pondělí 19. srpna 2019

LPŠ: 7. lekce



Škola se pomalu blíží ke konci, studenti!
Zbývá poslední týden, ovšem samozřejmě poté nenásledují prázdniny. Bez zbytečného stresu, pomalu se vám bude blížit vaše skutečná škola, na kterou je potřeba se připravit. Proto jsme zvolili tento týden za poslední školní týden, abyste měli dostatečně času věnovat se i vašemu reálnému životu.

Posledním zadáním je...

Zadáním poslední lekce je sepsat slohovou práci. Nejedná se o ledajakou slohovou práci, samozřejmě. Jedná se o shrnutí učiva a všeho, co jste se naučili ve škole. Škola je v něčemu, pokud jste se skutečně něco naučili - známky nedokážou ve skutečnosti reflektovat vaše znalosti. Slova mentorů jsou v ničemu, pokud jim student nerozumí a nedokáže je pochopit.
Každá třída se zaměří na znalosti, které získal během této školy, všech týdnů, všech lekcí a všech různých aktivit, které zde zažil. Reflektujte se podle toho, co pro vás bylo skutečně přínosem - opisování od ostatních není řešení. Sblížili jste se se svým pokémonem? Poznali jste svět? Naučili jste se něco nového? Poznali nové lidi?
Rozepište se o dobrodružství zde ve škole.


  • Je možné napsat samotnou slohovou práci nebo i příběh, jak jste ji psali. Důležité je dát jasně najevo v práci, co píšete - a o čem.
  • Máte pouze jeden papír, tudíž slohovou práci důkladně promyslete. Pokud ji již jednou odevzdáte, nelze si ji vzít zpátky.
  • Hledí se na slovní zásobu, na gramatiku, na kreativitu a samozřejmě na obsah. Velmi velký důraz se klade na originalitu a reflektování vašich vlastních aktivit zde ve škole - Vaši mentoři ví, co jste dělali. Dejte jim vědět, že víte i vy, co oni dělali s vámi.
  • Maximálně lze získat 7 bodů.
  • Své příspěvky lze posílat na jakékoliv místo do finálního data, což je 25.8.
  • Předtím, než začnete plnit lekce, pokud jste se ještě nepřihlásili, je třeba napsat do hlavního článku o výběru třídy.

Hodně štěstí při psaní vašich prací. Je doporučené navrátit se k vašim textům. Pro případné dotazy a domluvy využijte chatovou místnost nebo komentáře pod tímto článkem.
v

38 komentářů:

  1. Nezumi20. srpna 2019 v 16:31

    Poslední den školy před tím, než se Nezumi navrátí zpátky. Zažila toho mnoho, a přesto se značné části školy neúčastnila. Onemocněla totiž a musela zůstat v posteli, dokud ji horečka neopustí. Při jejích relaxovacích dnech ji dělal společnost Raider, Aiko a také nejvíce Kaito, který ji strážil jako oko v hlavě a téměř nikdy z ní nespustil oči. Byla mu za to vděčná, alespoň se o nic nemusela bát – a nepřišlo jí, že by Pokémoni byli smutní z toho, jak se akcí neúčastní.
    Teď seděla u svého stolu v malém hotelovém pokoji s Meowth na klíně a přemýšlela. Konečným zadáním bylo sepsat slohovou práci na to, jak si užila svůj pobyt ve škole. To už přeskakovat nechtěla. Ačkoliv se ještě necítila plně zdravě, psaní nebyla příliš namáhavá fyzická činnost, takže to bylo v jejich silách.
    Meowth se protáhla a jemně zavrněla. Nezumi stáhla jednu ruku a pohladila ji, zatímco do její mysli konečně přišla myšlenka a ona tak začala sepisovat.
    „Příchod do této školy byl zcela nečekaný. Skoro jako kdyby mi sám Arceus z nebe poslal papír s reklamou na výlet do Aloly, zcela nového regionu. Ihned jsem se jej i se svými Pokémony chopila a nemůžu si stěžovat, jelikož za dobu na letní Pokémon škole jsem toho zažila hodně v porovnání se zbytkem mého jednoduchého života – ale rozhodně nehodlám to tak nechat. Tato škola mi ukázala, že život není jen o trénování Pokémonů, zvyšování jejich levelů, učení nových strategií a útoků a následných zápasech na stadionech. Pokémoni v sobě mají mnohem víc než sílu a možnost používat útoky, mají duši. A tato duše je dělí na několik odlišných bytostí. Neliší se jen v typu, vzhledu či tvaru těla, ale také v osobnosti. Každá z těchto bojových příšerek má vlastní myšlení, jedna ráda zápasí a druhá raději leží u vody, jedna je nevrlá a druhá zase příjemná a přátelská. Něco takového jsem si dokázala uvědomit a změnilo mi to úplný pohled na svět Pokémonů. Proto jsem v průběhu své nemoci poslala žádost o změnu zaměření a stala se Koordinátorkou. To mi umožňuje soustředit se jak na trénování Pokémonů, tak na experimentování a rozvíjení jejich schopností, sledování toho, co doopravdy potřebují. A myslím, že takový pohled na věc je ten správný, kterého by se měl chytit každý trenér. Také jsem se zde naučila spoustu o jednom určitém Pokémonovi, Persianovi. Znalosti, které jsem od jednoho vypůjčeného dokázala pochytat, můžu proto využít u mojí malé Meowth a vychovat ji v toho nejlepšího Persiana, kterého Pokémoní svět viděl. Také jsem si užila poznat Alolu, pro mě zcela nový region, o kterém jsem ani nesnila, že ho jednou navštívím. Ale povedlo se mi a já teď ničeho nelituji. Vše to vypadá tropicky a Pokémoni jsou tu úplně jiní. Jednoho z nich se mi povedlo chytit v Džungli Lush, přesněji ospalého Fomantise. Mimo to byl pohled na moře krásný a čas strávený na pláži se mi překvapivě líbil, ačkoliv jsem se mu původně plánovala vyhnout. V okolním lese jsem poznala divočinu Aloly a naučila se různé způsoby, kterými se divocí Pokémoni dokáži naučit nové útoky. Pokud bych měla říct, co vše se mi líbilo, asi by mi nestačil papír, takže to zkrátím jen na jednu velmi výraznou věc – učitelé. Nejvíce času jsem strávila po boku kahuny Olivie, ale stihla jsem hodit okem i na další profesory, a musím říct, že jsem nikdy ochotnější a hodnější lidi neviděla. Vždy mi se vším pomohli, poradili a navíc mi dali i spoustu tipů, které se mi budou hodit na moje cesty. Proto jim chci tímto poděkovat a sdělit jim, že dělají svojí práci výborně. Doufám, že se s nimi budu moct vidět na příštím letním táboře.“
    Ukončila poslední větu a položila tužku. Meowth v tu dobu už poklidně spala, a proto ji Nezumi nechala. Přeci jen, minulou noc zůstala celou dobu vzhůru, aby na svoji trenérku dávala pozor, takže si odpočinek zasloužila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Enwy26. srpna 2019 v 20:04

      Kahuna Olivie se málem u tvé práce rozbrečela. Utřela si slzu, která nestihla sklouznout. Druhý den ti poslala zpátky také dopis:
      "Mé milé studentce,
      děkuji ti za tvou práci. Jsem ráda, že ti tento pobyt ve škole dal tolik nových vědomostí a také jsem velmi potěšena, že ses rozhodla díky škole změnit kurz své cesty - jsem si jista, že ses rozhodla správně. Přeji ti brzké uzdravení a spoustu úspěchů se svými pokémony. Kdyby ses rozhodla někdy znovu navštívit Alolu a potřebovala pomoci, můžeš mě kdykoliv vyhledat.

      S pozdravem,
      Olivia."

      Získala jsi 4/7 bodů.

      Vymazat
  2. Mitsuri21. srpna 2019 v 14:10

    Poslední úkol – shrnutí
    *Děj se odehrává na Moss rock a částečně navazuje na předchozí post*
    + piknik a story telling -> bližší seznámení s Aokim a Fletchlingem a nostalgie se Sol

    „Zatraceně, vždyť dnes se má zadávat další úkol!“ vyskočila jsem na nohy a trochu roztržitě se rozhlédla okolo. Bude mi trvat dobrých pár hodin, než se dostanu k hlavní budově, kde se obvykle úkoly rozhlašují. Sandshrewy jsem sice vrátit stihla – oba jsem je odevzdala profesoru Oakovi, když jsme byli ještě v Kantu. Bylo výhodou, že s profesorem Kukuiem byli příbuzní, navíc jsem přesně věděla, kde profesor Oak bydlí a kde ho tedy i najdu, aby mohl alolanskou Sandshrew co nejdříve odevzdat zpět profesoru Kukuiovi. Chtěla jsem totiž ještě s mými pokémony a s Fletchlingem strávit pěkný večer pod širákem v té krásné krajině u Moss rocku, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme se tu trochu zasekli, bylo totiž tak krásně, že jsme všichni usnuli a já tak zaspala ranní dopravu ke škole. Povzdechla jsem si a jemně jsem ťukla prsty do spících pokémonů – Sol, Aokiho i Fletchlinga, který s námi ještě přes noc zůstal. Nebyla jsem si jistá, proč to tak bylo, možná jsem ho nalákala na to, že půjdeme na ten Berry kopec, kde jsme ostatně sebrali ty berry, se kterými jsme si hráli. Každopádně, teď nebyl čas na nostalgii.
    Chtěla jsem co nejrychleji vyjít, abych u hlavní budovy byla co nejdříve, v tom mi ale v rukou přistála obálka. Překvapeně jsem zamrkala, připomnělo mi to balíček, který mi padl do rukou, posledně, když z něj vyskočil Dratini. To mi tenkrát jeden ze studentů školy poslal pokémona na posilu, se kterým jsem se už spřátelila. Do téhle obálky by se ale takový míček sotva vešel. S očekáváním jsem tedy obálku otevřela, byl v ní dopis, který jsem si začala číst. Cítila jsem se trochu zahanbeně, šlo o dopis se školy, kde mi psalo vedení, že z toho důvodu, že jsem se nedostavila k hlavní budově mi posílají dopisem instrukce. Vysvětlili podrobně, co bude mým úkolem a také mě upozornili, že jelikož se mi toto stalo prvně a jde o poslední lekci, mohu ji plnit i tak. Oddechla jsem si a dlaní si promnula čelo. Pokémoni vycítili mou nervozitu a přišoupli se ke mně, jen Dratini se tvářil, jako by neměl zájem, ale stejně jsem měla takové tušení, že někde ve skrytu duše není tak chladný, jak se na první pohled může zdát. Vlastně jsem si něco takového ověřila už při té hře, kdy se snažil chránit tu Sandshrew – a to ji sotva znal.
    Zamyslela jsem se nad úkolem a přiložila si palec k bradě – je toho hodně, co se za tu dobu stalo a je toho hodně, co jsem se naučila, jelikož jsem přeci jen byla na počátku své cesty, a tak opravdu je, co se učit. Vlastně i Aoki s Fletchlingem by si zasloužili vyslechnout celý příběh – jak jsem se do školy dostala, co se tu dělo a jaké mi to přidalo zkušenosti. Ani jeden z nich přeci jen ještě neslyšel, jak to celé probíhalo. Jen Sol to se mnou celé prožívala pěkně od začátku, tedy skoro celé. „Tak tedy, story time – 3…2…1…“ uculila jsem se na pokémony a sedla si do tureckého sedu, zatímco oni mě obklopili ze všech stran.
    „Začalo to jednoho rána, kdy mě napadlo něco podniknout,“ odmlčela jsem se a usmála se na Sol, „šly jsme se Sol do cukrárny si dát něco dobrého k snědku, když v tom jsme uslyšely nějaké trenéry se bavit o škole pro pokémony a trenéry, kteří by se chtěli něco naučit. Říkali, že se škola odehrává v Alole, což je region, kde jsem nikde nebyla… A víte, vždycky jsem chtěla procestovat svět,“ zazubila jsem se a chtěla pokračovat, ale všimla jsem si, jak pokémoni, zejména Fletchling, který se před tím vzdal své berry, hladově koukali poté, co jsem zmínila, že jsme byli v cukrárně. Musela jsem se tiše zasmát a z batůžku jsem vytáhla berry koláč, který jsem koupila před cestou do Kanta při minulém úkolu. Koláč jsem položila před sebe a pokémony, čímž jsem udělala takový malý piknik – Fletchling začal nadšeně uzobávat a ostatní si sem tam také vzali – bylo to jako když si dám v kině popcorn, k takovému vyprávění také bylo potřeba něco dobrého na zub.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mitsuri21. srpna 2019 v 14:10

      2. část

      „Tak tedy…“ pokračovala jsem, zatímco mě ostatní poslouchali, i když Sol ten příběh už slyšela. „Byla to úžasná cesta autobusem, viděly jsme toho mnoho i z okna… No, málem jsme ten autobus nestihly, ale… Vše dobře dopadlo,“ rozpačitě jsem se zasmála a pokračovala. „Dostali jsme na výběr ze tří různých zaměření, já jsem vždy chtěla porozumět pokémonům, a tak jsem si nakonec vybrala profesorskou třídu, která nás přesně tohle měla naučit. Abych pravdu řekla, výběr mi dal dost zabrat, protože i třída pro budoucí ošetřovatele zněla skvěle, ale třeba se mi poštěstí příští léto!“ Uculila jsem se a nadšeně zalouskala prsty nad hlavou. „Takový byl začátek, pak nastal první úkol, kde mě, jako úplně začínající chovatelku hodili v podstatě do vody a řekli mi, ať plavu,“ zasmála jsem se, ale pokrčila rameny, „musím říct, že takový přístup člověka naučí vždy nejvíc. No, profesor Kukui říkal, že jsem si v první lekci řekla dobře a musím říct, že je to lekce, která mi dala dost dobrý základ nejen pro plnění dalších úkolů, ale věřím, že i na další cesty, kterých už se teď po zkušenostech s cestováním rozhodně nechci vzdát! No… Šlo o to, že jsme se měli porozhlédnout po okolí Aloly, prozkoumat prostředí, ve kterém tu pokémoni žijí a v neposlední řadě i pokémony samotné. Bylo to neskutečné a musím říct, že šlo o jednu z mých nejoblíbenějších lekcí, protože jsem měla dost času se rozhlédnout po té krásné přírodě, aniž by mě někdo huboval za to, že se zapomínám, jak mám ve zvyku… Hmm,“ odkašlala jsem se, „ale o tom později.“ Zdálo se, že pokémony baví nejen samotné povídání, ale i to, jak si ze sebe neustále dělám legraci, no už to byl takový můj styl a posluchače to vždy donutilo mi věnovat dost pozornosti. Nehledě na to, že mě to tak prostě bavilo. „Potkala jsem dva moc hezké Vulpixe, o kterých mi profesor řekl, že tu původně nebyli, ale dovezli je z Kanta, mého domova. Pak mi profesor doporučil se potápět – bohužel jsem s sebou raději nebrala Sol, aby se nenamočila, její plamínek by pak mohl pohasnout. Ve vodě jsem viděla malé rybičky, které, když se dostaly do hejna, tak se spojily v jednu, o dost větší – profesor mi o tom pokémonovi říkal, je v podstatě speciální, nic takového jsem nikdy před tím neviděla! No, dost mi pomohl pokédex,“ vytáhla jsem z kapsy červenou, malou krabičku a usmála se, „před tím jsem ho neuměla používat, vlastně jsem ani nemusela, ale na této škole jsem se naučila, že používat pokédex není vůbec od věci – řekne mi, s kým mám tu čest, když pokémona nepoznávám, věřím, že časem takhle vše poznám sama, ale na to je ještě čas. Každopádně, při téhle „misi“ jsem se také naučila, v jaké půdě co roste a jaké tedy propůjčuje prostředí možnosti pokémonům, co tu žijí, ale také, proč tu některé druhy pokémonů žít nemohou. Prozkoumala jsem také mořské řasy, chaluhy a korálové útesy, které byly pro mnoho mořských pokémonů dobrou skrýší před nebezpečím.“ Nadšeně jsem povídala o prvním úkolu, jelikož byl pravděpodobně doopravdy mým oblíbeným. Anebo to bylo tím, že jsem ještě první týden byla tolik vyjukaná a snažila jsem se vidět vše co nejdřív. „Co jsem se ale také naučila v prvním úkolu, byl fakt, že pokémoni se o své potomky starají v podstatě jako lidé – alespoň většina z nich. A všichni pokémoni mají svůj charakter. Doteď nezapomenu, jak se ten větší Vulpix staral o toho malého,“ spokojeně jsem se usmála a pokračovala v povídání.
      „Druhý úkol byl také skvělý, zajímavý. Musela jsem na chvíli opustit Sol, což samo o sobě bylo poměrně poučné a naučilo mě to, jak svého pokémona mám ráda,“ poplácala jsem Sol po hlavě a ona se spokojeně uculila.

