Banshee Gardevoir - "Mors"
Pohlaví: Samička
Typ: 
Level: 5
Růst: Velmi pomalu
Získání: I. Rychlovka - Halloween
Sehranost s trenérem: 0% / Zkušenosti v zápasech: 0%
Štěstí: 0% / Láska k trenérovi: 0%
Povaha:
Stříbrná paní či brečící víla. Gardevoir již sama neví, co je či čím byla. Pamatuje si ztrátu, kterou nedokáže ve svém srdci naplnit. Má na paměti zármutek a žal, kvůli kterému se nedokáže smát. Banshee Gardevoir byl pokémon, který opatroval a staral se o rodinu, dům na kraji lesa. Postupně však rodinu postihlo neštěstí a všichni ji opustili. Ačkoliv Gardevoir hledala, na tomto světě je nedokázala najít.
Nyní Gardevoir hledá novou rodinu, přestože není jednoduché zcela zapomenout na tu starou. Umí vařit a šít.
Útoky:
- Confusion
Další vývin:
Tiše jsem se procházel lesem a to ve dne, ve kterém se něco takového nedoporučovalo. Slyšel jsem spoustu povídaček, o tom co se tento vyjímečný den děje. Zmenšuje se bariéra mezi naším světem a světem mrtvých. To byla asi má nejoblíbenější, i když jak jsem si byl jistý, tak to bylo zcela jistě jenom, protože jsem se ještě s některými mrtvými chtěl rozloučit. Věděl jsem, že se mi to nepoštěstí a tak jsme místo oslavování se procházel lesem a přemýšlel jsem. Z myšlenek mně nakonec vytrhne pláč, který jsem najednou uslyšel. Že by se nějaké dítě ztratilo a teď hledalo cestu domů? Pomyslím si a vyrazím za zvukem. Brzo zjistím, že jsem se mýlil v tom, kdo ten pláč způsobuje. Byl to pokémon, tím jsem si byl jistý, sice jsem netušil jaký, ale tím, že je to pokémon jsem si být jistý dostatečně. Vypadal jako duch, což byla nejspíš věc, která mně pobídla, k tomu abych se přiblížil. Pomalu, nepovšimnut se přiblížím na pět metrů, když se mi pod nohou zlomí větvička, která na mně pokémona upozorní. "Ehm...ahoj, nevadilo by ti, kdybych si k tobě na tento den přisedl?" zeptám se a zůstanu na místě, než dostanu povolení se přiblížit. "Uslyšel jsem pláč a tak jsem si řekl, že zjistím co se děje...stalo se ti dneska něco?" zeptám se ještě.
OdpovědětVymazat//snad nevadí, že jsem to seznamování pojal trochu jináč
Gardevoir koukala před sebe, jako kdyby hleděla na něco... za tebou. V dáli. Někam, kam nikdo kromě ní nedokáže dohlédnout. Když uslyšela tvůj hlas, natočila pomalu hlavu a s prázdným pohledem se zadívala na místo, kde jsi byl. Viděla tě? Slyšela tě.
Vymazat"Jsi..." vyslovil pokémon a natáhl k tobě ruce. V půlce cesty se však zastavila a pomalu mrkla. "Hřeješ," vyslovila. "Tak trochu."
Stále jsem se snažil uvědomit co za pokémona to bylo. Byl to nějaký nový duch, jelikož jsem si nepamatoval, nebo iluze? Bylo možné, že by mně nějaký duch chytil do své mysli a nedaleko by se smál mému počínání?
VymazatHlásek uvnitř mé hlavy mi říkal, že tohle to nebude. Nevěděl jsem sice, kde bere takovou jistotu, ale měl jsem pocit, že pokémon, který stojí přede mnou není iluze. Možná její oči, bylo to co dávalo tomu hlasu jistotu, vypadalo to, jako kdyby byl vnitřně zlomený. "Jsem..." začnu, ale pak se zarazím jelikož jsem si uvědomil, že nevím co přesně bych měl říct. Jsem tu? Přece mně vidí, nebo ne? "Jsem Slaanesh." rozhodnu se nakonec představit. Víc ze sebe nedostanu, jelikož mně zarazí její další slova. Skoro jako kdyby ona mně považovala za vidinu. "No...živí lidé většinou hřejí...když jsou dost blízko." řeknu a opatrně se přiblížím o dva kroky blíž. Nechtěl jsem ji zbytečně vyděsit tím, že bych k ní přiběhl, aby náhodou nereagovala v sebeobraně a neublížila mi. "Jestli chceš, tak si to můžeš sama otestovat?" zkusím ji pobídnout, aby šla sama blíž ke mně.
