Alej je krásné místo, kde se odreagovat. Můžeš se tu procházet se svými pokémony a přemýšlet o bojové taktice nebo jen tak pokecat. Tvůj pokémon se s tebou více seznamuje a bude ti důvěřovat.
Ale to není jen tak obyčejná alej. Zde lidé často zapomínají své věci, nebo je jen tak odhodí. Anebo to nejsou odhozené věci! Můžou to být jakékoliv věci, skryté například pod kamenem nebo jen tak ležet u stromu.
Těchto věcí je tu hodně a tak není zcela vyloučeno, že na nějakou tu věcičku nenarazíš. A co víš? Možná to bude zrovna věc, která se ti bude líbit a necháš si ji. Dej si ale pozor, protože ne všechny věci můžou být k sebrání.
Věci, které tu můžeš najít:
pokébally
léčitelské potřeby
vzácné kameny
a další...
pokébally
léčitelské potřeby
vzácné kameny
a další...
Tyto věci se najdou často naprosto náhodně, například při nějaké aktivitě a podobně.
Lilica se po rozhovoru se Sandshrewem nevydala daleko přece jen park celkově je dobré místo, kdy se dá trávit čas s pokemony. "Tohle je jediná část parku, kterou jsem ještě neprošla. Tak Girafarigu, pojď ven."
OdpovědětVymazatGirafarig se objevil. "Zdravím" řekl Girafarig,
"No nazdar," ozvalo se.
"Hm" zarazila se chovatelka, ale potom se oklepala. "Ahoj, jsem Lilica a jsem chovatelka."
"Rád tě poznávám," usmál se Girafarig
"Koho to zajímá," ozvalo se opět. Tu si Lilica už všimla, že zvuky vychází z ocasu.
"Věděla jsem, že girafarigové mají ocasy, které myslí sami za sebe, ale nevěděla jsem, že je to až takhle." Usmála se chovatelka a nahnula se, aby si mohla blíže prohlédnout ocas.
"Ještě se přibliž a kousnu tě do nosu." zavrčel ocas.
"Pardon." omluvil se Girafarig.
"Nic si z toho nedělej, má rád svůj prostor." odpověděla dívka.
"Co budeme dělat?" zeptal se Girafarig.
"Jen se projdeme a můžeme si popovídat, ráda bych tě poznala." vysvětlila Lilica.
"Rád se projdu." odpověděl Girafarig
"Mluv za sebe." zamumlal si ocas, ale girafarig se vydal na cestu.
"Tvůj ocas je dost brblal, že? Ale máš roztomilou čepici a tašku." pochválila dívka.
"Děkuji, byl jsem pošťák víš."
"To je skvělé a bavilo tě to?"
"No jasně."
"Toho baví naprosto všechno." Vložil se do toho ocas.
"Myslím, že vás budu muset pojmenovat oba, když jste tak odlišní." zamyslela se Lilica.
"Pojmenovat?" zeptal se Girafarig.
"No, myslím, že každý pokemon by měl mít své jméno, jednak když se vyvinou jsou to pořád oni, tak proč jim říkat jinak. A navíc mě taky naříkají holko, tak proč tě nazývat jménem druhu." vysvětlila chovatelka.
"Kdo říká, že ti nebudu říkat holko." ozval se ocas.
Chovatelka se ušklíbla a odpověděla mu v podobném duchu. "Říkej si co chceš, ale myslím, že to aby ti všichni říkali ocas taky není žádné terno."
Girafarig se zasmál: "Myslím, že něco takového ještě neslyšel." ocas vypadal jako by se začervenal.
"A tak co, líbí se ti procházka?" optala se chovatelka.
"Ano, rád si protáhnu nohy, to se mi líbilo na donášení dopisů a také to, když měl někdo radost z toho, co jsem donesl." rozpovídal se Girafarig.
Chovatelka se usmála, ale potom se jí rozšířily oči, a luskla si prsty. "Heureka."
"Heureka?" optal se girafarig.
"Já věděl, že jsme skončili se šílencem." stěžoval si ocas.
"Ne, heureka se říká, když najdeš něco, co jsi hledal." vysvětlila chovatelka.