      Vymazat
    2. Mitsuri21. srpna 2019 v 14:11

      3. část

      „Vyměnila jsem si pokémona s Ino a spřátelila se s Kevinem, se kterým jsem prožívala dobrodružství jako teď s vámi – musím říct, že chvíli trvalo, než jsme si začali vzájemně věřit, ale myslím, že jsme se nakonec dost spřátelili. Každopádně, vůbec si nepamatoval, co jsem říkala – asi byl starší než Sol, a tak už trochu senilněl…“ Zarazila jsem se a musela se zasmát, „každopádně i předávání Kevina zpět Ino bylo dost nepříjemné, naučila jsem se, jak čas strávený s pokémonem buduje pouto a jak je pak těžké se ho vzdát. Sol jsem ale moc ráda viděla a to týdenní odloučení nám jen prospělo. Přestože jsem se toho zpočátku bála, byla jsem mile překvapená.“ Dodala jsem s úsměvem a Sol také přikyvovala, vím, že se o ni Ino dobře starala, a tak také neměla důvod ke spokojenosti, navíc naše pouto to jen oživilo.
      „Třetí lekce?“ zamyslela jsem se a pak jsem nadšeně přikývla, „ach ano, chytání! Jo, to bylo zajímavé, to bylo ještě v době, kdy jsme zůstávaly s Kevinem. Měli jsme chytat pokémony na návnadu, pak jim dát granuli, poděkovat a pustit je zpět, musím říct, že to byla zábava, dokud jsme teda nevylovili obří řasu, které jsem se bála jak čert kříže…“ pokémoni se začali smát a já se zakřenila, „když ona vypadala jako velký žralok!“ ohradila jsem se. „Profesor tvrdil, že si málo věřím, a tak ke mně pokémoni nejdou, není divu, lovila jsem prutem poprvé. Nejdříve jsem chytala samé Magikarpy, profesor říkal, že je to normální, jelikož silnější pokémoni musí cítit sebevědomého trenéra, aby s ním chtěli zápasit. Nakonec se však moje Magikarpovská smůla zlomila, což asi bylo tím, že jsem v lovu rybek získala jistotu. Tahle lekce mě naučila opravdu hodně, a to hlavně to, že pokémoni vycítí, jaké má trenér sebevědomí a podle toho se s ním zahazují či ne – musím říct, že to byla dobrá lekce do života, pravděpodobně jedna z největších během této školy.“ Pokémoni na mě překvapeně zírali, přeci jen při tomhle úkolu se mnou nebyla ani Sol, a tak byla také překvapená. „No cooo, nikdo si přeci nevěří, když dělá něco poprvé,“ pokrčila jsem rameny a oni chápavě přikývli. Pravdou bylo, že jsem asi většinu času vypadala sebevědomě dost, a tak byli asi překvapeni, že jsem na tuto lekci reagovala tak nejistě. Jim to ale můžu říct, jde o pokémony, kterým věřím, a tak potřebuji, aby věřili i oni mě – pravdou ale je, že jsem jim tímto odhalila jednu ze svých slabých stránek, což běžně nedělám, jelikož se pak cítím trochu zranitelně.
      „Čtvrtá lekce…“ zarazila jsem se a musela se trochu nervózně zasmát, „musím říct, že tu jsem trošku prokaučovala. Šlo o vaření, a tak jsem si šla do obchodu koupit vše potřebné pro to, abych mohla něco ukuchtit, ale byly tu věci – jako med a speciální mléko, které jsem měla získat od pokémonů, kteří tyto suroviny bránili a dávali je jen těm, kterým věří. Pravdou však je, že jakmile jsem ty koupitelné věci nakoupila, natolik jsem se zasekla ve městě na procházce a na procházce po okolí Aloly, že jsem úplně zapomněla na nějaký úkol a Melasadu, kterou jsem měla vytvořit, jsem v daném termínu nestihla – třeba ji ale udělám někdy jindy! Dostala jsem od profesora recept a třeba si na něj někdy vzpomenu – takže aano, tahle lekce mě naučila, že snít se má až po práci,“ zasmála jsem se a pokračovala. Už bylo jen pár lekcí školy, které jsem pokémonům nepopsala. Musím říct, že to uteklo neskutečně rychle, stejně tak, jak se mi zdálo, že utíká i moje vyprávění.
      „V páté lekci jsem měla trochu pocit, jako bych se ocitla v trenérské třídě, jelikož i mým úkolem bylo pokémona trénovat. Pak jsem však pochopila, kam tím profesor Kukui míří. Pro pochopení pokémona je důležité s ním i trénovat, jelikož tak trenér, chovatel či koordinátor pozná pokémonovy silné stránky i slabiny – a tak obecně pokémona pozná z jiné stránky. Navíc jsem Sol na doporučení profesora naučila i jeden statusový útok – myslím, že tak říkal, že se tomu říká. Má snižovat staty pokémona, proti kterému Sol bude bojovat – konkrétně jeho útok.

      Vymazat
    3. Mitsuri21. srpna 2019 v 14:11

      4. část

      Také jsme procvičily útok, který Sol už uměla, což prospělo k tomu, že Sol v něm získala více jistoty. Profesor mi poradil používat názornější vysvětlování, což mi určitě pomůže v příštích tréninkách, jelikož jsem si uvědomila, že i pro chovatele je velmi důležité pokémony i trénovat po jejich fyzické stránce. S úsměvem jsem vydechla a mrkla na Sol – zdála se na konci tréninku už o něco spokojenější, možná jí trénink i chyběl – je důležité koukat na to, jaké jsou pokémonovy individuální potřeby, a tak, ať už je člověk trenérem či chovatelem, v obou případech je důležité s pokémonem trénovat, pokud je to pro něj důležité. „Úkol, který mě překvapil byl úkol, při kterém jsme se všichni poznali – profesor to nazval praxí. Dostala jsem dva pokémony, jednoho z Aloly, druhého z Kanta – měla jsem je srovnat a chovat se k nim jako k vlastním, a tak jsem s nimi vyrazila na procházku po Kantu a vyrazila i sem, k Moss rocku,“ pokrčila jsem rameny, „musím říct, že zvládnout takové dva pokémony byl pro mě oříšek, ale opět skvělá lekce pro příště – jeden z nich byl hyperaktivní, druhý pořád spal,“ musela jsem se zasmát, když jsem si vzpomněla na ty dva, ale musím uznat, že jsem si je za ten týden dost oblíbila, „byl to skvělý úkol – opět úkol, kde jsem musela poznat charaktery nových pokémonů, jako tenkrát s Kevinem, ale tentokrát to bylo o něco složitější a spojené s pozorováním, což jsem dělala v prvních úkolech. Věřím tomu, že kdyby tento úkol byl mezi prvními, měla bych s ním daleko větší problémy, ale díky průpravě, kterou jsem si v předchozích úkolech prošla to nebyl až takový problém,“ uculila jsem se. „No, v neposlední řadě mě tyto úkoly naučily reagovat v situacích, do kterých jsem se dříve nedostala, ať už šlo o sběr Berry a poznávání, jaké jsou dobré a jaké ne, nebo o setkání s tebou,“ zazubila jsem se na poletujícího Fletchlinga, „byla bych ráda, kdyby tato škola trvala o něco déle, ale věřím, že tohle není konec – pokračování téhle školy bude následovat – putováním, spřátelováním se s pokémony, trénováním i jen takovým ledabylým klábosením,“ nadšeně jsem dala dopis do kapsy. Tento úkol byl také skvělý, donutil mě se zamyslet nad tím, co mi škola dala a co dala mým pokémonům – zkušenosti jsou to nejcennější, co mám, to jsem si teď uvědomovala. „Nic, vy všichni, musíme se vrátit ke škole a rozloučit se s ostatními! Kdo jde se mnou?“ Zvolala jsem nadšeně a vyrazila směr škola. Koláč byl už snězený, a tak nebyl důvod tu dále otálet. Kdyby šel Fletchling se mnou, budu ráda, ale nutit ho nebudu. Rozhodla jsem se, že pokémony nechám pro tentokrát putovat volně, jelikož jsou odpočatí a plní energie, a tak není důvod je držet zavřené v pokéballu, když je tu okolo tolik krásné přírody…


      //prosím o připočtení procent k pokémonům -> Moss rock 😊

      Vymazat
    4. Enwy26. srpna 2019 v 20:32

      Pokémoni si vypravování užili. Fletching byl natolik ohromen tvým dobrodružstvím, že se rozhodl se k tobě přidat! Později, když si tvou práci četl, byl profesor Kukui velmi spokojený s tvými poznatky ve slohové formě.

      Získala jsi 7/7 bodů.

      //Pokud chápu dobře, použila jsi 2x Kelpsy. V tom případě Kelpsy nic nepřidávají, pouze posilují přátelství s pokémonem - to je poté reflektováno v povaze při vývinu či vývoji charakteru pokémona.

      Vymazat
  3. Hotaru23. srpna 2019 v 22:12

    Poslední úkol co zde na škole dostaneme je napsání a zchrnutí všeho, co jsme se zde na ostrovech v Alole naučili. Takovýto úkol mi přišel vhod. Já i mí pokémoni jsme si chtěli jít odpočinout na pláž, než škola skončí a my se budeme muset vrátit domú. Neříkám, že se domú netěším, ale tady je taky moc dobře a příjemně. Dneska jsem vstala mnohem dříve než mí pokémoni. Nechala jsem je zaslouženě spát a odpočívat. Zašla jsem za Olivii, která mi dala papír na sloh, kde mám shrnout vše, co jsem se naučila. Řekla jsem si, že nejlépe se nám bude, teda hlavně mě, psát na pláži. Vrátila jsem se na pokoj, do košíku připravila deku, ručníky, vodu na pití, dokonce jsem si vzpoměla i na své plavky, které jsem si oblékla. Když se postupně Tubby, Aurora a nakonec i Feny vzbudili, s veselým a šťastným úsměvem jsem jim řekla, že si pújdeme odpočinout na pláž a že nemusíme s nikým dále bojovat ani nic podobného, že si múžeme tyhle prázdniny pořád užít jako kdybychom nebyli ani v letní škole. A tak jsme se spolu vydali na pláž, hezky si povídali o tom všem co jsme zde viděli a zažili. Taky jsem se mým drahým pokémonúm přiznala, že bych chtěla do týmu nového člena, Riolu. Aurora se zdráhala. Bylo by to o pokémona navíc a už tak se jí zdálo, že nás je moc. Ráda bych něco udělala s touhle její asociální stránkou a doufám, že mi snad někdo poradí. Dobrý by byl chovatel. Ti by mi mohli pomoct, jak tohle odbourat, aby se tolik Aurora nebála a třeba mi poradí i v dalších věcech. Nicméně, teď na to není vhodný moment přemýšlet. Na pláži jsem rozložila deku, Aurora si na ní lehla a hezky se vyhřívala na sluníčku. Tubby mi nějakým zpúsobem dokázal zabezpečit nějaký slunečník, abych se nespálila já a on s Fenym šli k vodě, kde si spolu trochu hráli, skákali po kotníky ve vodě a taky si začali stavět hrad spolu. Krásný to pohled. Mezitím, co si každý našel vlastní aktivitu, já vytáhla papír, který jsem od Olivie dostala a taky tužku, co jsem si z pokoje pújčila a začala psát. "Když jsem se rozhodla přihlásit se na letní pokémonní školu zde na ostrově v oblasti Alola, ani ve snu by mě nenapadlo, co vše zde se svými pokémony zažiji. To, co jsem se zde naučila mě bude provázet dál mou cestou pokémonní koordinátorky." Usmívala jsem se a pro jistotu jsem nakoukla na Fenyho a Tubbyho, ale naštěstí je vše v pořádku. "Zdejší pobyt mi toho mnoho dal. Naučila jsem se, jak dúležité je nepřeskakovat základy, jak je dúležité všímat si detailú... Nikdy do teď bych nevěřila, jak moc je prostředí, počasí, typ pokémona, nebo jeho povaha dúležitá. Taky je třeba znát své limity, své hranice, aby si člověk, nebo i pokémon uvědomil, na co má, na co nemá a taky, odkud ty hranice múže dále rozšiřovat. Osobně se mi taktéž moc líbila výměna pokémonú s jiným trenérem. Bylo moc zajímavé poznat jiné pokémony a trávit s nimi nějaký čas a taktéž z části poznat i trenéra. Nikdo na světě mi už tyhle zážitky a vzpomínky nevezme a je to bohatství cennější než zlato. Nicméně, abych neupadla do kruhu abstraktú a úvah, chci popsat, že pro mě osobně tahle škola byla taktéž posouvání hranic za mého poznání. Moc se mi líbilo, jak jsme pozorovali divoké pokémony, jejich chování, dúvody pro jejich chování, útoky a jejich využití. Mnohé mi dalo i studování na moři, které mi ukázalo právě dúležitost okolí a počasí při jakékoliv aktivitě. A předposlední lekce mi dala možnost poznat dokonce lépe i mé nedostatky při trénincích, kterým se budu zkoušet vyvarovat. Jako trenérka... pardon, koordinátorka, mám cíl, ale už si uvědomuji, že je mnoho cest, jak jej dosáhnout, nejen jedna.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hotaru23. srpna 2019 v 22:12