Gardevoir jen tiše přikývla a dotkla se tě. Její ruce byly chladné a pohyby měla velmi pomalé. Hleděla na tebe a své ruce nechala na místech, kde byly tvé tváře. "Živí," zopakovala. Chvíli na tebe koukala a pak jí ruce jen volně spadly. Nemohlo se říct, že by se odtáhla, jen jako kdyby ruce ztratily své vnímání, svaly ochably nebo se konečně podmanily gravitaci. "Slaanesh," zopakovala. Nyní, když ses mohl již pořádně podívat do její tváře, oči měla rudě červené a obličej vlhký od slz. "Gardevoir... říkali... Silky," vyslovila přerývaně.
VymazatJejí reakce na to, když se zjevně skutečně prokázal jako živý člověk, mně dost zaskočí. Jelikož mi to připomnělo scénu z jediného hororu, který jsem viděl, až do konce. Hádal jsem, že je to něco jako smíšení radosti a s nedůvěrou, že je to skutečně pravda. Možná bych se cítil podobně, kdyby se Mimikyu zbavila svého smutku. Pomyslím si a zaujatě se zahledím do jejích očí, jako kdybych z nich mohl vyčíst víc. Gardevoir, nejsou to většinou vznešeně vypadající pokémoni? Pomyslím si a následně se mi vybaví jeden exemplář, který jsem měl tu možnost vidět na týmových hrách. "Ehm...Silky je krásné jméno." řeknu, jelikož jsem měl pocit, že pokud se Gardevoir psychicky zhrotí, tak to bude kvůli mně. Opatrně zvednu jednu její ruku a položím si ji na masku, na místo, ze kterého před nějakou chvílí spadly. A druhou se dotknu její tváře, čímž jsme vytvořili malý okruh mezi námi. Palcem jí přejedu po tváři a utřu aspoň na jedné straně slzy. "To bude dobré, pomůžu ti." dodám pak, abych ulevil potřebě něco říct.
VymazatPokémon přikývl a zahleděl se na tebe. "Gardevoir... už není Silky. Co je Gardevoir? Umí... vařit. A taky šít šaty," rozmluvila se. Vypadala stále smutně, ovšem již neplakala. Byla přítomna zde, v tomto momentě, ovšem bylo to, jako kdyby prožívala stále jedno a to samé utrpení stále dokola. Co je? Kdo je? Čím byla? Co bude? Nepamatovala si nic, přesto naprosto všechno a aniž by chtěla, pamatovala si a věděla, že vše, co měla, je již pryč a nedokáže se vrátit.
Vymazatuž není Silky? Zopakuji v duchu. "Gardevoir je moc šikovná, když umí tak složité věci. Já šít neumím vůbec a vařit jenom mizerně." okomentuji její schopnosti. Byl jsem rád, že už jí přestaly téct slzy. Sice k úsměvu měla podobně daleko jako Mimikyu bez Ikit, ale i tak jsem to viděl jako velké pozitivum. "Pokud Gardevoir už není Silky...mohla by být Gardevoir Mors? Líbilo by se ti takové jméno?" zeptám se a lehce opřu hlavu o její ruku.
VymazatGardevoir na tebe pohlédla, aniž by mrkla a poté pomalu přikývla. "Mors," zopakovala jenom. "Mors." Tvé opření jako kdyby necítila, ale již nebrečela - pouze se na tebe dívala červenýma očima bez panenek, jako kdyby z tebe duši vyzírat chtěla.
VymazatByl jsem rád, že se jí to jméno zalíbilo, nebo minimálně ho přijala za své. Chvilku jsem počkal, jelikož jsem si nebyl jistý zda nebude chtít něco říct. Místo toho mně jenom tiše pozorovala. Uhnu pohledem, jelikož mi její upřený pohled najednou přišel nepříjemný. "Ehm...nechtěla by Mors...jít se...mnou?" zeptám se, když sklopím pohled a zjistím, že mně stále ještě pozoruje. "Nebo něco uvařit?" doplním rychle, jelikož jsem najednou nevěděl zda jsem to nenadhodil příliš brzo nebo něco podobného.