"To jsi mi měla říct, pomohl bych ti hledat." nabídl girafarig. Ocas jen vypadal jako by protočil očima.
"Ne, heurékovala jsem, protože mě napadlo jméno."
"Vážně povídej." optal se girafarig nadšeně.
"Hermés byl mytologický posel."
"Skvělé, teď bude ještě nadšenější pošťák." zabrblal ocas.
"Neboj na tebe jsem nezapomněla a ze stejné jazykové rodiny je pro tebe Daemon, deamoni byli malí tvorové, kteří nabádali lidi, nebyli špatní, ale měli rádi neplechu."
"To zní tak trochu jako on."
"Až vás přestane bavit si navzájem gratulovat dejte mi vědět." zabrblal ocas.
"Doteď jsi byl ocas, tak si myslím, že tomu se vyrovná máloco." odpověděla Lilica.
Girafarig se zahihňal ale potom zívl. Chovatelka se usmála. "Tak co, odpočineš si v pokeballu a zítra se seznámíš se zbytkem pokemonů." navrhla.
"Dobře budu se těšit." rozloučil se Girafarig.
"Když to musí být." zabrblal ocas
Lilica odvolala pokemona. A vydala se směrem k pokemonímu středisku.
Girafarig se s tebou seznámil. Své jméno přijal a ocas své jméno také přijal.
VymazatGirafarig - 2% štěstí
Janet
OdpovědětVymazatLPŠ
Do Kanta? Pomyslím si nadšeně, když zjistím, že jedeme do Kanta. To je výborné, nikde jinde než v Alole jsem zatím nebyla. A až tam doletíme, dostanu dočasně dva pokémony, o které se budu muset starat. Docela se na to těším. Let letadlem tvá tři hodiny a já potom už velmi ráda zase někam jdu, už se mi nechce sedět – ale dá tomu divit, když jinak celé dny putuji? Potom všichni dostaneme nějaké pokémony. Koukám, jaké pokémony dostávají ostatní – já dostala dva meowthy. Jednoho Alolanského a jednoho „normálního“. Obě to jsou samičky. „Tak holky, pojďte ven.“ Řeknu a společně se vydáme do města, protože Meowth jsou městští pokémoni. Alolanská Meowth jde vedle mne z pravé starny a pevninská forma Meowth z levé, když dojdeme do městského parku. „Tak kudy…“ Zeptám se napůl jen tak pro sebe. „To hřiště zní zajímavě.“ Nahodí Alolanská Meowth. „Co takhle jít tam?“ „Tam bude hodně lidí a pokémonů.“ Pípne druhá Meowth z Kanta. „No právě proto bych šla na hřiště.“ Opáčila Alolanka a pevninská forma Meowth sklonila hlavu a něco špitla. „A co takhle alej.“ Zeptám se jich. Lidé tam budou, ale bude jich méně, než na hřišti. Obě nakonec souhlasí. „Výborně, tak jdeme.“ Řeknu a vydáme se do aleje. Sem nedoléhá hluk z hřiště, takže je tady klid. Jdu dál a dál, když uvidím, že si Alolanská Meowth s něčím hraje. Má to v tlapkách a prohlíží si to a občas to vyhodí do vzduchu a chytne to druhou rukou. Podívám se, co to je a poznám, že to je ohnivý kámen. „Kdes ho našla?“ Zeptám se. Meowth se na mne podívala a řekla: „Na zemi mezi stromy.“ Přikývnu a jdu dál, potom si vzpomenu, že také mám jeden takový kámen a něco mne donutí, si ho zkontrolovat. Sundám batoh a chci ho vyndat, ale ať hledám jak hledám, nemůžu ho najít. Alolanka mezi tím na mne občas po očku koukne a předstírá, že mě nevidí. „To je divný…“ Řeknu si spíš pro sebe. Potom to nechám, batoh zavřu a jdu dál a přitom si dávám na batoh pozor. A sleduji i Alolanskou Meowth, protože mi přijde divné, že ona našla ohnivý kámen zrovna v podobnou chvíli, jako já ho ztratila. Nikdy by mne nenapadlo, že by pokémon mohl být zloděj, ale možná, že i to je možné. Pevninská Meowth šla opatrně vedle mne a kdykoli jsem se jí na něco zeptala, svěsila hlavu, začervenala se a řekla: „Možná“ „Asi.“ „Třeba.“ Atd. Čili, moc jsem toho z ní nedostala. Potom si všimnu, že Alolanka si hraje s fosílií. Překvapeně se na ní otočím. Dome fossil. „Ehm. A kde jsi sebrala tohle?“ Zeptám se, když mi dojde, že i to jsem měla v batohu. „Na cestě.“ Oznámí Alolanská Meowth. „Meowth nelži, na cestě NIC nebylo.“ „Bylo a jestli jsi to neviděla, tak jsi slepá.“ Odsekne Meowth. Já si sundám batoh a zjistím, že je pootevřený. A přitom jsem kontrolovala když jsem ho zavírala, aby byl zavřený úplně. Otevřu ho úplně a hledám Dome fossil. Samozřejmě ji nenajdu.
