Pláž Hano je známá turistická oblast. Žije tu mnoho divokých pokémonů, ale jsou skryté většinou pod pískem. Mnoho turistů sem jeden kvůli super hotelu Grand Hano, který je známý luxusem, rovnající se 100 000 Yenů za pokoj na den. Jinak moře je tu bezpečné, jen dávejte pozor na vlny!
 - Staryu |
 - Tentacool |
 - Gyarados |
 - Goldeen |
 - Sandygast |
 - Barboach |
 - Pyukumuku |
 - Wingull |
 - Psyduck |
 - Shellder |
 - Basculin (Blue) |
 - Pelipper |
 - Finneon |
 - Wishiwashi |
 - Basculin (Red) |
 - Leafeon |
Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
Podmínky: není
//Píšu to současně se zápasy v rámci letní školy, ale herně jsme pochopitelně už po těch zápasech žejo. Aby v tom nebyl bordel. :D
OdpovědětVymazat1. Sandygast
2. Lillipup
3. … - Ultra ball
Po náročném zápasení v rámci šestého týdne letní školy jsem vyhledal nádhernou pláž Hano, abychom si na ni zašli odpočinout. Všichni tři pokémoni si to zasloužili a já sám jsem se chtěl od stresování se v rámci zápasu zrelaxovat. Squirtle si šla hned zaplavat a Tepig se proběhl podél pobřeží, zato Lillipup se usadil vedle mě, který jsem se rozvalil v písku a tiše mžoural na paprsky slunce, jež byly silné, přestože se už schylovalo k večeru. Díky tomu tu i nebylo už tolik lidstva a měli jsme docela klid.
„Byl jsi dobrý, Lillipupe. Vím, že to nebyl jednoduchý zápas a pochvalu si zasloužíš stejně jako ti dva, kteří běhají někde u vody,“ promluvil jsem najednou a usmál se na štěně vedle mě. Lillipup tiše přikývl a spokojeně oddychoval, jak si užíval klidu a i docela ticha v rámci pláže. Najednou se však naježil, zvedl se a začal štěkat na písek, na kterém předtím ležel. Nervózně jsem pokoukl po ostatních pokémonech, ale byli docela daleko, tak jsem je tam raději nechal a nechtěl jsem je zbytečně lekat – zkrátka to bylo na mě a Lillipupovi.
Ve chvíli, kdy jsem svůj pohled zamířil zpět na místo, kde Lillipup ještě před momentem ležel, se z písku vynořil obličej a postupně i ruce a nohy. Byl to pokémon! Z písku! Lillipup nepřestával štěkat, ale to stvoření před námi jen obranně zvedlo ruce a pokusilo se o úsměv. „Já vám neublížím, jen si na mne tohle roztomilé štěně lehlo a nebylo to zrovna příjemné.“ Pronesl tiše ten hrádeček z písku, a když se pokusil Lillipupa pohladit, ten zavrčel a ustoupil o kousek stranou.
„Tak se na tebe podíváme,“ pověděl jsem už klidněji, usadil se zpět do písku a vytáhl pokédex. „To je v klidu, Lillipupe. Pojď vedle mě.“ Poklepal jsem na místo v písku vlevo ode mne a zkoumal pokédex. Něco mi však na tom Sandygastovi (jak jsem nyní už věděl) přišlo divné. Neustále jsem koukal na obrázek v pokédexu a na Sandygasta. „Už vím!“ Zvolal jsem najednou, až oba pokémoni vedle mě nadskočili. „Sandygaste, tobě chybí lopatička!“ – „Ach ano, to máte pravdu, bystrý trenére. Byly tu nějaké malé děti a mou nejdražší lopatu mi sebrali, ach ach.“ Tenhle pokémon promlouval neskutečně zvláštně, ale já se rozhodl, že se mi líbí. Vzbudil ve mně zájem. „Tak ti ji pomůžeme najít. Určitě tu někde bude, protože si ji těžko odnesli domů.“ Povzbudivým tónem jsem něco málo zamumlal a usmál jsem se, což Sandygast vzal opravdu nadšeně a barvitě nám poděkoval: „Ó já vám děkuji, jak jste laskavý.“ Lillipup už s ním byl taky v pohodě, a tak jsme začali procházet podél celé pláže a hledat lopatu posedlého hradu z písku – totiž už pokémona.
Squirtle s Tepigem jsem stále poočku sledoval a s něčím si házeli, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost – když byli v pořádku, nebyl ostatně ani důvod. Hlavní pro mne bylo najít tu lopatu toho pokémona. Slunce pomalu, ale jistě zacházelo, lidé se trousili do svých domovů, a když už jsme ještě někoho potkali, na lopatu jsem se jich ptal, ale nikdo o ní nic nevěděl. Už jsem začínal ztrácet naděje, ale ještě nám zbývala druhá polovina pláže. I tam jsme nic nenacházeli a já se alespoň rozhodl, že ukončím hrátky Tepiga se Squirtle, protože se blížila doba, kdy bychom se měli vydat domů.
Jak jsme se tak blížili k těm dvěma u vody, začínal mi být předmět v rukou mojích pokémonů zvláštní. Vlastně něčím povědomý, jako by to bylo přesně to, co hledáme – a opravdu, byla to ta lopatička. „Squirtle, Tepigu, tohle je Sandygast. Lillipup si na něj lehl a my tu celý zbytek odpoledne hledali jeho lopatičku, se kterou si shodou okolností hrajete.“ Sandygast se pokémonům uctivě představil a poprosil je o lopatu, kterou mu Squirtle ochotně vydala. „Děkuji vám, jste moc hodní, že jste mi pomohli.“ Já přikývl a byl jsem rád, že jsme to takhle zvládli.
Nastala však ta chvíle ticha. Chvíle, kdy bychom se měli rozloučit a každý se rozejít svou cestou. Postupně jsem vzal do pokéballu Tepiga, Lillipupa a Squirtle si výjimečně posadil na rameno, ať se taky se mnou projde. „Tak… My asi pomalu půjdeme.“ Sandygastův úsměv z písku se restrukturalizoval na takový podivný škleb, ze kterého toho moc vyčíst nešlo, ale radostné to rozhodně nebylo. „Odpoledne jsme si s tebou fakt užili a jsem rád, že už máš svou lopatičku.“ – „Byli jsme na mne opravdu hodní a jsem neskonale vděčný dnešnímu dni, který mne vás sem přivál. Jak přijde noc, vždy se všichni pokémoni z okolí stáhnou do svých domovů a já tu bloumám nocí do chladných letních rán, která se mění v dny, jež končí stále a stále stejně…“ Byl jsem dost překvapen tím, co Sandygast pronášel – jako kdyby přeříkával text nějakých starých knih, ale něco mi na něm stále připadalo… Pozoruhodné. Zajímavé. Skvělé.
VymazatA tak jsem tedy vytáhl Ultra ball a ukázal ho Squirtle. Ta mlčky přikývla a bral jsem to jako souhlas. Položil jsem ho mezi nás a Sandygasta. „Tak mne… Vlastně nás napadlo. Nechtěl bys pokračovat s námi? Všichni čtyři bychom určitě uvítali nového parťáka mezi nás, a když už tě všichni známe, byla by škoda tě tu nechat. Rád ti nabídnu domov, Sandy.“ Zakončil jsem svou řeč přezdívkou, kterou bych mu rád dal a povzbudivě kývl hlavou.
Vyrazí s námi Sandygast „Sandy“ na cestu?
Vyrazí! Sandy byl z přezdívky tak dojat, že se nechal ve svých myšlenkách překřtít.
VymazatGratuluji, chytil jsi Sandygast!