Právě se nacházíte v tématickém chytání - Léto! Můžete zde chytat jen v létě, rozumí se tím červen, červenec a srpen. U všech regionů jsou roční období stejná.
Zde neplatí chytání speciálními pokébally, ani používání itemů na pokémony! Všechny levely jsou zde náhodné.
Zde neplatí chytání speciálními pokébally, ani používání itemů na pokémony! Všechny levely jsou zde náhodné.
Ve dne = 6 až 20 hodin | V noci = 21 až 5 hodin
| Ve dne... | V noci... | Vždycky.... |
 - Leafeon - Carnivine - Treecko - Totodile - Wingull |
 - Ralts - Staryu - Abra - Jigglypuff - Cleffa |
 - Bellossom - Sunkern |
Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
1. Ralts
OdpovědětVymazat2. Přemlouvám
3. Lilica si sedla na pláž a pozorovala měsíc a hvězdy. Byl pěkný teplý večer a tak byl ideální čas jen relaxovat a dívka měla dobrou náladu, dnešek byl produktivní den, hodně se trénovalo a dost se udělalo. Když v tom něco uslyšela. Otevřela oči a všimla si že asi dva metry od ní byl Ralts.
"Ahoj." pozdravila chovatelka jemným hlasem. Ralts se zarazil, ale potom přišel dva krůčky blíž.
"Já myslela, že Ralts bývají stydliví a plaší. Potřebuješ něco maličký?" zeptala se jemně. Ralts udělal ještě krůček blíž a hláskem, skoro šeptem, řekl: "..Hřeješ."
"Hřeju?" zeptala se potichu, aby nevyděsila stydlivého pokemona. "Víš, mám takovou krabičku, která toho ví hodně o pokemonech, vadilo by ti, kdybych tu krabičku vytáhla a zeptala se jí na tebe?" Ralts se na ni chvíli díval, ale potom pomalu, téměř nepatrně kývl hlavou. Chovatelka vytáhla dextera z tašky, každý pohyb pomaloučký, aby neodstrašila malého pokemona. "Ta krabička mluví, tak se nelekni, dobře." varovala dívka a když měla pocit, že Ralts je připravený, pokusila se dextera ještě trochu ztlumila a potom ho otevřela a dexter začal mluvit, i když byl ztlumený a pokemon to čekal, pořád sebou trhnul. "Ralts cítí emoce pomocí rohu na jeho hlavě, přiblíží se pouze, když cítí pozitivní emoce. Pokud vycítí pozitivní pocity lidí či pokemonů, tělesná teplota Raltse se zvýší." vysvětlil dexter.
Chovatelka pomaličku odložila dextera a potom se podívala na Raltse. "To je to, co jsi myslel, hřejí tě moje dobré pocity?" optala se a stydlivý pokemon pomalu přikývl. Dívka se usmála. "Tak si udělej pohodlí a nech se zahřívat, protože já se cítím velmi dobře." Ralts se po chvíli stydlivě usmál a posadil se asi půl metru od dívky. Chvíli seděli Lilica zavřela oči a užívala si večera a Ralts seděl opodál a jemně se usmíval užíval si hřejivé emoce, které z dívky vycházely. Chvíli ticha narušilo kručení. Chovatelka se podívala na pokemona: "Ty máš hlad maličký?" optala se. Raltsovy tváře trošičku zrůžověly. Chovatelka se usmála: "Mám tu v tašce Grepa berry jestli chceš." Nabídla a vytáhla žlutou berry z batohu. Pomalu ji přistrčila k Pokemonovi. A pak odtáhla ruku. Ralts tam berry nechal chvíli ležet, ale potom přišel blíž, vzal ji a zakousl se do ní. Chovatelka to šťastně pozorovala.
V tichu bylo slyšet jen Raltsovo chroupání bobule a chovatelka se rozhodla začít rozhovor. "Víš, že Ralts je jedno z největších pokemoních překvapení?"
Ralts se zarazil a málem zašeptal: "Vážně?"
"Ano, s tím, jak jste bílo zelení, a Kirliina sukýnka připomíná kopretinu, bych řekla, že jste travní pokemoni." usmála se a po chvíli se usmál i Ralts. "To je pravda, vypadá to tak." Stále to byl téměř šepot, ale bylo to to nejdelší, co Ralts řekl. Po chvíli ticha k chovatelčině překvapení Ralts inicioval konverzaci. "Co byly ty další?"
"Další?"
"Pokemoní překvapení."
"Aha" usmála se chovatelka, která si s překvapením uvědomila že už na Ralt se mluví normálním hlasem a Ralts neutíká. "Třeba to, že Golduck není Psyduck a Psyduck není Golduck."
"Jak to myslíš?"
"Psyduck je žlutý, zatímco Golduck je modrý, člověk by čekal, že žlutý pokemon se bude jmenovat Golduck."
"To dává smysl."
"A potom to, že Sudowoodo je kamený typ."
"Hm?"
"Vypadá jako strom, zase bych mu hádala travní typ." usmála se dívka.
"Opět travní typ." usmál se Ralts
"To je pravda, tobě jsem taky tipovala travní typ." zasmála se lehce dívka.
"Zní to, že toho víš dost o pokemonech." začal Ralts.
"Vím, taky mám čtyři." usmála se trenérka
"Jaké máš?" optal se Ralts.
Vymazat"Hm?" optala se chovatelka.
"Jaké máš pokemony."
"Mám bulbasaura, psyducka, Sandshrewa a Girafariga, ale s jeho ocasem mám občas pocit, že mám pět pokemonů."
"A ty jsi trenérka?"
"Ne, já jsem chovatelka."
"A to znamená co?" optal se zmateně Ralts.
"No, trenér se snaží, aby jeho pokemoni byli co nejsilnější a schopní v boji, koordinátoři chtějí, aby pokemoni i jejich pokemoni co nejlíp vypadali, a chovatelé jako já se snaží, aby se pokemoni dobře cítili, ale já se snažím aby pokemoni byli i silní, protože chci, že chovatelé by se měli snažit, aby pokemoni dosáhli svého plného potenciálu."
"To zní nejlépe." řekl Ralts.
"Všechno má něco do sebe. Trenéři jsou nejsoutěživější a můžou snáze dokázat, kdo je nejlepší. Dobří trenéři a pokemoni se znají tak dobře, že pokemoni očekávají trenérovu taktiku a používají útoky spolu s trenérem, který je sotva dořekne. Koordinátoři nejsou tak oblíbení, co se týče volby povolání, mnoho lidí si myslí, že koordinátoři se zajímají jen o vzhled, ale já věřím, že se snaží vylepšovat pokemoní reputace. Někteří pokemoni jsou automaticky oblíbenější, než ostatní. Když se začínající trenéři mají rozhodovat mezi Eevee a Shelderem, většina si volí eeveeho, ale když před svou pokemoní cestou uvidí mladí trenéři dobrého koordinátora se skvělým Shelderem, trenér se může inspirovat a kdyby došlo na volbu, tak si toho Sheldera vyberou. Ale ano, jsem trochu zaujatá a stejně se mi nejvíc líbí chovatelské povolání. Ale spolupráce lidí a pokemonů je vždy krásná, nehledě na to v jaké formě, pokud je upřímná a oboustranná." Rozpovídala se dívka.
"To zní pěkně." odvětil ralts.
Dívka se odmlčela: "Kdybys chtěl, mohl by ses přidat k našemu týmu."
