Tento děj navazuje na předchozí události příběhu s Team Plasma, který probíhá volně v pozadí hry.
Pro pochopení situace je třeba dočíst tyto informace.
"Caeli..." Zlatovlasá dívka položila květinu na kámen a poté se opět postavila na nohy. "Neuvěříš, co všechno se stalo. Jean zradila organizaci, pak to spadlo na mě. Ironické, že mě zachránili pak policisté," zasmála se melancholicky. Neplakala, jen nostalgicky hleděla na nebe. Tolik uplynulo od toho dne, přesto měla Angel slova vůdce Plasmy živě v myšlenkách.
Caelus mi posloužil dobře a ty také, dokud ses nerozhodla učinit mou snahu nahradit ti ho marnou a zbytečnou.
Využil nás, využil nás všechny. V jeho očích jsme jen nahraditelní pěšáci, figurky na hrací desce. Krásný svět? Jeho ideál? Ráj, ve kterém budou všichni šťastni?
Věřila v to. Věřila, že síla legend, jež chtěl Jade spoutat, jí dokáže vrátit milovaného. Caelus byl jediný člověk, kterého kdy v životě měla. Nyní však viděla, že síla pokémonů, po nichž Jade toužil, nebyla možná získat. Nikdy se legendy neukloní před bláznem, který chce tvořit svět tím, že zničí starý.
Vrátila se do reality, až když uslyšela klapot bot. Vítr rozevlál sněhově bílé vlasy.
"Jean..." hlesla dívka. Nevypadala překvapeně, že je jmenovaná vůbec naživu. Nepochybovala o tom.
"Takže tě propustili? Co všechno jsi jim řekla?" zavrčela druhá žena a usadila po jejím boku. Na krku měla dlouhý červený šál.
"O Jadeovi, jeho plánu. Posádce. Raven. O tobě ani slovo," odpověděla Angel.
"Kuromi?"
"Nevím o ní nic," zakroutila hlavou posléze.
Jean vypadala velmi unaveně a otráveně. Plácla sebou do trávy a skryla zlaté oči pod svými víčky. Byla zima. Vítr pomalu shazoval všechny listy z korun stromů. Nezbude nic, než jen holé suché větve.
"Jean... věřila jsi v ráj?"
"Jadeův? Nikdy," zasmála se pobaveně a posadila se. Pak však zvážněla. "Legendy prý umí všechno a tak dále, podobné bláboly a kecy, i tak se už ale sklonili před člověkem. Třeba před mojí mámou," ušklíbla se pyšně. "Legendy žádný ráj vytvořit neumí. Tenhle svět, který vytvořili, stojí pěkně za houby. Člověk je ten, který si musí svůj svět tvořit sám."
Angel přikývla. "Nedokážeme ale vrátit ty, kteří již tento svět opustili."
Poháněla se myšlenkou, že se jí jednou vrátí.
"To nemůžou ani legendy," pokrčila Jean rameny. "Nemůžeš přece znovu sníst tu samou sušenku, když už je jednou snědená, ne?"
Zlatovlasá se na Jean podívala s pohledem plným smíšených emocí. Překvapení. Pobavením. Smutkem. Hněvem. Poté si povzdechla.
"Se sušenkovými vtipy ani nezačínej, prosím. Jen při jejich zmínce si vybavím jeho..."
Dcera lovkyně pokémonů se jen ušklíbla a vyskočila na nohy. Protáhla se a následně zívla. "Já mizím. Slíbila jsem nějakým spratkům, že zůstanu naživu, dokud se neozvou. Je to pěkná otrava. Možná bych si mohla přebarvit vlasy, ale pak bych už neladila s Abbey..." povzdechla si.
"Proč ses přidala k Plasmě, Jean?" zeptala se Angel s vážným tónem.
Jean na ni chvíli hleděla a pak se ušklíbla.
"Protože byla nuda."
Zlatovlasá s jménem anděla vstala a upřeně se na druhou ženu podívala. "Každý máme svá tajná přání a ideologie, Jean."
Jean tiše zavrčela. Najednou nebyla samý sarkasmus a výsměch. "Starej se o sebe, Angel," zamumlala. Pak se otočila, koutky se jí zvedly do úsměvu a začala zlatovlasou opouštět. "Nebo nastydneš!"