      Uvědomuji si, jak hloupá jsem byla, když jsem slepě následovala jenom jednu cestu a nijak si nevšímala dalších možností, které se mi naskytovali. Doufám, že od teď se mi povede najít potenciál v sobě, v tom co dělám a i v pokémonech, co se rozhodli se mnou cestovat. Najít ho, podpořit ho... To je to, co by měl trenér dělat. A nikdy není ostuda požádat o pomoc, nebo ustoupit a hlavní slovo a roli přenechat jinému. Stalo se tak hlavně při vaření, které probíhalo ve čtvrté lekci. Já osobně k vaření nemám nijaký vztah a vařit umím jenom pasivně. Co to znamená? Umím si udělat čaj, misku s ceráliemi a ještě nějaké lehké recepty bez podpálení kuchyně. Proto jsem vedení přenechala Audinovi, teď už pro mě známý jako Tubby. Jeho vztah k vaření je skvělý a nijak jsem se nebála být pro něj jenom asistentkou. Tu jsem si uvědomila své hranice, kdy jsem si netroufla sama upéct dobrotu Malasadu. Ale pod vedením někoho jiného to byla zábava. A při získávání mléka múj starter Feny využil svého obchodního ducha a intuice a usmlouval výměnný obchod s Miltank." Podívala jsem se na papír, který jsem zatím popsala a přečetla si vše znovu. Opravila jsem si tam i nějakou chybičku. Jenom zapomenutá tečka a tak. Pak jsem vzhlédla a viděla, že Tubby a Feny spolu vybudovali nádherný hrad. "Pro kohokoliv je darem mít kolem sebe přátele a rodinu a pokémoni, co kráčejí se mnou po mém boku se mi rodinou stali. Dohlížíme na sebe navzájem, podporujeme se... A jak já ráda říkám. Pokud chceš docílit cíle sám, kráčej svou cestou sám. Pokud ale kráčíš s přáteli po boku, tvá cesta je nekonečná." Usmívala jsem se. Aurora se zanedlouho probrala z jejího podřimování a podívala se na mě. "Měla jsem krásný sen." Usmála se ještě rozespalá. "Ano? Copak se ti zdálo?" "Byla jsem na procházce. Byl to nádherný les. Přišla jsem k jezírku s vodopádem, které vypadalo jako ze stříbra." "Takové místo by bylo nádherné..." Usmívala jsem se a pohladila jsem jí po zádech. "Bylo kouzelné." Přitakala mi Aurora a rozhlédla se. Feny za námi běžel. "Pojďte se kouknout, co jsme postavili za nádherný hrad." Zaradoval se a hned běžel zpátky. "Pojďme. Dali si s ním moc práce, aspoň uvidíme, jaké stavitelské vlohy mají." Usmála jsem se. Byl to úplně obyčejný kopeček z písku, kolem něj hradba, jeden pokus o věž a na vrcholku vlaječka. "Je to nádherné." Zatleskala jsem a pohladila Fenyho po hlavě. "Moc se mi to líbí." "I mě." Řekla Aurora. "Hele, nechcete najít nějaké mušličky na výzdobu hradu?" "Jo! To bude perfektní!" Zaradoval se Feny a šli s Aurorou zbírat. "A co zústane bude platidlo v tomhle království." Rozhodl pyšně. Musela jsem se usmívat. "Jsem moc ráda, že jsem se stala koordinátorkou..." Vydechla jsem spokojeně, na papír jsem se podepsala a pak ho opatrně složila, aby se mi lépe přenášel a šla jsem za Fenym a Aurorou na lov mušlí. Moc jsme jich nenašli, spíše tady byli hezké a hlazené kamínky a posloužili stejně jako mušle. Hrad dostal nový ošat ze zářivých kamínkú, z větších se stali okna a dveře a zbytek Feny vypočítal jako 103 stříbrňákú. Bylo to legrační. "Vybudovali jsme nádherný a dokonce funkční hrad. Co tak si dát nějakou dobrou odmněnu? Anebo... Anebo bychom mohli jít pro nového člena našeho týmu, pokud chcete." "No já... pořád nevím. Bojím se, co to bude zač..." Řekla Aurora trochu nejistá. "Já bych parťáka do týmu vzal." "Jen doufám, že bude hodný a přátelský." Řekl své přání i Tubby. "Uvidíme. A zjistíme to jen tak, že to zkusíme. Auroro, nový přátelé přece jsou něco dobrého, ne naopak." "Já vím, ale... Už tak je nás tu takhle dost. Já, Feny... Tubby i ty..." "Možná ti to pomúže se cítit venku mezi lidmi lépe. Když budeš pořád u někoho, možná si zvykneš." Pousmála jsem se a ona se na mě koukla. "Možná ano... Nechci být naobtíž, no... já... Věřím ti." Objala jsem jí. "Moc ti děkuji Auroro. Za veškerou dúvěru."

      Vymazat
    2. Enwy26. srpna 2019 v 20:42

      Olivie jen přikyvovala na tvé věty v práci. Brzy poté ti poslala zpáteční dopis.
      "Milá studentko,
      jsem ráda, že pro tebe pobyt ve škole znamenal změnu. Doufám, že i přes všechny možnosti, které ti život nabízí, že si zvolíš tu správnou cestu, po které se rozhodneš kráčet. Neměla bys podceňovat své schopnosti ale také je nepříliš nadnášet - mimo poznání okolí je nejdůležitější poznat nejdříve sebe.
      Přeji ti spoustu úspěchů na tvé budoucí cestě.

      Tvá učitelka,
      Olivia."

      Získala jsi 7/7 bodů.

      Vymazat
  4. River Hope25. srpna 2019 v 11:29

    Vážená paní profesorko Burnet,
    ráda bych se tímto vyjádřila k učivu, vyučovanému po dobu sedmi týdnů. Jak se dále dočtete v mé slohové práci, během těchto čtyřiceti devíti dnů jsem se zaměřila na odborné studium pokémoních druhů, dále označeni pouze jako pokémoni.
    Svoje znalosti mohu podložit referencemi a poznámkami z jednotlivých prací v lekcích. Ve všech svých předchozích zkušenostech jsem se příliš pokémony nezaobírala. Mohu s plnou pravdivostí říci, že mě tato škola obohatila o velké množství nových informací. Pokusila jsem se na některé zjištěné problémy nalézt i řešení či je stručně okomentovat svým objektivním názorem.

    Jsem cestovatelka, která by se v budoucnu chtěla stát odbornou chovatelkou pokémonů. Mezi mé prioritní nově získané informace patří především informovanost v oboru lékařství. Pevně věřím, že poznat pokémony po zdravotní stránce je důležité a nezbytné pro každého cestovatele. Zdravý pokémon produkuje nejlepší výkon.
    Ráda bych podpořila financování námořních hlídek, je-li možnost. Důvodem je nespočet úrazů, které pokémony ohrožuje. Lidé nejsou nadřazená stvoření, ovšem věřím, že můžeme pokémonům pomoci s životem. Tyto faktory ovlivňují vzájemné soužití mezi lidmi a pokémony.
    Při svém výzkumu jsem zpozorovala kolonii pokémonů druhu Wingull. Žijí na horninách nedaleko pobřeží. Létají na ostrov pro nezbytnou potravu, která jim umožňuje přežít. Přímá pomoc by mohla ohrozit jejich hierarchii. Pokud by však lidé mohli alespoň zmapovat jejich trasu či útočiště, snáze by se pak dalo vyvarovat případným problémům, kupříkladu například změny lesní a zemědělské půdy v obydlí. Pokémoni by tak přišli o svůj zdroj potravy.
    Dalším problémem, jež je přímo spojen s mořem, jsou odpadky z umělých plastů, které také ohrožují zdraví mořských pokémonů. Plastové materiály a tyto polymerové hmoty se hůře zařazují zpátky do koloběhu materiálů v přírodě a nedokáží se zcela rozložit. Z vlastního pohledu bych navrhovala úklidové služby i na pláži, aby se tak vyvarovalo tomu, že lidské odpadky skutečně v mořích skončí.
    Nemyslím, že tyto požadavky jsou nemožné. Věřím, že pokud dokážeme s pokémony žít a dostatečně se o ně postarat, dokážeme i s notnou dávkou spolupráce vyřešit i nemyslitelné. Nyní lidé využívají živočišných zdrojů. Různé pokémoní druhy nám dávají různé materiály, příkladem je například mléko získané od Miltank nebo med získaný od Combee. Ačkoliv je toto pouto velmi slabé, žijeme ve světě, kde pokémoni čerpají naše zdroje a my čerpáme jejich.
    Cestu společného soužití volíme proto, že je to v našich očích dobrý způsob, jak se podělit o přírodní bohatství, jež nám bylo dáno. Časem bychom se mohli zaměřit i na sdílení názorů a myšlenek s pokémony. Zároveň doufám, že to příslušné občany donutí zamyslet se a změnit své chování. Ačkoliv je to nemyslitelné, jsem si jistá, že násilí k pokémonům se stále někde vyskytuje.
    Pokémoni jsou inteligentně myslící a nezávislá stvoření. Nejsou omezena ani svým vlastním druhem. Stejně jako je lidí spoustu, i pokémoni oplývají různými variacemi a unikátními charaktery. Věřím, že i přestože nejsou přímo plnoprávnými občany, měli bychom je respektovat a myslet i na jejich vlastní názory a potřeby. Nevidím žádnou výhodu v tom využívat je jako zdroj materiálů, pracovní síly či pro jiné, dále nepopsané, akce.
    Je pravda, že oplývají silami, jež jsou nad naše chápání. Dokáží generovat tekutiny a můžou být odpověď na potencionální nedostatek pitné vody, jsou schopni vyřešit tání ledovců a následnému zvyšování mořských hladin. Za cenu výměny své vlastní energie umí i vyléčit zranění pouhou myšlenkou.
    Věřím, že ve spolupráci s pokémony je možné se vylepšit ve všech existujících vědeckých oborech, včetně velmi problémového oboru medicíny. Lidstvo stále zápasí s jistými nemocemi, jež mají stoprocentní pravděpodobnost úmrtí. Je však možné ve spolupráci s pokémony vyřešit a vyléčit tyto choroby?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. River Hope25. srpna 2019 v 11:30

      Ráda bych k tomuto tématu navázala další existující problém. Tak jako většina cestovatelů, zdravotnictví mi není lhostejné. Sestra Joy se stará o spoustu věcí, od vyřizování registrací k starání se o pokémony. Tato skutečnost mě přivedla k myšlence, že zdravotnictví zdaleka nemá dostatek zdravotního personálu.
      Je všeobecně známo, že práce ve střediscích je určena pro sestry Joy, speciálně prošlé kurzem. Pomineme-li naprosto finanční stránku věci, neboť zdravotnictví je ve všech regionech zdarma, pokud se v každém středisku nachází pouze jedna sestra Joy, zcela jistě je donucena k častým či nečastým přesčasům. Maximální hranice pracovních hodin stanovená zákonem se nedodržuje ani vzdáleně, práce se jeví jako obětující, jedná se o uspokojení potřeb jiných bytostí nad sebou. Sestru Joy obdivuji za její odhodlání věnovat svůj život pomoci druhým.
      Pevně doufám v to, že je sestra Joy dobře finančně placená. Zvednutí platu je jedna z mnoha způsobů, jak kompenzovat nelehkou práci, kterou každodenně vykonává. I přes všechna úskalí a nepříjemnosti povolání však dělá práci s láskou a s úsměvem.
      Také bych navrhovala mužské uniformy. Rozumím tomu, že se nejedná o utlačování mužského pohlaví, avšak právě z důvodů jako je absence sestry Joy by mělo mít středisko alespoň pár mužských uniforem. Mohlo by se tak předejít případným problémům jako je neschopnost mužského zastupovat za sestru z důvodu nevhodného úboru a také je tím možné chránit hrdost některých mužů.

      V průběhu letního školního roku jsem si mohla ověřit spoustu svých již naučených znalostí a také nové zkušenosti získat. S učitelským sborem jsem velmi spokojena. Velice si vážím moudrých rad, které mi byly dány a jsem si jistá, že se mi budou velmi hodit i v budoucnu.
      Lituji, že jsem nemohla ve školním prostředí strávit více času. Uvědomuji si, že jsem nenavštívila všechna místa, jež byla nabízena a zdaleka jsem neprozkoumala okolí tak, jak jsem původně měla v plánu.
      Přeji vám úspěch a štěstí, spoustu lásky s profesorem Kukui. Opět děkuji za mentorování. Doufám, že jste i vy byla spokojena se svými studenty.

      S přáním hezkých letních dnů,

      Vaše studentka,
      River Hope

      Vymazat
    2. Enwy26. srpna 2019 v 20:59

      Profesorka Burnet byla překvapena i potěšena tvou odbornou slohovou prací. Byla ráda, že máš vlastní názory na věci a také jsi navrhla jejich vyřešení.

      Získala jsi 7/7 bodů.

      Vymazat
  5. Ino el Infian25. srpna 2019 v 15:57

    1/

    Ino si vyslechla poslední zadání, až její srdíčko zaplesalo. Slohové práce? Slohové práce byly přeci skvělé, pokud student dokázal dostatečně reflektovat to, co se naučil, popřípadě dodat to, co by rád viděl příště. Ino si vzala papír s sebou a rozhodla se napsat svou poslední práci na koleji, kde byla sama v pokoji. Rozešla se tedy ze školy, v ruce svírajíc propisku. Po otevření dveří od jejího pokoje je zavřela a posadila se k pracovnímu stolu, který byl mezi postelemi. Papír na něj položila, propisku vedle něj a vyndala všech šest pokéballů, které u sebe momentálně měla. S vyvoláním Kevina, Dedenne, Gurena, Yuuichiho, Namoritai a Rogera počkala, až se všichni pohodlně usadí vedle ní a začala jim vysvětlovat, o čem vlastně poslední lekce je. Všichni kývali hlavou a její nápad, že se na tom budou podílet všichni společně, všichni kolegiálně odsouhlasili. Ino se na ně vděčně podívala, sevřela opět propisku v ruce a začala psát na papír. Prvních pár řádků bylo jednoduchých, ale to, co přijde potom, už tak jednoduché určitě nebude.

    - Ino el Infian
    - 25. 8. 2019
    - Závěrečná sebereflexe a reflexe Letní pokémoní školy
    - Professor Class

    Tohle... Vypadalo zatím docela jednoduše! Ino vydechla s rozklepanou rukou, když dopsala nadpis a pak se snažila vzpomenout, co vlastně byla první lekce. Bylo to.. Tak dlouho zpátky! Vlastně ani ne... Ale jí to přišlo jako věčnost. Oh.. Už si vzpomněla. Byla to výprava po Alole a prozkoumávání školy a jejího okolí! Hned jí naskočilo vše do mysli. Koukla na Kevina a mávla na něj rukou, ať k ní dojde trošku blíže.

    První lekce byla pro mě a Kevina, mého startera opravdu zajímavá. Oba dva máme rádi dobrodružství a ačkoliv jsme ji pojali trošku odlišně a cestovali trochu dál, rozhodně pro nás oba byla velkým přínosem. Jsem rodilá alolanka a možná bych se měla trošku stydět, vzhledem k tomu, že jsem neměla ani nejmenší tušení, že může být Alola tak krásná. Sice je toto vše o poznání s pokémony, ale květiny a přírodu, terén, to vše, co jsme viděli nás akorát utvrdilo v tom, že bychom měli být na Alolu pyšní a starat se o ni. Jsme si s Kevinem blízcí již dlouhou dobu, opouštěli jsme toto místo taktéž spolu a vrátit se po pár letech a opět si připomenout rozmanitost pokémonů, terénu, rostlin, no zkrátka všeho živého, bylo opravdu úžasné a skvělý nápad. Taky jste mne utvrdil a vyvrátil tvrzené, kterého jsem se držela nepatrně nějakou dobu. I škola může být zábava a musím říct, že to také velká zábava byla.

    Dopsala Ino na papír a pak to nahlas přečetla Kevinovi a ostatním pokémonům.
    "Je to dobré?" Pozvedla zvědavě obočí. "Máš něco, co bys k první lekci přidal? Myslím, že to byla moc pěkná lekce a navíc jich je ještě šest dalších..." Zamyšleně ťukala do stolu koncem tužky.
    "Jo, to je dobré! Ještě tam dopiš to s těmi barevnými ptáky, Ocorori.. oricori..? Já nevím..." Zalamentoval a zakroutil hlavou.
    "Oh, to je pravda..." Zasmála se Ino a vrátila se, aby dopsala ještě jednu poznámku.