„Meowth, to je moje fosílie, že? I ten ohnivý kámen!“ Řeknu, protože teď už by to byla moc velká náhoda. „Cože?! Ty si myslíš, že jsem ti to ukradla? No řekni Meowth, byla bych toho schopná?“ „Já – Já – Já nevím.“ Vypadne tiše z pevninské Meowth. „No to je skvělé, ale vlastní druh mi nevěří.“ Povzdychne si Meowth. Potom se prudce otočí na mne: „A máš nějaký důkaz?!“ „Meowth, na zemi nic nebylo. A obojí, co jsi měla v ruce jsem měla já v batohu a už to tam není.“ „Bylo! A to, že už to v batohu nemáš… Nepoužila jsi to už? Nevyhodila jsi to někde?“ Zeptá se mne příkře. „Ne.“ Odpovím a Aolanka mi na to odsekne: „Aha, takže si to nepamatuješ.“ „To není pravda, jsem si tím jistá. Měla jsem to v batohu!“ „Ne, určitě neměla a jestli jo, tak já jsem ti to neukradla! NEUKRADLA!!!“ Meowth stupňuje svoje rozčilení a řev čím dál více. Otočí se po nás pár lidí, kteří tudy jdou a já lituji, že jsme nešli někam, kde nikdo nebude. „Meowth, já si myslím, že by to byla až moc velká náhoda. Abych to ztratila ve skoro stejnou, či stejnou chvíli, jako ty jsi to našla, mi přijde hodně divné.“ „Ať si. Je to moje a když mi nevěříš, že jsem to neukradla…“ Řekla a rozeběhla se pryč. „Meowth!“ Zavolám za ní, ale ta nestaví. „Meowth, vrať se!“ Volám za ní a čekám, jestli se vrátí, nebo jestli jí budu muset chytit sama.
VymazatMeowth se seznámili navzájem i s tebou.
VymazatZručnost - 2%
Získala jsi 3 body.
Janet
OdpovědětVymazatLPŠ
Zlodějka nezastaví a běží dál. „No super.“ Zamumlám a běžím za ní. „Meowth, stůj.“ Alolanka na mne však vůbec nedbá. Druhá Meowth stojí a sleduje nás. Alolanská Meowth běží a běží a neplánuje zpomalit, když ji vypadne fosílie. Zjistí to až po několika metrech a otočí se. A přemýšlí, jestli se má pro fosílii vrátit a riskovat to, protože jsem blíž, nebo běžet dál. Nakonec se rozeběhne zpátky. U fosílie jsem však první já, Dome fossil seberu a Alolanka zastaví a rychle se otočí a rozeběhne se na druhou stranu. Já běžím za ní, když uvidím, jak odhodila ohnivý kámen, ten spadl do křoví a Meowth zabočila někam na druhou stranu. Vydám se nejprve za Meowth, protože kámen můžu vzít potom, ale co kdybych ztratila Meowth? Když uvidím, kam Meowth zaběhla, uvidím, jak leze po piknikovém stole a obtěžuje lidi, co jsou v aleji a pokouší se jí chytit. „Meowth!!!