Vymazat"Jít... s tebou...?" zopakovala otázku. Zadívala se na tebe. "Mors bude tam, kde je domov," řekla tichým hlasem a na další pobídku se zvedla. Nohama se nedotýkala při chůzi země, společně s tmavým šatem spíše poletovala. Zmizela v lese, doslova se rozplynula ve vzduchu, jako kdyby vešla do stínů.
VymazatLehce přikývnu, když zopakuje mou otázku. Mors bude tam, kde je domov. Zopakuji si v duchu, jelikož vzhledem k jejímu chování jsem to považoval za důležité. Okamžik ji pozoruji, skutečně si zachovala kousek z elegancí Gardevoir. Když najednou zmizí, tak se zmateně začnu rozhlížet po okolí, jestli ji někde neuvidím. "Ehm...Mors? Jsi ještě tady?" zavolám, když si přesunu o kousek na místo, kde jsem ji viděl naposledy.
VymazatChvíli se nedělo nic. Pak však vyplula ze stínů a v ruce držela tmavě zbarvené bobule. Jednu vzala a nabídla ti. Fakt, že dalších pár spadlo jejím zahrabáním na zem, to ji už nezajímalo, nevšimla si toho. Čekala, snad jako kdyby chtěla, aby sis bobuli převzal.
VymazatTo, že jak zmizela mně docela vystrašilo, jelikož jsem si najednou nebyl jistý zda se to skutečně děje a nebo jenom mám nějaký divný sen. Slabě si úlevně vydechnu, když se Mors vrátí, přece jenom to zvyšovalo šance na to, že tohle je skutečnost. Okamžik sleduji bobuli, kterou mi nabídla. Pak se, ale s důvěrou, natáhnu a vezmu si nabízenou bobuli. Rukou se přiblížím k masce, když si najednou vzpomenu na něco co mně přinutí zaváhat. Posledně, když jsem si vzal něco od divokého pokémona, tak jsem skončil v železné cele, abych sloužil jako zásobárna jídla pro Litwicka. Byla to zkušenost, kterou jsem si rozhodně nechtěl zopakovat. A přesto jsem měl takové tušení, že od Mors mi nic podobného nehrozí. Vždyť copak by hrála něco podobného? Třeba Ethril by to zvládala bez problémů. Pomyslím si, ale pak si opět postavím hlavu proti opatrnosti a vložím si bobuli pod masku a do úst. Rozkousnu a předtím než ji polknu, tak ochutnám jenom šťávu, jestli mi nepomůže k určení o co se jedná.
VymazatBobule byla na začátek velmi hořká a trpká. Jakmile jsi však začal žvýkat, šťáva byla sladká a chutnala jako zajímavý mix ovoce. Gardevoir se na tebe neustále dívala a opět k tobě přisedla. Prázdný pohled zamířila do svého klína, kde ležely tmavě zbarvené bobule. Nic však neříkala.
VymazatPrvně jsem měl potřebu bobuli vyplivnout, přesvědčen že opět jsem se stal obětí nějakého žertíku pokémona. Naštěstí jsem, ale vydržel a dostal jsem možnost okusit tuto unikátní chuť. "Je to..." začnu a podívám se na Mors. "...dobré." dodám a pak si k ní kleknu. "Mohu si vzít ještě jednu?" zeptám se a pokud svolí, tak si vezmu další bobuli. "Mors...mohu se zeptat...kde cítíš, že je tvůj domov teď?"
VymazatGardevoir na tebe chvíli po otázce pouze hleděla. Pak se však velmi pomalu pohnula a podala ti další tmavý plod. Hleděla na tebe trochu se zájmem.
Vymazat"Domov," zopakovala pomalu. Zahleděla se do lesa. Pak odpověděla. "Daleko. Domov... je daleko."
Mlčky jsem čekal než mi odpoví. Tak trochu mi připomínala povahově velkou Mimikyu a tak jsem na ni nechtěl tlačit a místo toho jsem se snažil vychutnávat chuť druhého plodu. "Myslím, že tomu začínám přicházet na chuť. Nemáš taky hlad Mors?" zeptám se, abych změnil téma. Následně si sednu vedle ní. Chvilku v tichosti přemýšlím nad tím co říct, ale pak se prostě zeptám. "Chtěla by ses mně na něco zeptat Mors?"