"Já nevím." odpověděl pokemon zdráhavě.
"K ničemu tě nenutím, byl to jen návrh." odpověděla Lilica. "Byla bych špatná chovatelka, kdybych si snažila držet pokemona, který u mě nechce být. Sandshrewa jsem sice získala soubojem, ale kdybych zjistila, že je se mnou nešťastný, vypustila bych ho na svobodu." vysvětlila trenérka.
"Nechci tě tlačit, takže víš co, nechám před tebou pokeball, a ty si to pořádně rozmyslíš, když se rozhodneš se mnou zůstat, tak si skočíš do pokeballu, a když ne, tak tu můžeme dál sedět a vyhřívat se jako předtím dobře?"
Lilica vyndala pokeball a položila ho na zem. Sama se opřela o kámen a vrátila se k pozorování hvězd, aby dala Raltsovi dostatečný prostor, aby si to mohl pořádně promyslet a udělat, co je pro něj správné.
Ralts místo hledění na pokéball hleděl chvíli na tebe, pak se pokéballu dotkl a zmizel v něm. Gratuluji, chytila jsi Ralts!
VymazatJanet
OdpovědětVymazatLeafeon
Tepig
Vydám se rovnou za nosem a dojdu skoro na louku, kde jsem chytila Pichua. Bylo to na konci jara a teď je léto. Přesto mi to připadá, jako bych ho měla daleko déle. A zároveň mi to přijde jako před hrozně krátkou dobou, kdy bylo jaro. Jdu dál a projdu louku, dnes již není taková, jako byla tenkrát. Je tu vedro a nekvetou zde samé květiny. Nyní tam ale nesmím, zdejší pokémoni mají teď část roku, kdy mají klid a trenéři tam nesmí. Já se vydám dál, když uvidím jinou louku. Na cestičce je na začátku brána, která je porostlá různými rostlinami a má na sobě napsáno: LÉTO. Tam bych nyní mohla. Vstoupím bránou po cestičce do letního areálu. Jdu ještě chvíli po cestičce, když uvidím, že cesta vede k moři, zastavím. K moři se mi nechce. A co bych tam vlastně dělala, vždyť nemám žádného vodního pokémona. A to je chyba. Napadne mne. Mám dva ohnivé, měla bych mít i vodního, kdyby něco podpálili. Potom to ale hodím za hlavu. Tepig z nich má panickou hrůzu. Možná ji nejprve trochu zklidnit… Napadá mne. Vydám se pryč od moře, když dojdu na louku. Je tady strašné vedro a já zamířím ke stromu, protože dělá stín. Jak se tak blížím, zahlédnu v trávě… něco. Pomalu se vydám blíž, když si všimnu, že to je Leafeon, který leží ve stínu.
„Tepig, do boje.“ Zavolám a přede mnou se objeví Tepig. Leafeon se otočí a zamžourá proti nám, zřejmě jsme jí probudili. „Tepig, uhlíky.“ Tepig použije uhlíky a ty zasáhnou rozespalého Leafeona. Ten ale vstane a použije listovou břitvu. „Vyhni se.“ Tepig se nestačí vyhnout a dostane zásah listovou břitvou. „Nárazový útok.“ Řeknu, když Tepig vstane a Leafeon použije nárazový útok. Oba nárazové útoky se střetnou a chvíli se přetlačují a potom vyhraje Leafeonův. Tepig odlétne o kus dál a Leafeon použije listovou břitvu. „Uhlíky, spal to.“ Tepig rychle použila uhlíky a ty spálili listovou břitvu. Než však jsme se stačili rozkoukat, už na Tepig letěla energetická koule. „Vyhni se.“ Zavolám a Tepig se jen tak tak vyhne. „Ohnivý výpad.“ Řeknu náš nový útok a Tepig použije ohnivý výpad, kterému se Leafeon vyhne. Leafeon rychle použije energetickou kouli, ale Tepig se otočí rychleji, než Leafeon čekal/a a Tepig neváhá a použije znovu ohnivý výpad a tentokrát se mu Leafeon nemá šanci vyhnout. Leafeon dostane přímý zásah ohnivým výpadem a klesne k zemi, potom ale vstane a použije energetickou kouli. Tepig se energetické kouli vyhne, ale Leafeon použije rychle druhou a té už se Tepig nevyhne. „Uhlíky.“ Vyhrknu a Leafeon se vyhne uhlíkům a použije listovou břitvu. „Ohnivý výpad.“ Zavolám a Tepig použije ohnivý výpad, prolétne listovou břitvou, kterou spálí a zasáhne Leafeon. „Tepig, nárazový útok.“ Leafeon se vyhne a také použije nárazový útok, kterému se nevyhne Tepig. „Tepig?“ Zavolám na ní a Tepig vstane, ale to už dostane zásah energetickou koulí. Ta jí ale moc neudělá, i když zásah přeci jen pocítí. „Tepig, můžeš vstát?“ zeptám se a Tepig vstane a vyhne se listové břitvě. „Šikovná. Ohnivý výpad.“ Ohnivému výpadu se Leafeon vyhne a použije nárazový útok, kterým zasáhne Tepig, která začala zjišťovat, kde protivník je. „Tepig, rychle, uhlíky.“ Tepig se rychle přímo po zásahu otočí a použije uhlíky a přímo a z bezprostřední blízkosti zasáhne Leafeon. „Skvělý. Ohnivý výpad.“ Leafeon se pokusí vstát, ale nestihne to a dostane zásah ohnivým výpadem. Potom ale vstane a použije nárazový útok, kterým zasáhne Tepig a potom ještě jeden. „Tepig, nárazový útok.“ Druhý nárazový útok se střetne s nárazovým útokem Tepig a nakonec od sebe oba pokémoni odskočí a Leafeon použije energetickou kouli a nárazový útok. Tepig dostane zásah energetickou koulí, ale na poslední chvíli se vyhne nárazovému útoku, uskočí vedle a použije ohnivý výpad, který z boku zasáhne Leafeon. Leafeon spadne na zem a já hodím pokéball. „Pokéballe leť.“
Leafeon se chytila! Gratuluji, chytila jsi Leafeon.
