhev stále zmatenějšímu pokémonovi. Ani jeden si neuvědomil, že dívka svým roztržitým chováním přitáhla pozornost jednoho z Miltanků. Který se slunil poblíž ohrady, takže měl ideální výhled na chovatelku a zmateného Sandhrewa.
    Sandshrew se zmateně podíval na chovatelku: „Nerad tě zklamu, ale tohle myslím, nikde tady na stromech neporoste.“
    Dívka se zarazila: „Cože.“
    Pokemon nonšalantně pokračoval: „Pokud jsi tu tuhle láhev našla a potřebuješ další, myslím, že ji tu spíš někdo ztratil, než že by tu rostla.“
    „Ne, ne, tahle láhev je z obchodu.“ Snažila se vysvětlit zaskočená dívka.
    „Tak proč tě napadlo, že by se nám jich tu poařilo posbírat víc?“ optal se stejně zaskočený pokemon.
    Lilica a Sandshrew se na sebe chvíli zaraženě dívali a snažili si spojit, co si ten druhý myslel a proč, když v tom zaslechli z povzdálí pobavený smích. Oba se otočili a spatřili Miltanka, který se smál tak silně, že se musel trochu opírat o ohradu, aby se nesvalil. To vytrhlo chovatelku z přemýšlení. „Jsme tu pro Miltančí mléko.“ Povysvětlila dívka a Sandshrew kývl na znamení, že chápe.
    Lilica se otočila na stále smějícího se Miltanka: „Když jsme u toho, mohla bych tě poprosit o no…“ Chovatelka pozdvihla láhev a doufala, že se nebude muset vysvětlovat. Přece jen jí přišlo poněkud neslušné poprosit pokemona, jestli by se mohl podojit.
    Když se Miltank konečně uklidnil, podíval se na dívku, flašku v její ruce a ušklíbl se. „Normálně mléko nedávám, docela mě nudí množství trenérů, co sem chodí pro mléko, jako by to byla nějaká továrna. Ale vy dva jste mě pobavili, takže jsem ochotný se s vámi domluvit. Pokud mě rozesmějete, dám vám mléko, pokud ne budete muset jít o dům dál a třeba vám někdo méně znuděný nebo více ochotný poskytne mléko.“
    Dívka kývla a začala přemýšlet, jaký vtip je nejspolehlivější, zatímco Sandshrew začal přemítat o všem, co ví o grotesce a komedii. Podíval se na přecházející trenérku a rozhodl se udělat to, co uměl nejlépe. Začal hrabat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mezitím se dívka konečně rozhodla, který vtip řekne. Starý dobrý vtip o Mudkipovi, Pikachu a jeho ocase. Chovatelka se odhodlaně postavila před ohradu a začala, tak rozhodná a odhodlaná, že si nevšimla, že nikde nevidí Sandshrewa.
      „Pikachu se jednou rozhodl vyrazit k jezeru, protože bylo horko a on se chtěl vykoupat. Chvíli plaval v jezeře a nevšimnul si, že se na něj podivně kouká místní Mudkip. Když si toho konečně všimnul, zeptal se Mudkipa: Na co tak koukáš?
      Čekám, až se vyvineš, odpověděl Mudkip.
      A proč bych se měl vyvinout? Zeptal se Pikachu
      Mudkip se usmál a řekl…“ Chovatelka udělala pauzu na nádech, aby vypíchla pointu vtipu, když v tom cítila, jak se jí pod nohama posunula zem.
      „Aaa.“ Zaječela dívka, když spadla do jámy. Chovatelka se vzpamatovala, stoupla si a všimla si nejen, že je v jámě po bradu, ale také, že se na ni kouká Sandshrew vedle strategicky umístěného krtince. Dívka měla pro pokemona pár otázek, ale utnula je když zaslechla smějícího se Miltanka.
      „Tak snad jsme ho pobavili dost.“ Povzdechla si chovatelka, ale potom když začala lézt z jámy, sykla na Sandshrewa: „Ať tak, či tak, pro dobro nás obou se JD o této epizodě nikdy nedozví.“
      Usmívající se Sandshrew jen spokojeně kývnul.

      Vymazat
    2. Podařilo se ti mléko získat.

      Vymazat
  15. Uvítání s Gengarem
    Gengar „Autari“ , Greninja
    Zadumaně se jsem si díval na pokébal, ve kterém se nacházel můj první duch. Už jsem byl z pokécentra chvíli pryč a k mému překvapení Gengar stále ještě nevyskočil ven. Vzhledem k tomu, jak profesor říkal, že je nedočkavý, až se bude se mnou opět setkat, to bylo opravdu nečekané. Koneckonců, to že jsem zpátky ke mně musel vědět, tak proč nevyskočil ještě ven? Vrtalo mi to hlavou, dokonce mně napadlo, že se mohl vyskytnout nějaký problém a já teď jdu na výlet jenom s prázdným pokéballem. Byla to děsivá myšlenka a okamžik jsem chtěl vyzkoušet zda pokémon je se mnou nebo se něco stalo. Naštěstí jsem se pak rozhodl posečkat, než dorazím na místo, kde jsem se s Autarim chtěl setkat, přece jenom bych tím pokazil ten první dojem, kdybych ho vyvolal teď a pak půl hodiny šel, než bychom se dostali na místo, kde jsem ho chtěl uvítat.
    Když dorazím na místo, tak ještě než přivolám Autariho, tak přivolám svou Greninju. „Ahoj, vrátil se k nám Autari, tak jsem si říkal, že bychom ho mohli společně přivítat a případně si popovídat o tom co se mezitím dělo.“ Oznámím pokémonovi, který chápavě přikývne. „A myslíš, že během toho času co byl na cestách, mu skočilo kolečko zpátky na správné místo?“ zeptá se s úšklebkem ve tváři. „No, těžko říct, ale doufat v to můžeme, ne?“ odpovím se smíchem a vytáhnu pokéball, okamžik se na něj mlčky dívám, než se konečně odhodlám pokémona, jenž ho obývá přivolat. Čas se na okamžik zastaví, zcela připomnělo mi to okamžik, kdy jsem si vybíral svého prvního pokémona. Tak moc jsem se bál, že si vyberu špatně, nějakého pokémona, se kterým si nebudu rozumět. Naštěstí to tehdy dopadlo dobře a já jsem si byl více než jistý, že tentokrát to dopadne stejně. „Už jsem si myslel, že mně nikdy nevyvoláš, kámo.“ Postěžuje si Gengar, hned jak se objeví. „Taky tě rád vidím.“ Odpovím, ignorujíc jeho výtku a místo toho se skrývaným zájmem prohlížím svého navrátivšího pokémona, který se změnil víc, než bych čekal, že je vůbec možné. Byl podstatně štíhlejší, o něco vyšší, takže na něm plášť perfektně seděl. „Zdá se, že ti pobyt u Kami prospěl.“ Gengar lehce skloní hlavu a podívá se na svou novou postavu. „Ach, myslíš toto?“ Mávne rukou dolů, aby obsáhl své tělo. „A byl…bylo to jen…část tréninku, který…“ během toho co mluvil, se jeho tělo začalo chvět, jak se pokoušelo dostat se zpátky do své původní podoby. Což se mu taky podaří dřív, než Autari stihne říct svou úchvatnou pohádku o tom, jak se to změnilo. Greninja se neudrží a začne se smát a já sám mám potíže se nesmát. „Ehm…jak se máte?“ pokusí se změnit téma. „Řekla bych, že líp než výsledky tvého tréninku.“ Gengar se zatváří uraženě. „Takže velice dobře?“ „No asi bych volil jiné slova, ale nějak jsme to přežili. A co se týče toho proč jsem tě nevyvolal hned, co mi tě profesor poslal, tak to bylo, protože jsem si říkal, že tohle shledání by mohlo proběhnout trochu v soukromější podobě.“ „Takže…tu nebude nikdo další? Mimikyu, Haunter… ta malá Misdreavus?“ „Přesně tak, budeme tu jenom mi tři. Říkal jsem si, že si přece jenom zaslouží takovéto přivítání, když vezmu jak dlouho jsi byl…no jak dlouho jsi byl pryč.“ Upřesním Gengarovi, na jehož obličeji se roztáhne jeho věčný úsměv. „Máš pravdu, ostatní mně můžou uvítat i později…takže už jsi ten problém vyřešil, už mně budeš moct představit doma?“ Můj postoj se během sekundy změní z radosti na člověka v depresi. Pohled se zabodne do země. „No…ehm…jak to říct…“ Začnu ze sebe nejistě soukat. „Vyřešilo se to trochu jináč.“ Napomůže mi Greninja. „No, ano máš pravdu. Zdraví matky se zlepšilo.“ Gengar přiletí blíž a poplácá mně po rameni. „Neboj jednou pochopí, že jsem…jsme to nejlepší co tě v životě potkalo, mám pravdu?“ „Tak dá se to tak svým způsobem říct.“ Přitaká Greninja.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bože, je zpátky první pár minut a už mám pocit, jako kdyby nikdy neodešel. Proletí mi hlavou a nerozhodně pak pokrčím rameny. "Tak v tomto se s vámi nebudu hádat. Ještě bych náhodou mohl vyhrát a to byste mi nikdy neodpustily.“ Řeknu, na což se Gegnar zasměje. „Prosím tě kámo, snad si nemyslíš, že bys nás v tomto mohl porazit.“ „Zázraky se dějí.“ Odvětím a jenom pokrčím rameny. „Ale každopádně, co kdybys nám začal vyprávět o tom co jsi dělal, když jsi cestoval s Kami? Pak tě pak můžeme informovat mi o nějakých novinkách.“ Navrhnu, abych nějak náš rozhovor usměrnil. „Ehm…a proč nezačnete první vy? Věřím, že budete mít zajímavější vyprávění.“ „Možná, ale to nejzajímavější má být na konec, ne? Takže se nevytáčej a začni.“ Odvrátím jeho snahu hodit to na nás. „Ehm…no já ti nevím,…zas tak tolik zajímavého se nedělo.“ Poškrábe se za uchem. „Popravdě jsem se díval jenom na několik jejich tréninků. Jednou jsme šli na nějaký společný výlet.“ Odpoví a docela lhostejně pokrčí rameny. „Jo a…možná s tebou Kami nebude mít, už tak dobrý vztah.“ Řekne a pobaveně se začne smát, když uvidí naše nechápavé obličeje. „No prostě… víš říkala …, že můžu mít… tolik svobodu…kolik chci… tak jsem ji vzal za slovo.“ Vysouká, ze sebe stále více se smějící Autari. „O můj bože, co jsi dělal?“ zeptám se vyděšeně. „No… jak to říct… využil jsem svobody kterou jsem ji dal.“ Odpoví stále se smějící Gengar. „A to jak?“ „Jako každý správný duch.“ Po tomhle mi, už konečně dojde, co tím myslel. „… o můj bože.“ Povzdechnu si a obličejem v dlaní. „Doufám…nepřeháněl jsi to, že ne?“ „Co považuješ za přehánění? Možná jsem sem tam používal zmatení, ale jinak jsem ji nechával v klidně spát.“ „…dobře, tak co kdybychom teď řekli, co se dělo u nás? Myslím, že jsi nám toho řekl, už dost.“ „Opravdu? Ale klidně můžu pokračovat, napadla mně spousta věcí, které bych vám mohl sdělit.“ Řekne provokativně pokémon. „Ne, myslím, že bych měl teď pokračovat já. Víš do našeho týmu přibylo několik úžasných duchů.“ Začnu mu vracet jeho provokaci. „Opravdu?“ zeptá se Gengar a v jeho hlase nejde poznat, zda si tohle zjištění nějak bere. „Opravdu, jeden je neskutečně přátelský, až by jeden řekl aspirant na nového nejlepšího přítele.“ Tentokrát sebou gengar již nepatrně trhne. „Tak to ti přeji, že se ti podařilo najít dalšího kdo obohatí náš tým.“ Souhlasně přikývnu s úsměvem. „A druhá je někdejší šlechtična. Opravdu milá osoba, která pomáhám poznat moderní svět.“ Osvětlím mu stručně Charlotte po Snapovi. „A co nějaký neduch, žádný takový se nenašel?“ „Neduch…a víš, že vlastně jo? Přidala se k nám ještě Ralts a hádám, že bys mi mohl s jejím tréninkem. Pokud se cítíš na to používat svůj mozek.“ „Kdykoliv.“ „Díky.“ „Každopádně možná by bylo lepší to vzít pěkně od začátku, ne?“ Zapojí se do rozhovoru Greninja. „Noo, máš pravdu. Takže velkou část času jsem se staral o matku, přičemž mi s tím neskutečně pomáhala právě Greninja a Ikit….nesedneme si, tohle by se mohlo možná trochu protáhnout.“ Navrhnu nakonec a celá trojice se posadí do trávy. „Víš, že já bych ti rád pomohl, kdybych mohl.“ Slabě přikývnu, ostatně byla to jedna z těch nejtěžších věcí přesvědčit Autariho, že by to měl nechat čistě na mně. „Já vím, ostatně stále si to pamatuji. Ten náš poslední rozhovor.“ Dodám a na chvíli se odmlčím. „Ale jak jsem říkal, matka a duchové…to nejde k sobě.“ Slabě si povzdechnu, ostatně to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem v současnosti s matkou na ostří nože. „Ale tohle je každopádně za námi.“ „Zatím.“ Doplní Greninja, trochu překvapeně se na ni podívám a pak slabě přikývnu. „Ale to je zatím za námi.“ Opravím se, jelikož jsem teď nechtěl debatovat o tom, zda bych to měl řešit a nebo jakým způsobem bych to měl řešit. „Potom to hlavní, co se stalo, byla letní škola, že?“

      Vymazat
    2. Ujistím se pohledem na Greninju. „Jo, takže pak jsme se náhodou dostali do Aloly.“ „Náhodou?“ „No, ano. Když jsem šel s Ikit nakoupit, tak uviděla leták, který oznamoval otevření školy v Alole pro letní studenty. A tak nějak se rozhodlo, že bych si měl odpočinout a jít tam.“ Řeknu a na chvíli se odmlčím, jelikož si zavzpomínám na ten okamžik. „A to byla asi ta jediná zajímavější věc, co se u nás děla.“ Opět si pohledem zkontroluji, zda se by něco Greninja nechtěla dodat. Když se ukáže, že ne tak pokračuji ve vyprávění. „Takže odcestovali jsme do Aloly, kde ta škola byla. Učili jsme se tam poznávat tamější okolí, jací pokémoni tam žijí a tak. V rámci jedné lekce jsem vypomáhali sestře Joy. Tam jsem uviděl prvního Rottoma.“ „Rottom, to je ta poletující jiskra, že?“ Zeptá se Autari a po mém přikývnutí dodá. „Nikdy mi nepřišli nijak moc zajímavý. To je jeden z těch nových duchů, o kterých jsi mluvil?“ Slabě zavrtím hlavou. „Ne, ten zůstal tam, kde byl. Ale co se týče jednoho z těch duchů, tak první se mi vylíhl. A to je Shuppet, věřím, že si společně budete rozumět. A druhá je Misdreavus.“ „Další?“ „Ano, další Misdreavus. Tato se jmenuje Charlotte. A je to bývalá šlechtična, ale to by ti určitě došlo samotnému z jejího chování.“ „Jde to na ní, až tak poznat?“ „Jo, v dobrém slova smyslu. Chová se velice…vznešeně, ale zase ne tak, že bys si o ní pomyslel, že je nafoukaná nebo tak. Příjemná společnice.“ Vysvětlím, aby to náhodou špatně nepochopil a nevytvořil si vůči ní nějakou nefér představu. „Tak to se těším, až ji poznám.“ Řekne Gengar s úsměvem. „Vážně?“ „Jistě, proč by ne zdá se, že na tebe dokázala zapůsobit, tak proč bych ji neměl chtít poznat?“ Slabě pokrčím rameny, jelikož mně nenapadne žádná vhodná odpověď. „Potom máme ještě jednoho neduššího nováčka, Ralts, a zatím to vypadá, že má docela silnou vůli, takže hádám, že by nám časem mohla asistovat při některých trénincích.“ „Ralts? To patří mezi psychické, že?“ zeptá se nejistě Gengar. „Ano, přesně. Psychický typ. A proto podle mě bude skvělá asistentka pokud budeme trénovat něco co je psychického rázu.“ „Myslíš, že je pro mě bude potřeba?“ „Tak nemluvil jsem jenom o tobě, třeba Haunter, nebo Misdreavus. Ale jo, myslím, že pokémon, který je známí tím, že patří mezi silnější psychické pokémony, ti pomůže zlepšit tvé psychické schopnosti.“ Tedy pokud se mně prvně podaří zostřit její schopnosti. Dodám v duchu, jelikož jsem si stále ještě pamatoval, na to jak mně bolela hlava, když zkoušela zmatení. Autari místo odpovědi jenom nedůvěřivě pokrčí rameny. „Když myslíš, že je to potřeba, tak se s tebou hádat nebudu.“ Odpoví a pokrčí rameny. „Tak mně napadlo vzpomínáš si, jak jsme se kdysi bavili o…té další evoluci?“ zeptám se zničehonic pokémon. „O Megaevoluci?“ zeptám se trochu zmateně, jelikož jsem si nebyl jistý, co tím myslel, přece jenom od té doby uplynulo dost, času a sám jsem tuto myšlenku zavrhl, když jsem si zjišťoval víc informací o tom co přesně to znamená. „Ano, přesně tu…teda myslím, že to byla ona.“ Řekne Gengar a zasměje se zatímco se jednou rukou poškrábe za uchem. „No, každopádně rozhodl jsem se, že tě do toho nechci nutit, když o to nestojíš.“ „Rozhodl jsem se, že bych do toho šel, přece jenom se snažíš o to nejlepší pro mě, že?“ Proneseme současně, načež se navzájem zarazíme, jelikož si uvědomíme, že oba dva jsme změnili názor, abychom vyhověli tomu druhému a teď zase stojíme, proti sobě. „Víš, přemýšlel jsem nad fakt dlouho…a myslím, že bychom to měli udělat. Však sám jsi říkal, že ta změna je pouze dočasná. Jenom v boji, jináč budu zase vypadat super, no ne?“ Začne okamžitě argumentovat Gengar ve snaze se mně přesvědčit dokud jsem v šoku.

