Ruiny strážní věže se nachází jen kousek od divokého areálu, kde se vyskytuje spoustu zajímavých a pozoruhodných pokémonů. Kdysi se plochy kolem strážní věže využívali ke speciálním událostem. Již se neví, před čím měla věž chránit či před tím měla varovat - nyní vše, co o tomto místě víme je, že kamenné ruiny připomínají bývalou slávu čehosi, která však vybledla.
 - Skwovet |  - Drifloon |  - Woobat |  - Gastly |
 - Cherubi |  - Pidove |  - Noibat |  - Purrloin |
 - Golett |  - Bounsweet |  - Oddish |  - Ralts |
 - Duskull |  - Rookidee |  - Machop |  - Dwebble |
Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
Podmínky: není
1. Noibat
OdpovědětVymazat2. Mimikyu a Feny
3. Po tom, co náš trajekt přistál u pobřeží Galaru, jako první jsem si všimla úplně jiné vúně, než jaká byla v Sinnoh. Možná se mi to jen zdálo, ale jakobych ve vzduchu cítila… Cítila jsem větší vlhko a možná tu bylo i malinko chladněji? Ale asi to mohla být klidně i má představivost. Ani jsem netoužila podívat se do města, jako spíše na zdejší zajímavosti, které neuvidím v jiných regionech a to, co jsem chtěla vidět jako první, byli ruiny strážní věži. Už bylo celkem pozdě, co jsem ale moc nepostřehla, protože bylo světla ještě dost, kvúli ročnímu období a tak jsem se jednoduše rozhodla tam zajít ihned. S batohem na zádech a s Mimikyu v náručí jsem šla lesem po vyšlapané cestičce, až jsem se dostala na travnaté louky, které obklopovali věž vystavěnou z kamene. Hned vedle jsme dokonce viděli i jezero. Kolem se jemně vznášeli Driflooni a občas z trávy vykoukl i Duskull. Bylo tu ticho… A to se mi líbilo. Neohroženě jsem kráčela k staré stavbě pamatující historii a nakoukla dovnitř skrze díru ve zdi. Huh? Uvnitř byla… díra? Páni… Podívala jsem se nad sebe a tam… no, nic moc. Byli to přeci jen ruiny, tak se nedalo čekat, že to tu bude nějak vyzdobené. Ale líbila se mi atmosféra tady. „Huh? Cože?“ Zeptal se Mimikyu a já se zarazila. „Huh?“ „No, cos říkala?“ „Já ale nic neříkala.“ Zakroutila jsem hlavou. „Zvláštní… Jakobych slyšel něco…“ Podívala jsem se do ruin. „Hmm… Že by zevnitř?“ Zeptala jsem se a on jakoby přes látku pokusil pokrčit rameny. „Hmm, nevím jak je to hluboké… A házet tam něco je nebezpečné…“ Najednou jsem uslyšela i já nějaké slabé volání ze spodu. Nebo to spíše byl slabý pláč? Ozvěna to hodně zkreslovala, nevěděla jsem to určit. „Někdo potřebuje pomoct…“ Řekla jsem rozhodně a pomalu si sedla na kraj díry. Mimikyu si sedl na mé rameno a pevně se malými drápkami držel. Maličko to i bolelo, ale… ale dalo se to vydržet. „Drž se, ano?“ Usmála jsem se na MImikyu a pomalu jsem se pokoušela slést dolú na spod té díry. Mnoho jsem tu ale neviděla, takže jsem se rozhodla pro vyvolání Fenyho. „Ah, kde to jsme?“ Rozhlížel se, protože takové tmavé a vlhké místo nepoznával.“ Heh, Feny, ahoj. Potřebuji tvou pomoc. Zapálíš nám plamínek, abychom něco viděli?“ „Maličkost.“ Vytáhl svúj klacík a hned se na jeho konci objevil oheň. Mnohem lepší. Konečně jsem mohla i něco vidět. Rozhlédla jsem se kolem a snažila se vidět vše. Mnoho skal, které možná spadli z té věže sem. Pak tu byla jenom hlína, ani ne tráva anebo rostliny. Hmm, ale ten tichý hlásek jsem nyní slyšela hlasitěji, takže jsme se rozhodně blížili. „Haló?“ Zavolala jsem a dívala se kolem. Hlásek na chvilku stichl, než se ozval. „P-pomoc…“ Zašeptal někdo a já se snažila najít toho, kdo to mluvil a plakal. Neviděla jsem ale ani člověka ani pokémona. Když jsem se tu ale trochu porozhlédla, viděla jsem nepřirozeně velkou hromadu skal a kamenú a zpod nich… Velmi slabé volání o pomoc. „Feny, pomoz mi!