“ Zavolám a Meowth rychle sebere prázdnou láhev a prstýnek a uteče. „VRAŤ SE!!!“ Zařvu na ní, ale Meowth je to úplně jedno. Potom vyskočí na větev stromu a sleduje mne z větve. „MEOWTH, SLEZ DOLŮ!“ Zavolám na ní. „Tůdle!“ Křikne Meowth. „Meowth!!“ Zavolám, ale té je to úplně jedno a skočí z větve dolů a rozeběhne se dál. Potom mne napadne, jí vrátit do pokéballlu a vyndám pokéball, který ji patří. „Jenže Meowth se nenechá odvolat zpátky. Ball zase schovám a pokračuji v pokus chytit zdrhající Alolanskou Meowth. Potom Meowth vyleze na další strom. Tam vyndá věci, co sebrala těm lidem a ukazuje mi je. „Vidíš? Vidíš?“ Potom seskočí ze stromu, ale k její smůle ji chytím. „PUSŤ MĚ! NEBO TĚ POŠKRÁBU!!“ Volá Alolanka. „Zkus to.“ Odseknu jí a vrátím ji do pokéballu. Potom ji chvíli nechám v ballu a doufám, že se uklidní. Zatím se vydám nazpátek. Když ji potom vypustím ven, rovnou jí řeknu: „Meowth, vrať to. Všechno.“ Meowth mi podá láhev a prstýnek. Já ji poděkuji a vrátím Meowth do pokéballu. Láhev i prstýnek vrátím lidem, kterým to ukradla a zeptám se, jestli je to vše. Zjistím, že ještě ukradla čokoládu. Povolám ven Meowth. „Meowth, vrať i tu čokoládu!“ Řeknu a Meowth, která vidí svůj pokéball neochotně vrátí tabulku čokolády. „A omluv se.“ „Já… Omlouvám se.“ Řekne Meowth. Potom ji vrátím do pokéballu, také se mluvím a odejdu pro ten ohnivý kámen. Vezmu si ho a přijde za mnou druhá Meowth. „Už… Už to máš vyřešené?“ Zeptá se mě stydlivě. „Jo.“ Řeknu a Meowth skloní hlavu. Potom se vydáme spolu dál alejí. „Líbí se ti tady.“ „No… Je tady hodně lidí.“ Řekne tiše pevninská Meowth se skloněnou hlavou. „Hodně lidí?“ Podivím se. „No…“ Potichu přisvědčí Meowth. Moc lidí tady tedy není, toto byli první lidé, které jsme tady viděli. „Já…“ Meowth zmlkne a nic už nedořekne. „Co, Meowth?“ Zeptám se jí. „Já…“ Opět se na chvíli odmlčí. „Já… To… No…“ Nemůže se vymáčknout. „Já nemám ráda… To… no… když je hodně lidí… kolem mne.“ Leze to z ní jako z chlupaté deky. „Tady je na tebe hodně lidí?“ Zeptám se. „Jo a je tu takový… není tu klid…“ Přikývnu. „A kam by jsi chtěla jít?“ Zeptám se jí.
Meowth navrhla, zda by sis s ní nemohla hrát zatím sama, někde, kde by bylo méně lidí, třeba v přírodě.
VymazatZručnost - 1%
Získala jsi 2 body.