      Vymazat
    3. „No…to máš asi pravdu.“ Začnu nejistě, abych si získal víc času pro přemýšlení. „Ale sám jsi říkal, že přece taková síla nestojí za to, abys vypadal jako šašek, i když jenom krátkodobě, ne?“ zkusím se obrátit jeho dřívější slova proti němu. „No hej, to jsem možná kdysi říkal…Ale teď už se na to dívám jináč. Vidím to z nového úhlu pohledu. Copak tak moc záleží na tom, jak někdo vypadá? Takový pohled na svět je velice ošklivý.“ „To byl tvůj pohled.“ „…jsem si toho vědom a právě proto ti chci dokázat, že jsem se od tohoto pohledu, už oprostil kámo.“ Řekne a jeho stále trvající úsměv se ještě víc rozšíří. „Ale mně o něčem takovém přece nemusíš přesvědčovat parťáku. Copak myslíš, že jsem to nepoznal, že se tvůj názor změnil?“ Zareaguji změnou strategie. „Tak potom s tím jistě budeš souhlasit, koneckonců sám moc dobře víš, že někdy jsou věci, které musíme dokazovat spíš sami sobě, než ostatním.“ Slabě si povzdechnu, jelikož se mu podařilo získat pozici, ze které ho budu jenom těžce dostávat. „O čem se to hádáte?“ Nedá to konečně Greninje. „Slaanesh ještě, než jsme se rozdělili mluvil o možnosti další evoluce, dočasné. Jak se to jmenovalo…Megaevoluce…mám pravdu?“ Začne odpovídat Autari, pohledem na mně se jenom ujistí o správnosti svých slov a po mém přikývnutí pokračuje. „No, ale tehdy jsem byl jsem ještě měl dosti ehm…jak to říct?“ „Egocentrický pohled na věc?“ Nadhodím, gengar se tomu ovšem jenom zasměje a zavrtí hlavou. „Prostě se mi nelíbilo, jak daná evoluce vypadá. A tak jsem to tehdy odmítal. Ale za ten čas co jsem byl pryč jsem dospěl…vyspěl, to je asi lepší slovo pro ducha hádám. A uvědomil jsem si, že tohle mé chování bylo velice krátkodobé a hloupé.“ Domluví pokemon a Greninja na to chápavě přikývne. Ostatně věděla, že aby si Gengar uvědomil některé věci, tak potřebuje trošičku víc času než ostatní. „A jsi si tím jistý?“ Zeptá se, když se už zapojila do rozhovoru. „Jistě, měl jsem více než času si to pořádně rozmyslet. A jsem si tím jistý, ostatně jedná se příležitost, která je skutečně unikátní, natolik, že jsem se jej nemůžu ignorovat. Koneckonců spojení my…“ Autari začne kašlat, aby zamaskoval to co chtěl říct. Bohužel pro něj se zarazil příliš pozdě a já jsem si domyslel co chtěl říct, zatímco Greninje to osvěžilo paměť. „Myslel jsem takové unikátní spojení síly a rychlosti přece nemůžu jenom tak opomenout, že?“ Pokusí se napravit svou chybu Gengar. „Chápu.“ Zamumlá Greninja, které najednou začalo dávat smysl, proč oba dva stojíme na opačném straně, než jsme předtím byli. Gengar nedokázal odolat možnosti částečného propojení své mysli a s myslí svého chovatele, zatímco jeho chovatel se tohoto obával. Motivy obou chápala a teď taky litovala, že se zapojila do jejich konverzace. „Takže jestli to chápu správně, tak ti jde o to unikátní spojení, že?“ Na otázku dostane Greninja souhlasné přitakání. Ještě chvíli naše debata pokračuje, než se odhodlám k zahrání poslední a zároveň jedné z nejriskantnějších karet. „A uvědomuješ si, že to…unikátní spojení bude fungovat i obráceně?“ Gengar se na mně nechápavě podívá. „Jak to myslíš?“ „No,…že co získáš na jedné straně ty získá na druhé straně i druhá strana.“ Zkusím to, ale když si všimnu jeho nechápavého pohledu, tak si povzdechnu. „Myslím tím, že to, že ty budeš propojený se mnou, znamená taky, že já budu propojený s tebou.“ Řeknu narovinu poprvé fakt, že vím o této specifické věci. „Ano?“ zeptá se, jelikož stále neví proč mu tohle říkám. „A vzpomínáš si, jak se pořád vyhýbal tomu, abys mi pověděl o své minulosti?“ tentokrát již podle trhnutí vím, že konečně pochopil na co narážím. „Já jsem se tomu nevyhýbal. Jenom jsem prostě nebyl ve vzpomínací náladě.“

      Vymazat
    4. Odvětí nervózně Gengar, zjevně se na tuhle možnost nepřipravil a byl tedy dost zranitelný na to, abych získal zpátky část ztraceného území. „Jsi si tedy opravdu jistý, že to chceš? Koneckonců všechno co se dělo za tvého minulého života o tom se dozvím. Budu muset posoudit všechny tvé činy, které jsi provedl ve svém prvním i v současném životě.“ Řeknu a vytáhnu Gengarite a nabídnu mu ho. „Klidně si jej vezmi, ale věz, že to bude za odhalení tvé minulosti.“ Řeknu ve snaze jej co nejrychleji donutit udělat rozhodnutí, jelikož jsem se obával, že kdyby nad tím přemýšlel příliš dlouho, tak by se určitě rozhodl pro kouli vzít.

      //Ahoj, tady bych ukončil první část výletu, jelikož se nejsem jistý zda jsi měla, pro tohoto šíleného cvoka vymyšlený nějaký příběh a nebo by to mělo být ponecháno na mně, po případně zda by to bylo něco co by ani povýšení našeho vzájemného vztahu nevyvážilo

      Vymazat
    5. //Zdravím! Velice si vážím tvého rozhodnutí a děkuji. Pro Gengara mám vymyšlený jistý příběh, ovšem v případě, že bys chtěl psát, Gengar si přesně to, co se stalo v jeho minulém životě, nepamatuje - proto je technicky možné, abys mu psal historii s tím, že to není přesně to, co se stalo, jen jeho zmatená vzpomínka. Mohu tě ujistit, že časem bude jeho příběh odhalen.

      Gengarovi se podařilo obeznámit se situací a již se cítí jako doma. Většinu nových zmíněných pokémonů si již nepamatuje, protože... jednoduše Autari. Určitě se s nimi ale pozná někdy v budoucnu, ať už pozorováním či osobně.
      Gengar - 9% sehranosti
      Greninja - 7% sehranosti

      Vymazat
  16. 1.Vysvětlování podstaty a historie Vánoc
    2.Misty, Aurora, Tubby
    3. Jelikož jsem Místy slíbila, že jí vysvětlím podstatu Vánoc a osvětlím jí jejich kouzlo, a proč jsou tak krásné, rozhodla jsem se jít mimo město, kde bude na vysvětlování klid a taky atmosféra. Místo, kde budou vonět borovice a smrky, tak jak by měl vonět vánoční stromek. Les táborníkú jsem vybrala jako dokonalé místo na takovéhle povídání. A spolu se mnou tu byla teda Misty, Aurora a taky Tubby. Přišli jsme k tábořišti, s Aurořinou pomocí jsme zapálili táborák a sedli jsme si na dřevěné lavičky u ohně. „Tak povídej Hotaru. Povídej, povídej, chci vše o Vánocích vědět.“ Řekla Misty se zvědavostí. Chtěla vše vědět. A já jí chtěla vyhovět. „Tak jo. Povím ti vše, co vím. Ale musíme začít od začátku k dobám, kdy Vánoce vlastně vznikli.“ „Jo.“ Visela opravdu na každém mém slovu. Pochopila, že Vánoce jsou velmi důležitý svátek pro lidi a tak se chtěla vše dozvědět. Než jsem ale začala, všimla jsem si Mareep, která se schovávala za stromem a poslouchala, o čem si povídáme. „Ahojky.“ Přišla jsem k pokémonovi a usmála se. „Nechtěla by ses přidat k nám k ohni a poslouchat mé vyprávění?“ Nic mi na to neodpověděla, jen přikývla a hupsavým krokem přišla blíže a sedla si vedle Tubbyho. Já si sedla na své místo a začala jsem. „Budu vyprávět to, jak mi to říkala má babička. Začalo to před mnoha a mnoha lety. Lidé putovali z místa na místo po celém kraji, protože neuměli postavit domy, zasít pole a tak museli cestovat, aby se uživili. Jenže byla zima, neměli co jíst… A najednou nalezli pokémonní vesnici. Požádali o přístřešek a jídlo a v době takového nedostatku jim pokémoni dali, co mohli. Na další den začali lidi učit, jak postavit stabilní domy, jak se starají o políčka s berry a tak dále. A lidé se to vše učili. Spolu s pokémony přežili zimu a když nastalo jaro, již nikam necestovali. Zústali ve vesnici, vybudovali si domy a začali vesnici nazývat svým domovem. Na další zimu, jako poděkování pro pokémony připravili překvapení. Udělali ozdoby z jehličí a stuh, ozdobili jimi domy, všude pověšeli krásné světýlka a přinesli stromeček, který postavili doprostřed vesnice. I ten ozdobili vším co našli. Obarvenými šiškami, kamínky, sladké… To vše na něj vyvěšeli, začali spolu zpívat první koledy o stromečku a lidé dali pokémonúm dárky na znak vděčnosti. Povídá se, že ten večer na nebi začali padat hvězdy a jedna z nich se zachytila na špičce ozdobeného stromečku.“ „Proto se stalo tradicí na stromek věšet ozdoby a na jeho špičku dát hvězdu.“ Řekl Tubby. Já jen přikývla. „Přesně tak. A na další rok, tuhle slavnost zopakovali. Připravili hostinu, ozdobili domy, do středu vesnice dali stromek a ozdobili ho. Ten rok si dávali lidé i pokémoni dárky navzájem.“ Vydechla jsem. Měla jsem tenhle příběh moc ráda. „To je moc krásný příběh.“ Řekla Misty zasněně. Moc se jí to líbilo. „No a v dnešní době si dává stromek každý do domu, spolu s rodinou ho zdobí, dávají si slavnostní večeři, pečou cukroví a perníčky, pak si dávají dárky a všichni jsou hlavně spolu.“ „I my budeme slavit Vánoce?“ Zeptal se Tubby a já se zamyslela. Nevidím dúvod proč ne. Uděláme si vlastní tradice a budeme je spolu slavit.“ „Jako rodina.“ Usmála se Aurora. Já jsem přikývla. „Jako rodina. Přesně tak.“ „A nechceš slavit Vánoce třeba… ještě s někým?“ Usmála se Misty. „Huh? S kým?“ „S tím tvým senpaiem. Bylo by to mnohem veselejší, nemyslíš?“ Porudla jsem maličko ve tvářích. „Možná ano… Ráda bych zase viděla Ikit a zjistila jak se má… I poznala její kamarády.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „A zároveň se ho múžeš zeptat na vše, co tě o duších zajímá, ne?“ Řekla Aurora a já přikývla. Bylo by to pro mě rozhodně užitečné. Budu moci lépe rozumět mým pokémonúm a taktéž pochopit divokého pokémona a jeho chování. „Nicméně, Vánoce se rychle blíží. Ani se nenadáme a už budeme spolu zdobit stromek.“ Zasmála jsem se. „A jaké jsou zvyky ve tvé rodině Hotaru?“ Zeptal se Tubby. „V útulku jsme vždy vařili dobrou polévku a dělal jsem cukroví pro všechny.“ Usmál se. „U nás… Byli Vánoce opravdu speciální. Cukroví jsem pekla vždy s babičkou a maminkou v kuchyni. Všude voněla skořice, vanilka, kakao a perníčky. Dospělí si dávali vařené víno a pro mě udělali sladký a horký ovocný čaj. Sedávali jsme u krbu a povídali si. A babička vyprávěla všemožné vánoční pohádky. Když byl den před Vánoci, dědeček a tátou přinesli vždy nejkrásnější stromeček co našli. Ah, ten voněl lesem… No a celá rodina jsme ho začali zdobit.“ „Jaké ozdoby jste měli?“ „Pokud si dobře vzpomínám, vždy jsme měli skleněné koule… Bílé a na ně malované vločky… A taky krásné řetězy. Červené a taky stříbrné a vločky… Tak krásně se třpytili. Mé oblíbené ozdoby ale byli krásné stříbrné rolničky pověšené na stuhách. Měli přenádherný zvuk…“ Usmívala jsem se. „A když se připravoval bramborový salát, děda vždy do něj dal trochu hořčice. A i když nemám hořčici ráda, tak ten salát jsem milovala. A spolu s polévkou ze zelí se to dělalo hezky den před Štědrovečerní večeří. A řízky se dělali až v den, co jsme večeřeli… Přichystal se stúl, oblékali jsme se tak slavnostně, jak jsme mohli… A při večeři nám hráli krásné koledy. Začali jsme přípitkem, kde se rozřízlo jablíčko, zda uvidíme hvězdičku… taky jsme pouštěli skořábky se svíčkami. Moc se mi to líbilo. Večeře začala oplátkami s medem, pak polévka a řízek se salátem. Mňamka… A všechno to mělo takovou… no… jinou chuť. Bylo to prostě jen na Vánoce.“ Usmála jsem se. „Uděláme si tohle taky?“ Zeptala se Místy a koukala jsem na to, jak se všichni pokémoni zde koukají jen na mě, jak jsem vyprávěla. „Múžeme. Vyrobíme si vlastní ozdoby. Bude to něco nádherného, co myslíte?“ „To bude legrace!“ Zvolal Tubby nadšeně. „Tak jo. To bude bezva.“ Zaradovala se Misty a já se podívala na Mareep, která seděla u Tubbyho. Přímo jsem viděla ty hvězdičky v očích, které měla. „Chceš… to taky zažít?“ Zeptala jsem se. „Klidně pojď s námi. Nikdo by na Vánoce neměl být sám.“ „A s Hotaru nikdo nebude nikdy sám..“ Usmála se Misty.

      Vymazat
    2. Získala jsi 5 vloček.
      Misdreavus - 3% sehranosti
      Ponyta - 2% sehranosti
      Audino - 2% sehranosti

      //V příběhu alespoň zmiň alespoň jednou druhové jméno svých pokémonů, když už je nezmiňuješ v záhlaví - bohužel nemám šanci pamatovat si, kdo je kdo. Děkuji.

      Vymazat
  17. Gengar „Autari“ , Greninja
    Pokračování výletu

    Notnou chvíli je naprosté ticho, jako kdyby okolí poznalo jak důležitá tato chvíle pro tuto trojici je. Pak Gengar natáhne ruku a nechá ji chvíli vyset nad orbem, který by mu umožnil dosáhnout mega formy. Pak ji spustí a chytne jej. „Tak já jsem nikdy neříkal, že ti ho neřeknu, ne?“ řekne s úsměvem, který jasně říkal, že si užívá to, jak mně napínal. Nepodaří se mi potlačit děs v mích očí, poté co mi docvakne, že můj poslední pokus selhal. „Myslím, že bude lepší, když ho budu mít u sebe, přece jenom kdo ví, jestli by se ho někdo z pod-ehm…společníků neztratil. Kdo ví, jak by na to pohlíželi, kámo.“ Trochu se opraví, když si uvědomí, že tu s námi stále je Greninja. „Neboj se o tohle bychom Slaaneshe nepřipravili. Věřím, že si s tím užijete dost zábavy. A doufám, že budu mít šanci vás při tom tréninku vidět.“ „Jasně, uvidíš jak moc jsem se zlepšil.“ „O to mi zas tak moc, ani nejde.“ Dodá Greninja a provokativně se na mně podívá. „Ještě si z toho dělej srandu, tohle je vážná věc.“ „Ale vždyť já ji nijak nezlehčuji, mezi námi jsou unikátní vztahy, copak mám právo je nějak ovlivňovat? Jenom chci být při tom, abych viděla, jak se most mezi vámi zvětšuje.“ Začne se bránit hned Greninja. „Co kdybychom popojeli?“ Gengar překvapeně zamrká a hned zavrtí hlavou. „Nemůžeme, nemáme kolo, na kterém bychom jeli. Já samozřejmě můžu letět, ale obávám se, že tebe unést nedokážu a i kdybych dokázal, tak to stále nebude jízda v pravé podstatě toho slova.“ Vysvětlí ochotně svůj názor duch. „To se jen tak říká…myslí se tím, že přejdeme k dalšímu tématu.“ „Aha, tak to bychom potom asi mohli.“ Slabě si povzdechnu a nakonec dodám. „Než jsme se rozdělili, tak sis chtěl natrénovat nějaké představení. Mohl by sis ho zkusit netrénovat, a já s Greninjou bychom ti mohli, když tak poradit nebo říct názor jak to vypadá.“ „Ehm?...A jó, jasně to jsem chtěl…jenom si už nepamatuji k čemu jsem si to chtěl naučit, nevíš kámo?“ Jen pokrčím rameny, samozřejmě jsem tušil proč se to chtěl natrénovat, ale nějak jsem neviděl potřebu mu to připomínat, zvláště když jsem ještě netušil jaký formát to bude mít. Nějak jsem nestál, aby mi vyděsil Mimikyu, Ikit nebo třeba lady Charlotte.
    „Takže čím, jsem to jenom chtěl začít?“ Řekne zadumatě pokémon a podepře si jednu ruku druhou, jak to občas vídával u mě. „Chtělo by to něco jednoduššího na začátek. Co třeba Hypnozu?“ „Ale pak ti všichni usnou, a nikdo se nebude dívat na zbytek.“ Poznamená Greninja. Ne, že by to bylo nutně něco špatného. Pomyslím si, trochu škodolibě, vzhledem k tomu, že jsme se ještě ani nedostali na začátek představení. „Hmm… co takového by to mohlo být?“ „Nedáme si něco k jídlu? S plným žaludkem se ti třeba bude lépe přemýšlet Autari.“ Jídlo rozhodně nebyla věc, proti které by kterýkoliv z těch dvou protestoval a tak se brzo vytáhne jídlo a začneme jíst. Postupně oběma hodím několik berry, aby si dali lehkou svačinku. „Hm, co třeba na začátek předvést to, jak umíš žonglovat, kámo?“ nadhodím nápad, který mně napadne, při tom když jsem viděl, jak Greninja chytá svá berry. "Žonglovat?" zopakuje Gengar zamyšleně a pak vyhodí do vzduchu první berry a chytne jej druhou rukou. "To nemusí být špatný nápad, kámo. Myslím, že mi to začíná docela jít." „Víš, že se většinou žongluje s více než jedním předmětem. Minimálně tedy se třemi pokud vím.“ Gengar zmateně nakloní hlavu na stranu. „S více?“ „Jop, tady máš další.“ Řeknu a hodím mu další dva předměty. Schválně rozdílné, jeden prázdný pokéball a druhou je fosilie. Gengar popoletí dozadu, jelikož předměty letěli příliš vysoko a následně vyhodí své berry a do každé ruky chytí jeden předmět a následně do úst chytí berry.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přehltne berry a následně začne kašlat. „Mohl jsi mně první varovat kámo.“ Pobaveně se pokrčím rameny a jen klidně odpovím. „Promiň. Ale teď už můžeš začít trénovat. A pokud se to brzo naučíš, tak bys mohl vystoupit na vánoční besídce.“ „To mně tak připomíná, jak vznikly ty Vánoce? Vím o čem jsou, ale nepamatuji si, jak to vzniklo.“ Zamyšleně nakloním hlavu na stranu a chvíli přemýšlím nad tou otázkou. „Noo, to je docela těžká otázka…jedná se o náboženský svátek.“ Na chvíli se odmlčím a pak dodám. „Mělo by se jednat o svátek narození božího syna. Ale někteří tvrdí, že se jedná jenom o změněné chápání zimního slunovratu…Zimní slunovrat, je den, kdy slunce svítí nejméně. A jelikož se jedná takto specifický den, tak se mu vždy připisovala velká důležitost.“ Začnu vysvětlovat, když si všimnu, tázavého pohledu Autariho. „Tvrdí, že když přišlo nové náboženství, tak si svůj svátek posunuli, aby zdejší obyvatelé jej snadněji přijali.“ „Co myslíš tím, aby jej snadněji přijali?“ zeptá se tentokrát Greninja. „No jde o to, že dřív byla náboženství určitá centra moci. Byli tu království a různé městské státy, které drželi určitou moc, ale ta vycházela z toho jak velká byla jejich populace. A v tom je hlavní důvod. Církev získávala moc napříč říšemi, zatímco království musela navzájem bojovat, aby získala další zdroje, ať už lidi nebo pokémony. A proto se snažili být takový, aby získali co nejvíc lidí. Není to zas tak dávno v minulosti, co byli církevní představitelé mocnější než králové a královny.“ „Vážně?“ zeptá se vyjeveně Gengar, jehož dolní čelist se pomalu dotýkala země. „No, ano. Měli víc lidí a byli schopni nashromáždit více peněz, než králové.“ „takže bylo lepší být knězem, než králem?“ zeptá se šokovaně Autari. „No,… to asi ne. Jelikož kněz byl na nízké úrovni v hierarchii, zatímco král je na vrcholu. Ale třeba co se moci týče, tak bylo lepší být papež než král. Ale to jsme trochu odbočili, nechtěl jsi se naučit žonglovat, aby ses pak mohl předvádět?“ zeptám se, abychom se vrátili zpátky k původnímu tématu. „To jo, ale prvně jsme chtěli dát si jídlo.“ Připomene a odloží své rekvizity, se kterými měl žonglovat. „Pravda pěkně jedno po druhém.“
      Poté co zaženeme hlad, tak se Autari začne pokoušet žonglovat. Moc mu to ovšem nešlo a když mu spadne pokéball na hlavu, tak se začneme s Greninjou smát. „Vtipné?...Ale, že by jste si to sami zkusili to vás ani nenapadne, co? Zbabělci.“ Přestože se ani jednoho z nás nedotklo tohle osočení, tak jsme se rozhodli, že to taky zkusíme. Abychom se pobavili všichni. Při mém pokusu to dopadne katastrofálněji a fosilie mi bolestivě spadne na chodidlo, až začnu poskakovat po jedné noze. Což doprovází smích obou pokémonů. Jako další se to rozhodne vyzkoušet Greninja, té, k našemu zklamání, to jde skvěle a po pár minutách, už trojice předmětů létá téměř v dokonalém kruhu. Pak se opět žonglování ujme Gengar, aby si napravil reputaci. „Šlo ti to opravdu skvěle, už jsi to někdy zkoušela?“ zeptám se svého startéra, zatímco se Autari snaží ji napodobit. „Tohle bylo poprvé. Řekla bych, že je to celkem jednoduché, jakmile zvládáš jemnou motoriku. Jakmile se ti jednou podaří předměty rozpohybovat, tak už je jednoduché je udržet v pohybu.“ Pokusí vysvětlit svůj názor na věc, Greninja. Proti jejím slovům se ovšem postaví Gengar, kterému zase všechny rozpohybované předměty popadají. „Jednoduché bych to, ani v nejmenším nenazval.“ Znovu je posbírá a zkusí to znovu. „Řekl bych, že tady pro Autariho by to mohlo být docela dobré cvičení.“ Poznamenám a poté co uvidím jak se na mně jmenovaný podívá, se začnu smát.