“ Zvolala jsem a snažila se pomalu skály odvalovat na stranu, ale opravdu opatrně, protože pod balvany je nejspíše někdo uvězněn. Jak se ale podle velikosti hromady zdálo, bude se jednat o pokémona… „Hlavně opatrně Feny.“ Řekla jsem, když mi pomáhal s tou sutí. Konečně se objevilo tělo pokémona. Vykoukla na nás fialová packa s křídlem a zanedlouho i vyděšený pohled. Hmm… Tenhle pokémon… „Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se a poklekla jsem na zem, abych ho neděsila. Šlo o menšího pokémona, kterého jsem asi trochu děsila… Vypadal, že je vyděšený… Podíval se na své křídlo, pokusil se jím pohnout, ale moc mu to nešlo. Takže asi v pořádku zcela není… Měla bych ho odvést do střediska, ať se na něj kouknou. Hmm, ale co teď? Létat nemúže… „Bojíš se mě?“ Zeptala jsem se a on jen maličko přikývl. Ani se neozval… No jo. Divoký pokémon v takovéhle situaci.. .Ale zdá se, že rozumí, že mu nechci ublížit. Ale schovával se za zdravým křídlem. Hmm… „Feny, moc ti děkuji za pomoc.“ Usmála jsem se. Možná je to světlo, čeho se
bojí? „Ale mohl by jsi svúj oheň zhasnout?“ „Ah, jistě.“ Přikývl a když nastala opět tma, vydechla jsem si. Chvilku jsem nechala své oči přispúsobit… „Teď natáhnu ruku k tobě a pomalu tě pohladím…“ Oznámila jsem a opatrně před sebe natáhla ruku k pokémonovi… Už si vzpomínám. Noibat. Vždy jsem si ho pletla se Zubatem… Má ruka se pomalu dotkla jeho jemné srsti a pohladila jsem ho. „Nemusíš se mě bát… Nechci ti ublížit, ale pomoct… To křídlo tě moc a moc bolí, viď?“ Pousmála jsem se. Složila jsem batoh a maličko po hmatu jsem našla ještě kus z koláče s hojivými bobulemi a na ruce jsem mu ho nabídla. „Tady. Je to sladké a maličko ti i uleví.“ Alespoň jsem v to doufala. Pokémon váhal, ale zanedlouho z koláče uchmatl kus, odskočil opodál a snědl ho. Poté si šel pro další kousek a já se usmívala. „Co bys řekl na to, že bych se o tebe postarala?“ Zeptala jsem se a po tom, co snědl ten koláč z mé ruky, něžně jsem ho vzala do náruče. Tam moc komfortu ale nenašel a tak mě napadlo… Asi to bylo šílené, ale dát si ho na rameno.Tam se mu líbilo více. Na jednom rameni Noibat a na druhém Mimikyu? Co by ne? „Schovej se mi klidně do vlasú a já vylezu ven…“ Usmála jsem se, upravila si batoh na záda a Noibat si skutečně vlezl do mých vlasú a tak trochu se tam asi zahnízdil? No, to už asi nerozčešu, hehe… „Jak jsi se sem vlastně dostal?“ Zeptala jsem se. „Kameny… padali…“ Ozvalo se z chumáče vlasú a já se usmála. Asi se tam cítí v bezpečí… „A přímo na tebe? Ah chudáčku…“ Povzdechla jsem si. „Postarám se o tebe. Budeš v pořádku. Slibuji.“ Usmála jsem se. „Ale teď je nejdůležitější dostat se ven z téhle díry.“ Snad to nebude tak složité… Pomalu jsem přišela k šikmé zdi z hlíny a pomalu po ní šplhala nahoru. Trochu hlíny a kamínkú mi padalo do obličeje, co nebylo příjemné, ale hezky jsem postupovala nahoru. A Feny lezl zanedlouho po mě, ale ne pode mnou, abych mu neskopla hlínu do obličeje. „Už jsme skoro nahoře… Nepouštějte se.“ Řekla jsem a i když ušpiněná, byla jsem nahoře. Feny to zvládal mnohem lépe než já. „Mockrát děkuji Feny…“ „Kdykoliv.“ Usmál se na mě a já ho odvolala do pokébalu. Ah!“ Vyšla jsem z ruin a podívala se nad sebe. „To už je taková tma?“ Podivila jsem se, protože nad hlavami nám svítil měsíc a hvězdy… Mimikyu, Noibate, koukněte?“ Oba pokémoni se koukli nad sebe, i když Noibat musel napřed vykouknout, a ohromeně užasli. „Krása, viďte… Jako drahokami ve tmě… Je to překrásné.“ Vydechla jsem okouzleně. „No Noibate… teď jdeme najít pomoc pro tvé křídlo a pak… Myslíš, že budeš chtít se mnou zústat a budeš moci být ve své nové skrýši v mých vlasech?“ Řekla jsem spokojená. Nijak mi to nevadilo, hlavně pro to, protože on byl s tímhle místečkem spokojený.