Vymazat“Hlad,” zopakovala. Zahleděla se na plody ve své náruči. “Silky... Mors... vařila. Aby nebyl hlad,” řekla. Působila trochu sebejistěji se svým jménem, přestože ji stále přitahovalo něco k tomu říkat si Silky. Také byla přítomnější, schopna se soustředit na to, že jsi tu teď s ní.
Vymazat“Ne,” odpověděla na tvou otázku, pravděpodobně na tu první i na tu druhou.
"A pokud můžu soudit, tak to Mors určitě šlo skvěle." řeknu a podívám se jí do očí. Z toho, že říkala i své staré jméno, jsem si nic nedělal. Přece jenom zvyknout si na nové jméno je dosti obtížné, zvláště pokud se k tomu starému poutali nějaké vzpomínky.
Vymazat"Ehm...Mors chtěla bys být moje kamarádka?" zeptám se a nabídnu jí ruku.
"Kama... rádka," vyslovil pokémon. Chvíli zauvažoval a pak ti podala poslední bobuli do ruky. Popotáhla, utřela si slzy a pak přikývla. Nic dalšího již však neříkala, očividně nebylo co více dodat.
VymazatSlabě se usměji, když mi podá poslední bobuli, kterou rychle přesunu do úst. Lehce ji položím ruku kolem ramen, pokud jí to nebude nepříjemné a řeknu. "Budu ti dobrým kamarádem...chtěla bys seznámit s některým z mích dalších kamarádů? Jsem si jistý, že by ses jim určitě líbila."
VymazatJejí tělo bylo studené a mrazilo, avšak cosi na něm bylo jemné a něžné. Na tvou výzvu pokývala hlavou a zvedla se, jako kdyby si potřebovala upravit šat. Ten sklouzl na zem, splývavě se nadnášel nad zemí, skoro jako kdyby foukal vítr.
Vymazat"Není... nejsem... strašidelná?" zeptala se.
Jak se zdálo její vzhled nebylo to jediné co připomínalo ducha. Bylo to spíš jako obejmout led, než pokémona. Okamžik ji pozoruji. Bylo fakt, že pro některé by to jak vypadala mohlo být strašidelné, ale pro mně, jako osobu s tolika duchy, k tomu pojmu měla daleko. "To ani v nejmenším, naopak ti to sluší." řeknu a sáhnu pro své pokébaly. Okamžik přemýšlím zda Mimikyu, ale nakonec se rozhodnu pro jistotu v podobě Minccino. Mezi námi se objeví Ikit. "Ahoj, strejdo. Jak se máš?" uslyším hned jak se pokémon objeví. "Ahoj Ikit, rád tě zase vidím. Rád bych představil svou novou kamarádku Mors. Mors tohle je Ikit." představím je navzájem. "Ahoj Mors, ráda tě poznávám." zareaguje Ikit s úsměvem.
VymazatGardevoir jen prázdně přikývla. Když se před ní objevila Minccino, instinktivně se rychle zvedla, když ještě Ikita věnovala pozornost tobě. Schovala se za strom a pokémona jen pozorovala z dálky s pohledem plným zájmu, ale i obav. Nechtěla tak nevinné a záři vyzařující stvoření vyděsit.
Vymazat"Ráda... tě poznávám," špitla Gardevoir z dálky. Oči se jí zaleskly něčím, co možná vypadalo jako nostalgie. "Jsi... maličká."
To, kam se dokázala přesunout během té chvilky co jsem mluvil s Ikit mně překvapilo. Ale nechtěl jsem to na sobě nechávat nějak znát, aby Ikit si mé zakoktání při představování nějak špatně nevyložila. Ikit Gardevoir vesele zamává pacičkou, byla jako malé sluníčko, které rozdává dobrou náladu všem okolo. "Noo...kdybych byla velká, tak bych se nevešla strejdovi do náruče." vysvětlí a ukáže na mně, aby vysvětlila koho tím myslí. "třeba by tě strejda taky vzal do náruče." řekne a slabě se zachichotá. "Mors, pojď se se ukázat Ikit. Zvládla i mého Gengara, s tebou nebude mít problém." "Autari, mně nestraší." Prohlásí a pak se podívá na Mors. "Mors, že mně nebudeš strašit?"
VymazatMors opatrně mávla rukou nazpátek. "Do náruče," zopakovala s přikývnutím a pohledem přejela k tobě, jako kdyby si to v ten moment představila.