      Vymazat
    2. „Dobře, dobře ještě si to rozmyslím, jestli to budeme spolu trénovat.“ Řeknu, když mi ´omylem´ proletí pokéball kolem hlavy. Ještě čtvrt hodiny necháme Gengara trénovat, přičemž se často smějeme, když se mu to podaří pokazit. Při svém posledním pokusu se rozhodne vytvořit si několik jedových orbů se, kterými chvíli žongluje. „Přijde ti to vtipné kámo?“ zeptá se a pak hodí první orb, tomu se mi podaří vyhnout, částečně díky tomu, že mířil na mou ruku a né do hrudi, částečně díky náhodě, že jsem si vybral správnou stranu na, kterou uhnu. Druhý orb pak letí na Greninju, ta se mu vyhne bez problémů a ještě stihne vrátit Autarimu zpátky vodní kouli. Ani on se ovšem nenechá snadno zasáhnout. Pak si ještě společně vymění jednu dvojici útoků, ale i ty mají k zásahu dál, než já k titulu nejlepšího trenéra v této zemi. „Dobře, to by stačilo, pokud byste chtěli, tak později si můžeme zajít nějak, kde si můžete společně porovnat síly, ale né tady a ne teď.“ Zasáhnu dřív, než se tohle škádlení přemění ve skutečné poměřování sil. „Dobře, teda ne že by proti mně měla nějakou šanci. Ale jak říkáš na mé uvítací oslavě by neměla být žádná bitka.“ „Vždycky jsi měl ego větší než své schopnosti.“
      Unaveně protočím očima. "Co si třeba něco zahrát?" Skočím do jejich špičkování. "Co třeba..." začnu, když si tím na chvíli získám jejich zájem. "Ehm...slyšel jsem, že s Taurosy se hrává taková hra. Necháš ho na sebe zaútočit a poté, když je u tebe tak se chytneš jeho rohů a přeskočíš ho." vyhrnu první věc, která mně napadne. "To nezní vůbec špatně. Co bude výhra?" "Noo...co třeba ten vítěz si vybere v cukrárně co bude chtít a já mu to koupím." Odpovím Autarimu. Ještě objasním pár detailů, než se vydáme na hledat Taurose, který by se s námi přidal do naší malé soutěže.
      Naše hledání netrvá moc dlouho, než objevíme Taurose, který je v náladě, aby se k nám přidal, jak se ukázalo. Hned jak nás totiž uviděl, tak se rozběhl proti mně. Moji dva pokémoni uhnuli na stranu, jak se mlčky dohodli na tom, že bych jim měl názorně předvést, jak to myslím. Tauros v plném trysku sklopí rohy. Přestože jsem důvěřoval svým pokémonům, že kdybych to nezvládl, tak mně dokážou ochránit, tak abych se vyhnul vážnému zranění, tak mně málem ochromil strach. Přece jenom se jednalo o úctihodného pokémona, který se rozhodl zaútočit na mně, pouhého malého člověka. Ruce se mi pohnou přede mně, jako kdybych se chtěl bránit. V posledních sekundě se mi podaří ovládnout strach natolik, abych chytil jeho rohy a odrazil se a zkusil se stočit do klubíčka. Naštěstí se mi povede vyhnout se rohům, ale na to abych se vyhnul i jeho hřbetu jsem vyskočil příliš pozdě a ten mně tvrdě udeří na rozloučenou při cestě pryč. ´Tohle rozhodně nebude věc, kterou bych navrhnul znovu.´ Pomyslím si, když dopadnu na zem a bolest se mi rozletí po celém těle. Greninja i Gengar hned poté co dopadnu se pohnou a začnou na sebe poutat pozornost pokémona. Pokaždé, když se přiblíží, tak jej přeskočí podobným stylem jako já. U Greninji to vypadá, jako kdyby dělala salto a Tauros prostě jenom probíhal pod ní, zatímco Autari využívá svého dušího těla, které se různě natahuje, takže to vypadá, jako kdyby dělal most ze stojky a místo země se chytal rohů. Poté, co jsem byl v bezpečí na stromě, tak byla docela zábava sledovat to co předváděla dvojice. Tauros si ovšem brzo uvědomí, že jeho snaha je proti této dvojici více než zbytečná. Tak se rozeběhne pryč. "Vypadá to na plichtu, takže něco pro oba dva nebo, ani jeden?"



      Slaanesh – 2x Oran Berry
      Greninja – 2x Leppa Berry
      Gengar „Autari“ – 2 Leppa Berry, megakámen

      Vymazat
    3. Gengar si domluvu velmi užil a mega kámen přijal. Greninja si výlet užila. Tauros byl velmi rád za společnost!
      Greninja - 7% sehranosti, 6% štěstí (2x Leppa), 10% lásky (Slaanesh's)
      Gengar - 8% sehranosti, 6% štěstí (2x Leppa)

      Vymazat
  18. Janet

    Team 1
    Příprava na Vánoce

    „Tak, dneska se připravíme na Vánoce.“ Oznámím pokémonům. Však už je dost na čase. Pomyslím si. „Co tedy budeme dělat?“ Zeptá se zvědavě Mightyena. „Uděláme si adventní věnec.“ A potom dodám: „No, a bude třeba napsat přání Delibirdovi.“ Pokémoni se na mě podívají a já jim řeknu: „Vysvětlím vám to později. Teď se pustíme do toho .“ Všichni přikývnou a já dodám: „Takže, jdeme pro větve.“ Řeknu a vyrazíme do lesa. V lese je ticho a já se podívám po větvích jehličnatých stromů. „Tyhle větve.“ Řeknu a utrhnu trochu větví a pokémoni, samozřejmě s výjimkou Leafeona, který hysterčí, začneme trhat větve. „Paráda.“ Řeknu, když jich máme dostatek. Teď to spleteme, abychom měli věnec. To i řeknu pokémonům nahlas a vezmu si na to věci, které nabízí zdarma les táborníků. Vezmeme si i podklad z dřeva a na ten nandáme větvičky a přilepíme a spleteme je tam. Ze začátku se to Leafeonovi nelíbí, protože jsme ty větvičky museli utrhnout, ale nakonec toho nechal a se zájmem na to koukal. „Tak co, co tomu říkáte?“ Zeptám se, když je půlka hotová. „Mě se to líbí.“ Oznámí Pachirisu.“ „Jsou to větve.“ Oznámí trošku překvapeně Pichu. „To ano, to jsou. Ale tohle není konečná podoba.“ A poté se dám znovu do práce. Pokémoni mi podávají větve a já se je snažím správně nandat, aby zakryly celé dřevo, které je dole. Občas se to nepovede a je třeba to zase sundat (občas i s lepidlem) a nandat to tam znovu. „Ach, jo!“ Nepovede se mi tam nandat větve tak, aby byly hezky přes sebe a nekoukalo pod nimi dřevo, ale zároveň aby byly hezky zhruba ve stejné výšce, jako jsou ty ostatní. „Tak co?“ Zeptám se jich, když je to hotové. „Hezký.“ „Je to zajímavý.“ „Náhodou.“ Řekne Leafeon. „To je víc než zajímavý. Tady vidíš, k čemu všemu se dají využít větve.“ Usměji se. „Jo, to máš pravdu Leafeone.“ „Samozřejmě, že mám. Vždy mám o přírodě pravdu.“ Odpoví Leafeon a já se rozhodnu, že to nebudu komentovat. „Tak, teď by to chtělo ozdobit.“ Řeknu a vydáme se opět k budově, která tu je a vezmeme si čtyři svíčky a hezky je tam dáme. Tedy, já je tam dám a pokémoni vyberou místa. „A teď to ozdobíme ozdobami.“ Řeknu a vydáme se najít nějaké hezké přírodní ozdoby, protože jiné tady nejsou. „Tohle by šlo.“ Zavolá Pichu. Našel několik hezkých kamínků a nandá je na věnec a nalepí je tam. Mightyena přinese trochu opadaných větviček a nandáme je tam taky a k nim dáme různé další věci jako šišky atd. A také jednu stuhu, kterou jsme si mohli vzít a na ni jsem krasopisně napsala VESELÉ VÁNOCE a tu jsme položily tak, aby se táhla přes celý Věnec. „Paráda. To by bylo.“ Teď by to chtělo zapálit. Napadne mne. Pomalu už se toiž stmívá a já se rozhodnu, že ještě chvíli počkáme, než se sešeří úplně. Mezi tím si pokémoni zkouší rlzná vylepšení věnce. „Littene, můžeš to OPATRNĚ zapálit. Jednu svíčku prosím.“ Strius přikývne a zapálí jednu svíčku a potom ho nechám zapálit i druhou. „Páni.“ Řekl Rockruff. „Vypadá to hezky. Zvlášť takhle zapálený.“ „To jo. Přírodní věci dělají divy.“ Oznámí Leafeon.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. . „Spíš můj oheň.“ Usoudí Litten. „A co ta tma okolo?“ Přidá se Mightyena. „Za světla by to takto určitě nevyniklo.“ „Já myslím, že nejhezčí je to, co jsem tam přinesl. Hele, nechcete to trochu ozvláštnit elektrikou okolo?“ „To zní zajímavě.“ Chytí se Pachirisuova nápadu Pichu. „Ne, nechceme. Aby se to nezničilo.“ Řeknu. „Dali jsme si s tím práci a bylo by fajn, kdyby to do Štědrého dne vydrželo.“ Pokémoni se zasmějí a já se otočím na Leafeona, Stria a Mightyena, kteří se nemohou dohodnout, čí ´živel´ tam působí nejlíp. Oheň, příroda, nebo tma? „Všechno dohromady to má určité kouzlo. Bez těch přírodních větví a celkově by to neudělalo ten krásný vánoční pocit a nevonělo by to tu jako o vánocích. Oheň by skutečně za světla nebyl vidět tolik, jako ve tmě, ale kdyby tam nebyl, bylo by to ve tmě tmavé a také by to nebylo ono.“ Usměji se a potom přejdu k další věci, kterou musíme udělat. Napsat přání Delibirdovi. „Říká se, že na Vánoce nosí dárky Delibird. I když si je lidé a pokémoni dávají mezi sebou, je zvykem psát přání Delibirdovi. A do toho se teď pustíme. Každý si vymyslí, co by chtěl k Vánocům od Delibirda a napíše to. Může to být jedna věc a nebo to také může být více věcí, ale nikdy nevíte, co všechno vám Delibird přinese.“ Řeknu. „Ale já neumím psát.“ Oznámí Pichu.“ „To nevadí, tak své přání… Můžeš říct. Když ho řekneš nahlas, Delibird tě určitě uslyší.“ „Ale přání se nemá říkat nahlas.“ Protestuje Mightyena. „To by jsi ho nemohl ani napsat, aby ho nikdo nevěděl.“ Řeknu a vzhledem k tomu, že papír úplně nemám, rozhodnu se, že všichni řeknou opravdu své přání nahlas s adresováním Delibirdovi. I když to vymýšlím trošku tak, abych věděla, co si přejí a mohla jim podle toho koupit dárky. „A jak tedy?“ Zeptá se Pichu. „No…“ Zamyslím se. „Nechceš nám to předvést?“ „Tak jo.“ Svolím, odejdu kousek od nich, ale ne moc daleko aby bylo slyšet, otočím se celá a potom nahlas řeknu: „Milý Delibirde. K letošním Vánocům bych si přála, aby všichni, které mám ráda byli šťastni. A také bych si přála, abychom spolu trávili nadále tolik času a také bych si přála, abych až se vydám na první stadion vyhrála svůj první odznak.“ „A neměla trému.“ Dodám potišeji. „Děkuji.“ Řeknu. Na stadion se už opravdu chystám dlouho a já plánuji, že se tam po vánočních svátcích opravdu podívám. Potom nechám pokémony, aby i oni řekli svá přání.  

      Vymazat
    2. Janet

      Mohla by jsi mi i napsat jejich přání? Nestačím se jich zeptat...

      Vymazat
    3. Pokémoni se seznámili s Vánoci a tvoření věnce se jim moc líbilo. Získala jsi 3 body do akce.

      "Hmm," zamyslel se Pichu. Rozhodl se, že si vezme naprosto první místo ve výběru dárku hned po tobě, aby na sebe strhl co nejvíce pozornosti. "Co třeba... přál bych si... hodně dobré bobule!" zvolal nahlas.
      "Bobule? To je velmi dobrý nápad! Existuje spoustu zajímavých bobulí-" spustil Leafeon, avšak byl rychle přerušen Pachirisu. "Já bych prosím kamaráda na hraní!" poprosil velmi roztomile.
      "Já bych chtěl jen trénovat, abych zesílil," promluvil opatrně Rockruff. Mightyena souhlasně pokýval. "Souhlasím s ním. Také bych chtěl trénovat."
      "Já bych se chtěl pořádně vyspat," zívl Litten.
      "Jste velmi jednoduchý! Pro mě prosím ten nejlepší, nejzářivější dárek pod Sluncem. Vybral bych si ho sám, ale svou úžasností by to nebylo ono, takže to nechám na tobě," pokýval hlavou.

      Litten - 3% sehranosti
      Pachirisu - 3% sehranosti
      Leafeon - 4% sehranosti
      Rockruff - 4% sehranosti
      Mighyena - 3% sehranosti
      Pichu - 4% sehranosti

      Vymazat
  19. 1) Zdobenie Vianočného stromčeka
    2) Nico (Cyndaquil), Kaoru (Chingling), Hazel (Mudkip)
    3) Sviatky sa pomaly blížili a i Tania, hoci sa práve nachádzala ďaleko od domova a uprostred cesty, sa rozhodla, že ich bude musieť osláviť. Samozrejme, svoj Pokémoní tím nemohla vynechať. Brala všetkých svojich Pokémoních partnerov ako druhú rodinu... Niekedy to s nimi bolo ťažké, ale nevymenila by ich za nič.
    Postupne všetkých vyvolala z Pokéballov. "Ako vidíte, pomaly sa blížia Vianoce," usmiala sa veselo. "Čo by ste povedali na trochu sviatočnej nálady? Bude to zábava, a naviac, Vianoce sú len raz za rok. Stojí za to ich poriadne osláviť."
    Kaoru nadšene vyvalil oči. "Spoločná oslava? Tak so mnou môžete rátať!" Nico trocha nesmelo kývol. "Ak budeš s niečím potrebovať pomôcť, som tu pre teba." "A bude tam určite plno dobrôt, ako na každej oslave, však?" vyzvedala Hazel.
    "Vianoce nie sú iba o jedle," vysvetľovala Tania, na čo Hazel trochu posmutnela, "ale perníčkov a sušeného ovocia bude určite dosť. Ale tento sviatok má aj iné charakteristiky. Jednou z nich je zdobenie stromov. Ľudia zdobili stromčeky aby skrášlili svoje domovy a postupne sa z toho stal zvyk, ktorý dodržujú asi všetci. Čo tak si tiež vyzdobiť náš spoločný strom? Bude symbolizovať to, že k sebe patríme, ako tím. Každý z nás pridá vlastné ozdoby, ale všetky budú na jednom strome, a... No, veď tomu rozumiete," zasmiala sa.
    Pokémoni prekvapene zažmurkali a len na Taniu trochu udivene hľadeli. "Takže zdobenie stromčeka," prelomil chvíľku ticha Kaoru, "to beriem! Ale odkiaľ ho zoberieme?" Tania sa zamyslela.
    "Obvykle by sme stromček kúpili, priniesli domov, a tam ho ozdobili, ale my si ho do Pokémonového centra priniesť nemôžeme, takže..." Nico si odkašľal. "Čo tak ozdobiť ho priamo v lese?" Tanii, Hazel a Kaoruovi to prišlo ako skvelý nápad.
    A tak sa pustili do výroby ozdôb. Ako materiál im poslúžil farebný papier, lesklý staniol, oriešky a jablká a tiež zopár vypožičaných ozdôb od sestry Joy z centra. Hazel sa najviac páčila zlatá žiarivá hviezda, ktorá patrila na vrchol stromčeka. A keď mali všetky ozdoby hotové, bol čas vydať sa do lesa. Vonku nebolo veľa snehu - nie ako na tých Vianočných pohľadniciach, alebo vo Vianočných filmoch, ale Tania považovala za úspech že vôbec nejaký sneh napadol. Na druhú stranu, boli v Sinnohu. Napríklad v Alole by pokojne mohla tráviť Štedrý večer na pláži s kokosovým mliekom so slamkou.
    Nájsť ten správny strom netrvalo pridlho. Kaoru, ktorý sa spoločne s Hazel ujal tejto úlohy, vybral ihličnan pokrytý popraškom snehu, asi o hlavu vyšší od Tanie. "Toto je on," vyhlásil spokojne Chingling a usmieval sa pritom na všetkých okolo. "Áno, tak už začnime zdobiť!" nevedela sa dočkať malá Mudkip.
    Tania otvorila krabicu plnú ozdôb a Hazel si ihneď vzala prvú z nich - šišku pozlátenú trblietavým práškom. Za háčik ju zavesila na jednu z najbižších vetvičiek. Kaoru vzal hviezdu upletenú z prútia a ponáhľal sa zavesiť ju tak, ako to predtým urobila Hazel. Tania s Nicom si vymenili úsmevy. Potom si sami vzali ozdoby a vydali sa dvom ostatným členom tímu pomôcť so zdobením.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Netrvalo dlho a spodné vetvy stromu boli úplne ovešané ozdobami, v krabici ich však stále zostávala skoro polovica. "Nico, chvíľu sa nehýb," zavolal Kaoru na Quilavu, vzal si jednu z pestrofarebných vianočných gúľ, rozbehol sa a vyskočil na Nicovu hlavu. Stadiaľ mohol pohodlne zavesiť na vyššiu vetvu.
      Medzitým Tania spolu s Hazel omotali okolo stromčeka reťaz upletenú z namaľovaných tvrdých cestovín. Každá z nich chytila jeden koniec a behali okolo stromčeka až kým nebol celý ihličnan úplne omotaný. "To bola zábava!" zaradovala sa Mudkip.
      Na chvíľu sa obe zastavili a obdivovali stromček, už takmer celý pokrytý ozdobami. Kaoru s Nicom pripevňovali posledné ozdoby na najvyššie vetvy. Tania sa pozrela na dno krabice. Zostala už len jediná ozdoba - hviezda na špičku stromčeka. "Hazel, chceš ju tam nasadiť?" Mudkip bez váhania kývla hlavičkou.
      Tania jej podala hviezdu, počkala, kým ju Hazel pevne uchopí, a potom malého Pokémona zdvihla do náručia. Zdvihla Hazel tak, aby mohla dočiahnuť na vrchol stromu a sledovala, ako Pokémonia samička trochu nešikovne pripevnila ozdobu na špičku ihličnatého stromu. "Tak, a je to. Myslím, že sme ten strom vyzdobili naozaj nádherne."
      Kaoru nadšene zatlieskal, kým Tania položila Hazel naspäť na jemne zasneženú na zem. "Teraz budú mať Vianoce aj diví Pokémoni v lese," dodal potichu Nico. Tania siahla po svojom batohu. "Čo tak si dať menšie občerstvenie a potom sa vrátiť do Pokécentra? Vyzerá to, že zanedlho sa znovu spustí sneženie." S jej plánom súhlasili všetci Pokémoni, a tak chovateľka vybrala pre všetkých niečo pod zub.
      Nico si vzal bebéčko, Hazel siahla po čokoládovej šiške a Kaoru sa pustil do jedenia trsu banánov. Tania s úsmevom sledovala, ako Pokémoni jedia. Keď všetci traja dojedli, spolu s Taniou sa pomaly vydali na odchod. Ešte venovali posledný pohľad stromčeku, jedinému ozdobenému stromčeku v mori zasnežených jedlí.
      A potom, sprevádzaní jemným snežením, vykročili naspäť k Pokécentru, aby sa zahriali. "Už sa teším, až budem zasa sedieť v teplom kresle," tešil sa Kaoru. "A Tania? Pozveš nás na čaj? A na medovníčky?" dobiedzal Chingling, spolu s Mudkip. Chovateľka už vtedy vedela, že veľmi na výber mať nebude.