Zdobení stromku
OdpovědětVymazatPo tajném nákupu dárkú jsem přišla do parku, konkrétněji aleje a vytáhla jsem pokébally mých přátel. Ven jsem zavolala Braixena Fenyho, Ponytu Auroru, Audina Tubbyho, Riolu Musashiho, Misdreavus Misty i Feebas. Tu jsem držela v náruči. Chtěla jsem, aby si zdobení stromku užila i ona. Jak jsem jí slíbila, budu jí ukazovat všechno možné. I krásné. A čas s přáteli bude podle mého úžasný příklad. Když se všichni rozkoukali kde jsou, pohlédli na mě. „Hotaru? Co jdeme dělat?“ Zeptala se Feebas a zmateně se koukala kolem. „Jde se zdobit stromeček. Jsou přeci Vánoce.“ „A proč tady v parku?“ Zeptal se Feny. „Kdo mi řekne, o čem jsou vánoce?“ „Dárky?“ Zeptala se Misty. „Cukroví?“ Mlsně se olízl Feny. „Stromek?“ Přidala se Feebas. „I to, ale.. podstata vánočních svátkú je čas strávený s přáteli a rodinou. A o rozdávání radosti. Protože kdo umí rozdávat, múže o dostávat. A o tom jsou vánoce podle mého. Na náměstí je krasný stromeček, ale co kdyby jsme jednu jedličku ozdobili i tady v parku? Všichni kdo tudy pak pújde bude mít z krasného stromečku radost.“ „A ozdoby?“ Zeptal se Musashi. „Všechny si vyrobíme. Bude to větší zábava. Pryskiřice bude lepidlo, šišky, kamínky a větvičky materiál. Klidně použijte i své schopnosti.“ Usmívala jsem se. „Napřed nasbíráme co se dá a pak se pustíme do toho.“ Všichni souhlasili. Misty a Feny šli po větvičkách. Aurora pomáhala Tubbymu držet košík na šišky a já s Feebas a Musashim jsme hledali ty nejkrasnější kamínky a postupně se hromádka věcí, co múžeme použít, zvětšovala. Našli jsme i peříčka, ztracené sponky, kousky provázkú anebo i plechovky. I ty jsme chtěli využít. Spolu s kaštany, listím a kousky kúry stromú. Pak jsme si společně sedli a pustilj jsme se do vyrábění všemožných ozdob na menší jedličku, která se nám zalíbila. S pomocí kaštanú jsme udělali malé panáčky. Z větviček jsme usilovně lepili krasné hvězdy a kamínky? Díky Fenymu jsme vymysleli, jak je lepit na jehličí a vznikli tak krasné ozdoby. Listy se stali řetězy a šišky skvostnými ozdobami. Smáli jsme se při tom a dost se i ulepili, ale díky starostlivému Tubbymu jsme se očistili. Jinak by jsme se snad slepilk k sobě.
Když už byli ozdoby přichystané a uschlé, přišla ta lepší část a to samotné věšení na stromeček. Každý si nějakou zavěsil. I když Aurora a Feebas s menšími těžkostmi. Ale zvládlj to a celý stromeček byl každou ozdobou krásnější a slavnostnější. Brzo na něm viseli všechny ozdoby a pyšně jsem se koukala, co jsme to vytvořili za krásu. A nejlepší bylo, že to bylo celé naše práce. „Něco ještě chybí.“ Řekl pak Musashi a já se zarazila. „Chybí?“ Dívala jsem se na stromek, dívala, ale na nic jsem nepřišla. „A co takové?“ „Přeci hvězda na špičce.“ Ukázal a... opravdu. Náš nejkrasnější a nejlepší stromek neměl na své špičce žádnou speciální hvězdu. Abych tuhle chybu napravila, udělala jsem jednu z větviček, k větvičkám přilepila malé bílé oblázky a nechala chvilku zaschnout. „Hned to napravíme. Feebas, budeš mít tu čest?“ Feebas se napřed zlekla, proč ona? Ale vzala ozdobu do pusinky, opravdu opatrně a s mou pomocí ji nasunula na vršek. Byla to krasa a všichni zajásali. „Nádhera!“ „Krása!“ Skutečně to byla nádhera i krása. Bylo neuvěřitelné, co jsme dokázalj tady vytvořit společnou silou. „Tohle jsou ty nejlepší vánoce!“ Zvolala Misty. A já nemohla jinak, než souhlasit.
Pokémoni si zdobení stromečku užili. Získala jsi 10 bodů do akce.