VymazatPřemlouvání Ralts s Charlotte
OdpovědětVymazatPremium ball
Pomalu jsme se procházeli lesem. Charlotte mlčela a uctivě letěla krok za mnou. Naše společná cesta už chvilku trvala a tak jsme se dostali do okamžiku, kdy nebylo co dalšího říct a tak jsme nyní cestovali v tichu. Oba dva jsme si potřebovali utřídit myšlenky a srovnat si to co jsme se o tom druhém dozvěděli. Osobně jsem se s ní stále ještě srovnával, celkově z ní vyzařovala jiná aura, než z mích ostatních duchové. Byla taková hodná, laskavá, ochotná. Skutečně jsem věřil, že jí bůh dal druhou šanci. Z toho co jsem o ní zatím věděl, jsem měl pocit, že se jedná o anděla. Byl jsem tak zadumaný v myšlenkách, že jsem si ani nevšiml, jak ze svahu se začne něco koulet dolů směrem k nám. "Slaaneshi, něco se valí směrem dolů." varuje mně Misdreavus, která narozdíl ode mně sleduje okolí a tak si té bílozelené kouli všimne. Koule poskočí na vyvráceném kmenu stromu a následně se kousek odemně zastaví. Nyní již vidím, že se jedná o pokémona. Raltse, jednalo se pokémona, kterého jsem určitý čas chtěl mít ve svém týmu, jelikož se z něj vyvíjí pokémon, který se mi ještě předtím než jsem vyrazil na cesty strašně líbil. Kdybych měl sebou místo Charlotte, třeba Autariho, tak bych se jej i pokusil chytit, takto...jsem měl pocit, že něco takového není správné. Občas bylo divné, jak nás někteří lidé a pokémoni dokážou ovlivňovat bez toho, aby řekli jediné slovo. Kleknu si ke zmatenému pokémonovi a pomůžu mu se postavit a udržet se na nohou, jelikož se ukáže, že se mu hlava točí tak, že není schopen se teď na nohou udržet. Ralts pozvedne hlavu ke mně a zašeptá. "Onii-chan oni mně shodili dolů." Pokémonův hlas byl stále ještě roztřesený z jeho bolestivého pádu, ale pomalu se dával dohromady. "Neboj pomůžeme ti zpátky a domluvíme jim, aby to už opět nedělali." řeknu mu a nabídnu mu ruku a pak společně pomalu začneme vycházet nahoru. Misdreavus po celou dobu výstupu mlčí, jelikož zjevně nechtěla zasahovat do něčeho, co mám zřejmně pěkně pod kontrolou. Jakmile se vyškrábeme nahoru svahu, přičemž jeden úsek musím dokonce malého Raltse nést, jelikož jeho tělo se nedokázalo vypořádat s téměř šikmým úsekem, tak se rozhlédnu, jestli náhodou nespatřím ty, kteří jej měli shodit dolů. Ovšem nikdo tu, už není. Patrně se schovali, jelikož jim došlo, že bych to mohl nějak špatně pochopit. Ralts ovšem zamíří k jednomu specifickému místu a ukáže na něj prstem. "Tady jsou Onii-chan, tento to udělal." prohlásí zatímco jdu k němu. Když se dostatečně přiblížím, tak zjistím na co ukazuje. Jedná se o kořeny stromu. "Oni ti to udělali?" zeptám se trochu nejistě a Ralts souhlasně pokýve hlavou. "Nastrčili mi to, abych spadl a mohli se mi smát. Ale slyšíš je teď? Tebe se Onii-chan bojí. Řekni jim něco." Trochu zmateně se podívám na Charlotte, jestli by mi náhodou nebyla schopná hodit, nějaké záchrané lano a pomoc mi s tímto. "Nemyslím si, že by na místě byli nějaké těžké tresty, podle mně by měla následovat omluva." Řekne Charlotte a já souhlasně přikývnu. "Pravda myslím, že omluva by protentokrát mohla stačit." přitakám a ještě jednou vděčně na Misdreavus kývnu. Ralts souhlasně přikývne a chvíli mlčky pozoruje kořeny, jako kdyby skutečně čekal, že se mu omluví. Pak k překvapení nás obou se usměje a řekne. "Omluva přijata, děkuji Onii-chan, děkuji slečno." dodá a slabě se nám ukloní. "Ale to nestojí za řeč přece." řeknu a mávnu nad tím rukou. Pomalu se rozejdeme. "Rádi jsme tě viděli." Rozloučí se Charlotte s úsměvem. Taky se s ním rozloučím a pak se opět rozejdeme. "Počkej Onii-chan, nemáš něco k jídlu? Už jsem dlouho nejedl...prosím." Zastavím se a otočím se k němu. "No...něco bych asi najít mohl." řeknu a začnu prohledávat batoh. A nabídnu mu první věc, kterou najdu berry. Další vytáhnu a nabídnu Misdreavus, která poděkuje za nabídnutý pokrm stylem jí vlastní.
Počkal jsem, až Ralts dojí berry, poděkoval mi za jídlo. "Bylo to výborné, už dlouho jsem se tak dobře nenasytil jako dneska." Prohlásí Ralts s úsměvem. Bohužel ho zradí žaludek, který s tím očividně nesouhlasil. A já jsem tak nějak začínal tušit proč. A tak se mu rozhodnu nabídnou ještě sendvič. Ten doslova začne hltat, co je jenom další důkaz o tom, jak musel být hladový. Když dojí i sendvič, tak tázavě zvedne hlavu, tentokrát ovšem již důrazně zavrtím hlavou, jelikož něco takového by pro jeho žaludek nebylo dobré. Pokud byl skutečně dlouho bez jídla, tak by se přejedl a zbytečně by jej vyzvracel. "Co si na chvíli sednou a popovídat si?" Navrhnu, abych jej udržel na chvíli v klidu. Ralts přikývne a tak si oba dva sedneme. "Onii-chan mohl bys mi opět vyprávět o dalekých krajích?" Zamyšleně se zarazím a tak začnu vyprávět o mém setkáním s králem ve věži. "Ty ses setkal s králem, Slaaneshi?" zeptá se, lehce překvapená Misdreavus. "Ano, jeho královská milost mně dokonce i pohostila." řeknu a pak se otočím se zpátky k Raltsovi a pokračuji ve vypravování. Dokonce zapojím i příběh o tom, jak jsem uvízl v Mukovi, když jsem náhodou procházel dveřmi. Tahle příhoda stala dřív, než setkání s králem, ale já si na ni vzpomněl, až teď a tak jsem ji dal až na konec vypravování. Další věc, o které jsem mu vypravoval, nebo spíš jim, jelikož s touhle věcí jak jsem si myslel se Misdreavus ještě nesetkala byli Týmové hry. Vysvětloval jsem jim oběma základní princip, dokonce jsem jej vysvětloval nezatýžený mým osobním názorem. Popisoval jsem ten nejvíc epický boj mezi Rory a Drobkem, který jsem viděl.
Vymazat"Víš brzy půjdeme objevovat další kraje. Nechtěl bys jít tentokrát s námi? Věřím, že bychom se společně naučili spoustu věcí a užili si hromadu zábavy." Navrhnu malému pokémonovi.
Charlotte- 1x tamato berry
Ralts- 1x tamato berry, 1x sendvič
Ralts se rozhodl jít s vámi.
VymazatGratuluji, chytil jsi Ralts!
1/ Ralts
OdpovědětVymazat2/ Přemlouvání spolu s Connorem
3/ Premier Ball,
Byl příjemný podvečer a Leila se procházela ve stínu vzrostlých stromů. Letní neúnavné slunce konečně polevilo, a tak se společně s Connorem vydala na procházku. Došli spolu až na moc pěknou louku, na níž rostlo bílé a žluté kvítí. Tam se Leila s Connorem rozdělili. Connor odběhl do lesa, chtěl si popovídat s divokými pokémony, možná navázat nové přátelství a zahrát si nějakou hru. Jednoduše řečeno toužil po dobrodružství. Společné plnění úkolů s Leilou v letní škole bylo taky zábavné, ale chyběl mu tam ten dobrodružný prvek. Leila ho pouze napomenula, ať nechodí moc daleko a ať je opatrný, než jí malý eevee zmizel z dohledu.
Leila si nemohla nevšimnout obrovského nadšení, které z něj zářilo už od doby, kdy ho vypustila z pokéballu. Usmála se a posadila se doprostřed louky. Byla obklopena nejrůznějším kvítím, které na louce přímo zářilo. Chvilku strávila jeho obdivováním, ale pak zalehla do trávy.