    Ještě bych také ráda dodala, že jsme z naší poznávací výpravy nejspíše byli nejvíce ohromeni z Oricorií, kteří jsou vskutku velice impozantní a alespoň jsme se naučili, jak to vlastně je s jejich čtyřmi druhy, které mají rozdílné barvy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ino el Infian25. srpna 2019 v 15:58

      2/

      "Tak, první lekce zhodnocená. Teď na druhou?" Usměvavě zamrkala na pokémony a nohu hodila přes druhou. "Druhou lekci si také pamatuji, to byla výměna Kevina se Sol. Myslíš, že bys mi také mohl pomoci?" Poprosila Ino Kevina, který se snažil vybavit, co vlastně dělali.
      "No, dozvěděl jsem se, že se jmenovala Mitsubishi a že má ráda sladké, bylo to s ní fajn, poznal jsem Alolu... Taky sladké jídlo a pak jsme lovili na třetí lekci!" Vychrlil ze sebe Kevin a při vyprávění máchal křídly, až to shodilo ze stolu skoro papír a tužka se kutálela pod postelí. Ino se pro ní sehnula, přikývla a začala psát.

      Druhé lekce jsem se již ze začátku bála, ale po tom, co jsme si s jednou slečnou, Mitsuri, padly do oka, jsem věděla, že vše bude dobré. Po výměně pokémonů jsem ale zjistila, že to nebude zas tak lehké, jak jsem očekávala. Vzhledem k tomu, že jsem měla poměrně radikálně smyšlejícího pokémona, byl ze začátku zvláštní pocit podporovat a rozšiřovat jeho vlivy. Cítila jsem se v jednu chvíli jako svědek jehovův, ale po tom, co jsem přišla na pořádný smysl toho, čemu pokémon říkal jeho náboženství, rozhodla jsem se jej plně podpořit, vzhledem k tomu, že se jednalo konec konců o dobrý smysl a myšlenku. Jako poučení bych si vzala to, že ačkoliv si někdo může myslet něco jiného a mít jiný názor, může to znít jakkoliv směšně, nebo nesmyslně, určitě je dobré se podívat na jeho stranu věci a pokud na tom není nic špatného, ba naopak to má i dobrou pointu, určitě se vyplatí každý takový nápad podpořit. Po pár úpravách z toho totiž může vzniknout něco skvělého a prospěšného. Navíc, kdybyste viděl to štěstí a radost v jejích očích, neodolal byste jistě taktéž, to vám můžu garantovat, stejně jako jsem neodolala já tomuto ohnivému ďáblíkovi.
      Na druhé straně bych slovy mého pokémona ráda řekla, že bylo určitě fajn po pár letech mít dovolenou bez někoho, s kým trávíte většinu času. Kromě toho, že si to užil se naučil pár dalších věcí a rozhodně to pro něj bylo obohacujícím přínosem a dobrou zkušeností.

      "Tak, tečka... Chcete to přečíst? Je to kousek.." Otočila Ino hlavu k ostatním.
      "To je druhá lekce?" Optala se Dedenne zvědavě, skočila na stůl a svůj zadek usadila před papír. "Vy lidé jste zvláštní... Taková divná písmenka..." Zkoumala nadpis slohu.
      "Druhé lekce..." Usmála se Ino a začala číst svůj text.
      "Možná zaměň tohle slovo za tamto..." Zamyšleně Dedenne sledovala písmenka, kterým nerozuměla a ušklíbla se.
      "Fajn, přepisuji... Pak můžeme na třetí lekci." Škrtla Ino slovo a napsala nad něj nové. Teď to bylo sice méně úhledné, ale ona doufala, že nejde o úhlednost, ale o obsah.

      Vzhledem k tomu, že byla druhá lekce protažená až do třetí a kvůli ohnivému typu jsem se bála pokémona na výměně použít, zvolila jsem raději svojí záložní kartu. V životě jsem nerybařila a ačkoliv jsem samozřejmě měla nějakou představu, vůbec mne nenapadlo, že to je zrovna takhle. No musím se hned na začátek přiznat, tuhle lekci jsme s Glisorem, mým partnerem, se kterým jsem rybařila, poněkud odflákli, za což bychom se měli stydět, ale rozhodně bylo skvělé si osvojit alespoň základy rybaření. Moje prvotní očekávání bylo to, že se pokémon chytá primárně silou ale po zjištění, že to jen s mou silou opravdu nezvládnu a neustálé tahání nemá cenu, jsem využila pomoci od svého pokémona. Byl to svým způsobem trénink i pro něj, jelikož má celkově problémy se silou. Občas moc přepíná a vzhledem k tomu, že rybky byly docela slabounké, musela pro něj být celkem výzva udržet konstantní sílu."

      Vymazat
    2. Ino el Infian25. srpna 2019 v 15:58

      3/

      "Já bych tam ještě napsal, že byla důležitá spolupráce Ino." Vstal z postele Guren a opřel obří klepeta o stůl.
      "Jo, to máš pravdu. To určitě byla. Poté už budeme mít třetí lekci, dále čtvrtá, pátá a jsme tam. Mimochodem, nečekala jsem popsání již půlky papíru, vedeme si dobře! Kdybyste měl někdo jakékoliv poznámky, sem s tím!" Souhlasně pokývala Ino hlavou a dopsala ještě jednu větu k třetí lekci.

      "I já jsem se ale přiučila, že je dobré být trpělivý, ryba prostě najednou silou vytáhnout nepůjde, spolupráce byla tedy klíčová."

      Teď konečně začínalo to zajímavé. Ino se ďábelsky ušklíbla a prokřupla si klouby u prstů.
      "Dámy, pánové, na shrnutí těchto lekcí jsem se těšila celou dobu." Oznámila jim hrdě a nahnula se pro Namoritai, kterou pohladila po hlavě.
      "Pokud dovolíte, vezmu si tady svou společnici." Dodala, posadila se a opatrně si ji posadila na klín.
      "Určitě si poslouchala o čem jsme tu mluvili, mohla bys mi tedy trošku pomoci?" Opatrně se jí zeptala a počkala, až se vyjádří. Nedostalo se jí slov, ale jen malého kývnutí hlavou.
      "Takže nejprve to bylo... Mléko, následně berry a poté med..." Ino nahlas přemýšlela a kousala při tom konec propisky.
      "Napiš tam, že to jídlo bylo fakt dobrý..." Zachmuřeně se ozvalo od Deino. Ino to ale i přes tón hlasu potěšilo. Tiše přikývla a s úsměvem položila hrot propisky na papír.

      Vaření byl impozantní nápad. Hlavně -opět- pro mne a mé pokémony něco nového. Nejspíše mi na tom přišlo nejlepší to, že jsme si museli obstarat ingredience jednu po druhé, sami. Myslím, že to mělo docela velký potenciál naučení se samostatnosti a zamezit takové té myšlence, že se dá vše koupit a nemusí se na to vyvinout žádné úsilí. Přemlouvání Vespiquen samo o sobě bylo velice napínavé, vlastně i Milktanků, ale po tom, co řeknete správný důvod otevřeně a upřímně, chápu, proč všichni studenti, které jsem v kuchyni také viděla, dostali ingredience stejně, jako já. Zvolila jsem pro vaření svého nejnovějšího pokémona, Deino, která není optimistická. Ale i přes to, že nemá tolik optimismu, jako já, jsem jí chtěla ukázat, že můžeme být i tak přátelé. Ačkoliv nevím, jaký to vlastně mělo dopad na náš společný vztah, ale věřím, že v jídlu se skrývá společné přátelství, které může protínat a sbližovat i například lidi, kteří mluví jinou řečí a nerozumí si. Zkrátka, v jídle je láska a věnovat jídlo někomu, koho máte rádi, je to nejlepší, co můžete udělat. Jedno z tradičních jídel Aloly jsme si užily maximálně, recept hodláme v každém případě zopakovat a ačkoliv jsme jej pojaly poněkud jiným postupem, výsledek byl stejně chutný. Můžu zde taktéž s klidem napsat, že bych si jinou partnerku na vaření nevzala a že jsem byla pyšná, jak to můj nováček, který postrádá oči, vše zvládl se mnou. Nejspíš bych k tomuto úkolu neměla žádných výtek, stejně jako k předchozím.

      Už jen když tento úkol psala se Ino sbíhaly sliny, když pomyslela, jak jídlo ve finále chutnalo. No zkrátka jedním slovem, mňam. Volila opatrně slova ohledně Deino, aby ji neurazila. Ačkoliv ale vše byla pravda, po přečtení Deino seděla tiše na jejím klíně a mlčela, pouze si opřela bradu o stůl a výdechy z nosu posunovala nepatrně papír na něm položený. Ale i přes vše to její mlčení doufala, že se jí podařilo se s ní alespoň o malý krůček sblížit.
      "Já bych příště chtěl taky Malasadu!" Začal mávat křídly Kevin. "Mám rád sladké! Vybral bych si marmeládu!" Fantazíroval již předem. Ino se mu musela opět trošku zasmát.
      "Všechno bude, neboj se..." Nahnula se k němu a pohladila ho po hlavě. A kdo ví, možná se v ní skrývá nějaká talentovaná kuchařka, nebo pekařka, o které ještě vůbec neví. Rozhodně byla připravená co nejdříve zaplatit vstup do kuchyně znovu a začít vařit ve velkém. Třeba by z ní nakonec mohla být kuchařka Crow clubu? Ale kdo ví...

      Vymazat
    3. Ino el Infian25. srpna 2019 v 15:59

      4/

      "Ke čtvrtému úkolu vás tady potřebuji téměř všechny..." Koukla usměvavě na osazenstvo dvou postelí. Všichni, kromě Deino se tedy zvedli a přiblížili se ke stolu. Dedenne na něm již seděla, zmíněná Namoritai seděla Ino na kolenu, Guren měl klepeto opřené o stůl, načež se na jeho druhém klepeti usadil Yuuichi. Pak si přisedl blíže ještě Roger, který sice nebyl přítomen tréninku, ale poslouchal, co se dělo. Kevin seděl po jeho boku a byl připraven podpořit myšlenky ostatních.
      "Házejte sem názory, cokoliv, co se vám líbilo, ale i nelíbilo, zkrátka, co jsme se v tréninku naučili my všichni. Pro některé z vás to bylo nové, pro některé po dlouhé době nové, pro některé naprostá klasika." Zasmála se Ino a začala cvakat propiskou do ticha.
      "Důležitá je rozcvička!" Prolomil ticho Yuuichi a poskočil.
      "Pořádná rozcvička..." Zasmál se Guren.
      "A taky... Snažení se, musíš chtít se něco naučit, jinak je to k ničemu!" Vypadlo z druhé strany zase z Kevina. Ino zírala, jaké skvělé myšlenky všichni z nich sypou.
      "Možná i vzájemná spolupráce..." Zamyslela se Dedenne nahlas.
      "Všichni máte pravdu. Určitě to bylo natolik intenzivní, aby to nikomu z vás neuškodilo a i přes to jste ze sebe vydali vše. Tak to pojďme sepsat."

      Nejsem nováčkem v trénincích již dlouhou dobu, spíše bych napsala, že jsem už takový důchodce, I když v mladém věku, takže trénink je, či byl, vždy má taková srdcová záležitost. Ačkoliv jsem měla nespočet tréninků, nikdy jsem se obzvlášť nezaměřila na statusové útoky, o kterých jsem vždy měla poněkud horší mínění a hleděla na ně jako na podřadné. Ale zadání lekce bylo již dané, takže nebylo cesty zpět. Statusové útoky, jak jsem si později našla, můžou mít docela dosti kladný vliv na průběh zápasu ve váš prospěch, průběh zápasu urychlit, nebo naopak oddálit. Pátá lekce mne tedy naučila to, že jsou tyto útoky také využitelné a že ne vše, co má nutně fyzickou sílu, musí být to jediné využitelné. Lépe jsem porozuměla tomu, co mí pokémoni preferují za styl, naučila je, že se musí vždy rozcvičit, jinak si mohou něco udělat a také tomu, že není nikdy dobré si dělat legraci, pokud někomu něco nejde. No zkrátka pomoc druhým nikdy nikomu neuškodila. Mimo to, že se pár mých pokémonů naučilo nových útoků a jiné procvičilo, jsem si s jedním z nich více osvojila základy a celkově statistiky sil, obrany, apod. jednotlivých pokémonů. Toto jsem dříve totiž nikdy nevyužila, takže nyní vím, jak na kterého pokémona s kterým, aby to bylo nejvýhodnější a určitě bych na tom do budoucna chtěla více zapracovat, stejně jako tak rozvíjet další individuální potenciál svých pokémonů.

      "Fůů, tohle byl dlouhý odstavec..." Zakoulela Ino očima a protáhla si ruce za zády se zívnutím. "Nechci to moc prodlužovat, aby mi stačil papír, ale zase tam chci napsat vše... Je to složité... Složitější, než jsem si myslela..." Zasmála se tiše a začala číst pokémonům i tento odstavec.
      "Podporovat a fandit je také důležité..." Mile se uculila na Ino Dedenne, která na tréninku dělala něco jako psychickou podporu pro trénující.

      Stejně jako trénink je ale také přínosná podpora přátel, které ve vás věří i když si myslíte, že něco nemůžete zvládnout. Proč to tedy nezkombinovat. Někdy vám sice něco nepůjde hned, ale když už to vzdáte, zkuste si vzpomenout na to, jak vás vaši přátelé podporují a věří ve vás, když jste ztraceni sami sobě. Pátá lekce nás tedy v celku také všechny znovu upomenula, že trpělivost je matka moudrosti, vše zkrátka hned nejde, ale to už jsem já osobně zjistila v lekci třetí.

      Vymazat
    4. Ino el Infian25. srpna 2019 v 16:00

      5/

      Připsala Ino ještě a podepřela si hlavu dlaní. Bylo vsutku hezké reflektovat panu profesorovi to, jaké myšlenky měla na jednotlivé lekce a jak se to jí a jejím pokémonům jevilo.

      "Páni... Už jsme u poslední lekce..." Otřela si Ino čelo od potu, který se jí tam objevil z intenzivního rychlo psaní. "Yuuichi, tady mi pomůžeš ty, ty si je poznal..." Ušklíbla se na něj s pomyšlením na Roy a Reye.
      "Byli zvláštní... Rozdílní... Jedna byla tmavší, druhý světlejší a plešatý..." Říkal malý noibátek Ino, která usměvavě přikyvovala.
      "Máš pravdu, oni byli hlavně hodně rozdílní ale po psychické stránce." Dodala ještě a dala se do psaní.