Vymazat"Strašit..." špitla. Vyšla opatrně ven. Šat jí přitom opět mysteriózně zavlál v neviditelném větru. "Kdo je... Autari, maličká?" zeptala se a sklonila se. Zkoumala Minccino, jako kdyby to bylo nějaké malé, až moc malé stvoření, které potřebovalo ochranu - skoro jako lidé pohlíží na mláďata pokémonů. Nervozita opadla. "Neumím... strašit. Jen šít a vařit," pověděla nazpátek.
"Ehm...no...jo." vykoktám, jelikož přece jenom to byla dost nezvyklá představa. Byl jsem rád, že jsem si nakonec vybral Ikit, přece jenom byli věci, které dokázala nejlépe z celého mého týmu. Na Mors její kouzlo očividně taky zapůsobilo, jelikož brzo vyrazí k nám. Její vlající šat, Ikit spíš překvapí, než vystrašil. Život s duchy ji přece jenom mnohé naučil, stejně tak kamarádství s Mimikyu. "Noo, Autari je náš Gengar. Je vysoký jako ty. Celý fialový a má velké bříško a taky nosí plášť, který mu strejda daroval." nadšeně popíše Minccino. Z mého pohledu to vypadalo, jako kdyby Mors propadla roztomilosti Ikit. "Šít a vařit." zapakuje Minccino a zamyšleně si podepře bradu rukou, jak to vídala často u mně. "A...a Mors, naučila bys mně šít? Prosím? Chtěla bych ušít Mimikyu, kamarádce novou masku, kterou by mohla nosit...strejdo myslíš, že by se jí něco takového líbilo?" "Jsem si jistý, že by se jí to líbilo, zvlášť, když by věděla, že jsi to dělala vlastnoručně."
Vymazat"Gengar," zopakovala Gardevoir. Pak přikývla. Nevypadala nijak zvlášť překvapeně či udiveně, fakt jaksi přijala jako skutečnost. "Strejda..." řekla a znovu se spíše pro potvrzení podívala na tebe. Znovu přikývnutí.
VymazatNad žádostí velmi roztomilé Minccino se Gardevoir pozastavila. Bezeslovase následně zvedla a rozhlédla se. "Jehly. Nitě," promluvila jednoduše. Ochotu projevila, ovšem neměla čím Minccino učit.
Když se na mně Mors podívá, tak slabě přikývnu. Osobně jsem si na to, už natolik zvykl, že mně trochu zaskočilo, že to mohlo někoho překvapit.
VymazatBatoh i po důkladném prohledání, odmítl požadované předměty vydat. "Bohužel, nemám je u sebe. Ale zkusím vám je do budoucna sehnat, aby jste mohli trénovat." Minccino to trochu zklame, že s tím nemohou začít hned, ale jenom přikývne a jináč to na sobě nedá znát. "Nevadilo by ti mně to učit později?" po její odpovědi se na chvilku odmlčí, jestli se nebude chtít na něco zeptat Gardevoir a pak se když tak zeptá. "Máš ráda květiny?"
Gardevoir chvíli sledovala do prázdna a pak se znovu zvedla, aniž by přitom vydala jediný zvuk, ani jedno zašustění. Vznášela se nad zemí, tudíž pod jejími nohami nekřupaly žádné větvičky.
VymazatKdyž se natáhla, mohla svou výškou dosáhnout k nejnižším větvím a přestože již spoustu listí spadlo, poslední oranžové, červené a hnědé kusy stále visely z posledních sil. Ulevila jim, utrhla jeden lístek a poté utrhla stonek. Lehce poskládala a podala poté upravený předmět Ikitě.
"Vějíř. Ne všechno potřebuje nitě... a jehly," sehnula se k Minccino zpátky a opatrně k ní přisunula lístek, jenž jí ležel v tmavých rukách.
"Květiny... Mors má ráda květiny," odpověděla pak.
Se zájmem pozorujeme co se Gardevoir rozhodla udělat. Zdálo se mi, že Mors díky Ikit byla stále víc soustředěnější na to co se děje kolem ní.
Vymazat"Jé děkuji." řekne nadšeně Ikit a opatrně si převezme vějíř, aby si mohla pořádně prohlédnout, jak jej Mors udělala. "Mohla bys se mnou udělat ještě jeden pro strejdu?" požádá s okouzlujícím úsměvem.
