Louka Melemele je malá louka, nacházející se poblíž Route 3. Louka je věčně časů rozkvetlá všelijakými květinami a travinami. Skrývají se zde pokémoni všech levelů i forem. Důvod, proč je louka tak mírumilovná a nezničená je ten, že se tu prochází Ultra Beast, chránící všechny živé tvory žijící na louce. Jižně od louky, když půjdete pár minut pěšky, narazíte na pobřeží Kala.
 - Cottonee |
 - Petilil |
 - Oricorio (Baile) |
 - Togedemaru |
 - Cutiefly |
 - Combee |
 - Oricorio (Ha'u) |
 - Chikorita |
 - Flabébé |
 - Ledian |
 - Oricorio (Pom) |
 - Hoppip |
 - Butterfree |
 - Cleffa |
 - Oricorio (Sensu) |
 - Sunkern |
Pro chytání do komentu napiš:
1. Pokémon, kterého chytáš
2. Pokémon, kterým chytáš
3. Průběh chytání + jakým ballem
Podmínky: není
1/ Přemlouvání (přítomen Alolan Vulpix)
OdpovědětVymazat2/ Oricorio (Sensu style)
3/ Níže. Využívám Premium ball.
Jelikož jsem měl chvíli času, rozhodl jsem se prohlédnout si Alolu. Obdržel jsem recept od profesorky Burnet, což vyústilo v situaci, kdy jsem si mohl projít okolí a sehnat věci k vyrobení speciální tradiční delikatesy.
Tento ostrov byl dokonalým tropickým rájem pro žijící pokémony, kromě vedra a neustále pražícího slunce, na které jsem si brzy zvykl, mi nic nevadilo. Přemýšlel jsem, kde začnu a po chvíli jsem si uvědomil, že Moomoo mléko již v arsenálu mám.
Přemýšlel jsem, kde sehnat med a nakonec jsem došel k tomu závěru, že si povolám partnera. Vyhodil jsem pokéball do vzduchu a vyčkal na bílého pokémona, aby se zjevil. Když se nesměle stáhl zpět, usmál jsem se na něj.
“Neměj obavy. Vím, že se tolik neznáme. Nechci se tě na nic ptát nebo tak něco. Jen tu buď se mnou, ať nejsem sám,” pověděl jsem a zabořil nos do receptu. Nebylo v něm napsáno, kde ho nalézt.
Vyšel jsem ven na tržiště, abych se zeptal obyvatelů. Na tržišti bylo jako vždy veselo. Vulpix šel za mnou a se zájmem se díval okolo sebe, jako kdyby spatřil divy světa.
“Neztrať se. To bych byl nerad,” špitl jsem k němu. Vulpix přikývl.
Od jedné ženy jsem se dozvěděl o louce plné květin a nektaru. Kde víc hledat med než na louce plné květin, že?
Najít dopravu na ono místo nebylo až tak složité, jak jsem si původně myslel. Skončil jsem nedaleko na cestě, kde jsem vystoupil a cestu na louku jsem si musel už užít sám.
“Slyšel jsem o známém filmu v Alole. Detektiv Laki? Či jak to bylo,” začal jsem konverzaci zničehonic. Přímý pohled na Vulpix by ho mohl vystrašit, tudíž jsem se mu vyhýbal.
Také jsem věděl, že je to samec. Pokédex mi to pověděl, ovšem Vulpix o tom nevěděl, tudíž jsem hrál, že o jeho pohlaví zatím nevím nic.
Jak jsem očekával, zůstal potichu celou cestu k louce. Vystoupil jsem a poté se obrátil na Vulpixe. “Je tu vysoká tráva. Bude ti vadit, když tě vezmu? Aby ses neztratil. Jednak budeš mít omezené zorné pole vysokou trávou, jinak pro tebe bude velmi složité cestovat za mnou,” pověděl jsem. Pokémon se stáhl zpět, pak na mě však pohlédl.
Natáhl jsem k němu ruce a když jsem zjistil, že se Vulpix nechal, byť se mi vyhýbá pohledem, zvedl jsem ho do náruče.