Pozorovala krásnou modrou oblohu a načechrané bílé mraky. Pluly tak pomalu a ospale po obloze, až to začalo uspávat i Leilu. Snažila se tomu odolávat, a tak uvažovala, který mrak se podobá jakému pokémonovi, ale spánek ji nakonec přemohl.
Poslední myšlenka nad kterou uvažovala, před tím než zavřela oči a usnula, patřila květině, které tak krásně sladce voněla. Skláněla se nad dívkou a schovával ji v trávě.
Probudilo ji až jemné šimraní kožíšku na její tváří. Pomalu otevřela oči. Právě se jí zdál nějaký pěkný sen, sice na něj hned zapomněla, ale chtěla se k němu zase vrátit. Promnula si oči a zjistila, že nad ní stojí Connor. Oddechla s, než si všimla úzkosti, která byla vepsaná v jeho tváři. Posadila se a pořádně si eeveeho prohlédla. Nezdál se nijak zraněný, byl pouze pořádně zmatený.
„Co se stalo?“ zeptala se hned a měla špatné tušení.
„Slyšíš to?“ odvětil Leile. Teď byla zmatená i dívka, ale poslechla svého pokémona a zaposlouchala se. Slyšela pouze šumění listí ve větvích a to bylo všechno. Nechápala, na co malý pokémon narážel.
„Nic neslyším. Pouze ticho, “ řekla jen. Pokémon přikývl.
„To je právě to. To ticho je nějaké moc velké, nemyslíš? Nikde žádné houkaní, praskání větviček, štěbetaní ve větvích, nebo nějaké zvuky, které by značily, že tady v lese žijí pokémoni,“ měl pravdu, Leila nic z toho neslyšela. Kdyby nevál mírný vánek a nezpůsoboval šumění v korunách stromů, bylo by na paloučku úplné ticho.
„Za tu dobu, co jsem byl pryč, jsem prošel celý les a nenatrefil jsem ani na jednoho pokémona. Dokonce jsem i volal do lesa, ale nikdo se mi neozval. Musíme zjistit, co se pokémonům, kteří zde žili stalo,“ hořečnatě vyprávěl. Poskakoval na místě, nedokázal vydržet v klidu. Leila přikývla, tohle rozhodně nebylo normální. Už chtěla vstát a oprášit ze sebe zeminu, když se jí za zády ozval tichý hlas.
„Co tady děláte? Copak nevíte, že je to nebezpečné?“ hlas byl milý a jemný, ovšem zněl dost znepokojeně.
Leila se prudce obrátila, v tichu lesa ji neznámý hlas vyděsil. Patřil ale malé roztomilé Ralts. Stála nejistě na okraji louky a pokukovala na ně svýma růžovýma očima, které byly téměř schované pod zelenou ofinou. Na hlavě měla velký věneček z růžových květů. Byla neskutečně roztomilá. Za jiné situace by se kvůli ní Leila na místě rozpustila.
Nyní však budila pouze otázky. Co tady dělá takový bezbranný pokémon sám? Navíc, když celý les je prázdný? A co přesně se tady stalo?
„Pojďte za mnou, není bezpečné tady zůstávat,“ špitla milým hláskem, než zmizela mezi stromy.
„Počkej!“ zavolala na ni Leila. Rudovláska s Connorem na nic nečekali a rozeběhli se za ní. Museli tomu přijít na kloub. Ralts je vedla mezi stromy, a pořád sledovala okolí, jako by čekala, že je někdo napadne nebo se na ně pokusí zaútočit. Nezpomalovala a ani se nezastavovala, a tak nebyla možnost zeptat se jí na všechny ty otázky, které Leilu tížily. Ralts je ale ujistila, že jim všechno vysvětlí, až se dostanou do bezpečného úkrytu. Pomalu se začínalo stmívat a Ralts se tvářila čím dál víc nervózněji. Nakonec se otočila k rudovlásce a eeveemu.
„Bohužel se nestihneme dostat do úkrytu před tím než padne noc. Musíme si najít úkryt někde poblíž, “ oznámila a už se rozhlížela po okolí a hledala něco, co by jim na noc mohlo poskytnout bezpečí. Leila byla pořádně zmatená, měla spoustu otázek, ale neměla důvod, aby Ralts nevěřila. Vážný tón, který zazníval v jejím hlase poukazoval na to, že rozhodně nejde o výmysl pokémona, který by si z nich dělal pouze legraci. To nebezpečí o němž Ralts mluvila muselo být skutečné, rozhodně by to vysvětlovalo, proč byl les tak tichý a prázdný.
VymazatNevěděla přesně, co za nebezpečí jim podle Ralts hrozilo, ale i tak začala hledat místo, kde by mohli bezpečně přečkat noc. Už se chystala obejít velký strom, který jí stál v cestě, když ji napadlo, že by se mohli schovat právě na něm. Strom byl vysoký se spoustou větví. Větve byly navíc dost tlusté, nejen aby je všechny udržely, ale vypadaly dokonce dost široké na to, aby na nich mohli bezpečně přečkat celou noc. Leila zavolala na Ralts a Connora.
Přišli hned, jelikož neodcházeli tak daleko, aby se jeden druhému ztratili z očí. Leila vysvětlila svůj nápad Ralts, ale ta se netvářila nijak přesvědčeně. Kvůli blížící se tmě jim však nezbývalo nic jiného. Ralts si pouze povzdechla a zamumlala si pro sebe, že je to pořád lepší než nic. Přestože Leila byla dívka menší postavy hravě dosáhla na nejnižší větev. A tak tam první vysadila Connora s Ralts, kteří by se tam bez pomoci sami nedostali, než se za nimi sama vytáhla.
Leila kdysi jako dítě milovala lezení po stromech, a tak než se nadáli byli všichni vysoko v koruně stromů. Seděli na prostorné větvi, co nejblíže ke kmeni stromu. Přestože se větev tvářila pevně a stabilně, nechtěla Leila riskovat. Pád z takové výšky, v níž byli, by určitě způsobil něco víc než jen pouhé odřeniny. I Ralts nakonec uznala, že to není až tak špatný úkryt. Strom je zakrýval svými lístky, a tak nebyli vůbec vidět.
„Tak povíš nám konečně, co se tady děje?“ zeptala se Leila po té, co svůj batoh přichytila na vedlejší větev. Ujistila se, že je pevně přivázaný a otočila se k Ralts. Ta seděla naproti ní. Ralts si dala chvíli na čas než odpověděla. Před tím se ještě zhluboka nadechla a podívala se na Leilu a Connora, který se tiskl k Leile. Tak vysoko na stromě si nepřipadal bezpečně.
„V tomto lese řádí nestvůr,“ zašeptala potichu.
„Kdysi byl tenhle les plný všelijakých pokémonů, kteří tady žili šťastně a v souladu. Jenže nyní se všichni schovávají v jihovýchodní části lesa. Jsou tam velké jeskyně, to byl ten úkryt, kam jsem vás chtěla odvést. Tam jsou všichni pokémoni. A důvodem, proč se všichni schovávají, je právě ta příšera. Vychází pouze v noci, chodí po lese. Každou noc se ozývá její hrozivé vrčení. Všichni mají strach, a tak už nevychází ani přes den,“ vysvětlovala co nejtišeji.
„To je strašné. Ale v tom případě, co jsi ty dělala v lese sama, když je to tak nebezpečné?“ nechápala Leila. I přes to, co viděla a co si dívka vyslechla, se jí tomu stále nechtělo věřit. Že tady straší nějaká příšera, to jí připadalo lehce přiřazené za vlasy. Ale kdyby tomu tak nebylo, proč by se jinak všichni schovávali?