VymazatFeebas - 2% štěstí
Riolu - 2% štěstí
Misdreavus - 1% štěstí
Audino - 1% štěstí
Ponyta - 1% štěstí
Braixen - 1% štěstí
Předávání dárkú
OdpovědětVymazatPo tom co jsme nazdobili dárečky jsem vzala kytaru do ruky, tu klasickou myslím a zpívali jsme si spolu trochu koled. Spíše jsem hrála a občas jsme zaspívali. Udělali jsme si krásnou náladu a všichni spolu jsme se bavili a veselili. „Jsou to krásné vánoce.“ Usmívala jsem se. „Ale něco tomu pořád chybí. Dárky!“ Řekla jsem radostně. Nikdo nechápal. „Ale řekla jsi, že vánoce nejsou o dárcích.“ „Nejsou o nich, ale dárky si zasloužíte. Všichni. Jste naprosto úžasní pokémoni, společníci, přátelé. Když jsem se vydala po cestě koordinátorky, ani by mě nenapadlo, jaké úžasné pokémony jsem mohla potkat. Stali jste se mi rodinou a jste naprosto nejlepší. Mám vás všechny ráda a chci, aby jste to pořádně věděli. Nazpátek nic nechci. Jen aby jste měli se mnou tu trpělivost.“ Usmála jsem se a všechny jsem objala. „Jste nejlepší.“ Pak jsem začala s vytahováním dárkú. „Tak pro Tubbyho, jeho vlastní kuchařská čepice.“ Slavnostně jsem mu jí předala. „Děkuji. Je krásná.“ Usmál se Tubby. Zjevně jsem ho mile překvapila a hned si jí nasadil. Připadal si hned jako šéfkuchař. „Pro mého úžasného startera jsem přichystala kapesní hodinky.“ Dala jsem mu je a on se více než jen potěšil. Byl naprosto nadšený. „Koukněte jak krasně vypadají. Ze zlata. Takové nosili bohatí pánové. Jsou skvělé, úžasné!“ Nejspíše nalezl nový poklad, své nové bohatství.. „Misty, ty jsi krasná duší pokémonní slečna. Pro tebe tu mám čelenku.“ Hned jsem jí ji dala na hlavičku. „Já jsem teď krásná!“ Usmála se. „Já tak krasná nikdy nebudu jako Aurora, nebo Misty...“ Povzdechla si Feebas a najednou se před ní objevil plyšáček Skitty. „Jé. Ta he krásná.“ „A pro tebe. A taky bych ti ráda nabídla jméno. Bella. Znamená to krása. Takovou, co vidím já.“ Usmála jsem se a objala jsem jí. „A jistě, pro Musashiho tu máme taky dárek.“ Usmála jsem se a dala mu shuriken. „Jo! Teď se budu moct stát pravým ninjou!“ hned nadšeně skákal a dokonce už hned začal trénovat házení do jedného stromu. Nedařilo se mu... ale byl moc nadšený i tak. Byla jsem ráda, že jsem svým přátelúm mohla udělat radost. „A Auroro, tvúj dárek bude kytice Gracidee. Pújdeme spolu, jen my dvě do zahrad a natrháme krasnou kytici pro krásnou slečnu jako ty.“ „Děkuji Hotaru. To bude moc krasný dárek.“ Chtěla jsem, aby jsme si užili trochu času osamotě. Dívala jsem se kolem. Tolik radosti a vravy. Všichni navzájem obdivovali své dárky a ty svoje taky. Nikdo nepřišel zkrátka. Alespoň jsem se o to snažila. „Krasné vánoce Hotaru.“ Usmála se Misty. „Krásné Vánoce Hotaru.“ Řekli pak všichni kolem mě a já se usmála. „Krásné vánoce všem.“
Pokémonům se dárky líbily. Feebas přijala své jméno. Získala jsi 10 bodů do akce.
VymazatAudino - 2% štěstí
Feebas, Misdreavus, Ponyta, Riolu - 1% sehranosti
Braixen - 2% štěstí
Nechal jsem Sneasel a Scythera odpočívat, měli za sebou dlouhý trénink a po najezení by se každému chtělo spát. Odvolal jsem i Lily, jednak aby si mohla odpočinout, jednak jsem s ní měl speciální plány, na které jsem potřeboval, aby si řádně odpočinula.
OdpovědětVymazatZbývali tedy Shiro, Flaaffy a Swablu.
Cestou pryč z parku se procházelo alejí. Stromy vysázené na obou stranách cesty vrhaly chladný stín a ochranu proti polednímu slunci.
“Když jsem byl menší, na místech jako tato alej jsem hrál závody se svými rodiči,” zavzpomínal jsem.
Rozhodl jsem, že tady proběhne krátký trénink, skoro jako protažení nohou pro mé pokémony.
“Nakreslím tady čáru,” řekl jsem a jakmile jsem tak provedl, vzal jsem klacek a vyryl čáru do hrubé hlíny.
“Dáme si závody. Pro zábavu, samozřejmě,” usmál jsem se.