      Vymazat
    2. Nico - 1x bebéčko
      Kaoru - 1x banány
      Hazel - 1x čokoládová šiška

      Vymazat
    3. Pokémoni si zdobení stromečku moc užili. Les táborníků má nyní svůj vánoční stromeček, kterým se kochají všichni pokémoni z lesa i příchozí trenéři, kteří sem přichází kempovat. Kaoru měl chuť místo hvězdičky na vršek nasadit sebe - nemůže tu ale zůstat navždy.
      Získala jsi 11 bodů do akce.
      Quilava - 8% sehranosti (1% bébé)
      Chingling - 7% sehranosti (1% banány)
      Mudkip - 7% sehranosti (1% č. koblížek)

      Vymazat
  20. Misdreavus "Charlotte"
    Vzpomínání

    "Mohu se vás na něco zeptat Slaaneshi?" ozve se zničeho nic Misdreavus, pozvednu hlavu a zadívám se na mou dosud tichou společnici. "Ale jistě, na co byste se chtěla zeptat Charlotte?" "Stalo se něco? Zdáte se mi takový...sesypaný." Řekne a popoletí, aby byla vedle mně. "Ale...nic se nestalo jenom jsem vzpomínal na minulost a co se všechno odehrálo." odpovím a zadívám se na bleskem rozštípnutý strom. "Nezdá se, že by se jednalo o hezké vzpomínky." poznamená a taky se zadívá na strom. "No...řekl bych, že můj život tento rok se podobá tomuto stromu. Možná jsem dostal tvrdou ránu, ale život jde dál. A stejně jako tady ten strom, bych se měl posunout dál a pokračovat v růstu. Ale...nějak to nedokážu." Misdreavus chápavě přikývne a zůstane na chvíli potichu. "Mohu se zeptat, co se stalo? Občas pomůže svěřit se nezasvěcenému." Zamyšleně se na ni podívám. "Nevím, jestli se dá říct v tomto případě nezasvěcenému, vzhledem k tomu, že v minulosti jste určitě měla taky...neshody s rodinou." "Tak potom to můžete brát jako svěření se spřízněné duši." dodá laskavě Charlotte. "Já...no kde bych měl začít, nebo spíš jak..." začnu nejistě, Misdreavus na mně ovšem nijak netlačí a s uklidňujícím úsměvem čeká, až se rozhodnu povídat. "Ten problém trval už déle...ale drželo se to na úrovni, rodiného tabu. Z pohledu mé matky to šlo vidět, ale nikdy to neříkala nahlas..." Přestože si za ten krátký čas co jsme byli spolu dokázala vybudovat Charlotte mou důvěru, tak jsem nebyl stále schopný se jí svěřit se svou minulostí úplně. "Ale něco se změnilo...nevím co se stalo...přeskakuji, měl bych vyprávět popořádku. Jednoho dne, krátce po novém roce jsem dostal dopis. Má matka těžce onemocněla a žádala mně, abych se vrátil domů a pomohl jí postarat se o mého mladšího bratra." Odmlčím se a přejedu rukou po okraji rány, kterou stromu zasáhl blesk. "Matka na tom byla opravdu zle, byla vážně nemocná a jak jsem později zjistil, tak pro mně zavolala, až když jí došli peníze a už neměla jak zabezpečit jídlo...A tak jsem udělal to jediné, co jsem mohl. Převzal jsem za svou rodinu odpovědnost." Vybídnu Charlotte, jelikož si všimnu, že se chce na něco zeptat, ale nechce mně přerušovat. "Jen jsem se chtěla optat, co se stalo s vaším otcem?" "Můj milovaný otec nás opustil, když mi bylo sedm. Bůh si ho povolal k sobě..." Zavřu oči a na chvilku zavzpomínám na svého otce. "Našel jsem si brigádu a z peněz co se mi mezitím podařilo našetřit jsme vyžili první měsíc. Než jsem dostal první výplatu, se kterou jsem mohl začít hospodařit. Byli to hodně nemáhavé měsíce. Většinu času jsem strávil v práci. Občas jsem měl pocit, že jenom spím a chodím do práce, jak jsem z toho nakonec byl utahaný. Ale co bych pro rodinu neudě...lal." Povzdechnu si a zavrtím hlavou. "Nejde ani tak o to, že bych ji nějak moc miloval, to...to už nedokážu říct. Spíš se jednalo o to, že někde hluboce uvnitř věřím, že ať mám rodinu jakoukoliv, tak bych se o ni měl postarat...odbočil jsem, co?" zeptám se smutným úsměvem. "No, ale matka se během těch měsíců pomalu léčila. Čím líp na tom ovšem byla, tím hůř jsme spolu vycházeli. Vzpomínám si, jak jednou jsem ji opravdu už chtěl uhodit...jsem rád, že jsem to nakonec neudělal. Sice každé její slovo se do mně zabodávala jako dýka. Čím víc jsem se snažil pomoc své rodině, tím jedovatější slova na mně používala...řekl bych, že jenom díky Ikit, jsem se tehdy nezhroutil. Její přítomnost mně uklidňovala. Krátce poté co se plně uzdravila mně prakticky vyhnala..." "Kvůli vašemu otci?" zeptá se překvapeně Charlotte. Souhlasně přikývnu. "Přesně tak, kvůli méu otci. A poté jsem se tak nějak uchýlil do letní školy. Ikit a Greninja měli pocit, že to bude skvělé místo na to, abych se trochu vzpamatoval."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Odmlčím se a pak dodám. "No a pak už většinu z toho znáš." Charlotte souhlasně přikývne, jelikož o událostech na škole jsme se už parkrát bavili. "Mohu se zeptat jak jste slavili vánoce?" "Jenom pokud mi naoplátku povíš jak jsi je slavila ty, Charlotte souhlasíš?" Poté co mi přikývne, tak se pomalu rozejdu. "Když s námi byl ještě otec, tak...začínali jsme brzo, brzo ráno jsme stávali a pak jsme s otcem vyrazili do muzea. Byl archeolog a tak věděl spoustu věcí o věcech, které tam byli vystavené...Nevím jak to dokázal, ale každý rok dokázal říct nějakou věc, kterou nám předtím neříkal. Když jsme si jej prošli, tak jsme pak vyrazili na trhy. Často jsme stávali před podiem, na kterém stála kapela a hráli koledy. Jednou jsem dokonce měl tu čest tam i hrát na flétnu. Odpoledne nás matka vzala na charitu, většinou jsme nic nenesly, ale pomáhali jsme připravovat jídlo a podobné práce. K večeru jsme se vrátili k večeři, kterou mezitím udělala babička. Pojedli jsme, otevřeli si dárky a pak jsme zpívali koledy a hráli si s dárky."

      Vymazat
    2. Misdreavus se rozhodla, že si to, co jsi jí dnes řekl, nechá pro sebe, pokud nerozhodneš jinak. Vánoce jsou pro ni fascinující - nikdy je netrávila pouze v rodinné společnosti. Jakožto vysoce postavená, často si na svátky zvala hosty, aby zvětšila svůj vliv, navázala nová partnerství a měla kvůli tomu pocit, že přišla o velkou část svého života.
      Získal jsi 6 bodů do akce.
      Misdreavus - 7% sehranosti

      Vymazat
  21. Janet

    Poté, co rychle zabalím dárky pro pokémony je všechny propustím z jejich pokéballů. Tedy, všechny, které mám u sebe, takže Littena, Mightyena, Leafeona, Rockruffa, Pachirisua a Pichua. „Tak vážení, dneska je Štědrý den. Měli bychom ozdobit stromeček, večer pod ním budou dárky. Jinak by je Delibird neměl kam dát.“ Usměji se. Takto mi to bylo řečeno, když jsem byla malá a už tomu dávno nevěřím. „Jupí.“ Zavolá Pachirisu. „A kde je stromeček?“ Zeptá se Pichu. „Ten si vybereme . Támhle v lese jich je dost.“ Řeknu a vydáme se najít nějaký pěkný stromek, který ozdobíme a pod kterým budou večer dárky. „Stromeček? To bude zajímavý. Jsem zvědavý, jestli to netravní můžou pochopit…“ „Leafeone… Jistě že můžou.“ Řeknu mu. „No, to jsem zvědav… Nejste travní, tak kdoví, kolik toho dokážete pochopit.“ Řekne Leafeon a já se rozhodnu, že na to reagovat nebudu. „Co támhleten?“ Zeptá se Rockuff. Ukáže na stromek, který má kolem sebe místo, ale není moc hustý, spíše naopak. „Určitě budou hezčí.“ Řekne Pachirisu. „Tady za tím se nedá ani schovat.“ „Pachirisu, Vánoční stromek není na schovávání.“ Řeknu. „Vánoční stromek bude ozdobený a ty ozdoby se shodit nemusí.“ Řeknu. Už Pachirisua – a Pichua – znám. „A támhleten se taky dá ozdobit.“ Oznámí Mightyena. Je to hezký stromek, ale nakonec se vydáme ještě dál po cestě. „Támhle.“ Zavoláme všichni současně, když vyjdeme ze zatáčky a uvidíme hezký stromek. Má kolem trošku místa, ne moc , pořád jsme v lese, ale trochu ano, takže by se tam dalo i sedět. „To bude on.“ Souhlasím s nadšením svých pokémonů. „Tento stromek ozdobíme. Kdo začne?“ „Já.“ „Já.“ Vykřiknou Pachirisu a Pichu a přidá se i Leafeon. A také Rockruff, Mightyena a Strius, i když ti zřejmě nejsou tak dychtivý. „Tady jsou ozdoby.“ Postavím na zem krabici ozdob, kterou jsem sem přinesla. Když ji otevřeme, Leafeon se zatváří zklamaně. „Chtělo by to přírodní ozdoby.“ Oznámí. „Tak nějaké sežeň. Pokud chceš, můžou tam být také.“ Řeknu a Leafeon se rozeběhne najít nějaké přírodní ozdoby. Samozřejmě hledá pouze na vylapaných cestičkách. „Já vyndám skleněnou modrou kouličku a podám ji Pachirisuovi, ať ji někam pověsí. To Pachirisu udělá s nadšením a další kouličku, také modrou, pověsí Pichu. Máme modro-zlatou krabici, takže další koulička je zlaté barvy a tu pověsí Strius. „A tohle.“ Vyndá Rockruff malé žárovky, které jsou spolu spojné. „To až nakonec.“ Řeknu a doozdobíme stromeček kouličkama, šiškami, modrými lucerničkami s rampouchy, které mají v sobě baterky a hvězdičkami zbarvenými do zlata. A jednu zlatou hvězdu dáme nahoru. To je těžší, protože nikdo z nás neumí létat a nahoru nedosáhnu ani já, ani nikdo jiný, stěží jsem dosáhla na nejvyšší větve tohoto stromku. Proto přivalíme kámen, na něj si stoupnu a nandám nahoru hvězdu. Potom slezu dolů a kámen odvalím a kousek vedle. „Ještě ty světla.“ A stromek obtočíme malými žárovkami a potom je zapnu, naštěstí je o na baterky. „SVÍTÍ.“ Zavolá nadšeně Pichu. „Tak, co tomu říkáte?“ Zeptám se jich. „Výborný.“ Všem se to moc líbí. „To jsem ráda. Takže teď už jen počkat do večera.“ „Až.“ „Jo, ale to se dá ukrátit. Pojďte.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řeknu a vyndám sedm jablíček. „Znáte to?“ „Japka?“ Zkusí Pachirisu. „Já myslela rozkrajování jablek na Vánoce.“ Upřesním s úsměvem. Pokémoni zavrtí hlavou. Já vyndám sedm jablek a řeknu: „Říká se, že když na Vánoce rozkrojíte jablko a bude v něm hvězdička, budete celý rok zdraví.“ Pokémoni se na mě se zájmem podívají a já rozkrojím první jablko – za sebe. „Tak co?“ Zeptá se Mightyena. „Je tam.“ „Kdo?“ Zeptá se Pichu. „Hvězdička.“ „Paráda, tak to si s náma bude moct hrát.“ Zavolá Pachirisu. Já přikývnu a rozkrojím druhé jablko – za littena Stria. Strius se dívá a když se tam objeví také hvězdička, zajásá, byť jeho jásot je prostě jásot obvykle mrzutého littena. „Teď já.“ Zavolá Pichu a já tedy rozkrojím třetí jablko za něj. A je tam také hvězdička a poté se přihlásí o jablko Pachirisu. Také zajásá nad hvězdičkou. „Teď chci já.“ Řekne Leafeon a já mu také rozkrojím jablko. „Hurá.“ Zavolá Rockruff, když uvidí hvězdičku. „A teď Mightyena.“ Řeknu a Mightyena přijde ke mně a počká si na rozkrojení i jeho jablíčka. „Taky.“ Zajásáme. „Takže budeme příští rok zdraví.“ Potom ale dodám: „Nebo jen velmi drobně nemocní.“ Všichni se tomu zasmějí a každý sníme svoje jablko a já usoudím, že bychom ještě mohli pouštět lodičky, než bude tma. Vyndám skořápky od ořechů s knoty svíček a také vezmu mísu, do které dáme vodu z potoka, co teče nedaleko našeho stromku. U potoka mísu položím a nechám Stria zapálit knoty ve skořápkách. Skořápek je sedm a každou potom položím do mísy. „Plave!“ Zavolá Pichu, když je tam první, ale když jich je tam sedm, je jich tam dost. „Povídá se, že když skořápka pluje doprostřed, že bude člověk nebo pokémon na cestách.“ Řeknu a podíváme se tam. Lodičky opravdu nejsou moc u kraje, možná je to ale proto, že je furt někdo posouvá, ale pluli. Nechám pokémony si hrát s lodičkama a já dám pod stromek dárky. Potom se vrátím k pokémonům. „Pojďte, večeře.“ Pokémoni zhasnou svíčky a navečeříme se. „Tak, pojďme se podívat, jestli Delibird něco přinesl…“ Pokémoni nadšeně souhlasí a když přijdeme ke stromečku, rozsvítím ho a pod ním jsou dárky. „Jdeemee.“ Zavolá nadšeně Pachirisu a vrhne se k dárkům a zeptá se. „Co je pro mě.“ „Nevím, pokrčím rameny a přečtu první ceduli na dárku. „Rockruff.“ „Já?“ Podívá se na mě překvapeně. Nicméně si to rozbalí. „Rare candy. Budu mít levl navíc!“ Zajásá. „Budu silnější, jak jsem si přál.“ A potom tam najde ještě jednu leppa berry. „Teď já.“ Řekne Leafeon. „Tak mi pojď pomoci najít tvůj dárek. Leafeon přikývne a když uvidí dárek, který je zabalen v balicím papíru s tématem rostlin, zavolá: „Toto.“ Já zkontroluji cedulku a přikývnu a Leafeon to rozbalí. Najde tam tři červený jablka a mnou psaný papír: „Výběr v butiku“. Byla jsem tam a nebyla jsem si jistá, co by se mu líbilo. Potom vezmu další dárek: „Strius.“ Litten přiběhne a otevře to. „Čokoláda.“ Zavolá, když tam objeví sušenky. „Mňam.“ Přiběhnou i Pichu a Pachirisuem. „Bobule.“ Zavolá nadšeně Pichu. „Tohle je moje?“ „Jo, je.“ Řeknu, když Pachirisu najde správný dárek. „Hračka Pachirisu.“ Zavolá Pachirisu. „A tenhle je můj?“ Zeptá se Mightyena. „Jo.“ Mightyena ho rozbalí a najde čokoládu, načež se olízne. „Výborný. A co ostatní?“ Zeptá se Mightyena. „Ti to dostanou jindy.“ Usměji se na ně. „Veselé Vánoce.“

      DÁRKY:
      Rockruff: Rare candy, leppa berry
      Leafeon: tři jablka
      Litten Strius: čokoládová sušenka dvakrát
      Pichu: leppa berry 5, mago berry 3
      Pachirisu: hračka Pachirisu
      Mightyena: čokoládka dvakrát
      Všichni: jablko (celkem 7) (každý jedno)

      Vymazat
    2. Pokémoni si vánoční oslavy užili. Získala jsi 25 vloček do akce.
      Litten - 8% sehranosti (1% jablko, 2% 2x č. suš.), 1% lásky (Janet's)
      Pichu - 7% sehranosti (1% jablko), 15% štěstí (5x Leppa), 1% lásky (Janet's)
      Pachirisu - 5% sehranosti (1% jablko), 1% lásky (Janet's)
      Mightyena 8% sehranosti (1% jablko, 2% 2x č.), 1% lásky (Janet's)
      Leafeon - 8% sehranosti (3% 4x jablko), 1% lásky (Janet's)
      Rockruff - 1 level (Rare Candy), 5% sehranosti (1% jablko), 3% štěstí (Leppa), 1% lásky (Janet's)
      Zručnost - 3%

      Vymazat
  22. Janet

    Tentokrát mám u sebe pět pokémonů, kteří u mne nebyli na Vánoce. Jeden tým na Vánoce, druhý na Nový rok. Aby to bylo spravedlivé. Žádné velké přípravy se nekonají, pouze si chceme užít „Silvestrovskou noc“, kdy se dělají miltankiny a odpalují se ohňostroje. „Dneska je silvestr.“ Oznámím pokémonům. „Je to noc večírků a dělají se jednoduše miltankiny, vtipy a odpalují se ohňostroje. „To bude zábava.“ Usoudí Vivill. „Takže můžu čmárat po obličeji?“ Optá se Skitty. „Jo, dneska jo. Je silvestr.“ Oznámím nadšené Skitty a ta zajásá nadšením. „Silvestr bude moje nejoblíbenější noc.“ Oznámí nadšeně. „To bude zábava. Pro to jsem byla stvořená?“ Ozve se nejnovější člen mého pokémoního týmu – malá eevee. „Dávej pozor.“ Zavolá najednou Tepig, protože do ní strčí Fletchling, který se pokusil chytit svá ocasní pera. Já dnes jen pokrčím rameny. „Tepig, dneska je prostě zábava. Poslední den v roce!“ Tepig přikývne a strčí do Vivill, Vivill jí to oplatí a po chvíli se přidá i eevee. Fletchling dále chytá svá ocasní pera do zobáku a já se přidám k tepig, Vivill a eevee. Strkáme se jako malé děti. Nehrajeme na babu, opravdu se jen tak strkáme a dokonce se tomu i smějeme. „Co se mi to stalo?“ Zavolá Fletchling. Já se na něj podívám a zjistím, že Skitty využila příležitosti, uspala ho a pomalovala kdoví čím. Všichni se při pohledu na pomalovaného Fletchlinga rozesmějí a ač s ním soucítím, nedokážu se nesmát. Skitty se to opravdu povedlo. Proti tomu jsou naše výmysly opravdu nesilvestrovské. A potm se Vivill, Skitty a Eevee dají do tance, který si zrovna vymyslí a Skitty se přidá a nakonec se přidáme i já a Fletchling, který tomu dá vtipnou atmosféru, protože jeho „taneční“ kreace jsou opravdu zábavné. Když se setmí, jdeme na louku, kde se bude pořádat ohňostroj a dál se bavíme a čekáme na půlnoc, kdy si s pokémony připijeme, samozřejmě džusem, který je zde pro trenéry volně k dispozici. I pro jejich pokémony.
    Teď. Do vzduchu vylétne první rachejtle. Když se ozve rána, rozprskne se ve vzduchu zlatá a zelená. A potom modrá a oranžová a červená a fialová a spousta dalších barev. Celý ohňostroj má asi padesát barev a já i pokémoni na to se zájmem koukáme. „To je… Nádherný.“ Řekne Vivill, které se to líbí. „Jo.“ Přidá se Skitty. Já přikývnu a se zájmem na to kouká i Tepig a eevee. Fletchlinga radši hlídám, ale také se mu to zřejmě líbí. Když ohňostroj skončí, znovu si popřejeme šťastný Nový rok.


    //ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK VŠEM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokémoni si užili slavení Nového roku. Získala jsi 10 vloček.
      Skitty - 2% sehranosti
      Tepig - 1% sehranosti
      Fletching - 2% sehranosti
      Vivillon - 2% sehranosti
      Eevee - 2% sehranosti

      Nalezla jsi červený apricorn.