"Taky mám ráda květiny. A strejdovi se líbí...orchidej, že?" Podívá se na mně zda je to pravda. "Mors umíš vít věnec? Pokud bychom našli ještě dost květin, tak bych tě to mohla naučit."
Pohlédla na tebe skleněnýma očima a pak se opět zvedla. Natáhla se pro další listy a vyrobila identický vějíř i pro tebe. "Listy jako život," promluvila, když jej předávala tobě do ruky. "Vadnou a nakonec zmizí..." Poslední dovětek spíše špitla než řekla.
Vymazat"Mors neumí věnec. Ráda se ho naučí," odpověděla pak Ikitě a poprvé za celou tu dobu, co jste zde byli, mrkla.
"Ale pak se zase objeví, stejně jako slunce vychází a zapadá." řeknu, když si převezmu vějíř, který pro mně udělala. Slabě ještě přikývnu hlavou, abych jí za něj poděkovat.
Vymazat"Dobře, tak tedy pojďme hledat, ať tě to můžu naučit." řekne nadšeně Ikit a natáhne k ní ruku, aby ji chytila za její a pak vyrazí hledat pozdní květiny. Pár kroků za nimi je následuji, aby se mi neztratili.
Chvíli se pozastavila nad tvými slovy, pak se však obrátila k Minccino. Když natáhla ruku, zaváhala. Pak však Ikitu spíše přitáhla k sobě a zvedla ji do náruče. Držela ji překvapivě zkušeně, jako kdyby již dříve mnohokrát držela malé dítě. Minccino měla krátké nohy, zatímco Gardevoir se nemusela s chůzí ani namáhat.
VymazatTo, že ji gardevoir vezme do náruče Ikit zaskočí, že chvilku se na ni jen zaraženě dívá. Pak se ovšem mile usměje. "Jé...děkuji Mors." Pronese, jakmile se trochu vzpamatuje, lehce se přitulí k Mors, aby se případně nepřevážila. Tuhle pochybnost měla ovšem hlavně, protože neviděla, jak ji Mors drží. Byla to náruč zkušeného pokémona. "Pojďme je hledat tudy." řekne Ikit a ukáže pacičkou před sebe.
VymazatV momentě, kdy se Minccino přitulila, Gardevoir opět zaváhala. Pak však pokračovala na cestě. Na ukázání směru jen přikývla s pársekundovým zpožděním, ještě se však poohlédla po tobě, snad jako kdyby se bála, že se ztratíš.
Vymazat"Neboj, jsem hned za vámi." řeknu, když zahlédnu, jak se na mně podívala. Pokusím se s ní srovnat krok a pak je nenápadně směřovat do zahrady Gracidee, kde by snad mohli stále ještě být květiny.
VymazatMors přikývla na tvé ujištění. Nechala se směrovat Minccino, dávala pozor, kam přesně šli a vydala se tím směrem.
Vymazat"Zdá se mi, že s nošením v náruči máš docela zkušenosti." poznamenám směrem k Gardevoir. "A nechtěla bys Mors, aby ke strejdovi do náruče?" zeptá se nevinně. "Ikit, nevnucuj to. Však víš, že Mimikyu taky nemusí nošení v náruči." "Omlouvám se." řekne upřímně a sklopí hlavičku.
Vymazat"Jsem... těžká. Velká," řekla Gardevoir, čímž poukázala na to, že výškově jsou si s Minccino velmi, velmi odlišní. Také nechodila, tudíž neměla důvod být nošená.
Vymazat"Mors... lítá. Vznáší. Nechodí," vyjádřila se po chvíli.
Na Ikit bylo vidět, že chtěla ještě něco namítnout, ale nakonec se rozhodla nevnucovat. "Chápeme, že Ikit?" zeptám se minccino, abychom tuto záležitost definitivně uzavřeli. "Ale pokud by Mors potřebovala obejmout, tak rád pomohu." dodám, když uvidím, jak se začala Ikit nadechovat. "A teď už se soustřeď Ikit na cestu, ať květinky nehledáme příliš dlouho."
VymazatGardevoir vypadala situací dost zmateně, alespoň vypadala méně neutrálně, než normálně. Ani na jednu nereagovala, pouze se otočila na Ikit, očekávajíc další pokyny, kudy a kam jít.
Vymazat