Pokémoni přikývli a tak jsme se všichni postavili na start. Startoval nám Yoru, vzhledem k tomu, že se svými malými nožkami by moc neuběhl a létání by bylo podvádění - jednalo se přece o běžecký závod.
Jakmile závod odstartoval, vyrazil Shiro s velkým nadšením jako první. Kupodivu jsem zjistil, že Flaaffy zůstala pozadu.
“Je složité běžet na dvou,” pověděla. Samurott zvítězil.
Dal jsem Aries za pravdu, že na dvou se běželo hůře, obzvlášť když byl jeden zvyklý mít čtyři končetiny, všechny využité jako nohy.
“Neboj, na to si zvykneš. Můžeme si dát závody na dvou,” navrhl jsem.
Věděl jsem o tom, že i Shiro dokázal běžet na dvou. Na start jsme se znovu postavili všichni tři a Samurott se tentokrát musel zvednout na dvě. Bylo zajímavé zjistit, že přestože Shiro uměl stát na zadních, byl pro něj tento úkol velmi obtížný.
Swablu odstartoval a Samurott běžel nemotorně. Flaaffy byla tentokrát nejrychlejší. Nebyl jsem zrovna nejlepší běžec, ale chtěl jsem, aby si užila chvíli volnosti a vítězství. Stejně tak, jako bylo důležité učit své pokémony novým znalostem, bylo důležité je i motivovat a vést.
To jsem chápal moc dobře.
“Chtěl by sis taky chvíli potrénovat, Yoru? Protáhnout si křídla,” navrhl jsem.
Swablu souhlasil a tak jsem svolil ke krátkému zápasu, modrý pokémon proti žlutém.
Alej hezky sloužila i jako provizorní tréninkové pole, nebýt faktu, že jediným problémem bylo rušení kolemjdoucích lidí. Sem tam nějaký trenér či postarší člověk prošli kolem a zápas musel být přerušen.
Nechal jsem pokémony zápasit bez mých povelů, jednak aby se naučili trochu své strategie, jednak protože jsem se spíše rád kochal než se do něčeho zapojoval. Smůla byla taková, že jsem nemyslel nad tím, že Swablu zvládá mlhu. Jakmile byl zápas zahájen, snížil viditelnost pro své vlastní dobro. Neuměl moc útoků a proto musel zápasit takto.
Flaaffy zahájila útok prudkým bleskovým šokem, který minul - těžko se jí v mlze mířilo. Zvolila jiný útok - Electro ball. Nabila útok a vyslala ho do mlhy. Velmi chytrý tah, rotující koule odehnala mlhu na strany a tak byl Swablu spatřen alespoň jako silueta.
Vyhnul se a alejí se rozezněla líbezná, přesto ohlušující píseň. Byla mi povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem zvuky slyšel.
Aries nabila další electro ball a odhalila Swabluovu lokaci. Nyní mohla efektivně využít bleskový šok.
Uvědomil jsem si, že to byl Swablu, kdo zpívá. Když jsem si to potvrdil, vzpomněl jsem si na minulé léto.
“Shiro!” zvolal jsem. Rychle jsem do ruky uchopil pokéball a namířil ho na Samurotta. Pokémon zmizel jako záře s chápavým pohledem.
Píseň byla blízko k dokončení a jakmile se tak stalo, zatočila se mi hlava. Odvolal jsem Aries a pak i Swablu.
Přísahal jsem, že jsem byl chvíli v bezvědomí. Divil jsem se, že zrovna tehdy nikdo neprocházel kolem, jinak by zavolali sestru Joy.
Když jsem se však probral, vyvolal jsem pokémony ven.
“Moc dobré,” zasmál jsem se. “Chytrý tah. Zapíšu si, že bych tě měl naučit víc útoků. Jelikož měla Aries útoky na dálku, hádám, že by bylo velmi složité zaútočit klovnutím.”
Pochválil jsem je a pak jsme se vydali do města.
Pokémoni se protáhli.
VymazatFlaaffy - 1 level, 4% štěstí (2% Return Event)
Swablu - 1 level, 4% štěstí (2% Return Event)
Samurott - 1 level, 2% štěstí (1% Return Event)