      Poslední, šestá lekce byla něco jako třešnička na dortu. Starání se o naprosto neznámé pokémony, jejich porovnávání a poznávání. Musím uznat, že toto byla asi nejtěžší lekce ze všech, jelikož porovnávat, aniž byste někomu ublížil, není lehké a navíc, diggleti po fyzické stránce moc rozdílů nemají, tudíž jsem se rozhodla kromě pár detailů, jako jiné barvy a jiného dalšího vývojového stádia, zaměřit spíše na psychické a povahové rozdíly, což se ve finále ukázalo jako skvělý a nejspíše nejlepší nápad. S oběma pokémony jsem se seznámila poměrně dobře a vše šlo hladce, bylo třeba respektovat, že je jeden z nich háklivý na jeho určitý problém, kterého se bál, ale také si nikdo nevybereme, kde a v jakém těle se narodíme, takže jsem jeho komplex absolutně chápala a nehodlala mu přitěžovat, naopak se pokusit jeho komplex vyvrátit a pomoci. Upřímně jsem byla opravdu ráda, že jsme si všichni tři skvěle sedli a neměli komplikace v komunikaci. Kromě seznámení na dětském hřišti jsme také navštívili aquapark, kde jsme strávili svůj poslední společný den, zakončený nanukem.
      Nebudu lhát, když napíšu, že mi oba dva přirostli i přes všechny rozdíly hodně k srdci a bude se mi stýskat, ale ačkoliv sama nevím, jestli se vůbec ještě uvidíme, si z toho beru tu pozitivní stránku věci, která je skvělá zkušenosti a pár krásně strávených dnů plných poznání.

      "Poslední lekce dopsaná..." Zajásala tiše Ino, div trošku neposkočila na židli. "To není špatné, že?" Pozvedla zvědavě obočí. Nikdo neměl žádné výtky, proto se rozhodla dopsat ještě závěr, kterým chtěla sloh ukončit, doufajíc, že bude dostačující, neboť by jí nestačil papír a také chtěla zároveň ale vybrat to, co jí přišlo opravdu důležité a nechtěla popisovat každý úkol do detailů. To by dozajista popsala i druhou stránku.
      "Ráda bych si s vámi popovídala, co nám vlastně těchto pár dní intenzivních lekcí dalo. A chtěla bych to probrat s vámi všemi, jelikož to není jenom má práce, ale práce všech, já pouze ovládám jazyk. Bez vás bych nikdy nic takového nezvládla, takže mi přijde samozřejmostí, abychom se na tom podíleli všichni, že?" Mrkla na pokémony, kteří byli kolem ní a čekala, jestli někdo má nějaký nápad.
      "Osobně bych tam určitě připsala to, v čem nás škola podpořila. Vůbec nevadí, jestli jsme něco takového již dávno znali, určitě nás v něčem minimálně utvrdila..." Snažila se své pokémony trošku podpořit v tom, co by k tomu mohli říct.
      "Já bych ráda řekla, že se mi to moc líbilo, i když jsem nebyla v mnoha přítomná, bylo to hezké..." Uculila se opět koulička usměvavě.
      "Mně se to taky líbilo! Hlavně ta druhá a třetí! To bylo skvělý dobrodružství!" Kýval hlavou Kevin.
      "To vaření bylo dobré..." Tiše špitla Deino.
      "Taky to bylo poznání pro nás všechny! Někdo se tu možná s někým moc nezná, byla to skvělý příležitost se vzájemně více poznat!" Zakončila nakonec myšlenkový pochod Ino. To by nejspíš stačilo, koukla se, kolik má ještě místa na papíře, aby si jej rozvrhla a začala opět psát.

      Vymazat
    5. Ino el Infian25. srpna 2019 v 18:06

      6/6

      Kdybych měla školu celkově ohodnotit, určitě bych ji hodnotila pozitivně, kladně. Ačkoliv se možná už po několikáté opakuji, nakonec jsem byla ráda, že mi bylo vyvráceno tolik myšlenek, které ve skutečnosti byly jinak, škola opravdu může být zábava a pro nás také byla, ale stejně jako zábava to není procházka růžovým sadem. Všichni jsme se snažili ze sebe vydat vše, co jsme mohli a byli jsme za to odměnění poznáním, které nám škola poskytla. Kdybych měla vypíchnout pár podstatných bodů, za které jsem opravdu ráda, tak je to primárně to, že jsme v šesté, tedy poslední lekci, mohli opravdu zužitkovat co, co jsme v podstatě dělali před tím. A tím narážím např. na poznání pokémonů z druhé lekce, kde jsem se prostě musela přizpůsobit jejich povahám, poznání terénu a jeho výběr z první, porozumění individuálním potřebám pokémonů z lekce páté.
      Ze zbývajících lekcí, které jsem nejmenovala, jsem si osvěžila trpělivost, to byla lekce třetí, kreativitu a také probudila lásku k pečení a vaření z lekce čtvrté, která byla ze všech lekcí nejspíše mou nejoblíbenější. Nečekala jsem, že v sobě probudím takový skrytý koníček, o kterém jsem si myslela, že mě nikdy nemůže tak bavit.
      Abych ale nebyla jen u pozitiv a teď mne omluvte, snad neurazím, ale pokud se bude konat více ročníků této školy, určitě bych velice ocenila nějaké úkoly s více lidmi. Tím mám na mysli třeba nějaké seznámení, či představení studentů na začátku, vzhledem k tomu, že jsme všichni samostatně docela zaneprázdněni, vnímala bych to jako skvělou zkušenost na seznámení se s ostatními našeho věk. Jiných výtek bych ke škole opravdu neměla, jelikož jsem byla maximálně spokojena s programem, lekcemi samotnými, profesory, kteří se jevili jako velice nápomocní a milí. Možná se mi bude stýskat po tom, že jsem měla konečně nějaký konstantní program, ale tak to chodí. Něco hezkého odejde, ale následně zase přijde, proto bych vám v závěru tohoto slohu chtěla velice poděkovat za možnost, kterou jsme všichni dostali a za nové získané vědomosti, které se určitě budou do budoucna hodit.

      Se srdečným pozdravem,
      studentka Professor class, Ino el Infian.

      Ino spokojeně dokončila závěr se svým podpisem a ještě to vše ukázala jednou svým pokémonům, aby se ujistila, že s tím souhlasí. Vzhledem k tomu, že bylo vše správně, naposled si sama pročetla slohovou práci a pomalu se vydala z bytu i se svými pokémona zpět do školního areálu. Pár minutek cesty, prošli vchodem a našli třídu, kde se práce měli odevzdat. Cestou ještě potkala pár studentek, které pozdravila a usmála se na něj. Byla rozklepaná, ale zároveň nadšená, že svou práci konečně dokončila. Byla to pro ní něco jako... No zkrátka závěrečná práce, ve které si trošku vylila srdíčko a upřímně napsala to, co se po ní snad chtělo.
      Položila papír na učitelský stůl, pomalu se vytratila z místnosti a po tom, co vyšla ven ze školy své pokémony pevně objala. Zkrátka byl dobrý pocit vědět, že to společně zvládli. Ještě tu bude ale nejspíš další týden, byla zvědavá, jaký bude program poté a jestli vůbec budou i například nějaké vysvědčení. Každopádně tak i tak si hodlala následující týden užít na plno.

      //Pardon, přidávala jsem ještě závěr, který jsem zapomněla.^^

      Vymazat
    6. Enwy27. srpna 2019 v 20:13

      Profesor byl velmi spokojen s tvou prací. Vyřídil si pozdravy a popřál ti spoustu štěstí, přeci jen jsi trenérka, která ho brala jako hlavního profesora. Všechny tvé návrhy poté předal řediteli Oakovi, pro případné zlepšení na příští rok, rozhodne-li se znovu letní školu konat.

      Získala jsi 7/7 bodů.

      Vymazat
  6. Anonymní25. srpna 2019 v 20:19

    Janet

    Poslední zadání Letní pokémonové školy – napsat slohovku o tom, co se nám nejvíc líbilo a co nám bylo nejvíce k užitku. Vezmu si papír a tužku a sednu si s tím a začnu přemýšlet. První lekce? Odborné pozorování? Bylo to zajímavé, pozorovat divoké pokémony v jejich přirozeném prostředí. Které jsem viděla? Cutiefly, Ribombee, Pikipeka, Stenee, divoké Litteny… O všech jsem se něco dozvěděla a kdybych někdy měla některého z těchto pokémonů, bude se mi to hodit. A bylo to zajímavé, mě to bavilo a věřila bych tomu, že pozorování, minimálně Littenů, se líbilo i tou mému Littenovi. Tak co tam ale mám napsat? A co druhá lekce? Tam jsem půjčila svého Poochyena a místo něj mi trenér Winston půjčil Squirtle. Myslím, že to pro Poochyena i pro Squirtle muselo být zajímavé, poznat také jiné trenéry. Pro mě to bylo zajímavé určitě se starat o pokémona, který má jiného trenéra. Ještě, že mi byla půjčena Squirtle a ne nějaký mrzutý pokémon, jako můj Litten, nemám tušení, jak bych s cozím takovýmto pokémonem spolupracovala. Ale mám pocit, že škola nám s Littenem pomohla, abychom si více porozuměli. Jelikož nemám vodního pokémona, třetí lekce byla taková… No… nebyla moc. Ale čtvrtá se mi opravdu hodila. Vařili jsme s Littenem Alolanskou malasádu. Byla to zajímavá zkušenost, protože v Sub - Bayi jsem předtím nikdy nebyla. A Malasáda Littenovi chutnala. Byla sladko-kyselá a schánění ingrediencí bylo také zajímavé. Nikdy předtím jsem Amber castle neviděla. Takové roje combee… A dokonce samotnou Vespiqueen. A byla jsem v lese táborníků za Miltank pro moomoo mléko. Laca na mě byla zezačátku nepříjemná, ale nakonec mi mléko dala. A samotné vaření bylo také zajímavé. Usměji se, když si vzpomenu, jak Litten ochutnával. A chutnalo mu to už nehotové. Pátá lekce? Tréninky. Trénovali jsme fyzické schopnosti – rychlost, výdrž. Uvědomila jsem si, že Vivill má velkou výhodu tím, že létá a některé útoky na ní tedy ani nemohou působit. A Tepig je zase rychlá. A šestá lekce? Výlet do Kanta byl skvělý, v Kantu jsem totiž ještě nikdy nebyla. Poznala jsem tím, alespoň trošku, jiný region a usoudila jsem, že se tam někdy vrátím a podívám se tam pečlivěji. Meowth a Alolan Meowth samotné mi dali nové zkušenosti s pokémony. Jedna z nich, normální Meowth byla velmi stydlivá a Alolanka zase ráda kradla věci. Pokusila se ukrást několik věcí, ale naštěstí se to vyřešilo. A teď to musím všechno zhodnotit. Hm… Začnu psát a napíši:

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní25. srpna 2019 v 20:20

      Je těžké říci, co bylo nejlepší. První lekce – odborné pozorování – byla velmi zajímavá a zjistila jsem něco nového o Alolanských pokémonech, včetně divokých příbuzných mého startéra Littena. Ve druhé lekci jsem si rozšířila své zkušenosti o dalšího pokémona, o Winstonovu Squirtle. Ač byla má jen dočasně, bylo skvělé s ní trávit čas. Nemám žádného vodního pokémona, takže jsem si rozšířila své zkušenosti nejen o jednoho pokémona, ale o pokémona jiného typu, než jaké obvykle vídám. Mám dva ohnivé pokémony, proto jsem byla zezačátku z vodního pokémona trochu… nevěděla jsem moc, ale jsem opravdu velmi ráda, že jsem tuto zkušenost měla. Třetí lekce se mi nevydařila, protože jsem byla nemocná, takže prut jsem si nevyzkoušela, což mě mrzí. Nikdy jsem zatím nerybařila a toto byla výborná příležitost. Ale ke čtvrté lekci, kterou jsem již absolvovala. Alolanská malasáda je výborné jídlo, které je v Alole známé, tedy si myslím, že lepší vybrané jídlo být nemohlo. A samotné shánění ingrediencí mi hodně dalo. Moomoo mléko od Miltank, combee med od královny Vespiqueen. Nikdy předtím jsem neviděla combee, natož takové roje. Bylo zvláštní jít mezi tolika combeemi, přiznám se, že jsem se tenkrát i trošku bála, že se jim nebudu líbit a zaútočí na mne, ale naštěstí se to nestalo a má na království combee jen krásné vzpomínky. Berry jsem trhala se svým startérem a s tím samým pokémonem jsem vařila malasádu. Bylo to výborné. Litten mi pomáhal a oba jsme spolupracovali při vaření. Malasádu jsme nakonec upekli. Pátá lekce byla tréninková. Trénovali jsme s pokémony Vivillon a Tepig fyzické vlastnosti a obě si zlepšili obratnost, výdrž, rychlost… A Vivillon statusové útoky. To bylo velmi užitečné, protože jsem trenérka. Uvědomila jsem si třeba, jak velká je pro Vivillon výhoda, že létá, když by mohla bojovat s některým třeba zemním pokémonem. No a šestá lekce – praxe. Kanto je zajímavý region a jelikož jsem zatím byla pouze v Alole, bylo pro mne velmi příjemné a zajímavé vidět i jiný region. A chtěla bych se tam někdy podívat znovu, protože se mi opravdu líbilo. Do péče jsem dostala dočasně dva pokémony – pevninskou Meowth a Alolanskou Meowth. Ta první byla velmi stydlivá a Alolanská zase ráda kradla věci. Obě vypadají úplně jinak, ale pořád to jsou dvě Meowth. Toto bylo také zajímavé – práce s pokémony se mi líbila vlastně všechna.
      Do školy jsem se přihlásila s cílem, zlepšit svůj vztah se svým startérem. S Littenem jsme měli zezačátku trošku problém s komunikací společnou, ale to se díky škole a jejím aktivitám zlepšilo. Za to jsem asi nejvíc ráda. První a čtvrtou lekci jsme plnili společně a zejména vaření malasády jsme si oba užili. Zezačátku jsem nevěděla, jak mám s Littenem mluvit, protože se mu moc nechtělo, ale nutnost se spolu domluvit na lekcích a spolupráce nás trochu sblížili. Vím, že náš vztah sice není ještě takový, jaký bych si přála, ale díky škole jsem zjistila, jak na to a pevně věřím, že se s Littenem ještě víc skamarádíme. A na závěr bych ještě ráda poděkovala všem profesorům (především profesorovi Kukuimu, protože jsem byla v professor class) za všechny rady a za čas, který nám věnovali.
      Janet

      Tímto dopíši slohovou práci a odevzdám ji.

      Vymazat
    2. Enwy27. srpna 2019 v 20:16

      Profesor Kukui dočetl tvou práci a přikývl. Také ti poděkoval za tvou snahu v lekcích a popřál ti šťastnou budoucí cestu!

      Získala jsi 6/7 bodů.

      Vymazat
  7. Lynnon25. srpna 2019 v 21:21

    (Během děje jsem změnil na druhý tým, ke konci zase vyměnil zpět.)