„Snažila jsem se najít něco k jídlu, ale nestihla jsem to. Všechny keře poblíž jeskyní už jsou bez plodů, když je tak moc pokémonů z celého lesa jen na jednom místě, mizí jídlo rychle, a tak jsem musela jít dál a pak jsem narazila na vás,“ řekla Ralts.
„Jestli máš hlad, tak ti mohu nabídnout něco ze svých zásob. Jen si vyber. Mám tady nějaké berry, ovoce, sendviče…“ začala Leila vyjmenovávat, co všechno měla v batohu. Ralts se nejprve zatvářila nesměle, ale nakonec si vzala Grepa berry a hladově se do něj zakousla. Connor neodolal a vzal si Oran berry a vzhledem k tomu, že Leila od oběda také nejedla, nabídla si jeden ze sendvičů. A po skromné večeři v koruně stromu se znova pustili do konverzace.
„A to tady nežijí nějací silní pokémoni, kteří by se pokusili to monstrum porazit?“ zeptala se Leila na otázku, která ji už chvíli vrtala hlavou.
„Ne. Všichni mají příliš velký strach, než aby něco podnikli a za chvíli uslyšíte proč. Hne, jak zapadne slunce, začne se ozývat to strašlivé vrčení,“ Ralts se tvářila nervózně. A tak tam seděli, občas si něco mezi sebou špitli a čekali, dokud nezapadne slunce.
VymazatAni se nenadáli a už byla taková tma, že si Leila nedohlédla ani na špičku svého nosu. A pak se to poprvé ozvalo. Hrozivé dunivé zavrčení. Šlo z dáli, ale i tak Leilu pořádně zamrazilo. Vrčení bylo hluboké a rozléhalo se po krajině. Pak bylo chvíli ticho, než se ozvalo znovu. A takhle to pokračovalo celou noc až do rána, než se rozednělo. Hrdelní vrčení všem nahánělo pořádnou hrůzu. Teď už Leila nepochybovala o slovech Ralts.
Connor se k ní natiskl a strávil celou noc v její náruči. Leila netušila, jak ale nakonec se mu povedlo na pár hodin usnout. Leila tu noc nezamhouřila ani oko. Jednak z důvodu, že se bála, aby nespadli ze stromu, který byl navíc dost nepohodlný, a tak by se jí ani dobře nespalo, ale také kvůli nestvůry. Někdo z nich musel zůstat vzhůru a hlídat.
Po té, co se setmělo začala klesat i teplota a Leila si všimla, že se Ralts začala třást. Nebylo to však jen kvůli chladu. Měla také strach. Aniž by Leila něco řekla, po chvíli si ji také přitáhla do náruče. Ralts se nejprve zatvářila rozpačitě, ale pak se uvolnila a nakonec i usnula. Leila celou noc poslouchala tajemné vrčení a tak se zaradovala, když konečně přišlo ráno.
Aby měli jistotu, že je monstrum skutečně pryč, počkali na stromě až do poledne. Když Leila dopadla na zem, zavrávorala. Za celou noc se téměř ani nepohnula, navíc ji tvrdá kůra stromu tlačila do zad.
Ralts se rozhodla, že by měli jít k jeskyni za ostatními pokémony. Leila neoponovala. Přestože se mohla kdykoliv otočit a odejít pryč, jelikož monstrum nebyl její problém, chtěla téhle záhadě přijít na kloub. Nemohla nechat ty pokémony, aby se schovávali v jeskyních napořád. Cesta jim zabrala něco málo přes hodinu, než se k jeskyním dostali.
Nejprve si Leila myslela, že všichni odešli, na první pohled se jeskyně zdály prázdné. Ale když do nich vešli, uviděla všechny ty ukryté pokémony. Nebylo jich tam až tak moc, jak si Leila představovala. Jak se od nich později dozvěděla, ostatní se ukryli jinde v lese a ti, co měli možnost, odletěli nebo se schovali v jezeře. Ale i tak tam bylo dost pokémonů namačkaných na sebe. Vyzařovalo z nich jakési nervózní napětí. Přestože nestvůra chodila pouze v noci, stále si nemohli být jistí ani za bílého dne.
Ralts zamířila do jednoho výklenku ve zdi jeskyně a pokynula Leile a Connorovi, aby ji následovali. Výklenek byl vystlaný suchým listím, jinak byl prázdný. Ralts jim pověděla, že je to místo, kde spí ona. Leila s Connorem se posadili k ní a brzo se k nim přisunulo i pár dalších pokémonů. Potichu si s Leilou povídali, a tak Leila zjistila pár dalších informací o lesním monstru. Většina z nich byly pouze domněnky, anebo informace typu jeden pokémon povídal. Mezi fakta patřilo pouze, že monstrum ještě nikdo nikdy neviděl a že se zde schovávají pouze pár dní.
Leila cítila, jak jsou všichni vystrašení, a tak se rozhodla, že by s tím měla něco udělat. Navrhla, že v noci se vydá najít to monstrum a pokusí se ho zastavit. Po jejím prohlášení ztichla celá jeskyně. Pak se strhla hořečnatá diskuse. Pár pokémonů jí to začalo vymlouvat, jenže pak se postavila Ralts a statečně vykřikla, že jde na výzvědy spolu s Leilou. Connor samozřejmě chtěl jít s nimi, nemohl a ani nechtěl nechat jít Leilu a Ralts samotné. Někteří sice byli proti, báli se o jejich bezpečí, ale bylo ujednáno. Leila se nenechala přemluvit. Jediné, co pak mohli dělat, bylo čekat na příchod noci. Leila potichu seděla a přemýšlela, jak by mohla zaplnit čas. A tak se pustila do řeči s Ralts.
„Bojíš se?“ zeptala se jí dívka. Překvapilo ji, když Ralts přikývla.
„Bojím se, a to docela dost, ale nedovolím strachu, aby mě zastavil. Máš totiž pravdu někdo tomu konečně musí udělat přítrž. Nemůžeme se tady schovávat donekonečna,“ odvětila.
Poblíž stojící treecko zakýval hlavou na souhlas. „Je to přece náš les, ne?“ zvolal. Pár pokémonů přitakalo, ale to bylo všechno. Jestli čekal bouřlivou reakci, tak se jí nedočkal. Pak zmizel mezi ostatní pokémony. Vypadalo to, že pouze Ralts našla odvahu se k nim připojit.
Vymazat„Proč vlastně nosíš ten věneček na hlavě?“ měla další otázku Leila. Jistě, věneček na hlavě Ratls byl pěkný a roztomilý, ale zajímalo ji, jestli nemá nějaký zvláštní význam. Přeci jen, nepotkávala moc divokých pokémonů, kteří by se parádili.
„Je moc pěkný, že? Jsou to moje oblíbené květiny, divoké růže. Nosím ho, protože vystupuji. Jsem tanečnice. Vždycky k večeru se na louce sejdou pokémoni a já jim zatančím. Miluju tanec a zbožňuju, když díky němu můžu rozdávat úsměvy. Bohužel od té doby, co se zde objevilo to monstrum, jsem netančila,“ povzdechla si Ralts.