      Vymazat
  23. Poznávací výlet, na závěr zmatené hledání apricornů
    Shuppet „Snape“, Misdreavus „Charlotte“

    Na výlet do lesa jsem se nakonec rozhodl vzít se Snapem ještě Charlotte. Sice bych ji mohl požádat, zda by pro teď mohla jít na chvíli do pokéballu, ale koneckonců poznat se Shuppet poznají tak jako tak, a proto je zbytečné to zbytečně odkládat podle mě. „Rád bych ti dneska představil dalšího mého pokémona, který se u mě vylíhl.“ Začnu brzo ráno rozhovor se Charlotte. „Bude mi potěšením jej poznat.“ Spokojeně přikývnu na slova Charlotte, se kterými jsem tak trochu počítal. „Vylíhl se mi teprve nedávno. Přesněji sotva pár dnů dřív než, jste se ke mně přidala. A vyjádřil zájem navštívit blízký les a vzhledem k tomu, že je dneska krásné počasí, jak se zdá, tak mně napadlo, že by jste se k nám mohla přidat v našem prozkoumávání této lokality.“ Dodám, abych ji vysvětlil další okolnosti, které s tím úzce souviseli. Charlotte chápavě přikývne. „Mile ráda se k vám přidám.“ Přisvědčí pokémon a následně se lehce ukloní. Vezmu pokéball a přivolám Snapa. "Ahooj, tak co už půjdeme na ten výlet?" ozve se okamžitě pokémon a pak dodá. "Už jsem si dostatečně odpočinul, takže můžeme pokud máš čas." Již měl opět široký úsměv ve tváři a v očích mu skutečně nešlo poznat únavu. "Jistě, půjdeme dneska na výlet, ale ještě předtím mi dovol, abych ti někoho představil." ujistím ho a ukážu rukou za něj, směrem k Charlotte. "Prosím pozdrav lady Charlotte. Charlotte, tohle je Snape, můj úžasný Shuppet." Charlotte udělá své pukrle. "Ráda vás poznávám sire." Shuppet se pokusí napodobit pukrle, jaké udělala Charlotte, ale ve výsledku jenom zaboří svou hlavu do svého látkového těla a udělá na něm dvě vlnky. „Rád vás…poznávám lady Charlotte.“ Misdreavus se lehce zasměje, nebyl to ovšem smích osoby, která se chce někomu vysmívat. „Sirové, jako vy a Slaanesh byste měli dělat úklony.“ dodá Charlotte s úsměvem na tváři. Snape zamrká a pak se otočí na mně. „Co je to úklona a jak ji udělám?“ byl nesmírně nadšený na učení, zvláště když se to týkalo nějak i mně. „Ono bude lepší, když ti to ukážu.“ Vyseknu Charlotte hlubokou poklonu a když jsem v nejnižším bodě, tak ještě řeknu. „Lady.“ Charlotte jako správně vychovaná dáma na to odpoví svým pukrle. „Sire, zlepšil jste se sire. Zvláště s rukou jste míval problémy.“ Pochválí mně Misdreavus a pak se podívá na Shuppeta, aby mohla taky zhodnotit jeho provedení. „Lady Charlotte.“ „Sire Snape.“ Shuppet si to zkusí ještě jednou tentokrát směrem ke mně. Tentokrát to ovšem přežene s hloubkou úklony a udělá ze sebe větrník. „Zas až tak to přehánět nemusíš.“ Řeknu a přidám se ke smíchu Shuppeta. „A proč se to dělá?“ Zeptá se zájmen Snape. „Říká se tomu etiketa. A jedná se o to, jak by se člověk či pokémon měl chovat k druhému, aby ho neurazil.“ Vysvětlí ochotně Misdreavus. „A jak bych se podle etiky měl chovat ke Slaaneshovi?“ „To záleží na tom, za co ho považuješ. Něco jiného je vyžadována pro neznámého člověka a něco jiného pro tebe důležitou osobu.“ „No…Slaanesh je můj chovatel, ale taky jsem se u něj vylíhl, takže hádám i něco jako můj otec, otec-chovatel.“ Pobaveně se Shuppet zasměje, rychle se ale zase utiší, jelikož chce slyšet odpověď na svou otázku. „No… jak se chovat k otci-chovateli.“ Zopakuje Charlotte a pobaveně se usměje. „Nevím jestli etika pracuje s takovým to pojmem, ale řekla bych, že tohle označení bychom mohli brát jako označení pro člena rodiny a to k vám Snape nadřazeného. Takže byste Slaaneshovi měl projevovat úctu, jelikož je zkušenější než vy, být mu nápomocný, kdyby potřeboval pomoc s něčím co je nad jeho síly.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neodmlouvat v něčem v čem nemáte zkušenosti, ale zase ochotně své vědomosti nabídnout, pokud se otec-chovatel dostane do potíží.“ Snape její slova doslova hltal, aby nedej bože neudělal něco čím by si mně popudil proti sobě. „Co kdybychom vyrazili? Probírat etiku můžete jistě i během cesty, dneska nás čeká objevování krás lesa a to se dělá nejlépe dokud je dost světla.“ Přeruším jejich rozhovor, jelikož jsem předpokládal, že pokud se dostanou k jednotlivým příkladům, tak tady můžeme zůstat i několik hodin a ty dvá budou stále živě debatovat. Oba pokémoni souhlasně přikývnou a tak se pomalu rozejdeme směrem k lesu. Charlotte po mé pravici zatímco Shuppet po levici, nebo aspoň ze začátku tam je. Co chvíli odletí, když uvidí něco nového, co je potřeba řádně prozkoumat. Stále toho bylo mnoho, co jej dokázalo překvapit. Když narazí ze svého pohledu na něco zajímavého, tak nás zavolá, abychom se na to taky podívali a nebo mu vysvětlili o co se jedná a k čemu to je. Přestože jsem pomalu muset vysvětlovat co je to list, tak mně tohle objevování s Shuppetem bavilo.
      „Slaaneshi můžeš jít sem?“ zavolá opět Snape a udělá několik koleček kolem objektu svého zájmu, abych věděl na co se mám dívat. „Copak je toto?“ zeptá se a hlavou kývne směrem ke kruhu z kamení a popele v něj. „Tohle, no to je přece tábořiště. Slouží k tomu, aby oheň který někdo rozdělal se nerozšířil a nezačal hořet celý les. A oheň se v lese rozdělává, buď aby si někdo udělal jídlo, které si připravil a nebo slouží jako ochrana, která říká divokým pokémonům pozor, tady jsou lidé.“ „A co když to jsou duchové?“ Slabě se zasměji. „No tak v tomto případě je to trošku jiného. A je to spíš, pojďte sem tady jsou lidé.“ „A uděláme si tábořiště taky?“ A udělá kukuč, který by se s trochou dobré víry dal označit jako tvář prosícího dítěte. „Teď ne, ještě budeme pokračovat dál v našem výletu, ale pokud se to tady protáhne, až do večera, tak si můžeme udělat tábořiště a přespat v lese.“ Odpovím a vyrazíme dál. Další místo, kde se déle zdržíme, je palouk. Otevřeného prostranství a dostatek světla si užívali květinky a ty jsme si zase užívali mi. Oba dva pokémoni se rozletěli a pročesávali květy rostlin ve snaze najít ten nejpěknějších a nejvoňavější. Poletují od květiny ke květiny skoro jako by sami byli opylovači. Hned mně zavolá jeden, aby následně druhý zavolal. Charlotte po celou co si prohlíží jednotlivé květiny má na tváří spokojený výraz, jak si užívala krásu jednotlivých květin. Zatímco Snape spíš očekávání, jak hledá pěknější květinku, než byla ta poslední, ke které mně zavolal. Když se vynadíváme, tak opatrně utrhnu fialově červenou květinku, která se mi osobně nejvíc líbila. „Mohu vám věnovat tuto květinku, ať zvýrazní vaši krásu lady?“ zeptám se s lehkou úklonou a nabídnu kytičku Misdreavus. „Jste opravdu moc laskavý Slaaneshi.“ Odpoví Charlotte a slabě se ukloní, abych jí mohl dát květinku do vlasů. „Sluší vám Charlotte.“ Usměji se a vyrazíme dál, bylo toho tady ještě spousta co objevovat.
      Narazíme na potok a pokračujeme podél něj, až dokud nenarazíme na jeho pramen. „Tak tohle je ten pramen? A jak se sem ta voda dostává?“ Shuppet okouzleně se vznáší kousek nad prýštícím. „Noo…jde o to, že pod zemí jsou místa, kde se shromažďuje voda, která naprší. A ta pak protéká různými dutinami pod zemí a když dostane příležitost, tak takto vytryskne na povrch.“ „Takže všechna voda pod zemí, kdysi byla déšť?“ Souhlasně pokývu hlavou. „A ty místa pod vodou…vypadají jak?“ Nakloním hlavu na stranu a chvíli přemýšlím. „No…voda zabírá tvar nádoby, takže hádám, že to bude dost záviset na tom, jak vypadají jeskyně, ve kterých se nacházejí.“

      Vymazat
    2. „V jednom z mých snů se mi zdálo, že jsem uzavřený v místnosti, na stropě byli kamenné bodce a dovnitř tekla voda, která mně vynášel k těm bodákům.“ Řekne najednou Snape, jednu z dalších svých nočních můr. Co na tom bylo děsivější, že takto by se dalo přesně popsat, kdyby někdy uvízl v záplavové jeskyni. „No…jsem si jistý, že něco takového ti nehrozí.“ Dostanu ze sebe trochu nervózně, jelikož jsem netušil co jiného na to říct, stále mně ještě jeho zmínky o nočních můrách vyváděli z rovnováhy. „Teď mně tak napadlo, jak se ti vlastně líbí slunce? Když jsme byli spolu poprvé venku, tak to bylo v noci a pak jsem se tě na to zapomněl zeptat.“ Zeptám se, abych přivedl Shuppeta na jiné myšlenky. „Myslíš, ta velká koule nad námi? Je pěkná, když je na obloze, tak svět je hned barevnější místo, že?“ „No to máš pravdu.“ „A taky je mnohem živější. Jsou například rostliny, která na noc zavírají své květy a za světla je opět otevírají, aby ukázaly svou krásu světu.“ Poznamená Charlotte. „Vážně, to jako…se zavře, když slunce zapadne a pak se zase otevře…a jak to ta rostlina pozná, že už slunce nesvítí?“ Podívá se prvně na Charlotte, ale když uvidí, že neví jak na to odpovědět, tak se tázavě podívá ještě na mně. „No…rostliny využívají slunce k tomu, aby jim dal energii. A když ucítí, že tento zdroj světla zmizí tak ví, že slunce zapadlo. Je to jako, když ucítíš, že ti začalo kručet v břiše a tak máš hlad.“ Vysvětlím bez toho, abych se pouštěl do zbytečných složitostí, které by Snapa zbytečně zmátly. Na vysvětlování základů fotosyntézy bude ještě spousta času. „Půjdeme dál? Slyšel jsem, že v tomto lese rostou apricorny. Mohli bychom se podívat, jestli náhodou nějaký nenajdeme.“ Řeknu a podívám se na své dva pokémony a hned si uvědomím, že ani jeden z nich netuší o čem mluvím. „No jedná se o jednu z věcí, které jsou potřeba pro výrobu pokéballů.“ Vytáhnu Shuppetův, aby věděl o jaké věci přesně mluvím. „Jedná se o plody divokých stromů. Povětšinou mají kulatý tvar a jsou akorát tak do dlaně…mé dlaně. Co říkáte, podíváme se po nich?“ Oba dva souhlasně přikývnou. Snape to pojal spíš jako hru a létal všude možně ve snaze najít nějaký apricorn. Charlotte se zachovala jako dáma a pomalu letěla po mém boku a zrakem pátrala po pravé straně, zatímco já jsem hledat po levé straně. Cestovali jsme lesem víceméně náhodně, zhruba tak, abychom se udrželi uprostřed Snapova pátracího pole. Když se pomalu blíží čas skončit, tak zavolám Snapa, aby mně zpravil o tom zda se mu povedlo něco najít a taky jsem chtěl zjistit, jak se mu líbí v lese.

      Vymazat
    3. Žádný apricorn jsi sice nenašel, za to se Snape naučil velmi důležité věci do života. Charlotte se najednou cítila jako skvělý mentor, přestože nikdy předtím nebyla. Tví pokémoni si výlet do přírody moc užili.
      Misdreavus - 9% sehranosti
      Shuppet - 10% sehranosti
      Zručnost - 4%

      Vymazat
  24. 1. Feebas Bella a Ponyta Aurora
    2. Přemlouvám Mareep
    3. Po krásném výletě s Musashim v lese, jsem se rozhodla moc tohle prostředí neopouštět. Líbilo se mi tu. Akorát jsem nechala Musashiho po té velké olympiádě odpočívat v jeho pokébalu a místo něho mi společnost dělala Bella a Aurora. Aurora se s radostí procházela kolem i maličko dále od nás mezi stromy. Doviděla jsem na ní, tak mi to nijak nevadilo. „Nezatoulej se moc daleko!“ Řekla jsem akorát a pak jsem se usmívala. „Jak se ti tu líbí?“ Zeptala jsem se Belly, kterou jsem držela v náruči a kráčela jsem s ní. „Je to tu hezké. Jiné, než v mém jezírku.“ Pousmála se maličkato. „Doufám, že jiné v tom hezkém smyslu.“ Na to mi nijak neodpověděla, ale mě to nevadilo. Brzy se mi ale jaksi Aurora trochu ztratila z dohledu mezi stromy a tak jsem zašla tam, kde jsem jí viděla naposledy a pak jsem se pousmála. Stála u ohrady, kde byli další Ponyty, jako byla ona a obdivovali její korunku. A všimla jsem si, že se dívala kolem a prohlížela si maličko i sebe, své nohy. Měla je silnější, než předtím. Už jsme tu, v lese táborníkú byli a vždy se porovnávala trochu s ostatními Ponytami. A teď už se za sebe ani nestyděla. Jak jsem to poznala? Neskláněla hlavu k zemi. Už se dívala na další Ponyty celkem normálně. A to mě těšilo. A ona sama si tuhle malou zmněnu nejspíše ani jen nevšimla. „Ah… Jsem tak ráda…“ „Hmm? Za co?“ „Za Auroru. I když malými krúčky, napředuje a postupně se zbavuje své stydlivosti a po strachu z davu. I když to nejde nijak rychle, nevzdává se.“ „A za to jsi tak šťastná?“ „Jistěže. Každý pokrok, které dělají mí kamarádi a společníci, mě těší na srdci. Například? Kdy naposledy jsi o sobě řekla, že jsi ošklivá, že jsi k ničemu…“ Zamyslela se, ale moc nevěděla. „Vidíš? A i to je velký pokrok.“ Objímala jsem jí. „A já jsem za to hrozně šťastná.“ „Co tě dokáže nejvíce rozesmutnit?“ Zeptala se mě pak Bella, když jsem s ní opatrně přelezla plot a šli jsme po pastvinách. „Hmm.. Nejspíše to, když zklamu pokémony, nebo lidi, co ve mně věřili. To je asi ten nejhorší pocit ze všech.“ „Mě si ale ještě nijak nezklamala.“ Řekla povzbudivě a políbila jsem jí na šupiny na vrcholku její ploutve. „A doufám, že to tak zústane.“ Vydechla jsem a podívala jsem se kolem. „Chceš se kouknout ke stájím? Pokud si vzpomínám, jsou tam například Miltank, anebo Taurusové.“ „Ne ne. Um… Není tu někde voda?“ „Náhodou, ano, je. Na koupání sice ještě počasí není, ale múžeme tam jít. Pokud ale chceš, někdy zajdeme na koupaliště. Tam jsou bazény a tobogány a všechno. Prostě naprosto něco krásného pro vodního pokémona. Určitě se ti tam bude hrozně moc líbit.“ Usmála jsem se. Uměla jsem si jí představit, jak tam spolu odpočíváme v sauně nebo tak. „Ale i když pro mě je trochu zima, ty si múžeš jít zaplavat bez problémú.“ Usmála jsem se na ní a ona přikývla. „Auroro!“ Zavolala jsem na ní a ona se ke mně rozeběhla. „Ano?“ „Já a Bella pújdeme k jezírku. Bella by si ráda zaplavala. Chceš jít s námi?“ „Ano prosím.“ Přikývla a hned na to jsme se všechny tři šli podívat k jezeru. Bella si hned skočila do vody. Bylo to pro ni opravdu příjemné podle spokojeného výrazu na její tváři. Moc bych si přála jí ale pomoct s jejím sebevědomím. Považuje sebe samou za ošklivou… A to chci zmněnit. „Je tu moc hezky, viď?“ Zeptala jsem se Aurory a sedla jsem si blízko břehu na kmen stromu, který se tu válel na zemi. A podle machu na kúře hádám, že už je tu nějakou dobu. Ale musím uznat, sedí se tu hezky. Aurora si lehla do trávy hned vedle stromu. „Musím jenom souhlasit.“ Přikývla a relaxovala v trávě a já se dívala na vodní hladinu, kde si spokojeně plavala Bella. Bylo to tak krásné a příjemné. Ticho lesa, zvuk větru ve stromech a vlnek na jezeře. Co víc si přát? Brzo jsem ale zaslechla něco trochu jiného. Jakési tiché fňukání… „Auroro, slyšíš to taky?“ Ona zvedla hlavu a podívala se na mě. Pak se chvilku zaposlouchala. „Ano… ale co to je?“ „Někdo naříká…“ Postavila jsem se. „Bello!“ Zavolala jsem a šla jsem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. k vodě. „Bello, slyšíme tady nějaké naříkání. Není to někdo ve vodě?“ „Huh? Ne ne. V jezeře nikdo nepláče.“ Zakroutila hlavou. „Hmm.. Zvláštní… Pújdu se podívat, co se stalo. Chceš taky?“ „Ano prosím.“ Řekla Bella, já ji vzala z vody a spolu s Aurorou jsme se všechny šli podívat po okolí, abychom našli toho, kdo to tu tak pláče. A brzo jsem našla, tu dotyčnou. Malou Mareep ve křoví a bylo vidět, že nemohla z něj ven a bála se i jí to bolelo. Její vlnky byli plné větviček, lístkú a dalších věcí a táhlo jí to. „Ahojky.“ Přišla jsem blíže, Mareep se lekla a škubla sebou. „Aau!“ Vyjekla. „Ne ne, nelekej se.“ Řekla jsem ihned a sehla se k ní a snažila se jí nějak vyprostit. „Nehýbej se, prosím. Pomohu ti.“ Řekla jsem doopravdy laskavě a brzo se mi povedlo jí vytáhnout z toho křoví. Ovšem její vlnky byli ale plné bordelu. „Pokud by jsi chtěla, mohu tvé kudrlinky očistit od těch listú.“ Nabídla jsem jí. „Opravdu?“ Podívala se na mě. Bylo vidět, že jsou jí ty větvičky nepříjemné. Usmála jsem se. „S radostí.“ Šli jsme k vodě, opět k tomu kmenu stromu a sedla jsem si na něj s tím, že Bella si šla ještě chvilku zaplavat a Mareep jsem si posadila na klín a začala jsem jí z vlnek vyndávat všechny ty věci. Měla opravdu hustou vlnu, takže to šlo trochu těžce, jelikož jsem jí nechtěla za ni tahat. Jak se ale zdálo, díky mé opatrnosti jí bylo tohle čištění i docela příjemné. Brzo se za námi vrátila i Aurora. „Pověz, jak jsi se tam dostala?“ „Hrála jsem si s jedním Taurusem na schovávanou. Řekl, že se mám schovat a on bude počítat do sto a pak mě pújde najít.“ Bylo mi jasné, že ten zmíněný Taurus si s ní moc hrát nechtěl, spíše se jí chtěl jen takhle zbavit, aby ho neotravovala. „A jak jsi se schovávala, tak jsi se zasekla ve křoví a nemohla jsi ven, viď?“ „Přesně tak.“ Přiznala se. „Tak to jsem moc ráda, že jsme tě s Bellou našli. Kdo ví, zda by tě Taurus dokázal najít dřív, než by jsi se snad i zranila. Nic tě nebolí?“ „Ne ne, vše v pořádku.“ Pousmála jsem se a vytáhla jsem už poslední lístky. „Tak a je to hotovo… Co bys řekla na to, abychom si teď zahráli spolu na schovávanou?“ „Opravdu?“ „Ano.“ Přikývla jsem. „Chcete se přidat?“ Zeptala jsem se Belly a Aurory. „Já moc ne. Děkuji.“ Řekla Bella. „Asi tu taky radši zústanu. Budu moc vidět.“ Řekla Aurora. „Dobře. Tak si zahrajeme chvilku na schovávanou a pak spolu vymyslíme hru, co múžeme hrát všechny?“ Zeptala jsem se. A to se všem zamlouvalo. Možná si pak budeme kreslit na břehu větvičkou. To by se mi líbilo. „Tak jo. Budeš hledat ty a já se schovám? A určme si pravidlo, že múžeme jenom tady po okolí. Ne moc daleko.“ Doopravdy jsem si s ní chtěla zahrát. „Ano! A do kolika mám počítat?“ „Do dvacet, pokud umíš.“ „To by šlo.“ Přikývla. „Tak jo. Pokud mě nebudeš moct najít, zavoláš na mě a vrátím se sem k tomuto kmenu.“ Usmála jsem se. „Tak já se jdu schovat.“ Řekla jsem, počkala jsem, až se otočí a začne počítat a rychle jsem pospíchala směrem od vody a vylezla jsem si na nějaký strom. Nebyla jsem moc vysoko, protože jsem se maličko bála, že když vylezu moc vysoko, už neslezu, ale měla jsem pořád hezký výhled do okolí. Viděla jsem odtud stáje, oploštěné pastviny, plameny hřív Ponyt a dokonce i Auroru, která zářila v trávě. Bylo to tu moc hezké. Brzo jsem zaslechla. „Schovaná, neschovaná, už jdu!“ V hlase Mareep jsem slyšela radost. Byla moc ráda, že si s někým múže hrát. Začala mě všude možně hledat a brzo mě doopravdy objevila. Ovšem, to nebylo moc těžké, jelikož jsem se nesnažila schovat nějak dokonale. „Ah ne, našla jsi mě.“ Zasmála jsem se a vrátili jsme se ke kmenu na břehu. „Teď se schováváš ty Mareep a já tě hledám.“ Usmála jsem se a ona hned odběhla. Nahlas jsem napočítala do dvacet a vydala se Mareep hledat. Napřed jsem prohlížela křoviny a houští, abych se ujistila, zda se znovu někde se svou vlnou nezachytila. Tam ale nebyla. Do vody nešla, to vím… A tak jsem se koukala za stromy. Nikde ale nic. „Vzdávám se!“ Zavolala jsem na ní. Brzo se objevila.