    Dávalo mi to smysl. Učitel by si měl ověřit, zda je jeho způsob učení efektivní. Je potřeba jakákoliv zpětná vazba. Den jsem nic nedělal a následující jsem přemýšlel.
    Dobrá. Až tak intenzivní mé přemýšlení nebylo.
    Zůstal jsem v posteli a uvažoval, dával si dohromady vše, co jsem se za toto léto naučil.
    Nebylo toho moc, pomyslel jsem si. Alespoň to takhle nejdříve vypadalo.
    Jako první jsem musel vytvořit hrubý náčrt toho, o čem jsem chtěl psát. Na co se mám zaměřit? Co je důležité? Rozepsání bylo velmi složité, ovšem poté jsem se rozepsal a začal se do slohové práce dostávat.
    “Toshiro!” zvolal jsem. Samurott sebou trhl. “Pomoz mi s úkolem, prosím.”
    “Co jsem, tvoje máma?”
    “Moje máma mi bohužel nikdy s úkoly nepomáhala,” povzdechl jsem si.
    Samurott na mě chvíli hleděl, pak si povzdechl a přikývl. “Fajn. Ukaž mi to.”
    Řekl jsem mu zadání. Byl jsem si vědom toho, že je to možná podvádění. Na druhou stranu jsem si myslel, že podělit se o své zadání bylo správné. Pokémoni byli na lekcích se mnou, tudíž jsem neviděl důvod, proč od nich nežádat pomoc.
    “Můžeš mi říct, co tam zhruba napsat. Sám si to pak upravím podle sebe,” řekl jsem pokémonovi.
    Samurott přikývl a začal přemýšlet. “Možná bys měl napsat o týmové spolupráci? Kdyby jí nebylo, pravděpodobně by ses utopil,” ušklíbl se.
    “Dík, že jsi hezky poukázal na to, že neumím plavat.”
    “Není za co! Mimo to bychom nikdy nenašli všechny Exeggutory.”
    Luskl jsem prsty. “Napíšu i o tom, že si mám vážit svých pokémonů, všech jejich talentů, skrytých i neskrytých.”
    Začal jsem zatím psát pouze body a své vlastní umělecké poznámky. Toshiro do nich nahlédl a pak radši nečetl dál.
    “Ještě něco, na co by sis vzpomněl?”
    “Co je to, výslech?”
    Zasmál jsem se. “Mohl by být.”
    “Možná bys tam měl zmínit i to, že každý trenér má vlastní způsob, jak postupovat při různých situacích. Jste s Rory celkem odlišní a myslím, že i její pokémoni jsou jiní od těch tvých, jelikož se o ně jinak stará.”
    “Odkdy jsi tak chytrý, Shiro? Orihime byla taky chytrá.”
    “Ovlivnění regionem, v Unově je moc smogu. To mi připomíná, měl bys napsat i o životním prostředí.”
    “To nechám na někom, který je odborník přes přírodu,” zasmál jsem se.
    Poděkoval jsem svému starterovi. Další na řadě byla Flaaffy. S ní jsem sice tolik lekcí nestrávil, ale měla dobré srdce, tudíž jsem hádal, že mi také může něco poradit.
    “Flaaffy!” zvolal jsem nadšeně. Má huňatá kamarádka byla jako vždy velmi roztomilá. Řekl jsem jí, co od ní potřebuji. Zamyslela se a pak se usmála.
    “Ty Exeggutory jsem přemluvila, aby se vrátili ke svému majiteli. Tím myslím, že s laskavostí se to dá dotáhnout o mnohem dále než s hrubou silou.”
    “To je velmi dobré věty. Dík, Aries,” usmál jsem se. Flaaffy vypadala trochu zaskočeně při takovém oslovení, zřejmě si na své jméno ještě zcela nezvykla.
    “Yoru! Co mi povíš ohledně lekce?” zeptal jsem se.
    Shiro si povzdechl. “Teď to skutečně zní jako výslech...”
    “Nic ti nepovím, nebyl jsi hodný minulý rok,” ušklíbl se Swablu. Překvapeně jsem zamrkal.
    “To je nějaký vliv tvého plnovousu?”
    “Možná?” zasmál se Yoruichi. Pak se usmál. “Jedno moudro ti můžu dát. Pamatujete, jak jsem dělal toho hlídače pokéballů?” Všichni přítomní přikývli, i následně Yoru. “Uvědomil jsem si, že i přestože jsem si nejdříve myslel, že je to hrozná práce a že vám nebudu k užitku, pravda byla opakem!” zasmál se.
    “Byl jsem rád, že sis nepřipadal, že jsi dostal podřadnou práci.”
    “Vlastně připadal,” oznámil, “ale jen ze začátku.”
    Jako další jsem vyvolal trojici pokémonů, s kterou jsem se moc neznal. Lily mi byla nejbližší, pak Kha, jelikož jsem ho bral téměř jako svého syna. Sneasel mi byla velmi vzdálená, myšlenkově i vztahově. Zeptal jsem se jich na to samé, co ostatních.
    “Byla jsem užitečná,” odpověděla Phantump.
    “Vyhráli jsme soutěž, kdo chytil nejvíc Exeggutorů!” zvolal Kha.
    “Neslyšela jsem otázku,” povzdechla si Sneasel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lynnon25. srpna 2019 v 21:21

      Druhý den jsem vyvolal svůj druhý tým. Začal jsem tím, že jsem jim přečetl to, co jsem dal dohromady se svým prvním týmem.
      “Teď se zeptám vás, zda vás něco napadá. Řekněte cokoliv, co jste se za tyhle prázdniny nově naučili,” pobídl jsem své pokémony.
      Poté jsem začal výslech Lu’thrielem, jelikož jsem s ním strávil největší množství času.
      “Kočičáku, řekneš mi něco ohledně tvého tréninku s Lilith?” zeptal jsem se.
      Lu’thriel znejistěl. Pak se sebral a přikývl. “Naučil jsem se toho spoustu. Mám dojem, že bychom se měli učit od zkušenějších.” Jeho odpověď jsem samozřejmě zaznamenal.
      “A něco k tomu nečekanému attractu?”
      Tehdy Lu’th zčervenal, pokud to ještě u Torracatů bylo více možné.
      “Vždycky u sebe mějte záložní plán a předměty, které vás dostanou z problémů? Také využívejte své útoky s rozmyslem.”
      Zadržel jsem přiškrcený smích. “A co ohledně společně stráveného času na pláži s Lils?”
      “Nic. Na to nemám co říct,” vymluvil se ohnivý kocour rychle.
      Rozhodl jsem se ho dál netrápit a přejít k další osobě. Pohlédl jsem na Linnaeuse a chvíli se zamyslel. Vivillon měl také zajímavé příhody. Lilligant zřejmě můj pohled zachytila a zlomyslně se ušklíbla.
      “Ori! Co mi řekneš?” usmál jsem se.
      Lilligant se nadechla, když v tom jsem ji zadržel pohybem ruky. Uraženě na mě vrhla pohled.
      “Pardon, udělal jsem chybu. Myslel jsem Oricorio. Obě začínáte na stejná tři písmena,” zasmál jsem se. Ve skutečnosti jsem to udělal naschvál, abych jí oplatil její pohled i zacházení s nevinným Linnaeusem.
      Oricorio byla překvapena tím, že jsem ji oslovil. Odkašlala si a mávla křídlem. “Samozřejmě jsem se naučila, že svět je široký. Můžu být nejlepší v určitém regionu, v mém případě se jednalo o louku, kde jsem původně žila. Byla jsem tam nejlepší tanečnice. Pak jsem si ale tvým příchodem uvědomila, že se vždy najde někdo, kdo je lepší než ty.”
      Zamrkal jsem nad její velmi detailní odpovědí. “Dík, Oricorio. Jsem rád, že jsem získal tebe i tvou odpověď,” usmál jsem se.
      “To nic není. Na rozdíl od tebe racionálně přemýšlím, než se něco rozhodnu dělat,” odfrkla si a uhnula pohledem.
      “I já myslím, že to bylo dobré,” ozval se Linna. “Já jsem se naučil, že musím překonat své hranice, abych se něco naučil.”
      “To je pravda!” souhlasil jsem s Vivillonem. “Já jsem musel vlézt do vody. Překonal jsem se,” přitakal jsem se smíchem.
      “Ty se běžně nekoupeš?” zamrkala Orihime.
      “Takhle jsem to nemyslel. Neumím plavat, takže se bojím, že se utopím,” řekl jsem. Lilligant na mě chvíli hleděla, očividně si ověřovala pravdivost mých slov. Rychle jsem její podezíravost přerušil. “Co mi řekneš o nových prozřeních ty, Orihime?”
      “K žádným novým,” pokrčila rameny.
      “K naprosto žádným?”
      “Ano. Žádným,” potvrdila.
      Chvíli jsem na ni zíral a pak pohlédl na Alolan Vulpixe. Tvor se cítil očividně ve společnosti frustrovaný. Krčil se vzadu a snažil se být velmi nenápadný.
      “Co ty, Vulpixi? Máš nějaké návrhy, které bych mohl dopsat?” zeptal jsem se.
      Alolan Vulpix otevřel pusu, jako kdyby chtěl něco říct. Když si však všiml, že na něj všichni koukají, zdráhavě pusu zase zavřel a zakroutil hlavou.
      Chtěl jsem ho vyzvat k tomu, aby se nestyděl, ovšem řekl jsem si, že má své vlastní důvody. Možná jsem svůj tým mohl lépe seznámit, než ho nechám se volně vyjadřovat před velkou skupinu.
      “A co ty, vejce? Máš nějaké nápady?”
      Všichni obrátili zrak na vajíčko v inkubátoru, které samozřejmě nic neřeklo.
      “Právě ses zeptal vajíčka?” podivil se Vivillon. “Čekal jsi, že ti odpoví?”
      “Třeba jo. Však víš, pokémoni z vajíčka mají tušení o tom, co se kolem děje,” pokrčil jsem rameny.
      Vajíčko mi neodpovědělo.
      “Dík za vaše návrhy. Pokusím se všechno sepsat do jedné práce svými slovy a přidám i něco ze svých myšlenek a znalostí.”
      Těšil jsem se na to, až se večer posadím a všechny návrhy sepíšu do závěrečné práce.
      Popravdě jsem neměl představu.
      Za to jsem měl spoustu kreativních a všímavých pokémonů.

      Vymazat
    2. Lynnon25. srpna 2019 v 21:21

      S prezentováním své finální práce jsem si opět počkal na svůj první tým. Byl jsem z toho nervózní a opakoval si věty neustále dokola, abych se nezasekl a nepůsobil jako školáček, co neumí číst. Nechal jsem si všechny nápady projít hlavou a sepsal je smysluplně do vět, přidal trochu osobního klišé šarmu.
      Nakonec, když jsem byl se svou recitací téměř spokojen, vyšel jsem ven ke stromu před školou a vyvolal svůj tým.
      Usadil jsem je a postavil se před ně se svým dvojlistem v ruce.
      “Můžu?”
      “Ne, moment!” zvolal Shiro. Usadil se a ujistil se, že se na něm Swablu pohodlně uvelebil. “Můžeš.”

      Nadechl jsem se a začal recitovat. “Drahá paní profesorko,” začal jsem. “Děkuji Vám za léto, na které budu velmi rád vzpomínat. Během těchto prázdnin jsem se naučil spoustu nových věcí.” Připravil jsem se na první klišé větu, kterou jsem do textu vložil.
      “Zahradník je slepý vůči kráse svých květin,” zamumlal jsem přirovnání, kterému jsem se sám zasmál. “Stejně jako šperkař již není udiven unikátností drahokamů.”
      Svým vlastním přirovnáním jsem rozumněl lépe. Jednalo se o pravdivé a trefné vysvětlení mých myšlenek.
      “Cesta do školy pro mě byla velká změna. Přestože jsem na tomto světě dlouho, nikdy jsem nevykročil nohou z Unovy. Alola pro mě symbolizovala drastický zvrat. Naučil jsem se mnohé ohledně kultury a lidé tu byli velmi odlišní.”
      Psát o svých životních zkušenostech jsem nehodlal, avšak návštěva regionu samotného pro mě byla nová zkušenost.
      “Přišel jsem na to, že pokud člověk zůstane jen v jednom regionu, vidí to, na co je zvyklý. Proto jsem se všemu v Alole divil, pokémonům, jejím obyvatelům i krajině. Bylo to zcela odlišné, přestože obyvatelé v tom nevidí žádnou speciální krásu.”
      Nebo třeba ano. Sám jsem krásy Unovy neviděl. Vše mi přišlo směšně moderní, zabité tradice. Ani symbolické jídlo ten region neměl. Jediné, co se mi na Unově líbilo, bylo to, jak je vše dostupné, vše bylo po ruce.
      Jak asi Alolu viděli její obyvatelé?
      Začal jsem přemýšlet. Přehlížel jsem sám něco? Něco, na co jsem byl tak zvyklý, že jsem k tomu byl slepý. Věděl jsem, že člověk si uvědomí, co všechno vlastní, až když vše ztratí. Začal jsem si také sám pro sebe dělat poznámky. Doteď jsem si neuvědomil, co jsem se všechno naučil.
      “Těmito krásami jsou i naši pokémoni. Každý pokémon je unikátní, má různé schopnosti a různé talenty. Žádný pokémon není stejný. Měli bychom si proto vážit svých pokémonů, ať už jsou jacíkoliv.”
      Vyčkal jsem na názory a poznámky. Nic se však z pokémoního davu neozvalo. Bral jsem to jako tichý souhlas, že můžu pokračovat.
      “Nemůžeme projít zahradou růží bez bot, nemůžeme vidět krásu květů a přitom ignorovat trny.”
      Teoreticky bylo možné projít zahradou růží bez bot, ale hodně by to bolelo a nebylo by to příjemné.
      “Nikdy bych nebyl schopen nic dokončit sám. Od úplného počátku až do úplného konce. Nedokázal bych si sám vyhledat informace, nedokázal bych sám překonat příšerné strasti oceánu. Život je složitý a těžší, pokud jsi na něj sám.”
      Toshiro se na mě pyšně usmál a já mu úsměv vrátil. Samozřejmě to byla reference na něj. Nikdy bych nebyl schopen se potopit do vody, nebýt Samurotta.
      V první lekci jsem potřeboval pomoct od Big Mamma, abych získal znalosti. V druhé jsem se od Lilith naučil mnohé ohledně efektivnosti tréninku. V třetí jsem si uvědomil, že sice problémy můžeme přehlížet, ale tím se nevyřeší.
      “Ve světě, ve kterém je každý sobecký sám vůči sobě, neexistuje srdečnost a laskavost. Proto bychom měli být srdeční a laskaví, jelikož ne vše se dá vyřešit násilím.”
      Čím více jsem se do psaní dostával, uvědomoval jsem si víc, kdo jsem a o co se snažím. Zalehl jsem dopředu a začal si mimo školu kapitulovat i svou vlastní cestu. Dokázal jsem už něco? Byl jsem někdo?
      Chtěl jsem být někdo?
      Pro někoho?
      Chtěl jsem pro jednu osobu něco znamenat, avšak netušil jsem, zda se jedná iluzii, dočasné pocity vytvořené okamžikem, založené na falešných zkreslených vzpomínkách.
      Přesto… přesto.
      Přesto jsem chtěl věřit tomu, že je to skutečné. Tohle všechno.