„Tak to máme podobné povolání. Já jsem totiž koordinátorka. Sice jsem ještě nevystupovala, ale moc se těším, až k tomu jednoho dne dostanu šanci. A neboj se. Brzo si určitě zatančíš znova. Dnes večer přijdeme té záhadě na kloub. Něco se mi na tom monstru nezdá, “ řekla Leila s úsměvem.
„Co se ti na něm nezdá?“ zeptal se Connor.
„Tak třeba to, že se to monstrum tady objevilo jen tak, ale nikdo ho ještě neviděl. Nebo to, že celou noc se vrčení ozývalo v pravidelných intervalech a znělo, že je pořád stejně daleko a že vychází z pořád stejného směru. Také jsem si všimla, že nikde v lese nejsou stopy nebo nějaké jiné známky toho, že by se tam ten netvor pohyboval. Není to snad trochu podezřelé?“ uvažovala Leila a pak se neubránila zívnutí. Noční bdění si vyžádalo svou daň. Ještě chvilku si povídali o monstru, ovšem nepřišli na nic zajímavého, než se Leile začaly klížit víčka. Než si vůbec uvědomila, že se jí oči samy zavřely, už usnula.
Probudilo ji třesení ramenem. Ralts s Connorem se jí pokoušeli vzbudit. Promnula si oči a překvapeně zjistila, že musela spát až do večera. Venku byla tma a zase se z dáli ozývalo vrčení, které způsobovalo, že Leile běhal mráz po zádech. Vstala a oklepala si prach ze šatů. Pak se podívala na Connor a Ralts a zeptala se jich, jestli jsou připravení. Oba přikývli.
Nahodila si na záda batoh a už se chystala vyjít z jeskyně. Pokémoni jim poprali štěstí, než odešli do husté tmy. Postupovali temným lesem, co nejvíc se tiskli k sobě a následovali vrčení. Vrčení sílilo s každým jejich krokem a Leila pomalu ale jistě začínala litovat, že jí vůbec napadlo někam jít. Cítila, jak ji po tvářích stéká ledový pot a mírně se zachvěla.
Každý keř, každý strom, kolem kterého prošli, vypadal ve tmě mnohem větší a hrozivější, než normálně. Leila měla strach, nebála se to přiznat, ale i tak odhodlaně postupovala kupředu. Vrčení bylo tak blízko, až Leila usoudila, že příšera už musí být přímo před nimi. Věděla, že jestli se teď zastaví už nenajde odvahu, aby se vůbec pohnula. A tak, než si to mohla rozmyslet, vykročila rychlými kroky a rozhrnula houští, které jim stálo v cestě.
V měsíčním světle uviděla, že je před nimi obrovská hromada kamení. Vrčivý zvuk vycházel z ní. Náhle se hromada pohnula a poškrábala se na břiše. V ten moment Leila ztuhla hrůzou, než jí došlo, čeho byla skutečně svědkem. Před ní neležely žádné kameny ani vrčící nestvůra. Nic takového. To monstrum, co vydávalo ty příšerně zvuky nebylo ve skutečnosti žádné monstrum. A dokonce to, co slyšeli celou noc nebylo ani vrčení .
Přímo před nimi ležel obrovský snorlax a ze spaní chápal. Jeho chrápání se rozléhalo po lese, a tak dost připomínalo zlověstné vrceni. Leila se neudržela a musela se začít smát svému omylu. Všichni si mysleli, že v lese řádí monstrum, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Rychle objasnila situaci Ralts a Connorovi, kdyby jim to třeba nedošlo. Nemusela však nic složitě vysvětlovat, pokémoni si to domysleli sami. Nechtěli ale snorlaxe rušit, Leila si vlastně ani nebyla jistá, jestli by ho dokázali vzbudit, a tak se otočili zase zpátky směrem k jeskyním. Po cestě si spolu nyní už bez strachu povídali.
Když došli do jeskyně obklopili je pokémoni, kteří chtěli vědět, co se skutečně stalo. Leila se tedy pustila do vysvětlování. Pokémoni jim ze začátku nevěřili. A tak počkali až do rána a šli se na snorlaxe sami podívat.
VymazatSnorlax se ráno probudil, a když se dozvěděl, jaké zmatky v lese způsobil, začal se omlouvat. Nebyla to ovšem jenom jeho vinna.
Všem se jako kouzlem vrátila radostná nálada. Když se všichni společně zasmáli svému omylu, rozprchli se zase po lese, aby i ostatním pokémonům vysvětlili, jak to doopravdy s tou hrozivou příšerou je. Nyní už všichni budou vědět, že noční vrčení je pouze chrápání obrovského pokémona.
Leila spolu s Connorem a Ralts došli na tu samou louku, kde se prvně potkali. Byli sami, ale teď už bylo poznat, že to v lese žije. Leila s Connorem se posadili do trávy, aby mohli sledovat vystoupení Ralts. Slíbila, že jim zatančí. Bylo to něco jako odměna, za to že spolu sebrali kuráž a zbavili les monstra. Leila musela uznat, že Ralts doopravdy nádherně tančí. Pohybovala se pružně a s radostí a než se Leila nadála, byla louka plná pokémonů, kteří Ralts sledovali. A všichni měli na tvářích úsměvy. Ralts dotančila poslední otočku, uklonila se za burácivého potlesku a celá udýchaná proběhla k Leile.
„Jaká jsem byla?“ zeptala se rudovláska a věnovala eeveemu obrovský úsměv.
„Perfektní. Tvé vystoupení bylo bez chyby,“ řekla dívka také s úsměvem a pak vytáhla z batohu Premier Ball. Byl bílý s červeným proužkem, jinak vypadal stejně jako normální pokéball.
„Víš co to je?“ zeptala se Leila Ralts.
Ralts se zatvářila zmateně, ale odpověděla.
„To je nějaký druh pokéballu, ne? A pokébally slouží k chytání pokémonů,“ zazněla její odpověď. Upřeně se koukala na pokéball a čekala, co dalšího z Leily vypadne.
„Přesně tak. A přímo tento pokéball je prázdný. Žádný pokémon v něm není. Ale kdyby si chtěla, může být tvůj. Jestli o to stojíš, tak můžeš pokračovat na cestě s námi. Můžu ti toho hodně nabídnout. Jako třeba tým, který ti může být rodinou. Další dobrodružství podobné tomu, co jsme si spolu prožili, můžu ti pomoct zesílit nebo se i vyvinout, když budeš chtít. Můžu ti ukázat místa, kde si ještě nebyla. A také, když půjdeš se mnou, můžeš vystupovat na obrovském jevišti, aby jsi mohla okouzlit široké publikum. Když se vydáš s námi můžeš zažít spoustu legrace. Nabízím ti to, protože za poslední dva dny, které jsme spolu strávili, jsme se lehce poznali a já su myslím, že jsi úžasný pokémon, který by do mého týmu zapadl. A také bych tě chtěla poznat i víc. Jsi milá a sympatická, odvážná a okouzlující, a proto bych byla ráda, kdyby ses k nám připojila. Rozhodnutí je však jen na tobě,“ vypadlo z Leily. Chtěla Ralts pozvat do týmu a nakonec z toho udělala proslov.
Pak už jenom položila pokéball před Ralts a usmála se. Moc ráda by měla dalšího člena týmu, ale především chtěla, aby se Ralts rozhodla tak, aby byla v budoucnu šťastná.
Ralts se nechala přemluvit. Rozhodla se, že se k tobě připojí!