VymazatPoužívám Moon Ball.
VymazatNoibat říká, že není třeba. Je ti moc vděčný za záchranu, ale přeje si zde zůstat. Noibat se nechytil.
Vymazat1. Bounsweet
OdpovědětVymazat2. Misdreavus Misty
3. (Dějově po nákupu v obchodě) Normální pokébal
Jelikož se jednalo o velmi krásné místo, rozhodla jsem se ruiny hodinové věže navštívit znovu. A opravdu ze své krásy tohlr místo neztratilo. Ruiny staré stavby tomuhle místu dodával historický nádech, sluníčko s trávou tady tvořili místo na relaxování a jezero kousek dotvářelo moc krasnou krajinku. Bylo tu i plno pokémonú, které jsem tu minule neviděla. Oddish si hráli v trávě, Machop si s Dwebblem hráli u břehu jezera a... A Pidove podivně nalétával na strom, jakoby na něj útočil a zaslechla jsem tichý vysoký hlásek dívky v nesnázích z koruny. Je to ale jen mnou anebo je tohle opravdu podruhé, co nějak zachraňuju pokémona za poslední dobu? No nic, ale musím vyřešit, co s tím Pidovem. Nechtěla jsem se pouštět do souboje a tak jsem dostala nápad a z pokébalu vyvolala Misty. "Ahojky." Pozdravila jsem jako první, abych upoutala její pozornost. "Chceš si trochu postrašit?" Zeptala jsem se s úsměvem. „Ano, ano moc ráda.“ Řekla Misty nadšená. „Koho? Koho?“ Zeptala se zvědavě. „Tamtoho Pidova.“ Usmála jsem se. „Třeba by ses mohla schovat do té koruny stromu a udělala malé bafiky baf?“ Zasmála jsem se. „S radostí!“ Řekla Misty a brzy se tak i stalo. Misty se nenápadně prodrala větvičkami a čekala na svou chvilku. Pidove udělal ještě pár náletú, až najednou... Začal rychle letět ke stromu, v tom Misty vyskočila z listí a udělala strašidelný duší obličej. Pidova to překvapilo i vyděsilo a tak neváhal ani minutu a odletěl pryč. Musela jsem se zasmát maličko. „Skvělá práce Misty.“ Zvolala jsem. „Mám postrašit i toho pokémona tady?“ „Ne ne, Misty, to už je v pořádku. Nechceš si prohlédnout třeba ty ruiny tady?“ Mohlo by sej í tam líbit. „Huh?“ Podívala se na ruiny, které předtím přehlédla a jen jsem viděla, jak se jí rozšířil pohled a na nic už nečekala a letěla ke stavbě, kterou postavili lidé, aby si jí mohla hezky prohlédnout. Moc sej í líbila. „Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se pokémona, který se schovával v listech. „J-jo. Děkuju, ale nebylo to nic, co bych nezvládla.“ „Je to celkem běžné?“ Zeptala jsem se a poohlédla se po dalším pokémonovi, co by si takový náletový útok vyzkoušel. „Jo. Zvykla jsem si.“ Pokémon seskočil se stromu a já si ho... vlastně jí mohla lépe prohlédnout. Hmm? Zdá se mi to anebo... Jsem zacítila takovou příjemnou vúni? Že by to byla ona? „Jsem Hotaru, těší mě.“ Usmála jsem se mile. „Bounsweet.“ Představil se ten drobný pokémon, který tak sladce voněl. Páni... Není divu, že vzbuzuje zájem jiných pokémonú. A asi celkem povzbuzuje i apetit, jak se zdálo. „Být zvyklá na takové něco není asi nic lehkého, viď?“ Zeptala jsem se a sedla si ke stromu a Bounsweet si sedla taktéž k jeho kmenu. „Není, ale ne že by to člověk jako ty pochopil.“ Řekla a já se pousmála a začala jsem Mimikyu na mém klíně hladit. „Vím náhodou celkem dost o těhle věcech.“ Pousmála jsem se. „Když jsem byla malá, děti mě uměli šikanovat.“ „Huh? Proč?“ „Protože jsem byla jiná.