      Vymazat
    3. Lynnon25. srpna 2019 v 21:22

      “Vše je založené na pravidlech výměny.”
      Hezká reference na pochopení výměn energie, kterou prováděli Linnaeus a Orihime. Místo toho, abych rozepisoval, jak energie funguje, zaměřil jsem se na symboliku onoho tréninku.
      “Jak se říká, bez práce nejsou koláče. Nic v tomto světě není zadarmo, naneštěstí ani láska. Vše si žádá svou cenu, peněžní či ve formě drahocenného času. Ani v momentě, kdy jsem tuto slohovou práci psal, něco mě to stálo - mou energii, mé myšlenky, můj čas. Vše je jen výměna. Pod sluncem existují jen dva typy výměn - jednostranná či oboustranná. Oboustranná si žádá něco za něco. Můj čas za zlepšení, trpělivost a snažení za výsledky. To, co je však jednostrannou výměnou, jsou dary.”
      Při psaní o darech, přemýšlel jsem o sestře Joy. Dávala toho spoustu a nikdy nevzala zpět. Rozdávala úsměvy, péči, lásku, pomáhala, zjednodušovala a zpříjemňovala lidem jejich cestu.
      A nejen ona.
      Viděl jsem i spoustu dalších aktů, které byly poháněné jednoduše touhou pomáhat. Touhou konat dobro, bez zisku.
      “I ta sebemenší neužitečná práce dokáže někomu pomoct. Každý máme vlastí způsob, jak dosáhnout cílů. Někdo hledí na život jako na jednu velkou soutěž. Každý máme různé způsoby, jak se motivovat a různé důvody, které nás pohánějí dál. Důležité je přijmout fakt, že někdy potřebujeme pomocnou ruku.
      Pohlédl jsem významně na Sneasel a pokračoval. “Někdy vidíme to, co je přímo před námi. Učíme se od starších a zkušenějších. Můžeme si myslet, že jsme nepřekonatelní, přesto se vždycky někdo lepší vždycky objeví. Můžeme si také myslet, že se již nedokážeme nic víc naučit. Anebo někdy vlastně nevidíme vůbec nic.”
      Sám jsem měl chvíle, kdy jsem měl pocit, že se nemůžu posunout dál. Brzy se však mlha rozplynula a přede mnou se opět objevila cesta.
      “V každém případě bychom neměli zkoušet nic bez rozmyslu na následky a vždycky mít po ruce záložní plán.”
      Zvedl jsem pohled od papíru a prohlédl si svou práci. Nebylo toho moc. Strávil jsem nad ní spoustu času a bohužel ačkoliv jsem se skutečně pokusil o vyjádření svých pocitů, nedostávalo se mi z myšlenek dostatečně slov.
      “To je všechno,” usmál jsem se.
      Můj tým zůstal chvíli potichu. Pak se však Toshiro zasmál.
      “Fakt jsi do toho dal všechno.”
      “Pokusil jsem se. Sám jsem zase tolik prozření neměl,” přiznal jsem popravdě.
      Pokémoni se zdáli být s mým dílem spokojeni. Swablu byl pozitivní jako vždy a Lily začala tleskat.
      “Dal jsi tam dokonce i to, že vím všechno,” zamumlala Lilligant.
      “Nevíš všechno. Jen si myslíš, že víš,” ušklíbl jsem se na ni.
      Tato práce měla reflektovat mé vlastní myšlenky a mé vlastní znalosti. Skončilo to však tím, že jsem poprosil své pokémony o pomoc. Sám jsem byl však na tuto volbu pyšný.
      Oblékl jsem se pořádně a papíry strčil do obálky, na které bylo mé jméno s třídou.
      “Jdu to odevzdat. Můžete počkat tady,” oznámil jsem.
      “Počkej, rozloučil ses?” zeptal se Shiro.
      “To jsi měl říct dřív, zrovna jsem tu obálku zalepil.”
      Nadechl jsem se a vykročil vyhledat profesorku Burnet.
      Své krátkodobé mentorky jsem si velice vážil. Působila jako vyrovnaná profesorka, skvělá učitelka a chápavá žena. Nejdříve jsem zašel do ředitelny, tam však nebyla. Našel jsem ji o mnoho později, po delším pátrání na pláži, kde trávila čas se svým Munchlax.
      “Má práce, slečno,” usmál jsem se a předal jí obálku. Profesorka se usmála a mé dílo přijala.
      “Děkuji. Doufám, že se ti lekce líbily a že sis z ní odnesl mnoho,” pověděla.
      “To zcela jistě,” odpověděl jsem, “pokud mohu, rád bych také dodal, že ačkoliv v mé slohové práci není mnoho vět, stejně jako studenta necharakterizují jeho známky, mé znalosti zcela úplně necharakterizuje tato práce. Přišel jsem ke spoustě dalších prozření, které jsem jednoduše nedokázal napsat,” povzdechl jsem si. Pro profesorku to mohlo znít jako výmluva, avšak myslel jsem to vážně. “Také děkuji za mentorování, opravdu jsem si vážil vaší pomoci.”

      Vymazat
    4. Enwy28. srpna 2019 v 11:32

      Profesorka Burnet byla překvapena tvým uměleckým textem. "Také děkuji," řekla. "Jsem ráda, že ses toho naučil tolik. Z tvé práce to zní, jako kdyby ses velmi sblížil se svými pokémony. Dobrá práce," usmála se.

      Získal jsi 7/7 bodů.

      Vymazat
  8. Winston25. srpna 2019 v 22:40

    //Neplním to pro body, ale spíš pro "pocit dokončení" toho snažení se v průběhu léta. Bohužel se mi blíží dovolená, přípravy vrcholí a já nic nestíhám.

    Užívali jsme si s pokémony celý týden plnými doušky všechny možné výhody regionu Alola, když vtom jsem si v neděli večer uvědomil, že je dnes poslední termín odevzdání slohové práce tohoto týdne.

    Uklidnil jsem se, vzal jsem malý lísteček a sepsal:

    "Drazí profesoři, učitelé, kantoři, drahý pane řediteli,

    to všechno za celé léto mi dalo jediné - pocit toho, že pokémoni jsou moji přátelé. Mimo to spoustu zkušeností, teoretických i praktických poznatků, ale to všechno je v porovnání s přátelstvím mých partnerů to nejmenší.

    Navždy budu vzpomínat na přenádherný region Alola a třebas se ještě vrátím.

    Winston."

    Ještě jsem doběhl ke kanceláři Olivie a přilípl jsem jí to na schránku na dveřích, do které jsme měli práce odevzdávat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Enwy28. srpna 2019 v 11:33

      Olivia se usmála, když tvou práci viděla. Poznat pokémony byl základ pro každou cestu. I to dalo však jistě práci.

      Získal jsi 2/7 bodů.

      //Přeji více času, snad se vše povede včasně a tak, jak si budeš přát ;))

      Vymazat
  9. Rory25. srpna 2019 v 23:05

    1/
    "... čo robíme v knižnici?" zamrkala Lilith nechápavo. Zložila som pred ňu hŕbu papierov a pár pier. "Posledná úloha, Lils. Slohová práca, v ktorej zhrnieme všetko, čo sme sa naučili. A nie, nepodarí sa ti z toho vyvliecť. Nebudem to robiť sama!“ ohradila som sa na jej výraz. „Ale nenene!“ – „Jojojo!“ – „Niee.... Rory..“ – „Nope, budeš to písať, nebudem trpieť sama. Ale ak chceš, môžem ťa potom zobrať na donuty...“ Lilith nadšene prikývla.
    „Čo to teda vlastne máme písať?“ spýtala sa po chvíli a začala sa hrať s perom. Pochybovala som, že vie, ako ho použiť, takže som plánovala požiadať Casa, aby jej asistoval pri písaní. „Také... zhrnutie. Záverečnú prácu, v ktorej opíšeš, čo si sa naučila a čo si zo školy odnesieš..“ Lilith chňapla pero do packy a pripravila sa na písanie. „Takže mám napísať, aké to bolo hrozné?“ zazubila sa a ja som ju capla po ručke. „Nie. Buď objektívna – nevtieraj sa, len konštatuj fakty. Napríklad začni tým, ako na teba škola pôsobila zo začiatku, čo si od nej čakala? Ja tým určite začnem. Potom sa chcem prepracovať lekciami, čo mi dali oni, a ako ma celá škola ovplyvnila a čo si odnášam. Hlavne buď úprimná – na klamstvá nikto nie je zvedavý. Ale profesorovi sa nezabudni aj poďakovať, robí toho pre nás naozaj veľa. Oky?“ Lilith nadšene prikývla a dala sa do písania. Ja sama som pozrela na prázdnu stránku pred sebou. Čo s tým?
    Teoreticky popísať, o čom písať budem, to ťažké nebolo. Ale naozaj to napísať? V rohu svietil dátum a moje meno, a okrem toho bol papier prázdny a ja som sa nevedela naštartovať.
    Čo je vlastne škola, Rory? Zamyslela som sa, zdvihla pero a začala písať.
    Po chvíli ku mne Lilith zamyslene zdvihla pohľad. Ona celý čas poctivo škrkala a čiarkala, no predpokladala som, že celý čas sa snažila zosmoliť pár viet. Bolo to nádherné – to, ako sa snažila, ma naplnilo hrdosťou. A inšpiráciou písať ďalej. Znovu som chytila pero. Písať o prvej lekcii bolo ľahké. Slová sa na papier hrnuli a prekvapivo dávali zmysel, aspoň mne. Z prvej lekcie som sa prehupla na druhú, tretiu a potom už písanie bolo jednoduché. Písať o Lilith, o nás, o tom, akí sme – to nie je nič, nad čím si treba lámať hlavu. Ako som povedala – úprimnosť nadovšetko.

    Rory:
    Školu si väčšina ľudí asociuje s nekonečnými hodinami strávenými drvením sa poučiek, skúšaním a tlakom. Niektorí to nazývajú strácaním času, ničením detstva - čo také nás škola naučí, čo nás nenaučí život samotný? Neustále opakovanie toho istého stereotypu, znovu a znovu. Často je dokonca prirovnávaná k mučiarni, či väzeniu - zvonček, ktorý nám určuje kedy jesť, kedy sa socializovať, kedy sa moriť učením. Je to ale naozaj o tom? O negatívnych pocitoch a strácaní kreativity, samého seba?
    Prvá lekcia bola lekcia, ktorej som sa celkom bála, no nebola nakoniec tak zlá. Za to ďakujem. Na rozbehnutie bola skvelá. V Alole som vyrastala a spoznávať pokémonov ma vždy zaujímalo – takže teraz preskúmať ich aj v praxi bolo fascinujúce. Ako malá som nikdy nemohla len tak ísť do divočiny a objavovať – bola som malá, a navyše, nemala som takého perfektného ochrancu, akým mi je teraz Lilith (za čo tiež ďakujem, mimochodom). Celá škola bola jedna veľká príležitosť, a ja dúfam, že som ju nepremrhala a zobrala si z nej všetko, čo sa len dalo. Celé leto som nasledovala cestu, ktorú ste pred nami vykreslil, profesor, a aj keď som sa toho najskôr obávala, nebolo to nič hrozné. Vlastne som si to celkom užila, a aj Lilith, aj keď to asi nikdy neprizná.
    Úloha s výmenou pokémonov bola pre mňa najťažšia – vzdať sa Lilith, čo i len na krátky čas, bolo hrozné. Ale spoznať bližšie Shira bol zážitok, to sa musí nechať. Zároveň ma to donútilo uvažovať – väčšina ľudí, ktorých poznám, majú štartérov pokémonov, ktorí s nimi majú tak blízky vzťah. Shiro bol úžasný, no ani on nedokázal zakryť, že mu jeho koordinátor chýbal. Je teda výber štartérov naozaj náhoda, alebo je to všetko jeden veľký plán? Niekoho mocnejšieho ako sme my, smrteľníci? Alebo vy, profesori, to plánujete, do posledného detailu, a tvoríte perfektné dvojice?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rory25. srpna 2019 v 23:05

      2/
      Tretia lekcia, lekcia na mori, bola oveľa viac oddychová, ako hocičo iné. Na mori som vyrastala, a Shiro bol príjemný spoločník – ale naštvaniu Sharpeda sa nabudúce vyhnem, ďakujem pekne. A ani Gyarados nebol prospešný mojim nervom – a myslím, že ani vaším. Za to sa ospravedlňujem, pane, nechceli sme vás vyľakať. Ale... s ilith po boku sa mi trochu vytráca pud sebazáchovy, dokonca som vtedy zabudla, že pri mne ani nie je. (A vidíte? Tu je zase moja teória o štartéroch v praxi – mohla by som o tom robiť výskum, prosím, a nezameriavať sa na chovanie, ale na skúmanie ľudí a ich štartérov?)
      Variť bolo pre mňa zložitejšie. Najskôr získať suroviny, to bola ľahšia časť pre mňa, a uvariť jedlo – s pomocou Lilith to bolo celkom jednoduché. Ale mentálne? Ahh. Neviem variť, a to ani malasada nezmení.
      Statusové útoky mi ležali v žalúdku už dlho neviem, či ste to vedel. Ak nie, tak ste sa naozaj trafil, a ak áno, tak ste najlepší profesor akého sme si mohli priať. Lilithin attract ma vždy zaujímal, a Castielove a Aceove skryté stránky sú super, určite sa im ešte budeme venovať. Tiež ešte niekedy plánujem preskúmať vplyv prostredia na pokémonov a ich schopnosti používať útoky. Alebo ich vedomie, silu či sebauvedomenie. To je ale debata a inokedy, počas lekcií som to nestihla, takže k vám asi ešte prídem na konzultácie.
      Prax bola... nechcem povedať najťažšia, no mentálne bola namáhavá. Agresívni pokémoni sranda nie sú, to som vždy vedela, no ak ich mám v tíme ja, nemusím sa s nimi socializoať veľľa v krátkom čase. Máme čas na vychladnutie a pomalé zoznamovanie – takto som sa stále bála o svoj život. Ale ten Alolský Exeggutot spieval nádherne, to sa musí nechať.
      Lekcie neboli ťažké ani komplikované, ako som sa bála, že budú. Iné triedy to možno mali ináč, ale tá naša, aspoň z môjho pohľadu, mala pekne prispôsobené lekcie tomu, kto sme – budúci profesori, doktori, chovatelia... jednoducho ľudia, ktorí sa nezaoberajú silou alebo krásou, no pokémonom samotným. Určite, aj v našich radách sa nájdu ľudia, ktorí to robia len pre zisk, no za seba musím povedať, že byť klasifikovaná ako chovateľka ma napĺňa, mám z toho pocit, že nerobím hlúposti. Že pre seba a pokémonov, ktorí sa mi zverili do opatery, robím všetko.
      Zo školy si teda neodnášam zmenu názorov, skôr utvrdenie. Nové informácie a vedomosti, to áno, ale nie nejakú rapídnu zmenu v správaní. Škola ma len utvrdila v tom, že to čo robím považujem za najlepšiu cestu, že sa nemýlim.
      Ďakujem. Nie len za lekcie, ale... Za všetko čo ste ma naučil, či už v škole alebo mimo, za príležitosť ísť a spoznávať, objavovať svet. Že ste nás stále kontroloval, sprevádzal a učil, opravoval naše chyby a navádzal nás na správnu cestu. Za Lilith. Hlavne za Lilith. Bez nej by som nebola nikto, to viem naisto, žiaden iný štartér by ju nedokázal nahradiť. Ďakujem, že ste mi ju zveril.
      No ale, čo nové som sa naučila?
      No nie všetko súvisí len s pokémonmi. Prostredie predsa neovplyvňuje len ich, to je niečo, čo ma napadlo len po výlete do hôr. Aj keď na ľuďoch vplyv prostredia nie je až tak vidno ako na pokémonoch. Varenie je fakt ťažké a bez svojho tímu by som bola stratená – to nie je nový poznatok, ale vďaka za pripomenutie. A ešte – Lilith nie je diplomat, ani trochu.
      Tréningy... za tie som vďačná. V minulosti som nebola fanúšik zápasov a tréningy som brala ako nutnosť – no postupom času som si zápasy aj celkom obľúbila, hlavne keď vidím, že to môj tím baví. A tieto tréningy... ma donútili začať sa venovať niečomu, čo som dlho odkladala, lebo to bolo moc komplikované. Nakoniec som zistila, že až tak nie – stačilo veriť sebe, svojmu tímu a nejako to uhrať.
      Som na nich naozaj hrdá, viete, profesor? Aj na seba, samozrejme, ale keď vidím, ako ďaleko sme sa posunuli... núti ma to uvažovať nad čím, čo si ešte môžeme ponúknuť, ako sa ešte zmeníme. Či sa nám podarí zmeniť svet.
      Ale za všetko vďačíme len vám. Takže... ďakujeme. Za všetko.