VymazatGratuluji, chytila jsi Ralts!
1. Staryu
OdpovědětVymazat2. Ivysaur „JD“
3. Netball
//BTW, nesnažím se Staryu určit pohlaví, ale k Staryu víc hodí ženský rod, takže pro zatím pro pohodlnost budu psát jako „o ní“. V pokedexu ani nemá pohlaví, nevím jak se to řeší tady ve hře.//
Lilica si marně lámala hlavu nad JD. „To je poprvé, co se mi vyvinul pokemon. A zvlášť u bulbasaura se jedná o velký rozdíl mezi sílou a rychlostí. Jako Ivysaur ztratil svou Bulbasauří rychlost, ale zase je o dost silnější. Nečekala jsem, že se vyvine právě teď“ Povzdechla si dívka. „Chci, aby si vyzkoušel svou novou fyzickou kondici, před tím, než ho začnu učit nový útok. Ale jeho už nebaví trénovat útoky, co umí, a když se mu nechce, tak ho nijak nepřemluvím.“ brblala si chovatelka a jak přecházela sem a tak se z ničeho nic ocitla na zádech. Lilica se zvedla na loktech, aby se podívala, co se stalo. Všimla si kaluže před její nohou. Když uslyšela šplouchnutí, prudce otočila hlavu a všimla si zlatavého odlesku ve vodě. V tu chvíli dostala nápad.
„Myslím, že pro JDho je nejlepší praktická ukázka toho, že bude muset změnit bojovou strategii.“ Vytáhla z tašky JDho pokeball. „JD pojď ven.“ Povolala ho dívka. „Tak co JD, připraven na menší souboj?“
„Ty se musíš ptát? Já jsem vždy připraven.“ ušklíbl se na ni pokemon. „Kde mám protivníka“
Dívka ukázala na velkou plochu vody.
„To mám vážně bojovat s pokemonem, který se mě bojí tolik, že se schová pod vodu?“ zasmál se JD, když ho slabý proud vody zasáhl přímo do obličeje. Očividně jen posměšný proud a ne útok. „To má být všechno?“ zavrčel JD „A ty jsi jako co, Magikarp?“
Na to z vody vyskočila zlatá figura Staryu. A okamžitě na Ivysaura zaútočila vodním dělem, které ho posunulo o pár metrů dozadu. „Já ti ukážu.“ zavrčel JD. Ale jak se pokusil rozběhnout, překvapila ho jeho vlastní váha a sklouznul na vodě. Toho okamžitě využila Staryu a poslala na něj další vodní dělo, které ho bokem přirazilo na kámen za ním.
„JD,jsi v pořádku.“ optala se chovatelka.
„Jo, jen se potřebuju dostat z kaluže.“ ozval se Ivysaur frustrovaně.
„Už nebudeš tak rychlý s evolucí, ale jsi o moc silnější, než si byl před tím.“ varovala ho chovatelka. „JD použij šlehavý útok a omotej šlahouny kolem těch dvou kamenů, kolem Staryu.“ Dala instrukce Lilica. Ivysaur použil šlahouny a omotal je kolem dvou kamenů, mezi kterými stála Staryu.
„Přitáhni se k ní do nárazového útoku, můžeš použít vodu, kterou po sobě nechala.“ zavolala hned dívka. JD využil šlahounů jako katapult vymrštil se a doklouzal se po kalužině vody až k Staryu, kterou zasáhl nárazovým útokem přímo do středu.
Staryu odletěla několik metrů dozadu, kde přistála ve vodě.
Dívka využila pauzy mezi útoky a křikla na Ivysaura. „Bude pro tebe těžší vyhnout se útokům, ale jsi odolnější a tvoje útoky udělají větší škodu.“
Ale v ten moment už z vody vyskočila Staryu a použila Prudké otáčky. Řítila se vzduchem a rotovala ve snaze narazit do Ivysaura svými ostrými hroty.
„JD nevyhýbej se, sraž ji z kurzu Šlehavým útokem.“ Ivysaur po ní šlehl zelenými šlahouny a srazil ji ze vzduchu.
„Dostaň ji dál od vody.“ křikla na JDho chovatelka. Ivysaur neváhal a rychle omotal šlahouny kolem Staryu a přenesl si ji přes hlavu. Dívka si všimla, že Staryu začíná zářit bílým světle. „JD bouchni s ní o zem, než se zatvrdí.“ Ivysaur s vodním pokemonem praskl o zem. Lilica už chytila do ruky Netball, myslela si, že je to konec zápasu, ale Staryu se nevzdávala a začala se pomalu zvedat. Lilica nevěděla, jestli má Staryu ještě energii na nějaký útok. Ale pokynula Ivysaurovi. „Myslím, že je na čase to skončit. Nárazový útok.“ zavelela.
JD se rozběhl, tentokrát zkorigovaný s velikostí svého těla, přiskočil de Staryu a udeřil hlavou do jejího středu. Staryu byla odražena několik metrů dozadu, kde se narazila o ten samý kámen, na který ona narazila JDho.
Chovatelka si všimla, že kámen v jejím středu začal blikat. Hodila na Staryu Netball a očekávala, zda Vodní pokemon zůstane v pokeballu.
Pokémona se ti podařilo chytit. Gratuluji, chytila jsi Staryu!
Vymazat(Netball slouží pro zlepšení bonusu pro chytání hmyzích pokémonů, počítala jsem ti to jako klasický pokéball a i přesto se pokémon chytil, takže je to v pořádku.)
(Možná je tam chyba, ale v dílně na pokebally se píše, že je netball velmi dobrý na chytání vodních a hmyzích typů pokemonů.)
VymazatAno, to je. Jednalo se o chybu, děkuji za povšimnutí.
Vymazat1. Leafeon
OdpovědětVymazat2. Přemlouvám se Sandshrewem
3. Lilica se rozhodla projít po pláži, na které nedávno chytila Staryu. Léto ubíhá jak voda a pokud nevycestuje, tak bude muset čekat dost dlouho, než se znovu projde po pláži. Sundala si boty a procházela po písčité pláži naboso. Najednou ucítila sladké aroma. Dívka se rozhodla jít za nosem a došla až k pokémonovi vyhřívajícímu se na sluníčku. K jejímu překvapení to byl Leafeon. Pokemon zvedl hlavu, když uslyšel kroky.
„Promiň, nechtěla jsem tě rušit, jen jsem ucítila příjemnou vůni a rozhodla jsem se ji následovat.“
Leafeon se zadíval na chovatelku: „Většina travních pokemonů vydávají nějakou příjemnou vůni, nebo nepříjemnou v některých případech.“
„To ano, ale nečekala jsem tu travního pokemona.“
Leafeon na ni tázavě nadzvedl obočí. „Můj starter byl Bulbasaur, jsem si vědomá toho, že máte rádi sluníčko, a vodu, ale říkala jsem si, že budete preferovat slunění se na louce a jezero. Přece jen slaná voda není pro travní pokemony ideální.“
„Ale přesto ses sem vydala hledat pokemony? Tak jaké jsi očekávala?“ pokračoval pokemon.
„No, nepřišla jsem sem úplně hledat pokemony, spíš se projít. Ale samozřejmě setkání s pokemonem je vždy vítáno…“
„Tak se posaď, stíníš mi.“ Přerušil ji Leafeon.
Dívka si k němu přisedla, když na ni Leafeon pokynul. Tenhle pokemon se chová, jako by mě právě přizval na večeři u královny, pomyslela si Lilica pobavěně.