“Nebylo to až tak složité, ne?” zazubil jsem se na pokémona. Dával jsem pozor, kam šlapu, a pak pokračoval hlouběji na louku.
“Vítejte na louce. Copak zde pohledáváte?” ozval se umělecky zabarvený hlas. Otočil jsem se. Měl jsem pocit, že jsem něco podobného již viděl, ovšem netušil jsem, kde.
Pak jsem si vzpomněl. “Ty jsi Oricorio.”
“Oh? Zdá se, že ty znáš mé jméno, ale já neznám tvé.”
“Není to tak, že bych znal tvé jméno. Znám tvůj druh. Jméno nemáš,” zazubil jsem se.
Oricorio na mě pohlédla s lhostejným pohledem. Jelikož jsem se s ní již dal do řeči, nemohl jsem riskovat to, že mi unikne můj zdroj informací. “Hledám med. Nachází se na tomto místě?” zeptal jsem se přímo. Pochyboval jsem, že mi to Oricorio dobrovolně řekne.
“Med? Nikoliv,” pověděla. “Pokud nemyslíš nektar. Toho je tady spoustu.”
Med? Nektar? To samé. Rozhlédl jsem se a všiml si rostlin, z kterých kapalo cosi. Hádal jsem, že to bylo to, co jsem potřeboval.
“Hádám, že ti bude vadit, když si nějaký vezmu,” ušklíbl jsem se. Oricorio přikývla.
“Samozřejmě. Pokud chceš nektar, musíš nejdřív přese mě. Nektar patří všem těmto pokémonům, nemůžu ti ho jen tak vydat,” pověděla.
Povzdechl jsem si. Z nějakého důvodu jsem to čekal. “Nevypadáš na někoho, kdo by rád zápasil,” podotkl jsem.
Oricorio zvedla cosi, co vypadalo jako vějíř a usmála se, až jsem na chvíli zaváhal při pohledu do jejích očí. “Věř čemu chceš,” řekla.
Strategicky pro mě bylo nevýhodné zápasit. Měl jsem terénní nevýhodu - každý ví, že na domácím hřišti se hraje nejlépe. A tohle nebylo moje domácí hřiště.
“Slyšel jsem, že vy Oricorio umíte skvěle tancovat,” řekl jsem.
Hrdost Oricorio popadla a přikývla. “To je pravda.”
“Pojďme tedy tancovat.”
“Tancovat?” zamrkala Oricorio.
VymazatHrála mi do karet. Získal jsem si její pozornost. Tajemně jsem se usmál a přikývl. “Tancovat,” potvrdil jsem. “Kdo ukáže exotičtejší tanec, vyhraje. Kdo vyhraje, získá med.”
“Nektar,” opravila mě Oricorio. Pak přikývla. “To zní jako dobrý nápad. Pokud vyhraju já, odejdeš a nikdy se nevrátíš,” usmála se.
To jsem plánoval tak či tak, pomyslel jsem si. “Platí,” kývl jsem.
Oricorio mi dala čas na to si vymyslet tanec. Ona sama trénovala celé dny a celý život. Sázel jsem na to, že jsem řekl exotický tanec. Snad porotci budou hledět na správné atributy.
Posadil jsem se ke stromu a pustil sněhově bílého alolanského Vulpixe zpátky na zem. Povzdechl jsem si. “Promiň, jsi moje poslední šance,” zamumlal jsem.
Vulpix sebou trhl a šokovaně na mě pohlédl. Přikývl jsem, abych potvrdil, že slyšel dobře. “Přemýšlel jsem, co jsem měl říct. Nic mě nenapadlo, řekl jsem exotický. Počítal jsem rovnou s tím, že mi pomůžeš, takže jsem sobecky nehleděl na tvůj názor,” zasmál jsem se. Hledal jsem ve Vulpixových očích zmatek nebo hněv. Nic takového jsem však nenašel.
Místo toho jsem našel pochopení. Vulpix pomalu přikývl.
“Pomůžeš mi?” zamrkal jsem překvapeně.