“ Otočila jsem se na ní a ukázala jí své oči. „Časem ale přestali. Dokonce se i omluvili.“ Usmívala jsem se. „A teď jsem ráda za to, že jsem takhle odlišná.“ „Ale to není to samé...“ Řekla ihned Bounsweet. „Ne, není. Jen tím chci říct, že... Aspoň trochu rozumím, jaký je topocit, když nejsou věci zrovna fér.“ Chvilku bylo ticho. „Co ti pomohlo nejvíce se dostat přes to.. um... Šikanování.“ „Přátele. Přesně tak lehce jak to zní to je.“ Řekla jsem spokojená. „Našla jsem si kamarádku, která mi řekla, že mé oči jsou krásné. A když mi to opakovala pokaždé, když jsem se zeptala, co si o nich myslí, tak jsem začala věřit tomu, že to bude pravda. Potom i čas velmi pomohl. Hezky jsem se soustředila na svou budoucnost a školu a tak... Jednoduše, přestala jsem myslet na sebe a svou situaci a ona se časem postupně spravila sama.“ „Hmm... Možná, kdybych se evolvla, tak... tak by mě potom už nijaký pokémon nechtěl sníst.“ Řekla Bounsweet celkem zajímavou myšlenku.
„Evoluce by ti pomohla, ale není to tak, že jsi i takhle bezmocná, ne?“ Usmála jsem se. „Jen to, že jsi drobná, neznamená, že jsi neschopná. Podívej se třeba na Misty. Není nijaký velikán, ale i přesto dokázala toho Pidova odehnad, viď?“ „No... j-jo, to je pravda. Ale jen díky tomu, že jsi jí řekla co a jak.“ „Jsem její kamarádka a taky koordinátorka. Co je na tom špatného vyslechnout si radu někoho? Anebo prosbu, návrh. Není to tak, že jsem jí přinutila jít cokoliv udělat. Jen jsem se zeptala, zda by toho Pidova nechtěla vyděsit, protože vím, že takové malé vystrašení je pro ní legrace. A zároveň jsem tě chtěla před tím pokémonem ochránit.“ Pousmála jsem se. „Koordinátorka? Co to je?“ „Jak jistě víš, po světě chodí trenéři, že?“ Řekl Mimikyu a já se usmála. „Uhm.“ Bounsweet přikývla. „Ale krom nich existují i koordinátoři a chovatelé.“ Začala jsem vysvětlovat. "Trenéři se soustředí na sílu pokémona a jeho bojové schopnosti. Koordinátoři na prezentaci a na dojem. A chovatelé? Ti se snaží hlouběji chápat chování pokémonú, jejich povahu, starají se o ně.." "To zní celkem srabácky..." "Já si to nemyslím. Jen to, že se chovatelé nespecializují na sílu neznamená, že jejich pokémoni nemohou být silní. Taky to neznamená to, že jsou slabí. Například, já si nejsem zcela jistá, jak se starat o vajíčko, kolikrát mám problémy najít řešení a odpovědi na otázky pokémonú. A to oni zvládají." Usmála jsem se. "Nikdy není potřeba nikoho podceňovat." "A... co vlastně chcete dělat?" "Myslíš teď?" Zeptala jsem se, když Bounsweet položila svou otázku. "Ne, jako... tak prostě." "Hmm. Bavit se. Pújdeme se podívat na hřiště a taky navštivime posváný berry kopec a..." "Hnnnn!?" Zarazila se Bounsweet. "P-pozvátný berry kopec?" "Ano." Usmála jsem se. "Zajimají tě berry?" "Maličko. Prý vypadám jako nějaká berry... takže by mě zajimali." "Tak pojď s námi. Když tam pújdeš sama, nebude to taková legrace." Usmála jsem se na Bounsweet. "Dobrých pokémonú se vždy mnoho vejde." Navrhla jsem a vytáhla jsem prázný pokébal. "A pokud by jsi chtěla, určitě ti pomohu zesílit, aby si na tebe už žádný létající pokémon netroufl." Řekla jsem sebejistě. "Slibuji."
VymazatBounsweet ti ještě tolik nevěří, ale za úplatek jídla se k tobě přidá. Gratuluji, chytila jsi Bounsweet!
Vymazat