      Vymazat
    2. „Wua! To bylo rychlé. Kde jsi byla?“ „V pařezu, který byl hned tady. Ze spodu je tam malý otvor a uvnitř je vykotlaný.“ Usmívala se. „Páni. Umíš se úžasně schovávat.“ Usmívala jsem se. „Dáme si ještě jedno kolo, kdy se schováš a pak vymyslíme něco, co múžeme dělat i s holkami?“ „Tak jo.“ Přikývla a znovu se rozeběhla směrem ode mě se jít někam schovat. Počítala jsem do dvacet a utíkala tím směrem, co ona. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikde jsem jí neviděla. Byla moc šikovná, to se musí nechat. Hledala jsem jí za stromy, v trávě, křovinách a najednou… „Aha! Tady jsi!“ Zvolala jsem nadšeně, když jsem viděla, jak se schovává za skálou. „Ano.“ Usmála se na mě a vylezla ze své skrýše. „Jdeme teď zpátky? Aby se o nás Aurora a Bella nebáli.“ „Aurora a Bella?“ „Oh, já je ani nepředstavila já hloupá. Ponyta, která mě doprovází, se jmenuje Aurora a Feebas ve vodě je Bella. Obě jsou moje skvělé kamarádky.“ „Kamarádky?“ „Ano. Jsou to pokémoni, které si vybrali sdílet cestu se mnou a moc si toho vážím.“ Usmívala jsem se a když jsme dorazili, Aurora i Bella se na nás otočili. „Kdopak vyhrál?“ „Rozhodně Mareep.“ Odpověděla jsem na otázku, kterou mi položila Bella, která si užívala teplejší vodu na mělkém břehu. „Je moc šikovná.“ „Ale ne. Jenom to tu znám lépe.“ Řekla Mareep a já se usmívala. „Chcete si ještě zahrát?“ „A jak?“ Zeptala se teď Aurora. Já vzala palici, co jsem našla ležící na zemi a nakreslila jsem na zem nějaký obrázek. Pokusila jsem se nakreslit Mareep.“ „Jé. To je nějaký obláček?“ Zeptala se mě samotná Mareep. „No, skoro. Měla jsi to být ty…“ „Opravdu?“ Zamrkala překvapeně. „No… podobá se to.“ Řekla Aurora povzbudivě. „Já vím, nejsem moc dobrá v kreslení.“ Pousmála jsem se. „Chceš to zkusit?“ Podala jsem větev Auroře, ta jí chytla do pusy a pokusila se něco nakreslit. „Tohle znám. To je květina.“ Řekla Bella. „Páni. Ta je moc hezká.“ Řekla jsem a pohladila Auroru po hlavě. „Nádherné.“ Aurora byla spokojená, jak jsem jí chválila. „A teď ty Mareep.“ Aurora předala opatrně větev Mareep a ona se pokusila o obrázek. Byl to.. „Pokébal?“ Zeptala jsem se překvapeně. „Uhm.“ Usmála se na mě. „Uhodla si.“ Poklekla jsem k ní. „Poslyž… chceš se do takového pokébalu ubytovat a připojit se na cestu s námi? Se mnou, Bellou, Aurorou a dalšími pokémony?“ „Huh? Ale… já…“ „Pokud se bojíš nudy, tu rozhodně nezažiješ. Chodíme často na výlety a tak rúzně cestujeme. Oh, a nejsem trenérka, takže žádné nucení do tréninkú a podobně. Stačí prostě… být kamarádka a jít za dobrodružstvím.“ „Tady Hotaru není trenérka, ale.. koor… koro..“ „Koordinátorka.“ Doplnili mě ještě Bella a Aurora a Bellu už jsem z vody vzala do náruče. „A je nám s ní hezky.“ Usmála se stydlivě Aurora. Teď už to bylo už jen na ní, na tom, jak se Mareep rozhodne sama.

      Vymazat
    3. Mareep se rozhodla, že půjde s tebou.
      Gratuluji, podařilo se ti přemluvit Mareep!

      Vymazat
  25. 1. Získavanie mlieka od Miltankov (1 fľaša)
    2. Hazel (Mudkip), Carol (Jigglypuff) a Kaoru (Chingling)
    S dvomi novými fľašami na dojenie Miltankov sa Tania bez zdržovania vydala priamo do Lesa táborníkov. Nebola tam prvý raz, takže to miesto poznala. Takisto to mal aj Kaoru, pre Carol bolo však všetko nové, a tak obdivovala každú vec, ktorú po ceste uvideli. Či už to bola kvetina, zaujímavý kameň, alebo Pokémon, ktorý sa mihol niekde v lese.
    "Tania," volala Jigglypuff, keď predbehla ostatných a Taniu s Kaoruom nechala niekoľko desiatok krokov za sebou, "asi som už našla Miltankov!" hlásila. "Sú to oni?" Chovateľka s Chinglingom prišli k Jigglypuff stojacej pri drevenej ohrade plnej pasúcich sa Pokémonov. Tania pokrútila hlavou. "Tamto sú Mareepovia, a tie ostatné sa nazývajú Wooloo. Z ich vlny sa vyrábajú teplé svetre na zimu." Carol pokývala hlavičkou. "Sú tak roztomilé!"
    To, že Kaoru niekam zmizol, si Tania všimla trochu oneskorene. "Mali by sme nájsť tretieho člena našej skupinky," oznámila Jigglypuff, ktorá sa stále rozplývala nad huňatými Pokémonmi v ohrade. Keď na ňu Tania prehovorila, odvetila: "Áno, asi máš pravdu... Počkať, čože? Kaoru tu nie je?"
    Našťastie, Chinglinga našli pomerne rýchlo. Stačilo nasledovať zvonenie, ktoré ich doviedlo k ďalšej ohrade, tentoraz plnej Miltankov. "Vidíš, Carol?" zavolal Kaoru na Jigglypuff. "Toto sú Miltankovia. Ich mlieko sa používa na varenie," vysvetlil jej a radostne zazvonil. "Získavať ho je zábavné!" "A ako sa to mlieko získava?" vyzvedala Carol. Tania sa poškriabala vzadu na hlave. "Ono sa to trochu ťažko vysvetľuje. Počkaj a uvidíš."
    Tania ukázala Miltankom jednu zo svojich fliaš na mlieko a zvolala: "Zdravím! Chystám sa variť, takže som si prišla doplniť svoje zásoby mlieka. To znamená, poprosiť jednu z vás, aby mi ho trochu darovala. Nájde sa niekto ochotný?" usmiala sa na Pokémonov. "Sľubujem, že si ho nevezmem príliš... A pri dojení budem opatrná."
    Jedna z Miltankov sa priblížila k chovateľke a jej Pokémonom. "Mám dosť mlieka, takže by som vám nejaké mohla dať, ale..." Miltank sa nervózne ošila, prestúpila z jednej nohy na druhú a uhla pohľadom. "Ale?" vyzvedal Kaoru. "Môžeš nám to povedať," usmiala sa na ňu Carol. Miltank sa napokon zhlboka nadýchla a vysvetlila im, kde je problém. "Dojenie by ma bolelo. Mám poranenú jednu z mliečnych žliaz." Ukázala na oblasť na brušku, kde si Tania všimla malú reznú ranu. "Ach," vzdychla si chovateľka, "čo sa ti stalo?"
    "Zachytila som sa o ostrý tŕň," smutne priznala Miltank. Tania sa na chvíľu zamyslela. Ošetrenie jednej malej rany by nemalo byť náročné, niečo podobné by mohla zvládnuť, a ak by to znamenalo, že Miltank pomôže, mohla by to skúsiť. "Pozriem sa ti na to," usmiala sa na Pokémona.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skontrolovala ranu pohľadom. Nevyzerala zahnisane ani priveľmi hlboko, ale bola ešte čerstvá. "Hazel, moja Mudkip, ti tú ranu vyčistí," povedala Miltank, "a Kaoru," otočila sa k Chinglingovi, "skús tu pohľadať nejaké liečivé rastliny. Napríklad skorocel. Skorocel má dlhé, úzke listy, určite ho spoznáš."
      Keď Kaoru odbehol, Tania vyvolala Hazel a vysvetlila jej, čo sa stalo Miltank. "Opatrne použi Vodné delo a jemne jej vymy ranu. Daj si ale pozor." "Spoľahni sa, Tania," zazubila sa Hazel, otočila sa k Miltank a vyčistila ranu slabým prúdom vody vychádzajúcim z jej papuľky. To už sa vrátil Kaoru s pár lístkami skorocelu. Tania lístky požmolila v rukách, aby z nich začala vytekať hojivá šťava a priložila ich Miltank na ranu. "Au," Pokémon sa odtiahol. "To bolí."
      Tania sa ospravedlnila. Na chvíľu odložila listy a z tašky vytiahla obväz. "Tú ranu ti obviažem, aby tam tie lístky vydržali dlhšie a postupne ti ranu hojili. Chvíľu to ale potrvá a bude to trochu štípať." Miltank prikývla. Tania opäť priložila lístky na jej ranu a s Kaoruovou pomocou začala okolo Miltank obmotávať obväz. Miltank sa tvárila ubolene, ale potom Carol urobila niečo, čo Taniu prekvapilo. Začala ticho spievať upokojujúcu melódiu, a Miltank sa postupne uvoľnila. To už Tania zaviazala obväz a potľapkala Miltank po chrbte. "Zvládla si to výborne," usmiala sa na Pokémona. "Určite to už bolí menej. Myslíš, že by si nám mohla darovať trochu zo svojho mlieka, prosím?" Počkala na odpoveď Pokémona, spolu s Carol, Hazel a Kaoruom.

      Vymazat
    2. Miltank ti poděkovala za tvou pomoc. Své mléko ti věnovala jako poděkování.

      Vymazat
  26. 1. Naučení útoku Aura Sphere
    2. Lucario Musashi a Mimikyu (pasivně)
    3. Po hezkém cvičení s Buneary a Aurorou jsem se rozhodla v cestě lesem dále pokračovat, až jsem dorazila do lesa táborníkú. Unaveně jsem si sedla na jednu z laviček a nechala tak své nožky aspoň maličko odpočinout. Potřebovala jsem tak trochu dobít energii. Bylo příjemné tu jen tak sedět a poslouchat zvuky kolem. Skoro se tohle už pomalu blížilo k meditaci. A to mi připomělo tai-chi, které jsem zkoušela s Musashim. Musashi... Když se nad tím zamyslím, vždy se chtěl stát ninjou, ne? A vždy se snažil vypadat cool, jako hrdinové z filmú... Jako Riolu byl roztomilejší, ale teď jako Lucario rozhodně vypadal na nějakého superhrdinu ze stříbrného plátna, hehe. Ale každý hrdina by měl mít nějakou schopnost, anebo zvláštnost... „Mimikyu? Kdybys měl popsat nějakou svou... zvláštnost od ostatních, co by to bylo?“ „Hmm... Určitě by to byla roztomilost!“ Řekl spokojeně a pohodlně se usadil na mém klíně, jak jsem seděla. „Ah, tak to rozhodně ano. Možná se později zastavíme v salónku, kde by tě ještě trochu skrášlili, co ty na to? Nikdo si nestěžoval, když jsme tam byli.“ Usmívala jsem se. „Ani Aurora ne. A ta se hodně stydí.“ Usmála jsem se. „No, múžeme se tam zajít podívat. Zní to zajímavě.“ Přikývl Mimikyu. Hmm, měla bych mu vymyslet jméno. Jemu, Buneary, Mareep, Snorunt... No a později i Absol, no ne? Na to vajíčko nesmím zapomínat. Sakra, kéžbych se uměla naklonovat. A u Pumpkaboo? U ní... U ní si nejsem jistá, zda by vúbec jméno chtěla. Podle mého jí sedí pouze Sladká Pumpkaboo. To jo. Sladká Pumpkaboo... A roztomilý Mimikyu. A taky hrdina Musashi. „Myslím, že už jsem odpočívala dost.“ Postavila jsem se. „Právě mi to napadlo, co múžeme dělat. Teda, ne ty.“ Zasmála jsem se a Mimikyu pohladila po hlavičce. Pak jsem vytáhla Musashiho pokébal a vyvolala ho ven. „Tak pojď, múj hrdino.“ Usmívala jsem se. Pořád jsem si na jeho výšku musela trochu zvykat. Musashi se na mě podíval a usmíval se i on. Byl to velmi hřejivý a příjemný úsměv, to mohu říct. „Ráda tě opět vidím.“ „Já tebe taky. A ahojky. Kdopak je tohle?“ Zeptal se a podíval se na Mimikyu. „Jáj sem Mimikyu.“ Řekl pokémon v mé náruči. Necítil se tolik ohrožený, protože Musashi nevypadal tak roztomile jako Buneary anebo i Aurora. „Ah, moc mě těší. Já jsem Musashi.“ Představil se. Mimikyu spokojeně přikývl. „Kdepak to jsme?“ Zeptal se Musashi, protože to tu hned tak nepoznal. „Les táborníkú. Jaksi jsem sem zabloudila sama od sebe.“ Zasmála jsem se malinko. „A přemýšlela jsem nad tebou.“ „Nade mnou?“ Přikývla jsem souhlasně. „Pořád jsi mluvil o tom, že chceš být tak skvělý hrdina jako ti v telce, vzpomínáš? No a... Správný hrdina, anebo i ninja potřebuje být trpělivý, všímavý...“ „A ještě pořád se chci jedním stát.“ Řekl Musashi a já se usmála. „A já ti pomohu se jím stát. A to hned teď. Každý hrdina, bojovník anebo ninja by měl mít taky svúj speciální útok. Ne?“ Musashiho jsem teď rozhodně navnadila a přikývl. „A prozatím ovládáš jenom dva útoky normálního typu. Ty jsi ale bojový pokémon. A tak bychom se mohli spolu naučit útok právě tohohle typu, co ty na to?“ „Máš nějaký konkrétní na mysli?“ Zeptal jsem mě zvědavě Lucario. Byl hned nadšený na učení nového úžasného útoku. A ještě k tomu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. takového, který se nemúže naučit hned každý druhý pokémon, jako u Quick Attack. „Aura Sphere.“ Řekla jsem a usmála jsem se. Vytáhla jsem svúj pokédex, který by mi s tímhle mohl trochu pomoci. „Ehm, takže se na to podívejme. Aura Sphere je speciální útok řazen mezi útoky bojového typu...“ Jo, to jsem teď vlastně i řekla, ne? Tak dál. „Jde o útok, který zhmotňuje auru, vnitřní sílu těla a zaručuje, že útok vždy trefí svúj cíl. Jde o útok velmi význačný pro pokémona Lucario.“ Usmála jsem se. „To jsem já.“ Řekl Musashi nadšeně. „Ano. Tak jo. Tohle zvládneme. No ne? Spolu. Jde o zhmotnění síly a energie těla.“ Tak jo. Ještěže jsme spolu zkoušeli to tai-chi, jinak bych teď byla namydlená. A asi pomúžou i všechny ty filmy o ninjech, co Musashi viděl. Momentálně se zdálo, že tomu rozumí i více než já. Alespoň to byla dobrá zpráva.. hádám. „O vnitřní energii bojovníka, která ve mě je... že?“ Heh, do role se dostával rychle, až mě to zarazilo. „Um... ano. Přesně tak.“ Takováhle představivost se při tréninku neztratí. Snad si to dovede představit. Zhluboka jsem se nadechla. Tak jo... Tohle zvládnu... Ne. Zvládneme to spolu. Jsme tým! „Začneme tím, že se naučíme spolu koncentrovat tu energii na jedno místo. Ruce.“ „Myslíš jako na jeden bod?“ „Uhm. Představ si to, jakoby tebou ta energie protékala. Jako když teče voda v řece. Celým tvým tělem...“ Řekla jsem a Musashi zavřel při tom oči, aby se mohl soustředit. „Jak se cítíš?“ Zeptala jsem se. Vypadal cool, to musím uznat. Větřík maličko pofukoval, takže tráva kolem se jemně vlnila a dodávala tomuhle velmi zvláštní atmosféru. „Zvláštně. Je to jiné.“ Pousmál se a já měla maličko naději, že bychom to doopravdy mohli zvládnout. „Výborně. Zkus tuhle energii kolovat po svém těle. Jako kruh. Hezky plynule. Představ si to jako... z pravé ruky vede pomalu proud dolú do pravé nohy, k prstúm na noze, pak opět nahoru, do druhé nohy... A teď nahoru do levé ruky a pak chvilku na hrudi a znovu do pravé ruky.“ Musashi zhluboka dýchal a sama jsem si to tak trochu představovala. Byl to opravdu celkem zvláštní pocit. „Výborně.“ Mluvila jsem tišeji, aby se mohl více soustředit. „Teď zkus tenhle tok směrovat do svých rukou.“ Řekla jsem a postavila se k němu a položila ruku na jeho rameno. Druhou rukou jsem držela pořád mazlícího se Mimikyu, který se kvúli těmto dotekúm vrtěl. „Prosím, vydrž to. Pak tě budu hladit a možná zajdeme i do obchúdku, třeba koupíme něco moc roztomilého pro tebe.“ Pousmála jsem se. Tenhle malý slíbený úplatek zafungoval a už se nevrtěl. „Tak.“ Vydechla jsem a pohladila jsem Musashiho od ramene až po ruku. „Cítil jsi to, že? Múj dotek, i tok té energie...“ „Ano. Až by se dala zhmotnit...“ Řekl Musashi. Páni... Opravdu si dává záležet. „Tak to múžeme zkusit.“ Pousmála jsem se. „Dej dlaně k sobě a jak je budeš dávat od sebe, představ si…“ Zamyslela jsem se, jak nejjednodušeji vysvětlit jak tu kouli vytvořit. Nějaké kulaté věci… um… Míč? Ne, to ne. Co třeba pokébal? Ne, to je pitomoct… A co takhle… „Představ si… klubíčko. Klubko nití. Už jsi určitě nějaké viděl.“ Přikývl mi na to. „A jak to pomúže?“ „Jak se udělá klubíčko?“ „Um… Vezmeš nit a začneš ho navíjet do koule? A vznikne klubko?“ Byla to stupidní, ale odpověděl, tak jsem byla ráda. „Ano, přesně. Vezmi jednu dlouhou nit, stejně hrubá a prostě jí budeš vrstvit dokola, dokola… A klubko se bude zvětšovat. Múžeme to zkusit při zhmotnění tvé energie