Znovu přikývnutí. Popadlo mě takové štěstí, že jsem zvedl Vulpixe do vzduchu a objal. Když jsem si to uvědomil, rychle jsem se odtáhl.
Odkašlal jsem si. “Za to se taky omlouvám. Vysvětlím ti, o co půjde…”
Oricorio na nás již čekala. Pohrdavě na nás koukala. “Jste připraveni?” zeptala se. Pohlédl jsem na Vulpix a pokémon přikývl.
“Jsme připraveni.”
Oricorio začala se svým vějířovým tancem. Měla tak ladné pohyby, že jsem z ní nedokázal odtrhnout oči. Měl jsem pocit, že v jejím tanci bylo něco víc, cosi spirituálního, hlubšího.
Když svůj tanec dokončila, pobídla nás. Mezitím se seběhlo i několik dalších pokémonů, kteří byli okouzleni tancem Oricorio. Začal jsem pochybovat, že ji dokážeme trumfnout, naštěstí mě Vulpix uklidnil svou packou.
Přikývl jsem. Zvedl jsem dramaticky ruku, čistě pro efekt. “Vulpix, powder snow!”
Vulpix vyfoukl sníh a vytvořil ledovou plochu. Opatrně se na ni pak svezl a začal se po ní klouzat. Byl zprvu velmi nesmělý, avšak poté se dal i do spirál.
“Můžete se přidat. Cílem tance není ukázat, jak dobří v něm jste. Cílem je tancovat s přáteli,” pobídl jsem okolní pokémony. Někteří vyběhli na led rovnou, jiní se odhodlali až po chvíli. Pokémoní skupinka se na ledě klouzala dokud efekt powder snow zcela nezmizel a nezůstala po něm jen mokrý louže v trávě.
Oricorio vypadala v šoku, avšak poté sklopila svůj vějíř.
“Dobrá. Uznávám, vyhráli jste,” přiznala.
Nejdříve jsem si myslel, že to myslela sarkasticky. Její smířený pohled však potvrzoval, že svá slova myslela skutečně vážně.
“Vulpixi, zvládli jsme to!” zvolal jsem. Vulpix se jen usmál a já začal přemýšlet o tom, zda byl pyšný ze svého výkonu či z toho, že jsem na něj byl pyšný.
Oricorio mávla křídlem. “Ukážu vám, kde nalézt nektar,” pověděla a vydala se vysokou trávou. V křídle přitom mávala vějířem.
Když jsem k tomu místu dorazil, nemohl jsem uvěřit svým očím. Bylo tu tolik květů, že jsem se nestačil divit.
Poklekl jsem k jednomu květu. Vykapávala z ní žlutá tekutina. Tu jsem už ale v Alole viděl, když jsem prováděl první lekci a sledoval River.
“Tímhle můžeš změnit svůj vzhled, že, Oricorio?” zeptal jsem se.
Pokémon vypadal trochu překvapeně, že si nektar neberu rovnou. Na druhou stranu neváhala a upřímně přikývla.
“Nejen to,” řekla, “měníme tím i náš taneční styl.”
“Jaký je tvůj?” zeptal jsem se.
“Sensu. Vějířový tanec,” odpověděla.
“Tušil jsem to. Nevěděl jsem, že se to jmenuje Sensu.”
Vulpix si ke květině přičichl a pak kýchl. Přemýšlel jsem, zda se jednalo o med, který jsem musel sehnat.
A upřímně, i kdyby ano...
“Oricorio,” oslovil jsem pokémona. Zvedl jsem se a odtáhl se od květiny. “Rozmyslel jsem si svou odměnu. Nechci kytky, patří všem pokémonům, kteří mi pomohli k výhře.”
Oricorio se usmála.
“Chci tebe. Přidej se ke mně. Koneckonců, pro mě jsi byla nejcennější květina ty.”
"Právě jsi urazil všechny zdejší Oricorio," povzdechla si. Pak se ušklíbla. "Ale dobrá. Přidám se k tobě. Sice nemáš právo měnit odměnu, ale pro tentokrát ti to schvaluji."
VymazatGratuluji, podařilo se ti přemluvit Oricorio.