„Abych se přiznala, očekávala jsem tu vodní, možná zemní typy pokemonů.“
„Vodní chápu, ale nevím, proč bys tu očekávala spíše zemní než travní typy, podle toho, co jsem slyšel, zemní typy moc nemusí vodu.“
„To je pravda, ale mají tu skvělou příležitost s pískem, můj Sandshrew moc rád hrabe, takže písek je pro něj úžasná příležitost. Když už o něm mluvíme, možná bych ho měla vypustit a dát mu příležitost si tu trochu zařádit.“ usmála se dívka a z pokeballu povolala Snadshrewa.
Sandshrew se rozhlédl kolem a k jeho nadšení zjistil, že sedí na písku. Zemní pokemon začal relaxovat a začal svými drápky prohrabovat písek, nejdřív jemně, jako by jen drápky pročesával písek na pláži, ale po chvíli se začal celý zahrabávat do země.
„Sandshrew, nechoď moc blízko k vodě, písek tam může být mokrý, tak dej pozor, kam se prohrabáváš.“ upozornila dívka a pak se otočila zpět na travního pokemona, který jejich interakci pozorně sledoval.
„A co ty tu děláš?“ optala se chovatelka.
„Sluním se a snažím se zahnat nudu.“ odfrkl si Leafeon.
„Když už tu jsme, mohli bychom se Sandshrewem postavit hrad z písku, můžeš se k nám přidat, jestli chceš.“ nabídla Lilica.
„No, je to trochu banální činnost, ale nudu by zahnat mohla.“ rozhodl se Leafeon po chvilce přemýšlení.
„Sandshrew, pojď sem, budeme stavět hrad z písku.“ Zemní pokemon nadšeně přiskočil k chovatelce.
„Mohl bys navršit písek, ať máme dobrý základ?“ optala se dívka.
Sandshrew zajel pod zem a za okamžik začala před chovatelkou a Leafeonem stoupat hromada písku.
„Skvěle. Sandshrew může kolem hromady vytvořit příkop a my můžeme uhladit a zarovnat tu hromadu.“ Navrhla dívka.
Lilica začala rukama uplácávat hromadu písku a Leafeon se k ní přidal, ukázalo se, že jeho dlouhý zelený ocas je k tomu jako stvořený. Mezitím pozoroval Sandshrewa jak se prokopává kolem postupně vznikajícího hradu.
„Ten Sandshrew se chová jako Diglet“ usoudil Leafeon.
„Možná.“ zasmála se dívka.
Společným úsilím se hrouda začala měnit v pěkné architektonické dílo. Lilica po chvíli usoudila, že Leafeon je na stavbu hradů z písku ještě lepší než ona.
Vymazat„Přiznej se, ty už jsi hrad z písku někdy stavěl.“
„Ne, to je jen můj přirozený talent, jsem zvyklý, že mi jde všechno, na co sáhnu.“ pochlubil se Leafeon, tomu se dívka musela zasmát.
Arogantní Leafeon se do stavění hradu vžil, že začal komandovat chovatelku, která mu pomáhala.
„Ne severní věž přece nemůže být vyšší než ta jižní, to nedává smysl… Ten oblouk je naprosto zbytečně široký… Tahle střecha na věži se vůbec nehodí k tomu, jak koncipujeme boční vchod, máš vůbec nějaké estetické cítění?“ Lilica to brala s nadhledem, byla zvyklá na různé povahy pokemonů, takže ji Leafeon nevyvedl z míry. Pro chovatelku pokemonů bylo důležité stát se takovým společenským chameleonem, vycítit jaký typ interakce pokemon potřebuje a přizpůsobit se jeho tempu.
Lilica byla ráda, že se jí podařilo arogantního znuděného pokemona bavit tak, že se naprosto zabral do jejich aktivity. Čím pobavenější hrad byl, tím opatrnější pokemon byl.
„Opatrně na to střešní okno, jestli budeš nemotorná, tak nám spadne celá hotová věž.“ Stěžoval si Leafeon, ale nechal to dívku udělat, přece jen měla lepší šance, protože měla ruce.
„Stop, takhle je architektonické mistrovské dílo dokonáno, ale něco tomu chybí…“ zamyslel se Leafeon. Pokemon a chovatelka udělali dva roky zpět, aby se na to mohli podívat zdálky, oba si dali pozor, aby nešlápli do příkopu, který Sandshrew vytvořil.
„Kde je vlastně ten tvůj Sandshrew.“
„Nechala jsem ho kopat tady po pláži, ať si to tu užije.“
„Mě se zdá, že je ten jeho krtinec docela blízko moři.“
Lilica se ohlédla a zjistila, že Sandshrew je pořád na souši, ale je dost blízko na to, aby se tam za nějakou dobu dostala voda z přílivu. Navečer začal foukat vítr a to způsobilo, že větší vlny dosáhly dál na pláž. Chovatelka se rozběhla a když doběhla k místu, kde Sandshrew skončil s kopáním, zavolala. „Sandshrew, co nejrychleji se vyhrab.“
Sandshrew vyskočil ze země a chovatelka ho čapla a zvedla do náruče těsně před tím, než k nim dorazil příliv. Dívka zemního pokemona odnesla k dostavěnému hradu. „Doufám Saandshrew, že ti tohle nezůstane, pokud se vyvineš, myslím, že Sandslashe už bych takhle neunesla.“
„Co si tam vlastně dělal?“ zeptal se Leafeon, když se chovatelka se Sandshrewem posadila do písku.
„Vybudoval jsem systém podzemních chodeb vedoucích z hradu.“ vysvětlil Sandshrew hrdě.
„Je dobré vědět, že hrad je vystavěný detailně jak nad zemí, tak pod zemí, ale teď se na to pořádně podívejte a řekněte mi, co tomu chybí k dokonalosti.“ zamračil se Leafeon.
Všichni tři se zadívali na jejich výtvor.
„Měl by mít vlajky na věžích.“ navrhl Sandshrew.
„To je nápad, ale kde je vezmeme?“ Přemýšlel Sandshrew.
„Možná když naprázdno použiješ listovou břitvu, mohli bychom použít tvé lístky jako vlajky.“ navrhla chovatelka.
„To není tak špatný nápad.“ poznamenal Leafeon.
Když byli lístky hrdě na vrcholcích hradních věží, na Leaeonově tváři se objevil malý, ale upřímný úsměv.
„Mému umění se nevyrovnáte, ale musím uznat, že jste po dlouhé době zahnali moji nudu.“ poznamenal pokemon a vrátil se ke své arogantní fasádě.
„Tak jestli se nechceš nudit, tak se k nám můžeš přidat.“ Nabídla dívka a vytáhla z batohu dva pokebally. Jedním z nich povolala zpět Sandshrewa a druhý nechala v ruce a nabídla volný pokeball Leafeonovi.
„Většina mých pokemonů je dost akčních na to aby mě udržovali na pozoru, tak jestli se tak často nudíš, tak máš příležitost přidat se k týmu, který ti nedovolí nudit se.“ Usmála se dívka a vyčkávala na Leafeonovo rozhodnutí.
Leafeon si pomyslel, že jít s tebou by mohla být zábava. Rozhodl se, že se k tobě přidá. "Dobrá. Dám tomu pokus," zasmál se. Gratuluji, chytila jsi Leafeona!
Vymazat