      Vymazat
    2. z těla. Namísto dlaní se soustřeď na špičky prstú, jakoby z nich vycházeli nitě a mezi rukami tyhle nitě energie jednoduše navij a vytvoř tak klubko, anebo kouli energie, když ti je tohle pojmenování bližší.“ Musashi rázem pochopil, kam jsem s těmi hloupými řečmi o klubku mířila. A bylo to tak jednoduché na pochopení, jak jen to šlo. Alespoň jsem se pokusila o to, aby to tak jednoduché opravdu bylo. „Ah, je to znadné.“ Uvědomil si Musashi a zakroužil rukami a najednou se mezi jeho dlaněmi objevila malá modrá koule. Podívala jsem se na to a vyjekla jsem malinko úžasem. „Musashi, to je úžasné!“ Řekla jsem nadšená, že se mu to povedlo. Ne, nebylo to dokonalé, věděla jsem to. Ale když se zamyslím, že před asi hodinou o tomhle útoku ani neslyšel… možná slyšel, ale nezkusil ho, tak je to obrovský krok ze startovní čáry. „Je dost maličká…“ Řekl Mimikyu a já se pousmála. „Není největší, ale je krásná a silná… Zkus jí namířit na něco a zjistit jak účinná tahle kulička je.“ Usmála jsem se. Musashi se koul na strom opodál, zaměřil se na něj, pak se jakoby trochu napřáhl, hodil kuličku do stromu, ta chvilku letěla, vypouštěla ze sebe malé blesky, co vypadalo úžasně, to se musí nechat. A při kontaktu se stromem se kulička roztrhla a kus kúry odletěl. „Páni. Na tak malinkou kuličku to má sílu.“ Řekl Mimikyu a já se usmála. „Ano. Je to fenomenální.“ Podpořila jsem Musashiho, který, jak se zdá, byl se sebou velmi spokojený. „Teď si nacvičíme hlavně to, jak tu kuličku vytvořit co nejefektivněji.“ „Musím to zvládnout rychleji.“ Řekl Musashi a hned to zkusil znovu. Zkoušel to stejným způsobem. Napřed soustředění energie do rukou, zamotání klubíčka energie a následné vypuštění. Byl moc šikovný, ale myslím, že to soustředění ho hrozně zdržuje a dalo by se to zvládnout lépe. Po pár dalších pokusech jsem do toho maličko vstoupila. „Musashi, možná mám nápad, jak to trochu zrychlit, ale nevím, zda to bude určitě fungovat.“ „Cokoliv to je, za zkoušku to stojí.“ Usmál se Musashi a pozorně poslouchal. „Jenom teoreticky… Když vezmeš kbelík s vodou a převrátíš ho, co se stane?“ „No, voda se vylije.“ Přikývla jsem. „Co se ale stane s vodou, když ten kbelík vezmeš a zkusíš s ním zatočit?“ Pak jsem rukou naznačila pohyb, udělala jsem velký kruh a Musashi udělal to samé. „Nevím… taky se vyleje?“ „Ano. Ale jenom v případě, když budeš kroutit rukou moc pomalu. Když bude dost rychlý, voda v něm zústane a síla toho točení se nažene jako energie na konec a drží vodu svou silou v kbelíku.“ Usmála jsem se. „Huh? Jenom otáčením?“ Přikývla jsem. „Když uděláš kruh takhle od ramena opravdu rychle, cítíš, jak se ti energie jakoby hromadí do prstú…“ Zkusil to a… „Páni… opravdu! Ale, jak to mohu využít?“ „Velmi jednoduše. Nebudeš dělat kruhy s rukami. Bylo by to nepřirozené...“ Musela jsem uznat. „Ale aby to mělo účinek. Co kdybys místo kruhú udělal takhle švih?“ Dala jsem ruku od sebe a jedním pohybem jí dala před sebe. „A když při tom tleskneš, jsem si jistá, že tu energii v ruce velmi jasně pocítíš.“ Pousmála jsem se. Musashi dal ruce od sebe, jedním švihem je spojil, tleskl, jednou rukou zamířil nahoru, druhou dolú, oběma udělal kruh a znovu spojil ruce a až jsem viděla, jak při těch obloucích vytváří jakési vlákna krásného modrého světla a ty se pak spolu spletli do krásného klubíčka, kuličky, kterou pak s hlasitým Aaaah! vypustil na strom a ten už dostal ránu i kus do

      Vymazat
    3. dřeva. Bylo to úžasné a rozhodně púsobivé. „Úžasné.“ Řekla jsem nadšená a Musashi se usmál. „Jsem jako skutečný hrdina?“ Zeptal se a já se zářivým úsměvem přikývla. „Jistěže, múj hrdino.“ Usmívala jsem se. „Hrdina… To se mi moc líbí.“ Řekl Musashi. „A já jsem pak kdo?“ Zeptal se Mimikyu a já se zamyslela. „Hmm… Mohl by jsi být.. náš roztomilý maskot.“ Řekla jsem. „Maskot? Co to je?“ „Je to roztomilé stvoření, které je jakoby… tváří celého týmu? Něco, co všichni poznají. Nebo spíše koho.“ „Jo! Jsem maskot!“ Řekl Mimikyu a já byla ráda, že byli oba tak spokojení. „Ještě párkrát to zkusíme a pak si odpočineš, ano? Nebudeme to přehánět.“ „Tak jo.“ Přikývl Musashi. Vím, že učení nového útoku je únavné. Pak zkoušel znovu a znovu vyvolat Aura Sphere a popravdě? Šlo mu to ukázkově. A po asi desátém pokusu už jsem ho radši zastavila, protože strom, na který pálil, měl v sobě už solidní díru. „O-omlouvám se.“ Řekl Musashi trochu zahanbený, co s tím stromem udělal. „Ne, neomlouvej se. Skvělá práce.“ Usmívala jsem se, objala jsem ho a on si zhluboka oddechl. „Myslím, že bych si chtěl trochu zdřímnout…“ Řekl a protáhl se. „Ah, zajisté. Hezké sny.“ Usmála jsem se a odvolala jsem ho do pokébalu. „Páni… V týmu máš opravdu silné pokémony.“ Řekl Mimikyu uznale. Já se usmála a mířila krokem přes les. „Ale všichni pokémoni jsou v první řadě úžasní.“ Usmívala jsem se.

      Vymazat
    4. Lucario se útok naučil, ale musí si jej procvičit. Mimikyu se s tebou a Lucariem lépe poznala.
      Lucario - 3 levely, 6% sehranosti
      Mimikyu - 1 level, 5% sehranosti

      Vymazat
  27. 1. Joltik
    2. Emboar

    Požehnání zlatého Magikarpa, či něco takového chovatelka četla. Nedokázala si vysvětlit, co přesně to znamenalo, ovšem věřila tomu, že je to dobré znamení. Chápala to podobně jako návrat Ho-Oh - říkalo se, že když někdo Ho-Oh spatří, toho čeká věčné štěstí.
    Dívka to chápala tak, že požehnání zlatého Magikarpa bylo něco jako dočasné světové štěstí. Přeci jen, zlatý Magikarp byl pravděpodobně jen Shiny Magikarp, rarita, co se objevuje jednou za několik stovek let.
    Šance na spatření Ho-Oh ovšem, to bylo něco úplně jiného.
    Na cestě do města přecházela lesem táborníků. Pomalu se začalo stmívat a proto chovatelka usoudila, že je na čase si chvíli odpočinout.
    Usadila se u ohně a ke svému boku přivolala Emboara. Pokémon příjemně hřál a přestože to nyní v Alole nebylo třeba, byla ráda za každou společnost.
    Na tábořiště se snesla noc a děvče se rozhodlo strávit noc pod širým nebem. Aby řekla pravdu, chtěla se cítit alespoň na chvíli jako dobrodruh. Bylo jasné, že sebe spíše považovala za sběratele než dobrodruha. Sbírala jak momenty, tak unikátní pokémony.
    "Emboar, budeš chvíli držet hlídku ty. Až budeš unaven, prosím, vzbuď mne," požádala svého věrného kamaráda.
    Emboar souhlasil a srozuměně kývl.
    Než však stihla vůbec padnout do spánku, probudilo ji teplé fouknutí do tváře.
    "River," oslovil dívku pokémon. Ukázal do stanu a tehdy dívka zjistila, že tam cosi šustí.
    "Usnul jsem a něco tam vlezlo. Omlouvám se, ale chtěl jsem se nejdříve zeptat na tvůj názor."
    "V pořádku," uklidnila jsem ho. Chápala, že měla dostatečný důvod ho vinit - usnul na hlídce. Samotný les však měl své vlastní hlídky a tak to až taková tragédie nebyla. Horší by bylo ji nechat napospas tomu všemu, co normálně žije v divokých lesích.
    "Půjdu se podívat."
    Po chvíli přiznala, že chodit do cizího teritoria okupovaném cizím nepřítelem byla chyba. Jakmile chovatelka strčila hlavu do stanu, to neznámo cosi vystřelilo vlákna.
    Oslepena lepkavou tekutinou, dívka instinktivně couvla a stejně tak, jako zareagovala ona, Emboar zaujal defenzivní pozici.
    "Nestřílej, poškodíš stan," podařilo se chovatelce vydat.
    Tvor však nepřestal jen tam. Jakmile vyskočil z přístřešku ven, Emboar využil své možnosti.
    Vystřelil na vetřelce uhlíky.
    Tvor nedokázal zareagovat na útok a byl zasažen - rychle pak ale uhlíky setřásl a vystřelil další vlákna. Emboar byl zasažen, jelikož protivník mířil na nohy. Nebylo to ale dostatečně moc, aby zastavil velkého pokémona. Ohnivý pokémon mohl jen lehce zvednout nohy a osvobodil se.
    Chovatelka stále zápasila s vlákny na obličeji, ale konečně strhla kus zakrývajíc její zorný úhel pohledu. Tehdy tvor vyrazil kupředu míříc na ni, ne na Emboar.
    “Míří na tebe, ne na pokémony!” zvolal.
    Dívka se vyhla na stranu - nyní chápala, jaké to bylo, zápasit jako pokémon. Respektovala najednou své pokémony o mnohem více.
    A věděla, že tohle nebyl ani seriózní soupeř.
    “Použij uhlíky! Nenechej ho přiblížit se.”
    Emboar se postavil před děvče a vyfoukl z nozder uhlíky. Tvor byl zasažen, ale kupodivu se držel dobře.
    Mezitím dívka vytáhla pokédex. Namířila jej na vyčerpaného pokémona.
    “Joltik. Elektrický pokémon. Chytá se na elektrické pokémony a na elektrické obvody, z kterých čerpá energii,” odrecitoval dex.
    “Elektrický pokémon by se mohl hodit,” zamyslela se chovatelka nahlas. Momentálně žádného nevlastnila.
    “Emboar! Použij ohnivý výboj!” zvolala.
    Ohnivý pokémon zmizel v ohni a jako střela zamířil na Joltika. Ten v poslední zoufalé snaze útok zastavit, neboť útoku se již vyhnout nemohl, vystřelil vlákna. Ta byla však spálena než se vůbec Emboar dotkla.
    “Omlouvám se, zcela jistě ve vezmu do střediska,” uklidnila pokémona. Následovně na něj hodila jeden ze svých net ballů a doufala, že pokémon svolí a nechá se chytit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokéball se kýval ze strany na stranu... až nakonec zůstal a žádný pokémon nevyskočil. Gratuluji, chytila jsi Joltik!

      Vymazat
  28. 1. Stezka odvahy a utáboření se
    2. JD, Sokrates, Sandshrew, Hermes s Deamonem a Spriggan
    3. Lilica si vypůjčila stan a protože bylo po půlnoci, rozhodla se zapojit pokemony. Povolala z pokeballů celý tým. Všichni se zmateně koukali kolem. Lilica je vypustila u ohrad, kde spí ponyty, takže jejich hříva sloužila dobře k osvícení prostranství.
    „Co tu děláme?“ Zeptal se Sandshrew.
    „Chci si tu postavit stan, ale než tam dojdu, říkala jsem si, že je to dobrá stezka odvahy na sblížení nás všech.“ Usmála se dívka. „Jinak pro ty, kdo ho ještě nepotkali, tohle je Spriggan.“ chovatelka ukázala na Ralts, která se částečně schovala za Sandshrewa, se kterým se spřátelila.
    „Tak, co teď?“ zeptal se Hermes.
    Tichem se ozvalo zakručení v žaludku, veškerá pozornost se upnula na Sokrata. „Musím poznamenat, že ač jsem intelektuální pokemon, ani mne neminou přízemní potřeby jako nutnost jíst.“ Lilica se tiše zasmála, ostatní na Psyducka hleděli, když se do ticha ozvalo další, tentokrát mnohem hlasitější zakručení, které přišlo od Ralts. Spriggan zčervenala a schovala hlavu za chovatelčinu nohu.
    „Tak vidím, že jako první se najíme,“ navrhla dívka a usedla na zem tam, kde právě stála. Ostatní pokémoni se kolem ní shromáždili do kroužku. Dívka vytáhla tašku na berry. „Každý si vyberte berry.“ Pobídla je dívka. Psyduck, Girafarig a Sandshrew si každý vzal Leppa berry. JD si smlsnul na Grepa berry. Když se Spriggan nahnula pro berry, Sandshrew pro ni vytáhnul Oran berry. Spriggan od něj převzala berry. „Proč?“ zeptala se tichým hlasem.
    „Zníš hodně hladově a Oran berry má hodně vytamínů a měla by tě zasytit.“ Vysvětlil Snadshrew a usmál se na Ralts.
    „Tady je někdo nenažranej.“ zabručel si Daemon.
    „On za to nemůže.“ Odpověděla chovatelka drzému ocasu, zatímco ostatní si pochutnávali na berry.
    „Nic si z něj nedělej, vocas tohle dělá úplně všem, jen mu musíš ukázat, že si to od něj nenecháš líbit.“ Mrknul na Spriggan JD s rošťáckým výrazem v očích.
    „Ty si dej oraz zelenáči, a tady ten druhej zelenej je menší jak všichni ostatní ale jí za dva.“
    „To je tím, že je blízko vývinu. Je vyšší, víc spí a hodně jí, to jsou znaky, že se jeho tělo připravuje na vývin a to je naprosto normální.“ Vysvětlila dívka. Ralts začala vypadat nervózně. „Vážně si z něj nedělej hlavu, jsem s ním už dost dlouho, že člověk ho občas musí ignorovat, usmál se na Ralts Hermés, snažil se ji uklidnit v domnění, že znervózněla kvůli Daemonovi.
    „V-vývin?“
    „Vývin je super, jakožto jediný s osobními zkušenostmi s vývinem ti můžu říct, že je to super.“ Zazubil se na ni Ivysaur.
    „Ty abys s tím nenadělal.“ ozval se Daemon.
    Sokrates už se nadechoval, aby sdělil nějaké moudro k vývinu, když ho Sandshrew přerušil, když viděl, že Spriggan není z témata nadšená a vypadá, jako by se nejraději schovala. „Co takhle změnit téma? Zajímalo by mě, co se plánuje na tu stezku odvahy.“ Nadhodil Sandshrew a z nervozity začal vrtat do země.
    „Projdeme tady tou cestou mezi stromy, měla by tam být mýtina, kde můžeme postavit stan, navrhla dívka.
    „To je nuda.“ Ozval se Daemon.
    „Tak když už tu sedíme, tak bychom si to mohli okořenit nějakou duchařskou historkou, ne?“ navrhl JD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když nikdo nic nenamítal Ivysaur začal vyprávět: „Slyšel jsem, že tu kdysi procházel Cubone se svým trenérem. Plánovali se tu utábořit. Byla noc asi jako takováhle, a trenér i jeho pokemon spali. Co ale netušili, bylo to, že na ně čekala banda lupičů. Cubona uspali spacím pylem, ale trenér se jim snažil vzdorovat i bez pomoci pokemona, ten chudák se skutálel ze svahu a uvízl tam. Cubone se ráno probudil a zjistil, že mu chybí nejen trenér ale i lebka, kterou nosil na hlavě. Cubone marně pátral lesem po trenérovi a své lebce. Někteří si mysleli, že je nikdy nenašel. Já jsem však slyšel, že našel svého trenéra, ale z toho chudáka tam nezbylo víc než kosti. Cubone si nasadil na hlavu lebku svého trenéra a přísahal pomstu. Říká se, že za klidných nocí jako je tato můžete slyšet Cubonovo naříkání a pokud se jen v nejmenším podobáte jednomu z lupičů, tak se můžete těšit na noční návštěvu Cubona s lidskou lebkou na hlavě a kostním bumerangem připraveným k útoku.“ JD svou historku zakončil ďábelským smíchem.
      Lilica se rozhlédla po reakcích zbytku pokemonů. Hermés měl schovanou hlavu mezi předními kopyty, Daemon si odfrkl, Spriggan se lehce otřásla, ale snažila se to maskovat, Sokrates vypadal, že analyzuje validitu příběhu a chudák Sandshrew se nervozitou zahrabal do země.
      Lilica se usmála, sáhla do nory, kterou Sandshrew omylem vytvořil a vytáhla z něj pokemona. „Můžeme už jít, ať to máme za námi?“ odfrkl si Daemon.
      „Nevidím důvod, proč by si Cubone vybíral lidskou lebku, nemá absolutně žádnou aerodynamiku.“ pokračoval Sokratés
      „Třeba si svou volbu lebky rozmyslí, když uvidí tu tvoji.“ Ušklíbl se Ivysaur.
      „Dobrá tak jdeme.“ zavelela dívka. „Jo, a kdybyste tu narazili na apricorny, tak je doneste.“
      „Musím říct, že tvá metafora je v tomto případě vhodná. Skutešně bychom tu našli něco tak minuskulního jako aprikorny, pokud bychom na ně doslova narazili.“ ozval se Psyduck a skupinka se vydala na mítinku.
      Cesta tam vedla kolem výběhu, takže mezi stromy prosvítalo světlo, to však zapříčinilo, že se hrozivě se natahující stíny roztáhly ještě dál a byli o to černější. Sem tam závan větru rozfouknul listy nebo způsobil, že do sebe narazily dvě větve stromů.
      „Slyšíte to?“ Optal se Sokrates.
      „Zní to jako Cubone hledající nové kosti do své sbírky.“ Řekl Ivysaur tajemným hlasem.
      Lilica si pošťuchování pokemonů moc nevšímala, ale po pár metrech jí na nohu zaťukala Ralts, aby si získala její pozornost. „Ano, copak se děje?“
      „Sandshrew…“ upozornil pokemon a když se dívka pořádně podívala, skutečně, zemní pokemon nebyl nikde k nalezení. „Kluci, nevidíte Sandshrewa?“
      Pokemoni se rozhlédli kolem a když Sandshrewa nikde neviděli, semkli se k sobě.
      „Neviděl jsem validitu příběhu o Cubonovi, ale nyní ztrácím svůj skepticismus.“ oznámil Sandshrew.
      „Ale proč by zaútočil prvně na Sandshrewa, nebyl by lepší cíl JD?“ otázal se Hermes.
      „Hej“ ozval se Ivysaur.
      „Jako jediný vyvinutý pokemon by byl považován za tu nejvyšší hrozbu.“ doplnil ho Psyduck.
      „Aha, tak to ano.“
      „Hej, nekrm jeho ego, jinak bude mít takovou hlavu, že už ji nezvedne ze země.“ Ohradil se Daemon.
      „Ale je tu možnost, že Cubone jakožto zemní pokemon, viděl Sandshrewa, taktéž zemního pokemona, jako konkurenci.“ Teoretizoval dál Psyduck.
      „S-Sandshrew.“ Zašeptala Spriggan a objala dívce nohu.

      Vymazat
    2. Celá skupina se zastavila. „Mám toho dost, vy si tu klidně shnijte, ale já s Hermem půjeme.“ zavrčel Daemon
      „A-ale…“ odpovídal Hermés
      „Hejbni tím zadkem.“
      Girafarig udělal pár kroků před skupinku, když vtom se ozvalo zapraskání, výkřik a Girafarig zmizel z dohledu. Všichni vyskočili úlekem. Chovatelka udělala pár kroků k místu, kde Girafarig zmizel a zjistila, že pokemon sedí v jámě. „Herme, Daemone, jste v pořádku?“ Křikla na ně do jámy.
      „Ano“ odpověděl Hermes
      „Který blbec to sem dal?“ ozval se Daemon, takže chovatelka předpokládala, že je taky v pořádku. Dobrá, to vyřešilo záhadu, kam zmizeli pokémoni, pomyslela si Lilica, který už měla blízké seznámení s jednou ze Sandshrewových jám. JS, můžeš je svým šlehavým útokem vytáhnout? Ivysaur kolem nich obtočil své úponky a vyzvedl je z jámy. „Měli jste slyšet, jak jste oba křičeli.“
      „To křičel Hermes.“
      „To teda ne, všichni jsme tě slyšeli.“
      „Ale co Sandshrew?“ ozvala se Spriggan.
      „Myslím, že ten byl tak nervózní, že omylem vykopal tuhle jámu.“ odpověděla dívka. “Teď je někde od zemí.“
      „Nemůžeme ho tu nechat.“ Řekla Spriggan rozhodně. A Lilica byla překvapená, protože takhle suverénního tohoto pokemona ještě neviděla.
      „Sandshrew!“ zavolala dívka a doufala, že pokemon ji uslyší a vyhrabe se zpět na povrch.
      Těsně před Ivysaurem náhle vyskočil Sandshrew. Travní pokemon se lekl a svalil se z toho na záda. To rozesmálo všechny přítomné. Lilica pomohla Ivysaurovi zpět na nohy a pokračovali po cestě.
      „Tak myslím, že jsme si ozkoušeli, že stezka odvahy byla účinná a že jsme se všichni vyděsili v nějaký moment během cesty.“ konstatovala dívka.
      Zbytek stezky nebyl protkán strachem, všichni se začali bavit předchozími momenty. Netrvalo to dlouho a skupinka došla na mýtinku, kterou měla chovatelka na myslí jako cílovou destinaci.
      „Tak jsme tu.“
      Na mýtince nebyla naprostá tma. Jednalo se spíš o pološero, byla dost tma, aby se dalo spát, ale nebyla tma, že by člověk neviděl na krok.
      „Tak, je na čase postavit stan.“ poznamenala chovatelka a vytáhla, co bylo na první pohled plátno, pár ohybatelných tyčí a zahnuté kovové zobáčky.
      „No nevím, jestli z toho něco bude.“ sledoval skepticky JD.
      Nakonec Lilica s pomocí Sokrata přišla na to, kam se zastrkává která tyč. Sandshrew jí vyčistil místo na postavení stanu. Spriggan svázala dvě hlavní podpůrné tyče tvořící kostru stanu a JD svými šlahouny přidržel plachtu stanu, zatímco Girafarig stan přikurtoval k zemi.
      „Tak, děkuji vám za pomoc.“ Usmála se dívka.
      „Moc neděkuj, ještě nevíš, jak to bude vypadat ráno, až uvidíš, co jsme vlastně postavili.“ zabručel Daemon.
      „Tak nám pak ráno nezapomeň sdělit, jestli ta naše konstrukce vydržela až do rána.“ Přitakal JD.
      Tam se chovatelka rozloučila se svými pokemony, zavolala je spátky do pokeballů a sama složila hlavu do stanu a usnula tam.