      Vymazat
    2. Rory25. srpna 2019 v 23:11

      a ešte dodatoček od Lilith, samozrejme, že mi to presne nevyjde, tak to napíšem takto xD
      Nasleduje Lilithine úprimné zhodnotenie školy, lvl Incineroar inšpirovaný donutom

      Škola bola hrozne desivá, na začiatku. Toľko ľudských samčekov na odháňanie, strašenie či mučenie, len aby Rory nestratila záujem o Calasa, ktorý je pre ňu jediný vhodný. Ten pravý, chápete? Ale myslím, že som to zvládla skvelo. Rory sa k žiadnemu ľudskému samčekovi, ktorý by bol v núdzi o partnerku, ani nepriblížila. Až na pána Lynnona, ale on má tiež svoju pravú vyvolenú zaláskovanú ženušku – ktorú mi stále nepredstavil.
      Svoju úlohu teda považujem za splnenú, na stodesať percent. A splnenú vynikajúco. Dokázala som dokonca aj mutlitraskovať-miltitarskovať-mutrilasko- ehm, no, robiť viac vecí naraz. Nie len že som ochránila Rory, ale aj som sa kopec vecí naučila. Prvá lekcia mi ukázala, že nie všade je teplo, a niektorí pokémoni sú trošku hlúpučkí a žijú v mrazoch. Dokonca zmrzli tak, že im naveky obelela srsť! Predstava, že by sa niečo také stalo aj mne, je desivá. (Aj keď, len tak medzi nami, Prof, ak by som bola biely Incineroar, bola by som ultra cool. Viac ako Ace a jeho šutríková premena!) Ďalším poznatkom z prvej lekcie je, že Rory je šprt. Nie že by to bolo niečo nové, ale bolo vtipné vidieť, ako strieľa informácie. (A tiež je extrémne samoľúba, naozaj, hrôza!). Tiež je blázon do Mudsdaleov, Calas by jej jedného mohol dať (a oni by tak mohli odcválať do zápasu slnka...) A poslednou informáciou, ktorá takisto nebola nová, no bolo nepríjemné pripomenúť si, je ďalší fakt o Rory. NECHALA MA ROBIŤ UČEBNÚ POMÔCKU!!!
      Druhá lekcia bola oveľa väčšia sranda - nebola tam zima a bol tam Lu. Najdôležitejšia vedomosť, ktorú si z nej odnášam je, že nezáleží na tom, čo o vás iní hovoria, o tom, ako vyzeráte či akí ste, ak za to naozaj stoja, budete sa im páčiť takí akí ste... aj s tehličkami a vyšportovaným telom. (A mám aj dôležitú radu pre Rory : Samčekovia sú niekedy mierne zaostalí, treba len počkať na skutočný vzťah, keď sa vyvinú, dospejú a získajú tehličky aj oni. To najlepšie až nakoniec, nie?)
      ... dobre, bola to rada pre mňa, uznávam, prof. Ale Rory sa tiež môže poučiť, vážne.
      Tretia lekcia mi ukázala, že ľudia naozaj nie sú krutí – Lynn ma nenútil ísť do vody, a dokonca ma nechal na brehu s Lu´thrielom. Naozaj efektívne strávený čas, to sa musí nechať. Mala by som mu za to dohodnúť rande, s tou jeho zaláskovanicou. Za odmenu, že bol hodný človiečik.
      Lekcia s varením bola super, no odnášam si cenné skúsenosti. Za prvé – Miltank sú satani a ich cecíky sú... eww. Stačilo. Druhá cenná vedomosť je – nikdy neštvite včeličky, ak nie ste Incineroar a nevoláte sa Lilith. A tiež – mela-niečo je skvelé jedlo, ale na donuty aj tak nič nemá (to si zapíšte, prof, a spravte najbližšiu lekciu o donutoch!!!). Oh, a ešte – ste sadista? Uvedomujete si, že som mohla pri varení s Rory umrieť? Nie že by variť nevedela... ale nevie. Ehm. Nič v zlom, Rory... (a aj toto je vaša chyba, vie, že ju ohováram a cez stôl na mňa zazerá!!)
      Piata lekcia bola moja najobľúbnejšia. Tréningy, to je moje. Pozrieť sa na to z inej stránky bolo fajn, ale aj tak stále preferujem fyzickú silu, prepáčte. Alebo oheň. Ten ma ešte nesklamal. Ale Attract milujem, viete o tom, že? Takže áno, bolo to zaujímavé... (a vidieť Acea sa mierne znemožnoť bolo tiež super – a to mám pocit, že som bola znemožnená aj ja, pff).
      Šiesta lekcia... dala trochu zabrať. Exeggutori boli desiví, môžem to nechať pri tom a nerozvíjať fakt, že bol tak. Veľmi. Vysoký?

      Vymazat
    3. Rory25. srpna 2019 v 23:11

      pt. 2
      A úprimne, písať eseje? Eww. Moja neobľúbená činnosť. Ale hey, ak za to od Rory dostanem donutík, nebudem sa sťažovať. A... možno sa trochu zamyslieť nad celým kurzom nebolo zlé. Škola nebola až taká hrozná ako sa zdalo na prvý pohľad – vlastne to bola celkom sranda. Možno prídeme zase, ak budeme mať čas, rozhodne to bola sranda.
      A Rory vravela, že by sme mali napísať aj niečo vám – takže asi ďakujeme za program. A dobre, aj nejaké nové vedomostičky. A kamošov. (Výlet k Lynnovi bol skvelý, aj keď som bola s nejakou zvláštnou profesorkou... ale bola sympaťáčka, aj keď ste mi chýbal, fakt!! A bolo tam jedlo a Lut-ehm, jedlo. Veľa jedla. Donuty)
      Ako to mám ukončiť, prof? The End mi Rory zakázala... tak asi.. no... DONUTY A MIER!!

      Vymazat
    4. Enwy28. srpna 2019 v 11:34

      "Ta zvláštní profesorka má být moje žena?" vyprskl profesor Kukui. Bylo pro něj velkým nezvykem číst práci pokémona, ale... s Lilith se přeci znal osobně! Ještě jako malou Litten! Tudíž ho to ani nepřekvapovalo.

      Lilith získala 7/7 bodů.

      Vymazat
  10. Lilica25. srpna 2019 v 23:58

    Lilica se posadila a vytáhla list papíru, na který se pokoušela vyprodukovat koherentní shrnutí všeho, co se naučila během letní pokemoní školy. Vytáhla tmavé brko a lahvičku inkoustu. Psaní brkem jí vždy dodalo víc inspirace než tužka nebo propiska. Dívka si stáhla lem klobouku trochu víc do očí, aby jí do očí nesvítilo slunce a opřela si špičku pera o bradu v zamyšlení, tenké a pružné pírko se lehce prohnulo pod tlakem, kterému ho dívka vystavila.
    Když si v hlavě uspořádala slova, namočila hrot brka do inkoustu před tím, než nechala pero tančit po papíře. „Věřím, že letní pokemoní škola mi toho dost dala, přestože jsem se neúčastnila všech lekcí. Začnu-li chronologicky, poskytla mi příležitost prohlédnout si faunu a flóru mimo mé rodné Kanto. Ač se nejednalo o zadaný úkol, podařilo se mi prozkoumat Alolu, sice ne v celé její kráse, ale rozhodně je to začátek a první popud k tomu abych začala cestovat. Věřím, že tyto zážitky slouží jako důležitý vzdělávací základ.“ Pero na papíře se zastavilo. Dívka, která ještě před chvílí skládala slovo ke slovu, se zastavila ve svých úvahách a přetrhla tok slov.
    Lilica si povzdechla: „Je dost věcí, co jsem se naučila během plnění úkolů, ale jak to popsat a strukturovat tak abych vyjádřila kompletní shrnutí všeho, co mi tyto lekce daly?“ odfrkla si dívka frustrovaně. Nakonec zavřela inkoust, který byl v dosahu jejího díla, zvedla se od papíru a začala přecházet jako tygr v kleci, zatímco si mumlala vše, co by tam teoreticky mohla napsat a jak by mohla popsat své nově nabyté znalosti. Po chvíli přecházení, kdy měla pocit, že se na nic nepřichází, si sundala klobouk z hlavy a začala jím protáčet mezi prsty.
    „Já si snad budu muset udělat seznam toho, co jsem se naučila já, a co se naučili moji pokémoni.“ Nadhodila dívka snad víc v žertu, než že by o tom vážně uvažovala. Když v tom se jí rozšířily oči, když si uvědomila, že tento úkol bude muset s někým prokonzultovat, přece jen nebyla jediná, kdo se něco naučil. Vytáhla batoh a jistou rukou v něm nahmatala, dva pokebally.
    „Spriggane, JD pojďte ven.“ Objevili se před ní Bulbasaur a Ralts.
    „Ahoj“ pozdravil entuziasticky Jd, zatímco Spriggan jen pokýval hlavou.
    Pokemoni se rozhlédli kolem zvědaví, co si na ně chovatelka nachystala, zatímco Bulbasaur se stále rozhlížel kolem a zvědavě si prohlížel pero a naštěstí zavřenou lahvičku inkoustu, Ralts se vzpamatoval, zadíval se na dívku a naklonil hlavu v němé otázce. Lilica se usmála.
    „Jak vidíte, tak píšu, máme za úkol napsat esej o tom, co jsme se naučili během průběhu pokemoní školy a vzhledem k tomu, že první lekci jsem podstupovala s vámi dvěma, říkala jsem si, že bych s vámi měla prokonzultovat vaše zážitky předtím, než je sepíšu na papír.“ Vysvětlila dívka, Spriggan jen kývl hlavou.
    „To zní jako ta nejnudnější aktivita, co jsi tu dělala, ne co jsi kdy dělala.“ Odfrkl si JD, přičemž nepouštěl pero ze svých šlahounů.
    „Ale udělat by se to mělo.“ Odpověděla mu na to chovatelka.
    „Nemůžeme dělat něco zajímavějšího?“ zeptal se Bulbasaur zatímco Ralts ho úspěšně ignoroval, zatímco se odhodlával k pronesení několika krátkých vět.
    Chovatelka nad ním protočila oči: „Takže ty nechceš tu Leppa bery, co tu mám pro vás připravenou, během toho, co budeme diskutovat to, co jste se naučili?“ zeptala se s povytaženým obočím.
    „Fajn, ale chci velkou Leppa berry.“ Smlouval Bulbasaur. Dívka pokrčila rameny a zahrabala ve vaku na berry, vytáhla jednu Leppa berry při Bulbasaura a jednu pro Raltse. Dívce se sice všechny berry zdály skoro stejně velké, ale když už přiměla JDho ke spolupráci nebude si to kazit tím, že by svůj názor na velikost berry vyřkla nahlas.
    Když byli pokémoni usazení a pustili se do jídla, chovatelka z nich začala tahat moudra. „Tak mi povězte, co jste se naučili z tréninku Heal Pulse a Draining kiss?“
    Spriggan se nadechl: „Spolupráci, byl to první trénink. Vysvětlila si jak útok udělat a jak útok funguje a soupeře a jako typ.“ Vysvětlil Ralts. Lilica byla mírně překvapená, mluvil v krátkých větách, ale na to, jak Raltse poznala, tohle byl prakticky proslov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lilica26. srpna 2019 v 0:03

      JD oproti tomu vypnul hruď: „Já se naučil, jak odolný bojovník jsem.“ Naparoval se pokemon.
      Chovatelka nad ním protočila oči: “Myslím, že to ses nemusel naučit.“
      „No věděl jsem, že jsem drsnější než většina bulbasaurů, ale až na tomto tréninku jsem zjistil, že jsem nejen skvělý sportovec, ale že toho i dost vydržím.“ Chovatelka se rozhodla se mu nezmínit, že ho vybrala právě proto, že je typově odolný vůči vílím typům útoků. Bulbasaur má sebedůvěry na rozdávání, třeba od něj tuhle vlastnost pochytí i ti stydlivější pokémoni.
      Bubasaur pokračoval ve své řeči: „Navíc jsem se naučil i to, že tenhle v sobě má i trochu kuráže, nevypadal na to, že by mi byl vážně schopný dát pusu.“ Pokračoval a polechtal nyní rudnoucího Raltse perem, které stále ještě svíral ve šlahounu.
      „To je ono.“ Vyhrkla dvka a vytrhla pokémonovi brko ze šlahounu, odšroubovala inkoust a začala psát.
      „Dva úkoly, které jsem zde podstoupila byly samozřejmě dobré z praktického hlediska. Úkol s tréninkem mě přiměl zamyslet se nad potenciálem léčivých útoků, které se pokémoni mohou naučit. Ale také jsem byla nucena zamyslet se nad tím, jak principiálně působí útoky psychické a vílí podstaty. Lekce v pokemoním středisku mě přiměla k tomu pořádně ocenit práci všech, kteří se podílejí na profesi léčení pokemonů. A také jsem zjistila, jak se starat o vajíčko, což zužitkuji již v nejbližších dnech a týdnech, kdy se budu starat o vlastní.
      Ale zdaleka nejdůležitější úkol, který jsem splnila je tento. Donutil mě totiž zamyslet se nad tím, co jsem prožila a zjistila jsem, že každý moment ať už trénink nebo práce, ale jakýkoliv čas strávený s pokemonem je neuvěřitelná zkušenost a naprosto neopakovatelná. Protože nejen, že se pokémoni poznávají mezi sebou, ale poznávají trenéra a trenér poznává je. Nejen to, každý trénink a zkušenost pomáhá pokémonovi poznat sám sebe, nejen v potenciálu, kterého mohou dosáhnout, ale hlavně v sobě objevují sílu, o které doposud netušili, že v sobě mají.“ Dívka nadšeně odložila brko, spokojená s tím, co napsala. Bohužel si nevšimla, že se blíží katastrofa.
      Zatímco se soustředila, JD dojedl, a protože se nudil, nejen že začal uvažovat o tom, že by oškubal Sokrata, aby si mohl hrát s jeho peřím, ale hlavně našel klacík, který byl ideální k dloubání Spprigana, který stále jedl. Udělal z toho hru, dloubl a pak ucukl klacíkem za záda a dělal jako by nic. Jednou to šlo dobře, podruhé se také nic nestalo, ale potřetí se Ralts otočil prudčeji, než očekával a JD ucukl šlahounem tak, že zasáhl lahvičku s inkoustem, a ta s překvapivou precizností pokryla většinu papíru, na který chovatelka právě dopsala svou esej.
      Tentokrát byl vyděšený nejen Spriggan a rozrušená chovatelka ale i JD se zastyděl a zamumlal „Pardon.“
      Dívka se uklidnila a povzdechla si: „Radši se vraťte do pokeballu, něco s tím udělám.“
      Oba pokémoni se vrátili do pokeballu, tentokrát nebyl slyšet žádný protest dokonce ani od JDho.
      Dívka si povzdechla. „Mám bílou tuš. Nechám to zaschnout a úkol odevzdám bílý inkoust na černém papíru. Alespoň to bude vizuálně zajímavé. Jen doufám, že se mi to podaří tak pěkně napsat i na druhý pokus.“

      Vymazat
    2. Enwy28. srpna 2019 v 11:37

      Inkoustové písmo se profesorce líbilo a obsah ještě víc. Pokud si profesorka pamatovala správně, připojila ses do školy později než její ostatní studenti. Přesto ses toho naučila velmi mnoho.

      Získala jsi 6/7 bodů.

      Vymazat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)