      Vymazat
    3. Pokémoni si táboření moc užili.
      Ivysaur - 5% sehranosti
      Psyduck - 4% sehranosti
      Girafarig - 4% sehranosti
      Sandshrew - 4% sehranosti
      Ralts - 4% sehranosti

      Přežití - 4%

      Nalezla jsi zelený apricorn.

      Vymazat
  29. 1. Získávání Moomoo mléka
    2. Jdu se Sokratem
    3. Když už byli v lese, Lilica se rozhodla zajít k ohradám a pokusit se požádat jednoho z místních Miltanků o Moomoo mléko. Po dlouhém rozmýšlení s sebou vzala Psyducka. Když byla u ohrad, vyvolala ho z pokeballu. „Vidím, že i přes mé pochyby jsi noc v poněkud chatrném stanu přežila.“ Sokrates si ji přeměřil pohledem.
    „Ano, dá se to tak říct.“
    „A co my tu pohledáváme.“ optal se Psyduck.
    „Budu se chystat jít znovu vařit...“
    „Na to si nejspíš povolej někoho jiného, vzpomínám-li si správně, Sandshrew ukázal zájem o tuto činnost a já osobně ji nenacházím tak fascinující.“
    „Ne, dnes jen sbíráme ingredience.“
    „To však stále nevysvětluje mou přítomnost zde.“
    „Je potřeba přemluvit jednoho z Miltanků, aby nám dal své mléko. Mám tu na něj láhve, jen je potřebuji naplnit. A říkala jsem si, že jsi dost výmluvný na to, aby se ti bez problémů podařilo někoho přemluvit.“ vysvětlila chovatelka.
    Lilica se Sokratem vstoupili do ohrady a dívka uvažovala, kterého Miltanka je nejlepší se zeptat.
    „Nevím, jestli budu nejlepší v této konverzaci, přece jen myslím, že jsem uzpůsobený poněkud sofistikovanější konverzaci, než je přemlouvání Miltanků.“
    „Sofistikovaný? Zdá se mi to, nebo toto slovo přišlo od Psyducka?“ ozval se zleva hlas. Stál tam Miltank.
    „Ano, jsem Psyduck, pokud o tom byly nějaké spory, jmenuji se Sokratés.“
    „Já vím, že jsi Psyduck, přece jen jsem nejchytřejší pokemon v této ohradě. Jen mě překvapilo, že zrovna Psyduck by měl pocit, že je příliš sofistikovaný na konverzaci s Miltankem.“ odpověděl Miltank arogantně.
    Dívka se zamyslela a nakonec odpověděla. „Jsi ochotný na svou inteligenci vsadit?“
    „Pardon?“
    „Můžeme uzavřít sázku. Sokratés bude říkat sofistikovaná slova a ty budeš říkat jejich definice, pokud můj pokemon dokáže říct tři existující slova, která neznáš, dáš mi své mléko.“ navrhla dívka.
    „To může zabrat dost času, než Psyduck najde alespoň jedno slovo, které neznám.“
    „Proč to nezkusit, pokud to nedokáže, tak se prokáže, že jsi vážně chytřejší než on, pokud ale vyhraje, tak ty se naučíš tři nová slova. Myslím, že inteligentní pokémoni se rádi učí nové věci. To za to stojí ne?“
    „Dobrá, jestli si myslíte, že máte šanci mě přechytračit, dejte se do toho.“ ušklíbnul se Miltank.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lilica si vzala Sokrata stranou. „Tak co myslíš, zvládneme to?“
      „Nevím, občas mám potíže definovat slova, která používám.“
      „Tak tohle je ideální příležitost získat definice těchto slov.“ usmála se dívka
      „Tak dobrá jsem připraven.“ odpověděl odhodlaně Psyduck.
      Snad to zvládneme před tím, než Psyducka rozbolí hlava, pomyslela si dívka, ale potom se otočila na Miltanka a usmála se. „Připraven?“
      „Proč? Bude to hračka, Není potřeba se připravit.“ odpověděl Miltank.
      „Utopie“ začal psyduck
      „Ideální stav státu, idealizovaná představa budoucnosti. Budeš se muset víc snažit.“
      „Synonymum“
      „Podobné slovo, slovo, které lze zaměnit za synonymní výraz.“
      „Abstrakce“
      „Něco neskutečného, neuchopitelného.“
      „Demagogie“
      Teď se Miltank zarazil.
      „Dobrá, to je první slovo.“ počitala chovatelka.
      „Je to vůbec existující slovo?“ ozval se Miltank
      Tady Psyduck trochu ztuhnul.
      „Demagogie je výraz označující používání zjednodušených nepřesných argumentů, které působí na city lidí ve snaze je ovlivnit.“ odpověděla za Psyducka dívka, ráda, že toto slovo znala.
      „Dobrá, uznávám, to je první, ale nepočítejte, že by se vám něco takového podařilo znovu.“
      „Vágní“
      „Nepřesný, nekonkrétní.“
      „Irelevantní“
      „Nedůležitý“
      „Filantropie“
      „Štědrost, angažování se v charitě.“
      „Patetický“
      „Ubohý“
      „Ne, to tak není.“ ohradila se dívka. „Patetický znamená citově nadnesený, přehánění.“ vysvětlila Lilica. „To je druhý výraz“ zaradovala se. „Už jen jeden Sokrate.
      „Empatie“
      „Soucit“
      „Verifikace.“
      „Ověření pravosti“
      „Egoista.“
      Miltank se opět zarazil. Dívka už se nadechla, aby vysvětlila výraz, když ji Miltank zastavil. „Počkej, soupeřím s tím Psyduckem, ne s tebou, pokud chcete ten poslední pod, tak ať to vysvětlí ten pokemon.“
      Dívka by se nejradši ohradila, ale Miltank měl pravdu. Tak se jen podívala na Psyducka, ten byl nervózní, vysvětlování nebylo jeho silnou stránkou.
      „Egoista… je člověk, nebo pokemon… který se zajímá jen sám o sebe… Sobec“ vysoukal ze sebe Psyduck.
      „Je to tak.“ Potvrdila chovatelka. „Tím hra oficiálně skončila.“
      Sokratés přistoupil k Miltankovi a kývl na něj. „Dobrá hra, příjemně jsi mě překvapil.“
      „Nápodobně, někdy si to zopakujeme“ usmál se Miltank.
      Myslím, že Miltank si vybudoval větší respekt pro psyducky a to samé lze říct o Psyduckově představě o Miltancích, pomyslela si dívka.

      Vymazat
    2. Miltank ti své mléko moc ráda dala. Přišlo mu, že jsi celkem zajímavý člověk. I tvůj pokémon.

      Vymazat
  30. 1. Ducklett
    2. Přemhlouvání - Mareep
    3. Lilica se vydala do ohrad Mareepů. Chtěla se seznámit se svým nově vylíhnutým pokemonem a říkala si, že uvidí, jak bude malý pokemon reagovat na pokemony, se kterými nemusí mít žádné další interkce. Pokud bude stydlivá, asi ji nebudu představovat všem pokemonům najednou, ale pokud se bude chtít přátelit, můžu je pak všechny vzít na hřiště, kde si můžou vyhrát.
    „Ahoj Ducklett.“ Usmála se dívka. Malý pokemon se rozhlédl po ohradě a velkýma zvědavýma očima pozoroval všechny odpočívající pokemony.
    „Jé, co to je.“ zeptala se Ducklett zatímco křídlem ukazovala na pokemony kolem.
    „To jsou pokémoni, co tu žijí.“ vysvětlovala dívka. „Támhle ve vedlejší ohradě s planoucí hřívou jsou ponyty a ti velcí hnědí pokémoni s rohy jsou taurosové.“ Vysvětlovala dívka, ale když se otočila zpět na Ducklett, ta už si to hopsala pryč, protože ji zaujalo něco jiného. Lilica se rozběhla za ní, ale ztratila ji z očí mezi Miltanky. Chovatelka si vylezla na ohradu, aby se podívala z výšky, naštěstí Ducklettina modrá barva upoutala pozornost. Naneštěstí se pokemoní mládě šplhalo na jinou část ohrady. Lilica vystartovala, aby pokemona sundala dolů a do bezpečí, ale než tam doběhla, Ducklett se nejen vyšplhala na ohradu, ale z ohrady přeskočila do vlny poblíž stojícího Mareepa. Tam se pěkně zahnízdila a spokojeně přivřela oči.
    Lilica doběhla k Mareepovi. „Omlouvám se, moje malá zvědavá Ducklett se mi ztratila z dohledu a uhnízdila se ti ve vlně, ještě jednou se omlouvám, hned ji sundám.“
    Na to Ducklett otevřela oči. „Ale mně se tu líbí, nemůžu tu zůstat, je to tu pěkné.“
    Lilica se nadechovala, aby jí to vysvětlila, když jí přerušil Mareep. „To je v pořádku, je ještě malá a mně tam nijak nepřekáží, klidně tam může zůstat déle. A já jsem rád, že někdo dokáže ocenit hebkost a kvalitu mé vlny.“
    Chovatelka se usmála na Mareepa. „Děkuji, ale Ducklett, jsi si jistá, že chceš zůstat tady, ještě před chvílí jsi byla zvědavá a chtěla jsi tu pobíhat a všechno vidět.“
    „Ne, teď bych chtěla sedět tady a poslechnout si nějakou pohádku, když jsem byla ve vajíčku, tak se mi ty pohádky moc líbili.“
    „Ani jsem netušila, že si je budeš pamatovat, až se vylíhneš. Ale nemůžeme přece Mareepa zdržovat pohádkou.“ Snažila se přemlouvat chovatelka.
    „To je v pořádku, tady v ohradě stejně není moc co dělat, můžeme se někde pohodlně usadit a já si také rád poslechnu něco nového.“ Nabídl Mareep.
    „Děkuji, jsi moc hodný.“ ocenila chovatelka a poodešli trochu dál od ostatních pokemonů, aby je nerušili. „Ducklett, když pro nás někdo něco hezkého udělá, tak se poděkuje.“
    „Aha, poděkovávám Mareepe.“ Lilica i elektrický pokemon se pousmáli nad Ducklettiným poděkovávám.
    „Říká se: děkuji.“ opravila jemně chovatelka s úsměvem.
    „Ale je to myšlenka, co se počítá.“ odvětil dobromyslně Mareep.
    Skupinka si našla pěkný kout, kde se mohli usadit. Lilica se opřela o ohradu, Mareep opatrně složil nohy pod sebe, aby ležel na břiše a Ducklett si pohodlně hověla na něm.
    „Co bude za pohádku?“ zeptala se Ducklett
    „Od té doby, co ses vylíhla jako Ducklett mám dvě pohádky, které jsem ti chtěla vyprávět, ale myslím, že tahle je ta pravá.“ odpověděla dívka a když viděla, že jsou všichni pohodlně usazení, nadechla se a začala s vyprávěním.
    „Žila byla v jedné daleké zemi dívka, která vždy chtěla být chovatelkou pokemonů, jmenovala se Odetta. Ta vždy slyšela, že ti nejlepší chovatelé si dřív nebo později zvolí jednoho pokemona, kterému rozumí víc než kterémukoliv jinému a starají se hlavně o jeden druh pokemonů. Odetta se nemohla rozhodnout, měla ráda všechny pokemony, chodila pro to k jezeru, kde se pohybovalo spoustu pokemonů. U jezera žili vodní pokémoni, na břehu travní a i jiní pokémoni chodili z okolních oblastí k jezeru pít. Odetta chodila pokemony pozorovat a doufala, že jednoho dne se stane něco osudového a ona zjistí, o jaké pokemony se nejlépe postará.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U toho jezera si jí všimnul temný čaroděj a Odetta se mu moc líbila. Když ji tam viděl několik dní o sobě, přišel k ní a oslovil ji. Požádal ji o ruku a nabídl, že ji udělá královnou na svém temném hradě. Odetta ho odmítla, toho muže viděla poprvé a nemohla si ho tudíž vzít, navíc se mu svěřila, že nechce být královnou, ale chce být chovatelkou pokemonů. Čaroděj byl rozlícený, protože byl odmítnut. Mávnul svou kouzelnou holí a pronesl: „Uvidíme, jak moc budeš mít ráda pokémony, když budeš jedním z nich.“ Objevilo se intenzivní světlo a místo Odetty stála na jejím místě Svanna s bílým šátkem kolem krku.“ Liličino vyprávění bylo přerušeno zalapáním po dechu. „On ji proměnil ve Svannu.“ křikla Ducklett. Lilica si je prohlédla a k jejímu překvapení Mareep byl stejně zabraný do příběhu jako Ducklett. Chovatelka nasadila vážný výraz.“Ano je to tak, čaroděj Odettu proměnil ve Svannu. Odette byla pokemonem dva dlouhé měsíce, čaroděj za ní chodil každou noc a ptal se jí, jestli si to nerozmyslela, ale Odettina odpověď zůstala stále stejná. Odetta sama trávila den jako Svanna ale každou noc, sotva se první měsíční paprsky dotkly jezera, na kterém plavala, získala zpět svou lidskou podobu. Odetta se rozhodla, že nebude jen smutnit a místo toho začala pomáhat místním Svannám a Ducklettem. Ti jí důvěřovali víc jako Svanně než jako člověku a prozradili jí spoustu věcí o jejich životě a ona jim pomáhala řešit jejich problémy.
      Jeden den se však všechno změnilo, jedna Ducklett byla zraněná a Odette se vydala pro bylinky, aby ji mohla uzdravit. Hledala je tak dlouho, že se k jezeru vracela až při západu slunce. Při cestě zpátky se za letu jen tak tak vyhnula listové břitvě a následně hozenému pokeballu. Byl to neznámý mladík a jeho Chikorita. Odette nevěděla, co by se stalo, kdyby byla chycená do pokeballu, proto rychle letěla zpátky k jezeru, ale mladík běžel za ní i s jeho pokemonem.
      Odetta přistála na jezeru a mladík už si myslel, že ji unavil, když se na ni znovu chystal hodit pokeball, první měsíční paprsky se dotkly jezera a Odetta se opět stala člověkem. Mladík stál překvapeně na břehu jezera a pokeball mu vypadnul z ruky. Mladík se jí omluvil za to, že se ji pokusil chytit a Odetta jeho omluvu přijala. Pak si spolu sedli na břeh jezera. Odetta ošetřovala zraněnou Ducklett a mladík se jí představil. Odette zjistila, že ten mladík je princ. Princ jí vysvětlil, že se chtěl vydat na pokemonovou cestu, ale jeho rodiče mu nevěří, že dokáže vycházet z pokemony a vítězit v zápasech a proto ho nechtěli pustit. Princ si myslel, že když se prokáže tím, že chytí Svannu, tak by ho mohli pustit. A Odetta mu převyprávěla svůj životní příběh. Princ se rozhodl, že Odettě pomůže, pozval ji na svou narozeninovou oslavu, která se konala za dva dny. Nabídnul, že řekne svým rodičům, že si přeje k narozeninám přístup k velké knize magie, kterou měli uzavřenou v královské knihovně a spolu pak mohou zjistit, jak zrušit Odettino prokletí. Princ se pak rozloučil a vydal se zpět k hradu a Odetta strávila zbytek noci se Svannami a Duckletty. Ani jeden netušil, že jejich konverzaci někdo slyšel.“ ozvalo se další zalapání po dechu. „On je slyšel ten čaroděj?“
      ozvala se Ducklett.
      „Ano, když se Odetta chystala na princovu oslavu, čekala na jezeře a vyrazí, jakmile se promění v člověka, ale než zapadlo slunce, na břeh vstoupil čaroděj, mávnul svou kouzelnou holí a celou oblohu zakryly černé mraky. Přes husté mraky se nedostalo žádné měsíční světlo a Odetta se nemohla proměnit zpět. Čaroděj pak demonstrativně přivolal svou věrnou Murkrow, mávnul kouzelnou holí a proměnil svého pokemona v dívku, která jako by z oka vypadla Odettě. „Neboj se, pokud moje Murkrow Odille a ten tvůj kamarád princ najdou nějaký způsob, jak tě proměnit zpět, tak to zničím.“ Čaroděj se ďábelsky zasmál a vyrazil i s Odille k zámku.

      Vymazat
    2. Odetta byla zklamaná. „Teď už není žádná šance, že bych mohla zlomit kletbu.“ Zoufala si Odetta, ale Ducklett, kterou ošetřovala ten den, co potkala prince, k ní přišla a řekla jí: „Nebuď smutná, leť na hrad. Ten princ se zdál jako chytrý chlapík, pokud za ním vletí, jsem si jistá, že tě pozná a dojde mu, že je to léčka, ale musíš ho varovat.“
      Odetta se vzchopila a letěla na hrad, kde princ rozbaloval své dárky za přítomnosti všech hostů. Odille stála vedle něj a nedočkavě čekala, kdy se objeví ta kniha, které se budou muset s čarodějem zbavit. Když v tu chvíli k údivu a zděšení všech hostů oknem proletěla Svanna a přistála přímo před princem. Ten se překvapeně podíval na dívku, která stála vedle něj a v tu chvíli s všimnul, že z Odilliných vlasů čouhá tmavé pírko. Princ čapnul právě rozbalenou magickou knihu a rychle odskočil od Odille blíž ke Svanně.
      V tu chvíli se objevil i čaroděj. Proměnil Odille zpět v Murkrow a prohlásil. „Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém.“
      Princ se rozhlédl po místnosti, jeho věrná Chikorita byla unavená a proto ji nechal v pokemoním středisku, byl přesvědčen, že je vše ztraceno, když v tom před ním přistála Odetta a řekla: „Proměnil jsi mě v pokemona, tak se ti teď postavím, jako pokemon.“ V ten moment začal lítý souboj. Princ dával Odettě instrukce a ta používala útoky, které jí nakázal jako by spolu trénovali roky. Princovi rodiče s údivem hleděli na jejich syna, ani jeden si nemysleli, že by princ dokázal takhle bojovat.
      Murkrow byl poražen a princ zahnal čaroděje do kouta. Čaroděj neměl na výběr a zrušil kletbu. Odetta se proměnila zpět v člověka, tentokrát už natrvalo a princ zlomil čarodějovu hůl, aby se ujistil, že čaroděj už nikdy nikoho nezakleje.
      Princovi rodiče, překvapeni princovým výkonem při boji s temným čarodějem svolili, aby se vydal na pokemonovou cestu. Princ odešel hned dalšího dne a srdečně se rozloučil se svou kamarádkou Odettou, která zůstala u jezera, kde si otevřela chovnou stanici. Konečně našla pokemona, kterému rozuměla víc než kterémukoliv jinému na světě…“ Tady se dívka odmlčela a čekala, zda její dva posluchači poznají o kterého pokemona se jedná.
      „Swanny“ odpověděl Mareep
      „A Ducklett“ dodala Ducklett.
      „Správně.“ Usmála se chovatelka. „Zazvonil zvonec a pohádky je konec.“ dodala.
      „To byla pěkná pohádka a Odetta je pěkné jméno.“ zívla Ducklett.
      „Jestli se ti líbí, mohla bych tě tak pojmenovat.“ navrhla dívka, která si pokemona převzala od Mareepa a který jí každou chvíli usne v náručí.
      „Už je pozdě. A děkuji, že jsi nechal Ducklett se na tobě uvelebit a že jsi vydržel přes celý příběh.“ poděkovala dívka.
      „Ne, i já si pohádku užil, i když v jedné chvíli jsem si myslel, že to dopadne špatně.“ poznamenal Mareep.
      „V některých verzích má tenhle příběh smutný konec, ale myslím, že většině příběhů sluší lépe dobrý konec.“ vysvětlila dívka.
      „Moc jsem si ten příběh užil, není často, že by se tu stalo, nebo si mohl zaslechnout něco zajímavého. A v poslední době jediné, co se tu povídá, jsou drby, takže tohle bylo příjemné zpestření. Musím uznat, že se mě ten příběh tak vtáhnul, že se mi nechce zpět, do každodenního života.“ přiznal Mareep.
      „Ano, na příbězích je nejlepší, když tě dokážou vtáhnout. Od každodenního života tě sice nezachráním, ale kdybys chtěl slyšet víc příběhů, nebo jestli se v ohradě vážně tak nudíš, tak bys mohl jít se mnou.“ Chovatelka vytáhla prázdný pokeball. „Pokud bys měl zájem, tak tenhle pokeball může být tvůj.“ Navrhla dívka a napřáhla pokeball v nabídce.

      Vymazat